Vznik člověka

Ze starých mezopotamských pověstí můžeme vyčíst kromě teorie o vzniku sluneční soustavy i báje o příchodu „bohů“ na Zemi z bludné planety a to i s časovými údaji o době jejich vlády.Vysvětlit časové údaje sumerského Seznamu králů o enormních časových délkách působení bohů a králů před potopou je možné skutečností, že délka života těchto astronautů by mohla odviset od jejich slunečního roku, který odpovídá 3 600 letům pozemským. To by mohl být jeden rok jejich života, pokud bychom vycházeli z pozemských měřítek, že jeden oběh kolem Slunce odpovídá jednomu roku. Židovská tradice uvádí, že jeden den boží trvá 1000 dnů pozemských. V takto pojatých časových intervalech by bylo reálné život do pozemských podmínek přenést, popřípadě jej v nutné míře geneticky upravit.

Další skutečností, vyčtenou ze zmíněných eposů, je to, že tyto mimozemské bytosti pro uchování své civilizace potřebovaly k údržbě své planety (nebo vesmírného komplexu?) velké množství zlata. Pozoruhodná je skutečnost, že zlato a schopnost létatje jako božský atribut zakódováno ve všech kulturách po celém světě. Kolikrát byli tito inteligentní tvorové na Zemi od jejího vzniku a jaký měli podíl na rozvoji života na Zemi se zatím nepodařilo zjistit. Nelze proto jednoznačně říci, zda o „naočkování“ života na Zemi se zasloužila stejná inteligence, která později vytvořila myslícího člověka. Je zcela dobře možné, že Země měla podmínky pro život, které vyhovovaly jejich životním formám, nebojako přijatelné byly pomocí kosmického inženýrství (využití kosmických sil k cílevědomé tvorbě životních podmínek) dotvořeny a živé formy zde byly vysazeny a pěstovány. Vezmeme-li v úvahu, jak pouhý náklon zemské osy působí rozdíly v teplotách na jižní a severní polokouli, musíme dojít k závěru, že současná vzdálenost Země od Slunce nemůže být dílem náhody. Vždyť při každé sebemenší odchylce bychom se buď upekli nebo zmrzli.

Z překladu objevených hliněných tabulek vyplývá, že okolo r. 445 000 před naším letopočtem přistála na Zemi expedice 50 astronautů Nefilim, vedená Enkim, synem jejich králeAnu. Jejich základna byla založena v jižní Mezopotámii a nazvaná E-ri-du (dům v dáli ). Pokus o těžbu zlata v Mezopotámii (nazývané Horní země) z mořské vody nebyl dostatečně produktivní, ale poté byla nalezena zlatá ložiska v Jižní Africe (nazývané Dolní země – Abzu). Abzu tedy není podsvětí, jak byl dosud většinou tento název překládán. V Mezopotámii astronauti vybudovali řadu základen (řídicí centrum pro navigaci raket – Nippur, sumersky „svazek nebe a země“, centrum pro zpracování zlatých rud Bad-Tibira a další). Na zemi se jejich „politickým“ šéfem stal Enlil, bratr „technického“ šéfa Enkiho. Postupně se jich na jejich základnách na zemi usadilo až 600 (mužů i žen), označovaných jako Anunakové. Dalších 300 astronautů (nazývaných Igigi) pracovalo na oběžných drahách, kde obsluhovali stacionární satelity pro přestup z dopravních raketoplánů ze země na rakety meziplanetární pro dopravu na Marduk.

Práce v dolech ovšem byly nesmírně náročné a tak kolem r. 300 000 před naším letopočtem došlo ke vzpouře, kterou musel přiletět zažehnat sám velký šéf Anu. Enki obhájil vzbouřence poukazem na neúnosné pracovní podmínky a navrhl řešení: „Udělejme si z primitivních již na Zemi existujících opolidí klonováním otroka-dělníka na práci!“

Vznik člověka

Návrh byl přijat a Enki spolu se svou sestrou Ninhursag na své základně v Abzu (pod rovníkem v Africe) vytvořili Člověka s využitím svých vlastních genů. („I učinil bůh Člověka k obrazu svému“). Stvoření Adama je zachyceno na akkadském pečetním válečku. Podle mezopotamských bájí v tom byl háček – tento první člověk – se nemohl sám rozmnožovat (jako to nejde u mezků a mul), takže jeho chov byl náročný. Následovaly další genetické zásahy až vznikl Adapu (Adam),Homo sapiens (cromagnonec) se schopností se sám rozmnožovat. Ten se začal z Afriky šířit po zemi. Onen had v ráji symbolizuje šroubovici DNA, pomocí které byl člověk vytvořen a stal se už od starověku znamením lékařské profese. Adapu-Adam v překladu Člověk ovšem nemusí nutně charakterizovat pohlaví, tak jako řekneme pavouk, ježek nebo opice. V populárním televizním pořaduBBC Zázračná planeta – Jak vytvořit lidskou bytost – totiž vědci dokazují, že je více než logické, že prvním stvořeným tvorem byla žena se svými dvěma chromozomy, označovanými XX. Z tohoto základu je potom už „jednoduché“ záměnou jednoho chromozomu X za chromozom Y vytvořit muže.Antropologové na základě fosilních důkazů odhadovali, že lidé se od opic oddělili nejméně před 15 miliony let, molekulární výpočty určily období 5 až 10 milionů let. Později Wilson a jiní zkoumali rodovou vývojovou linii v rámci lidského druhu, kdy zkoumali mitochondriální DNA, která se předává jen v ženské linii, z matky na dceru. Dospěli k závěru, že všichni současní lidé jsou potomky ženy, která žila v Africe před méně než 200 000 lety, tj. v době, kdy zde Anunakové prováděli svoje genetické pokusy s Člověkem. Tento výzkum nejenže potvrzuje nepřesnost dosud používaných datovacích metod, ale navíc i demonstruje zkracování historické doby vývoje života na Zemi a dokonce samotné Země, dosud udávané ve stovkách milionů let.

Podle posledních genetických výzkumů jsou ženské chromozomy staré asi 100 000 let, zatímco mužské pouze asi 60 000 let. Toto zjištění odpovídá výše uvedeným mezopotamským písemným záznamům o tom, že se první člověk nemohl rozmnožovat. Jestliže se tedy lidé nemohli sami rozmnožovat, bylo výhodnější mít více žen, schopných umělého oplodnění než mužů, kteří na růst populace neměli žádný vliv. Až později genetičtí inženýři vyrobili výměnou chromozomu X za Y z ženy muže se schopností vytvářet ve varlatech samčí buňky a pomocí penisu je dopravit do organismu ženy. Z nějakého důvodu byl později tento způsob rozmnožování označen za nečistý. Možná právě proto, že původní bytosti, tzv.“bohové“ se tímto způsobem nerozmnožovali. Až později přicházeli „synové boží k dcerám lidským“, ale to už mohli být mutanti, kteří byli schopni pohlavního styku.

Tito kříženci se zřejmě rodili i jako obři. Oficielní i neoficielní kříženci měli i prodloužený životní cyklus, což by vysvětlovalo řadu údajů z bible – o skoro tisíc let starém Metuzalémovi i o podobně starých sumerských králích.

Není vyloučeno, že klonování se stalo zábavou Anunaků a občas se jim vymklo, takže obrazy prapodivných bytostí z mezopotámských a egyptských nálezů jsou odrazem tehdejší skutečnosti.Zřejmě alespoň odpovědní Anunakové došli k závěru, že genetická čistota lidí, ale i jejich vlastní bezpečnost je ohrožena a že je nutný kategorický zásah – likvidace scestných mutací, lidí s „božskými“ schopnostmi a zachování pouze původní oficiálněnaklonované linie lidí.

Jejich vysoká technická úroveň umožnila provést operaci na vyčištění planety od tzv. genetického odpadu. Před 24 500 lety byla zlikvidována vodní slupka Země silná (podle současných výpočtů a počítačových simulací) okolo 12 m, která vypršela za udávaných 40 dní a 40 nocí na zem. Současně došlo i k naklonění zemské osy, čímž došlo k prudkému ochlazení především na pólech a vznikuzalednění planety. V této době, kromě jiných živočichů, zahynuli a bahnem byli zavaleni dinosauři i jiní předpotopní živočichové. Od této doby se zemské klima pronikavě změnilo. Zatímco dříve byla po celé zeměkouli konstantní teplota a vlhkost, nyní vznikla teplotní pásma a čtyři roční období jak je známe dnes. Tím byli lidé definitivně vyhnáni z ráje.

Anunakové samozřejmě věděli k čemu dojde a mohli se proto včas vzdálit na orbitální stanice i s vybraným genetickým materiálem, potřebným pro obnovení života na Zemi (viz popis v sumerských eposech): „A sami bohové se potopy lekli, prchnuvše vystoupili až k Anovu nebi (kosmickému komplexu) a jako psi se choulili skrčeni na rampě nebes…a všechno lidstvo se proměnilo v bahno, jak střecha rovný se prostíral močál“. Protože ničivým živlem byla převážně voda, nelze se divit tomu, že někteří tvorové, jejichž životním prostředím byla voda, přežili až do dneška. Dokladem toho je ryba Latimeria chalumnae (latimerie podivná). Dlouho se věřilo, že se obojživelníci vyvinuli z lalokoploutvých ryb, které měly vymřít před asi 70 miliony let – protože se žádné mladší zkameněliny nenašly. Podle zkamenělin této ryby byly datovány i sedimentární skalní vrstvy. Věřilo se, že kde byla nalezena zkamenělá latimerie, tam jde o útvar starší než 70 milionů let. V roce 1938 však přišlo překvapení: latimerie byla ulovena nedaleko Madagaskaru živá. Při pitvě se zjistilo, že rozdíly mezi živou a zkamenělou latimerií byly nepatrné – za údajných 70 mil. let žádná evoluce! Latimerie se vůbec (vnitřně) nepřipravovala na chození po souši, jak evolucionisté věřili.

Genetické výzkumy

Stvoření člověka potvrzuje i moderní věda. Vědci, kteří zkoumali druhý lidský chromosom, zjistili, že na něm mnoho DNA změn vzniklo v relativně krátkém časovém úseku. Od té doby se změny na tomto chromosomu objevovaly jen zřídka, navíc jsou co do rozsahu jen nepatrné. Pro teorii vývoje lidstva respektující nové poznatky se vžívá termín „ teorie přerušované rovnováhy“ a znamená, že změny se fakticky udály jako série skoků oddělených dlouhými periodami statického klidu. Za nový pohled na naši minulost vděčíme Evanu Eichlerovi, docentu genomiky na University of Washington v Seattlu, který si posvítil na duplikované DNA sekvence na druhém lidském chromosomu, a který porovnal tyto sekvence s odpovídajícími úseky v genomu opic starého světa. Předpokládalo se, že sledované duplikace budou v souladu s dosud uznávanou evoluční teorií vzniku druhů, a že tyto změny budou v průběhu posledních několika milionů let postupně narůstat. Místo toho Eichler se svými spolupracovníky zjistili, že velké zdvojování některých úseků v našem genomu se odehrálo v relativně krátké době, poté jako když utne. Až do dnešní doby trvá jakési stádium klidu, v němž dochází u našich genomů jen k nepatrnému přeskupování genetického materiálu. Eichler dalšími pokusy zjistil, že k rozsáhlým duplikacím došlo v genomech lidí, šimpanzů, goril a orangutanů, ale že tyto překotné změny zcela minuly opice „starého světa“, jimiž jsou například kočkodani a makakové.

Naše 21. století bude pravděpodobně mimo jiné i stoletím genetického inženýrství. Vědci zjistili, že v každém buněčném jádru jakéhokoliv živého organismu se nachází dvojitá šroubovice z buněk, nesoucích informaci o způsobu vytvoření a fungování tohoto organizmu, označená zkratkou DNA. (obr. 7 – Zobrazení kříženců,obr. 8 – Symbol dvojité šroubovice) . Jazyk tohoto kódu se skládá z pouhých čtyř písmen, odpovídajícím čtyřem chemickým látkám. Vědci je označili A, C, G a T. Dlouhá řada těchto „chemických písmen“ tvoří určitou informaci, asi jako naše věta. Taková věta se nazývá gen. Celková informace o určitém organismu se nazývá genom. Moderní věda zjistila, že lidský genom není vůbec unikátní. Ukázalo se, že ze šimpanzem máme 99, a ne pouze předpokládaných 95 procent společného a až na 70 procent se blížíme myším. Zjistilo se, že domněle lidské geny mají také všichni obratlovci, stejně jako bezobratlí, rostliny, houby a dokonce i kvasinky, u nichž plní tytéž funkce. Znamená to, že lze kombinovat různé sekvence písmen u různých živočichů. Britští genetici například „naroubovali“ jistou sekvenci z medůzy na krysu, takže takto zmutovaná krysa má schopnost ve tmě světélkovat, stejně jako medůza. Získané poznatky potvrdily, že veškerá pozemská DNA má společný zdroj, což vědcům umožnilo rekonstruovat plán vývojového procesu. Lze vysledovat jak vznikaly geneticky stále komplexnější organizmy, které v každé etapě adoptovaly geny nižších životních forem a vytvářely stále komplexnější a vyšší životní formy, kulminující v Homo sapiens. Analogii si můžeme představit v našem technickém pokroku, kdy např. prvním radiovým přijímačem byla krystalka a v současnosti máme tak složité komunikační systémy, že většina normálních lidí je nedokáže ani popsat.

pracujících na Projektu lidského genomu věří, že mají v rukou důkazy svědčící o tom, že takzvaná nekódovaná

sekvence, která tvoří 97% lidské genetické informace uložené v DNA, neobsahuje nic menšího než genetický kód neznámé formy mimozemského života (viz Airavata Das).

„Nekódované sekvence jsou společné všem pozemským živým organismům, od plísní přes ryby až po lidské bytosti. V lidské DNA tvoří převážnou část celkového genomu“, říká prof. Sam Chang, vedoucí této skupiny. Nekódované sekvence, známé také jako „nadbytečná DNA“ („junk DNA“), byly objeveny už před lety, a jejich funkce zůstávala záhadou. Na rozdíl od normálních genů, nositelů informací využívaných intracelulární „mašinérií“ k syntéze proteinů, enzymů a jiných chemických sloučenin, vyráběných v našem těle, nejsou tyto „nekódované sekvence“ nikdy použity. To znamená, že v nich obsažená informace není nikdy čtena ani prováděna za účelem syntézy nějaké substance – nemají zdánlivě vůbec žádnou funkci – jsou „junk“ – nadbytečné… Existence člověka skutečně spočívá na využití 3% informací kódu, obsaženého v jeho DNA. Přebytečná informace jakoby se pouze „vezla“ s těžce pracujícími aktivními geny, s nimiž je předávána z generace na generaci. K čemu to je? Co znamená tento balík zbytečných informací v našem genomu? Tuhle otázku už si položilo mnoho vědců a nedobrali se k žádné kloudné odpovědi – až do převratného objevu prof. Sama Changa a jeho týmu.

„Naše hypotéza je, že vyšší mimozemská životní forma se zabývala tvořením nového života a jeho umisťováním na rozličné planety. Země je jen jedna z nich. Možná, že nás podle toho programování naši tvůrci pěstují stejným způsobem jakým my pěstujeme baktérie v Petriho miskách. Jestliže o tom uvažujeme v našich lidských termínech, mimozemští programátoři s největší pravděpodobností pracovali na jediném velkém kódu, složeném z několika projektů, které měly produkovat rozmanité životní formy na rozličných planetách. Proto zkoušeli rozličná řešení. Napsali ´velký kód´, spustili ho a když neplnil požadované funkce, pozměnili ho nebo přidali nový kus, spustili to znovu, udělali další vylepšení, zkoušeli to znovu a znovu. Ovšem, dříve nebo později „hořel plán“. Několik krajních lhůt už asi vypršelo. Vedení začalo požadovat něco, co by bylo možné definitivně spustit. Programátorům bylo přikázáno zapomenout na všechny idealistické plány pro budoucnost a soustředit se na jediný projekt (Zemi), aby vyhověli naléhavému termínu. Velmi pravděpodobně ve spěchu programátoři drasticky omezili „hlavní kód“ a dodali „základní program“, určený pro Zemi. Avšak tehdy si (možná) nebyli úplně jisti, které funkce z hlavního kódu mohou potřebovat později a které ne, takže je nakonec ponechali všechny. Místo aby pročistili „základní program“ vymazáním přebytečných řádků hlavního kódu, změnili tyto části na komentáře. V kvapu tu a tam opomenuli několik /* symbolů, a tak obdařili lidstvo například nelogickým růstem množství buněk, které známe jako rakovinu nebo jinými těžko pochopitelnými schopnostmi, které se tu a tam u někoho objeví a jsou nazývány paranormálními jevy“. Z poměru pracujících užitečných genů a genů nesených lze usoudit, že ve vesmíru existují mnohem rozmanitější a složitější formy života, než je ta naše na Zemi. Je rakovina projevem částí mechanismu, který bytosti disponující plným kódem umožňuje cosi jako věčný život? Sloužila nesmírná vitalita, která se projevuje ve zhoubných nádorech, původně k rychlé regeneraci poškozených orgánů, nebo dokonce končetin? Je boj proti rakovině bojem proti pozůstatkům předchozí „nesmrtelnosti“? To vše je docela dobře možné.

To, co pozorujeme v naší DNA je program složený ze dvou verzíz hlavního a základního kódu. První skutečností je, že úplný program nesporně nebyl napsán na Zemi. Druhým faktem je, že tato informace sama o sobě není schopna dostatečně objasnit vznik života a jeho vývoj; v této hře musí být ještě jakýsi faktor navíc. Je to snad to, čemu východní náboženství říkají duše? Třetím faktem je, že žádný tvůrce něčeho nového, ať už vynálezce, inženýr nebo programátor, lhostejno zda z Marsu nebo od Microsoftu, nikdy nenechá svou práci bez možnosti dalšího zdokonalení neboli upgrade. Geniální je, že tato vyšší verze je již obsažena v příloze – „přebytečná DNA“není nic jiného, než skrytá a nečinná vyšší verze našeho základního kódu.

Jistou dobu už víme, že určité druhy kosmického záření mají schopnost pozměnit DNA. Tím je pravděpodobné řešení po ruce. Mimozemští programátoři mohou použít jediný záblesk správné energie odněkud z vesmíru, nařídit tak základnímu kódu aby odstranil všechny /*…*/ symboly a sloučil se s velkým kódem („přebytečnou DNA“). Pak ovšem skokem začne pracovat naše celá DNA. To by nás navždy změnilo, někoho během měsíců, jiné během generace. Tato změna se naší tělesné schránky moc nedotkne (kromě vymizení rakoviny, nemocí a krátkého života), ale katapultuje nás intelektuálně. Starobylé bude nahrazeno zrodem nového cyklu. Kompletní program je elegantní, velice šikovný samoorganizující, auto-prováděcí, samo vyvíjející se auto-korekční software, určený pro vysoce pokročilý biologický počítač s přípojkou na věčnou energii a moudrost vesmíru. Programové vybavení uvnitř nás způsobuje (umožňuje) buď krátký, chorobami pokažený život, nebo možnost extra-inteligentní super-existence s dlouhým a zdravým životem „bohů“. Tato okolnost vyvolává otázku uvádějící do rozpaků – byla redukce základního kódu způsobena nedbalými programátory v kvapu (jak nám to připadá), nebo bylo oslabení hlavního kódu záměrným činem, který lze zrušit „dálkovým ovládáním“, kdykoli je to potřebné?“ Vyvolává to i otázku, zda uměli starověcí kněží nějakým způsobem tyto síly ovládat či využívat a zda současný okultismus není jen žalostným zbytkem dřívějších tajných věd.

Dříve nebo později se musíme utkat s neuvěřitelnou skutečností, že veškerý život na zemi nese genetický kód našich mimozemských bratranců a že evoluce není tím, zač ji považujeme. Tento objev může úplně otřást samotnými kořeny lidstva – naší vírou a našimi představami o Bohu, i vírou v moc nad vlastním osudem. S opravdu novým přístupem snad smíme jednoho dne objevit, že všechny formy života a celého vesmíru jsou projevem jediného obrovského intelektuálního cvičení, vyjádřeného v matematických myšlenkách, v návrhu Tvůrců. Je snad ona část DNA oním stále hledaným vzkazem z minulosti o přítomnosti mimozemského života na Zemi? Je-li tomu tak, splňuje dvě základní podmínky a to, že je skutečněnezničitelný a dosažitelný až na určitém stupni vývoje lidstva. Nebo je to ještě něco víc a po odblokování oněch genů budeme obdařeni i tzv. genetickou pamětí, kterou mají ostatní živočichové kromě člověka? To je paměť, která umožňuje motýlům, rybám a ptákům cestovat ve správném čase na správné místo, tj. do míst svého rozmnožování a zase zpět a dědí se z generace na generaci. Čas, kdy se vše dovíme se pravděpodobně blíží, protože tajemství DNA bylo odhaleno a genetické inženýrství se začíná rozvíjet. Teď je ovšem důležité, jak se Tvůrci rozhodnou. Buď nás uznají za partnery nebo usoudí, že jsme se svými znalostmi svému okolí nebezpeční. Vzhledem k tomu, že rozvoj techniky za posledních několik tisíc let byl minimální a věda spíše upadala, lze z vědeckotechnické expanze rozvíjející se raketovým tempem v posledních dvou stoletích usuzovat, že nás něco nutí dohnat časovou ztrátu k nějakému termínu. Je tímto termínem konec mayského kalendáře v roce 2 012 ? Za povzbuzující je ovšem nutno pokládat skutečnost, že máme-li úkol se do nějakého termínu něco naučit, je pravděpodobné, že se s námi počítá i do budoucna.

Co k problému člověka říká bible? Bible uvádí, že první lidé žili velice dlouho a neznali žádné nemoci. Kdo, proč a jak otevřel Pandořinu schránku? Co se skrývá za výrokem Tvůrce, který řekl: „Nebudu se nesnadnit s člověkem na věky, ale protože také tělo je, bude délka jeho života 120 let!“ Délka lidského života byla z jakéhosi důvodu později omezena na průměrných 120 let a další vlivy ji následně snížily na současnou délku okolo 70 let. Opravdu – k čemu by byla hloupé a nepoučitelné bytosti nesmrtelnost? Naproti tomu rychlá výměna generací umožňuje jakýsi vývoj. Víme, že spousta „nezvratných názorů“ a „vědeckých pravd“ bývá pohřbena až se svými nositeli. Ta hrůza, kdyby byli nesmrtelní. Nedostali bychom se vůbec nikam! Zamyslíme-li se nad vznikem života na Zemi tak říkajíc selským rozumem, dojdeme k závěru, že musel vzniknout komplexně podle přesně stanoveného schématu, protože jednotlivé životní formy jsouna sobě navzájem závislé a vzájemně se doplňují. Můžeme si tak představit, že Země tvoří jediný živý organismus, jehož jednotlivé orgány navzájem spolupracují a navzájem se ovlivňují jako třeba orgány v našem těle. Když z nějakého důvodu nějaký náš orgán přestane správně pracovat, snažíme se jej léčit. Podobně tak činí „příroda“ ve vztahu k životnímu prostředí. Proto bychom si měli už konečně uvědomit, zda se chceme jako myslící tvorové zapojit do léčení nebo pokračovat v nahlodávání zdraví „Matičky Přírody.“

Současná věda se nyní trápí otázkou, zda je osud člověka uložen v genech. V následující kapitole Anunakové se říká: „Marduk coby nebeský šampión zabil Tiámat, a připevniv si tabule osudu Ma na vlastní hruď vytvořil nové světové uspořádání, které se týkalo i lidské rasy“. Je snad tento, před dávnými věky zapsaný výrok, odpovědí na tuto otázku? Skrývaly v sobě tisíce a miliony vyprodukovaných zárodků života všeho druhu už svůj osud? Přenášela se tato informace jako dědictví předků po celé věky až do současnosti?

Vyloučíme-li tedy, podle evoluční teorie, miliardy miliard náhod potřebných ke vzniku živých organismů, počínaje neviditelnými viry až po obrovské praještěry nebo současné kytovce, je zřejmé, že technologický postup musel být zcela jiný. Z aminokyselin musely být podle jednotného kódu vytvořeny, možná v ucelených blocích miliony zárodků a postupně vypěstovány do formy schopné přežít v podmínkách vytvořených na Zemi. Průběžnou kontrolou byla sledována možnost všech forem žít v novém prostředí i jejich vztahy navzájem. Výsledky kontroly pak byly použity pro nutné korekce a „doladění programu“. Když byla práce dokončena, bylo nutno „uklidit stůl“ a odpad zlikvidovat tak, aby nebylo trvale zničeno životní prostředí. Protože však i životní prostředí se ukázalo nevhodné, mimo jiné i pro rozvoj myšlení lidí, bylo rozhodnuto změnit skleníkové podnebí na planetě na různorodé a proměnlivé. Že to byl krok prozíravý dokazuje ten fakt, že k prudkému rozvoji technického pokroku nedošlo tam, kde je možno po celý rok jen sbírat to, co se v přírodě urodí.

Jestliže naši stvořitelé rozhodli, že je nutno ukončit „ráj“ na Zemi a donutit člověka i k jiné činnosti, než jen otrhávat se stromů co kde vyroste, bylo to v souladu s jeho „naprogramováním“. Člověk dostal do vínku i mnohé technologie o kterých dnes vědci říkají „člověk se naučil“, ale mnohé indiánské kmeny Jižní a Střední Ameriky přiznávají , že jejich předkové byli žáky „božských“ učitelů. Tyto zprávy se dovídáme i ze sumerských písemných památek. Tyto vědomosti, ať už to bylo v Sumeru, v Egyptě, Indii, Číně nebo v Americe se postupně vytrácely a říše zanikaly. Bylo proto nutno se pojistit proti všeobecnému úpadku i po stránce duchovní. Proto dostal člověk pravidla ve formě „desatera“, návodu, jak žít s „darem inteligence“ nebo-li světlem poznání. To je to, co odlišuje „program“ zvířecí od „programu“ lidského. Zvířata se vždy chovají podle svého instinktu, tj. pevného programu. Zatímco „pevný program“ zvířecí zajišťuje neměnné chování druhu až do jeho vyhynutí, „inteligentní program“ tuto jistotu nezaručuje právě proto, že byl míněn jako variabilní a umožňuje jeho nositelům zdokonalovat (nebo i naopak) svoje životní prostředí.

V genetice je také nutno hledat klíč k záhadě o nástupnických právech Anunnaků, sumerských králů, ale i biblických králů a patriarchů (Abraham)? Jak ze starých textů vyplývá, nástupnická práva přednostně přecházela vždy na prvorozeného syna, kterého zplodil vládce, král či patriarcha se svou nevlastní sestrou (tj. dcerou stejného otce avšak s jinou matkou). Tato zásada se vine jako červená nit všemi starověkými texty a vysvětluje mnohoženství ve východních kulturách. Naopak přistupuje další záhada či spíše stopa k řešení v příběhu o Gilgamešovi, když se tento hrdina dožaduje božské nesmrtelnosti, protože byl synem otce-člověka a matky-bohyně, tedy byl ze dvou třetin bohem. Zde je zdůrazněna role matky, která určuje hiearchické postavení syna. Všechno spočívá v genetice, a to nejen ve dvojité šroubovici DNA, kdy se při oplodnění spojují jeden chromozómový pás DNA vajíčka s jedním pásem mužské spermie, aby vytvořily zárodek budoucího potomka, ale také v tak zvané mitochondriální DNA, kterou bez štěpení dědí potomek jen po matce v původním stavu. Proto tedy Gilgameš měl dvě třetiny po matce (DNA z buněčného jádra a mtDNA). V moderní vědě to znamená, že všichni máme v sobě mtDNA po naší pramáti Evě, která žila v Africe někdy před 250 000 lety!

V řadě našich úvah si musíme položit i víceméně filosofickou otázku jakou formou hmoty je život? Lze to vyjádřit jako koexistenci hmoty a ducha? Všechno živé bychom mohli nazvat podle současné terminologie bioroboty s různou úrovní vlastního uvědomění. Japonci vyrábějí domácí pomocníky a vědeckofantastické romány a filmy nám předvádějí jak by roboti mohli získat inteligenci a ovládnout lidstvo. Filmového terminátora už známe i jako svalnatého bojovníka i jako krásnou ženu. Jsme tedy bioroboti vytvoření vyspělou technologií, které kdosi vytvořil „k obrazu svému“ podobně jako se to snažíme udělat my zatím s mechanickými roboty? Odpověď můžeme hledat ve, svědectví dávných kultur, ale i vpopulárně vědeckém seriálu BBC Kosmické tisíciletí, kde bylo konstatováno, že hranice mezi člověkem a strojem se neustále ztenčuje. To je dáno stále se zvyšující „inteligencí“ strojů na jedné straně a možností vyrábět „náhradní díly“pro člověka na straně druhé.

Že takováto úvaha nemusí být daleko od pravdy dokazují sumerské texty, nalezené v Meziopotámii. Píše se tam, že Bůh Enki stvořil bezpohlavní bytosti, které „nejí, nepijí a nespí. Jednají podle Enkiho šému, který mají uvnitř.“ Obdobný text byl nalezen v Číně.Text Šen-i Ting (Kánon o nadpřirozených bytostech jiného druhu!) říká: „… Chun Tun je směsí pozemské bytosti (živočicha) a mimozemských jakoby lidí a tak přestože má oči, na Zemi jimi nevidí, přestože má uši, na Zemi jimi neslyší a proto se zde může jen obtížně pohybovat. Pokud ale kdokoli přijde do jím hlídaného prostoru, okamžitě rozpozná kdo to je a co je zač. Pokud se setká s geniálním člověkem (bytostí) okamžitě ji považuje za nebezpečného protivníka a snaží se ho zlikvidovat. Pokud ovšem zjistí, že má co do činění s člověkem úslužným a vyhovujícím jeho potřebám uvítá ho a přijme jako pomocníka. Z hlediska jeho „nebeské povahy“ a výcviku (programu) je to přirozené, za tímto účelem byl konstruován.“

Anunakové

Anunakové byli nebo spíše jsou, podle překladů klínopisných tabulek Z. Sitchinem, obyvatelé planety Marduk, kteří před mnoha lety (údajně před 450 000 lety), přišli (dnes bychom to mohli nazvat invazí) z planety Marduk na Zemi. V sumerských klínopisných textech jsou popsáni jako dobře vyvinuté lidské bytosti vypadající podobně jako větší lidé – v průměru 3 – 4 m vysocí. „Zatímco Enlil, Enki a Ninchursag sestoupili na zem, Anu zůstal v nebeském příbytku jako vládce. Anu vládl se svojí družkou Antum, s jedním ministrem, třemi veliteli Mu, dvěma veleknězi psané moudrosti, jedním ministrem pokladny, se dvěma vrchními a pěti pomocnými písaři“. Podle klínopisných textů sem přišli dobývat zlato. Jejich vůdce Enki rozhodl, aby zde byly provedeny pokusy s vytvořit inteligentní bytost – Člověka. Anu občas přijel na Zemi na návštěvu a Ištar občas navštívila Anua ne nebesích. Podle mýtů navštívil Anu (hlavní bůh) poprvé sídelní město naZemi roku 3760 př. n. l. a tím jedatován vznik civilizace v Mezopotámii. Enlilovo sídelní město se nazývalo Nippur „svazek nebe a země“, zatímco Babylon, sumersky Ka-dingir-ra znamená „brána boží“. Jakmile si Sumerové uvědomili tyto cesty bohů do jejich domovů a zpět na zemi, zjistili, že jejich příbytek nemůže být příliš daleko. Z toho je možné, spíše než na planetu, usuzovat na gigantickou kosmickou loď. Anunakové ovládali také božské zbraně ŠAR.UR a ŠAR.GAZ (královský lovec a královský zabiják).

Zecharia Sitchin tvrdí, že všichni bohové civilizací středního východu, Egypt nevyjímaje, byli totožní, měli jen jiná jména a byli to právě Anunakové! Egyptský bůh Ptah je Enki, jeho syn Ra není nikdo jiný než Marduk. Thoft (Thovt) byl v Sumeru zase nazýván jako Ningishzidda atp. Po schválení celého projektu začal Enki společně s Ninhursag (což byla údajně vedoucí lékařského týmu) s úpravou lidského genetického kódu tím, že do něj vkládal geny Anunaků. Tím stvořili pracovní sílu s jejichž pomocí mohli rychleji a méně namáhavěji získávat zlato. Zajímavé je, že v Mezopotámii byl Bůh znázorňován dvojicí navzájem propletených hadů, tedy znakem dvoušroubovice DNA.

Ve všech náboženstvích, bájích a eposech se často mluví o tak zvaném neposkvrněném početí, kdy bůh v lidské nebo i zvířecí podobě způsobil, že vybraná žena otěhotněla a poté přivedla na svět potomka bohů. Ti se potom stávali významnými zakladateli dynastií, které vládly mocným říším nebo znamenitými učenci, léčiteli nebo proroky.Ve starých klínopisných tabulkách se píše i o jiném možném způsobu křížení mimozemšťanů a lidí. Jedná se o Asyrského krále Ašurbanipala (668 – 622 př.n.l.) v jehož knihovně se našel epos o Gilgamešovi. Ten byl údajně také neposkvrněně počat. Byl to syn bohyně Ištar, která ho v dětství kojila. Ištar musela být buď přímo mimozemšťanka nebo už mutantka, protože v jednom klínovém textu se píše: „Její čtyři prsy spočívaly na tvých ústech; ze dvou jsi sál, do dvou jsi zabořil obličej“. Ze všech podobných textů vyplývá, že „bohové“ se rozmnožovali jinak než nám známým způsobem. Proto také sex je označován za prvotní hřích a v některých náboženstvích chápán jako něco nečistého.

O Anunnacích a mnoha dalších věcech vypovídá sumerský epos Enuma eliš. Ze sumerštiny můžeme výraz Anunakové volně přeložit jako „knížecí sémě“ nebo také „děti boha Anu“. Jejich celkový počet se pohybuje okolo šesti set. V Dolní zemi se později ze sedmi z nich stali soudcové. Patří do sorty nižších bohů, jejich regionem působení byla Země a můžeme je tedy podle současného slovníku nazvat výzkumníky. Jejich protějškem byli Igigi, kteří vládli na nebesích a obsluhovali tedy kosmický komplex. Anu, Enlil, Marduk a ostatní se mezi Anunaky neřadili – nebyli tedy „dobyvatelé“ této planety, ale vládci na planetě Marduk. Dnes bychom je mohli označit za kapitána kosmického komplexu, jeho zástupce a štáb.

Tyto bytosti se postupem času objevily v náboženské mytologii celého tehdejšího světa. Marduk, doslovný význam „boží tele“, syn Ea, podle všeho bůh magie a čarování z raných věků. Právě tohoto boha zřejmě začali opět krátce vzývat Židé, když si , jak je v bibli psáno, zhotovili zlaté tele. Tento dvouhlavý sluneční bůh dostal přídomek Bel „lord-pán“ a byl ztotožněn s Enlilem (sumerský bůh země a vzduchu a stvořitel), zejména on převzal vedoucí postavení v babylonském pantheonu během zápasů s Tiámat, mořským drakem ze slaných vod oceánu, symbolem chaosu a vod. Marduk coby nebeský šampión zabil Tiámat, a připevniv si tabule osudu Ma na vlastní hruď vytvořil nové světové uspořádání, které se týkalo i lidské rasy. Je to zvláštní mýtus o stvoření. Monstrum chaosu, byť zabito a roztrháno zůstalo jako tělo vesmíru a manifestovalo se ve svých dětech – bozích a bohyních od nichž právě Bel-Marduk obdržel vzdání úcty jako potvrzení svého primátu v jejich kruhu. Tato alegorie má zřejmě znázornit, že část planety byla použita pro vytvoření planety zcela nové, obdařené životem.Marduk, syn Enkiho se někdy kolem roku 2000 př.n.l. utkal s Ninurtou, synem Enlilovým a porazil ho v boji o trůn nejvyššího božstva. Když byl Marduk povýšen na krále bohů na zemi, byla mu jako nebeský protějšek přisouzena planeta nefilů (Nefilim – ti, kteří sestoupil z nebe na zem), dvanáctá planeta. Babylóňané později tento mýtus upravili a dobyvatelskou planetu přejmenovali na Marduka a jejím znakem byl kříž. Marduk zpravil shromáždění bohů o tom, že středem jím stvořeného světa je Babylon, kde také postavil honosný palác. Jeho výsadní postavení v Mezopotámském náboženství a jeho široký vliv na Kannaánskou mytologii se vysvětluje jako výsledek politické a ekonomické provázanosti s městem (Babylon), které se stalo dominantním v době úpadku sumerské moci.

Anunakové se samozřejmě neztratili. V pravěku došlo k odletu těch nejvýše postavených, kteří zároveň zničili veškerou infrastrukturu, potřebnou pro vesmírné cesty, aby zabránili případnému návratu „padlých andělů“, kteří byli potrestáni tím, že zde byli ponecháni. Vzdáleně bychom je mohli přirovnat k trestancům, vyváženým kdysi z Anglie do Austrálie. K dispozici jim tady zůstaly dosluhující létající stroje a jednoduché přístroje a zařízení, která si byli schopni zhotovit sami. Většina z nich prostřednictvím manželských svazků stále více splývala s lidskou rasou. Samozřejmě se ale snažili lidskou rasu ovládat a využívat ke svému prospěchu. Důkazem, který se zachoval do dnešních dnů je „výchova“ židovských kmenů, popsaná ve Starém zákoně. V jejich genetické výbavě však pravděpodobně stále zůstávaly schopnosti, které je činily výjimečnými, jako byl například Alexander Veliký nebo Ježíš.

Toto pokolení se projevilo značnou kreativitou, která se u jiných národů po celou dobu jejich existence neprojevuje. Všechny národy na světě jsou schopny po tisíce let opakovat to, co se jejich předkové kdysi naučili, ale nemají nejmenší potřebu na tom cokoli měnit. Naopak nové pokolení Anunaků stálo u kolébky všech vědeckých a technických objevů. Toto ohnisko se zrodilo ve Středomoří a rozšířilo se postupně do celé Evropy, zatímco ostatní národy zůstávaly stále více pozadu. V osmnáctém a devatenáctém století došlo k přeměně kvantity na novou kvalitu, což způsobilo obrovský posun vpřed, který dnes nazýváme technická revoluce. Tento rozvoj se ještě více urychlil ve dvacátém století, jako kdyby toto snažení směřovalo k nějakému určitému termínu.

Jestliže budeme akceptovat tuto teorii, potom už bude snadné vysvětlit, proč se v lidské populaci čas od času objeví mimořádní lidé s mimořádnými schopnostmi. Byli to například lidé, kteří prosluli významnými vynálezy, často dodnes nepochopenými (Nikola Tesla), pisatelé fantastických románů, předpovídajících další technický vývoj (Jules Verne), spisovatelé píšící o vesmírných tělesech údaje, které byly potvrzeny až v dnešních dnech (Jonathan Swift) a samozřejmě vědci typu Alberta Einsteina.

Tato teorie nabízí i vysvětlení, proč někteří lidé mají mimořádné schopnosti a proč se dějí věci, které nejsme schopni vysvětlit (paranormální jevy).

Potom budeme muset ovšem také připustit, že tito lidé mají svoji tajnou organizaci a tajná bratrstva, tak jak je známe z historie a nenápadně ovlivňují světové dějiny. Protože neustále mezi sebou bojují o moc, je lidská historie historií válek, jejichž ničivost stoupá s postupujícím technickým rozvojem. Je však zřejmé, že se dohodli na tom, že jaderná válka je nepřípustná, protože by ohrozila jejich vlastní existenci. Proto, přestože bylo v uplynulých letech mnoho důvodů pro její rozpoutání, nikdy se tak nestalo.

Na druhé straně je ovšem velmi pravděpodobné, že jsou odpovědni za holocaust, protože zřejmě měli ještě nevyřízené nějaké účty s výjimečným židovským národem nebo se jím cítili ohroženi.

Přestože sami nastartovali rozvoj lidské společnosti, považovali zřejmě za nezbytné sesami před ní chránit a svoji přítomnost i činnost ukrýt. Proto po zlikvidování všech důkazů o své přítomnosti ještě ve starověku, pokračovali v jejich ničení v průběhu válek. Byli vražděni kněží, kteří byli jakousi pamětí národů, vypalovány knihovny, bořeny památky, aby stopy jejich existence na Zemi byly co nejvíce zameteny. Posledním místem, které by mohlo prozradit jejich existenci byla Jižní a Střední Amerika, jejíž národy mezi sebou příliš neválčily, chrámy byly zachovalé, kněží si nadále předávali svoje vědomosti a bylo nebezpečí, že by zvídaví Evropané mohli objevit něco, co by činnost Anunaků mohlo ohrozit. Proto bylo prostřednictvím církve svaté a španělských dobyvatelů toto nebezpečí eliminováno. Obyvatelstvo a především kněží byli vyvražděni, písemné památky spáleny, chrámy i světské stavby pobořeny, zlaté artefakty přetaveny.

Tím to ovšem neskončilo, protože ne všechno bylo možno zničit a proto tato činnost pokračuje i v dnešní době. Pokud je to možné, jsou nepohodlné nálezy zatajovány, nepohodlní vědci zesměšňováni, skandalizováni a v krajních případech umlčováni i jinými způsoby. Úvahy o možných návštěvách mimozemšťanů, či dokonce o jejich spolupráci s místní elitou Anunaků, zastoupenou ve vládách některých velmocí je zapírána nebo zesměšňována.

Jakou planetou je Marduk?

Kde ale můžeme Marduk na obloze najít? Babylónský stvořitelský epos jasně říká, že planeta Marduk byla vetřelcem, Sumerové jej nazývají Néberu (Panna života), podle hvězdy od které přicházel (planeta křižovatky, planeta přechodů). Podívejme se co nám říká babylónský epos:

Néberu – nechť pevně drží přechody nebes a země tak,
že nahoře i dole je nikdo nepřekročí a na něj každý čekat bude!
Néberu jest jako hvězda, jež na nebi jasně září.
Leží na křižovatce drah a ostatní jen na ni hledí a takto praví:
„Jméno toho, jenž středem moře neúnavně přecházel, budiž Néberu, držitel středu!”

K zamyšlení nutí ovšem v této souvislosti jiná část eposu kde seříká, že „na počátku existovala jenom voda (nebo snad vlnění ?) a všude panoval chaos……. Bůh seděl na vodě jako pták na vejcích a vyseděl z chaosu život“. Přinesl snad Marduk tento život do Sluneční soustavy?

Marduk (křižující planeta) je v každém případě planeta s velmi dlouhou oběžnou dobou, která: „skryté taje vědění odhaluje … nejzazší končiny vesmíru zří“. Byl popisován jako pozorovatel všech ostatních planet. Marduk je údajně na dvojité oběžné dráze mezi dvěma slunci: mezi naším Sluncem a dalším, chladným tmavým sluncem, daleko – vně naší sluneční soustavy, snad v souhvězdí Orion. Je docela možné, že to není planeta v pravém slova smyslu, ale spíše obrovský kosmický komplex připomínající oběžnou dráhou kometu. I Sumerové měli v pojmosloví dvě slova, vystihující tuto možnost: AN. UR (nebeská základna) a E. NUN (božský příbytek). V případě, že je tento komplex na své vesmírné pouti poháněn „slunečními větry“ musí mít také vesmírné „plachtoví“. Neúspěšný pokus NASA v červnu 2005 nám představil přístroj s takovýmito řiditelnými „plachtami“. Vycházely vějířovitě z centrálního tělesa a připomínaly křídla větrného mlýna. Byly tak velké, že celé těleso mělo být vidět pouhým okem.Co by asi bylo ze Zeměvidět, kdyby se na dohled přiblížilo gigantické vesmírné plavidlo, opatřené několik desítek kilometrů velkým vějířem „plachet“, které byly navíc pozlacené, aby lépe odrážely sluneční paprsky? Proč se v mezopotámské kultuře nacházejí na různých arkadských stélách a hraničních kamenech vyobrazení, na nichž vidíme dvě velká slunce a Měsíc? Všude, kde archeologové odkrývali památky na středním východě, doprovázel znak „okřídleného slunce“ všechny významné plastiky. Byl nalézán u králů, knězů, byl vyryt do pečetních válečků, vznášel se nad obrazy bitev i na zdech chrámů. Zdobil předměty jak hliněné, kamenné tak i dřevěné. Uctívali jej v Sumeru, Akkadu, Asyrii, Babylonii, Elameii, Urarteii, Mari, Nuzi, Mitanni, Kenáánu, Egyptě, Persii. I chetitští panovníci uznávali tento znak za nejvyšší.

V populárně vědeckém televizním cyklu BBC s názvem Kosmické tisíciletí byla prezentována zcela konkrétní myšlenka na vytvoření kosmických měst až s 10 000 obyvateli, která by se mohla volně pohybovat kosmickým prostorem a i mimo Zemi montovat další takové kosmické komplexy v místech, kde by bylo možno najít vhodné suroviny.

U všech kultur byl příchod této planety znamením neklidu a nastávajících katastrofických dnů. Starodávné texty mluví o této události jako očekávané, předvídatelné a pozorovatelné události a jaký dopad bude mít její další příchod na lidstvo. Den Mardukova příchodu bude doprovázen uragány, zemětřesením, záplavami a dokonce prý se Země přestane jeden den otáčet kolem své osy! Jde tedy o náhodné, pravidelně se opakující jevy nebo o „kosmické inženýrství“ a drastické ovlivňování života na Zemi? V sumerských textech se píše, že z planety Uran byly vyrvány 4 obrovské kusy hmoty, kterými potom Marduk jako by zaútočil na Tiámat. Jestliže tedy Marduk působil tak obrovskou silou na okolní planety, musely tyto gigantické síly působit opačně i na Marduk, který by se tak rovněž nevyhnul masivnímu poškození, alespoň povrchových struktur. Protože se Marduk periodicky vrací, je logické, že by se tato devastace musela každých 3 600 let opakovat. Nelze ovšem vyloučit podobné střety ani při cestování v dalekém vesmíru, takže bychom tuto planetu mohli považovat za vesmírného otloukánka. Vyloučit nelze ani přímé srážky s jinými tělesy, při kterých by Marduk jako planeta mohl být zcela zničen. Musíme si proto položit otázku, zda Marduk byl skutečně vyvržen z jiné sluneční soustavy a jeho činnost zde na Zemi souvisí se snahou zachránit zbytky života na své planetě a nebo zda je to zcela jinak. Že se jedná o plánované lety cizí civilizace na řiditelném vesmírném komplexu disponující technologiemi na využívání například nám dosud neznámé „temné hmoty“ a „temné energie“. Tím by bylo snad možné vysvětlit usměrňování gigantických sil a jejich využívání při ničení a tvorbě planet. Je to pro nás sice nepředstavitelné, ale uměl by si například poměrně technicky zdatný Napoleon představit, že zanedlouho bude možné vymazat z povrchu zemského v jediném okamžiku celá obrovská města?

Návrat Marduka je očekáván v roce 2012, což souhlasí s mayským kalendářem , který končí roku 2012. Bylo zjištěno, že k tomuto datu Slunce křižuje galaktický rovník a rovinu ekliptiky, uzavírá se celá perioda rotace zemské osy, a začíná nový „Posvátný strom“. Přichází konec Věku Světa a začíná Nový věk. Pokud je to pravda, pak prokázali Mayové opravdu velice detailní znalost astronomie.

Americká vesmírná agentura NASA nedávno oznámila, že v roce 2029 se má s Zemí střetnout asteroid, označovaný jako 99942 Apophis. Toto těleso o průměru 320-390 m by způsobilo podobnou katastrofu, jaká způsobila vyhynutí dinosaurů. Výpočty ukázaly, že v případě, že by asteroid okolo Země pouze proletěl, má se vrátit o sedm let později a do třetice roku 2054. Později bylo měření upřesněno s tím, že těleso Zemi nezasáhne. Můžeme si proto v této souvislosti položit otázku – vrací se Marduk do Sluneční soustavy?.

Úvaha o vzniku života na Zemi.

Shrneme-li dosavadní fakta, můžeme se už pokusit o nástin možné teorie vývoje života na naší planetě. Předně doporučuji vyloučit často používaný termín „náhoda“, protože i Albert Einstein prohlásil, že „Bůh nehraje v kostky“. Začněme tedy nesporným faktem, že do Sluneční soustavy zabloudila planeta nebo spíše gigantický kosmický komplex, nazývaný Marduk/Nibiru Civilizace na tomto vesmírném poutníkovi byla vysoce vyspělá a ovládala vesmírné síly natolik, že mohla ovlivňovat i dráhy planet. Nazveme-li tuto činnost kosmickým inženýrstvím, mohli potom tito inženýři zničit planetu Tiámat, která způsobovala nerovnováhu Sluneční soustavy a vytvořit planetu Zemi, schopnou přijmout nový život. Aby byla planeta lépe ovladatelná a regulovatelná, bylo dovnitř planety implantováno železné jádro. Tím bylo mimo jiné zajištěno vnitřní teplo planety a její elektromagnetické vlastnosti. Elektromagnetické pole chrání veškerý život před nebezpečným slunečním zářením. Pomocí magnetických siločar se orientuje mnoho zvířat a ptáků, ryb a hmyzu. Lze se domnívat, že elektrická citlivost Země pravděpodobně umožňuje i dálkové ovládání nejen životního prostředí, ale i kosmického genetického kódu. Vždyť je známo, že lidský mozek je složitým vysílačem i přijímačem elektromagnetických impulzů.

Potom byla planeta přesunuta na oběžnou dráhu blíže ke Slunci a bylo zahájeno „stvoření světa“, tak jak je popsáno v Bibli. „Budiž světlo“. Tento výrok neznamená, že „Bůh“ rozsvítil Slunce, protože to už tady bylo před vznikem planet sluneční soustavy. Tento výrok znamená, že bylo okolo Země vytvořeno prostředí, rozptylující sluneční světlo. Jak už víme, vesmír se jeví z kosmického prostoru nebo třeba z Měsíce, kde není atmosféra jako černý, pouze s bodově zářícími zdroji světla (Slunce, Měsíc, hvězdy). Tak musel vesmír (obloha) vypadat i ze Země, pokud neměla obal, rozptylující světlo. Nejprve tedy byla vytvořena silná vodní slupka okolo Země, rozptylující sluneční paprsky a vytvářející skleníkový efekt. Tím se vytvořilo skleníkové podnebí po celé zeměkouli a voda na Zemi se začala vypařovat, čímž byla vytvořena atmosféra. To Bible popisuje slovy: „ Řekl také Bůh: Buď obloha u prostřed vod, a děl vody od vod!“ („Bůh“ oddělil vody na obloze od vod na zemi). Pak už jen zbývalo vytvořit pevninu a mohlo se začít s implantováním života podle jednotného kosmického kódu. Nikdo pravděpodobně nebude zpochybňovat, že kdysi dávno (datování se může různit, protože, jak známo, všechny datovací metody jsou nepřesné) zde byly zcela jiné životní podmínky. Dokládají to nálezy obrovských plavuní a přesliček, ale také živočichů. Na Radnicku nedaleko Plzně byly nalezeny pozůstatky vážky, rozpětí jejíž křídel dosahovalo téměř 1 metr. Tento gigantismus přešel postupně z hmyzího světa i do světa plazů, takže se vyvinuli obrovští dinosauři. Protože byly nalezeny i kosterní pozůstatky hominidů, jejichž výška přesahovala 3 metry, lze z toho vyvozovat, že tyto příznivé životní podmínky trvaly do relativně nedávné doby, která by se nechala vyjádřit v milionech nebo možná jen v tisícovkách let.

I přes intelektuální vyspělost posádky však s největší pravděpodobností nedošlo ke shodě v tom, jak zde ovlivnit vznik života a na kosmickém korábu došlo pravděpodobně ke vzpouře. Vítězná strana po odstranění nepohodlného vůdce rebelů potom pokračovala ve svých plánech. Nepodařené genetické výrobky byly zlikvidovány potopou světa, způsobenou zrušením vodní slupky, z níž veškerá voda vypršela na Zem, kde způsobila jednak potopu světa v oblastech okolo rovníku a několik kilometrů silné ledovce ve vyšších zeměpisných šířkách a na pólech. Výjimkou se stala Austrálie a Nový Zéland, které se v této době odtrhly od Antarktidy. Tím se stalo, že v této části světa se zachovaly některé předpotopní formy života, které jinde na světě nejsou. Není bez zajímavosti, že podobné evoluční anomálie se nacházejí i na ostrově Madagaskar.

Vypěstovaný člověk (homo sapiens) byl poté školen v různých vědních disciplínách i řemeslech a využíván pro potřeby „bohů“.

Nejdůležitější mezníky vývoje člověka

Abychom snáze pochopili ohromné časové úseky v dějinách Země, můžeme si představit tisíc let jako tisíc milimetrů, tj. jeden metr a takto počítat dále.

1000 let1m

100 000 let100m

1 000 000 let1 000m=1km

60 000 000 let60 km

500 000 000 let500 km

4 500 000 000 let4 500 km

Stáří Země současní vědci odhadují na 4,5 miliardy let, tj. 4 500 km na časové ose. Před půl miliardou let, tj. před 500 000 000 lety (500 km) nastala tzv. kambrická exploze, tj. prudký rozvoj jenoduchých živých organizmů v zemském praoceánu. Hominidé žijí podle současných vědeckých údajů na Zemi asi 2 000 000 let, tj. 2 km na časové ose. Celý tento časový úsek je označován jako starší a střední doba kamenná. Naše známé dějiny, dějiny lidské civilizace počínající v Sumeru (Mezopotámii) bychom mohli znázornit jako pouhých 6 metrů na časové ose. Je to období, označované jako mladší doba kamenná. Nástroje byly primitivnější než ve starší době kamenné, což dokazuje vyhynutí populace v důsledku globální katastrofy a nový začátek života.

A co o tom říkají staré židovské pověsti, Bible a sumerské klínopisné tabulky?

5 „dnů“Vytvoření podmínek pro život a postupné vytváření fauny a flóry ( 5 dnů božích je podle židovských pověstí přibližně 15 pozemských let, což však také nemusí být úplně přesné). Podle hinduistického učení například „1 věk“ trvá 432 000 let. Není toto jeden „boží den“?

400 000Přistání Anunaků na Zemi

300 000Začátek vlády dlouhověkých králů (bohů) z řad mimozemšťanů, pokusy s naklonováním člověka

150 000Vznik Homo sapiens, králové z řad „polobohů“; období megalitických kultur

24 500Potopa světa a doba ledová

20 300Počátek nového osídlování Země, život jen v okolírovníku, vznik prvotních civilizací, Atlantida jako centrum světové vzdělanosti

14 800Boje o rozdělení světa, vznik pyramid v Gíze, život na úrodné Sahaře,

8 500Zničení Atlantidy, vyvrásnění podmořských Atlantických hřbetů,ústup doby ledové, konec života na Sahaře

3 800Návrat království božího, Sumerové, egyptská „stará říše“, vznik písma a matematiky.

Převzato:http://www.bruttals.estranky.cz/