O České konferenci

„Česká konference“ nebo také jinak více rozvedeno „Porada o stávajícím životě a možných výhledech života v České republice“ je název pro setkávání osobností zastupujících v současné době nejrozličnější filozofické, intelektuální a duchovní směry a proudy v českých zemích.

Toto setkávání by mělo probíhat pravidelně v průběhu nejméně jednoho desetiletí. Formou volné, svobodné a pluralitní diskuze má být hledán tento cíl: srozumitelná a přijatelná cesta pro širší osvětu vedoucí ke zlepšení celkové společenské atmosféry. Zejména je tím myšleno zlepšování mezilidských vztahů, přirozeně vyplývajících z vnitřního duchovního a etického pokroku každého z nás.

Tento vnitřní myšlenkový proces může se příkladností jednotlivců následně projevit přirozenou, nenásilnou cestou na všech rovinách společnosti, od rodiny přes zaměstnání, atmosféru v obci, až k úrovni celospolečenského ovzduší vzájemné podpory a posily.

V tomto směru je bráno jako tématické a inspirativní dílo J. A. Komenského „Obecná porada o věcech lidských“.

Co se týče obsahu „České konference“, hodnota sdělovaných myšlenek bude se odvíjet jednoznačně od přístupu a otevřenosti pozvaných hostů – přednášejících k zmíněnému tématu „Zlepšení mezilidských vztahů ve společnosti z mnoha nejrůznějších pohledů a směrů“, ale i všech zúčastněných, kteří se mohou aktivně podílet na obsahu diskuzí. Záleží tedy na všech lidech, které myšlenka České konference osloví, na přínosu jejich osobních inspirací do celkové atmosféry konference.

Organizátoři jsou v tomto směru velmi rádi, že obsah konference se již nyní jeví ve své různorodosti nejen zastoupených hostů, ale také i přihlášených posluchačů jako dosud v této formě nevyzkoušená příležitost.

Žádný filozofický nebo duchovní směr nemá být upřednostňován jako určující!

To, co je pořádajícími žádáno od přednášejících hostů, je ušlechtilost ve smýšlení i projevu, tolerance vůči možným protinázorům a jejich ochota k výhledu následné spolupráce na všech stupních společnosti lidí. Spolupráce, která je ve svobodomyslnosti a volnosti pro každého člověka možná.

Vážení čtenáři,

Česká konference v duchu „Obecné porady“ otevřela již v minulém ročníku 2009 „Všeobecné fórum“ pro všechny, kdo chtějí svým pohledem na dnešní stav společnosti pomáhat v nejčistším využití vlastních schopností a snaží se také snad již sami nacházet cesty k probuzení vyššího duchovního a etického vědomí společnosti. Otevíráme toto „Všeobecné fórum“ pro všechny, kteří přijímají Českou konferenci tak, jak bychom si my sami velmi přáli: jako možný základ volné, otevřené, všestranně obohacující spolupráce.

Máte-li tedy pozitivní náměty k pomoci zlepšení mezilidských vztahů a celkového společenského ovzduší a chováte-li v sobě tyto náměty nepostrádající ovšem zároveň také i možnost uskutečnění ve vztahu k současné realitě, pak budeme rádi, pokud nám takové své náměty zašlete. Náměty na zlepšení společenského života se mohou týkat věcí velikých, ale i těch nejmenších. Často totiž v tom nejmenším je ukryta pomoc i pro to největší.

Náměty zasílejte i nadále na adresu: obecneforum@ceska-konference.cz .

Kvalitní, moudrostí opatřené inspirace a náměty, psané srozumitelnou a ušlechtilou formou, zde uveřejníme i se jménem autora (pochopitelně pokud bude tento se zveřejněním svého jména souhlasit). Již uveřejněné příspěvky z ročníku 2009 naleznete zde .

* * *

Příspěvek ze dne 6. 4. 2010

„Svět není nebezpečný kvůli zlým lidem, ale kvůli těm,

kteří s tím nic nedělají.“

Albert Einstein – vědec, fyzik, filosof, který má dnešnímu světu co říci, a to ve všech vyjmenovaných oborech své činnosti

Náš svět je plný různých lidí. Lidí odlišných charakterů, vlastností, postojů a názorů. Nemyslím však, že by tato mnohost byla na škodu věci. Je přece dobré, že ne vždy s námi ostatní lidé souhlasí. Je výborné, že můžeme zažívat názorovou pluralitu (různorodost), která je nezbytná k formování sofistikovanějších záměrů. Nesouhlas, názorová pluralita ovšem nesmí být nástrojem mocenských a materiálních bojů, kterých jsme svědky! Vždyť, jak je psáno výše, může nám více než dobře sloužit.

Jak ale lidi motivovat k ušlechtilým debatám, za které dnes sklízíme spíše výsměch? Co je třeba udělat proto, aby lidé začali chápat skutečný potenciál morálních, příp. duchovních hodnot?

Začněme motivací. Ta je totiž nutná, je hnacím motorem každého z nás. Pomáhá nám odpovědět na otázku „Proč?“. Je velice těžké skutečně dlouhodobě motivovat lidi a je ještě těžší univerzálně motivovat celou pluralitní společnost. V USA za 2. světové války převládal tzv. freudismus, tedy názor (učení), že osobnost člověka se vyvíjí již v raném dětství. Dnes je dokázáno, že je to z 20ti až 40ti procent pravda. Ať již více či méně, je to stejně celkem slušné číslo, se kterým lze pracovat. Je také známo, že mladý člověk se snáze přizpůsobuje nežli ten starší. Proto zkusme informovat mladé lidi o problémech, kterým čelíme a nejspíše budeme čelit, ještě předtím, než narazí na odmítavý postoj starších (ba i některých rodičů). Proč také nezačít ve velmi útlém věku? Přiznávám, že řada věcí bude dětem a mladým lidem jistě hodně vzdálená, ale nechceme je přece „unudit“, nýbrž fascinovat – např. otázkami, co je to výzkum, jak mu mohou prospět, až přijde jejich čas. Bylo by dobré sdružovat mladé lidi podobných ambicí, a to i na nadnárodní úrovni. Lidi, kteří jsou ochotni jít „přes překážky ke hvězdám“ (jak praví jedno přísloví). Je jich možná málo, ale důležité je, že jsou. Je třeba konečně a vážně začít také s mravní výchovou, která se bohužel přímo z rodin začíná vytrácet (a která by v rukou demokracie nemusela být přežitkem).

Pokud tedy začneme takhle brzy (a budeme-li dobře pokračovat), budoucnost se bude pozvolna plnit nesobeckými lidmi, kteří budou chtít přispívat k ušlechtilému směřování společnosti.

Vraťme se nyní k úvodnímu citátu. Proč není svět nebezpečný kvůli zlým lidem? Třeba proto, že vždy existovali a existují dobří lidé. Vím, nežijeme v pohádce, kde dobro většinou vítězí nad zlem (dnes je to spíše naopak). Ale dobří lidé vždy měli, mají a budou mít více pochopení pro druhé, a tím i větší soudržnost, která je jejich velkou výhodou (neříkám zbraní!). Proto pro ně svět nemusí být kvůli zlým lidem nutně nebezpečný. A budou-li chtít něco dělat? Můžou narazit na odpor zlých lidí, to je fakt, a není to bohužel jen výjimka. Proto je důležité dát vzniknout společenství, za kterým stojí více lidí. Lidí schopných postavit se jeden za druhého, jako dávní rytíři či Dumasovi mušketýři se známým heslem: „Jeden za všechny, všichni za jednoho“. Možná teď trochu přeháním, možná také ne. Mnoho lidí místo toho, aby se nad společností, či spíše možná nad sebou samými, zamyslelo, o člověku standardně prohlásí: „To je velkej idealista,“ a dále už nad problémem třeba ani neuvažují. Nevědí jak dál? Nechce se jim, protože jsou znechuceni soudobou společností? Uvědomme si však, že s těmito „ideály“ nelze nikam dospět. Proto přemýšlejme a uvažujme se zdravým pozitivizmem. Prosazujme ideály, třeba přes nepochopení druhých. I já věřím, že „Jednou budem dál,“ jak řekl v jednom ze svých proslovů Václav Havel, náš bývalý prezident. Kdy to bude a jak dlouho to bude trvat, závisí, překvapivě, pouze na nás…

Na závěr si ještě dovolím malou parafrázi: „Svět bude bezpečnější, až pro to více lidí bude něco dělat. Najděme a podpořme společně to “něco“!“

Zaslal: Patrik Čermák

student

* * *

Příspěvek ze dne 6. 4. 2010

Pojďme přece jen hledat trochu opodál

Už dlouhou řadu let se pokouším pochopit zákulisí lidských trampot, bolestí a katastrof, k nimž většinou následně hledáme velmi neuvědoměle povrchní scénáře a pokoušíme se s primitivními nástroji, jako je náboženství, psychologie, sociologie či politologie, objevit jejich zákonitosti. Chceme řešit problémy, ale stále chodíme jen kolem horké kaše, luštíme jen tajenky důsledků, aniž jsme schopni se v balastu žvanění a nepravdivých popisů skutečnosti ponořit k faktickým příčinám. S nepořízenou odcházejí do propadliště dějin zapálení iracionální věrozvěstové všeho druhu, zklamal i chladný racionální intelektualismus, do záhrobí se noří i moderní recept na všechno – politika. Lidé přestávají věřit čemukoli, začínají žít bezobsažný a bezduchý život orientovaný pragmaticky na pouhé požitkářství a únik ze světa, který podle nich nemá žádný hlubší smysl. Žiju už dlouho jako nenápadný, mlčící poustevník – pozorovatel uprostřed civilizačního chaosu a nevědomí, málokdy se však setkávám s hledajícími jedinci, kteří spíš než vědí, hodně tuší. Zato o tzv. vědoucí žvanily není nouze. Skok do nám neznámé a scestně chápané demokracie a svobody bez řádu jim otevřel brány dokořán, aby svou nevědomostí zaneřádily společenské vědomí v tomto dolíčku uprostřed Evropy ještě víc, než tomu bylo v éře komunistických zaklínadel.

Musím přiznat, že (ač věčný optimista) mám na bedrech jakýsi tíživý smutek. Je to tíha nastřádaných kamínků v celoživotní mozaice zkušeností, které ve mně zasypaly klukovské ideály o lidské spravedlnosti, úctě a vzájemnosti. A ač vím, že svět se otáčí docela jinou rychlostí, než jsme schopni vnímat, a unáší lidské Já jako věčně přepíraný hadřík na nekonečné prádelní šňůře poznání, je mi přesto smutno. Z toho, že už nejméně (historií dokladovaných) 2000 let se všechno stále jen s jinými nálepkami a v jiných kulisách opakuje, aniž by to ve vývoji znamenalo posun k nějaké pozitivnější kvalitě. To mne z hlediska současného sebehodnocení lidstva šokuje, protože současný stádní člověk (i ve svých špičkách) zaujatý svou osobnostní stránkou není ochoten připustit, že jeho animální bytost, oslavující jen osiřelou, a tím nebezpečnou rozumovou složku své potenciálně vrozené inteligence, zůstal i přes neustále se rozšiřující úroveň tzv. vzdělanosti stejným živočichem, jakým byl už před mnoha staletími. Jeho vývoj k sebeuvědomělé bytosti, používající k životu všechny tři základní složky své potenciálně přítomné inteligence, obecně nepokročil ani o píď. To je také hlavním kořenem zla.

Podle mne jde o hlubokou nevědomost člověka o sobě samém v kontextu s vnějším světem, v němž se pachtí za šílenými představami vlastní egoistické mysli, umocněnými nekonečnou řadou předsudků a animálních sugescí z minulosti a uloženými v kolektivním vědomí lidstva. Ač zde určitý čas vládl strach z pouhého přežití, vystřídaný bohabojností a posléze už jen teoretické obavy z umělých (člověkem vymyšlených a manipulovatelných) společenských zákonů, dodnes se tenhle živočišný půlčlověk nedotkl zákonů, které má zakódované ve vlastním vědomí. Lidově se jim říká svědomí. Žádné verbálně sdělované a povrchní myslí přijímané filosofie či etické kodexy nemohou totiž člověka postavit na úroveň skutečně vědoucí bytosti – stále zůstává jen odevzdaně věřícím tvorem, který osciluje mezi dvěma póly duálně viděného světa, v němž se nevědomě přiklání tu na stranu dobra, tu na stranu zla. A každá víra je „cezená“ jen přes osiřelé a nedokonalé lidské myšlení. Pouze vědomá a celospolečensky vymáhaná kultivace všech potenciálně přítomných struktur inteligence (rozumové, emoční a spirituální) může člověka povýšit do stavu kosmických bytostí, kam se v posledních desetiletích často tak rád bezdůvodně stylizuje.

Člověk si dodnes neuvědomil, že skutečný svět není rozdělený na nějaké tzv. vědecké a náboženské, nebo chcete-li materiální a duchovní protiklady, s nimiž si může každý dle své falešné víry nakládat po svém, ale že tyto dva fenomény tvoří společné jádro celého kosmického bytí. Člověk většinou obsáhl ve svém vědomí jen volnou, ale nesmírně prázdnou a povrchní část myšlení, do níž naakumuloval spoustu předsudků a nepravd a podpořil je osobními touhami plnými falešného chtění. Také jeho pracně kultivovaný emoční svět, převálcovaný materiálním blahobytem, zchudl a degeneroval, a schopnost sebeuvědomění a porozumění sobě samému takřka zmizela z jeho slovníku.

Mám tristní zkušenosti. Setkal jsem se v životě s mnoha namyšlenými chudáky, kteří ač neuměli ovládat sebe, předváděli „bohatství svých myšlenek“, s nímž chtěli vládnout nebo alespoň radit druhým, setkal jsem se s mnoha totálními slepci, kteří ač na krok neviděli, chtěli ostatní vyučovat o cestě životem nebo vymýšleli šílené koncepce rozvoje (aniž kdo z nich byl schopen domyslet, kam až může sahat takový rozvoj a kde už začíná destrukce). Ve špičkách společnosti, která je vždy ovládána takovými zakomplexovanými karikaturami lidství, jsou tyto lidské zrůdičky v naprosté přesile, a tak není šance, že by se odtud ozval směrem do lidských stád jediný hlásek, který by varoval nebo alespoň způsobil trochu pozornosti ve jménu skutečného stavu lidství. A děsivě rozplemeněný svět médií ponořený do ekonomické závislosti a poplatnosti chrlí šílenosti, nebezpečné nepravdy a patologické vzory, jen aby se zavděčil chlebodárcům, kteří stavějí na myšlence, že svět jejich čtenářů, posluchačů či diváků obývají blbci – nevědomé stádo lidských živočichů, v němž platí zákony primitivní pudovosti bažící odjakživa po krvi a semeni a jehož ovládání bezpečně funguje prostřednictvím davových sugescí. Bohužel stavějí na předpokladu velmi blízkém pravdě. Jenže zpětnovazebně fungující společenské vědomí tak nasává ikony vzorů, které se v nedaleké budoucnosti ve společnosti v plné nahotě projeví jako rozkladná obecná norma. To je nešťastná současnost, která vyrostla z nevědomé minulosti a svými výhonky vrůstá do budoucnosti.

Nechci být věrozvěstem katastrof, ale zákony světa jsou veskrze jednoduché. Dráhu tělesa lze dostatečně přesně vypočítat z parametrů, které můžeme právě teď změřit. Rodiče (až na malé výjimky) nevychovávají a nepěstují v dětech patřičnou míru emoční inteligence, nekultivují emoční aparát, jehož schopnost přijímat vzory funguje jen do předškolního věku. Školy (až na nepatrné výjimky) nemají na co navázat a samy neučí a neříkají lidským mláďatům nic o struktuře jejich vědomí, kde nedominuje jen racionální mysl, ale také cit a schopnost přímého vhledu prostřednictvím řízeného klidu mysli. A tak ze škol vycházejí „inteligentní“ idioti, kteří nemají nejmenší potuchy, kdo vlastně jsou, jaký je skutečný smysl jejich života a jak by měla vypadat jejich sounáležitost s okolním světem. Vzdělání a výchova se rozešly ve zlém a zanechávají za sebou podivnou karikaturu odborně vyškolených lidských zmetků s jediným cílem – hospodářské uplatnitelnosti na trhu práce.

Také společenský vývoj nevědomých lidských stád se dostal do slepé uličky. Nepochopení doktríny tzv. lidských práv, kde chybí jasná predikace lidských povinností a odpovědnosti, nahrává ortodoxnímu liberalismu, který pod zástěrkou tzv. demokracie a svobody ve své podstatě diskriminuje slušného jedince ve prospěch zločinců, deprivantů a pochroumaných lidských myslí všeho druhu. Cynický intelektualismus zavřel dveře procítěné vnímavosti. Dokonce ani v řadách ctihodných pánů vysokoškolských pedagogů, kteří uzurpováním kvant informací většinou jen usilují o tzv. vědecké posty či akademické tituly a z povrchních údajů o světě získávaných tzv. z druhé ruky si stavějí pomníky, není příliš tendencí prolomit bariéry hlubokého nevědomí k někdejším základům osvícenecké vědy. Vědy, která vznikala na spirituálních základech světa a jeho duchovní svébytnosti.

Sebevědomá západní civilizace vyznávající jediného boha – ZISK – vytvořila iluzorní představu, že náboženství zvané TRH přemůže na bázi multikulturní pseudosvobody ideologické propasti, které si lidská společenství přinesla z hluboké minulosti víry pěstované pro blaho svých vůdců-manipulátorů. Takový model se z vědomí davů nevytratil, jen přinesl blaho novým manipulátorům hlásajícím nové náboženství. Žije dál hlavně proto, že veskrze líný lidský jedinec rád odevzdává odpovědnost za svůj život do rukou jiných, kteří se stylizují do rolí povolaných. Politika, tvářící se pokrytecky jako univerzální recept na všechno, má za úkol obstarat navenek velkolepé divadlo a zabránit, aby se věci nazývaly pravými jmény. Ve hře nejsou jen závratné společenské posty, ale hlavně veliké ekonomické stimuly v zákulisí.

A je tu ještě jedna neblahá pozůstalost z animálního světa živočichů. Opičení, vznešeně řečené obdiv vzorům, které vytvářejí společenskou normu a módní závislosti. Bohaté menu předkládají dnes média v mnoha alternativách, ale s děsivými společnými jmenovateli: nenávistí, hrubostí, úchylností, agresivitou, neúctou a pádem do materiálního sebezahledění. Občas někde vzplane mihotavé světélko spásy, ale obvykle musí brzy v těžké a husté tmě zhasnout, aby se jeho nositel nestal terčem nenávisti, závisti a odplaty za to, že usiloval o prosvětlení jednostranné hlouposti, která je produktem nebezpečně sebevědomého lidského myšlení naprosto odtrženého od emočního a duchovního základu.

Lidstvo je těžce nemocné a neví o tom! Virus hlubokého nevědomí se šíří dál a osamělé hrstky zatím nenakažených či pozvolna procitajících jedinců, kteří ale neumějí celostně pojmenovat diagnózu, a tím nemohou nalézt ani spásný recept, volají o pomoc. Většina hledajících ve svém duálním vidění totiž jen utíká z nehostinného příkopu racionality do nového příkopu duchovnosti, aniž si uvědomuje, že pravda je v celostním vyjádření nedělitelnosti rozumu, citu a vhledu. Člověk bláhově střídá hédonismus s pánbíčkářstvím.

Svět se stal prostorem k epidemickému rozvíjení totální mystifikace, kde každý nalhává sám sobě a všichni lžou všem. Pravda je krutá: lidský jedinec nedělá dnes nic jiného, než dělal v hluboké prehistorii: bojuje nekompromisně o přežití a nese si na hřbetu kříž symbolizující povinnost učit se skutečnému lidství. V tak nelítostném existenčním boji a při tak zoufalé nevědomosti o tak jednoduchém, skutečném smyslu života musejí být vždy chvilkoví vítězové a totálně poražení. Nemuselo by to ale tak být. Stačilo by otevřít lidem až doposud uzamčené dveře na vědomou cestu k sebeuvědomění.

Lidský svět navzdory všem nálepkám vyspělosti myšlení, bohužel, ani o krůček nezmoudřel a není pražádný důvod myslet si, že dosavadní vývoj nesmyslně zaměřený pod zástěrkou blahobytu na tzv. ekonomický růst zbavil člověka nebezpečí ze sebe samého. Vychytralý lidoop obdařený vůlí rozumu potvrdil evoluční teorii a nejen že přežil, ale nebezpečně se množí, aby dál bezděčně bojoval o svá nová teritoria, kořistil a nenáviděl. A tak stačí opět kdykoli jen malá emoční rozbuška vtipně zavedená do kolektivního vědomí, aby se z „příslušníků mas“ staly takřka přes noc primitivní nelidské zrůdy schopné znovu rabovat, ničit, znásilňovat a zabíjet…

Co o tom ale napsat a komu?

Zaslal: František Spurný

Převzato:  www.spurnyfrantisek.cz

Program 2.ročníku České konference 2010

Souběžně s 2.ročníkem Konference
( 23.-25. dubna 2010, Pátek – Neděle, KC Lázeňská Kolonáda )

bude v Zámeckém Divadle v Poděbradech probíhat 48.ročník Poděbradských dnů poezie
( 22.-25. dubna 2010, Čtvrtek – Neděle )

Program České konference 2010

Pátek:

• 11:00 – 12:00   Zahájení 2.ročníku Č.K. (promítání filmu cca 22minut)
• 12:00 – 13:30   Přednáškový blok
• 13:30 – 14:30   Oběd
• 14:30 – 17:00   Přednáškový blok
• 17:15 – 19:00   Diskuse
• 19:00 – 19:15   Přestávka
• 19:15 – 19:50   Vystoupení Richarda Pachmana
• 19:50 – 20:00   Úvodní slovo k filmu
• 20:00 – 22:00   Promítání tematického filmu ve spolupráci s festivalem PRAŽSKÉ BRÁNY

Sobota:

• 9:00 Zahájení druhého dne Konference
• 9:30 – 14:00   Přednáškový blok
• 14:00 – 15:00   Oběd
• 15:00 – 17:00   Přednáškový blok
• 17:00 – 17:30   Přestávka
• 17:30 – 19:00   Přednáškový blok
• 19:30 – 20:30   Diskuse
• 20:30 – 20:45   Přestávka
• 20:45 – 21:40   Vystoupení Štěpána Raka

Neděle:

• 8:30 Zahájení třetího dne Konference
• 9:00 – 13:30   Přednáškový blok
• 13:30 – 14:30   Oběd
• 14:30 – 15:30   Diskuse a cca hodina na rozloučení
• 16:30 Ukončení 2.ročníku Č.K.

Tipy a možnosti ubytování pro účastníky Konference – zde »»

Převzato:  http://www.ceska-konference.cz/