UŽ STAŘÍ NEANDERTÁLCI
Okr je historicky zřejmě nejstarší přírodní barvivo. Jeho ložiska znali a užívali už naši pravěcí předkové. Neandertálci jím zdobili hroby a Homo sapiens vytvářel slavné malby v jeskyních Lascaux a Altamiře i na dalších místech planety.
Jedno z nejznámějších ložisek okru bylo v jihofrancouzské Provence. Podle místní pověsti zbarvila půdu mezi obcemi Roussillon a Apt krev sličné Sirmondy, která se z žalu nad ztrátou milence vrhla ze skalního útesu. Starý příběh tu dodnes vyprávějí turistům, kteří přijeli obdivovat krásy provensálského Colorada. S americkým Coloradem sice nemůže soutěžit velikostí, ale v záři zapadajícího slunce ho předčí hrou barev přecházejících od žluté přes hnědavou až k ohnivě červené.
Za kouzelné zbarvení místních hornin mohou oxidy železa. Čím vyšší je jejich koncentrace, tím výraznější odstín červené. Ve směsi s hlínou a vápenitými sloučeninami se oxidy železa vyskytují také v Německu, Rakousku, Itálii a Velké Británii. V této podobě se mohou těžit a jako okrové barvivo nacházejí použití v nejrůznějších oblastech.
POHLED DO HISTORIE
Okr sloužil člověku již před sto dvaceti tisíci lety. Neandertálci obývající dnešní Španělsko a jižní Francii jím zdobili hroby zemřelých. Kultovní význam si okr při rituálních pohřbech uchoval i v mnoha dalších kulturách.
S příchodem člověka dnešního typu získal okr nové využití při malířské výzdobě jeskynních prostor. Posloužil při výzdobě pravěkých jeskyní Lascaux a Altamira.
Okr jako barvivo byl oblíben ve všech starověkých civilizacích. V Egyptě a v Mezopotámii si ženy barvily tváře a rty červeným okrem, v sumerských městech dávaly přednost okru žlutému.
Římský spisovatel Vitruvius nás seznamuje s rozmanitými druhy okru rozdělenými podle původu, použití a odstínu.
Nejslavnější starověký okr se těžil v městě Sinope, žádaný byl i aténský žlutý okr. Dopravoval se na speciálních lodích do celého středomoří a často se falšoval. Napodobenina vznikala rozmícháním křídy a extraktu sušených žlutých květin. Výsledné barvivo mělo podobný odstín jako aténský okr, ale na světle časem vybledlo.
Asi 350 let př. n. l. zjistil řecký malíř Kydias, že žlutý aténský okr mění při vypalování barvu na červenou. Odstín bylo možné ovlivnit délkou zahřívání. K objevu dospěl po řadě experimentů.
V křesťanské době se centrem zpracování okru stala italská Siena. V době vrcholného rozkvětu italského malířství v patnáctém a šestnáctém století se žádný malíř nemohl obejít bez nejrůznějších odstínů okrově žluté nebo červené. Italský okr se dovážel také do Nizozemska.
Kolem roku 1780 začala průmyslová těžba okru v oblasti jihofrancouzských obcí Goult, Roussillon, Apt, Rustrel a Gignac. Krátce nato se již vyvážel do celého světa. Třicetimetrové kopce byly protkány mnohakilometrovými štolami a výroba okru ovlivnila celý kraj. S nástupem chemického průmyslu a výrobou syntetických barev těžba přírodního okru téměř ustala. Jen staromilci dávají přednost intenzivním a trvanlivým odstínům přírodního barviva, které je odolné vůči vodě a na světle si uchovává stálost. (ter)
