Kamenné koule v Kostarice

Kamenné koule v Kostarice

Kamenné koule v Kostarice

 

Jiří Matějka

 

Kostarické kamenné koule musí být připsány k nerozluštěným megalitickým záhadám našeho světa. Kamenné koule už po desetiletí vzrušují odborníky na celém světě. Co je na nich tak zajímavého?

 

 

 

Úvodní slovo k seriálu

 

Kamenné koule nalezená při vykopávkách (Kostarika)

 

 

Kamenné koule už po desetiletí vzrušují nejen odborníky, ale i širokou veřejnost na celém světě. Co je na nich tak zajímavého?

Nacházené koule mají průměr sahající od několika centimetrů až do téměř tří metrů. V mnoha případech schází jen pár centimetrů k dokonalému tvaru. Nejvíce jich je z tvrdého granitu, ale některé jsou z pískovce, vápence nebo vulkanických materiálů. Jsou většinou ve skupinách do 20 kusů, uspořádaných do řad či geometrických obrazců. Dodnes je lze spatřit poblíž prehistorických sídel málo známých kultur. Jiné leží na mořském pobřeží nebo naopak vysoko v horách. Vyskytují se pouze na nemnoha místech Kostariky a Austrálie, dále na Novém Zélandu, v Mexiku a Novém Mexiku. Nedávno byly objeveny i na Česko-Slovenském pomezí a na Moravě.

Jak vznikly, a k čemu sloužily tyto předměty, jimž lidé často přisuzují magické a léčebné účinky? Podle legend padaly koule z nebes a některé tam opět vzlétly. Podle jiných pověstí jsou kuličkami bohů, zkamenělá semena rostlin nebo vejce dinosaurů. Nejodvážnější teorie tvrdí, že je zhotovily mimozemské civilizace. Odborníci míní, že to byl přírodní proces. Avšak ani oni dodnes nemají jednotný názor. Jeden geolog píše: „Vznik tohoto fenoménu není doposud spolehlivě vysvětlen, a proto kolem něj vzniká mnoho spekulací“.

 

První nálezy kamenných koulí na Kostarice

 

Pravidelné kamenné koule o průměru až dva metry byly poprvé popsány ve třicátých letech. Severoamerická společnost United Fruit Company na Kostarice zřizovala nové velké plantáže. Z dosud nepřístupného pralesa vznikaly banánové sady. To znamenalo kácet a vypalovat. Dnes je lokalita u města Palmar Sur označena na mapách jako Farma 1 – 6. Při kultivaci pozemků bylo nalezeno velké množství kamenných těles, z nichž většina měla tvar dokonalého sféroidu. Jejich velikost se pohybuje od několika centimetrů, až po obří objekty o průměru téměř dva a půl metru. Některé jsou z pískovce, jiné vápencové, ale většina je granitová a váží i více než šestnáct tun.

 

Odborný výzkum provedl ve čtyřicátých letech americký archeolog Dr. Samuel K. Lothrop. Další koule postupně odhaloval v bahně delty řeky Diquís. Jen zde jich nalezl přibližně 300.
Nálezy malých seskupení byly hlášeny z okolí řeky Terraba v centrálním údolí, a z provincie Guanacastle. Koule byly většinou sestaveny do skupin po dvaceti v obloukových řadách nebo do trojúhelníkových formací. Mnohé byly vloženy do hrobů. Řada významných sestav je orientována na geomagnetický sever. Přesto se u těchto sestav nepodařilo určit žádný systém, který by je navzájem logicky spojoval. Hodně koulí nenávratně ukradli tzv. Huaqueros.

Období rozsáhlého rozkrádání kulturního dědictví Kostariky se pojí s výstavbou první železnice napříč Atlantským předělem, pod vedením M. C. Keitha. Party kořistníků, zaměstnaných nejen jím, rychle posbíraly i mnoho kamenných soch a jiných artefaktů pro soukromé sbírky.

Lothropova práce je prvním obsáhlým popisem kostarických archeologických nálezů. Zachytil přesné pozice původních sestav kamenných koulí, ještě než byly nenávratně zničeny. Jeho zpráva s náčrtky pozic je jediným dochovaným zdrojem hodnověrných informací.

Archeoložka Doris Z. Stone, ve funkci prezidenta ředitelské rady „Museo Nacionale de Costa Rica“ (MNCR), řídila v letech 1947 až 67 krátké vykopávky v mnoha částech země. Ve tehdejší zprávě uvedla: „Kostarické kamenné koule musí být připsány k nerozluštěným megalitickým záhadám našeho světa.“

Následovala podrážděná reakce vědců, tvrdících, že koule vznikly přirozenou cestou, když se pevná jádra kutálela po svazích sopek a postupně nabalovala plastickou lávu.

Nejvíce koulí viděl na kostarickém západním pobřeží v zálivu Golfo Dulce u města Golfito při svém pátrání Erich von Däniken. Zde, podle jeho slov, koule tvoří dokonalou přímku, směřující k Velikonočnímu ostrovu. Další koule shlédl na vrcholcích hor, údolních rovinách, v bahně pralesa a dvě na ostrově Camaronal. Největší z nich, o průměru 120 centimetrů se nacházejí nedaleko původních sídel. Zjistil, že jim domorodci říkají „nebeské koule“.

 

 

 

Český badatel na ostrově Mrtvých

 

Po informacích o kamenných koulích pátral i někdejší velvyslanec ČSSR v Kostarice, ing. František Toth. Za pomocí pracovníků MNCR zorganizoval výpravu na „Ostrov mrtvých“ (Isla del Cano), ležící asi 30 kilometrů od ústí řeky Diquís.

Ve své zprávě píše o nálezech pravidelných koulí z vulkanického materiálu o průměru 50 až 60 centimetrů. Objekty byly umístěny na pohřebních mohylách, 200 metrů nad hladinou moře. Podle mínění odborníků přivezli tyto 8 tun těžké koule na ostrov takzvaní „předkolumbovští obyvatelé“.

V Kostarice bylo doposud nalezeno asi 500 koulí. V jejich okolí však odborníci nenalezli žádné artefakty či zbytky keramických střepů, podle nichž by šlo určit jejich stáří. Hrstku nalezených střepů určili do doby 800 – 1200 př. n. l. Tento údaj je však zavádějící, protože se nevztahuje k době vzniku koulí, z nichž většina leží poblíž pozůstatků obydlí a na významných kultovních místech. Archeologové se domnívají, že původně bylo na území Kostariky na tisíc kulatých kamenných objektů. Mnoho z nich je nenávratně ztraceno. Kostaričané totiž věřili legendám, že koule skrývají poklady, a proto je rozbíjeli. Žádný poklad v nich ovšem nikdo nikdy nenalezl.

Původní sestava šesti kamenných koulí se dochovala na jediném místě, na plantážích „Farmy 6“ (Finca 6) poblíž jihokostarického města Palmar Sur. Dnes zde provádí intenzivní archeologický průzkum Dr. Ifigen Quantanilla z Museo Nacionale de Costa Rica. V oblasti je budován a obnovován systém zavlažovacích kanálů banánových plantáží. Výkopy odhalily několik nových koulí a lze s určitostí předpokládat, že mnoho dalších ještě čeká na objevitele pod nánosy úrodného bahna.

Nejvíce kamenných sfér vlastní Museo Nacionale de Costa Rica v hlavním městě San José, jehož zaměstnanci jich však vedou v evidenci již jen 130! Vstup do muzea se pyšní koulí zdobenou zajímavými rytinami. Tuto a podobné rytiny už dlouhodobě vyhodnocuje E. Quessada, který tvrdí, že petroglyfy vyryté do koulí představují dávná souhvězdí, tak, jak je viděli předkolumbovští obyvatelé. Sféroid prý obdobně jako astronomický glóbus zpodobňoval noční oblohu, a umožňoval natáčení podle přesných hvězdných pozic. Určit významná kultovní data, období dešťů, sklizní a jiných tehdy důležitých událostí pak už, podle jeho názoru, bylo snadné.

Mnoho koulí dnes zdobí soukromé pozemky u domů, jsou i před kostely, nemocnicemi a školami.

 

 

 

Vyrobili koule lidé?

 

Kamenné koule musely být dopraveny ze vzdálených kamenolomů; po souši i po moři. Domorodci často tvrdí, že vznikly díky jakési „tekutině změkčující kámen“, který pak lze libovolně tvarovat. Je nanejvýš zajímavé, že podle legend tento řemeslný postup používali i Mayové při stavbě chrámů či stavitelé obdivuhodných „inckých zdí“. Někteří prý našli zapečetěné nádoby s touto tekutinou, avšak vždy „se nějak ztratila“. Nádoba, kterou nerozleptala ani ona, se prý rozbila a kapalina nenávratně zmizela v zemi.

Kámen na výrobu koulí ležících u řeky Diquís musel být dovážen z hor, vzdálených přibližně 50 kilometrů po proudu od místa nálezu. Aby získali kouli o průměru 2,4 metru museli by kameníci opracovat blok o hraně asi 2,8 metru. Kolik jich na ní muselo pracovat? A kolik lidí se účastnilo „odkutálení“ na patřičné místo? Zodpovězena však není ani nejzákladnější otázka: Proč to vlastně dělali?

Způsob výroby je neznámý. Archeologové dosud nenalezli ani stopu po nástroji, který by kameníkům umožňoval stanovit dokonalý obrys koule. Tvůrci si snad mohli pomáhat ohněm a vodou. Jsou-li použité druhy žuly vystaveny žáru, a pak prudce ochlazeny, kámen nepuká, ale loupe se jako cibule. Domorodci tehdy patrně neznali železo, precizní opracování koulí proto zůstává neobjasněno. Jedna z teorií popisuje obrušování kamene pomocí pruhu kůže a písku, až do hladkého povrchu. Tvar nalezených objektů se od dokonalé koule liší jen 0,2%! Je možné zhotovit dokonalou granitovou kouli pomocí tak prostých pracovních postupů? Domnívám se, že asi těžko.

Přesto jsou někteří archeologové přesvědčeni o tom, že kamenné koule vyrobili předkolumbovští kostaričtí domorodci před asi 10 000 lety. Podle nich měli tito nejstarší obyvatelé vysoké matematické znalosti, uměli pracovat s vysokými teplotami, vyráběli zlaté ozdobné předměty a používali dokonalých řezbářských nástrojů. Neznali prý písmo, a proto se o výrobě koulí nedochovaly žádné záznamy.

Na území Kostariky dosud nebyl nalezen jediný kamenolom, v němž by bylo možné koule vyrobit. Archeolog Dr. I. Quantilla z MNCR však tvrdí, že v povodí řeky Terraba nalezl několik surových nedodělků. Ke konečné úpravě na dokonalý tvar prý stačí použít pruhy kůže a písek na vyleštění.

John Hoope z kansaské univerzity je přesvědčen o rituálním smyslu výroby koulí. Tvar si vyžádala potřeba snadné manipulace s těmito předměty, jejichž využití se časem měnilo.

Byly však koule skutečně vyrobeny dávnými Kostaričany, či jde jen o účelové tvrzení, k posílení pocitu národní hrdosti současných obyvatel? Jsem přesvědčen, že koule jsou mnohem staršího data. Předkolumbovské kultury Střední Ameriky je nalezly už hotové a využily jich pro kultovní účely. Nelze je jednoznačně označit za zhotovitele! Koule jistě upoutaly jejich pozornost svým dokonalým tvarem, a po generace je pak přemisťovali blíže ke svým obydlím. Jací lidé zde přicházejí v úvahu?

 

 

 

Nejstarší kostarické předkolumbovské kultury

 

Prehistorické  události  v  centrální atlantické a pacifické oblasti  jsou předmětem mnoha  studií.  Byla vyslovena řada odvážných teorií, jenže doposud  se  žádnou nepodařilo uspokojivě doložit. Legendy vyprávějí o dávných vyspělých civilizacích, jejich vzestupu a náhlém pádu do propastí dějin. Takřka veškeré dochované texty zahrnující kolektivní vzpomínky lidstva vyprávějí o ničivé celosvětové záplavě. Nepochopitelné jsou hromadné přesuny národů, stejně tak jako architektonická a řemeslná dokonalost, s níž byla vybudována posléze opuštěná města.

Pokusím se zde naznačit současný stav archeologického výzkumu a nastínit běh událostí v předkolumbovské Kostarice. Mezi řádky pak budeme společně sledovat osudy pravidelných kamenných koulí.

Asi 500 jich pochází z oblasti delty Diquís na západním pobřeží jižní části země. Jejich dokonalost i velký počet je na světě zcela ojedinělý. Jaká vlastně byla historie zdejšího kraje, a co se zde odehrálo v předhistorickém období?

Kostarika je součástí šíje propojující Severní a Jižní Ameriku. Vzhledem k tomuto strategickému postavení byla i v minulosti často nárazníkovou oblastí; zónou střetů a výměny důležitých kulturních tradic obou amerických kontinentů. V jižní části Kostariky, především v deltě Diquís, je dodnes patrný výrazný vliv jihoamerických kultur. Podle stávající teorie osídlily americký kontinent před přibližně 40 000 lety skupiny lovců, kteří sem přišli z Asie přes Beringovu úžinu. Po schůdném pobřeží pak postupovali na jih, až do Střední Ameriky. Názory na osídlení Ameriky se značně liší, pro naši potřebu však postačí výše uvedený výklad.

Kostarika a přilehlá území byla podle dosavadních nálezů osídlena až mnohem později, asi před 12 000 lety. Pravidelně opracované kameny z těch dob byly nalezeny nejen v pacifické, ale také v pobřežní oblasti centrálního Atlantiku. Z tohoto období však nemáme ani jediný spolehlivě datovatelný nález. Zde nelze sáhnout po metodě datování nálezů analýzou stop radioaktivního uhlíku C14. Tu lze použít pouze u organických zbytků, dřeva, kostí a popela, ne však u kamenů, kovů či keramiky neobsahující organické příměsi (např. barviva). Když je tedy stáří kamenné stavby, například Stonehenge, určeno pomocí C14, prezentuje zjištěná hodnota jen přibližné stáří organických zbytků, které zde byly nalezeny. Nelze-li bezpečně prokázat souvislost mezi datovatelným nálezem a stavbou jinak, odpovídá hodnota takového datování například určení roku výroby kuchyňské kredence podle v ní uloženého nádobí (a naopak).

V každém případě – o první polovině období před 12 000 lety toho mnoho nevíme. Chopme se tedy prehistorického vlákna vedoucího do její druhé části, představované archeologicky prozkoumanými komplexy Aquas Buenas na poloostrově Osa (Peninsula Osa), navazujícím na deltu Diquís. Předpokládá se, že zde sídlila velmi stará kultura pojmenovaná “Chiriqui“ (Čiriki). Jsou zde jemně tesané a bohatě zdobené kamenné „metates“ (stoly?), velké vyřezávané andezitové a žulové urny a sochy postav s kónicky zakončenými lebkami.Na špici poloostrova nalezené neobvyklé černé figurky, „Carbonera“, ovšem už na první pohled  signalizují jakýsi cizí, mnohem starší původ. Zmínky o těchto artefaktech lze nalézt jen v prominentních archeologických monografiích, bylo jich zatím nalezeno velmi málo a nikým zatím nebylo nabídnuto žádné vysvětlení.

Poloostrov a delta Diquís mají výhodnou polohu k budování pobřežních sídel, snadno dosažitelných z centrálního Pacifiku i Jižní Ameriky. Na nedalekém ostrově Isla de Cano je několik kamenných koulí, pohřebních staveb a hrobů bez tělesných ostatků. Na důkladný archeologický výzkum ostrov ještě čeká. Předpokládá se, že přímořská kultura Chiriqui čile obchodovala s tehdejším světem. Podle dávných legend to byl národ modrookých lidí světlé pleti, kteří s domorodci udržovali jen sporadické kontakty.

 

Kostariku obývala vyspělá civlizace

 

Hledejme tedy souvislosti s Thorem Heyerdahlem. V popisu svých nálezů na pobřeží dnešního Peru poznamenává, že vzhledem ke klimatickým poměrům bylo ve Střední Americe problematické cokoliv mumifikovat, čímž je pro nás mnoho antropologických informací nenávratně ztraceno. Zatím co ve starých kostarických hrobech nebyly nalezeny žádné pozůstatky, byla v Peru jiná, přímo ideální situace. V suchém klimatu pod pálícím sluncem se dochovalo mnoho nekropolí. Archeologové zde nalezli stovky vysušením mumifikovaných lidských ostatků, mezi nimi takové, které k ostatním zjevně nepatří.

Už v roce 1862 našel D. Wilson v zátoce Chacota, na pobřeží pod Tiahuanaco, rodinný hrob muže a ženy s dítětem – všichni měli jemné, hnědé, vlnité vlasy. Vlasy se uchovávají po smrti prakticky beze změn a mumie místních indiánů vykazují silnější, rovné a hlavně černé vlasy.

Podobného druhu jsou i nálezy na poloostrově Paracas, kde se dochovalo několik set pečlivě zabalených mumií (J. C. Tello a S. K. Lothrop 1925). Metoda C14 je řadí do roku 300 př. n. l.

Všechny zdejší mumie mají několik společných rysů. Tito lidé byli větší než indiáni své doby a mají jiný tvar lebky s užším obličejem. Převládají rezavě hnědé vlasy, našli se i velmi plaví jedinci a některé skalpy byly vlnité. Je zřejmé, že tito lidé zastávali za života vysoká postavení – jejich pohřební roucha jsou z jemné bavlněné látky s felidním vzorem (stylizované kočkovité šelmy).

Právem se tedy můžeme ptát, jak se tato zjevně neindiánská a zřejmě početná skupina dostala nejen na peruánské pobřeží, ale i na poloostrov Osa a do pobřežní delty Diquís. Odpověď je jen jedna: po moři, protože spolu s nimi byly pohřbeny i „guary“, kýlová prkna používaná při plavbě na plachetních vorech (bez takového kýlu se na moři neobejde ani moderní „surf“).

Je zde i jiný zajímavý poznatek. Archeolog Lange a jeho studenti při vykopávkách na Kostarice datovali a popsali pozůstatky pohřebišť a obydlí z období 300 až 500 n. l. Povšimli si, že se všechna jsou pouze ve středním vnitrozemském pásu sopečného pohoří. U moře není z tohoto období patrná žádná forma osídlení. Zajímavá místa na mořském pobřeží tedy obyvatelé nevyužívali; osídlila ho až o několik staletí mladší kultura. Věnovali se pouze lovu, sběru divokých plodů a začínali pěstovat kukuřici. To vše pod ochranou horských štítů. Podle legend je kukuřice jedním z darů bílých bohů. Co asi vedlo k udržování uctivého odstupu od pobřeží? Přítomnost vyspělé kultury Chiriqui, nebo spíš panický strach z moře? Je vůbec možné, aby se zástupci obou odlišných kultur setkali ve stejném čase?

Podle moderních datovacích metod a odborných rozborů lze počátek rozvoje prehistorické kostarické kultury s jistou určitostí zařadit do období cca 1000 př. n. l. (viz nálezy v Aqua Buenos a deltě Diquís). Existenci malých vnitrozemských skupin dokládají nálezy hrnčířství, zdobeného typicky jihoamerickými vzory. Následoval rychlý populační růst a rozvoj sociálních struktur. V úrodných oblastech se vyvíjelo zemědělství, poprvé se objevuje kukuřice. Vrcholu bylo dosaženo okolo počátku n. l., kdy už vznikaly větší populační uzly a složitá sociální hierarchie. V oblasti Guanacaste-Nicoya jsou náznaky postupného přesunu osídlení k mořskému pobřeží! Společnost začíná čile obchodovat s ostatními mezoamerickými kulturami. Je zřejmé, že společenství „lidí s bílou pletí“, Chiriqui, kdysi z jakéhosi důvodu zaniklo a potomci vyspělé kultury postupně splynuli s vnitrozemskými domorodci.

Mezi roky 500 až 1000 n. l. lze datovat tenkou vrstvu sopečného popela na pacifickém pobřeží, na niž při vykopávkách v Guanacaste-Nicoya na severozápadě Kostariky narazil Lange. Podle jeho názoru šlo o místní vulkanickou činnost, která mohla být příčinou tehdejší migrace obyvatel vnitrozemí do pobřežních oblastí.

Podle mého názoru ovšem s určitostí jde o stopy velmi rozsáhlé pacifické vulkanické činnosti! Toto přesvědčení podporuje i zdánlivě bezdůvodný pád Teotihuacanu (600 n. l.) a následné zhroucení mayské kultury. A zde opět navazuji na archeologický výzkum. Následující období se vyznačuje velkým přílivem obyvatel, kteří na Kostariku přinesli své kulturní a náboženské tradice, jimiž drasticky adaptovali místní populaci. Původní, zoomorfními symboly provázené náboženství a obyčeje, upadá. Postupně je nahrazují výstřední figury, motiv opeřeného hada a symbolika jaguára. Nastává v dějinách Mezoameriky často popisované období „hrůzovlády jaguára“. K osídlení pobřežních oblastí tedy nedošlo důsledkem místní sopečné činnosti, jak míní Lange. Byl to zřejmě důsledek doložené migrace velkého počtu lidí, vyhnaných přírodní katastrofou z postižené pacifické oblasti na Kostariku.

Zůstává nám ovšem stále ještě nevyřešená otázka: proč v době před hromadným vpádem cizích národů upřednostňovalo původní obyvatelstvo (ve třetím století př. n. l.) vnitrozemí? Zde už se nelze opřít o žádná archeologická zjištění takže se dostávám do roviny spekulace. Z nálezů osídlení ve středním sopečném pásmu a Langova popisu však lze získat poměrně jasný obraz o stavu a vyspělosti obyvatel.

Průměrná výška vnitrozemského pohoří je zhruba 2000 metrů nad současnou úrovní hladiny moře, zatím co jeho nejvyšší vrcholy dosahují výše téměř 4000 metrů. Na pohled je patrná jakási tehdejší „posedlost“ či „nutnost“ budovat obydlí v horách, například v Peru. Podivné. Úrodné nížiny a pobřeží byly pro tyto lidi nezajímavé.

Když přemýšlím o důvodech napadá mne jediné vysvětlení: báli se moře. Starou kulturu Chiriqui zničila prudce stoupající hladina oceánu, která donutila obyvatele přímořských oblastí ustoupit do výše položených bezpečných míst. Vzpomínky na dávnou velkou kulturu uchoval čas jen v legendách. Jaká byla katastrofa, která mohla zničit civilizaci Chiriqui?

 

Označíme-li na mapě ohniska velkých zemětřesení, zjistíme, že Tichý oceán je jimi takřka obklopen. Seizmická zóna, v níž dodnes dochází téměř k polovině světových zemětřesení, uvolňujících asi 80 procent veškeré seismické energie, je proto nazývána „ohňový kruh“. V této oblasti je většina ze šesti set dosud činných vulkánů. Tímto kruhem obklopený prostor neustále protřásají silná zemětřesení, podmořské otřesy a sopečné erupce. Vulkanizmus pokrývá hladinu pemzou, vzduch plný popela je otřásán výbuchy, obrovské vlny tsunami se rozbíhají do velkých vzdáleností a pustoší všechna pobřeží, jichž dosáhnou. Sopečný výbuch nebo seizmický jev v této oblasti není pouze místní, ale globální událostí. Každý sopečný výbuch dnes automaticky registrují všechny seismické stanice na zeměkouli. A všechny provází zemětřesení.

Kostarika leží na okraji nazkánské tektonické kry, lemované obrovským zlomem zemské kůry. Takovým zlomům se říká transformní. Protíná dno Tichého oceánu až na východ k pacifické kře. Obě desky se rozestupují až o deset centimetrů ročně, v procesu nazývaném kontinentální drift. Toto rozestupování přirozeně doprovázejí aktivní procesy v zemské kůře.

Exploze podmořských sopek či markantní změny v zemské kůře doprovází katastrofální zemětřesení v přímořských oblastech. Následně bičují pobřeží strašlivé tsunami, nárazové vlny, které téměř vždy provázely větší posuny zemské kůry na západním pobřeží Jižní Ameriky.

Výbuchy suchozemských i podmořských vulkánů eviduje zhruba od poloviny 18. století mezinárodní katalog. Nahlédnutím zjistíme, jak neobyčejně rušná je tato oblast. V zápiscích E. Davise z roku 1687 se dočteme o podmořském zemětřesení v den, kdy mohutná tsunami zničila přístav Callao. 22. 5. 1960 došlo k zemětřesení v oblasti chilského města Valvidia, při němž se linie břehu posunula o celý metr na linii 1500 kilometrů. Zdvižená obrovská vlna se hnala rychlostí téměř 1000km/h přes Tichý oceán. Protentokrát ušetřila pobřežní oblasti Kostariky, ale způsobila rozsáhlé a nenapravitelné škody na Velikonočním ostrově.

Zánik civilizace Chiriqui a následný dlouhodobý pobyt předkolumbovských Kostaričanů ve vyšších polohách zapříčinila obdobná zničující tsunami, jejíž výšku lze pouze odhadnout. Například výbuch sopky na středomořském ostrově Santorini a následný propad velké části jeho uzemí do vzniklé kaldery zdvihl vlnu vysokou asi 200 metrů. Než dospěla ke 120 kilometrů vzdálenému pobřeží Kréty byla již jen 70 metrů vysoká. Přesto byla oříčibou zániku vyspělé „minojské kultury“; srovnala se zemí prehistorický palác Knossos. Přitom plocha ostrova Santorini ani výbuch sopky nebyly obzvlášť veliké.

 

 

 

Podle dávných jihoamerických legend ve vlnách Tichého oceánu náhle zanikly velké ostrovy.

 

Rázová vlna musela mít neuvěřitelné rozměry, ale díky rozsáhlosti oceánu dorazila na středoamerické pobřeží značně oslabená. Předpokládejme, že se před pobřežím nakupila do úctyhodné výše okolo 100 až 150 metrů. Při kontaktu s pobřežními mělčinami se však tsunami ještě jednou dramaticky navýší. Ničivá vodní stěna mohla být 200 až 250 metrů vysoká, a po dopadu na pevninu mohly vodní masy setrvačností vystoupit až do 500 metrů. Vše, co jim stálo v cestě bylo nenávratně zničeno. Došlo k tomu okolo roku 300 n. l. Obrázky znázorňují pravděpodobný dosah zátopové vlny na pevnině, při a) výšce hladiny 250, b) 500 metrů.

Kultura „lidí s bílou pletí“, nenávratně zmizela. Společnost se vyvíjí znova a vytváří základy nové kultury. Vývoj však již v zárodku znovu přeruší masový příchod obyvatel rozpadající se teokratické říše Mayů ( 800 – 1000 n. l.). V roce 1502 připlouvá na Kostariku Kolumbus. Průzkumníci a „conquistadores“ nenašli velké bohaté říše. Místo nich nalezli různé volně spojené nebo úplně samostatné kmeny. Oblast se právě začínala znovu vyvíjet, a stalo by se tak, nebýt násilného zásahu španělů.

Zpět k našim kamenným koulím. Dnes už můžeme s určitostí tvrdit, že nejsou dílem předkolumbovských obyvatel Kostariky, kteří kamenné objekty objevili a vyžívali. Pravidelný tvar, stejně jako naši, přilákal i jejich pozornost.

Ve své práci vysvětluje pan Quesada účel vyrytých ornamentů velmi přesvědčivě. Ale i tyto petroglyfy je možné připsat jen předkolumbovským kulturám.

Jak a kdy tedy vznikly kamenné koule? Zhotovili je až řemeslníci tajemného národa Chiriqui?

 

 

Článek otištěn v čísle: WM magazín č. 01/2002

 

 

 

 

Převzato:  http://www.wmmagazin.cz/

/ Různé / Štítky:

O autorovi

Gaspar

Šéfredaktor matrix-2012.cz