Věda verzus Kacíři – I.

O přístupu oficiální vědecké literatury k paralelním vědám

„Třebaže si to mnozí nechtějí připustit, minulý režim pavědu hýčkal a podporoval,“ prohlásil na adresu „pseudověd“ známý astrofyzik a mediálně nejaktivnější člen českého klubu skeptiků RNDr. Jiří Grygar, CSc. (MF Dnes, 20.4.1995). Což o to, připustit si můžeme leccos. Je-li takové tvrzení podloženo solidními argumenty a především fakty, je třeba jej respektovat. Odkud ovšem bere pan Grygar argumenty pro uvedené tvrzení, můžeme jen spekulovat. Vezmeme-li v úvahu, že například léčitelství bylo za minulého režimu zakázáno, šlo zajisté o jakýsi zvláštní druh podpory, jejíž výhody nevděční léčitelé jaksi nepochopili. Také by se dalo ostře polemizovat o tom, kdo vlastně koho podporoval; vždy třeba seriál Okna vesmíru dokořán, který běžel v 80. letech v normalizační Československé televizi určitě za podpory ufologů nebo léčitelů nevznikal.

Skutečně rafinovaná však musela být režimní podpora teoriím paleoastronautiky. Z knih E. von Dänikena, Z. Sitchina, I. Velikovskyho a dalších badatelů, kteří ve svých pracích více či méně tuto hypotézu zastávali, u nás v letech 1969-1989 nevyšla ani jediná. A jestliže byla v roce 1988 vydána kniha polského autora Mostowicze, nebyl by to ani náš paleoastronautice nakloněný režim, aby ji – zřejmě z čistě konspirativních důvodů – nedoprovodil stopadesátistránkovým komentářem skeptického publicisty. Ten čtenáři polopaticky vysvětlil, aby knihu nebral příliš vážně, nebo Mostowicz je přece jen snílek a fantasta.

Na druhé straně si ale musíme přiznat, že na nezájem ze strany vědců si v oné době žádný z „kacířů vědy“ skutečně stěžovat nemohl. Oficiální vědci se teoriemi paleoastronautiky zabývali; nebylo to ale v seriózních vědeckých publikacích, ale v jakýchsi účelových anti-pamfletech, v nichž se zastáncům těchto hypotéz dostalo namísto pečlivého vědeckého posouzení pouze osobních útoků, nálepek „amatér“, „pavědec“ a jiných invektiv. Bylo také „odhaleno“, v čem spočívá pomýlenost všech těch „pavědců“: buď nepřijali marxistickou dialektiku jako základ všeho bádání nebo jejich teorie neodpovídaly dosavadním vědeckým poznatkům. A tak zatímco byl Däniken zakázán, vycházela díla dogmatických „strážců čistoty vědy“, publicistů typu Pacnera, Toufara, astronoma Grűna nebo právě zmiňovaného astrofyzika Grygara, která na něj vytrvale útočila. A taky proč ne: když se napadený nemůže bránit, je to ohromně snadné.

Strážci čistoty vědy v akci

Velmi pozoruhodná je v této souvislosti publikace autorů Z. Kukala a J. Maliny Soumrak kouzelníků. Právě na toto „kultovní“ dílo, vydané v nakladatelství Socialistické akademie ČSSR Horizont r. 1987 se dodnes různí skeptikové odvolávají jako na zásadní příručku pro boj s „pseudovědami“. Podívejme se na tuto knihu trochu blíže – je totiž skutečně vyjímečná. Oba autoři v ní vystupují neobyčejně suverénně – jako neomylní zástupci „té pravé vědy“ a obhájci jediné pravdy – té své. A mají v tom silnou oporu, vždy: „Jestliže totiž člověk nepřijme marxistickou filosofii, ztrácí správnou orientaci a ocitá se ve světě volných představ a fantazií,“ jak čteme na str. 128.

Čtenář ale musí být od začátku v obraze. Již na straně 38 tak máme možnost poznat metody práce autorského dua. Autoři zde totiž učinili nečekaně otevřenou zpověď: „Rozum, logiku, fantazii a intuici nepoužíváme ve všech situacích ve stejné míře, ovlivňují nás objektivní okolnosti – doba, prostředí“ To je důležité sdělení. Při vědomí, že Kukal s Malinou nepoužívají rozum stále ve stejné míře, potom jaksi lidsky chápeme vznik takového škváru, který dokázali sepsat; některé neuvěřitelné výroky v knize svědčí o tom, že celá kniha vznikala v době dlouhodobějšího výpadku rozumu.

Co se samotné paleoastronautiky týče, oba autoři ji jako teorii zcela odmítají, protože jsou přece „vybaveni poznáním mnoha vědních oborů“, a jak známo, co sami neschválí, to neexistuje. Z jejich zmateného výkladu a nulových protiargumentů sice nelze ani při nejlepší vůli učinit žádný závěr, ale to jim nepřekáží v tvrzení, že: „hypotézu o zásahu mimozemšanů do biologického vývoje lidstva můžeme oprávněně zamítnout.“ (str.134). Na „argumentech“ typu „Däniken je rozhazovačný hoteliér“ může být mnoho pravdy, avšak za vědeckou metodu vyvracení jeho teorií se to skutečně považovat nedá. Stejně tak výrok, že autor není členem žádné vědecké instituce a jeho hypotézy tudíž nemají ve světle dokonalosti vědeckých publikací žádnou váhu, je mírně řečeno sporný. Podobné nesmysly už ale nepřekvapí: stokrát přežvýkané se je můžeme dočíst i v jiných publikacích grygarovského typu a Soumrak kouzelníků je pouze papouškuje – nic víc. Navíc Däniken by měl spíš autorům děkovat, že se o něj vůbec otřeli: to Robert Charroux takové „štěstí“ neměl. Kukal a Malina tvrdí, že o něm se nemá cenu bavit: spraví to prý „mávnutí rukou a odkaz na středoškolské učebnice fyziky a přírodopisu.“ (str. 185).

I další argumenty v Soumraku kouzelníků doslova „berou dech“. Autoři patrně musí mít velké obavy o čistotu vědy, když se zabývají „pseudovědeckými žvásty bez hlavy a paty“, které by „soudný člověk nemohl nikdy brát vážně“ (str. 184). Proč tedy svými žvásty na stejné téma zaplnili dvě stě stran? Vysvětlení je vskutku dojemné: mají starost o čtenáře! Podle nich totiž pavědecká literatura čtenářům poskytne „zcela falešnou iluzi o možnosti získání poznatků jiným než vědeckým způsobem“ (str. 183-4). Kouzelná formulace; Kukal s Malinou se pravděpodobně obávají, že autoři Dänikenova typu by u čtenáře vzbudili zájem o myšlení vlastní hlavou. Z toho důvodu je vydávání knih obdobného ražení nesmírně nebezpečné.

Knihu nakonec završují opravdové perly. Autoři se upřímně podivují, že i přes jejich záslužnou cenzorskou činnost „stále vysoké procento lidí věří na létající talíře, v bermudský trojúhelník, astrologii a další výmysly pseudovědy“. A pateticky se dotazují: „Copak nevěnujeme dostatečnou péči výchově v duchu materialistického světového názoru a v duchu vědecké pravdy?“ (str. 181). Bylo by však obrovskou chybou, kdybychom v knize přehlédli patrně vrcholnou zásadu soudobého vědeckého myšlení. Kukal a Malina sice „skromně“ přiznávají, že ani oni nejsou vševědoucí, což ovšem vzápětí korigují skvostným výrokem: „Autoři přiznávají, že se mohou mýlit, protože jednotlivec se mýlí, ale věda jako celek se nemýlí.“ (str. 190) To už je hotový přelom ve vědeckém myšlení.

Celá kniha by tak pro normálně uvažujícího člověka mohla být jedna velká legrace – nebýt ovšem jednoho malého odstavce na straně 186. Cituji začátek kapitoly s názvem Věda a kacíři: „Ten, kdo veřejně vystupuje proti náboženským dogmatům je kacíř. Kdo vystupuje proti uznávaným vědeckým učením je vlastně také kacíř. Co udělá silná náboženská moc s kacířem? Pokud neodvolá, upálí ho na hranici.“ Tady už veškerá legrace končí – následuje univerzální návod, jak se dnes obdobným způsobem zbavit nepohodlného vědce, který koketuje s oficiálně zapovězenou „pavědou“. Tak tedy: „Co udělá s kacířem silná vědecká moc? Dokud se kacíř živí vědou, může být vyhozen z místa; pak nemá přístup k literatuře, k vědeckému materiálu a hlavně do laboratoří, observatoří, na pokusná pole, do výpočetních center…“

Po této zpovědi je snad pochopitelné, proč je „postoj“ dnešních „oficiálních“ vědců (čti placených ČAV) k problematice UFO, paleoastronautiky, léčitelství aj. tak odmítavý. V nedýchatelném prostředí zahradnicky chápané „vědy“ se alternativních věd nikdo neodváží dotknout ani gumovou rukavicí, když ví, jak snadno se lze stát terčem obdobných „čističů“, jako jsou třeba Kukal a Malina, kteří nám poskytli krátký náhled do běžných inkvizičních praktik. A nemylme se: to, zápach marx-leninské filosofie, jimž uvedená kniha čpí, se zcela ztratí v prostředí českého Sdružení skeptiků Sisyfos, kteří mj. Soumrak kouzelníků uvádějí na své internetové stránce jako „doporučenou četbu“ svým členům (viz.

ttp://sisyfos.hyperlink.cz/sisyfos/zpravodaj/sis00_10.htm

a http://sisyfos.hyperlink.cz/sisyfos/zpravodaj/sis04_08.htm). Zajisté nikoho nepřekvapí, že coby recenzent se pod tuto likvidační knihu nestyděl podepsat známý mediální „vědecký“ cenzor, polyglot RNDr. Jiří Grygar, CSc.

Co je ale pro českou vědu horší, je fakt, že lidé tohoto ražení dále výrazně ovlivňují její směřování. První z autorů výše zmíněné knihy – Doc. RNDr. Zdeněk Kukal, DrSc. je členem Rady vlády ČR pro výzkum a vývoj, která ze své působnosti mj. rozděluje peníze ze státního rozpočtu na podporu programů v oblasti vědeckého výzkumu a vývoje, posuzuje programy Grantové agentury a vypracovává na tyto programy odborné posudky! Ve svém životopise na webových stránkách úřadu vlády (viz.

http://www.vlada.cz/1250/vrk/rady/rvv/udaje/clenove.il2.htm

tento pán dokonce knihu Soumrak kouzelníků poctivě uvádí ve výčtu svých vědeckých publikací! Jako výsměch všem špatně placeným vědcům a nezávislým badatelům musí potom působit v Kukalově studii „Národní politika výzkumu a vývoje ČR“

http://www.cts.cuni.cz/vesmir/diskuse/narpol01.htm

věta: „Oblíbené žertovné pořekadlo „peníze jsou až na prvním místě“ platí i pro výzkum a vývoj.“ Velmi vtipné. Vědci, vyhození z Akademie věd kvůli zrušení jejich grantu, objevitelé nové metody léčby rakoviny, dosud marně čekající na ověření její účinnosti nezmanipulovanými testy či léčitelé, nad nimiž se stále vznáší hrozba zákazu, by o tom mohli dlouho šprýmovat.

Soumrak vědy?

Ve vědecké veřejnosti se v minulých letech objevil značný počet vyznavačů „zdravého vědeckého rozumu“ a „racionálního“ přemýšlení, i když u mnohých z nich nikdo zatím nezaznamenal, že by kdy někdo z nich formuloval na určitou věc vlastní názor. Mnozí si, jak vidno, na pouhém „vyvracování“ faktů tzv. spekulativní literatury dokonce udělali i „vědecké jméno“. Autorům, kteří ve své ubohosti nedovedli dát dohromady jediný pořádný protiargument, většinou nezbývalo nic jiného než polemiku s nepohodlnými teoriemi vést nikoliv skrze kritickou analýzu uvedených faktů, ale „řešit“ ji formou hanlivých urážek a osobních útoků. (A to se netýká jen Kukala a Maliny.) Stačí použít několik zabijáckých frází, přidat pár obehraných citátů od „renomovaných“ vědců, vše nakonec završit jízlivým poukazem na středoškolské učebnice, v nichž jsou přece všechny nejasnosti dávno vyřešeny – a dílo je hotovo. Je těžké pochopit, že člověk, který si říká „obhájce kritického myšlení“, dokáže tvrdit, že UFO neexistuje z toho důvodu, že o tom „rozhodl“ jeden „renomovaný“ vědec. Léčitelství je zase „šarlatánstvím“ proto, že v učebnicích biologie a přírodopisu pro střední školy se o něm nic nemluví.

Jak přínosné jsou pro lidi, honosícími se prestižními tituly doktorů a kandidátů věd zastaralé příručky pro gymnasiální studenty, které asi představují vrchol jejich vzdělání, už tedy víme. Víme ovšem také, že z prostředí vrcholných vědeckých struktur se dosud jaksi nedostavila teorie či alespoň myšlenka, která by posunula dosavadní vědecké znalosti o nějaký krůček dál. Zatím všechny převratné objevy a ideje, jež pro lidskou civilizaci následně znamenaly určitý technický či filosofický posun, přišly vždy z prostředí mimo vědecké instituce a pokaždé narušily systém soudobých poznatků. Kdyby byly všechny sporné otázky vědeckého výzkumu spolehlivě řešitelné přežilou vědou středoškolských učebnic, nepotřebovali bychom vlastně žádnou „vědeckou obec“. Je-li jejich jediným posláním školometsky a bez vědeckého ověření (např. prostým důkazem nemožnosti replikace atd.) „vyvracet“ a „uvádět na pravou míru“ jen proto, že na něco „nejsou papíry“ nebo jim to neleze do hlavy, je to příliš nákladná instituce.

Věda verzus Kacíři – II.

Od oficiálních vědců často slýcháváme, e tzv. paleoastronautika – teorie zásahu mimozemských civilizací do vývoje naší civilizace je ve světle současných vědeckých poznatků a známých faktů naprosto vyloučena. Vědci tuto teorii – ostatně jako i všechny ostatní „výplody pavědeckého myšlení“ jako jsou ufologie, astrologie nebo alternativní medicína – údajně dávno vyvrátili ve svých publikacích a je prý „dávno známo“, že se nakonec ukázala jako mylná. Tolik věda.

O tom, že skutečnost je úplně jiná, jsme se mohli přesvědčit v předchozím díle. Kniha Soumrak kouzelníků – jakási bible všech „anti-Dänikenů“ – mimo osobních útoků, spousty dezinterpretací, polopravd, vyložených lží a nesouvislého blábolení o tom, co si vědec smí a nesmí dovolit, nepřináší vůbec žádný relevantní protiargument. Mezi soudnými čtenáři tohoto výplodu získá Däniken a jemu podobní spíše další sympatizanty.

Vůbec. Ohánět se brožurkami z let minulých je už na první pohled podezřelé, zvláště vezmeme-li v úvahu, jaká panovala situace na knižním trhu před rokem 1989. Tehdy sice nevyšla jediná z knih „kacířů vědy“, zato se ale jediná kniha žádného vědce jakéhokoliv oboru neobešla bez rýpnutí do Dänikena, či mu dokonce „férově“ věnovala samostatnou kapitolu. O to více ovšem vyšlo knih, jež se zaobíraly jen a pouze špiněním alternativních věd (Mimo zmiňovaného Soumraku kouzelníků můžeme jmenovat např. „Zasáhli mimozemšťané a katastrofy do vývoje lidstva?“ autorů R. a J. Malinových, Profil, Ostrava 1988, či obsáhlé kapitoly knih J. Grygara, K. Pacnera či M. Grüna.).

Přitom je až s podivem, kolik času a tiskového prostoru tehdy vědci a publicisté například věnovali shánění zde nedostupné cizojazyčné literatury a čtení údajně scestných hypotéz „pomýleného“ švýcara. To vše navíc v době, kdy ošizený čtenář jen hádal, jak zrůdnou ideologii asi ta paleoastronautika musí být, když nezaslouží nic než tvrdé odsudky a knihy jejích zastánců smí vyjít jen sporadicky a jen s patřičným „vysvětlujícím komentářem“.

Toufarova „hrst poznámek“

Právě tento osud stihl i jedinou knihu tohoto typu, vydanou v ČSSR za celých dvacet let normalizace. O knize „My z kosmu“ polského spisovatele a publicisty Arnolda Mostowicze (Práce, Praha 1988) byla řeč v předcházející části, take stručně. Autor v tomto zajímavém díle obhajuje hypotézu prehistorické návtěvy mimozemské civilizace, kterou dává do souvislostí se současným jevem UFO. Mostowicz své úvahy dokládá fakty, odkazy na vědeckou literaturu a citacemi několika zdrojů, což mu u našich „strážců čistoty (tehdy socialistické) vědy vyneslo jediný možný rozsudek: Ta kniha nemůže vyjít „jen tak“…

Konečné dílo tím dostalo zajímavou podobu – k Mostowiczově textu byl na konec knihy přilepen kratičký sto dvaceti stránkový „doslov“ publicisty a spisovatele Pavla Toufara „Otazníky přicházejí z hvězd“. V něm se Toufar snaží uklidnit možné čtenářské nadšení z poutavé knihy polopatickým vysvětlováním, že to, co právě dočetl, jsou vlastně výplody duševně chorého člověka. Důvod proč byl tento objemný dodatek ke knize zařazen osvětluje poznámka na straně 8: „My (?) víme, že jistá část čtenářů se vyznačuje netrpělivostí a někdy i pohodlností, a proto: kdybychom vám předložili pouze první část naší (!) knihy, poznali byste z uvedené problematiky jen „jednu stranu mince“. A to by od nás nebylo fér.“

Važme si tak hlubkého zájmu o duševní blaho čtenáře! Samozřejmě. Jestliže může být beztrestně vydána jedna kniha s názory nepohodlnými oficiální vědecké moci jednou za dvacet let, musí být brán ohled na čtenáře, který mezitím ztratil schopnost vlastního úsudku. To dá rozum. Co kdyby čtenář, bez dohledu, začal o Mostowiczových hypotézách samostatně uvažovat a opomenul existenci „jediné vědecké pravdy“? Na druhou stranu je škoda, že se chvályhodný požadavek po poznání „druhé strany mince“ jaksi neobjevuje častěji; pro nekonformní badatele a jejich poznatky v „prestižních“ vědeckých časopisech či publikacích jaksi nezbývá místo…

Kdosi tu má dobrý přehled o tom, co je a co není „fér“. Nabízí se otázka: je fér, aby jakákoliv kniha, jejíž znění neodpovídá uznávanému vědeckému pohledu, byla tímto způsobem „doplněna“ obsáhlým výkladem „zástupce oficiální vědy“? Domnívá se Pavel Toufar, že je to běžný postup, i dnes? „Vaše otázka je vytržena z kontextu doby a bez znalosti souvislostí zůstává pouhým výkřikem,“ odpověděl na přímý dotaz WM Magazínu. „Podle sdělení překladatele i tehdejího nakladatele, byl autor pan dr. Mostowicz seznámen a předevím se ztotožnil s tím, že k jeho textu bude připojena moje hrst poznámek,“ tvrdí Toufar. Spíš by se hodilo dodat „bylo mu dohodnuto aby se s tím smířil, jinak kniha nevyjde“. Znovu připomínám, že „hrst poznámek“ v Toufarově podání prezentuje 120 stran (samozřejmě, že za ně nedostal žádný honorář, i kdy se vlastně svezl na tandemu tehdejšího bestselleru… nebo snad, zpět do kontextu vloženo, ano?), naplněných naprostými dezinformacemi, polopravdami a zamlžováním faktů. (Co by se asi stalo, kdyby si pan Mostowicz dobře přečetl blábol, který z něj dělá naprostého pitomce, a pana publicistu Toufara hezky zažaloval? Co pak, z kontextu vytržení soudruzi? – pozn. gewo)

Podívejme se teď na Toufarův text důkladněji. Zajisté musel použít převratné argumentace, když bylo tak nutné jeho stať umístit. „Záhady létajících talířů se postupem času staly pohádkovým mýtem našeho století, protože jsou zpravidla vytvářeny lidmi toužícími po sebeuplatnění za každou cenu, po slávě, ale také jedinci, kteří se životem zmítají pronásledováni bludy a představami,“ (str. 419), všechny tyto bludné myšlenky zvedají ze židle pouze „nekritické snílky a fantasty“ (str. 329), „…a ničemu, opravdu ničemu neprospívají“ (str. 443). Teď už snad mezi čtenáři není ani jeden hlupák, jenž by po slovech tak zásadního významu pochyboval: Paleoastronautika je bludná teorie a je jen dobře, že nás před ní dobromyslní astrofyzici a servilní publicisté tak dlouho chránili.

Teorie „kosmofantastů“ by prý „hravě dokázal vyvrátit průměrně sečtělý školák“ (str. 442), domnívá se dále Toufar (který to mimochodem nedokázal), neboť v těchto knihách se to „hemží tak ohromujícími nesmysly, že k jejich odhalení není třeba ani středokolského vzdělání a maturity.“ (str. 324) Pan publicista dobře ví, že to není pravda a věděl to i tehdy. Závislí či nezávislí badatelé a vědci, natož „průměrně sečtělý školák“, nemohou k tomuto tématu říct nic definitivního. Možnost vyjadřovat se k nepohodlným teoriím v médiích měli a stále ještě mají výhradně někteří vyvolení z řad „vědecké šlechty“.

Nicméně Toufar by asi nebyl správným „anti-D“, kdyby si neodpustil nechutné osobní útoky. I proto se pouští do „kosmofantastů“, jejichž myšlenky „…mají celou řadu odstínů, od pseudonáboženských fanatiků, přes typy potřebující spíše pozornost psychiatra…“ (str. 413) a pokud byste si nedej bože mysleli, že na jejich teoriích je snad něco pravdivého, „mohli byste zcela bezplatně a bez potíží dostat obratem ruky pozvání k návštěvě psychiatra“ (str. 414). Ještě že tu psychiatrii máme! Kam bychom posílali všechny ty podivíny, co neustále remcají, zpochybňujíc placatost Země? Stejně tak i v případě Betty a Barneyho Hillových, hovořících o svých zážitcích z únosu do UFO se Toufar odvolává na zprávu psychiatra: šlo prý jen o „projev krátkodobé ztráty paměti, jehož obětí se stala nejen despotická běloška, fanaticky věřící v existenci UFO, ale také její slabošský manžel černé pleti.“ (str. 418). Jaké oprávnění posílat lidi do blázince má člověk, jež bez špetky soudnosti ve stejné věci napíše: „Původní představu o letícím korábu z hvězd zavinila vyjímečná jasná planeta Jupiter.“ (tamté)?

A konečně, u některých „pavědců“ se Toufar pokouší nesystematicky rozebrat i nedostatky a systémové chyby jejich práce. Zde stojí za pozornost předevím jeho názor na známého orientalistu a znalce sumerských textů Zechariu Sitchina. Jeho nový výklad sumerské kosmogonie považuje za vzorový „příklad toho, jak se za každou cenu snažíme popřít dějepisnou výuku předepsanou školními osnovami.“ (str. 432). Prozraďme Toufarovi, že právě toto patří do základní výbavy každého vědce a badatele. Pokud kritický odstup a zpochybňování „daných skutečností“ považuje za nedostatek, nemá ani ponětí o tom, co má kadý skutečný vědec v popisu práce.

Závěrem snad jednu malou poznámku. Pavel Toufar sestavuje poutavé knihy o kosmonautice a vesmírném výzkumu. Nedovedu si představit jeho reakci v případě, kdyby každou z nich doprovázel objemný komentář (dejme tomu ufologa), vyvracejícího slovo za slovem a (v rámci kontextu) „uvádějícího na pravou míru“ Toufarův text. Zcela jistě by k tomu neměl námitek, neboť ani zvýšení ceny knihy kvůli dvěma stům zbytečným stránkám navíc, ani zpochybnění rozumu a úsudku čtenáře pro něj nehraje žádnou roli. Ostatně – o všem by byl náležitě „srozuměn“ (Může však být klidný. Materiálu, který používá, má NASA ještě tlusté balíky… – pozn. gewo).

Léčitelé pod palbou

Ale vraťme se k tématu. Terčem masivních útoků ve vědecké literatuře zdaleka nejsou jen ufologové a zastánci paleoastronautiky, ale velmi často léčitelé. Najdeme řadu knih horlivých odpůrců alternativní medicíny, nejčastěji však na seznamu „spřízněné“ literatury figuruje kniha východoněmeckého lékaře Prof. MUDr. Otto Prokopa, DrSc. „Lékařské vědy proti pověrám a šarlatánství“ (Avicenum, Praha 1984). A ten se s „mastičkáři“ vskutku nemazlí.

„Mezi čarodějnickými procesy uplynulých století a dnešní dobou uplynulo vskutku mnoho času a čarodějnice se dnes již nezabíjejí,“ lituje hned úvodem dr. Prokop (str. 12). A ne náhodou. Souvislost mezi dobovými čarodějnickými procesy a dnešní štvanicí na léčitele při další četbě doslova bije do očí. Autor bezostyšně dává najevo, že stojí plně na straně represivní moci: „V současnosti se počet žen obalovaných z čarodějnictví zmenšil a procesy se vedou většinou se zbavovateli čarodějné moci a zaklínači,“ ovšem to nic nemění na tom, že by tato nelegální činnost „neměla být v kulturním státě trpěna.“ (str. 185-6).

A kdože nám to vlastně ohrožuje vzkvétající průmyslovou medicínu? Inu, „psychopati všech typů, pseudologici, negativisté, mučednické typy, fanatici, pobožnůstkáři, nejistí a hysterici toužící po slávě.“ (str. 246). Jinou charakteristiku obětavých a často nezištně pracujících léčitelů bychom snad od pana doktora ani nečekali.

Ale možná jsme na dr. Prokopa přece jen trochu přísní. Jak sám říká, o likvidaci léčitelů mu vůbec nejde. Je si „plně vědom“, že „okultistické myšlení nelze úspěšně vyvrátit či vymýtit“. K onomu závěru došel na základě pozoruhodné spekulace: „Měli bychom mít stále na mysli, že slabomyslné matky porodí z jedné třetiny opět slabomyslné děti a další třetina dětí nebude mít normální inteligenci.“ (str. 247). Obliba okultních praktik alternativní medicíny tedy s rostoucím počtem debilních dětí roste. K likvidaci léčitelů už se schyluje, ale o likvidaci „podhoubí“, čili těhotných slabomyslných matek zatím nikdo neuvažoval. Dobrý podnět pro členy Klubu českých skeptiků, kteří na svých webových stránkách vřele doporučují Prokopovu knihu (http://sisyfos.hyperlink.cz/sisyfos/zpravodaj/sis00_10.htm).

Všem jaksi uniká, že naprostou temnotu do medicíny, která ještě donedávna léčila například „přikládáním studené ruky mrtvého na podbřišek nemocného tak dlouho, až se ohřeje, což pomůže“, vneslo právě zmíněné pronásledování „čarodějnic“, které se svým jednáním (účinnou léčbou nemocných) „protivily Bohu“. Přisoudil-li někomu nemoc, byl to trest odčinitelný pouze modlitbami… Všechny národy světa si za dlouhá tisíciletí soužití s přírodou vypracovaly účinnou přírodní medicínu. Na našem kontinentě byla cíleně vyhubena v bezpříkladné akci, jíž padly za oběť takřka 2 000 000 žen, dětí a těch, kteří se jaksi „svezli“, protože oblíbenci církve chtěli získat jejich majetek. Nedocenitelné znalosti, předávané z generace na generaci, poznatky, které umožnily, že lidstvo nevymřelo ani za nejhorších časů, takřka úplně zmizely ze světa. Naštěstí ne úplně a mnozí pokračují v tisícileté tradici. A co víc! Také „moderní“ medicína se pomalu navrací k „bylinkám“, protože si začíná uvědomovat jejich neuvěřitelnou moc. Stane se proto každý lékař předepisující léky odvozené z přírodních drog mastičkářem? Co tady bylo dříve – naše chemie, nebo rostliny? Lékařská věda vysílá emisary do všech odlehlých končin světa a pátrá po zbytkových znalostech opovrhovaných „primitivních šamanů“. Každý jihoamerický šaman ještě před padesáti lety znal více ne 3000 léčivých rostlin, z nichž uměl připravit desetitisíce účinných léčiv. Dnešní absolvent lékařské fakulty neumí připravit VŮBEC NIC. Fuj. Jak vysoko jsme se vynášeli, tak hluboko jsme klesli, že? Ale proboha, jen to nepřiznat!? – pozn. gewo]

Komu chybí argumenty

Ve výčtu podobných výroků z oficiální vědecké literatury bychom mohli pokračovat do nekonečna. A bylo by to velmi stereotypní čtení. Neustále se opakují stejné „argumenty“ a citáty citátů „renomovaných“ vědců, kteří před stoletím údajně nějakým svým výrokem „jednou provždy“ vyvrátili tu či onu teorii. Ve skutečnosti nikde nenajdete jediný důkaz či protiargument potvrzující domnělou scestnost alternativních věd, pouze snůšky nenávistných útoků pod lidskou úroveň. Oficiální věda například dodnes nevyvrátila ani jedinou hypotézu či myšlenku paleoastronautiky, na niž tak vytrvale útočí. Stačí prostě všechny s jiným názorem u preventivně označit za blázny a s logickou argumentací se už nikdo nemusí párat. Ostatně – po desetiletí cíleně a cílevědomě ohlupovaná veřejnost by jim stěží porozuměla.

Za pozornost snad stojí všudypřítomný požadavek konečného vypořádání se s všemi podivíny, vzpírajícími se vědecké „pravdě“. Jaká škoda, že se už nesmí upalovat čarodějnice jako kdysi! Některé požadavky jsou formulovány tak horlivě, že se přímo vnucuje otázka, proč vlastně byla tak unáhleně zrušena inkvizice. Jak ta by se dnes hodila!?

Stesky po návratu represe vůči „mastičkářům“ a „šarlatánům“ jsou ale neopodstatněné. Ostatně – existuje tolik různých způsobů, jak zničit nekonformního badatele. Jeden udělený Bludný balvan a následné máchání „laureáta“ v bahně mediálních pomluv a špinění je daleko účinnějí způsob likvidace než nákladné inkviziční soudy. A navíc, vždyť na to přispívá z našich peněz Akademie věd. Není co řešit – bavme se…

Převzato:  http://www.mwm.cz/