Immanuel Velikovsky

Immanuel Velikovsky

Immanuel Velikovsky

V roce 1950 napsal Immanuel Velikovský svou populární knihu „Worlds in collision“, kde tvrdí, že v pradávných časech zažila Země nebeskou katastrofu, při které byla zničena většina civilizace. Vytvořily se povodně, které zaplavily celé kontinenty a to způsobilo zánik mnoha zvířat. Většina vědecké komunity nazvala jeho dílo „Velikovského aférou“, což způsobilo skandál v Americké i Evropské vědě.

Velikovský byl psychiatr a studoval S. Freuda – a protože se zabýval knihou o Freudových hrdinech, lámal si Velikovský hlavu tím, zda skutečně Mojžíš vyvedl Židy z Egypta, protože zemi postihla záplava. Takovou událost naznačuje i morová rána popisovaná v Exodu. Když hledal důkaz, který by tuto možnost potvrzoval, narazil v Leidenu v Holandsku na papyrus, který napsal mudrc Ipuwer a který tento předpoklad dokládal. Následně na to Velikovský zkoumal biblické korelace a všiml si pasáže v „Knize Joshui“, že do údolí Beth-horon dopadla sprcha meteoritů. V dodatku se dozvěděl, že tyto prastaré anály říkají, že během dlouhého dne Joshui „..byl svět zbaven světla a slunce. Slunce se neobjevilo po čtyři noci.“ V karibských záznamech objevil další souvztažnost: „..slunce vystoupilo nad horizont pouze trochu a zůstalo tam bez hnutí. Měsíc také zůstal stát.“ Souvztah dlouhého dne Joshui v Izraeli s dlouhou nocí v Americe dával Velikovskému astronomický smysl. Domníval se, že je na stopě něčemu důležitému. Začal zkoumat mýty a legendy prastarých lidí po celém světě. Tyto záznamy, které lidé považovali za svou historii, popisovaly ohromnou pohromu spojenou s objektem, který byl na obloze. Velikovský začal tato svědectví analyzovat; svědectví, která tradiční vědecká i akademická půda odmítala a zlehčovala jako bezcenná. Z literatury vyplývalo, že nějaké nebeské těleso nebo tělesa byly za katastrofu zodpovědná. Povšiml si, že jak v jedné, tak v druhé zemi, spojovali lidé katastrofu s planetou Venuší! V jiných prastarých tradicích popisovali Venuši jako planetu podobnou kometě. Např. Mexičané nazývali Venuši „doutnající hvězdou“ a popisovali ji jako kometu. V hinduistických Védách je Venuše vykreslována s „ohněm doprovázeným dýmem“. Hebrejský Talmud jako „oheň visící dolů z planety Venuše.“ V Egyptě byla Venuše vypodobována jako „cirkulující hvězda, která rozptyluje své plameny ohně,“ Aztékové ji nazývali „opeřený had“, jehož „pírka“ se označují jako „plamenný oheň.“ Drak či had je jeden z nejuniverzálnějších znaků pro komety v piktografech starých světů. Proto Velikovský uvažoval, že sloup světla ve dne a sloup ohně v noci popisovaný v Exodu, je Venuše na ekliptickém orbitu, která se dostala dost blízko Země nato, aby zapříčinila globální zdvižení zemské kůry.

Na základě těchto zjištění považoval Velikovský tyto události za historické reálie a prosazoval, že asi kolem 10 000 let se Jupiter stal nestabilní, když na něj dopadla velká masa úlomků solárního systému, což jej rapidně roztočilo. Tato nestabilita byla redukována, když se část z něj odštěpila a putovala solárním systémem, což s sebou strhlo tisíce komet, spolu s masou úlomků. Ty se pohybovaly směrem od Slunce, ale i směrem ke Slunci. Masa ohromné horké hmoty, jak se pohybovala mezi Sluncem a Jupiterem, chladla a stala se Venuší.

Velikovský pokračoval dál v šokujícím přepracování historie našeho solárního systému: V blíže neurčené době se Venuše pohybovala dál kolem Slunce, téměř se srazila se Zemí asi kolem roku 3 500 přnl. během časů Exodu. Zemská osa se změnila, což přineslo celkovou destrukci civilizace a života. Zemská rotace se obrátila zpět, zatímco následovalo dlouhé období temna. O 50 let později zapříčinila Venuše druhou katastrofu za doby Joshui, ale protože to bylo mnohem dále od Země než předtím, devastace byla menší.

Mars, který v této době obíhal Slunce poblíž, kde se pohybovala Venuše, měl prý extrémně prudkou interakci s tělesem kometovitého tvaru a byl vytlačen ze své dráhy, zatímco Venuše se usadila na svůj orbit. Mars pak sledoval prodlouženou dráhu a přiblížil se několikrát k Zemi, než se usadil na svůj současný orbit.

Tento scénář solárního systému napadli astronomové jako naprosto směšný. Takový případ nestability solárního systému by byl podle nich nemožný. Nicméně lloyd Motz, předseda astronomického oddělení na kolumbijské univerzitě prověřoval nebeskou mechaniku tohoto scénáře a připustil, „…že neshledal na Velikovského hypotéze nic metodicky špatného.“ Albert Einstein, který často s Velikovským o tomto scénáři diskutoval, také tvrdil: „.. že by mohl vysvětlit všechno popsané ve Velikovského knize na základě přijatých nebeských mechanik gravitace a netečnosti…dokonce i orbit Venuše, ačkoli by to vyžadovalo velmi neobvyklý stupeň shod náhod.“

Ovšem astronomové, kteří napadli Velikovského teorii se nikdy nepokusili sledovat závěry Einsteina ani Motze. Profesor Ralf Abraham ve své knize „Chaos Gaia Eros“ (1994) předkládá dvě kapitoly pojednávající o konceptu nestability sluneční soustavy a tvrdí, že: „Známí astronomové jako Harlow Shapley a Carl Sagan, odsoudili Velikovského, protože pracoval na chybných základech a že Newtonův model neumožňuje v solárním systému žádný chaos.“

Hlavní proud astronomů a vědců se k tomuto koncept choval až hystericky a zahájil naprostou cenzuru. Právě Harold Shapley spolu s několika dalšími kolegy se pokusil zabránit vydavateli Velikovského od vydání jeho knihy. Když to neuspělo, zorganizoval bojkot vydavatelových učebnic, které dodával do univerzit, což přivedlo jeho společnost k pádu. Aby zachránil alespoň část svého vydavatelství, převedl práva na jinou společnost, která nevydávala učebnice, aby nemohl být vydírán. Nakonec byl Velikovského vydavatel donucen spálit zbytek kopií a vyhodit šéfredaktora, který pro společnost knihu od Velikovského obstaral.

Spálení knihy a cenzura byly pouze jednou z částí událostí rozpoutaného štvaní vědeckou komunitou. Byla to křížová výprava vůči těm, kteří měli jiný názor. Upalování čarodějnic 20. století. Astronom Gordon Atwater, ředitel muzea a planetária v New Yorku, plánoval uspořádat přednášku, kde by se mělo mluvit o Velikovského teorii a napsal o tom článek do novin. Avšak týden předtím než vyšla kniha „Worlds in collision“, Atwaterův kolega vešel rozzuřen do jeho kanceláře, plivl mu do tváře a na místě ho vyhodil. Následně na to byl Atwater dán vědeckou komunitou na černou listinu a po zbytek svého života nemohl sehnat práci v akademických kruzích.

 

 

Převzato:  http://mimomat.blog.cz/

/ Různé / Štítky:

O autorovi

Gaspar

Šéfredaktor matrix-2012.cz