Trhliny v poznání.

V následujícím rozhovoru autor knihy Finální teorie, Mark McCutcheon, demaskuje některá vědecká mystéria a často ignorované či neustále ospravedlňované nebo úplně přehlížené trhliny v našem vědeckém odkazu.

Co je gravitace?

Odpověď na tuto otázku v dnes uznávaných teoriích nikdy nenaleznete. Newton svého času pouze konstatoval, že gravitace je přitažlivá síla působící mezi všemi objekty, protože se to tak jeví – objekty přece padají na zem nebo se vzájemně přibližují, když plují vesmírem. Je tedy jen pochopitelné, že Newton dospěl k závěru, že to musí být kvůli nějaké přitahující síle vycházející z objektů, ale ohledně této síly nebyl schopen podat žádné vědecké vysvětlení. Proč se přitahují a neodpuzují? Co je příčinou padání objektů a obíhání planet, aniž by přitom byl využit nějaký rozpoznatelný zdroj energie?

Einsteina dvě století po Newtonovi tato neznalost natolik neuspokojovala, že vymyslel úplně novou teorii, v níž gravitaci objasňuje jako zkroucení „čtyřrozměrného časoprostoru“. Je známá jako Všeobecná teorie relativity. Jenže tato teorie se ukazuje jako ještě mystičtější a neprůhlednější a trpí stejnými potížemi jako Newtonova gravitační teorie. Co je „čtyřrozměrný časoprostor“, a proč by se měl bortit pouhou přítomností hmoty? Může vysvětlit tíhu objektů v našich rukou, nebo původ energie, kterou musí vynakládat gravitace, když řídí dynamiku vesmíru? Kde je jakýsi neomezený zdroj energie pro to všechno?

Newtonovými a Einsteinovými pokusy o vysvětlení gravitace jsme dodnes mystifikováni. Vědci pátrají po „gravitonech“ v atomu a „gravitačních vlnách“ vlnících se v kosmickém prostoru v naději, že jednou dospějí k nějakému fyzikálnímu ověření jedné či druhé z gravitačních teorií. Časem si sice vymysleli ještě i další teorie, jako je třeba kvantová gravitace a teorie strun. Gravitace přesto dodnes pro naši vědu zůstává naprostou záhadou, což vědci otevřeně připouštějí, jako například v článku v Discover Magazine (z října 2003)[1]:

Michael Martin Nieto, teoretický fyzik z Los Alamos National Laboratory v Novém Mexiku: „Mystérium kolem gravitace se netýká jen kousků hardware putujících prostorem. Ukazuje se, že v našem chápání této všeprostupující kosmické síly bude něco špatně.“ „Nevíme vůbec nic,“ říká Nieto. „Gravitaci neumíme vysvětlit.“

Ale nevíme snad skoro všechno o gravitaci černých děr, a že z nich nenechá uniknout dokonce ani světlo?

Ne. Tento často opakovaný blud vyplývá z prostého nepochopení. Říká se, že černé díry vznikají, když hvězda spotřebuje své jaderné palivo a zhroutí se do sebe, tedy zkolabuje. Svítit ovšem mohou jen intaktní, fukční hvězdy. Není tedy žádný důvod očekávat, že z černé díry bude vyzařovat světlo. Nebude, stejně jako z vypálené nebo rozbité žárovky. To je běžně opakovaný omyl. Už napohled jde o záměr dramatizovat a vystavit do vitríny domnělé hluboké znalosti našich vědců o černých dírách a gravitaci, ale ve skutečnosti to prozrazuje jak málo o tom kdokoli z nich ví.

Jak to, že vědci mystifikovaní gravitací přesto tvrdí, že pro ni mají vysvětlení?

Toto je zásadní konflikt v naší vědě. Oni však skutečně nemají na vybranou, protože naše vzdělávací instituce se řídí všeobecnou tichou kolektivní dohodou, podle níž vyučují zřetelně defektní vysvětlení. Pravdou je, že dnešní věda o neví pravé povaze gravitace vůbec nic. Uveďme si jednoduše dvě ukázky fatálně špatných interpretací, běžně vydávaných v hodinách fyziky na celém světě za korektní:

1) perpetuum mobile zvané gravitace

Jak všichni víme, jsou stroje s věčným pohybem vyloučené. Tvrzení o existenci takových zařízení jsou jasným signálem špatné vědy. Žádné zařízení (ani přírodní úkaz) nemůže fungovat nekonečně aniž by byl vyčerpáván nějaký zdroj energie, bez nějž se rozhodně neobejde žádný přístroj (ani přírodní úkaz). Ale naše věda přesto trvá na tom, že objekt vhozený do tunelu proraženého skrz Zemi bude donekonečna pendlovat tam a zpět, z jedné strany planety na druhou. To je výsledek předpovězený Newtonovou i Einsteinovou gravitační teorií, nicméně obě učení nejenže zjevně porušují nejelementárnější fyzikální zákony, ale jsou i proti zdravému „selskému“ rozumu. Ani jedna se nezmiňuje o nutnosti vyčerpávání zdroje energie, ba dokonce ani o zdroji nezbytném k napájení tohoto procesu. Navzdory zevrubným atomovým teoriím, a ani po rozštěpení atomu, jsme zdroj napájející gravitaci doposud nerozpoznali.

2) funkce nazývaná „práce“

Když všechno ostatní selže říkají, že o zdroj energie pro gravitaci se nemusíme starat, protože gravitace ve vesmíru nevykonává žádnou práci. Je to pravda, protože podle pouček současné vědy vypadají všechny gravitací řízené dynamické procesy v našem vesmíru tak, jakoby přitom nebyla konána žádná práce. Proto není třeba pokoušet se identifikovat zdroj její energie či se vůbec domnívat, že všechno působí a řídí síla pocházející z nějakého zdroje. Říkají, že všechny objekty pevně přidržuje k planetě Newtonova gravitační síla, ale protože se tyto objekty nepohybují, není k vysvětlení této skutečnosti potřebný žádný energetický zdroj. Všichni ale ze zkušenosti víme, že k posunutí těžkého balvanu potřebujeme energii, dokonce i tehdy, když s ním ani nepohneme, a potřebujeme ji i když jen držíme v rukou nějaký objekt, s nímž nepohybujeme. Ale protože funkce práce je definována jako práce = síla x vzdálenost, pak pro současnou vědu žádný pohyb znamená nulovou vzdálenost, a proto nulovou práci, což domněle řeší tento problém. Když se pokusíte ptát na zdroj energie gravitace budou všichni fyzici reprodukovat totéž logicky vadné vysvětlení, a odmítnou každou další diskusi, protože to je všechno, co jim o tom kdysi řekli jejich učitelé.

Žádnou energii prý nevyžadují ani mocné síly poutající Měsíc na jeho oběžné dráze, protože jedna z modifikací funkce práce poskytuje nulový výsledek dokonce i v případě pohybujícího se objektu, pokud se pohybuje kolmo k omezující síle. Každý fyzik bude tvrdit, že gravitace k věznění Měsíce na jeho orbitu nevynakládá žádnou energii jednoduše proto, že upravená funkce práce dává nulový výsledek. Žádný fyzik se o této záležitosti nebude chtít dál bavit, protože to je vše, co mu kdysi řekli učitelé, kteří o tom také odmítali diskutovat, … atd.

Jak může magnet donekonečna vzdorovat gravitaci, aniž by mu došla energie?

To nemůže … protože magnet, držící třeba lístek s poznámkami na chladničce, podle současné vědy vlastně ani neexistuje. Všichni víme, že potřebujeme spoustu síly (energie) abychom se dokázali udržet na strmé skalní stěně. Kdybychom museli držet naši váhu proti působení gravitace příliš dlouho, brzy bychom se unavili a spadli. Ale magnet držící na hladkém plechu na ledničce k ní není přilepený – drží ho magnetická energie. A jak říká naše věda i selský rozum: každé vydání energie vyžaduje zdroj koncipovaný tak, aby spotřebovanou doplnil. Ale permanentní magnet si udrží svou sílu nekonečně dlouho, a přece žádná teorie či učebnice nevykazuje charakteristiku spotřeby energie permanentního magnetu, ačkoli trvale vzdoruje gravitaci přidržováním sama sebe nebo i dalších objektů. Tady dokonce není žádný zdroj energie ani na dohled! Jak vidno, naše věda nemá pro nekonečnou magnetickou energii vyvěrající z permanentního magnetu žádné vysvětlení. Jediným objasněním této záhady které poskytne libovolný fyzik je, že to není žádná záhada jelikož magnet se nepohybuje, což dává nulový výsledek pokud použijete funkci práce. Dál už se o tom s vámi bavit nebude.

Otázka, proč jsou i některé nekovové objekty magnetické, nevyhnutelně vede k udivujícímu zjištění, že fyzici jsou hodně zmatení už i z kousků železné slitiny lpících na chladničkách. „Jak funguje permanentní magnet chápe jen několik málo lidí – nebo si to alespoň myslí,“ říká Makarova, ruská fyzička působící na Umea University ve Švédsku. „Zdánlivě všední magnet není žádná jednoduchá věc. To je záležitost kvantové mechaniky … pracuji jen jako inženýr, který se pokouší zjistit odkud přichází magnetismus.“ (Citát z článku o magnetismu z Discover Magazine, prosinec 2002)

Jak je možné, že se zamrzající voda bez vložené energie rozpíná, a přitom trhá i kovová potrubí?

To je podle současné vědy vyloučeno. Jak všichni víme, vyžaduje každý energetický výkon odpovídající příkon, aby zůstal uvnitř našich zákonů fyziky. Balónek ponechaný na slunci se bude rozpínat a případně praskne a přitom vykonává práci vůči obklopující atmosféře i vůči pružnému obalu. To vše ale vyrovnává příkon ze slunce, takže nejde o žádnou záhadu. Jenže mrznoucí voda nemá žádný příkon. Je to vlastně právě naopak – jak voda chladne a zamrzá, energie ji neustále opouští. Takže, jak to, že voda náhle expanduje, a silou působící zevnitř snadno trhá kovová potrubí? Na tuto záhadu nemohou současní vědci nalézt žádnou vědecky životaschopnou odpověď – jsou tady jen tápavé pokusy, které se rychle drolí pod logickým přezkoumáním.

Jak mohou těžké objekty ležet na stole, aniž by jeho molekuly povolily a stůl se zhroutil?

Ani pro to nemá věda dodnes žádné životaschopné objasnění. Je to záhada podobná rébusu s magnetem na chladničce. Říká se, že za kovalentní vazby (pouta mezi atomy) odpovídá elektromagnetická energie, která atomy přitahuje a drží pohromadě. Přesto nelze popřít, že k tomu, aby struktura stolu zatížená těžkým předmětem zůstala pohromadě, je průběžně zapotřebí děsivého množství vydávané energie. Odkud tato energie přichází? A jak rychle se tento zdroj vnitroatomární energie vyčerpá, kdy spotřebuje veškerou svou energii? Pro tyto každodenní jevy nemá naše věda žádná vysvětlení, a proto se o nich nikdy nehovoří.

Světlo se při průchodu vodou nebo sklem zpomalí, což vyvolá jeho lom, ale jak se může opět samo urychlit na původní rychlost, jakmile ji jednou pozbude?

Vidíte, i toto je podle současné vědy nemožné. Žádný objekt v přírodě nemůže samovolně zrychlit poté, co byl zpomalen. Kulka také samovolně nezrychlí poté, když je zpomalena po průrazu dřevěného špalku. Jak tedy světelný foton mysteriózně opět získá původní rychlost, jakmile opustí skleněný blok? Světelný paprsek trvale procházející sklem ho kromě toho zahřívá, což vytváří další záhadu, jelikož tento paprsek průchodem skrz sklo v něm evidentně ponechá část energie, a přesto za ním opět dokáže zrychlit na původní rychlost. Moderní věda nedovede vysvětlit ani tuto běžnou událost.

A je tu i další spřízněná záhada: Představte si svazek světla mezi dvěma paralelními zrcadly, nastavenými v mírném úhlu tak aby se v nich odrážel „cik cak“. Kolik odrazů bude zapotřebí, aby přitom ztratil energii a znatelně zpomalil? Tisíc? Deset tisíc? Ne, neztratí ji nikdy. Víme, že paprsek světla jedno kolikrát se odrazí tam a zpět nikdy nezpomalí, nehledě na prokázaný fakt, že světlo dodává objektům, od nichž se odráží, nepatrný impuls (princip sluneční plachty). Jak to, že jediný světelný paprsek může při změnách směru za pohybu cik cak mezi zrcadly udělit nesčetné impulsy, a přesto se opět vynořit na konci dráhy se stejnou, nezměněnou rychlostí světla? Podle současné vědy je to vyloučené, protože to předpokládá výskyt energie z ničeho.

Proč je Einsteinova speciální teorie relativity tak bizarní? Je náš vesmír opravdu tak nesrozumitelný?

Einsteinova Speciální teorie relativity je omyl. Zřetelné chyby lze nalézt nejen ve všech podpůrných fyzikálních i myšlenkových experimentech, ale zjevné fatální chyby jsou i v Einsteinových matematických podkladech této teorie. Jedna z nich je natolik markantní, že Einstein z odvození Speciální relativity publikovaném v jeho knize „Relativity: The Special and General Theory“ (Relativita: Speciální a Všeobecná teorie) publikované v roce 1961 vypustil dva klíčové řádky. Při bližším pohledu na toto odvození vyjde najevo ohromný skok v logickém sledu, jemuž nelze následovat dokud nedoplníme pár nezvěstných řádků. Existuje jen jediný matematicky obhajitelný způsob jak je doplnit. Ve zjednodušeném tvaru vypadá takto:

Řádka 1: x = a + b — poznámka: term rychlosti světla, c, v tomto bodě úplně odpadá

Řádka 2: x = a + b * (c2/ c2) — zde je znovu uměle zaveden nedefinovaný symbol c 

Teď nechme výraz (b * c2) symbolizovat znakem y

Řádka 3: x = a + y / c2 — symbol c, byl uchráněn před anulováním ukrytím do y v čitateli

Oba chybějící řádky, nyní přidané jako 1 a 2, ukazují, že termín rychlosti světla z derivace úplně vypadl a neměl by se tedy už nikdy objevit ve finálních rovnicích. Shora uvedená nepřípustná matematická operace představuje jediný způsob jak ho vrátit zpět, a přesto vlastně vůbec nepřidat rychlost světla, jen bezvýznamné písmeno C z abecedy. K předvedení důkazu jak bezvýznamná a svévolná byla volba c, reprezentujícího rychlost světla na počátku odvozování předtím než úplně odpadla, může být zvoleno jakékoli písmeno od A do Z. Pokuste se to odhalit mezi řádky 6 a 7 Einsteinova odvození sami [2].

Toto ovšem není jediná z mnoha fatálních chyb v Einsteinově odvození. Proměnné jsou přidělovány libovolně, jsou jim přiřazovány odlišné hodnoty, a poté jsou výrazy ze začátku odvozování, platné pouze před těmito svévolnými změnami hodnot, znovu využity jakoby ještě stále platily. Pravdou je, že žádná životaschopná matematická podpora Einsteinovy Speciální teorie relativity neexistuje. Nevěříte? Proberte si ještě jednou předchozí sestavu. Einsteinova prestiž ovšem dosáhla takových výšin a jeho teorie jsou tak hluboce zakořeněné v naší vědě, že snad jen nemnozí vědci, pokud se vůbec někdo najde, budou ochotni celou záležitost seriózně prozkoumat a rozpoznat tyto do očí bijíci chyby.

Jestliže náš vesmír není tak bizarním místem, jak tvrdil Einstein, proč je tu tolik podpory, údajně vyplývající z výsledků fyzikálních experimentů?

Velkou část z toto lze vysvětlit chybami, logickými chybami a shodami okolností. Můžeme si snadno ukázat, že iluzi důkazu v případech fyzikálních a myšlenkových experimentů vytvořily právě tyto okolnosti. Podívejme se na jeden z nich:

Myšlenkový experiment s paradoxem dvojčat

Jistě jste už slyšeli historku o astronautovi, který odletěl v kosmické lodi urychlované na rychlost světla, jen aby se zakrátko vrátil na Zemi a zjistil, že jeho bratr, dvojče, mezitím zestárnul? Pakliže jste měli dojem, že je to hodně zvláštní představa, když jste to slyšeli poprvé, nemýlili jste se. A není jen proti zdravému selskému rozumu, ale i Einsteinova teorie využitá při vymýšlení téhle historky říká, že se musí rozplynout při bližším zkoumání. Jelikož jsou veškeré rychlosti považovány za relativní, můžeme zvažovat případ kdy kosmická loď zůstane stát a zrychlovat bude Země. To je stejně platný pohled na situaci, a přesto přinese úplně opačný výsledek – zestárne nám dvojče v kosmické lodi. Podle toho jak zvažujeme tuto situaci se tedy vyskytnou dva naprosto protikladné výsledky, a to je samozřejmě vyloučeno.

Zeptáte-li se na tuto fatální vadu fyzika odpoví, že zde je třeba vzít do úvahy ještě další komplikace – související s počátečním zrychlením kosmické lodě na cestovní rychlost podle Einsteinovy Všeobecné teorie relativity – jimž byste nerozuměli, a tím diskusi ukončí. Ve skutečnosti tomu sám nerozumí a prostě jen zopakuje to, co mu řekli, pokud položil stejnou otázku. Trvejte na tom, aby vám tu věc vysvětlili názorně a úplně po lopatě podle toho, jak tomu sám rozumí … a uvidíte, co se stane.

Není důkazem platnosti Einsteinovy teorie už samotná skutečnost, že částice v urychlovačích nikdy nepřekonávají rychlost světla?

Ne, to je zkrátka jev, který jen odhaluje pravou povahu elektrických a magnetických polí. Experimentátoři přitom tvrdí, že malé vnitroatomární částečky získávají při rychlostech blízkých rychlosti světla takovou hmotnost, že je nelze dále urychlovat, dokonce ani kdyby do tohoto úkolu zapřáhli výkon odpovídající spotřebě velkého města. Nezní vám to jako přitažené za vlasy? Také že je! Jediný důvod proč nemohou urychlit částice přes rychlost světla je limit daný užitou metodou urychlování. Jestliže k urychlování částic užijeme elektrických nebo magnetických polí, můžeme je dotlačit jen k rychlosti světla. Každé další přidané množství energie už jen posílí tlaky, takže se stávají hutnějšími (účinnějšími), ale nemůžeme změnit vlastní rychlost těchto tlaků, která se rovná rychlosti světla. Jenže vědci dodnes neví, co doopravdy je elektřina nebo magnetizmus – kdyby to věděli, byli by nám schopni vysvětlit proč se udrží magnet na chladničce.

A co pokus s atomovými hodinami v letadlech, který, jak se zdá, předvedl jev Einsteinovy časové dilatace?

Naopak. Einsteinova vlastní teorie opět ukazuje, že to je nemožné! Stejně jako při objasnění paradoxu s dvojčaty, se i zde projevuje logická vada v Einsteinově Speciální teorii relativity. Zprvu se sice jeví jakoby takové efekty předpovídala, ale bližší pohled ukáže, že by nikdy neměly nastat. Protože všechno je relativní mohli bychom znovu zvažovat, že v pohybu je buď letadlo, anebo Země pod ním, což poskytuje naprosto protikladné výsledky. Když tedy atomové hodiny poletí v proudovém letadle neměl by tady být žádný rozdíl v absolutním čase, a to i podle Einsteinovy teorie. Tato teorie zcela zřetelně zobrazuje vlastní zbytečnost, což se dá očekávat od jakékoli teorie, jejíž výchozí matematická podpora stojí na zřetelných chybách a nepřípustných skrytých matematických operacích.

Proč tedy stále slyšíme zkazky o úspěšných experimentech s atomovými hodinami? Protože neexistuje žádný logický ani vědecký důvod očekávat takové efekty je samozřejmé, že tato tvrzení jsou buď nesprávná, anebo výsledky zrcadlí jiné efekty, jako účinky turbulencí nebo akcelerací na přístroje v letadlech. Ačkoli se obvykle uvádí, že atomové hodiny fungují pomocí čtení vnitřních oscilací individuálních atomů, jsou to ve skutečnosti velice těžkopádné a choulostivé přístroje, fungující na bázi externích vlastností mraků atomů urychlovaných a ozařovaných různými poli. Člověk si může lehce představit spoustu způsobů, jimiž může být ovlivněna delikátní mašinerie atomových hodin, protože se za letu mohou projevit rozličné vlivy vnějšího prostředí. Einsteinova teorie relativity nadto uvádí, že se na tuto situaci smíme dívat buď z pohledu atomových hodin pohybujích se v tryskáči, anebo stacionárních hodin a letadla při pohybující se Zemi – to samo o sobě ruší platnost libovolného tvrzení o naměření jakýchsi nezpochybnitelných experimentálních výsledků.

Nejsou zde přes to všechno ještě nějaká jiná svědectví, která se zdají Speciální teorii relativity potvrzovat?

Ano jsou zde ještě jisté laboratorní a myšlenkové experimenty, které jsou obvykle servírovány jako důkazy, ale u každého z nich lze snadno poukázat na zjevné logické trhliny nebo jiná, jednoduchá a raconálnější vysvětlení než je „časová dilatace“, „relativistický přírůstek hmotnosti“ či „kontrakce časoprostoru“.

Byl opravdu úplně na počátku „Velký třesk“, k němuž došlo poté, když byla všechna hmota ve vesmíru stlačena do prostoru menšího než atom?

Samozřejmě nebyl. Současná víra v teorie o Velkém třesku a expandujícímo vesmíru přivedla současné astronomy k názoru, že galaxie postrkuje od sebe jakási záhadná antigravitační síla – čím dál jsou od nás, tím rychleji se vzdalují. Podobná síla nebyla nikdy pozorována při žádném experimentu ani objasněna nějakou vědeckou teorií, a navíc to všechno opět porušuje naše nejopatrovanější fyzikální zákony. Odkud pochází ta záhadná síla, a co jí dodává energii, kterou udržuje v chodu domnělý akcelerační efekt? Termínu „velký třesk“ ostatně poprvé použil slavný astronom Fred Hoyle – jako opovržlivého odkazu na tuto teorii.

Jediný důvod proč tento koncept vůbec vznikl je v tom, že světlo přicházející ze vzdálených galaxií vykazuje červený posun – to znamená, že k nám přichází s barvami posunutými směrem k spodní oblasti viditelného spektra, kam patří červené světlo. Předpokládá se, že zde platí totéž, jako pro Dopplerův jev v případě zvuku, který vykazuje posun k nižším frekvencím zvukových vln od vzdalujících se objektů. Jenže zvukové vlny jsou něco úplně jiného než světlo. Zvuk není čirá „akustická energie“, jsou to zhuštěné vlny sestávající z molekul vzduchu v atmosféře, zatímco světlo je považováno za velice zvláštní formu čiré energie, plné „kvantově mechanických“ mystérií a protismyslností. Nejenže neexistuje žádný zřejmý vědecký důvod proč spojovat Dopplerův jev týkající se zvuku s červeným posunem světla, ale navíc je dobře známo, že spektrum světla se snadno posune do červené při prostém průchodu plyny nebo plasty. Velmi dobře známou příčinou posunů frekvence světla je Comptonův jev, který ovšem nemá vůbec nic společného s pohybem světelného zdroje. A jak každý astronom ví, že dříve než dorazí do našich teleskopů musí svit hvězd vzdálených miliardy světelných let projít různými plyny, plazmou a poli. Může pak ještě někoho překvapit, že čím vzdálenější je nějaká galaxie tím větší červený posun má její světlo?

Dobrá, takže vědci ještě bojují s objasněním gravitace, ale není to jen problém vzdělání? Nefunguje současná věda ještě pořád správně?

To rozhodně ne! Jak už bylo řečeno, naše věda nemá ani ponětí o zdroji napájejícím gravitaci a jsou zde dvě uznané, ale naprosto odlišné teorie o gravitaci (Newtonova a Einsteinova). Obě, společně s jinými myšlenkovými pokusy vykazují nemožné fyzikální důsledky, které se prohřešují proti našim fyzikálním zákonům i zdravému selskému rozumu. A dále, astronomové si už dlouhá léta stěžují, že pomocí současných gravitačních teorií jednoduše nelze vysvětlit pohyb naší galaxie. K vysvětlení pozorovaných skutečností podle současných teorií bychom totiž v naší galaxii potřebovali mít desetkrát více hmoty. To nakonec nevyhnutelně vedlo k úvahám, že 90% hmoty v naší galaxii je z jakýchsi mysteriózních důvodů neviditelné. Této „chybějící hmotě“, která dnes je předmětem bezuzdných spekulací všeho druhu, se začalo říkat „temná“. Jsou tu i tací kteří věří, že odpovědí může být nějaká záhadná vnější „temná energie“, pronikající naší galaxií. To vše poukazuje na nemalý bankrot současné vědy!

Často se uvádí, že jednou z nejpřesnějších prvotřídních vědeckých teorií je kvantová mechanika. Je to správné?

Vzhledem k tomu, že dodnes tolika věcem v přírodě nerozumíme nemáme na vybranou, a tak musíme vynalézat a zušlechťovat teorie – anebo je vmlátit kladivem do stávajících experimentálních dohod. Není pochyb, že v atomu se děje něco moc zvláštního (a stejně tak při fenoménu, dnes známém jako energie) a nepřekvapuje, že jsme si při své vynalézavosti vymyslili alespoň jakási vysvětlení. Jenže jsme přitom, bohužel, zaměnili realitu za hypotézy. Také kvantová mechanika je jen velice bizarní mysteriózní hypotéza s jejímž upevněním si daly obrovskou práci generace vědců, tedy co se týče experimentálních dohod. V důsledku toho produkuje všemožné druhy protiintuitivních bizarních prohlášení o našem světě, i když ten je ve skutečnosti velmi jednoduchý a pochopitelný zdravým rozumem, jestliže ho ovšem pozorujeme ze správného úhlu.

Citát z článku „Měl Einstein pravdu?“ George Mussera (Scientific American magazine, září 2004)[3]:

„Einstein patřil k prvním kdo si uvědomili, že kvantová mechanika je nedokonalá. Nenabízí žádné příčiny proč dochází k jednotlivým fyzikálním událostem, neposkytuje žádný způsob jak zjistit podstatné vlastnosti objektů a nemá žádné přesvědčivé základní koncepce.“

A z „The Master’s Mistakes“ od Karen Wright (Discover magazine, září 2004):

„Kvantová mechanika se dostala do ráže a pokročila mílovými kroky ve dvacátých letech, z větší části díky Einsteinovu vytrvalému úsilí ji diskreditovat.“

Je světlo opravdu někdy vlnou a jindy částicemi (fotony)?

O pravé povaze světla se vedou žhavé diskuse už po staletí. Dnešní věda konstatuje, že světlo je nevyzpytatelné; v závislosti na metodě detekce se jeví jako obojí, vlna i částice. Tato bizarní víra nutně vede k závěru, že prostřednictvím svitu hvězd, detekovaného buď jako vlny nebo částice, ihned sáhneme miliardy let daleko do prostoru a času abychom mohli určit odpovídající formu, v níž bylo světlo původně odesláno. Tato víra v nemožné cestování v čase jen názorně ukazuje kolik ztratila současná věda kvůli slepé důvěře v teorii kvantové mechaniky jako skutečného fyzikálního popisu přírody.

Dnes už je opravdu velmi snadné demaskovat všechny tyto prostoduché domněnky o světle. Například se tvrdí, že pokud na sebe narazí dvě světelné vlny fázově posunuté tak, že jsou svým obráceným zrcadlovým odrazem, vzájemně se vyruší, interferují.

Už prostý experiment s křížením dvou světelných svazků obyčejných laserových ukazovátek ovšem ukáže, že je nemožné aby světlo jednoduše zmizelo jako pára jen proto, že tyto dva paprsky jsou rozladěné (fázově posunuté). Už jen předpokládat, že něco takového nastane znamená obejít zákon o zachování energie. Světlo není mystická kvantově-mechanická vlnově-částicová entita, ale něco úplně jiného a mnohem jednoduššího k pochopení.

Ale neprokázaly snad obojí, tedy vlnovou teorii světla i jeho bizarní kvantově-mechanickou částicovou povahu, proslulé pokusy s dvojitou štěrbinou?

Ne. Je to úplně naopak. Učitelé a profesoři po generace jednoduše stále jen opakovali tuto mylnou představu, aniž by se nad ní někdo zamyslel. Zvlněné interferenční vzory pozorované při těchto pokusech byly vždy přirovnávány k střetávajícím se vodním vlnkám. Jenže vodní vlnky nejsou „vlny čisté vodní energie“ v tomtéž smyslu, jak uvažujeme o vlnách světelné energie; je to skupinové chování nesčetných částeček (molekul vody), co vytváří tyto vlnky. Interferenční vzory podobné vodním vlnkám vznikají v důsledku vzájemného ovlivňování skupin částeček, nejsou to „vlny čisté vodní energie“.

Proč je této analogie užíváno jako důkazu, že podobné interferenční vzory tvořené světelnými paprsky vyjadřují interakce mezi „vlnami čiré světelné energie“? Zkrátka proto, jelikož učitelé jen akceptují a reprodukují to, co jim řekli, a přitom se společně s námi mentálně uzamykají ve zděděném odkazu špatné vědy. Experiment s dvojitou štěrbinou ve skutečnosti podává jednoznačný důkaz vzájemného ovlivňování mezi skupinami nespočetných částic světla, přesně tak, jak naznačuje podobnost s vodními vlnkami.

Ale co je vlastně míněno „světelnými částicemi“? Nemyslím tím současné, dokonce ještě záhadnější fotony z říše kvantové mechaniky, jde o něco mnohem jednoduššího, co vyplývá ze stejného subatomárního principu, který se jako červená nit táhne celou Finální teorií. Tento nový pohled řeší mimo jiné i „záhadu“ proč se interferenční vzor objeví i tehdy, když jsou štěrbinami jeden po druhém vpouštěny jednotlivé fotony. Odpověď je opravdu úplně prostá a odstraňuje všechny záhady a dnes vyučované bizarní „kvantově-mechanické“ mýty.

Když pochopíme, že tento experiment ukazuje interakce skupin částic, a ne individuální interference energetických vln, je snadné rozpoznat proč se podobné interferenční vzory ukazují i při experimentech s elektronovými paprsky. To vše leží daleko od tvrzení, že dokonce i hmota (elektrony) má bizarní vlnové částice dvojí povahy (jak dnes uvádí kvantová mechanika), pouze to poukazuje na přímé vzájemné ovlivňování částic přesně tak, jak lze od elektronů očekávat. Umíte si představit, co to znamená?

Odkud pochází Einsteinova proslulá rovnice E = mc2, jak byla aplikována na atomovou bombu, a jak to, že se hmota přemění na ryzí energii?

Ta rovnice byla do značné míry nepochopena a je vykládána nesprávně. Často se objevuje ve sbornících matematických derivací a prý přesně popisuje tajemnou proměnu hmoty na energii při explozi atomové bomby – procesu, který je dodnes naprosto neobjasněný. Pravdou je, že tuto rovnici lze velice jednoduše odvodit na několika řádkcích prostinké matematiky, a zcela jistě není pravdivým popisem procesu tak tajemného, jako je přeměna „hmoty v energii“.

Pro začátečníky. Povšimněte si, že klasická rovnice kinetické energie: 

K.E. = 1/2mv2, je téměř identická s Einsteinovou. Vlastně se od ní liší jen činitelem na druhou. Popisujeme-li pohybovou (kinetickou) energii objektu pohybujícího se rychlostí světla, bude klasická rovnice pohybové energie vypadat takto: 

E = 1/2mc2. To je přesně Einsteinova rovnice, jen dělená dvěma. Proč jsou si obě rovnice tak podobné, a co doopravdy vypovídají o povaze světla, energie a atomové bombě?
Další stopa, po níž můžeme snadno dojít až k Einsteinově rovnici, je skryta v prostém odvození ze známých rovnic pro hybnost světla:

p = E/c – hybnost světla, p, se rovná jeho energetickému obsahu dělenému jeho rychlostí

p = mc – hybnost světla, řečeno ve smyslu jeho klasické hybnosti, hmota x rychlost

E/c = mc – porovnání obou podmínek hybnosti z obou předchozích řádků

E = mc2 – pouhým přeskupením předchozího řádku získáme Einsteinovu slavnou rovnici.

Věda říká, že protony jsou pozitivně nabité a pevně seskupené v jádru, jenže souhlasné náboje by se v tak těsné blízkosti měly velmi silně odpuzovat. Jak to, že se jádro nerozletí?

Na toto mystérium nemá současná věda žádnou skutečnou odpověď. Vědci se nad touto záležitostí dlouhá desetiletí rozpačitě škrábali za uchem – dokud se jednoduše nedohodli, že odpovědí musí být nějaká tajemná přitažlivá síla, která se z nějakého nevyzpytateleného důvodu projeví mezi protony, když se k sobě dostanou velmi blízko a působí proti jejich vzájemnému odpuzování. Tuto tajuplnou novou přitažlivu sílu nazvali „silná jaderná síla“, o níž se v současné době učí jako o jedné ze čtyř elementárních přírodních sil. Je to nesporně špatná věda – při bližším pohledu se ukazují četné vážné trhliny v celkovém obrazu.

Zaprvé: zvažuje se nekonečně dlouho působící odpudivá síla elektrického náboje, neúnavně tlačící stranou pozitivně nabité protony. Kde je tajuplný zdroj energie, umožňující toto nekonečné odpuzování, a jak je možné, že se nikdy nevyčerpá, ba dokonce ani v nejmenší míře neoslabí? S teorií elektrického náboje přišel Benjamin Franklin, který ji vymyslel k objasnění pozorované skutečnosti, že se stejně nabité objekty vzájemně odpuzují nebo opačně nabité k sobě naopak lnou. Tato teorie ovšem úplně přehlíží fakt, že toto pojetí porušuje nejzásadnější fyzikální zákony. Objekty nebo částice by se neměly umět nekonečně dlouho vzájemně přitahovat nebo odpuzovat bez zdroje energie, který není dokonce ani na dohled. Toto je první problém s pozitivně nabitými protony v jádru, a také s představou negativně nabitého elektronu, udržovaného na oběžné dráze okolo jádra pomocí nezjistitelného zdroje nekonečné energie.

Za druhé: tento zřetelně defektní koncept v našem vědeckém odkazu byl posléze pouze překryt a záplatován další vědecky nevysvětlitelnou mocí – silnou jadernou silou. Teď tu tedy máme už dvě vědecky nevysvětlené síly odpovídající za stabilitu atomu (elektrostatickou či elektromagnetickou mezi nabitými částicemi a silnou jadernou sílu), obě působící nekonečně a bez rozpoznatelného zdroje energie.

Takže to znamená, že celá naše atomová teorie je špatná? Neplatí ani starý model atomu jako „sluneční soustavy“ ani současný kvantově-mechanický?

Ano, přesně tak. Vědecky vyloučené teorie, které se prohřešují proti zdravému rozumu a porušují základní zákony fyziky jsou charakteristickým znakem špatné vědy a nemají nic společného s vědeckým poznáním. Na tvorbě užitečných pracovních modelů, které nám pomáhají uvažovat o našem světě, zatímco neustále pokračujeme v jeho zkoumání, není samo o sobě nic špatného. V těchto případech byly ale odkázané pracovní modely nesprávně interpretovány jako skutečné znalosti a vysvětlení.

Mnoho vědců bere Newtonův funkční model gravitace doslova, jakoby zde opravdu byla jakási nekonečná gravitační síla vyvěrající z atomu. Jiní zase doslovně věří v Einsteinův ještě nevyzpytatelnější gravitační model atomu, deformujícího jakýmsi způsobem čtyřrozměrnou doménu ve svém okolí. Byli jsme naučeni do poslední tečky akceptovat modely vnitřku atomu, v němž nekonečně působí naprosto neobjasněné elektromagnetické a silné jaderné síly, které právě teď jednají podle naprosto bizarních pravidel „kvantové mechaniky“. Kromě toho nás učili, že permanentní magnet poskytují atomy magnetických materiálů, jako například železa, které mají vlastní magnetizmus – magnetickou energii, která účinkuje nekonečně a bez rozpoznatelného zdroje energie.

Suma sumárum: říkají, že atom, jakmile je složen dohromady, prý využívá nekonečné vnitřní energie silné jaderné síly, nekonečné vnitřní elektromagnetické energie, nekonečné vnější elektromagnetické energie (působící ve vazbách mezi atomy), nekonečné externí gravitační energie a nekonečné externí magnetické energie – a to všechno bez známého zdroje energie, udržujícího všechny tyto síly. Takový je stav záležitostí, považovaný dnešními vědci za jedině přijatelnou, pravou vědu.

Významným rysem hledané Teorie všeho je, že nakonec ukáže, že přírodní konstanty byly původně jiné, než měříme dnes. Co na to říká Finální teorie?

No ovšem! Na konci třetí kapitoly porovnávám novou gravitační teorii s Newtonovou na té nejzákladnější úrovni nejjednoduššího atomu v přírodě: atomu vodíku. Je zde vypočítána teoretická gravitační síla tohoto jediného atomu se všemi hodnotami podle Newtona, vyjma jeho gravitační konstanty G. Pak podle nové teorie a za použití nové rovnice pro gravitaci matematicky porovnávám gravitaci tohoto atomu, přičemž ponechávám Newtonovu gravitační konstantu jako neznámou. Řešení této nové rovnice přesně udává známou a změřenou hodnotu Newtonovy gravitační konstanty – včetně správných jednotek.

Jestliže to opravdu je finální teorie, neměla by vypovědět i něco o čase?

Ano, měla, a také vypovídá. V současné době užívaná koncepce času je spíše science fiction než věda. Přijetí vědecké víry o čase, založené na Einsteinově Speciální teorii relativity popisující stavy, za nichž se čas mění ve vztahu k relativní rychlosti, by znamenalo, že by na všech měsících a planetách musely platit odlišné chemické a fyzikální zákony, jelikož se všechny pohybují různými rychlostmi. Roste také počet vědců, kteří věří, že cestování v čase, pomocí nějakých na existenci kosmických „červích děr“ zavislých strojů času, poháněných nezměrným množstvím jakési „záporné energie“, je pravděpodobné. Pojem času v dnešní vědě je obklopen nesčetnými druhy imaginárních domněnek.

Ve skutečnosti je čas velice snadno pochopitelný, bez bizarních charakteristik užívaných dnešní vědou. Ačkoliv si obvykle myslíme, že se události v našem světě řídí časem, je to výhradně energie, která vše řídí. Vyndejte z hodin baterii a zastaví se bez ohledu na naši představu o čase. Ale co je tedy vlastně energie, a jak souvisí s časem? Podle platných fyzikálních zákonů energie sice může měnit formu, ale jako taková nemůže nikdy zaniknout. To znamená, že je neustále aktivní a dosažitelná aniž by se kdy vyčerpala. Ale co jí propůjčuje tuto neúnavnou dosažitelnost a nekonečnou aktivitu? Dnešní popis energie se jen velice málo liší od popisů magie – je to prostě jakási mystická, nadpozemská aktivní entita, již jsme se zčásti naučili ovládat pomocí různých zařízení. O pravé povaze energie se dozvíme o něco málo více vlastně jen tehdy, když o ní přestaneme přemýšlet. Všem formám energie ale lze snadno porozumět v jasných fyzikálních pojmech, vycházejících z nové perspektivy Finální teorie, která poskytuje nové efektivní porozumění pojmům energie a času, které jsou pro nás dnes takovou záhadou.

Mnoho zajímavých závěrů, ale jsou-li naše nejzákladnější znalosti natolik děravé, proč to vědci jednoduše ignorují a vymýšlejí stále další nové bizarní teorie vnášené do boje?

A co jiného ještě mohou dělat? Bezesporu by všechny ty trapné problémy rádi odstranili, jen by se museli snažit je správně pochopit, jenže to neudělají. I bez toho se vydávají za naše vědecké autority a nejsou ochotní připustit, že všechno, co opravdu vědí je jen to, co jim bylo předáno – několik století starý odkaz vědecky nemožných přesvědčení z mnohem prostších dob (elektrony a galaxie známe sotva sto let). Protože našim vědcům chybí skutečné pochopení našeho vesmíru nemají větší výběr, než neochvějně bránit zděděný vědecký odkaz a pokračovat v práci na této vadné konstrukci. Pravda, ty staré funkční modely v uplynulých staletích dětských let moderní vědy hodně posloužily, nyní však už máme dostatek důmyslu a nelze nadále předstírat, že přesně popisují náš svět.

Co tedy za této situace dělat?

Studovat a šířit Finální teorii! Doposud bylo marné vyzývat přijaté vědecké paradigma (ačkoli to někteří zkoušeli), protože nikdo nedokázal doopravdy objasnit náš svět. Finální teorie definitivně poskytuje tyto poznatky veřejnosti, protože, jak historie znovu a znovu ukázala, jen ta může spustit opravdovou revoluci. Nečekejte, že současné vědecké autority přiznají jak málo toho doopravdy vědí a chopí se teorie, která každému ukazuje, že jejich tvrzení jsou mylná – na to můžete čekat velice dlouho! Studujte finální teorii a obnovte své dědické právo na opravdové porozumění našemu vesmíru ještě za svého života a staňte se součástí nastávající vědecké revoluce!

Jestliže to opravdu je teorie všeho a odpovědi na staré nezodpovězené otázky jsou tak prosté, proč nám tedy nevysvětlíte, co vlastně říká?

Třebaže odpovědi jsou opravdu solidní a jednoduché, dokonale logické a odpovídají zdravému rozumu, poskytují úplně jiný pohled na celou naši vědu a zkušenosti jen když jsou úplně rozvinuté v knize. Až si ji přečtete už se opravdu nikdy nebudete dívat na padající předměty stejně, jako dnes! Tak radikálně nový pohled na náš vesmír ovšem vyžaduje správný kontext a solidní základ. Jinak vám přijde na mysl spousta otázek … jestli to je takto, tak co tak takhle? A jak to tady mám vysvětlovat? Buďte ujištěni, že v knize jsou zevrubně probrány a zřetelně vysvětleny veškeré otázky a všechny potřebné body, ale detailní podání této teorie si vyžádalo více než 400 stránek – jinak by zbylo příliš mnoho pochybností a otázek. Ta teorie sama o sobě není nijak komplikovaná, ale musí být solidně aplikována na každý aspekt naší vědy a naše osobní zkušenosti, od newtonovské „zemské přitažlivosti“ až po kvantovou mechaniku a všechno, co je mezi tím. V tomto rozhovoru jsem zřetelně poukázal na mnohé velké trhliny ve stávajícím poznání, z nichž mnohé dosud nebyly jako takové odhaleny. Jde mi jen o to abych zde pokud možná racionálně ukázal, že vím o čem mluvím, a že Finální teorie zná odpověď. Ostatní je na vás!

——–

Odpovídal Mark McCutcheon, autor knihy „The Final Theory: Rethinking Our Scientific Legacy“ (Finální teorie: Přehodnocení našeho vědeckého dědictví); Universal Publishers

Zdroj: [www.thefinaltheory.com/]
Odkazy
[1] [www.discover.com/issues/oct-03/cover/]
[2] [www.ivorix.com/en/einstein/contents/ap01.html]
[3] [http://tinyurl.com/8tghv]

Příbuzná témata
[www.spaceflightnow.com/news/n0402/02bigbang/]
[www.space.com/scienceastronomy/generalscience/darkenergy_folo_010410.html]
[www.sciencenews.org/20011013/bob13.asp]
[www.space.com/scienceastronomy/astronomy/cosmic_darkmatt_020108-1.html]
[physicsweb.org/article/news/7/12/8/1]
[www.brightsurf.com/news/may_04/EDU_news_050504_b.php]
[www.newscientist.com/news/news.jsp?id=ns99991649]
[www.nature.com/nsu/040503/040503-7.html]
[www.physicsweb.org/article/news/8/6/11]
[www.scienceagogo.com/news/19980828033442data_trunc_sys.shtml]
[www.space.com/scienceastronomy/mystery_monday_041018.html]