Projekt Aquarius

Projekt Aquarius

Projekt Aquarius

Podle výzkumníků Johna Leara a Williama Coopera a několika dalších významných badatelů již v průběhu roku 1933 realizovala vláda Spojených Států tajnou dohodu s jakousi pro nás zatím na tomto místě blíže neurčenou mimozemskou inteligencí. Některé zdroje tvrdí, že šlo o velmi dravou rasu saurodiní resp. reptiloidní existence s tím, že tato rasa měla svůj původ kdysi dávno na planetě Zemi. Existuje teorie, která naznačuje, že z jistých plazích druhů, kteří obývali naší planetu se mohla vyvinout inteligentní plazí civilizace. Na tomto místě bych opět upozornil na skutečnosti, které se této okolnosti poměrně podrobným způsobem dotýkají. Čtenář se s nimi může seznámit ZDE a ZDE. Jedním z horkých kandidátů na pozici starověké souroidní inteligentní rasy je Stenonychosaurus, což podle předpokladů paleontologů mohl být velmi pozoruhodný hominid zhruba  tři a půl až čtyři a půl stopy vysoký s šedo zelenou šupinatou pokožkou třemi drápovitými prsty a vratiprstem. I v současné době jsme svědky existence poměrně vysoce inteligentních zvířecích druhů jako jsou některé opičí druhy. Do této kategorie patří také třeba i delíni. Mohl někde v hluboké historii existovat živočišný druh podobných kvalit.

 

Výzkumem se ukázalo, že lebeční kapacita u Stenonychosauruse byla téměř dvakrát tak velká jak u člověka. Znamená to, že tento tvor měl velký mozek a pokročilou inteligenci i když s největší pravděpodobností citově dominantní. Podle některých výzkumníků jako je např. Brad Steiger, Skupina Valerián a nebo Tal le Vesque může jít o stejný druh entit, které jsou velmi často dávány do souvislosti s fenoménem Ufos a nebo ty, kteří byli prezentovány ve velmi úspěšném dokumentárním filmu pod názvem „Vetřelci“. Uvedený snímek odvysílala v roce 1992 americká stanice „CBS“.

 

Podle vědce a badatele Johna Leara a mnohých jiných především americká vláda doslova „prodala“ naší lidskou společnost sérii dohod s touto rasou. Tyto pakty svým způsobem otevřely dveře ke kontrole lidské společnosti s konečným cílem absolutní nadvlády. I když tyto informace mohou znít velmi pesimisticky vývoj světových událostí v posledních letech je natolik zvláštní až nenormální, že svým způsobem zakládá minimálně jistý druh podezření, „že by na tom mohlo něco být“.

 

Pakliže budeme věřit skutečné existenci takovým podezřelých nadnárodních společností jako jsou Illumináti a spol. je zřejmé, že může hypoteticky existovat jejich spolupráce (myšleno tak, že jisté skupiny rodinných klanů – Morganové, Roskefellerové, Rotshchildové, Bushové atd.), buď vědomě spolupracují s touto mimozemskou rasou a nebo jsou jí manipulování), který jim vynáší extrémne výhodné a přepychově pohodlné postavení nejen na společenské, ale i politické a ekonomické světové scéně. Nástroj náhončích psů je tak dokonale vytvořen, včetně velmi chutné kůstky pro tyto psy za jejich služby, jež jim zcela evidentně zachutnala.

 

Podle Johna Leara a mnohých dalších výzkumníků slouží takové vojenské podzemní základny jako je Dulce v USA, a nebo Pine Gap v Austrálii nejen jako ozbrojené biologické laboratoře s vynikajícím technologickým zázemím, ale s největší pravděpodobností mohou sloužit i jako styčná společná půda a prostora ke vzájemným kontaktům mezi ozbrojenými zástupci i lidských náhončích a mimozemských kontrolorů. Ve skutečnosti ovšem může být celková situace ještě o mnoho složitější.

 

Existuje jeden velmi neobvyklý názor, který naznačuje přímé spojení mezi Illumináty, Římským Klubem a mimozemskou inteligencí zvanou – „Greys“. Na místě je jistě otázka: „Pakliže by taková mimozemská inteligence měla tak evidentní mocenské zájmy, proč jednoduše na lidský druh nezaútočí. Technologická a zřejmě i inteligenční převaha by byla s největší pravděpodobností drtivá? Dlouho se na tuto otázku hledala odpověď, až se našla. Když budeme detailně zkoumat jejich strategii a taktiku přístupu k lidské společnosti zjistíme velmi mnoho zajímavých indicií. Tak především zjistíme, že této hypotetické mimozemské inteligenci nejde vůbec o to vyhladit lidský druh. Právě naopak – pěkně si ho pěstovat. Jenže ona „pastva musí být velmi dobře oplocená a hlídaná v systému velmi přísných regulí.

 

Takže když zhodnotíme jedna a jedna přijdeme na to, že my lidé z hlediska distribuce energií disponujeme a nebo resp. můžeme za jistých okolností disponovat velmi plnotučným druhem energie. Závěrečnou výslednicí je pak otázka produkce.  Na závěr této teze ještě jedna malá ale velmi inspirativní myšlenka:

 

Za celou éru existence lidstva počítáme-li ve hře s válkami, epidemiemi atp. se lidstvo do poloviny padesátých let 20. stol. rozmnožilo do určitého počtu. Za posledních padesát let existence této civilizace jsme to zvládly ještě jednou. Jinými slovy – za posledních padesát let jsme zvýšili populaci o stejné množství. Nepřijde vám to divné a zvláštní. Hovoříme tu o ohromném paradoxu jehož příčinný činitel může se nacházet ve výše uvedených disputacích.

 

Svého času se dr. Jean Francois Gille přestěhoval z Francie do Albuquerque v Novém Mexiku. Tento muž později vyhotovil ve francouzském jazyce dokument, který se svým obsahem dotýká celé řady indicií, které se snažím v této reportáži nastínit. V anglickém překladu dokument zní: „Pine Gap Baze: World Context“. Celou řadu důležitých a podnětných komentářů k němu napsal Lucien Comett a do anglického jazyka přeložil Dr. John Gille. Pojďmě tedy alespoň v té základní rovině do tohoto dokumentu nahlédnout:

 

„Aby jste dobře pochopili jisté souvislosti týkající se kauzy americké základny v Pine Gap (Austrálie) měl předem podat jistá velmi důležitá vysvětlení. Pak jak doufám, lépe vyzní jisté velmi důležité okolnosti v souvislosti s jmenovanou základnou a lidstva jako celku.

 

Víte, když půjdeme k jádru věci a použijeme k tomu oficiální nástroje a prostředky zjistíme, že velká většina lidské populace nemá pochyby o tom, přítomnost mimozemské inteligence v prostředí naší planety může být reálná. Jistěže tato problematika vyvolává vášně a otazníky, ale problém nespočívá v tom zda je ufos a nebo mimozemská přítomnost reálná či nikoliv. Problém pramení v tom, že drtivá většina lidské populace jaksi tuší, že vlády politických a ekonomických mocností našeho světa před námi cosi skrývají. Tento nejasný pocit hraničící až s tušením na jedné straně a absence objektivních důkazů na straně druhé v onom globálním pojetí naší společnosti vyvolává velmi nepříjemné schizma, které se pochopitelně musí někde odrazit.

 

Možná vám tedy následující skutečnosti pomohou se lépe orientovat  onom nepříjemném a tolik divném pocitu, který hlodá někde uvnitř hluboko u mnohých z nás…..

 

Strategická základna „Pine Gap“

Spojené Státy Americké vlastní na území Austrálie tři hlavní velké základny. První z nich se nachází v oblasti jižní Austrálie na místě zvaném Nurranger nedaleko města Woomera, druhá z nich se nachází v oblasti Nového Jižního Walesu a třetí z nich , která je největší a zřejmě nejdůležitější je umístěna asi 230 kilometrů od geografického středu tohoto kontinentu, západně nedaleko Alice Springs. Tato třetí základna je celá kompletně pod zemí a z velké části je zasazená hluboko uvnitř nedaleko horského masivu.

 

Tato přísně tajná základna je plně financována americkou vládou a je oficiálně známá jako obranné a zároveň všeobecně výzkumné zařízení. Na tomto místě by bylo užitečné zdůraznit, že v době kdy tato základna byla uváděna do provozu sloužila jako čistě špičkové vojenské vědecké centrum. Hlavní osnova výzkumu se opírala o vývoj různých typů elektromagnetického pohonu.

 

2.

 

Takže co je tedy tak diskutovaná základna „Pine Gap“. Jakkoliv divné se to může zdát, ale odpověď na tuto otázku neznají ani příslušníci federálního australského parlamentu. Mezi členy tohoto politického výkonného orgánu je pouze několik jedinců, kteří mají nějaké mlhavé a nejasné představy. Takže kam se tedy máme vydat abych byli rozumnější a získali další tolik potřebné a důležité informace? Asi nejschůdnějším řešení, bude obrátit se na některého z místních soukromých výzkumníků. Takovým je například Jimmy Guieu, který se mnoho let zabývá problematikou vojenské základny „Pine Gap“. Za tu dobu nashromáždil poměrně velké množství důležitých informací. Dozvídám se velmi zajímavé skutečnosti. Tak například……  „Ve vojenském areálu Pine Gap“ se nachází asi nejhlubší uměle vyvrtaná díra v Austrálii. Do hloubky měří skoro 8000 metrů. S největší pravděpodobností slouží jako ohromná podzemní anténa schopná detekovat prakticky jakoukoliv ponorku a další zařízení v Pacifiku a v Indickém oceánu. Taková gigantická anténa by byla schopná vytvořit ohromnou stacionární vlnu kolem celé Země.

 

 

Další zainteresovaní lidé hovoří o tom, že „Pine Gap“ disponuje velkým nukleárním reaktorem, který dodává energie do nového typu „transceiveru“. Všechno nasvědčuje tomu, že v praxi půjde o velmi výkonný, vysokonapěťový plazmový akcelerátor, který by byl schopen za určitých podmínek napájen i tzv. plazmové zbraně. I když to zní poměrně neuvěřitelně je tento systém energetického napájením znám ze základny z jiné amrické základny v Austrálii, která je známá jako „West Cape“ nedaleko zálívu Exmouth v západní Austrálii. Tato základna se přesně nazývá (Harold E. Holt USN Communication Station). Ta ale používá starší typ transceiveru než Pine Gap, ale již je schopná přenášet energie bezkontaktním způsobem na dálku a tak do určité vzdálenosti touto energií zásobovat např. ponorky (viz. Teslovi experimenty ve 30. letech 20. stol. apod.). Tyto přenášené energetické proudy se nazývají „plasmo – dynamické buňky“.

 

Několik svědků vidělo jak z velkých amerických nákladních letounů přímo na pozemku základny Pine Gap bylo vykládáno obrovské množství předmětů, které vypadaly jako stříbrné disky o průměru asi 30 cm. Každý z nich měl na sobě malý emblém „USAF“. O vybavenosti základny pochopitelně nejsou k dispozici žádné konkrétní informace, ale vzhledem k tomu, že jde o skutečně nesmírně rozlehlý podzemní prostor jistě bude disponovat speciálními skladovacími sekcemi které jsou plné potravin a důležitých doplňků včetně speciálních soběstačných servisních pracovišť.

 

Ovšem že Pine Gap je známá také tím, že je asi nejdůležitějším řídícím a operačním centrem co se špionážních satelitů na oběžné dráze týče. Po této rovině tato základna je úzce koordinována s podobnou ale menší a starší základnou v Guamu. Kapitolou samou pro sebe je pak počítačové vybavení, které bude patřit k nejšpičkovějším na světě. Toto pracoviště sbírá a vyhodnocuje data z celého světa. Ví se o tom, že výpočetní středisko v Pine Gap je speciální datovou sítí propojeno na podobné pracoviště v Guamu a pak na speciální centrum v Krugersdorp v Jihoafrické republice a počítačovou americkou základnou „Amundsen – Scott“, která je vybudována v mrazivém prostředí nedaleko jižního magnetického pólu. (Již sama poloha tohoto pracoviště je dost podezřelá na to, aby nabádala k různých lechtivých otázkám).

 

Stále více se proslýchá, že všechny velké důležité stacionární podzemní americké vojenské základny jsou lokalizované na souřadnicích energeticky významných planetárních center. Ba co víc je možné, že o tato planetární silová místa je veden poměrně intenzivní boj na mezinárodní politické scéně. Jistou indicií potvrzující tuto hypotézu je prohlášení učiněné australským premiérem v roce 1987, který ve svém projevu několikrát naznačil, že je nutné, aby Francie významně omezila své vojenské aktivity v Pacifiku, Kerguelen Ridge a v Antarktidě. Snaží se anglosaský svět o převahu v těchto lokalitách? Pakliže ano, pak proč?

 

Existují, ale další znepokojivá fakta týkající se základny Pine Gap. Proslýchá se, že jisté (poměrně dost velké množství) pracovníku základny – především ti, kteří pracují na projektech elektromagnetických pohonných jednotek se museli nechat podrobit implantaci tzv. „intrakrainálních“ segmentů. Že by technologie dálkového ovládání mysli v praxi? Konkrétně tato informace je ověřena z několika dalších nezávislých zdrojů. Nevím jak na vás, ale na mne působí poměrně děsivě.

 

Pokud se bude člověk zabývat podrobněji nastíněnou problematikou zjistí, že nemůžeme zůstat pouze u amerických základen. Existují i jiné svou stavební koncepcí poměrně záhadné až nepochopitelné objekty. Mezi ně patří nově vybudovaná budova parlamentu ve městě Canberra. Její realizace stála mnoho miliard dolarů. Austrálie má něco málo přes 18 milionů obyvatel a málokdo je schopen pochopit proč by takový stát potřeboval tak gigantickou superbudovu pro svůj parlament. Tato ohromná budovu, velkolepá stavba by vyhovovala spíše potřebám a filozofii bývalé SSSR a nebo Spojených Států, rozhodně ale působí jak pěst na oko v Austrálii.

 

Za realizací a výstavbou tohoto objektu podle některých pramenů stál tehdejší australský premiér Bob Hawk, který sám o sobě je členem tajné organizace, která se jmenuje „Rhodský Klub“. Sám vyvíjel velmi podivné aktivity, které přinejmenším sympatizovaly s Illuminátským plánem „jedné světové vlády“. V tomto ohledu existují takové názory, že právě tato fantastická budova by měla být v budoucnosti stánkem této ústřední světové vlády, která by měla mít své hlavní stanoviště na půdě Austrálie. Jistě jde pouze o domněnky, ale přihlédneme-li k souvislostem mohou mít svou logiku. Bohužel jsou tu další znepokojivá fakta…..

 

Člověk, který mne v souvislosti s australskou parlamentní budovou upozornil na Boba Hawka naznačil další skutečně velmi podivné informace. Existuje světová organizace, která je napojená na filozofickou koncepci Illuminátů. Tato instituce, která se nazývá „Římský Klub“ je složená z celé řady velmi vysokých světových finančníků, politiků, obchodníků a právníků. Římský Klub řídí globální finanční pozadí celého světa. Je na něho napojeno velké množství dílčích resp. regionálních a nebo národních institucí pronikajících do politických, náboženských institucí. Celá tato mašinérie pracuje na plánu vytvoření jednotné finanční diktatury světa.

 

Proč o tom vlastně hovořím. Dostala se ke mne audio kazeta na které je nahraná přednáška Petera Sawyera, bývalého vysoce postaveného australského pracovníka, který měl možnost z titulu svého postavení se dostat na velmi zvláštní, a normálnímu člověka nedostupná místa. Na jednom místě jeho přednášky hovoří o velmi zvláštní „telefonní centrále“, která se nachází na přísně utajovaném místě přímo ve městě Canberra. Jmenuje se „Deacon Centrum“.

 

Toto zvláštní centrum je speciálním způsobem chráněné proti vnějším destruktivním vlivům a jeho vybudování stálo mnoho set milionů dolarů. Uvnitř se nachází speciální počítačové vybavení. Petrovi Sawyerovi bylo divné proč by stát s 18 miliony obyvatel potřeboval takovou počítačovou superstanici. Pátral dál a dál až nakonec dospěl k fantastickému odhalení. Podle jeho názoru je toto centrum napojené na všechny banky, pošty, telefony, policejní stanice, celní úřady, výpočetní střediska (specializovaná ke sběru dat v soukromí občanů) v té zóně světa, která podléhá přímému vlivu a politice  Illuminátů pod heslem „Nový Světový Pořádek“.

 

Všechny důležité informace z výše uvedených systému se právě zde v „Deacon Centru“ ukládají a neustále vyhodnocují. Všechny finanční, politické, ekonomické a vojenské informace, stejně tak jako informace týkající se soukromí běžných obyvatel se zde ukládají.

 

Jenže Peter Sawyer přišel ještě na další velmi zarážející skutečnosti. O tom ale v již v další části.

 

Létající talíře „Třetí Říše“ aneb zase jednou trochu kritičtější pohled z druhé strany

Nacistická třetí říše se stala ztělesněním zla a krutosti. Přesto mnohé lidi fascinuje. Již dlouhou dobu se nacismem z různých úhlů pohledu zabývají například milovníci záhad a stoupenci konspiračních teorií. Jedním z jejich oblíbených témat je nacistický výzkum a vývoj létajících talířů, který měl být podle většiny pramenů úzce vázán i na české území. Proč i dnes tolik lidí zajímají více než šedesát let staré stroje, které možná ani neexistovaly? Od počátku historie moderního letectví se část odborníků zajímala o křídla s kruhovým profilem. Byli si vědomi toho, jak stabilní jsou ve vzduchu talíře, disky či kruhové podnosy, když je člověk hodí. Výpočty i pokusy s modely a skutečnými stroji však ukazovaly, že tudy cesta nevede, alespoň ne při současném charakteru leteckých materiálů a výkonu leteckých motorů. Přesto se mnozí nenechali odradit. Patřil mezi ně i německý modelář Arthur Sack, který koncem třicátých let stavěl právě modely s kruhovým křídlem a navštěvoval s nimi modelářské soutěže. Tyto modely fascinovaly předního činitele Luftwaffe a známé leteckého eso z první světové války Ernsta Udeta.

 

Udet se rozhodl Sacka v jeho činnosti oficiálně podpořit a pomoc pokračovala i poté, co Udet v důsledku sporů s říšským ministrem letectví Hermannem Göringem spáchal 17. listopadu 1941 sebevraždu. Výsledkem byl v roce 1944 malý letounek s názvem A. S.6 V1 (Arthur Sack Modell 6 Versuchsmuster 1; zkratka V1 tedy znamená „pokusný model“ a nemá nic společného s označením „V“, které bylo v nacistickém slovníku užíváno pro „zbraně odplaty“ – Vergeltungswaffen). Sack jej postavil v Brandisu u Lipska (což později mnozí hledači záhad chybně zaměňovali s naším Brandýsem nad Labem).

 

Na letišti tu byla koncem války důležitá letecká základna Luftwaffe, ze které působila i stíhací 400. eskadra (Jagdgeschwader 400), vyzbrojená špičkovými raketovými letouny Messerschmitt Me 163. Jeden z příslušníků jednotky, Oberleutnant Rösele, pomohl Sackův stroj zalétat. Jednalo se ale o nepovedené letadlo. Nechtělo se zdvihat ze země anebo pouze poskakovalo. Možná byl částečně vinen slabý motor Argus, ale i v případě silnějšího pohonu by taková zbraň rozhodně nacistické Německo nespasila. Letoun i většina dokumentace byly před obsazením Lipska a Brandisu americkými vojsky v dubnu 1945 zničeny. Pravda o nevalném charakteru A. S 6 vyšla díky leteckohistorickému výzkumu najevo až v devadesátých letech. Dlouhou dobu byla však známa jen jedna fotografie, která umožňovala rozvíjet fantazie o supervýkonných létajících talířích třetí říše.

 

TALÍŘE NAD PRAHOU

 

Centrem zájmu těch, kteří chtějí odhalit reálné dění v oblasti výzkumu létajících talířů, je Praha. V březnu 1950 vyšel v německém časopisu Der Spiegel článek o tom, že v českém hlavním městě byl koncem války vyvíjen létající talíř. Podrobnější informace přinesla kniha Rudolfa Lusara Tajné zbraně třetí říše, která poprvé vyšla v roce 1957 a dočkala se mnoha dalších vydání. Kapitola Fliegende Untertassen (Létající podšálky) byla mnohdy nekriticky přejímána dalšími autory (ani ne tak v letecké historii, jako spíše v záhadologii a ufologii). Lusar tvrdil, že v roce 1941 začala třetí říše s pokusy s kruhovými létajícími stroji.

 

Podíleli se na nich němečtí experti Rudolf Schriever, Klaus Habermohl a Richard Miethe a italský inženýr Giuseppe Bellonzo. Přinejmenším Schriever a Habermohl měli pracovat u filiálky BMW v Praze. Dne 14. února 1945 zde měl být podle Lusara zalétán prototyp stroje, který během tří minut vystoupal do výšky 12 400 m a dosáhl v této době nevídané rychlosti 2000 km/h, v horizontálním letu měl dosahovat i rychlosti 4000 km/h. Problémem je, že o existenci takového letounu nesvědčí žádná dochovaná fotografie ani součástka.

 

Všechny výše uvedené informace se zřejmě zakládaly na zprávě a náčrtcích Rudolfa Schrievera, který v padesátých letech zemřel. Je ovšem více než sporné, zda byly dostatečně věrohodné. Článek v seriózním leteckém týdeníku Luftfahrt International o německých létajících talířích analyzoval technické možnosti Schrieverova projektu v roce 1945 a uvedená data odsoudil do říše pohádek. Zpochybnil i stavbu prototypů létajících talířů jako takových. V devadesátých letech však španělští experti J. Miranda a P. Mercado publikovali v odborném tisku podrobné informace o vývoji německých letadel s kruhovými křídly a vývoj létajících talířů v Praze potvrdili. Není však jasné, z jakých archívních zdrojů vycházeli.

 

V publikaci je přitom obsaženo i svědectví jednoho příslušníka Luftwaffe, který ve válečném období v Praze sloužil. První prototyp BMW „Flugelrad“ I V1 měl být zalétán již v srpnu 1943. Na kbelském letišti však uskutečnil pouze třísetmetrový skok ve výšce jednoho metru. S druhým strojem byly údajně obdobné pokusy realizovány na podzim 1944 poblíž letiště Neubiberg. První prototyp zdokonalené verze V2 měl uskutečnit let v Praze již zmiňovaného 14. února 1945, na rozdíl od Lusarem zmíněného „supervýkonu“ se ovšem jednalo pouze o krátký skok v malé výšce.

 

Vyvíjeny byly údajně i dokonalejší verze létajících talířů BMW, před koncem války však nacistický tým v Praze modely zničil a dokumentaci odvezl. Několik dalších leteckých projektů třetí říše kruhového tvaru využívalo rotorový pohon. To se týkalo i projektů leteckých min V-7 Feuerball (Ohnivá koule) a Kugelblitz (Kulový blesk) se zabudovanými pulsačními motory. Tyto letecké miny byly řízeny ze země. Měly doletět ke svazům amerických bombardérů, zde explodovat a způsobit kolem sebe zkázu. Podle Mirandy a Mercada byla V 7 vyzkoušena a koncem března 1945 dokonce úspěšně bojově nasazena.

 

OD FAKTŮ K FANTASMAGORIÍM

 

Zatímco výše uvedené informace mají jistý reálný základ a mohou být i pravdivé, mnohé další „zaručené“ zprávy jsou snůškami fantazií a nepodložených nesmyslů. Ještě v rámci představitelné, byť nepravdivé reality se pohybují pokusy interpretovat poválečný výskyt UFO jako výsledek toho, že vítězné mocnosti převzaly nacistickou technologii a využily ji ke špionáži ve studené válce. V USA byly skutečně v padesátých a šedesátých letech postaveny a vyzkoušeny prototypy letadel diskového tvaru, avšak jejich výkony nebyly nikterak výtečné a vývoj letectví zásadněji neovlivnily. Nejednalo se ovšem pouze o převzetí nacistických idejí, ale o pokračování vlastního výzkumu v této oblasti. Podle „záhadologů“ se Spojenci o kvalitách bojového nasazení nacistických létajících talířů měli údajně přesvědčit již koncem války, kdy byly pozorovány záhadné objekty, tzv. foo fighters.

 

Zde je však třeba upozornit, že když v roce 2000 německý zájemce Thomas Beyer zkoumal válečné zprávy agentury Reuters o těchto fantómech, dospěl k závěru, že se jednalo o novinářský vánoční žert před svátky v roce 1944. Další informace jsou již více fantaskní. Podle některých autorů spočíval hlavní výzkum létajících talířů na tajné nacistické společnosti Vril a později na speciálních složkách nechvalně známé organizace SS, s níž byla tato společnost propojena. V rámci SS se létajícími talíři měla zabývat skupina Schwarze Sonne (Černé slunce). Společnost Vril byla již od dvacátých let v kontaktu s mimozemskou civilizací v souhvězdí Aldebaran, jež kdysi na Zemi vysadila „árijskou rasu“.

 

Odtud získala plány na pohon (rovněž s názvem Vril) prostřednictvím antigravitačního efektu, který umožňoval i přesun do jiných dimenzí. Pod patronací SS bylo podle „záhadologů“ postaveno několik létajících talířů. Např. stroj Haunebu III o průměru 71 metrů s 32člennou posádkou se měl v letu udržet nepřetržitě osm týdnů a mohl dosahovat rychlosti až 40 000 km/h. Další typy měly dosahovat obdobných výkonů. Kosmická loď VRIL 7 „ODIN“ pro 120 lidí měla koncem války poletovat mezi Alpskou pevností, Antarktidou, Japonskem a vesmírem. „Antarktická stopa“ je součástí další oblíbené fantaskní teorie, která však pracuje s jednou reálnou událostí.

 

V letech 1938/1939 podnikli nacisté velkou expedici do Antarktidy a zabrali zde pro třetí říši území, které nazvali Nové Švábsko (Neu Schwabenland). V průběhu války v okolí nejjižnějšího kontinentu operovaly německé ponorky. To je sice zajímavé, ale pro řadu lidí stále nudné. Proč např. netvrdit, že v Antarktidě byly vybudovány základny pro nacistické létající talíře? Ty pak po porážce nacismu odletěly s nacistickými pohlaváry včetně Hitlera na Aldebaran a jednou se možná vrátí. Kromě Antarktidy jsou však občas základny nacistických létajících talířů umísťovány i do Grónska, do Alp anebo na polskou stranu Krkonoš.

 

HNĚDÉ GALAXIE

 

Když někdo nekriticky opěvuje nacistickou zázračnou techniku, tvrdí, že Němci byli jako „vyvolení árijci“ ve spojení s mimozemšťany, a dokonce že se mohou nacisté díky současnému pobytu v „mimoprostoru“ opět vrátit, tak není divu, že takové myšlenky mohou zaujmout i část lidí, kteří o návrat nacismu sami programově usilují. Netýká se to rozhodně všech neonacistů, kteří se spíše zaměřují na „pragmatičtější činnost“ – násilí či průnik do stranickopolitického mainstreamu. V části této scény, kde tradičně bují mytologie a esoterismus, nacházejí ale zprávy s výše uvedeným obsahem pozitivní ohlas. Zřejmě největší zájem je mezi neonacisty o knihy Jana van Helsinga, což je pseudonym osmatřicetiletého Němce Jana Uda Holeyho (Helsing je lovec upírů ze Stokerova románu Dracula). Největší popularity dosáhla jeho první kniha z roku 1993 s názvem Tajné společnosti a jejich vliv ve 20. století.

 

Obsahuje řadu konspiračních teorií, včetně popisu výše zmíněné společnosti Vril. Jsou zde k dispozici i vážně míněné citace z antisemitského pamfletu Protokoly sionských mudrců. O propojení mezi nacisty a kosmickou árijskou civilizací pojednává i jedna z jeho dalších knih, Operace Aldebaran. V jiné knize, Vnitřní svět: tajemství Černého slunce, však pracuje s konceptem obývaného světa uvnitř zeměkoule. Do něj utekl i Hitler, který pak zemřel 25. října 1974 ve Španělsku. Ještě předtím stačil předat vládu uvnitř zeměkoule svému synovi. Na povrch se obyvatelé podzemí dostávají v létajících talířích, které pak běžný smrtelník pokládá za UFO. Takto Holey může posilovat naději některých neonacistů na vybudování „čtvrté říše“ a upevňovat vědomí jejich přináležitosti k elitě.

 

V hnědé scéně se pokoušeli propagovat nacistickou vyspělost s poukazem na dokonalé létající talíře i mnozí její skalní příslušníci. Významnou roli v tomto ohledu sehrál např. bývalý příslušník SS Wilhelm Landig (1909-1998), který podle vlastních vyjádření zodpovídal za vývoj tohoto druhu techniky ve Vídni. Podle některých pramenů je Landig i hlavním inspiračním zdrojem Helsinga. Není ale tak populární. Nacistické létající talíře se staly v ultrapravicovém prostředí natolik oblíbené, že si je do svého názvu zvolil i hamburský label V7 Versand, což je jeden z nejvýznamnějších soudobých distributorů pravicově extremistických cédéček a dalších materiálů. Jeden z létajících disků se dokonce objevuje i v logu této firmy, ke které náleží rovněž nahrávací společnost.

 

ČECHY – ZEMĚ ZASLÍBENÁ?

 

Údajné nacistické pokusy s létajícími talíři na českém území vyvolávají zájem o různá svědectví případných pamětníků či o nalezení pozůstatků tohoto záhadného dění v naší zemi. O možnosti narazit na dokumentaci či součásti nacistických zázračných technologií se zmiňovali i dva známí hledači štěchovického pokladu: Helmut Gaensel a Josef Mužík. Výsledky snah o nalezení „korunních svědků“ a důkazů výroby či zalétávání takovýchto aparátů jsou však doposud neuspokojivé. Nová fakta o celé problematice se v Čechách pokusilo bez valného úspěchu získat několik více či méně seriózních periodik či publikací. V časopisech orientovaných na letectví a letecké modelářství (např. ve Zlínku) prosili o pomoc němečtí badatelé. Problém neušel ani pozornosti „záhadologů“.

 

Z domácích zájemců vyvinul snahu o objasnění problematiky již v šedesátých a v sedmdesátých letech známý spisovatel doktor Ludvík Souček. Vrcholem tohoto typu literatury s originálním autorským vkladem a originálními svědectvími je kniha slovenského publicity Miloše Jesenského a jeho polského kolegy Roberta Leśniakiewicze Wunderland. Mimozemské technologie třetí říše. Jsou v ní shrnuty závěry ze zahraničních prací, a především je zde na základě výzkumu obou autorů zmíněno několik lokalit, kde měl vývoj létajících talířů v Čechách probíhat (podzemní továrna v Litoměřicích, pokusný objekt v Bezejovicích u Plzně apod.). Řada česky psaných prací v tiskovinách i na Internetu však vychází především z převzatých materiálů.

 

To se týká např. knihy známého ufologa Iva Wresnera Gambit Mahátmů z roku 2004 (který jako zdroj využívá i Helsinga), textů o nacistických létajících talířích na stránce stoupence „konspiračních teorií“ Ladislava Kopeckého, materiálů na stránce Hitlerova esa – elitní válečníci (jejíž autoři píší podle vlastního vyjádření o „výjimečných vojácích“, avšak odsuzují fašismus a nacismus jako scestné ideologie) či prací Jaroslava Chvátala ze Studia esoterních věd. V českém neonacistickém prostředí zřejmě obliba nacistických „zázračných zbraní“ nezapustila výraznější kořeny.

 

Před několika lety se některé převzaté věci o této problematice objevily v česky psaných článcích Mimozemské technologie třetí říše a Poslední úkryt Nibelungů na slovenské neonacistické stránce Whitefront. Jinak je – pokud je známo – toto téma českými neonacisty opomíjeno. V souvislosti s vývojem v zahraničí a narůstající popularitou „hnědé esoteriky“ (v jejím rámci je často možné nenápadně hlásat i rasistické teorie či popularizovat nacismus) však může daný trend dorazit i do země, odkud měly původní nacistické aparáty startovat k „hnědým zítřkům“.

 

(c)2005 Miroslav Mareš

Převzato: Reflex 22/2005

/ Spiknutí / Štítky:

O autorovi

Gaspar

Šéfredaktor matrix-2012.cz