NEVIDITELNÝ ZRAK
rozhovor s Buddem Hopkinsem
Jméno Budda Hopkinse není v badatelských kruzích UFO neznámou veličinou. Studiu tzv. „syndromů únosu do UFO“ se věnuje již od roku 1980. Napsal několik knih: „Missing time“ (Chybějící čas 1981), „Intruders“ (Vetřelci 1987) a „Witnessed“ (Svědecké výpovědi 1996). V současné době vychází jeho nová kniha, kterou napsal spolu se svou ženou Carol Rainey – „Sight unseen“ (Neviditelný zrak 2004).
Budd Hopkins: jsou zde dvě sporné otázky, které je nutno zkoumat. První je myšlenka – a je to zásadní myšlenka – že během únosů, jsou UFO a pasažéři uvnitř UFO, kteří únosy provádějí, stejně tak jako unesení sami, nějak učiněni neviditelnými, chceme-li to tak nazývat. To je jediný způsob, jak se mohou únosy odehrávat za dne ve velkých městech po celém světě, aniž by někdo hlásil, že se přihodily. Neviditelnost je velmi obtížně řešitelná otázka, kterou v knize předkládám, protože se zdá tak bláznivá, tak paranormální, že se s ní lidé nechtějí zabývat a přesto jsem cítil, že se s ní musím hluboce zabývat. Ovšemže bylo mnoho případů, které to podporovaly v smyslu nalezení fyzického důkazu, svědeckého důkazu nebo neoficiálního důkazu, které jsme všechny soustřeďovali ve své evidenci po celé ty roky. Byl to ohromný počet případů, na které jsme prostě museli upozornit. V knize jsem obšírně citoval asi šest oddělených případů na podporu myšlenky neviditelnosti během únosů. Tou druhou věcí je, že jsme věděli od doby, co jsem vydal „Intruders“, že se „majitelé“ UFO plošně zajímali o výrobu jakéhosi druhu „hybridů“, tedy míšení naší a jejich rasy. K tomu potřebovali unášet lidi a jako techniku používali – neviditelnost.
Zmizení z dětského hřiště
V mé knize je mnoho fascinujících případů. Jeden, který je mimořádně pozoruhodný, se týká jedné rodiny v Austrálii. Dělal jsem rozhovor s mužem i ženou, kteří se před mnoha lety vypravili s velmi malým dítětem do parku. Bylo sobotní odpoledne, na dětském hřišti v parku. Předtím manžel pociťoval velmi silné zážitky s únosem a zdálo se mu také, že těmito zážitky trpěli i jiní členové rodiny. Rozhodně si byl těchto zážitků vědom. Na určitém místě se oba i s dalším dítětem začali fotografovat. Celou dobu se cítili velmi divně. Odešli z parku a měli pocit značného neklidu. A děti, které do parku rády chodily, se tam již nikdy nechtěly vrátit znovu. Později, když vyvolali fotografie, zjistili, že na žádném z těch snímků vůbec nebyli. Nerozuměli tomu. Nuže, tak jsme se na to podívali v hypnóze. Nejprve se ženou a pak s mužem, samozřejmě odděleně. Ukázalo se, že muž fotil svou ženu a dvě děti, když se ona a děti náhle odpoutaly od země – bylo to na dětském hřišti, kde bylo mnoho lidí – a stoupaly vzhůru za pomocí nějakého světla i když to bylo uprostřed dne. Stoupaly nahoru do nějaké lodi. Ona byla položena na jakýsi stůl a děti byly u ní. Byla mimořádně rozrušená. Abych příběh zkrátil, když byly vráceni stejnou metodou – spuštěni dolů nějakým paprskem – stál tam manžel s fotoaparátem v ruce stejně jako hodinu před tím. Nikdo se k němu nepřiblížil. Když jsem s ním prováděl hypnózu, cítil, že ho nikdo nevidí. Avšak, zůstává tu neobvyklá skutečnost, že když dělali obrázky sami sebe navzájem, byli pro ostatní doslova neviditelní. Je to určitě neuvěřitelný příběh.
Neviditelná na toaletě
Ještě vám řeknu o případu Kathariny Wilson. Měla velmi podivný zážitek při příletu na letiště v Chicagu. V hale si zašla na toaletu, a znovu, ucítila stejný podivný pocit, jako měli lidé v předchozím příběhu. Měla totiž v letadle zvláštní setkání s nějakou ženou, což je něco, co ještě nebylo prozkoumáno. Na její žádost, jsme provedli hypnózu. V každém případě se ukázalo, že vešla na toaletu a když si namydlila ruce mýdlem a pak vložila ruce pod senzorový kohoutek, voda nevytekla. A tak vkládala ruce postupně pod všechny kohoutky s vodou, které tam byly a žádný z nich nefungoval. Když tam nějaká jiná žena, která tam byla také, ustoupila od umyvadla, voda tekla, a tak Katharina strčila své ruce pod vodu, ale ta se zastavila. Pak si v určité chvíli začala uvědomovat, že ji lidé nevidí a že ji senzory v kohoutku s vodou neregistrují. Dokonce se zeptala mladé ženy, která v místnosti byla: „Vidíte mě?“ ale neobdržela vůbec žádnou odpověď. Nakonec našla – protože měla na rukou stále mýdlo – stolek na přebalování dětí s malým umyvadlem, kde byl malý kohoutek, kterým mohla otočit. Voda začala téci a ona si umyla ruce.
Byl tu také telefonní hovor s jejím manželem, který v ní posílil myšlenku, že jí chyběl čas, když vystoupila z letadla, ale další věc, na kterou si vzpomíná je, že se tak nějak objevila – jako by kouzelně – u výdeje zavazadel. Ale všechny ze zavazadel, až na ty její, byly již rozebrány a že uplynul nějaký čas. A lidé, se kterými se tam potkala jí říkali, že se prakticky objevila „ze vzduchu.“
Procedura na poli
Jeden z nejzajímavějších případů je o farmářovi, se kterým jsem mnohokrát pracoval a který byl velmi spolehlivý. Již bohužel nežije. Blízko své farmy se setkal s podivnou osobou, která vypadala téměř přesně jako jeho syn s výjimkou toho, že byl jiný a dost podivný. Tento muž, tato cizí osoba, která vypadala jako jeho syn měla nějakou neobvyklou sílu. Farmář byl venku se svou ženou; on sekal na poli seno a ona odpočívala. Jel zrovna traktorem, když jeho vědomou vzpomínkou bylo, že vidí nad hlavou helikoptéru. Přistála na místě, kde se na valníku na žoku slámy nahá opalovala jeho žena. Vědomě si nevzpomíná, co se dělo dál, ale jeho žena začala mít těžké emocionální problémy a byla svěřena do psychiatrického léčení. Měla sebevražedné tendence a trpěla utkvělým strachem z toho, jít ven. Tak byla podrobena elektrošokům a další podobné léčbě. Když jsem se s ní setkal, byla ve velmi špatném stavu. Provedli jsme hypnózu. Z helikoptéry se vylouplo UFO. Když přistálo a manžel k ní běžel, přiblížila se záhadná, napůl lidská postava, ta, která vypadala jako jeho syn a řekla jim, aby se zklidnili, že je všechno v pořádku a že by se neměli zlobit. Chtěli po něm pouze, aby se díval, co se stane. Učinili ho svědkem nějaké procedury, kterou prováděli na jeho ženě za denního světla, přímo na žoku slámy, na kterém ležela, která obsahovala nějaké vaginální instrumenty, které ji vkládali do pupku, což bylo velmi bolestivé. A tento ubohý farmář, manžel, nebyl schopen se ani pohnout, byl paralyzován. Klel a plakal a tato bytost, která vypadala jako jeho syn mu říkala: „Vidíš? Všechno je v pořádku. Neubližujeme jí.“ Jako kdyby existovala naprostá nemožnost pochopit, čím tento muž vlastně procházel. Jako kdyby rozsah lidských emocí byl absolutně mimo dosah chápání této podivné bytosti. Je to velmi dojemný příběh a myslím, že je to jeden z nejzajímavějších, který mám ve svém archivu.
Můžeme se klidně domnívat, že to znamená více méně systematickou infiltraci do pozemské společnosti. To by mohlo znamenat i definitivní druh přebírání kontroly. Nemáme žádný způsob, jak se o tom dozvědět více. Také by to mohlo znamenat jakýsi způsob používání pozemských cest možná k obohacování jejich vlastního emocionálního potenciálu a jejich vědomostí o jiných bytostech. Ten příjemnější scénář je asi takový, že by se mohli naučit vše, co potřebují znát o naší civilizaci a odejít někam jinam a osídlit nějakou neobydlenou planetu. Ovšem to je ryzí optimizmus.
UFO magazine 2005
překlad Karel Rašín
Převzato: http://www.exopolitika.cz/
