Co je čím před rokem 2012

(1)

05.09.07   Miroslav Schmidt

Tyto řádky píši proto, aby každý mohl vidět, že Boha miluji z celého srdce, a též proto, aby každý zauvažoval nad tím co nastává. V následujících řádcích se přenesu od bádání v dávné minulosti, k tomu co považuji za důležité a o čem by každý měl vědět. V minulém životě jsem byl údajně světově známým fyzikem a matematikem. Proto prý i v tomto životě tíhnu k těmto oborům. Přesto mi bylo dáno, že jsem po celý současný život hledal Boha, a stopy jenž zanechal v čase jako důkaz svého jedinečného díla. Našel si mne už jako malého kluka a ukazoval mi jedinečnost a nádheru života ve spojení s tvořivou schopností. A já, ačkoliv bych mohl snad být opět slavným a uznávaným, jsem mu za tuto cestu vděčný. Cením si každé myšlenky i okamžiku, kdy mi bylo dovoleno spočívat v jeho přítomnosti a sledovat jak se rodí jedinečnost myšlenky nesoucí poznání. Ano, člověk se dokáže naučit bezpočtu vědomostí a pamatovat si celé encyklopedie, ale nic z toho se nevyrovná okamžiku zrození. Onoho okamžiku v němž se z pouhého slova zrodí život. Je to tu s námi stále. Blížící se rok 2012 v nás evokuje množství rozporuplných pocitů a vede k množství nevyřčených otázek, jenž mimo jiné povzbuzují prastará proroctví. A nejen to. Při svých rozhovorech s lidmi, jenž dokáží v budoucnosti vidět zlomky odpovědí na své otázky, se dozvídám podivné informace o lidech a osudech jenž říkají, že ten či onen dotazovaný už za tuto magickou hranici nevkročí, nebo se musí změnit a naleznout v sobě cestu k Bohu.

Je pravdou, že osudy se mění a co je skutečností dnes, může se zítra stát pochmurnou vzpomínkou. Lidé jenž jako já vstupují do světa prozářeného Božím vědomím vědí, že otázky spojené s tímto datem směřují často do prázdnoty. Jako by tato událost byla obestřena nejen tajemstvím, ale zároveň spojena s doposud nevyřčeným rozhodnutím. A i zde se chtě nechtě rodí otázka, jaká je vlastně vůle Boha? Chce trestat, poučovat, nebo jen oddělit zrno od plev jak pravil Ježíš?

Víme jen málo o tom kdo a co je Bůh. Nevíme ani přesně na co se vlastně ptát. To jediné co dokážeme pochopit je život a touha jej uchovat i přes všechna protivenství. Jedni v rozumné touze pomáhat ostatním, a jiní ve snaze urvat pro sebe co největší díl. I na to Ježíš pamatoval slovy: „kdo by chtěl ochránit svůj život, ztratí jej“. Mluvil však i on o roce jenž zamýšlíme? Možná. A patrně nám tu zanechal mnohem více stop, než jsme doposud schopni pochopit.

Proč jsem se rozhodl psát o tomto roce? Posuďte toto. Když jsem kladl otázku k čemu směřují všechny ty hromadící se katastrofy a projevy, jenž mnozí považují za hněv samotné planety, bylo mi dáno zvážit tuto odpověď:

„Současné lidstvo utváří velmi materialistické formy kolektivního vědomí. Z těchto forem pak čerpá naše mysl při utváření vlastního názoru na skutečnou podstatu světa. Lidé sice okrajově přijímají teze o Bohu a duchovním životě, ale pouze jako alternativu, jenž zodpovídá určitý okruh otázek. Tedy neurčují způsob ani samotný smysl života. Proto nemůžeme naleznout cestu z bludného kruhu nekonečného pachtění za majetkem a taktéž zla vyvolaného chamtivostí a bezohledností. Každá katastrofická událost pak vede k zhroucení vazeb na tu část kolektivního vědomí, budovanou z čistě materialistických pohnutek a přesměruje naší mysl do duchovní oblasti, v níž naše duše ze své přirozenosti očekává spásu. Nebo chcete-li Stvořitelovu pomoc. Intenzita a množství těchto událostí pak bude odpovídat nutnosti spojené s lidskou tvrdohlavostí. Čím více budeme spoléhat na materiální pomoc, a čím těžší pro nás bude se obrátit k duchovní oblasti, tím horší následky budou mít nastávají katastrofy.“

Z tohoto důvodu je každá mysl, jenž se dobrovolně přihlásí ke své přirozenosti, neobyčejným darem pro celé lidstvo, neboť nám všem ulehčuje od pravděpodobných strastí spojených s potřebou člověku ukázat pravdu o tom kým je. Protože jak se stále více ukazuje, je právě tato pravda oním klíčem, vedoucím do blížící se budoucnosti.

Když jsem poprvé kladl Bohu tuto otázku, bylo mi ukázáno, že v nastávajícím čase se budu muset zabývat otázkou vývoje a celkovým pojetím minulosti. Protože jsem nikdy nepatřil k materialisticky smýšlejícím lidem, vrtalo mi v hlavě, k čemu mi evoluční teorie má vlastně posloužit.  Protože pokud má paměť sahá, sloužila právě evoluce k základním pilířům materialismu. Tedy do argumentačního rejstříku těch, jenž Bohem pohrdají.

Přesto jsem nemohl učinit nic jiného než konat podle této vůle. A jako vždy se krok za krokem odkrývala pozoruhodná a neočekávaná pravda.

Člověk nemusí znát všechna historická období a bezpočet událostí jenž v minulosti pohnuli lidskou společností v určitém směru vývoje, aby spatřil to co je ve smyslu budoucnosti důležité. Tak jako staří alchymisté a také množství kultur jejichž paměť přesahuje současné pojetí neexistující minulosti, nalezneme čtyři základní epochy vývoje, jimiž lidstvo prošlo a jenž lze chápat jako definitivní. Tyto čtyři epochy vychází ze samotné podstaty myšlení, jenž postupuje od prvotní příčiny k tvořivému aktu. Myšlenka neboli proces postupného utváření, jsou součást hlubší proměny duše, jenž vede od schopnosti přijímat a růst ve světle, k schopnosti dávat a utvářet vlastní smyslové projevy.

Člověk, nebo jen lidská duše se pro tuto zkušenost sama rozhodla. Rozhodla se přijmout všechna omezení a utrpení jenž tělesná existence přináší, aby mohla zažít to, čím byla obdařena v Boží přítomnosti. Tedy úplnou láskou. V přeneseném smyslu se rozhodla zažít to co znamená nejen žít ve světle a přijímat jej, ale sama od sebe světlo utvářet a dávat. Takto je utvářena i tato realita, jejíž jednotlivé prameny vedou k sestavení tvořivé schopnosti.

Pro Boha neexistuje nic, co by považoval za potřebné. Jeho vůle následuje nutnost spojenou se zvoleným cílem. A protože se člověk rozhodl dosáhnout tohoto cíle, Bůh jej vede právě k této bráně.

Hovořím o tom, protože je dobré si uvědomit, že naše každodenní úsilí se může s tímto primárním cílem rozcházet a tak vlastně nevědomky vyvoláváme rozpor nikoliv s Bohem, ale s určením této reality. Takové protichůdné smýšlení může vést až hlubokým depresím, jenž vyvolává zdánlivá marnost vynaloženého úsilí k dosažení konkrétního cíle. A co víc. Primární cíl je brána vedoucí ven z této reality a návratu k přirozenosti naší existence. Proto i Ježíš hovoří o utrpení a bolesti těch, jenž zůstanou před branou následkem vlastní hlouposti.

Ano, jistě by bylo možné po Bohu žádat, aby nás vedl a ukazoval kudy je nutné kráčet, aby člověk nesešel z cesty. Jenže je zde ona důležitá potřeba samostatného úsudku a volby, která určuje následky tvořivého aktu. Člověk se musí samostatně rozhodnout a zvážit, k čemu jeho vlastní jednání vede. Pokud to nedokáže, je jeho život neustálým opakováním stejných zkušeností, až do okamžiku, kdy v nich nalezne pochopení.

Tyto řádky nejsou ničím jiným nežli opakováním různých náboženských tezí, ale pro jejich potvrzení se musíte rozhodnout přijmout tuto zkušenost. K tomu můžete dojít buď vlastním rozhodnutím, nebo v okamžiku, kdy vám nezbývá nic jiného, nežli žádat Boha o pomoc jako poslední možnost. Je mnoho těch, kteří tuto extrémní zkušenost zažijí. Ať už následkem katastrofy, nebo jen souhry okolností, při nehodách a nemocech. Jenže toto jednání pod tlakem, nemá z hlediska naší existence žádný dopad. Jde o formu poučení, skrze níž je nám pouze ukázána cesta. Pokud chceme překročit bludný kruh následků a příčin, musí naše rozhodnutí přicházet z vlastní vůle, tedy i v okamžicích, kdy pod žádným tlakem nejsme.

Stejně se rodí i naše karma. Mnozí ji považují za chybné pochopení určité události ve vztahu k následku a pro nápravu používají hypnotickou regresi. Tedy ono známé vedení do minulých životů. Je to jen další chyba pramenící z nepochopení. Naše zážitky nejsou následkem událostí, ale myšlení. Není vůbec důležité v jakých souvislostech poznání dosáhneme, ale jestli se k němu rozhodujeme dobrovolně. Tím, že odstraníme onen psychický následek události, vyvoláme reflexi v budoucnosti, která povede k zopakování příčiny. Dotyčnému sice zpříjemníme život, ale nikoliv budoucnost. Ježíš to říká jasně: „blaze těm, kteří neviděli, neslyšeli a uvěřili“. Správně postupující terapeut zjistí příčinu a vede dotyčného k nalezení cesty v přítomnosti, bez seznamování s minulostí.

Tedy pouze naznačí kudy vede cesta a pomůže s jejím počátkem. To znamená, správnou volbu cesty ducha. Současné přenášení východní nauky do naší společnosti není ničím dobrým, protože sice přejímá techniky, ale naprosto ignoruje duchovní praxi. Současní „duchovní mistři“ tak lidem velmi škodí, protože nenavazují a ani nemohou na prastaré východní tradice. Proto je pro mnoho lidí nejlepší počít svoji cestu u poznání pramenící z naší tradice vztahující se ke Kristu. Jde sice zpočátku o cestu méně intenzivního duchovního prožitku, ovšem o to více je tato cesta ceněnou a odměňovanou.

Čtvrtá epocha naší civilizace se blíží do svého finále a žádná další nám už nebude dána. Naše cesta vede do další úrovně existence v níž se mění nejen podstata, ale i kvalita života. Ubude sice vnějších podnětu tvořících existenční nutnost, ovšem o to více se člověk bude muset rozhodovat pro určitou formu existence, jenž bude dávat smysl a přinášet užitek.

Ovšem naše rozhodnutí následovat Boha a projít branou se musí zrodit zde v tomto životě a v této přítomnosti. Ti, kdož budou čekat až přijde poučení, mají před sebou čas zbytečného a především dobrovolného utrpení. Je to jejich vlastní volba a je dobré si uvědomit, že tento čas není určen všem. Proto není dobré za každou cenu hledět do budoucnosti a nechávat se strhávat ke strachu a beznaději. Mnohem lépe je oddávat se meditaci a modlitbě, při níž nejen rosteme, ale zároveň kráčíme k pochopení, které nám umožní překonávat bolestné okamžiky posledního dějství.

Ježíš nás upozornil, že v jednom domě mohou žít jak ti, jenž nesou v srdci Boha, tak ti, kteří budou pro svoji zatvrzelost ponecháni do úplného konce. Hovořil o tom, že zde ztratíme své blízké a máme se na to připravit. O něčem podobném jsem hovořil hned v úvodu. Někteří vizionáři už dnes poznají ty, jenž za bránu neprojdou. Poznají je podle jejich duše, která je zmítána bolestným strachem, a cítí jak se blíží okamžik soudu. Je to těžké, když člověk nechce slyšet co mu je v dobré vůli dáváno ku zvážení. Jako u všech ostatních, mají i tito lidé právo na svobodnou volbu. Tedy je nechme ať se rozhodnou. Ovšem nesdílejme jejich strach, a neživme se zápornými pocity. K tomu co nastává kráčíme od prvního okamžiku zrození člověka. Taková byla a je naše volba. Bez zvoleného cíle by naše existence zde postrádala jakýkoliv smysl.

Ve světě Boha nám nebylo dáno pochopit, proč On miluje všechny bytosti jimž dává život. Žili jsme obklopeni láskou a světlem aniž jsme chápali, co je to milovat. Milovat bez očekávání a touhy. Milovat jen pro onu krásu zrozeného okamžiku. Stejně tak člověk nepochopil, že bezpočet tvorů a rostlin v tomto světě neobdržel do soukromého užívání, ale aby se naučil milovat bez ohledu na odlišnost. Aby se naučil ctít pravidla jedinečnosti a práva na sebeurčení. Škoda, že to až na několik výjimek nedokázal. Ochudil tím sám sebe a připravil se o jedinečná poznání. Ze všech příležitostí jenž byli vloženy do tohoto světa, mu zůstala jen úporná snaha o prosté přežití. I pro ty jenž projdou branou, to bude žalostné zúčtování.

No, ale vraťme se k roku 2012. Počátkem přechodových událostí je rok jedna, tedy 2008. Mnozí už vědí o elektrické tmě jenž povede k prvnímu zhroucení celkové koncepce systému. Od této události už nic nebude jako dřív. Cesty lidí se rozejdou a dopad událostí už neponese globální aspekt. Bude skutečně zasahovat ty, jimž jsou tyto události určeny. Proto na to pamatujte a nenechte se strhnout ke strachu a panice.

Jsou zde dvě skupiny lidí. Ti jedni kráčí po duchovní stezce a obrací svoji mysl k Bohu ze své přirozenosti. Pak jsou zde ti, jimž se materiální svět stal modlou a jsou ochotni pro něj obětovat veškerý život. Nastávající události však nejsou určeny ani jedné z těchto skupin. Jsou určeny těm, kteří ještě tápou a nejsou schopni se rozhodnout. Těch je kupodivu naprostá většina. A právě tato část lidí se rozdělí a bude následovat hlas svého srdce. Pro ty, jenž už nyní stojí oběma nohama za branou to znamená, být připraven těm kteří se rozhodnou vyhledat jiskru Boží myšlenky podat pomocnou ruku a uchovat si pevnou víru a jistotu v Boží vůli. On nikoho nezklame ani neopustí. Naopak. Právě tyto události otevřou cestu k vyšším znalostem a schopnostem ducha, o nichž se nám v tento okamžik ani nesní.

Ano, o tomto procesu jsem hovořil v souvislosti s Atlantis a ztrátou schopností následkem jejich zneužití. A právě rok 2008 je počátkem jejich návratu. Nyní ještě můžete o tom co zde popisuji pochybovat, ale brzo budete poučeni. Pak uvěříte.

Jistě že existuje bezpočet otázek jenž se rodí z naší nevědomosti a pochybností. Stále si totiž myslíme, že to právě lidé musí nějak zařídit, protože jsou za budoucnost zodpovědní. Není to však pravda. Každý se rozhoduje sám za sebe. Dokonce i malé děti jsou součástí tohoto plánu. Nejsou, jak mnozí tvrdí nevědomé a zranitelné. Do tohoto věku se rodí s plným vědomím nastávajících událostí. Jedny jsou již plně připraveny přejít na druhou stranu, a ty zhusta nechápou co se to vlastně kolem nich děje. A jiné přišli si dožít poslední dějství tohoto světa jako zatvrzelé a nenapravitelné.

Kdysi jsme se všichni bez rozdílu rozhodli vstoupit do tohoto světa a zažít jej. Nikoliv jako nezbytnou nutnost, ale protože jsme chtěli dosáhnout poznání a skrze něj bezpočtu prožitků vlastní existence. Ano, ve své podstatě je to pouhá hra. Ale hra jejíž pravidla jsou skutečná, aby v ně duše dokázala uvěřit. Právě duše by totiž odhalila jakýkoliv podvod ze strany Boha. A proto i Bůh utvořil tento svět skutečným. Život je v tomto světě stejně skutečný jako smrt. A to co prožíváme je opravdové.

Jenže duše by nikdy nemohla existovat bez Boha a tváří tvář této skutečnosti by propadla smrti. Proto je i v tomto světě Bůh přítomen skrze víru a lásku. Je vždy v srdci těch, kteří se k němu obrací a hledají nejmocnější světlo stvoření. I vy si proto vzpomeňte, že jsme na počátku byli všichni stejní a žili ve vzájemné lásce a porozumění. Někteří však uvěřili iluzi této reality natolik, že se jí začali řídit jako zákonem. Nežádají Boha o poznání a odvrhují duchovní cestu. Jenže to neznamená, že ztrácejí právo na život. Oni pouze nemohou vstoupit do budoucího světa. Nikoliv jako duše, ale jako lidské bytosti.

Proto není dobré je soudit, natož toužit po jejich smrti či věčném zatracení. Nikdo z nás neví, kolikrát musel touto cesto projít, než-li se před ním brána otevřela. Možná jednou a možná milionkrát. Každý by pak chtěl, aby k němu byl Bůh milosrdný a dal mu další šanci dosáhnout svého cíle. Proto žádejte pro ty, kteří sešli z cesty vždy jen lásku a odpuštění. Pamatujte že zlo v srdci probouzí zlo i v tomto hmotném světě.

Jistě že součástí nastávajících událostí je i nutnost ochránit život pro ty, kteří mají projít branou a zabránit snaze některých jej nesmyslně vyhladit. To co dělají je opravdové šílenství a způsobuje jej právě duše jenž vidí co nastává a tak je zaplavována bytostným a zoufalým strachem. Snaží se přimět všechny ostatní, aby šli tam, kam půjde ona, aby nezůstala opuštěná a neztratila život. Jistě že je to jen chybná víra v realitu tohoto světa, přesto jde o víru smrtící. Následky tohoto počínání vidíme všude kolem sebe. Neustále jsme zaplavování bezpočtem informací o tom, co je hezké, co je důležité, co je správné, co potřebujeme a čím máme opovrhovat. Pokud tento vyšší princip nepřijmeme, jsme zesměšňováni a je námi opovrhováno. Nu což, když už jsem to vydržel čtyřicet let, tak těch pět vydržím taky.

Chci aby si každý kdo čte tyto řádky mohl uvědomit skutečnost. Čistou a průzračnou, tak jak byla od počátku věků určena.

Když kdysi dávno člověk věděl, že skrze víru je mu umožněno dosáhnout mimořádných duševních schopností, považoval Boha za samozřejmost. Dokonce tak moc, že necítil žádnou potřebu ctít svobodu a život ostatních bytostí. Zneužíval svého postavení nejen vůči ostatním bytostem, ale vůči příslušníkům vlastního druhu. Jeho mysl produkovala takové zrůdnosti, že mu bylo odepřeno Boha vidět i slyšet. To jediné co zůstalo byla víra vedoucí naše kroky k pochopení a uctění principů lásky. V oné hluboké temnotě dozrávala naše mysl, a čistila se od hlouposti a nevědomosti. Naše cesta se zrodila ze slov a pocitů. A  především z víry, že se jednoho dne dokážeme vrátit a stvořit bytost hodnou vstoupit do další epochy své existence.

Někteří to dokázali a jiní ponesou tíhu svého rozhodnutí až do hořkého konce. Tento svět je ovládl a také si je vezme sebou do krajiny zapomnění.

Až se naše cesty rozejdou a každý se vydá k bráně jíž si zvolil, bude velmi těžké přejít na druhou stranu. To smutné na tom je, že mnozí tak činí jenom skrze tvrzení těch jimž uvěřili. Následují je aniž vědí. Jenže i v tom je obsažena svoboda rozhodnutí. V nastávajícím čase Bůh ukáže pravdu všem, kteří budou chtít jí uvidět. Ti kteří ji zapřou, odmítnou spolu s ní i vlastní budoucnost, neboť i ta náleží Bohu jenž ji stvořil.

Misch

(2)

11.09.07   Miroslav Schmidt

Problém se rodí tehdy, pokud jej chceme řešit. Tuto pravdu, ve které je obsaženo ponaučení o našich schopnostech ovlivňovat realitu, je dobré si pamatovat a to obzvlášť právě s ohledem na blížící se události. Není mým úmyslem lidi strašit, ale pouze upozornit na všemožná úskalí, která počátek přechodových událostí přinese. Člověk se v souladu s tvrzením dávných mystiků naučil panovat této zemi, jako svému oprávněnému dědictví. Jenže při tom nějak zapomněl, že o dědictví je nutné pečovat, a pokud je získáme darem do užívání jako lidé, je nutné jej zodpovědně nejen přijmout, ale také předat. Ze všech cest, které se od počátku čtvrtého věku člověku nabízeli si zvolil tu nejhorší. Cestu vlastního ega. Přirozeně lze mnohé přičíst na vrub ztrátě schopností a též přirozené nutnosti spojené s naším růstem. Ovšem forma, které jsme v naší aroganci a zatvrzelosti dosáhli, je doslova impozantní. Pokud však hovoříme o problému, buďme konkrétní. Po celou dobu existence v této realitě jsme se učili, že naším nezadatelným právem je svoboda, a jediným soudcem, před který jsou postaveny naše skutky je svědomí.

V souladu s touto tezí pak zvesela vraždíme, krademe a poskvrňujeme veškerou vznešenost ducha tím nejsprostším jednáním. Toto přesvědčení se rodí z pocitu, že sem do tohoto světa za námi Bůh nemůže, a tedy nejsme tak vlastně nikomu zodpovědní za páchané zlo. V určitém smyslu to byla až doposud pravda, pokud vynecháme ono slůvko „nemůže“. On sem totiž přijít může a to také přesně udělá. Přijde sem s plnou a nekonečnou silou stvoření, v níž je obsaženo vše cokoliv nastává i končí.

A teď se prosím zamyslete, jak na vás tato slova působí. Udělejte to a důkladně zvažte své pocity. Máte radost, nebo se ve vás vzedmula vlna nesouhlasu a posměchu? Těšíte se na nový svět, nebo jste lapeni strachem o svůj život? Ptám se na to, protože vaše víra je to, co spatříte v těchto dnech. Jedni budou povzneseni a jejich schopnosti jim otevřou brány k úžasné tvořivé síle. A jiní?. Jiní spatří planoucí nebesa a peklo do nějž je uvrhlo jejich vlastní ego.

Je to totiž právě naše ego, které se tváří, že zná pravdu a má na všechno odpověď: Tento svět nekončí, ale transformuje se. Přežijeme, pokud si uděláme zásoby potravin a schováme se hluboko pod zemí. Přiletí mimozemšťané a všechny ty hodné, kteří vědí, zachrání. Tento svět je pouhá iluze, z níž můžeme v příhodný okamžik utéct pryč. A mnoho dalších stejně bizardních a nesmyslných teorií.

Ano, Ježíš věděl naprosto přesně o čem hovoří, když popisoval proroky lži, kteří se v tento čas vyrojí jako houby po dešti. Oni všichni vám zhusta ukazují cestu a naprosto přesně vědí co vykonat pro záchranu svého těla. Jsou jako smrad jenž otravuje mysl, a vede duši ke strachu a nesmyslné víře.

Chtěl bych ze všech sil a do všech koutů země zařvat: „PŘESTAŇTE URÁŽET BOHA!!!“ Ale vím jak je to marné, a kolik poblázněných dušiček se nechá strhnout těmito hlasateli zatracení. Proto znovu opakuji, že ten kdo přichází není nikdo menší nežli Bůh a jeho vůle se naplní do poslední kapky. Všichni budou poučeni, jenže jen některým to přinese radost.

Aby jste však pochopili úplně o čem je řeč, pak to není on kdo přichází k nám, ale my kdo přicházíme k němu. Takto je stanoven tento svět a od samotného počátku kráčíme k nezvratnému konci. Sami jsme si zvolili jak dlouho tento čas potrvá. Protože při Bohu žádný čas neexistuje. Čas není ničím jiným nežli procesem tvoření a zániku. Je tím, čím je naše mysl a jak ona roste v poznání, posouvá naši existenci k dosažení  zvoleného cíle. Každý krok, který vykonáme v čase, je jen okamžikem v němž se rodí novost, coby nepopsaná stránka, ve které je možné zvolit a utvořit novou zkušenost. Aby člověk neustrnul a nezůstal uvězněn uvnitř určitého stavu, je novost stanovena jako vnější příčina a tedy se děje nezávisle na naší vůli.

Dávní mystici a duchovní vůdci byli obeznámení s vývojovým cyklem, jehož konečná fáze je spojena s přechodem do vyšší formy existence. Věděli, že rytmus času se tomuto procesu přizpůsobuje a tím urychluje, nebo zpomaluje tvorbu novosti, skrze níž se vědomí času také rodí. Proto dokázali přesně vypočítat bod, kdy k uzavření vývojového cyklu dojde. Za tímto bodem už se žádný čas ani cyklus nezrodí.

Po mnohá staletí byli tyto vědomosti před člověkem ukryty a bylo s nimi nakládáno jako s dílem pocházejícím z pekelné líhně. Ti, kteří se toto poznání pokoušeli lidem předat, byli pronásledováni a zabíjení tím nejohavnějším způsobem, aby se nikdo nepokoušel k tomuto poznání proniknout. Důvod byl prostý. Nedat člověku příležitost se vymanit z nevědomosti a otroctví skupině vyvolených, která si skrze vědění činila i právo na ovládnutí tohoto světa.

Tito poslové zla a tvůrci zrůdnosti však zapomněli, že ten proti jehož vůli se staví má jméno Bůh a on nás nikdy nepřestane milovat, a ani neopustí.

Proto přišel Ježíš, aby ukázal, že poznání se nerodí z knih a složitých výpočtů, ale z obyčejného a láskyplného života a to i těch nepatrných dušiček, jimiž bylo a stále je opovrhováno. A to je důvod, proč poslední jsou díky své pokoře a často i bolestným zkušenostem ti první na cestě do Božího království. Takto se stal zavržený kámen kamenem úhelným a nesmyslné utrpení kupodivu vedlo k zrození velkoleposti ducha.

Tento čas však pominul a tak si i ti, o nichž je řeč mohou přečíst tuto pravdu. Bůh jim vzkazuje, že po všechen čas o jejich počínání věděl a na samotném konci má pro každého přichystánu jeho odměnu.

Byl to tedy On kdo vložil poznání tam, kde by jej nikdo nehledal a tím je učinil dostupným každému, kdo jej ctí svojí myslí. Jak jste se sami mnohokrát přesvědčili, nejsou to diplomy a tituly co dává člověku moudrost, protože ta se může ukrývat i v srdci obyčejného nádeníka, který je ochoten naslouchat a přijímat poznání, která přináší všední život.

Problém je obsažen v tom, že člověk uvěřil svému egu, že celou svojí bytostí náleží do tohoto světa. Protože právě v něm a pouze tady se ego může realizovat. Ego na sebe bere podobu skutečného tvůrce reality, přesto, že k tomu nemá žádné prostředky a zneužívá plodů ducha ke svým čistě materiálním cílům. Ovšem zde je nutné si uvědomit, že ego si budujeme každý sám za sebe. Není to nekalý dar shůry, určený k matení pozemšťanů. Ego je spojeno s naší tělesnou existencí a ve své podstatě chrání naši tělesnou schránku proti poškození neobezřetným jednáním. Ovšem je to právě ego, které nás dovádí k tak bizardnímu myšlení, v němž se život snažíme ochránit tím že vraždíme. Ego totiž neobsahuje racionální mysl a tak volí jakékoliv prostředky, které mu v krátkodobém rozmezí přináší prospěch a užitek.

K snazšímu pochopení dojdete, pokud si uvědomíte, že mysl utváří obraz složený jak z duchovních, tak egoistických pohnutek. Takto se v našem vědomí zohledňuje tělesná závislost proti tvořivé síle, která může a občas i mívá destruktivní dopady. Jenže ego nikdy nemělo stát v cestě duchovnímu růstu, což se k naší škodě stalo.

Ego postavilo mezi naší pozemskou a duchovní existenci neprodyšnou zeď, aby mohlo snáze ochránit své zájmy a hlavně, aby odstranilo svědomí, které mu bránilo v užívání prostředků, jako je smrt, zotročování, okrádání a mnoho dalších. Takto, z těchto nesmyslných a odporných pohnutek, člověk přišel o své mocné duchovní schopnosti. Je to nejen hloupé, ale především neobyčejně trapné. Protože namísto abychom právě nyní stáli na poslední příčce před nebeskou branou, plazíme se po zemi jako smrtelný puch, za nímž zůstává jen zkáza a marnost.

Podívejte se kolem sebe, a dobře si všimněte, jak tu kolem sebe máváme nejrůznějším harampádím, jen abychom svůj přirozený odchod na onen svět, učinili nepřirozeným, posunutým o nějaký ten okamžik dopředu. Jak asi musí toto počínání připadat Bohu hledícímu z věčnosti. Je to směšné? Zoufalé, strašné, zbytečné, odporné, nesmyslné?

Ne. Raději to nechme být, protože tento čas se naplnil a nastávající události nás vedou k rozhřešení.

Přesto si už dnes můžeme položit otázku, zda v onen okamžik, kdy staneme před Božím trůnem, uneseme tíhu zodpovědnosti za sebe sama? Jestli nebudeme patřit k těm, kteří si v průběhu nastávajících událostí vezmou život, protože neunesou pomyšlení na spravedlnost? Ego v průběhu nastávajícího času vytáhne všechny své trumfy, jimiž se vás pokusí přesvědčit o své pravdě. A všechny tyto trumfy ve víru událostí vyhoří jako zapálená sirka. Nezůstane po nich nic, nežli pocit zoufalství.

Já si za vás všechny přeji, aby to nikdo nenechal zajít tak daleko. A každý aby se ve svém srdci rozpomenul na Boha a lásku, která přináší porozumění a světlo poznání do zajetí temnoty. A světlo je to co budeme všichni potřebovat, protože ono pozemské bude tím, které jako první varování pohasne.

V tomto čase nastane to, co už tato planeta dávno nezažila. Totiž velké a hluboké ticho. Ticho, v němž bude naše mysl vybídnuta k rozjímání a poděkování Bohu za to, že nás dovedl až sem. K velké a jedinečné bráně do budoucnosti. Kdo tuto výzvu přijme, bude oslaven a zažije to o čem sní jeho duše po celou dobu své pozemské pouti, a proč byla ochotna podstoupit i utrpení spojené s hledáním cesty. Kdo tuto výzvu odmítne, bude si muset odžít onen bolestný okamžik o němž hovořil Ježíš, spojený s pláčem a skřípáním zubů. Jistě, ona velká brána a prostorná cesta se zdá být lákavou a kroky mnohých kdo po ní kráčí, v nás vyvolávají pocit, že nemůže být cestou nesprávnou. Pamatujte že vede do záhuby.

Ve světle nastávajícího času se nám mnohá proroctví stávají zřejmá a jejich myšlenka pochopitelnou. Přesto se právě díky svému egu neustále zdráháme jim uvěřit. Ba co víc. Všechny ty, kteří se zabývají skutečnou příčinou těchto událostí zostouzíme a zesměšňujeme aby se ukázala, jak také jinak, velikost a výjimečnost našeho ega. Protože v okamžiku kdy čtete tyto řádky, může ještě stále hlásat pohádku o své moci větší moci Boha.

Stejným klíčem k pochopení toho co nastává je pyramida, o níž jsem tak často psal v předchozích článcích. Právě v ní a v jejích čtyřech stěnách tvořených třemi vrcholy se nám naši předci pokusili předat poselství o nezvratném osudu lidstva. Právě pyramida byla onou stavbou, která měla a také obstála proti neúprosnému působení času, jako velkolepé poselství až do okamžiku posledního dějství.

I ona se však stala cílem modloslužebníků a nekonečně vytrvalé lži ega. Když dnes, člověk pronikl k tajemstvím ukrytým pod písečným povrchem, nezmohl se na nic jiného, nežli blekotání o podivuhodné prastaré civilizaci, kterou naše ego ani přes svoji neoddiskutovatelnou velikost, nedokáže pochopit.

Nakonec však naše budoucnost není ani bolestná, ani děsivá. Je nádherná a to především diky tomu, který nedovolí, aby nás naše bláhové lži dovedli až k bráně smrti. Jsme šťastní, protože můžeme věřit. A já věřím rád.

(3)

17.09.07   Miroslav Schmidt

Co je cílem těchto článků? Prostou větou: ukažte lidem lásku a budou milovat, ukažte jim nenávist a budou bojovat. Proto půjdeme a budeme hledat lásku. Není to jednoduchá cesta, pokud chceme skutečně pochopit. Ve všech božích poselstvích pokud jsou opravdová, jsme oslavováni skrze jedinečnost svých duší. Je nám posílána láska, radost a porozumění. Stále je úporně odmítáme a tvrdíme že Bůh takoví není. Že je žárliví, poslal na nás Satana, zkouší nás, a je tím šťastnější čím více trpíme. Dokonce, že právě utrpení je jedinou cestou jak dojít k Božímu trůnu. Nic není tak vzdálené pravdě jako tato slova. Jsou hloupá a nenávistná, zrozená z ega, které se svojí neschopností nedokázalo prosadit. Utrpení se rodí z nenaplněné touhy a z neochoty si připustit, že nemáme pravdu. Když to nejde po dobrém, vždycky se najde nějaká naše „vlastní“cesta. Prastaří mágové a alchymisté věděli, že mezi Bohem a jejich vědomím nesmí stát žádná překážka. Nešlo o žádné hledače zázraků v zatuchlých a temných kobkách. Ba právě naopak. Většinou šlo o horlivé a odevzdané vyznavače světla. Jejich mysl se upírala k Bohu odkud očekávala sílu tvůrčího ducha pro jejich bádání. Odpornou pachuť ďábla a temnoty na ně nalepil teprve středověk, s jeho náboženským pronásledováním a potíráním pravdy. Právě středověk a náboženské dogma vedlo k utvoření názoru, že lidská mysl může produkovat jen to, co jí bylo vštípeno pomocí knih a tlustého biče. Pro jistotu pak církev vypálila poznání z lidské přítomnosti. Namísto brilantních a jasnozřivých osvícenců, produkovala věda upachtěné nevidomé ohmatávače hmoty. Ti jí ostatně vládnou do dnes.

V prvních krocích magie nalezneme pozoruhodnou souhru vědomí a času. Každý mág, stejně tak jako alchymista věděl, že jeho poznání a bádání pouze přispívá k rozluštění tajemství, které se projeví teprve na konci času, protože poznání postupuje v souladu s duchovním růstem. Teprve když čas a tedy i vědomí dosáhne vrcholu, naplní se naše vědění v plné míře. Takto byl odvozen i proces vývoje složený ze čtyř věků. První tři věky stavěly tvořivé síly a čtvrtý věk byl nesen duchem tvoření. Nikoliv tedy člověk byl vrcholem Božího díla, ale jeho duch zrozený ze světla.

Toto poznání vedlo k zrození astrologie, neboť jak pravil Bůh, učiníme světla na nebeské klenbě na znamení dnů, časů?. Astrologii znali a provozovali všechny prastaré kultury, až do okamžiku, kdy se setkali s náboženstvím.

Když budeme sledovat utváření novosti ve vesmíru kolem nás, brzo dojdeme k poznání právě těchto prastarých kultur, které ačkoliv k němu nemuseli dojít vlastní cestou, z jeho dopadu na existenci přímo vycházeli. Novost se podobá kameni vhozenému do rybníka. Děje se v souvislosti s příčinou a je tedy následkem určité události. Podle toho o jak silnou a rozsáhlou událost se jedná je i doba v níž se následný proces odehrává dlouhou nebo krátkou.

Podívejte se například na Mayský kalendář. Je složen z několika cyklů, o nichž lze hovořit jako o následcích určité události. Nejde o pohyb těles v kosmu jak se mnozí domnívají, ale o skutečné události jejichž následkem se novost rodí. Ale to neznamená že průběh následků určitého procesu nelze pomocí pohybu těles v kosmu měřit. I tento pohyb je součástí následku.

Pokud potom půjdeme až na samotný konec těchto jevů a zamyslíme se nad přímým dopadem k určitému okamžiku v budoucnosti, pak snadno pochopíme co se v roce 2012 stane. Je to opravdu prosté, ale naprosto zásadní, zastaví se čas.

To je důvod proč Mayský kalendář nemá pokračování. Žádné totiž ve skutečnosti neexistuje. Neexistuje ve smyslu utváření času. Jistě, že tím nezaniká naše existence, ale bude mít zcela odlišný charakter.

Když jsem obdržel tuto informaci, bylo její součástí i upozornění na to, co a komu říkáme. Přesto jsem ji sem zaznamenal, aby každý mohl posoudit svou vlastní cestou, nakolik historická fakta popisují právě toto.

Protože vím, že těchto článků již mnoho nebude a každý z nás se v brzké době vydá svojí vlastní cestou k poznání pravdy, chci právě tady a teď lidem říct, jak důležité je hledat a naleznout Boha. Někteří z nás už vědí mnoho, čímž přirozeně nemyslím nic tajného. Ale protože jim v nastávajícím čase přináleží jejich vlastní úkol, jsou k němu vedeni a povzbuzováni. Utvářejí se společenství, jejichž úkolem bude utvářet útočiště těm, kteří budou hledat pravdu. Hledajících bude mnoho, ale jen někteří pochopí oč doopravdy jde. Mnoho jiných půjde cestou, kterou se nelze vrátit. Už dnes jsou tu tací, kteří pokřikují a nabádají k utváření zásob a hromadění majetku pro tento čas. Ale tak jak pravil Ježíš: „kdo bude chtít ochránit svůj život, ten o něj přijde.“, je jejich počínání naprosto nesmyslné a nikam nevede. Pouze ze sebe udělají snadný cíl pro chamtivost a nenávist.

Vládu nad planetou pomalu přebírá Bůh který přináší poučení. Právě tady platí, že nejsnadněji se povede těm kteří nemusí být poučeni. Každý si tak může zvolit svojí cestu. Zda se přidat ke všeobecnému zmatku a nenávisti, nebo následovat Boha s klidem a láskou v srdci. Každý pak půjde cestou své víry a kupodivu bude veden tam, kde obdrží poučení.

Vědění je přirozenou součástí vývoje a následuje schopnosti ducha. Naše nahlížení na vědění skrze hmotný aspekt je nesprávné. Každý člověk v souladu s vývojem dosahuje určitého stupně schopností. Vědění je z tohoto pohledu jen náskok těch, kteří již prošli cestou k níž ostatní teprve docházejí. Těm je možné vědění předat a urychlit tak jejich vlastní cestu.

Ne, člověk nic z toho nepochopil a proto ani nedokáže rozpoznat, co mu život a osudy bytostí jako Budha nebo Ježíš ukazují.

Náš vývoj a poznání se rodilo v souladu s informací nesenou realitou v níž žijeme. Nedokázali jsme pochopit, že tato realita odpovídá úrovni našich schopností a je pouhou reflexí na naše vlastní bytí. Takto jsme stvořili zlo, na němž Bůh nemá žádný podíl. Čím více se prosazovala vláda ega a hlouposti, tím hrubší a pevnější bylo ukotvení hmoty v našem povědomí. Tak jsme došli až do okamžiku, kdy už pro nás Bůh ani duchovní svět vlastně neexistuje. Natož jakékoliv magické schopnosti. Jsme naprosto odkázáni na několik tělesných smyslů, skrze něž se k nám nemají jak dostat potřebné informace. A pokud se včas neobrátíme k Bohu, ani se k nám nedostanou.

Jistě, že nám Bůh posílá svá dítka nadaná jasnozřivou schopností. Ale jak se k nim člověk zachoval? Zahnal je na hranici kde je upálil zaživa. Byla to právě církev která věděla, že by se touto cestou k člověku dostala pravda. A tak se k všeobecnému zděšení duchovního světa, stali bytosti světla těmi, na něž bylo svrženo prokletí Satanismu. Na dlouhou dobu pak bylo toto vidění a schopnosti před člověkem ukryty a i dnes po mnoha staletích jsou tyto nádherné bytosti pronásledovány strachem a vidinou utrpení. Přesto se k nám znovu vracejí s nadějí a touhou ukázat lidem cestu. Tentokrát však mají na své straně Boha, který nedopustí, aby se minulost opakovala.

Není divu že mnozí dnes prohlašují sebe sama za okultisty a znalce budoucnosti. Neblaze se však povede těm, kteří na jejich lež a přetvářku naletí. Poznáte je jako vždy po ovoci. Lichotí a lžou, jen aby se jim dostalo tučného honoráře. Opět vyskakují obhájci biblických pravd a strážci zákoníku, který mnoha lidem přivodil tak nesmírné utrpení. Jak dlouho ještě? Dokud se ručička hodin jednou provždy nezastaví. Potom už nebude nikoho, kdo by škodil.

Ježíš ukázal, že čtvrtý věk otevřel cestu do božího království. A tedy že poznání je již úplné a stačí se jen rozhodnout následovat Boha. Tedy uzavřít pomocí víry proces vývoje. Mnozí tak mohli učinit a nemuseli čekat až do tohoto okamžiku, kdy se blížíme k přirozenému konci. Vývoj dosáhl svého vrcholu a stvořil to co vidíme všude kolem sebe.

Není tedy náhoda, že se stále více ukazuje, co že nám to vládne za kreatury. Jsou to veskrze tupci, pro které je nemožné pochopit, že nám touto cestou Bůh ukazuje, jak vypadá svět vedený lidskými ideály. Je to fraška spojená s tragédií a pocukrovaná tržním malomocenstvím. Žádný rozumný člověk už v tento okamžik nevěří, že tito lidé mu mohou zajistit nikoliv dobrou, ale jakoukoliv budoucnost. Tito lidé nás hromadně vedou do nukleárního grilu. Ovšem zatím netuší, že až tam nikdy nedojdeme. A nejen to. Oni neví jak kratičký čas je jim vyhrazen, aby se s hanbou stala jejich komedie pouhou minulostí.

Bylo nám řečeno, že jako vždy se duchovní cesta a víra v Boha setká s výsměchem a pohrdáním. Myslím že křičet tentokrát nebudou jen materialisté, ale spolu s nimi i náboženští vyznavači utrpení a Satana. Nu což. Každá husa, která jde pod nůž kejhá. Proč by potom nemohl kejhat člověk.

Problém je v tom co prorokoval Ježíš. Slepí vedou slepé. Takto nikdo nedokáže poznat jak špatná je jeho vlastní cesta. Ti kteří mají plnou hubu Boha ukazují lidem utrpení jako oslavu vlastní existence a přitom si sami mastí kapsu tučným odškodným, za čas strávený s nevědomou spodinou. Nechávají si zaplatit studium „svaté knihy“ těmi, které má jejich lež uvrhnout do zatracení.

Je mi z toho smutno, když musím naslouchat lži o Bohu, která má ospravedlnit chamtivost a nadřazenost modlářů oslavujících ďábla. Přitom nevědí jak moc Bůh miluje tento lid. A že to není on, ale svobodná lidská vůle, která stvořila utrpení jako nástroj moci. Dal nám svobodu a za ní získal lež a pohrdání.

Mnozí se dnes modlí za odpuštění a místo opravdové lásky mají v srdci strach a touhu po bohatství. Modlí se, aby si zasloužili své místo v budoucím Ráji. Ale povězte mi popravdě, kdybych dnes a tady nepoznal skutečnou Boží lásku, k čemu mi bude stonásob slíbený Ráj? Snad jen proto, abych i nadále hledal a tápal v temnotě? Ráj je tam kde jsem se svým Bohem. Díky němu se nebojím smrti a vím, že si můžu vychutnat každý okamžik svého života. S ním mohu být šťastný, protože vím že mi dal život věčný a pokud umím milovat, odpouštět a radovat se, nikdy o tento dar nemohu přijít.

Nehodlám tu obhajovat tyto pravdy a vést diskuzi s těmi, kteří bez Boha, o Bohu káží. Nechť. Pravda si je už brzo najde sama a pak budou muset svojí lež obhájit. Doufám že k tomu mají dostatek argumentů, protože proti nim bude stát Bůh a žádná lež neobstojí.

(4)

21.09.07   Miroslav Schmidt

Vážení přátelé. Čas kráčí k neodvratnému a spolu s ním i spisování těchto myšlenek, kterými vám chci pomoci naleznout cestičku v tom všem co nastává. Od dětství si vedu svůj soukromí rozhovor se Stvořitelem, a přijímám poučení, co bych mohl nebo mám udělat, aby můj duch mohl růst a přinášet užitek všem lidem. Nijak se tím necítím velkým či jiným než ostatní lidé. Pouze si přeji, aby pravda a poznání byly skutečnou cestou k osvobození ducha a přímou cestou k jedinečnosti a vznešenosti, kterou si člověk bezesporu zaslouží. Každá cesta začíná předzvěstí něčeho nového a úžasného. Tato předzvěst se nás může dotknout velice silně a dokonce se skrze ni mohou projevit naše skryté vlastnosti. Dříve tedy nežli vstoupíme na cestu o níž je řeč, u mnoha lidí se probudí onen dávno zapomenutý vnitřní zrak, který je provede budoucností, ať už přinese cokoliv. Snad právě tímto, co přinese počátek roku 2008, se můžete ujistit, že i ty další události budou následovat. Snažím se dát lidem vědění pro čas, který nastává. Ne proto, aby uvěřili tady a teď, ale aby si vzpomněli v čase, kdy to pro ně bude důležité. Proto není ani smyslem těchto článků lidi přesvědčit. Jde jen o to přinést informaci, která může být uložena a v případě potřeby použita.

Pokud mám mluvit sám za sebe, pak určitě nepatřím k lidem, které lze snadno přesvědčit. A s každou novou informací pracují právě s ohledem na možnosti jejího využití. Pokud tedy s někým hovořím, vždycky si kladu ono základní kritérium pravděpodobnosti.

Člověk nemusí být žádný paranoik, aby i bez vlastního přičinění mohl sledovat procesy odehrávající jak na úrovni planetárních systémů, tak i na úrovni mezinárodních vztahů. Díky našim novinářům, pro něž je každá událost, v níž jde o ztrátu peněz, nebo lidských životů, dostatečně zajímavou pro zveřejnění, už vlastně ani jiné zprávy neznáme. Jedno však mají všechny tyto zprávy společné. Nepřinášejí řešení. Dějí se na úrovni jakéhosi holého konstatování, které je však naprosto přesně nastaveno na vaše dokonalé ovládnutí.

Ať už se děje jakákoliv špatnost, ať už je komukoliv jakkoliv ubližováno, nemá to řešení. Tedy, nemá to řešení, na němž by jste se mohli jakkoliv podílet. Vy jste ti bezmocní a bezbranní, jimž je ubližováno, ale kteří s tím nemohou vůbec nic dělat. Musíte se spolehnout na systém. Systém je ten, kdo vás ochrání, a ten který má patent na řešení všech problému. Každý den sedíte u televize a rozčilujete se jak jsou ti lidé zkažení a špatní, ale vy sami s tím nemůžete vůbec nic dělat. A tak jen dumáte a přemýšlíte kde se stala chyba. Přemýšlejte.

Ovšem vraťme se k tématu. Díky zprávám o počasí a přírodních katastrofách tak víte, že se cosi děje. Cosi podivného, co i přes všechna ujištění pánů přírodovědců placených ze státního rozpočtu, přeci jen není úplně normální. Každý rok se nahromaděná energie stále více projevu skrze bezpočet lokálních událostí, jenž jako by se pozvolna spojovali a zasahovali stále větší a větší část naší planety. Všímejte si těchto událostí a pochopíte, že neustupují ale narůstají, a že jednoho dne dojde k tomu co je nezvratné. Že dojdou až k vám.

Já vím jak moc by si mnoho z vás přálo, abych sem napsal vše co vím o minulosti a především budoucnosti, protože to je to co lidi nejvíce zajímá. Ale potom bych porušil tajemství, jenž nemá být vyjeveno, nežli samotným Bohem a to prostě neudělám. Vím, že s těmi, se kterými si máme pomoci, si k sobě nalezneme cestu a spolu pak půjdeme až na samotný konec této epochy. Ale rozhodně nechci nikomu lhát, a především v lidech vzbuzovat pocit, že oni jsou ti, kdo nemají vědět to důležité. Tak to dozajista není. Věřím, že se každý včas dozví kudy vede jeho cesta a tyto řádky jsou psány jenom pro snadnější nalezení odpovědí.

V těchto slovech je i není naléhavost. Záleží na tom, jakou cestou se rozhodnete jít. Pro ty kteří jsou rozhodnuti Boha následovat se nic nezmění, ale ti, kteří ještě stále hledají jen osobní prospěch se chystá velmi nepříjemná zkušenost. Asi by si mnoho z vás mohlo položit otázku, proč že se to všechno má stát? Jaký je to vlastně Bůh, který od lidí žádá víru, nebo jim nabízí utrpení? Odpověď je docela prostá. Bůh nic nenabízí. Je to člověk, který se rozešel s jeho záměrem a je tedy jen jeho volba jakou cestou se vydá. Můžete se vydat cestou lidí. Tou cestou, kterou až doposud kráčíme a jejíž cílem je totální vyhlazení života na této planetě. Pokud Bůh nezasáhne, bude tato katastrofa posledním dějstvím v naší existenci.

Druhá možnost je cesta života, kterou nabízí Bůh. Nikdo jiný nám tuto šanci nedává. Jen naprostý slepec si ještě dnes může myslet, že lidé dokáží vytvořit jakkoliv smysluplnou budoucnost. Celá společnost se řítí do propasti a chystá stále horší a horší scénáře pro ovládnutí a zotročení světa. Arogance a nestoudnost materialismu dosáhla takových rozměrů, že je až nemožné ji popsat. Lidský duch byl pošlapán, zotročen a vyhnán z našeho myšlení. Ale přesto tu je a trpí naší chamtivostí a bezohledností.

Jaká tedy může být naše volba? Cesta následování Boha, nebo dovedení frašky s názvem lidstvo až do totálního konce. Taková je i bude tato volba.

Stále opakuji, že trvání tohoto světa bylo vymezeno od času do času a nikdo mu jej nedá ani o ždibec navíc. Mnoho událostí k nimž dochází jsou čistě přírodního charakteru a nikdo, ani Bůh na nich nenese vinu. Z tohoto pohledu by se člověk musel zeptat, proč těmto událostem Bůh nezabrání? Odpověď si sami dosadíte. Pokud zabrání těmto přirozeným procesům, otevře pouze cestu k naší vlastní agresivitě a pitomosti. Tedy, jakápak je to vlastně volba?

Taktéž opakuji, že v čase těchto událostí už tu člověk dávno nemusel být. Cestu mu z části ukázal Ježíš, ale také Budha a další významní proroci. Člověk je nenásledoval, nebo jejich odkaz překroutil tak, že je ani následovat není možné. A tak nám zůstává poslední naděje, k níž se v tento čas lze obrátit. Tou nadějí je Bůh a neuvěřitelná láska, kterou k nám i přes všechna pochybení chová.

Kráčíme k onomu bodu, který byl v čase odpradávna určen jako vrchol vývojového procesu. Nalézá se právě tady, na dohled našich myšlenek a nastávající události nás mohou přesvědčit, že tam opravdu je. Můžou, pokud budeme chtít. Je to jen naše volba.

Ať už tedy sledujete vývoj, nebo Boží záměr, je nasnadě otázka, jestli může obstát cokoliv, co ze své podstaty nevede k životu. Já tvrdím že nikoliv, a myslím tím i ty vlastnosti, které nás k chamtivosti a bezohlednosti vedou. Naneštěstí vývoj vedený touto cestou by na samotném konci vedl k totálnímu vyhlazení. Ale naštěstí nám ještě stále zůstává ona naděje v Stvořiteli života. Přemýšlejte a nečekejte až na okolnosti, která vás donutí vykonat volbu. Bez této volby následujete lidský osud, a v něm žádná budoucnost neexistuje.

Co je to vlastně volba. Pro každou volbu musíme mít stanoveny nejméně dvě možnosti. A volba je tak otázkou, která z nich je ta lepší. Pokud tedy proti sobě položíme obě varianty budoucnosti, potom není co řešit. Přesto je nutné volbu učinit a v mysli jí předat Bohu.

Pokud si zvolíte materiální jistoty, pak se rozhlédněte kolem a posuďte kdo jim vládne a kdo z nich má největší prospěch. Pokud si myslíte, že jsou to milující a spravedliví lidé, pak je vaše volba správná. Nemusíte dělat nic, jenom čekat až vám v nastávajících událostech, páni jako Bush, Havel, váš současný šéf, nebo jeho syn prohánějící se dvoustovkou v novém bavoráku přispěchají na pomoc, a rozdělí se s vámi o poslední skývu chleba. Nemusíte se bát že to neudělají. V rámci tržních jistot přeci již utvořili materiální a potravinovou zásobu, pro případ živelné katastrofy, kterých je všude okolo stále více a více.

Ovšem je také docela možné, že je daleko víc, nežli vaše životy, zajímá nová dálnice pro jejich nového Mercedesa. To si musí zvážit každý sám. Přirozeně, stále je tu určitá šance, že se jednou každý dostane díky spravedlivému uspořádání světa nahoru, a pak už jeho štěstí a neskonalé blaženosti nebude nic stát v cestě. Mocní se s ním rozdělí o svojí nadvládu a bohatí o své peníze. Ostatně na nic jiného určitě ani nečekají.

Pokud si zvolíte Boha, nezapomeňte, že od Vás žádá lásku, odpuštění a soucit. Nikoliv jen sám pro sebe. Ale pro všechny živé bytosti tohoto světa. Musíte je nejen přijmout srdcem, ale především skutky.

Bůh nechce bolest ani zármutek a strach. Proto je nenoste ani ve svých srdcích. Pamatujte, že dát naději, znamená ji mít ve svém srdci. Dát lásku, znamená ji nést ve svém srdci. Dát radost, můžeme jen tehdy, pokud jsme šťastní. Jak stále opakuji, nelze přemalovat černé plátno černou barvou. Trpící si navzájem předávají utrpení a zoufalí strach.

Já vím, že stále jsou zde ti, kteří nevidí kam naše vlastní kroky vedou. Jsou spokojení s tím co je a v podobných varováních vidí pouze lidskou omezenost a nesmyslné zveličování problémů. Stále tvrdí, že lidé jsou v podstatě rozumní a špatně se mají jenom hlupáci a lenoši. No a v neposlední řadě, že vše se nakonec vyřeší nějak samo, protože lidstvo už přeci přestálo mnoho katastrof a stále tu je. Tentokrát na mnohem vyšší technologické úrovni. Tvrdí to proto, že nevědí, že lidstvo padlo z několikanásobně vyšší příčky rovnou do doby kamenné a veškeré technologie šli k čertu. Nebylo nic, čím by se člověk přírodním silám dokázal postavit.

V každém případě ti všichni zanedlouho spatří, kdo že jsou doopravdy ti, kterým se tak dobře vede a jsou z našeho pohledu úspěšní. A nebude to vůbec hezký pohled. Všichni budeme bezesporu otřeseni tím, kdo doopravdy jsme.

Přesto bych nerad, aby v tom co říkám byla obsažena bezmoc a zklamání. Právě naopak. To velké se rodí vždy, když se hroutí základy starého. Není dobré stavět nový dům na starých základech. Protože staré základy se rozpadnou a spolu s nimi se zhroutí celá stavba. To jak jistě víte, se už v naší historii mnohokrát potvrdilo.

A tak přesto, že nadchází čas naplnění mnoha proroctví, v samotném důsledku to bude člověk který dojde až k svému vítězství. Někdo půjde přímo, a jiní trochu klikatě. No a pak jsou zde ti, kteří půjdou úplně na druhou stranu.

Nechme je jít svou vlastní cestou v čase, kdy jim bude odebrána jejich pozemská moc, a spolu s ní i možnost škodit těm, kteří následují cestu života. Není důvod k obavám, protože až toto nastane, budou mnozí z nás dost silní a moudří, aby se proti nim žádná lidská špatnost neodváží vystoupit. Budou jen z povzdálí pokřikovat a zesměšňovat sebe sama svojí hloupostí.

Prošli jsme dlouhou cestou a prožili mnoho životů. Každý jsme tam někde v minulosti ztratili cestu i část sebe sama. Každý z nás se někdy dopracoval k pochybnostem i odmítání, pokud mu Bůh nedal právě to, co si ze všeho nejvíce přál. Nějak jsme nechtěli pochopit, že moc nad životem jde ruku v ruce s moudrostí a nelze ji dosáhnout jinak, než skrze poznání a lásku. Jedině tak můžeme být spravedliví a nesledovat jen vlastní prospěch na úkor utrpení druhých. Přesto jsme museli dojít až sem, aby se ukázala pravda o tom kdo jsme a co doopravdy chceme. Těm, kteří k tomuto poznání doposud nedošli, bude i takto těžko pochopit.

Asi mám to štěstí, že jsem si v životě nestanovil velké cíle. Kráčel jsem si životem obyčejného člověka a zažíval si tak ve stínu velkolepých událostí svoje drobné radosti nad jednouchými pravdami, které mi bylo dáno pochopit. Vím, že mi tuto cestu určil Bůh, a vím že to byla ta nejlepší cesta, kterou jsem mohl projít.

Ve své minulosti jsem dělal mnoho věcí. Poznal jsem mnoho podob života i lidských chyb, které způsobuje touha a zaslepenost. V každém životě jsem měl příležitost, vykonat cosi, čím bych vyjádřil vděk za to, že jsem se stal součástí tohoto stvoření. Ale udělal jsem jenom málo. O to víc bych si přál to vše splatit Bohu v tomto životě. Nikoliv pro nárok v nějakém Ráji a nekonečné blaženosti. Ale jenom proto, že jsem tu mohl být a tohle všechno zažít. Že mi byla dána příležitost ochutnat co je to život. Uvědomovat si sám sebe a moci se svobodně rozhodnout. Už to samo je nádherný a jedinečný dar.

To důležité bylo zapsáno. Vše pozvolna spěje ke konci této epochy. Jak se komu chce tomu uvěřit nevím, ale bude dobré o tom alespoň přemýšlet. Příští rok je rokem jedna. A posledním v řadě je rok 2012.

Mezi tím se odehraje mnoho událostí, které budete chtě nechtě muset překonat a přijmout cestu která vás povede. Zda k životu či nikoliv je jen vaše rozhodnutí. Jenom dobře zvažte jestli to co kolem sebe vidíte je skutečně cesta k životu. Já myslím že pokud by opravdu existovalo, pak jedině do pekla.

(5)

25.09.07   Miroslav Schmidt

Kdo jsou lidé? Potkáváme se každý den ne ulicích. Hovoříme spolu o všem možném a čas od času se spolu cítíme šťastní. Někteří z nás jsou upřímní, jiní stydliví, někteří touží vyniknout a jiní ubližují. Někteří z nás jsou ztracení a některé na jejich cestě provází hlas jejich vlastní temnoty. Ano, jsou zde i ti, kteří žijí ve světle a přinášejí nám poznání lásky, štěstí a schopnost vidět svět jako konečnou formu stvoření. Jako to čím opravdu je, a čím by mohl být, pokud bychom si uvědomili, že všichni žijeme jen v tom co je a nikoliv v tom co chceme. Mohli bychom si přestat utvářet falešné vize o vlastní důležitosti a pochopit, že naše vnější forma přímo souvisí s viděním ostatních lidí. Neboť právě ostatní lidé stanovují podmínky naší úspěšnosti. Během naší cesty od potopy k současné společnosti, si člověk v souladu s obtížností životních podmínek, volil různé strategie, jak nastavit a udržet výšku životní úrovně, které za určitých okolností dosáhl. Ponejprv se úspěšnost odvíjela od dvou základních dovedností. Intelektu a pracovitosti. Pracovití lidé dokázali využívat přírodních zdrojů a převádět je na žádané zboží. Intelekt pomáhal najít cestu, jak jednotlivé komodity přerozdělovat, aby z nich měla užitek celá společnost. Přirozeně, že to o čem zde hovoříme je onen ideální stav, k němuž nikdy nedošlo.

Od samotného počátku do tohoto ideálního procesu vstupují lidé, kteří se cítí být svým přínosem a intelektem důležitější a tudíž významnější než ostatní. Ale také ti, kteří prostě jen touží využívat dovednosti a schopností ostatních ve svůj vlastní prospěch. Tak se počala utvářet společenská vrstva.

Pokud by zájmem oné vrchní společenské vrstvy byl utvářet spravedlivou a rovnoprávnou společnost, dokázala by obhájit i smysl své existence. Jenže od samotného počátku byl jejím jediným zájmem egoismus. Tragické na tom bylo, že k dosažení nadřazenosti a moci byl využíván právě lidský intelekt.

Pokud budeme sledovat tento vývoj od počátku napříč dějinami, nalezneme nejen vzestup určitých vrstev lidí, ale i hluboký propad těch, kterým nebylo dána možnost se v této separované společnosti uplatnit. A právě tady se počíná utvářet proces, jenž můžeme nazvat jediným slovem „zločin“.

Na samotném začátku se zločin dotýká převážně zoufalců, kteří hledají způsob jak zabezpečit sebe sama, nebo své blízké. Teprve později se ukazuje, že zločin může vést také vzhůru do oblasti společenské smetánky. Protože právě zločin, je nejsnadnější cestou jak získat moc i majetek.

A právě takto se pozvolna utváří obraz nám známého světa. Svět vojáků a policajtů. Svět zločinců a soudců. Svět peněz a chudoby. Pro jedny svět odporný a bolestný. Zatímco pro jiné svět v němž peníze mohou vše.

Jenže přesto všechno i v tomto světě jsou to pouze a jen lidé, kteří rozhodují o tom, jaká nás čeká budoucnost a jakou žijeme přítomností.

Na mojí otázku jaký byl člověk před potopou jsem dostal odpověď, že lepší nežli dnes. Lidé uctívali Boha každý den při různých činnostech a nebylo jim to nikterak podivné. Nepřemýšleli o tom zda Bůh existuje či nikoliv, protože jim každodenní život přinášel bezpočet důkazů, díky nimž nemuseli pochybovat, a tudíž ani složitě hledat víru.

Ačkoliv nepatřím k vyznavačům biblických pravd, musím v tomto dát jejím původním pisatelům za pravdu. Člověk se nedopustil chyby v tom jak se choval, ale v tom po čem toužil. Jeho chybou však nebyl zvolený cíl, který ostatně patří k jednomu z Božích příslibů budoucnosti, ale cesta po níž se rozhodl vydat. Pokusil se obejít přirozenost spočívající ve vývojovém procesu, jako podmínka naplňování vlastní existence.

I v tomto má bible pravdu. Strom poznání uvnitř zahrady v Edenu, nebyl jak se mnozí domnívají pokušení seslané Bohem, ale obraz budoucnosti nás lidí. Byl to obraz budoucnosti, jíž člověk na své cestě poznání a růstu jednoho dne dosáhne. Obraz, který člověk potřeboval, aby viděl kam jeho cesta vede, a také důvod, proč na ní setrvat.

Člověk se však rozhodl jinak, a pokusil se přirozenost obejít a vytvořit budoucnost vlastní cestou. Toto byla patrně jeho jediná chyba. A to byl také důvod, proč přišel o vědění a schopnosti, které jej k chybnému jednání vedli.

Postupem času se dobral k bezpočtu chyb a vytvořil svět, o němž lze jen těžko hovořit jako o naplnění naší existence nejen ve smyslu vývoje, ale v jakémkoliv smyslu jako takovém.

Člověk i přes všechny možné pochybnosti chtěl tento svět zažít, protože jinak by jej neutvořil. Byla to jeho volba, kterou viděl jako možnou cestu k utváření společnosti. Můžeme si myslet co chceme, ale žádný diktátor se nezrodí, pokud nenajde dostatek těch, kteří jsou mu ochotni sloužit. V každé společnosti může dojít k pochybení jednotlivců, ale teprve skrze vůli většiny ztrácí společnost přirozené prostředky se zlu bránit.

Na pozadí tohoto procesu pak můžeme najít to, co je patrně mnohem důležitější nežli samotný stav společnosti v určitém okamžiku jejího utváření. Právě tady se odehrává přirozený vývoj a spolu s ním i růst našich schopností. Schopností nejen věci utvářet, ale především schopnosti vidět dopad našich skutků. Právě skrze tento nárůst schopnosti sebepoznání, se vytváří tlak na reorganizaci a posunutí společenských hodnot.

A tak tu proti sobě stojí dva živli. Jedním je člověk a jeho tvůrčí potenciál. Druhým je sama skutečnost s ději odehrávajícími se na úrovni přírodních sil.

Každý z nás se v určitém vztahu podílí na utváření stavu, který vede nás samotné ke konfrontaci. Hromadné rámusení zbraněmi, jako předzvěst nadcházejícího konfliktu je souboj nikoliv jednotlivce vůči chybnému systému, ale bitva o udržení současného rozvrstvení společnosti. Nestojí tu proti sobě jednotlivé mocenské zájmy, ale princip který se snažíme obhájit.

Je to vlastně paradox, protože ti dole sice obhajují současný princip hodnot, ale současně usilují vystoupat nahoru, čímž ohrožují postavení těch, kteří obhajují totéž, ale nechtějí se svého postavení vzdát. Tento paradox způsobuje, že ačkoliv snad mnozí vnitřně s válkou a vražděním nesouhlasí, ze všech sil tento systém podporují a vytváří tlak vedoucí ke konfrontaci. Jedni proto, že se chtějí dostat nahoru. Jiní proto, že nechtějí spadnout dolů.

Takže pokud se někoho zeptáte zda souhlasí s válkou, odpoví že ne. Pokud se jej zeptáte zda je ochoten se vzdát současného způsobu života, řekne že nikoliv. Pokud mu řeknete, že právě tento způsob života vede k zločinům a válkám, jenom pokrčí rameny a přinejmenším se vás pokusí zesměšnit nadáváním do fašistů, komunistů a kdo ví jakých ismů.

Pokud se zamyslíte, pak pochopíte, že tomuto konfliktu moci s přirozeným tlakem vyvolaným snahou vystoupat nahoru, nelze žádnými prostředky zabránit. Mocní jsou přímo ohrožováni systémem, který jim moc dává.

Jedinou cestou by bylo, dát lidem dostatek prostředků a prostoru k vlastnímu uplatnění. Žel právě toto, by současnou moc připravilo o možnost lidi ovládat. To je důvod proč tak masivně brání průniku nových technologií na trh. Levná energie, levné potraviny, levné bydlení apod. by lidem dávalo prostor k samostatnému projevení názorů. Toto jsou také myšlenky, jimiž se mladí a chytří snaží prosadit. Zametání těchto inovací pod koberec začíná selhávat a dostupná nekontrolovatelná komunikace je docela snadno šíří mezi široké vrstvy obyvatelstva. Doposud je na straně mocných finanční složka naší existence. Každý ví, že za dobrý nápad dostane zaplaceno a pokud jej výhodně prodá, vloží na něj systém ochranný patent, jenž zabrání ostatním tuto myšlenku využít.

Jenže lidí je stále víc a myšlenek také. Mocní už nemají prostředky jak si inovační nápady kupovat a ty se tak snadno stávají veřejným vlastnictvím. Všemožná zákazy a zákony zabraňující využívat přírodních zdrojů, bez nutnosti odvádět daně strážcům blahobytu vyvolených, se míjejí účinkem. A hrozba, že jednoho dne někdo nalezne způsob jak systém vyřadit z našeho života narůstá.

Jedinou cestou jak tomu zabránit je uvrhnout lidstvo zpět do doby kamenné. Mocní si to představují tak, že globální konflikt, povede k zhroucení té formy společnosti, která v současnosti dává lidem prostor a čas k přemýšlení. Je sice pravda, že jenom málo soukromích badatelů má dostatek prostředků k vytváření technologií a pokusům, ale množství firem, které si dokáží obstarat technické vybavení stále roste a spolu s tím i hrozba, že někdo nalezne způsob jak překonat naši ropnou, energetickou, plynovou a kdejakou další závislost.

Kupodivu tak příčinou k válce nejsou státy vlastnící nerostná bohatství, s nimiž se tak jako tak musí stále obchodovat a ve své podstatě je vlastní nejbohatší lidé této planety, ale lidé, kteří by tento obchod mohli narušit. Ti nežijí v arabských státech ani v oblastech bohatých na suroviny, ale ve státech s nejvyšší vzdělaností. A právě na ně má být veden rozhodující úder. USA nechtějí rozpoutat válku s Ruskem nebo Iránem, ale válku s USA. Tedy válku civilizací. Zničující a totální válku všech proti všem.

Jaké je vize budoucnosti lidí spřádajících tyto plány. Nedůležitá. Ona totiž nikdy nenastane. Tak jako nelze domyslet způsob, jímž zatáhnout všechny státy do společného konfliktu, tak ani nelze vymyslet způsob, jak vyřadit z kalkulací přírodní síly. A právě ony už brzo sehrají neskonale významnější roli při utváření budoucnosti, než všechny vlády tohoto světa.

A tak se vlastně vracíme zpět k otázce kdo jsou lidé?

Ze všeho toho, co už bylo napsáno si můžeme jako rozhodující pro nastávající čas vyjmout jen naše postoje a vztahy k ostatním lidem. Protože vůči síle přírody nemůžeme obstát snahou získat pro sebe jakýkoliv prospěch, ale prostou snahou si navzájem pomáhat.

Důvod proč popisuji lidskou společnost není ve snaze zviditelnit lidskou špatnost, ale ukázat jak moc jsme uvězněni v iluzi vlastních představ. Nemůže nastat nic dobrého, je-li sama motivace našich skutků špatná. Přirozeně tím nelze obviňovat lidi za snahu se uplatnit ve společnosti a prožít příjemný a smysluplný život. Bohužel máme stanoveny chybné hodnoty a ty jsou příčinou zla, proti němuž nestojí žádná síla schopná jej potlačit.

Problém je, že zde nestojíme na rozcestí budoucnosti tohoto světa, ale před samotným koncem této reality. A tedy není otázkou jestli nás ohrožuje válka, ale jestli neohrožujeme sebe sama svojí existencí. Protože svět do nějž vstupujeme je součástí téhož Boha, jemuž právě tady a teď nechceme naslouchat. A jestliže je budoucí svět nastaven jako místo lásky a radosti, jak do něj můžeme projít plni egoismu a nenávisti?

Já vím že vyřčené zatím není možné obhájit, protože nic z toho není možné vidět. Jenže ten skutečný problém je, že spatřit i v budoucnosti, dokáží jen lidé na duchovní cestě. Takže pokud setrváte ve svém lpění na materiálních jistotách, spatříte jen to, co je dostupné hmotnému tělu. Svět o němž hovoří proroci jako o Božím království se ukáže těm, kteří Boha následují. Těm budou otevřeny oči, aby nalezli u Boha to co je doposud skryto. A bez této vize a jistoty, nebude možné v nastávajícím čase obstát.

Mnozí tak ukončí sami svůj život, protože v nastávajících událostech spatří pouze definitivní konec života na této planetě. Jiní v zoufalé snaze se zachránit vstoupí na cestu zločinu a urputné snahy zachránit sebe sama za jakoukoliv cenu. A právě tady se naplní Ježíšovo varování: „kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde“. Nelze totiž zachránit sebe sama jinou cestou, nežli skrze ducha svatého. A to znamená láskou, odpuštěním a vírou ve své božství jako jediné cestě k Bohu i budoucnosti.

Pokud se podíváte na věčné poselství ukryté do tvaru pyramidy, spatříte čtyři stěny představující čtyři epochy a v každé z nich tři vrcholy, jako tři části každého cyklu. Tedy i tento náš poslední úsek byl rozdělen do tří částí, v nichž se rodila schopnost plného vědomí. Což je totéž jako absolutní tvůrčí akt.

Tato schopnost je postavena na třech základech. První z nich je vědět vycházející ze schopnosti poznávat. Druhá je pochopit, což je analýza zaznamenaného poznatku. A třetí je utvořit, jenž vzniká jako součet obou dvou prvních částí. Je tedy jakýmsi vrcholem, jímž se projevuje naše existence.

Protože se pohybujeme po obvodu trojúhelníku, je dáno že každá následující část je tvořena a zpětně využívá části předcházející.

Člověk chápe tím že poznává, a utváří z toho co pochopil. Je to věčný kruh, v němž se rodí naše vědění. Není nijak složitý, ale přes tuto jednoduchost s jeho pomocí můžeme dosáhnout úplného vrcholu této formy naší existence. Ovšem k dosažení tohoto vrcholu musíme dokázat naleznout to nejdůležitější, a to je moudrost. Moudrost je schopnost vidět příčinu a následek jako jednolitou součást jak utváření reality, tak také našich skutků. A tedy je moudré utvářet to, co nepoškozuje žádnou formu života a přitom přináší všeobecný prospěch pro společnost.

Tento jednoduchý princip se nám stal nedosažitelným. Nikoliv na úrovni jednotlivců, ale na úrovni společnosti. A proto se o budoucnosti nebude rozhodovat na úrovni společnosti, ale jednotlivců. Společnost nemá nejmenší šanci obstát, lidé ano. A tedy je také obsažena naše volba. Následovat společenské pravdy utvořené jako nástroj k získávání postavení a majetku, nebo pravdy určené k pochopení smyslu života.

Ať už tedy bude budoucnost spojená s apokalypsou či nikoliv, je volbou každého z nás, jakou cestu si zvolí. Cesta kterou je utvářena tato společnost, je lákavá a zdánlivě nabízí ony materiální jistoty, které považujeme za nezbytné. Ovšem stejně tak je to cesta ovládaná arogancí, bezohledností, egoismem a bezdůvodným utrpením. Je to ta nejhorší cesta ze všech a za žádných okolností nevede k životu. Ani k jakékoliv spravedlivé a smysluplné budoucnosti.

Jak už jsem řekl, stačí se rozhlédnout a posoudit, kdo nám dnes vládne. Pokud kdokoliv nalezne byť jen jediného slušného člověka ve vládních orgánech, může na toto téma sepsat oslavnou ódu. A i pokud takového naleznete, posuďte, jestli je v jeho moci zabránit naprosté devastaci planety a nekonečným válkám o moc čehokoliv nad čímkoliv. Je jedno zda se budeme bít o vodu, ropu, lesy, území, mořské dno či cokoliv jiného. Vždy tu najdeme smrt a bezohlednost vystupující ve vrcholném společenském zájmu.

Je tedy smutnou pravdou že takoví jsme, a právě takové moci sloužíme. Naší jedinou nadějí je, že toto šílenství a zánik lidského ducha ukončí síla, proti níž jsme bezmocní a kterou chtě nechtě budeme muset přijmout jako svrchovaného tvůrce budoucnosti. Síla která nejen že pochází od Boha, ale která je sám Bůh. Naše tvrzení, že to nepotřebujeme, a že jsme schopni to zvládnout sami, je tváří tvář této skutečnosti naprostý nesmysl.

Tragédií totiž je, že tento svět nepovažuje za vítězství nastolení spravedlnosti, ale dostatečně vysokou páchnoucí haldu mrtvol. Vítězství v našich očích je porazit nepřítele. Zničit jeho domov, jeho víru, jeho rodinu, jeho život.

No, nechme to tak. Patlat se v dávno vyřčených pravdách už nikomu nepřinese žádný užitek. Mám to výjimečné štěstí, že od dětství mohu rozmlouvat s Bohem naslouchat jeho poučením. Že mi dovolil si vybrat jej jako svého mistra a dojít k poznání přímou cestou, bez knih a složitých filozofických a náboženských dogmat. Nevím jestli toto je nebo není snadná cesta.

Manželka tvrdí, že není normální, když si malý kluk namísto erotických časopisů čte bibli a rozčiluje se nad spoustou nesrovnalostí nejen v podání dějin, ale v popisu Boha jako takového. Přesto jsem to udělal a protože má touha jej naleznout a pochopit byla a stále je nejsilnějším motivem v mém životě už u toho také zůstanu. Přál bych všem lidem spatřit tuto pravdu. Najít Boha takového, jaký opravdu je. Milujícího, spravedlivého, shovívavého, odpouštějícího a především trpělivého. Ze všeho nejtěžší není někoho za chybu potrestat, ale ukázat mu proč je to chyba.

Kudy vede naše další společná cesta? Určitě je to víra. Mnozí nad ní pochybují a ptají se, co to vlastně víra je? Jak se může, či nemůže v našem životě projevit a jestli vůbec existuje nějaká cesta jak poznat, že Bůh o naší víře ví.

Mnozí víru spojují s určitým přáním. Většinou následkem vnějšího tlaku a událostí, které nás nutí přijmout určitý vyšší smysl existence, která dokáže překlenout událost, s níž se naše racionální mysl nedokáže vyrovnat.

Pokud tedy bude čas, pokusím se k tomuto tématu vrátit.

(6)

02.10.07   Miroslav Schmidt

Víra….. Každý člověk má tento pojem spojený s náboženstvím a také s nějakým svým vlastním osobním cílem. Víra má mnoho podob a je jedním z nejčastěji používaných slov. Každý den slyšíme jak někdo říká „já věřím že..“. Ale je tomu tak doopravdy? Tady bych mohl provést exkurzi do tajemných zákoutí myšlení, v nichž se naše poznání transformuje do širšího obrazu světa, který je jakousi obdobou onoho světa vnějšího. Dá se to popsat tak, že každý člověk má dvě zeměkoule. Jednu po níž chodí a druhou vymodelovanou ve své hlavě. Vnější svět je ona část, kterou chápeme jako hmotnou a to nejen ve vztahu k hmotě jako takové. Hmotným myslíme určitý stav přítomnosti, který v okamžiku kdy nastává je definitivní. Nelze jej nijak zvrátit. Vnitřní svět je sestaven ze stejných podkladů, ale definuje různě úrovně možností ovlivnit to co nastává. Čím větší počet alternativních budoucností dokážeme sestavit, tím větší máme možnost naleznout cestu, kterou tyto představy realizovat. Jednotlivé pokusy ovlivnit to co nastává se zaznamenávají v našem vědomí jako zkušenost. A zkušenost pokud je ověřená a platná sestupuje do podvědomí, odkud řídí naše chování bez nutnosti si ji neustále uvědomovat.

A právě tady na cestě mezi vědomím a podvědomím se realizuje naše víra. Víra nám dává možnost přesně definovat kdo jsme, a čeho chceme dosáhnout. Je to onen vnitřní hlas, který nám říká co je nebo není pravda.

Pokud tedy tvrdíme, že něčemu věříme, nemusí to být vůbec pravda. Může se jednat o pouhou snahu vyniknout, nebo získat určitý prospěch. Víra je to čemu věříte, když  se ráno probudíte a pohlédnete do zrcadla. Je to nálada s níž den co den vyrážíte do práce a která rozhoduje o tom, jestli jste šťastní nebo ne. Víra je to, čeho můžete dosáhnout pomocí vlastní vůle.

Víra vám neřekne jestli existuje Bůh či nikoliv, ale naprosto přesně vám odpoví na otázku kdo jste. Když tedy Ježíš hovořil o víře, myslel tím pohled do svého nitra. Protože právě  tím co uvnitř sebe sama vidíte, dokážete naleznout cestu v tom co prožíváte.

Vírou neovlivňujeme svět kolem sebe, ale uvnitř nás samotných. Jistě že zde existuje přímá návaznost, ale teprve tím co utváříme ve svém nitru. Mnozí znají ono prastaré rčení, že víra hory přenáší. Není to pravda. Hory může přenášet vaše vědomí pokud mu věříte.

Protože všechny tyto články spojuji s tím co nastává, a snažím se lidem ukázat cestu k Bohu, musím říci také proč.

Pokud chceme pochopit svojí vlastní duchovní podstatu, musíme ji naleznout a proniknout do tajemného světa sil, které nám dávají možnost vidět a vědět. To není nic snadného, ale pro začátek je nutné si uvědomit a přijmout pravdu, kterou nalezneme i v jednom z výroků Ježíše, „všichni jste bohové“. Tato pravda nám říká, že všichni jsme stvořeni nejen ze hmoty, ale hlavně z části skrze níž Bůh stvořil duši. Protože právě duše v sobě nese božské vědomí. To je to, co je pro nás naprosto zásadní. Pokud pochopíte tuto prostou pravdu, dveře do duchovního světa se vám otevřou.

Od pradávna se lidé rodí s určitým nadáním, proniknout do světa jasnozřivých schopností. Dokáží vidět do lidských životů, do budoucnosti i minulosti a vnímat různá poselství od našich duchovních průvodců, stejně tak jako od Boha samotného.

Svého času se těmto lidem dostalo za jejich schopnosti náležitého uznání a církev pro ně přichystala očistnou kůru složenou z ohně a nepředstavitelného utrpení. Ze stejného důvodu se pak lidem tyto schopnosti zapsali do podvědomí jako cosi nečistého, spojeného s ďáblem a pekelným zápachem.

Pravdou ovšem je, že tyto bytosti jsou naopak na velmi vysoké duchovní úrovni a přicházejí do tohoto světa s posláním lidem pomáhat a ukazovat jim tu nejlepší cestu. Ostatně to byl také jeden z hlavních důvodů, proč je církev tak pronásledovala. Činila si přeci nárok na jediného skutečného zástupce Boha na zemi. Tak jak by jí v tom mohl někdo podrývat autoritu tvrzením, že Bůh miluje všechny stejnou měrou a po nikom nežádá utrpení, protože tato cesta nikam nevede. A navíc si dovoloval tvrdit, že s Bohem a jeho poslelstvím dokáže rozmlouvat, vidět je a naslouchat jejich radám.

Pro nás je potom důležité si uvědomit, že cesta vede právě skrze nalezení vlastního božství uvnitř nás samotných. Toto je první a naprosto zásadní krok pro každého z nás. Pokud dokážete přijmout tuto pravdu a uvěřit, že jste jedineční a zasloužíte si být vznešení a moudří, pak jste udělali ten největší krok k nalezení Boha.

Mnohdy je nám víra v Boha předkládána s jakýmsi pocitem méněcennosti a nutností sám sebe týrat odříkáním za vinu, které se nikdo nedopustil a přesto za ní musí trpět. Dokonce je s touto vinou spojována i jakási oběť Ježíše Krista a nutnost jeho následování. A to i přesto, že Ježíš sám svým učedníkům jasně říká, že cestou kterou jde on jej nikdo následovat nemůže. Přirozeně mluvil o své smrti a utrpení. Chtěl tím říct, že jeho smrt je poselství, které má být touto cestou zvýrazněno. Nikoliv naplněno. Ježíš mohl zemřít přirozenou cestou a díky svému poznání být jedním z těch, kteří dosáhli duchovní plnosti. Jenomže pak by se jeho osud nezapsal do dějin tohoto světa. Právě tím jak se člověk snažil Ježíšovu pravdu umlčet, jí vlastně naplnil do posledního písmene. Nakonec se svým učedníkům ukázal jako znovuzrozený z ducha a Boží pravdy kterou lidem ukazoval. Tedy v oné podobě, kterou Bůh ustanovil jako naši budoucnost.

Existuje tedy dědičný hřích? Z určitého pohledu ano. Člověk byl připraven o část svých schopností, protože jich zneužíval proti smyslu vlastní existence. Nejednalo se však o trest v pravém slova smyslu. Byl to pouze způsob, jak člověka přinutit postupovat v souladu s principem duchovního růstu. Tedy nesnažit se obejít duchovní růst získáním jakési nesmrtelnosti pomocí genetických a dalších manipulací, ale skutečně svojí duchovní podstatu utvářet na základě dosahovaných schopností a vědomostí.

Naší smůlou je, že pokud jsme šťastní a spokojení, pozbudeme i touhu o cokoliv usilovat. Soustředíme se na to co je v kontextu naší existence zásadním problémem. Takto člověk i přesto, že byl mnohem více nakloněn Bohu nežli dnes, spatřoval cíl pouze v nesmrtelnosti, aniž by zvažoval samotný smysl této své existence. Bylo tedy naprosto marné člověku říkat, že doposud nedošel k tomu co Ježíš nazval duchovní plnost a musí tedy stále usilovat o hlubší poznání a pochopení. Nakonec pak byl člověk připraven o vědomosti, kvůli nimž nebyl ochoten následovat Boží vůli. Boží vůli ve smyslu utváření sebe sama. A to je také to jediné co od nás Bůh žádá. Pochopit a pracovat na tom kdo jsme. Ve smyslu tohoto hříchu jsme vybízeni k poznání a nikoliv k utrpení. Člověk se rodí jako čistá bytost, nezatížená v očích Stvořitele žádnou vinou. Pokud potom existuje jakákoliv vina, pak pouze jako naše vlastní chyby na cestě k pochopení sebe sama a smyslu tohoto světa. Myslím tím přirozeně karmu.

Nejde tedy o žádnou potřebu sebetrýzně, ale o cestu lásky a poznání pravdy. Z mého pohledu je opravdu škoda, že ti co si hrají na zástupce Boha na zemi, tuto prostou pravdu lidem nedokáží ukázat. Myslím, že to samo o sobě hovoří za vše. Přesto jim nelze upřít, že i přes veškerá pochybení uchovávají vědomí o Bohu napříč celou novodobou epochou. A tak i jim náleží v naší mysli odpuštění a poděkování, za jejich vytrvalost a ochotu Boha následovat.

Z řečeného je patrné, že Boha nemůžeme naleznout někde na obloze, nebo ukrytého za hvězdným vesmírem, ale pouze uvnitř sebe samotných tím, že budeme pracovat na svých duchovních schopnostech. A přesně takto se rodí i naše prvotní rozhodnutí. Nikoliv tím, že začneme pokřikovat a oslavovat Boží jméno, ale tím, že přijmeme tuto cestu.

Člověk byl stvořen do tohoto světa jako svobodná bytost a má ve svých rukou i rozhodnutí kým a proč chce být. Pokud si volíme za základ hmotný svět a jeho hodnoty, řídíme se tím co jsme schopni realizovat na základě hmotných prostředků. Pozorujeme svět kolem sebe, a vymýšlíme různá zařízení a vědomosti, které nám mohou život usnadnit. A také přinést postavení a ocenění našeho společenského přínosu.

Duchovní svět se z tohoto pohledu zdá být pouze chudým příbuzným, jehož celkový přínos ani zdaleka neodpovídá vložené námaze. Jak už jsem řekl, byl tento nepoměr stanoven jako nutnost pro udržení vývoje. Ovšem je hloupost si myslet, že duchovní není totéž co vzdělaný a tak i přes vnější zdání, jsou to právě naše duchovní schopnosti, které nám dávají vědomosti. Obtížnost jíž dosahujeme poznání je přímo úměrná naší ochotě pracovat na svém duchovním základu. Čím více jej odmítáme a spoléháme se na fyzické vlastnosti, tím obtížnější je i naše získávání vědění.

Vraťme se však k důvodu tohoto povídání. Základem pro určitý okruh vlastností je naše ochota přijmout a uznat své duchovní bytí. A odtud se také realizuje naše schopnost duchovních vlastností využívat. Každý člověk je má v sobě bez ohledu na to, jestli v Boha věří či nikoliv. Jenže se k nim nikdy nedostane, pokud se jejich existenci nepokusí sám za sebe ověřit. Jistě že to vyžaduje určité úsilí, a chuť se něco o sobě samotném dozvědět. Ale co je v tomto světě zadarmo?

V nastávajícím čase bude svět lidí zažívat mnoho událostí jejichž následkem se zcela zásadně změní naše hodnoty. Pokud si kdokoliv bude chtít udržet naději v život a smysl existence, bude muset dokázat vidět onen nepatrný zářivý bod na konci cesty.

Pokud chceme uvěřit v Boha, musíme vždy začít u sebe sama. Musíme naleznout svojí skutečnou hodnotu a přijmout ty vlastnosti, které bránu do duchovního světa otevírají. Jsou to láska, štěstí, radost, odpuštění a vytrvalost.

Proč zrovna tyto vlastnosti? Protože Bůh nezná ani bolest, ani nenávist, ani pomstychtivost. Jeho záměr je čistý a vede k dokonalosti bytí. Proto nás právě tyto vlastnosti a pocity spojují z božím záměrem a umožňují mu, aby nás vedl k nalezení a pochopení pravdy. Bůh nás nemůže vést, pokud jsme z jeho záměrem v rozporu. Může nám pouze ukazovat ty chyby, které nám v jeho nalezení brání. Člověk potom všechny takovéto události vnímá s nechutí a odmítá duchovní poselství, která mu dle jeho názoru, brání v dosažení jeho materiálních cílů.

Kam tyto cíle vedou, už jsme si řekli v předcházející části a vidíme to všude kolem sebe. Je jedno, že auta každoročně zabijí stovky lidí, protože mít auto nás naplňuje pocitem štěstí a radosti. Díky autu jsme dokonalí a výjimeční. Čím lepší a dražší auto, tím lepší a nadřazenější člověk. Pokud se nad tím zamyslíte, je to opravdu nářez.

Žel někteří lidé jsou ve vlastních očích tak bezcenní, že si jakoukoliv lidskou hodnotu bez majetku a postavení nedokáží představit. Nikdy neuznají, že i nejbohatší člověk je ve své podstatě lidská troska, která je plně závislá na materiálních principech tohoto světa. V žádném jiném světě prostě nemohou, ani nedokáží existovat. Je to tragická a smutná volba. Volba která nikam nevede.

Proto se v těchto článcích snažím ukázat jinou a lepší cestu. Cestu která vede k životu. A to bez ohledu na to, jakou budoucností budeme v následujících letech procházet. Protože jakákoliv vnější událost je z našeho pohledu pouhá zkušenost. Zkušenost v níž můžeme vidět množství různých dějů a východisek. Jestli uvidíme jen zánik tohoto světa, nebo zrození budoucnosti, je jenom naše volba. Nikdo ji za nás nemůže učinit.

Proto se snažím popsat i princip, jímž se rodí víra. Protože mnoho lidí stále žije v představě, že víra je cosi samostvořitelného. Že jde o úkaz, který na člověka spadne a z ničehož nic se před ním otevřou dveře rovnou k Bohu. Tak to ale není. Víra je na svém počátku pouhá volba a teprve zkušenost a otevírání našich duchovních schopností nás vede k nalezení Boha.

Vlastně je to docela prosté. Každý se snažíme ve svém životě zodpovědět důležité otázky. Otázky vedoucí k hledání smyslu života. Když naši předkové sestavovali obraz naší existence, vždy reagovali na zcela konkrétní stav společnosti, která žila uvězněna v určitém, ať už náboženském nebo společenském dogmatu.  Takto se v každé epoše víra vždy opírala o jakousi formu společenského uplatnění. Někdo věřil, protože mu to přinášelo osobní prospěch a jiní proto, že jejich život byl díky jejich postavení nesnesitelným. No a  pak jsou zde jistě i ti, kterým život uštědřil lekci, se kterou se pomocí materiálních hodnot nedokázali vyrovnat.

Víra však není o ničem takovém. Víra je o poznání sebe sama. Utváří a formuje naše vědomí ve smyslu našeho skutečného významu, který je odvozen od svobodné volby. Nemůže nám dát víc, než sami doopravdy jsme. Proto musíme napřed naleznout cestu do svého nitra a tam začít utvářet své vlastní duchovní bytí.

Na samotném začátku nám Bůh ukazuje směr. Říká nám kudy a kam směřovat své kroky a koho se ptát, chceme-li poznat pravdu. Je to onen svět, kde jsme jedineční, nesmrtelní, a za všech okolností hodni lásky a odpuštění.

To jediné co musíme udělat, je požádat Boha o vedení. Nezáleží na tom zda jsme nebo nejsme věřící. Bůh slyší každou naší myšlenku a i když jej neslyšíme my, dokáže vnést do našeho života poznání a pochopení. Nikdy nepřichází s trestem, ani s utrpením. Nikoho nezkouší ani neprověřuje. Žádá jen to, aby člověk byl ochoten přijmout poučení, i přesto, že není v souladu s jeho životní zkušeností. Ono totiž nelze přinutit krychli aby se začala kutálet. Stejně tak ani egoista nemůže naleznout svojí duchovní velikost.

Bůh vnese do vašeho života množství otázek. Vyzve vás k přehodnocení všech vašich názorů a hodnot, které uznáváte a jenž ovládají váš život. Nikoliv tím že vás ožebračí, nebo připraví o výsady vašeho postavení. Pouze vám ukáže, jak hloupé a malicherné je vaše pachtění za oním majetnickým cílem, které vás nutí se vzdát své laskavosti a vznešenosti.

Jistě, pro mnohé je tento prubířský kámen okamžikem, kdy Boha jednoznačně a definitivně odmítnou. Právě proto, že si uvědomí, že takoví mohou být. Že zde není nic, co by jim bránilo se k lidem chovat s úctou a láskou, která všem živým bytostem náleží. Protože by si museli uvědomit, že nejsou nic víc nežli všichni ostatní, a to jediné co je od nich odlišuje není jejich moudrost nebo ušlechtilost, ale pouze a jen majetek.

Jenomže právě toto poznání nás uvede do světa, v němž lidé nežijí vedle sebe, ale spolu. Do světa, v němž můžeme zažívat svou existenci v přímém kontaktu s veškerým stvořením a hloubkou citů po nichž tolik toužíme, ale které jsou nám pro velikost našeho ega nedostupné.

Budoucnost nám všem přinese poznání, že nic z toho čemu mnozí věří není skutečné. Že dům se může zhroutit, peníze ztratit svojí hodnotu, a všechny zbraně světa nikomu nedají ani tolik naděje, aby dokázal ochránit vlastní život. Mnozí v tomto čase pochopí, že pokud se pod vámi proboří led, může vás zachránit pouze pomocná ruka vedená myšlenkou. Tou myšlenkou, která nám dává šanci si uvědomit smysl života a důvody proč ostatním pomáhat. Žádný jiný tvor na této planetě nic takového nedokáže. A žádný jiný tvor nedošel tak daleko ve své bezohlednosti a hlouposti.

Stále ještě je zde naděje si toto vše uvědomit dobrovolně a nečekat, až nás někdo přijde zachránit. Rozhodnout se vidět kam lidská bytost kráčí a k čemu nám byl dán tento svět i proces jenž chápeme jako vývoj.

(7)

17.10.07   Miroslav Schmidt

K Bohu a bez Boha? Tak nějak patrně vyzněl předešlý článek, a tak nějak to doopravdy je. Nejprve musíme Boha přijmout jako určující smysl vlastní existence. Jako onen faktor, který nám může být nápomocen při hledání lepšího vnějšího i vnitřního světa. Bůh je především obraz, který obsahuje principy jako láska, odpuštění, radost, poznání, ale také vnitřní duchovní růst, a hlubší smysl života. Lidé v Boha věří jako v určitou vnější entitu, k níž se obracejí slovy, nebo pouhou myšlenkou. Jen málo si však uvědomují, že Bůh je jejich přirozenou součástí. Mnohdy tuto myšlenku odmítají právě proto, že jim bylo předáno učení, v němž jsou některé potřeby a touhy označovány za nečisté. Připadá jim nevhodné, aby někdo, nebo něco sdílelo jejich skryté touhy a přání. Jistě, mnohdy k tomu mají vážné důvody a není divu že Boha odmítají. Ale nejčastěji se jedná o naprosté malichernosti, které jim umocňují sexuální, nebo jiný emoční prožitek. Jenže si dost neuvědomují, že tím skutečný vztah nijak neomezují, a neznemožňují Bohu být účasten jejich existence. Pouze si utvářejí jakési poloprůhledné zrcadlo, v němž se odráží jejich ego, vykreslující onen nepřístupný vnitřní svět.

Takto se vlastně stala naše mysl, jednou z překážek vedoucích k Bohu. Dokonce ji některá náboženství označují za překážku vedoucí k osvícení. Což je přirozeně hloupost, neboť bez myšlenky nikdy nepochopíte význam duchovní cesty, ani smysl meditace a mnoha jiných kroků vedoucích k pochopení sebe sama. Bez myšlenky se narodíte a zůstanete tím čím jste až do konce života. Teprve myšlenka nám dává možnost se posunout v určitém stavu své existence. Nemůžeme nahradit vnější formu, ale jistě můžeme volit obsah. A právě tato svoboda volby člověka dovedla na scestí.

Právě kvůli volbě obsahu byl člověk vybaven myšlenkou, která dokáže přijímat nejrůznější druhy bytí. Můžeme být doktorem, učitelem, knězem, podnikatelem, nebo čímkoliv jiným. Záleží pouze na tom, co považujeme ve své existenci za podstatné. Ego není nic jiného, nežli souhrn názorů, pocitů a tužeb, které se během života střádají a utvářejí obraz myšlení.

Paměť totiž není jen náhodným souborem informací, které můžeme v případě potřeby využívat. Jde o proces utváření obrazu světa podle zadaného principu. V tomto obraze jsme obsaženi jako vyšší princip, který definujeme slůvkem já. Pokud tedy spojíte paměť a své já, pak stvoříte ego. Podstatou ega jsou zaznamenané zkušenosti a ty se následně projevují pomocí pocitů. Proto jsou nástrojem ega právě pocity jako strach, radost, touha, nenávist a další. Ego tedy není bytost uvnitř bytosti s níž máme bojovat. Ego je to co jsme.

Proto je naše rozhodnutí vstoupit na duchovní cestu, shodné s rozhodnutím změnit svůj vnitřní obraz světa. Potlačit ego znamená, přijmout své duchovní bytí jako smysl existence. Nehradit onen materiální faktor podle nějž utváříme své názory faktorem duchovním.

Pokud se rozhodneme, že chceme toto vše naleznout, jsme současně rozhodnuti naleznout Boha. Je to stejná přirozenost jako dýchání, nebo tep srdce. Boha prostě máme uvnitř a když tam začneme bloumat, dříve či později na něj narazíme.

Pro mnoho lidí je tato pravda nepochopitelná, protože žijí příliš povrchně a vlastně je nezajímá kým doopravdy jsou, jako to, čím si mohou získat pozornost. Jistě, že dříve nežli použijeme sluch použijeme zrak. Dokonce můžeme být i ohromeni vzezřením určitých jedinců. A zpravidla u ohromení i zůstaneme v okamžiku, kdy z dotyčného vypadne první myšlenka.

Je mi těchto lidí opravdu líto a to z několika důvodů. Naše smysly nám zprostředkovávají pouze nepatrnou část celkové reality. Daleko větší a rozhodně zajímavější část je zjevná pouze duchovnímu vnímání. A potom je zde onen nedosažitelný faktor vnější dokonalosti. Neustále zde bude cosi nového, cosi nebývalého, oč lze z nejrůznějších důvodů usilovat. Takže vlastně již dnes musí materialisté přemýšlet o tom, co budou muset zítra získat, pokud budou chtít zůstat i nadále jedineční a výjimeční. Ať už z oblasti technologií nebo společenské. Jednou je to jachta, jindy tetování, potom třeba plastická operace a v neposlední řadě nejnovější model automobilu, či velkoplošné televize. To vše pouze pro onen pocit uspokojení, že jsem vlastníkem něčeho.

Problém těchto lidí je, že stačí vymyslet doslova cokoliv, aby se z nich stalo stádo ženoucí se za uspokojením. Je naprosto jedno, že se dnes bez onoho cosi obejdou, protože o tom prozatím neví. Jakmile se jim před očima objeví červený praporek, začnou vzrušeně hrabat nožkou a láskyplně funět.

Kupodivu nám současný svět a společenské normy žádnou jinou alternativu způsobu života nenabízejí. Moudrost je v současném světě nudná a tudíž nepotřebná. I když, jak je psáno, všeho do času.

Když před pár tisíciletími Bůh člověka varoval před zkažeností a šířením utrpení vůči všemu živému, všichni si mysleli, že o nic nejde a důležité je se starat sám o sebe a svůj prospěch. Pak přišla potopa a ztráta duchovních schopností, aniž kdokoliv mohl prohlásit, že se stalo cokoliv špatného. Stalo se to, co muselo přijít. Bůh stvořil život, ovšem nikoliv pro samolibé a arogantní pitomce.

Totiž sama víra v Boha ještě neznamená, že jsem dobrý člověk. O tom nás v průběhu historie přesvědčovala církev na všech úrovních existence. Věřit se totiž dá i z pouhého prospěchu a sledování jen a jen osobních cílů. Proto je zde stanovena ona podmínka uvedení svých vlastností do souladu s božím záměrem.

Proto jen málo církevních představitelů přichází s Bohem do osobního kontaktu. Hlásají prastará a mnohdy již mrtvá dogmata s cílem neztratit svoji moc a pohodlnou existenci. Namísto živého Boha a cesty k jeho nalezení, slibují Ráj a vykoupení z neexistujících hříchů. Jenže pokud si o sobě skutečně myslíte že jste tak špatní, že nejste hodni se setkat se skutečnou Boží láskou, pak takoví opravdu jste. Je to jen vaše vlastní volba, díky níž budujete své zatvrzelé a nepřístupné ego.

Jeden z velmi rozšířených mýtů zní, že duchovní cesta je obtížná a vyžaduje množství odříkání. Nic není tak vzdálené pravdě jako tento předsudek. Člověk si obtížnost života stanovuje vlastním postojem. Tady je naprosto zbytečné cokoliv namítat a snášet hory důkazů jak dobří lidé trpí. Všechny do jednoho jsou postaveny na představách nesmrtelnosti a všemožných příčinách, jimiž se v našem životě projevuje zlo. Jenže pravda zní, že skutečným a jediným zlem tohoto světa je člověk. Právě on sám sobě způsobuje veškeré utrpení.

Materialisté nikdy nepochopí, že život je věčný skrze Boha a tak budou neustále naříkat nad svým smutným osudem, aniž si kdy připustí, že právě oni jsou důvodem všech trestů které Bůh kdy na člověka seslal.

Naleznout Boha znamená najít svobodu a vymanit se z nekonečného koloběhu poučování a následků svých chyb.

Metlou našeho bytí se stalo dogma. Ona pro všechen čas platná a neměnná pravda. Každý z těch, jenž si uzurpují moc chce, aby prostý lid vyznával jeho pravdu. Aby se klaněl jeho bohu a přinášel oběti na oltář osobního blahobytu. Co si za tím kdo představuje můžeme vidět v naší poněkud imbecilní minulosti. Nejde vždy jen o úchylnost materiální. Hodně často se setkáváme s úchylností mravní a stejně tak často se společenskou parodií na téma úspěšný jedinec.

Odpověď na otázku proč se tak děje je dosti složitá, ale vše se točí kolem ústředního motivu jímž je lidské ego. Ostatně to je jeden z důvodů, proč přejímám některé hlavní ideje z křesťanství. Přirozeně že tento mýtus považuji za scestný a vím, že nevede k nalezení skutečného Boha. Ale sama podstata tohoto mýtu byla převzata z pohanství a vyznávání přírodních sil. Pokud se člověk pohne k bádání v oblasti náboženství, je nutně veden k původním především Egyptským a Sumerským eposům, které sahají až k počátku naší současné epochy. Přirozeně že tím myslím potopu a mnohokrát opakovanou ztrátu schopností. A právě poznání příčin toho čím člověk prochází nám umožňuje proniknout k podstatě celého procesu ukrytého ve vývoji.

To co se stalo v posledních dvou tisíci letech uvrhlo naší společnost do hluboké temnoty z níž jedinou cestou byl kupodivu ateizmus. Tedy opuštění dogmatu, které uvolnilo naší tvořivou schopnost. Nyní se tak můžeme s nezatíženou myslí vrátit k výchozímu bodu a tím jsou naše schopnosti a pravá Boží vůle.

Za dobu od potopy jsme k našemu opravdovému neštěstí nevykonali cestu vpřed, ale zpět. Neboť jsme pouze jinými prostředky stvořili tutéž obludnost jenž vedla Boha k zničení pradávného společenství. Znovu pácháme zlo na sobě i na všem živém co se v naší blízkosti nalézá a znovu ignorujeme základní hodnotu života jíž je láska. Jenže tentokrát už nestojíme před koncem věku, ale před koncem vývojového procesu. Žádná další šance se již nezrodí.

Bůh je opět rozhodnut člověku pomoci a vnést do této reality poučení a šanci pochopit. Jak ji kdo přijme je jeho věc. A tady se snad hodí i říci, že každý z nás se musel někdy rozhodnout pravdu pochopit. Takže každý se v určitém smyslu na současném stavu podílel. To že někteří z nás dnes vidí věci jinak, je dáno poznáním, které přijímáme a jímž se necháme dovést až k pochopení.

Není jak by se mohlo zdát výhodou, pokud máte schopnost Boha vnímat a rozmlouvat s ním o věcech které se týkají existence. To proto, že Bůh nedává nic zadarmo a hlavní ideou této reality je, že o cokoliv usilujeme musíme utvořit uvnitř sebe sama. A tedy ani Bůh nedává nic, o co by se člověk sám nezasloužil. V tomto ohledu je skutečným nástrojem mistrů víra. Protože právě skrze ni realizujeme to co jsme. Čeho jsme schopni a čeho chceme dosáhnout.

Pochopit vztah vnímání a skutečnosti je o pochopení zpětné vazby která říká, že co vychází zevnitř se vrací jako vnímatelná odezva.

Člověk nemá tolik tělesných smyslů, aby zprostředkovávali tuto realitu v plném rozsahu. Je mnoho jevů, které jsou mimo oblast našeho vnímání. Problém je, že člověk z velké části používá slova jejichž obsah díky omezenému vnímání nechápe. A to proto, že slova převzal z epochy kdy dosahoval nejvyššího stupně schopností. Právě tady tato slova utvářel, protože byla obsahem jeho myšlení jako zcela konkrétní jev. Nikoliv pouze jako označení něčeho za hranicí této reality. Jenže k pochopení obsahu se dostáváme skrze vnitřní prožitek a to je právě onen problém víry. Neboť cokoliv nedokážeme vnímat nebo cítit, je pro nás neexistující. A tak přesto že používáme slova jako duch, duchovní, Bůh, duše a další, jsou pro nás tato slova bez obsahu a tedy nesmyslná. Neodmítáme Boha proto že neexistuje, ale proto že jej nevnímáme. Nedokážeme jeho existenci pochopit.

To co dokážeme pochopit jsou zákonitosti, které určují náš způsob života. Tyto zákonitosti poukazují na zákon akce a reakce. Nejde tedy jen o jakési desatero v podání křesťanského mýtu, ale celkový koncept reality, v níž se naše mysl realizuje na základě utvářených představ. Pokud ve svém životě používáme představu, že chceme být bohatí, je jejím nutným obsahem chudoba. Protože pokud nejsou chudí, nejsou ani bohatí. Přesně takto může být a také je naše společnost ovládána. Špatnost je ukryta za přirozenou lidskou touhu. Lidé totiž nedokáží obsah svých představ domýšlet, natož si plně uvědomit, že se uskutečňují v plném rozsahu. A přitom se stačí zamyslet a vnímat pravdu o tom co skutečně chceme.

Ze stejného důvodu je pro mnoho lidí opravdu překvapením, že i přesto že sami o zlo v pravém smyslu slova neusilují, vyvolávají je skrze své osobní postoje a touhy. Potom se neustále podivují, odkud se na ně hrnou různé špatné události, když oni jsou přeci ti dobří. Naše představy utvářejí svět v němž žijeme bez ohledu na naše postavení v daném systému. Takže i žebrák toužící po bohatství, skrze svoji představu napomáhá realizovat skutečnost v níž je žebrákem. Tady musím pouze zopakovat, že je celkem jedno zda o těchto pravdách mluvil skutečný Ježíš, nebo jsou pouze převzaty z jiných náboženství, ale že obsahují velkou moudrost. Pro tento výklad používám ty představy, které jsou v lidském myšlení nejvíce rozšířené a tudíž nejsnáze přijatelné.

Z řečeného je patrné, jak hluboce se lidé mohou mýlit ve své víře v dobro. Ono nestačí jen zavřít dveře svého domu a každý večer se modlit, protože tam venku zůstává svět, který je skutečný také skrze naši víru. A naše tvrzení, že každý musí nějak žít, je dobré jen pro nás samotné a rozhodně nevede k Bohu. Tím přirozeně netvrdím že k Bohu vede cesta skrze chudobu a utrpení. Již nějakou tu stovku tisíciletí jsou lidé schopni myslet, ale mnoho jim to nepřineslo. Náš život neurčují jen naše vlastní představy, ale myšlení všech lidí. A pokud jsme tak hloupí, že si necháme diktovat princip, v němž nám může vládnout stádo všeho schopných idiotů, je to jen naše volba.

Naše schopnosti jsou přímo spojené s tím kdo jsme, nejen v projevu k sobě samotným, ale v projevu ke všem ostatním skutečnostem. Právě na těchto okolnostech může naše duchovní cesta velice snadno ztroskotat. Nikoliv proto, že nejsme hodni Boha, ale proto, že jej žádáme o něco, co nejsme schopni sami utvářet. K čemu je člověku schopnost s Bohem hovořit, když nemá na co se zeptat. Musíme vnitřně růst se svým poznáním a pak k nám Bůh bude promlouvat. Jednoduše proto, že neexistuje odpověď na neexistující otázku. Ptát se Boha co musím udělat abych byl úspěšným a bohatým je nesmysl. Protože se dostanete k otázce, proč jsou lidé chudí? Ptát se Boha proč zemřel ten či onen, nebo dokonce nějaké dítě vede k otázce, proč se muselo narodit? A tak dále.

Jistě že každý člověk se k těmto otázkám musí dříve či později dobrat, ale odpovědi si musí naleznout uvnitř sebe sama. Protože pokud chceme, pak to opravdu snadno pochopíme. A také to, že duchovní schopnosti nedostávají lidé, kteří sledují pouze osobní prospěch.

Znám mnoho jedinců, kteří když objevili své schopnosti, začali jich používat k osobnímu prospěchu a namísto pravdy a moudrosti, přinášejí lidem nesmyslné lži postavené na vlastních představách. Mnoho z nich o tyto schopnosti vzápětí přijde a další už je nemají šanci dále prohlubovat. Stále jsme lapeni v touhách svého ega a pokud nalezneme poklad pouze začneme více a hlouběji kopat. Problém nejsou peníze, ale naše představa, že ostatní lidé nám mají přinášet blahobyt. Nectíme ducha života a myšlenkou i slovem poskvrňujeme jeho velikost. Za to pak platíme vlastní omezeností a nemohoucností.

Pokud chcete někomu zabránit v nalezení Boha, stačí jej přesvědčit o jeho špatnosti. Nejlépe je přitom vycházet z lidské přirozenosti jak sexuální tak společenské. Tím, že určitý člověk skrývá nějakou svoji špatnost, má uvnitř vědomí utvořenu zeď, jíž si zdánlivě chrání své myšlenky. Zeď kterou se odděluje od okolního světa. Přesně toto lidem provedlo křesťanství. Ať už šlo o náhodu nebo skutečný úmysl, byl to mistrovský tah. Dokonce bych si zde troufnul tvrdit, že na to člověk nemohl sám přijít. Ale to by byla čistá spekulace. Leč i přesto se takto církvi podařilo člověka na dva tisíce let od Boha oddělit. Mým přáním je, aby se člověk k Bohu dokázal znovu vrátit.

(8)

30.10.07   Miroslav Schmidt

K pochopení přijetí Božího záměru, si musíme uvědomit, že tato realita je pouze součástí většího a mnohem složitějšího konceptu, v němž se realizuje život. V tomto konceptu bylo stanoveno, že existence sama nemá žádné vnější podmínky, pokud se realizuje bez vědomích projevů agresivity a dalších forem zla. Zlem se v tomto případě rozumí, jednání v rozporu s přirozenou potřebou. Není tedy zlem potřeba šelem lovit menší živočichy. Jednají v souladu se svojí přirozeností, která navazuje na úlohu, kterou zastávají v celém rozsahu dané skutečnosti. Jiné je to s lidskou agresivitou, která vychází z cíleného záměru dosáhnout prospěch na úkor ostatních. Součástí existence je pak onen stav, který vychází z přirozených procesů, jako například vývoj. Někteří živočichové přijímají vývoj jako vnější faktor, kterým prochází celá realita a děje se na základě v ní obsaženém principu. Jiné bytosti, jako například člověk, prochází vnitřním vývojem, který je postaven na přejímání vzorců obsažených v dané realitě a jejich vědomém využívání. Tím se vývoj posouvá na úroveň volby. Vývoj je prostá reakce na změnu, nebo jeho vyšší forma, jenž vychází z pochopení vlastností prostředí a následně celého pojetí dané skutečnosti. Zde je obsažena ona otázka kdo jsme a proč jsme tady? A právě zde se dostáváme k otázce jak je vytvořena naše existence a co vše obsahuje. Materialisté tvrdí, že duše nebo duch je pouze náboženským dogmatem a za vším stojí lidská mysl. A já sám za sebe nehodlám tento postoj nikomu vyvracet.

Vývoj je tedy přirozený proces, jenž se děje na základě vnějších, nebo vědomích podmínek. Když se člověk rozhodl pro tento proces, musel přijmout i zodpovědnost za své jednání, které mu umožňuje si z dané reality volit principy, které mu nejvíce vyhovují. Tím mu přirozeně nebyla dána absolutně žádná moc nad životem, jak hlásají některá náboženství, spolu s materialismem.  Právě naopak mu bylo určeno, že za své jednání bude jednak odměňován růstem schopností, stejně tak jako trestán jejich ztrátou.

Člověk špatně pochopil podstatu a smysl svobodné volby, když si vytvořil představu, že k životu potřebuje jen to co se mu hodí a líbí. Jeho každodenní zkušenost jej přesvědčuje, že pokud nechápe celkové pojetí své existence, bude se neustále motat v bludném kruhu zkušeností a pádů. Názor některých jedinců, že oni jsou předurčeni k šťastnému životu, zatímco namáhavé a obtížné životní podmínky si mají odsloužit ti dole, je dementní a scestný. Každý ponese ovoce svých rozhodnutí a momentální postavení není známkou duchovní velikosti, ale obrazem získávané zkušenosti.

Je opravdu obtížné lidem vysvětlit, že ona pomyslná svoboda obsahuje logické podmínky, které určují její význam. Není absolutní jak si myslíme. Každý z nás nese plody myšlenek jenž zasel. Proto se mnoho lidí potýká s vnějšími problémy, o nichž si myslí, že nemají žádnou opodstatněnou příčinu. Žel člověk se natolik uzavřel před Bohem a duchovním světem, že přímý vliv své vlastní energie na prostředí a realitu nedokáže nijak vnímat. Stačí se zamyslet a vzpomenout si kolikrát denně někomu v duchu nadáváte za to, že dělá něco naprosto přirozeného. Jede v autě, přechází po chodníku, nakupuje, stojí frontu na úřadě apod. Kolikrát denně nadáváte na svůj vlastní život. Na své děti. Na cokoliv co je naprosto přirozené.  Potom není divu, že svět je děsivou noční můrou. Ale pojďme dál.

Tvořivý vzorec platný pro veškeré dění obsahuje dvě části, konstruktivní a destruktivní a člověk se musí naučit je používat v rovnováze. To znamená, že nejen vůči vnější realitě, ale také ve vztahu ke svému já se musíme vždy něčeho vzdát, pokud chceme utvořit něco jiného, nebo dokonalejšího. Totiž tato realita stejně jako naše existence je koncipována jako definitivní. A každý stav jehož dosahujeme je absolutní. Pokud tedy chceme cokoliv utvořit, musíme porušit stav. Toho můžeme dosáhnout pouze změnou vzájemných vztahů jednotlivých částí skutečnosti. A tak se vlastně dostáváme k obsahu poznání a tvořivým schopnostem.

Mnoho lidí nové možnosti odmítá, protože to vyžaduje odstranit staré příčiny. Člověk se nerad vzdává starých zvyků. Někdy z pouhé malichernosti a jindy, protože učinit další krok znamená opustit celý dosavadní způsob života. Toto se týká i překročení oné hranice mezi materiálním a duchovním životem. Často se totiž vzdáváme nejen materiálního dogmatu, ale spolu s tím i s některých lidí, kteří naše rozhodnutí nedokáží pochopit. Zesměšňují je a dávají najevo opovržení. Kupodivu to nemusí být vždy jen zjevní materialisté. Současná módní spiritualita často vede ke stejnému zmaru jako materialismus. A její vyznavači jsou často ještě více pomýlení než  materialisté.

Člověk velice brzo pochopil, že mezi duchovní vyspělostí a tělesnou stavbou existuje přímá závislost a z jeho poněkud přitroublého chápání mu vzešlo přesvědčení, že touto cestou může samotnou existenci ovlivňovat. Tedy že získáním dokonalejšího těla, získá i dokonalejší duchovní bytost. Tady nejde o to, že se jedná o nesmysl nejhrubšího zrna, ale o představu kterou s dokonalostí spojuje. Protože i v tomto bádání vychází z materialistického smýšlení. Dokonalé je to co je hezké, věčné, snadné atd. Všechny tyto vlastnosti se od pradávna pokouší přenést na svoji tělesnou schránku a právě v této oblasti hledá své nekonečné štěstí.

Jenže je zde ono velké ale. Naše současná existence je pouze přechod od jedné formy existence k vyšší. Je umělá a z tohoto pohledu se podobá zamrzlému rybníku. Dokud trvá zima, je vše v pořádku a můžeme si zvesela prozpěvovat. V okamžiku kdy se nám do tváře začne opírat teplo slunečních paprsků, nastává čas k oprávněným obavám. Co se stane až led roztaje? My víme, že máme vylézt na břeh. Jenomže břeh není součástí této reality. A tak zatímco jedni už vědí co nastává, jiní si zvesela jen tak bruslí a jsou přesvědčení, že se nic nemůže stát. Tento svět však náleží Bohu, který jej vytvořil a obsahuje nejen počátek.

Po celá tisíciletí se lidé rodí a umírají aby pochopili tento princip. Aby si uvědomili rozdílnost své tělesné a duchovní existence. Zatímco tělesná schránka vzniká a zaniká, duše prochází napříč věky naplněna životem trvajícím mimo čas.

Lidé jsou natolik omezení, že nechávají svojí duši strádat, a vystavují ji oprávněným obavám o vlastní budoucnost. Neuvědomují si, že určitou částí své existence přesahují tuto realitu a jejich podvědomí tak může zpracovávat údaje, které zcela odporují jejich vlastnímu přesvědčení. Jistě že duše je si vědoma své nesmrtelnosti, ale její přirozenost jí vede k potřebě růst a následovat Boha. Chce mu naslouchat a utvářet pro něj ty nejkrásnější představy jichž je schopná. Je to jako hra malého dítěte, které kdykoliv utvoří cosi hezkého, běží hned za rodiči, aby mu jeho dílko pochválili.

K pochopení toho co děláme se musíme vzdát přesvědčení, že následujeme jakýsi ideál dokonalosti. Je to stejné, jako když dáte několika lidem čtyři základní barvy a štětec. Každý z nich utvoří naprosto odlišný obraz. Každý namíchá jiné barvy a každý zaznamená jinou myšlenku.

Stejně tak byl utvořen i koncept této reality, v níž jsou obsaženy základní stavební prvky života. To je také důvod, proč jsme smrtelní a tak snadno zranitelní. Všechny naše myšlenky se realizují právě ve vztahu k existenci života samotného. Naše hmotná těla absorbují přímo dopady našeho myšlení. Nejen ve vztahu k ostatním lidem, ale také ve vztahu k sobě samotným. Vraždíme, trpíme, jsme nemocní, postižení a bezmocní, protože taková je naše mysl. Levá ruka hladí, povzbuzuje a povznáší, zatímco pravá drží meč a rozsévá zkázu. Proč?

Ježíš řekl: „Nemůže obstát království, které je vnitřně rozdělené“. Stejně tak nemůžeme vůči sobě a ostatním používat protichůdné myšlenky. Buďto jsme schopni lásky ke všemu živému, nebo následujeme hlas svého ega  a potom hledáme jen vlastní prospěch. Jaký význam má láska pouze k tomu co nás činí šťastné, když devadesát devět procent vesmíru nenávidíme, nebo jsme k němu lhostejní?

Tady si můžeme uvést jednoduchý příklad. Náboženství hlásá jako základní kamen svého dogmatu odpuštění. A takřka všichni věřící spojují odpuštění s cestou k očištění svého já. Ani náhodou nikoho nenapadne, že by v odpuštění mohla být obsažena cesta k odstranění příčiny. Totiž každé zlo se může projevit pouze následkem konfliktu. Pouze jako následek vzájemné reakce. Teprve pokud se stáváme součástí tohoto procesu, může se na nás zlo projevit. Zlo je omezené a používají je pouze lidé s nejnižší schopností myslet. Takovéto lidi je obtížné se pokoušet změnit. Většinou reagují na všechny stejně a ty co se jim snaží pomoci vnímají jako méněcenné a podřízené. Jedinou cestou jak se jim vyhnout je jim odpustit, a tj. stoupnout si stranou jejich zájmu. Pokud své odpuštění doplníte o přání boží lásky a světla, dostáváte se pod Boží ochranu a tito lidé do vašeho života nemohou zasáhnout. Pomáháte jim i sobě.

Odpustit znamená nedovolit zlu a nenávisti aby nás ovládla.

Když mi přicházejí reakce na mé články, mnoho lidí si stěžuje, že jsou málo konkrétní. Očekávají, že v nich popíši jakousi přímou cestu k Bohu a nadpřirozeným schopnostem. Touto cestou tedy chci říci toto. Vaše schopnosti se mohou rozvinout počátkem příštího roku, který je stanoven jako počátek přechodového procesu. Jde o to, aby každý člověk na základě svého rozhodnutí mohl naleznout vše, co je pro jeho růst a pochopení důležité. Tyto články pak mají za cíl pouze ukázat ony příčiny, jenž mohou tomuto procesu zabránit. Ať už jsou to přílišné sklony k materialismu, nebo egoistické zájmy. To co říkám je součást velmi prastarého plánu, který se zrodil v čase, kdy na lidskou populaci dolehl hněv toho co chápeme pod pojmem Bůh. Ale není to jen ona entita za oponou naší tělesné existence, jde o veškerý život, který v naší blízkosti trpí nesmyslným pronásledováním a zneužíváním.

Pokud by člověk dokázal utvořit společnost pochopení a lásky, nemusel dojít ve své nevědomosti až na samotnou hranici vlastní existence. Jen naše sobectví a povýšenost byla příčinou, že jsme tím čím jsme. To co z našeho pohledu nazýváme trest, je vlastně cesta k poznání. Bůh nemá žádný důvod někoho trestat. Trest si stanovuje každý svým vlastním postojem. To co nám bylo uloženo jako smysl existence je poznání.

Až nastanou ony události, ukáže se mnohým jak dalece se v chápání reality pletou a že sama podstata společnosti, v níž nyní žijeme, je zcela nesmyslná. Proto nemá smysl se zabývat otázkou, jestli lidé naleznou ze současného stavu jakkoliv smysluplnou cestu. Nadávání na politiku a hledání všech možných příkoří, které se nám dějí ze strany mocných nemá v tento okamžik již žádný smysl. Mnohem rozumnější je pracovat na svém duchovním postoji. Důvod je docela prostý. Za prvé si tak otevíráme cestu do budoucnosti. A za druhé, je zde Bůh který povede ty, kteří se rozhodnou jej následovat. Ti ostatní si musí nést břemeno své hlouposti až do hořkého konce. Taková je i naše volba.

Pokud by člověk dokázal pochopit pravou povahu reality, dokázal by vidět, že tato epocha není o čase, ale o volbě. Ti co jsou zde mají možnost se rozhodnout, jestli jim nekonečné materiální pachtění přináší uspokojení, nebo chtějí zažít vyšší příčku vlastní existence. Pro některé je pak tento čas naprosto totožný jako všechny předcházející, v nichž umírají a rodí se aby dokázali pochopit. A jiní právě díky pochopení mohou tento cyklus jednou pro vždy uzavřít. Je to jen naše volba.

Pokud bychom pochopili boží záměr, nepřeslechli bychom onen prastarý výrok o čase jenž trvá od počátku do konce. Je to nejen zapsáno v Bibli, ale v odkaze všech prastarých kultur. A přesně tak končí i tato realita. Koncem času.

Nemá smysl popisovat co na konci nastane, protože to není snadné pochopit. To důležité je, jestli náš duch dokáže unést břemeno života. Pokud ne, nedokážeme k onomu mezníku na konci tohoto světa dojít. Tíha strachu a bezmoci nás dovede k smrti. Proto mluvím o Bohu a jeho následování. A o tom, že tento svět není o dokonalosti. I Bůh člověka upozorňuje, že je chybou se pokoušet o dosažení jakéhosi absolutního bytí. Podstatou jsou tvořivé schopnosti díky nimž může i z nepatrného semínka vyrůst jedinečná rostlina.

Člověk se v průběhu dějin naučil, že důležité je pouze to co je nejlepší, nejrychlejší, nejdokonalejší, největší, nejmenší a kdoví jaké nej. Z tohoto názoru pak vyvozuje, že jen to co je naprosto dokonalé a absolutní může ve smyslu existence obstát. Je to nehorázná blbost. Důležité není kolik máme vědomostí a schopností, ale jak s nimi dokážeme naložit.

Na cestě života není nikdo, koho je možné předběhnout. Na cestě života lze pouze obstát nebo nikoliv. Proto přestaňte nahánět své ego a rozhlédněte se kolem sebe. Zjistíte že znamení času vás již dostihla.

Misch

(c)2007 Jaromír Schmidt

Převzato:http://www.matrix-2001.cz/