Senzační odhalení v lidském genomu
ZÁLEŽITOST S ADAMOVÝMI MIMOZEMSKÝMI GENY
Podle čího obrazu byl stvořen Adam, prototyp moderního člověka – homo sapiens?
Bible uvádí že Elohim tehdy řekl: “Udělejme člověka ke svému obrazu, podle své podoby…” Máme-li však akceptovat podmíněné vysvětlení záhadného vzniku speciální sady lidských genů, nabídnuté vědou po ukončení projektu lidského genomu v polovině února, pak je za vše zodpovědná skupina baktérií!
“Humbling” (ponížení) bylo převládající adjektivum používané členy vědeckých týmů a médii, oznamujícími významný poznatek, totiž to, že lidský genom nemá předpokládaných sto až sto čtyřicet tisíc genů (ve šroubovici DNA, která řídí produkci aminokyselin a proteinů) ale pouze něco málo přes třicet tisíc. Tedy o trochu více než dvojnásobek genů mušky octomilky (13 601) a zhruba o padesát procent překonáváme dešťovku (19 098). Náhlý pád ze špičky genetického Stromu života!…
Ke všemu se zhroutila i představa o unikátnosti lidského genomu. Ukázalo se, že ze šimpanzem máme 99, a ne pouze předpokládaných 95 procent společného a až na 70 procent se blížíme myším. Zjistilo se, že domněle lidské geny mají také všichni obratlovci, stejně jako bezobratlí, rostliny, houby a dokonce i kvasinky, u nichž plní tytéž funkce. Získané poznatky potvrdily, že veškerá pozemská DNK má společný zdroj, což vědcům umožnilo rekonstruovat plán vývojového procesu. Lze vysledovat jak se z původně jednoduchých vyvíjely geneticky stále komplexnější organizmy, které v každé etapě adoptovaly geny nižších životních forem a vytvářely stále komplexnější a vyšší životní formy — kulminující v Homo sapiens.
Hlavolam
Jenže — na vertikální křivce evoluční linie, obsažené v lidském i ostatních analyzovaných genomech, vědci narazili na cosi nepochopitelného. V článku publikovaném v Science je jako „The head-scratching discovery by the Public Consortium” označena skutečnost, že lidský genom obsahuje 223 genů, které nemají žádné nezbytně potřebné předchůdce na žebříčku genetické evoluce.
Jak tedy člověk přišel k těmto záhadným genům?
V průběhu celého evolučního vývoje, od baktérií k bezobratlým (jako jsou rodokmeny kvasinek, červi a mouchy – což se podařilo rozluštit) k obratlovcům (myši, šimpanzi) a nakonec k modernímu člověku, těchto 223 genů v uvedených předchozích fázích úplně chybí. Zajisté, vědci mohou vysvětlovat jejich přítomnost v lidském genomu odvoláním na “spíše nedávný” (na časové škále evoluce) “pravděpodobně horizontální transfer prostřednictvím baktérií.”
Jinými slovy: Předpokládá se, že v relativně nedávné vývojové fázi získal moderní člověk celých 223 genů nikoli přičiněním postupné evoluce (po „vertikálních větvích Stromu života“), ale po horizontální linii, formou postranního vkladu genetického materiálu — od baktérií…
Úžasný rozdíl
Na první pohled by se možná mohlo zdát, že při jejich množství není 223 genů nijak mnoho. Ve skutečnosti je ovšem každý jednotlivý gen příčinou značných rozdílů u každé individuality, takže 223 genů představuje u druhů jako jsme my úžasný, doslova nebetyčný rozdíl.
Lidský genom se skládá z více než tří miliard nukleotidů ( “pismena” A-C-G-T jsou zástupnými iniciálkami čtyř nukleokyselin, jejichž kombinace hláskují veškeré formy pozemského života), z nichž je jen o málo více než jedno procento seskupeno do funkčních genů. Záznam každého z těchto genů obsahuje tisíce řádků zaplněných kombinacemi uvedených čtyř „písmen“. Rozdíl mezi dvěma osobami přitom lze vyjádřit jediným odlišným “písmenkem” mezi tisícovkami iniciál, obsažených v „abecedě“ záznamu DNK. Ano. Genetický rozdíl mezi člověkem a šimpanzem sice je menší než jedno procento, jenže jedno procento z 30 000 genů je 300…
Už pouhých 223 genů představu je více než dvě třetiny rozdílu mezi mnou či vámi a šimpanzem!
Analýza funkce těchto genů pomocí hláskování proteinů, podle výsledku Public Consortium team publikovaných v časopisu Nature, ukázala, že zatím co ani jeden z nich není důležitý pro fyziognomii těla, ale všechny souvisí s psychickými funkcemi. Ba co víc, jsou zodpovědné za tvorbu důležitých neuroenzymů, ve větvi, která se vyskytuje pouze v mitochondriální porci DNK — takzvané “Evině DNK“, již lidstvo dědí pouze po mateřské linii vedoucí zpět až k první “Evě.” Tento objev už sám o sobě zpochybňuje výklad o „vložení“ nadbytečného kódu prostřednictvím baktérií.
Vratká teorie
Jak jisti jsou si vědci, předpokládající, že natolik důležité a komplexní geny zodpovědné za ohromné lidské výhody jsme získali “zřejmě později”, laskavým prostřednictvím infekčních baktérií?
“Byl to skok, který neodpovídá současným evolučním teoriím,” říká Steven Scherer, ředitel Centra mapování sekvencí lidského genomu na Baylor College of Medicine.
“Nejsme schopni identifikovat žádný natolik mocně preferovaný zdroj baktérií, které by byly schopny uskutečnit domnělý horizontální přenos genů,” říká zpráva v Nature. Tým Veřejného konzorcia provádějící podrobný výzkum zjistil, že asi 113 genů (z celkem 223) “sice lze nalézt u bakrérií” — jenže úplně chybí u bezobratlých živočichů. Analýza proteinů nevysvětlitelných genů rychle ukázala, že z 35 identifikovaných má pouze deset svůj identický protějšek u obratlovců (od krav přes hlodavce až po ryby), ale 25 z 35 se vyskytuje výhradně u člověka.
“Není objasněno, zda tento přenos proběhl z baktérie na člověka nebo z člověka na baktérii,” cituje Science názor Roberta Watersona, místoředitele washingtonského University’s Genome Sequencing Center.
Ale jestliže tedy člověk předal tyto geny bakteriím, odkud je předtím získal?
Role Anunnaki
Čtenáři mých knih se teď už asi usmívají, protože znají odpověď.
Vědí, že biblické verše zabývající se Adamovým stvořením jsou zhuštěnou reprodukcí mnohem detailnějších sumerských a akkadských textů zaznamenaných na hliněných tabulkách, v nichž je role bytostí nazývaných v Genesis Elohim připisována Anunnaki – “Těm, kteří sestoupili na Zemi z nebe.”
Jak je detailně popsáno v mých knihách, počínaje 12 planetou (1976) a dále v Genesis Revisited (česky pod názvem Návrat ke Genesis) a The Cosmic Code, přišli Anunnaki na Zemi před zhruba 450 000 lety z Nibiru — planety, která je členem našeho slunečního systému a jejíž protáhlá oběžná dráha ji přináší do naší části nebes vždy po 3600 letech. Přišli, protože potřebovali zlato jimž chránili svou poškozenou atmosféru.Protože při vyčerpávají dřině při jeho dolování potřebovali pomoc, přišel jejich šéf-vědec Enki s návrhem aby využili svých genetických znalostí k vytvoření potřebných primitivních dělníků.
Ostatní vůdci Anunnaki se ptali: Jak můžeš stvořit novou bytost? Odpověděl:
„Bytost, kterou potřebujeme už existuje;
všechno, co musíme udělat je vložit jí naši pečeť.”
Stalo se tak před asi 300 000 lety.
To, co měl na mysli, bylo genetické zdokonalení existujícího hominida, který se na zemi vyvinul vlastní evolucí, přidáním některých genů výše vyvinutých Anunnaki. O tom, že Anunnaki, kteří už před 450 000 lety dokázali cestovat vesmírem, ovládali genetickou vědu (na jejímž prahu nyní stojíme) nemůže být pochyb. Zřetelně to vyplývá nejen z aktuálních textů, ale také z množství vyobrazení dvojitého helixu DNK v podobě dvou propletených hadů (což je ostatně symbol dosud užívaný pro medicínu a léčení) — viz ilustraci ‘A’ dole.
Když vůdci Anunnaki projekt odsouhlasili (jak vyznívá z biblického ”Udělejme člověka, Adama, ke svému obrazu”), pustil se Enki s pomocí Ninharsag, hlavního „zdravotnického důstojníka“ výsadku Anunnaki, do genetického inženýrství přidáváním a kombinací genů Anunnaki s geny již existujícího hominida.
Když bylo po mnohých pokusech a omylech, jak je popsáno v dávnověkých záznamech při jejichž čtení se tají dech, konečně dosaženo perfektního modelu pozemšťana, pozdvihla Ninharsag dítě do výše a zvolala: “Moje ruce ho udělaly!” Starověký umělec zachytil tuto událost ve scéně na pečetním válečku (ilustrace ‘B’).
Jsem přesvědčen o tom, že takto jsme přišli ke svým jedinečným, nadbytečným genům. To, co vtisklo Adamovi a Evě dnešní podobu, bylo v „obraze“ Anunnaki, ne v baktériích.
Mimořádně významná záležitost
Jestliže další vědecký výzkum bez jakýchkoliv pochyb nepotvrdí, že jediným možným zdrojem nadbytečných genů byly skutečně baktérie, a neprokáže, že infekce umožnila “horizontální transfer” genů směrem od baktérií k člověku, ne naopak, je jediným zbývajícím použitelným rozřešením to, které nabízejí tisíce let staré sumerské texty.
To také nakonec patrně zbude jako jediná možnost k vysvětlení záhady 223 cizích genů v našem genomu, a současně potvrdí moderní vědu Anunnaki a jejich genetický výkon na Zemi.
ZECHARIA SITCHIN
ilustrace A ilustrace B
Informace citované v tomto článku zveřejnilo Public Consortium v Nature, 15. února 2001
a Celera Genomics ve Science z 16. února 2001.
Translation © GeWo 2001
Zecharia Sitchin
ZÁLEŽITOST SE SKRYTOU PLANETOU
„Daleko za hranicemi slunečního systému sestávajícího z devíti planet může být těleso o velikosti Marsu, které kdysi bylo — a možná stále je — jeho členem“
Je tenhle odstavec vyňatý ze scifi románu, nebo snad pochází z nějakého Sitchinova článku o Nibiru?
Ne. Je to úvodní odstavec ze zprávy v Science News ze 7. dubna 2001, uveřejněné pod titulkem „Kometa létající po náhodné oběžné dráze byla ovlivněna skrytou planetou.” („A Comet’s Odd Orbit Hints At Hidden Planet.”)
V článku jsou uvedeny závěry mezinárodního týmu astronomů studujících nepravidelnou kometu 2000 CR/105, objevenou v minulém roce. Obíhá po velmi rozsáhlé eliptické dráze, která ji odnáší až do vzdálenosti zhruba 4.5 miliardy kilometrů od Slunce (aphel). Nejblíže se k němu dostane na vzdálenost Neptuna; perioda oběhu je “něco kolem 3 300 let” (Sky&Telescope News z 5. dubna 2001).
“Tou měrou protáhlá oběžná dráha je obvykle znakem toho, že se dotyčný objekt dostal do gravitačního vlivu nějakého masivního tělesa,“ píše R. Cowen ve Science News.Byl to gravitační „tah“ Neptuna?
Ze studie publikované v časopise Icarus vyplývá, že tým astronomů, vedený Brettem Gladmanem z Observatoire de la Côte d’Azur v Nice, Francie, tomu po důkladné analýze všech možnosti nevěří. Alternativou je, říká Gladman, že “v dráze této komety může mít prsty nějaká ze Země neviditelná planeta” zhruba o velikosti Marsu, „která se může nacházet asi 200 AJ od Slunce,“ tedy v takzvaném Kuiperově pásu plném kometárních a jiných planetárních trosek. Přítomnost takového tělesa může také zdůvodnit, „proč mají některá tělesa v tomto pásu dráhy odkloněné od roviny (ekliptiky), v níž obíhá všech devět známých planet slunečního systému.“
“V Kuiperově pásu nepochybně ´dělá peklo´ něco masivního,“ řekl magazínu Harold F. Levison ze Southwest Research institute v koloradském Boulderu, a dodal: „Otázkou je, jestli to tam pořád ještě je.“
“Dráha komety změněna mysteriózní planetou” (Comet’s Course Hints at Mystery Planet), stálo 6. dubna 2001 v titulku článku v časopisu Science, který uvádí novinky z astronomického výzkumu. Ve zvláštní zprávě, kterou zveřejnil holandský astronom Govert Schilling, jsou všechna zjištění shrnuta do jediného odstavce:
„Mezinárodní tým astronomů oznámil, že kolem Slunce obíhá po nepravidelné a velmi protáhlé dráze jakási superkometa, což podněcuje k úvaze, že se na nejzazším okraji naší sluneční soustavy skrývala jakási planeta…A co víc, neznámý objekt je tam pravděpodobně dosud.“
Nuže, jak pravili Sumerové…
Čtenáři mých knih si teď mohou spolu se mnou říct: „Co je na tom nového?“
Už od uveřejnění své první knihy (Dvanáctá planeta) v roce 1976 jsem tvrdil, že nejen sumerské, ale i ostatní středovýchodní texty a znázornění ukazují, že tamní starověké národy byly velmi dobře obeznámeny s úplnou skladbou našeho slunečního systému, který mimo Slunce a Měsíce obsahuje deset (ne devět) planet — desátá planeta (čili dvanáctý člen našeho solárního systému) oběhne Slunce po velmi protáhlé eliptické oběžné dráze jednou 3600 let. Její sumerské jméno je Nibiru.
Upozorňoval jsem i na to, že sumersko-akkadské texty jako Enuma Elish (takzvaný Babylonský epos o Stvoření) nejsou jen jakési mytologické pohádky, ale záznamy svědčící o důmyslně klasifikovaném, vyšším poznání. Vědecké a školské instituce (viz například předchozí článek Příběh o špatně umístěném čajníku) se tomuto nevyhnutelnému závěru urputně brání, jelikož jeho přijetí nevyhnutelně vyžaduje akceptanci prastarého tvrzení obsaženého v sumerské tradici — že Zemi navštívili mimozemšťané — ANUNNAKI, „Ti, kteří přišli (sestoupili) na Zemi z nebe“.
Podle mé interpretace starých textů byl Nibiru planetou, vyvrženou z cizího slunečního systému ve vzdáleném kosmu. Byla zachycena v našem slunečním systému poté, když v těsné blízkosti míjela Neptuna. Posléze se uvnitř systému zapletla do kolize s jednou z pra-planet, přičemž vznikly trosky tvořící nám známý pás asteroidů. V důsledku této srážky se také Země a Měsíc ocitly před zhruba 4 miliardami let tam, kde dnes jsou.
A víte už tohle? V článku „Neptune Attacks!“ (Neptun byl napaden!), který se objevil 7. dubna 2001 v magazínu New Scientist, Ivan Semeniak mimo jiné píše:
“V tom lze vidět nový důkaz toho, že se Země a Měsíc před asi 3,9 miliardy let srazily s neočekávaným mrakem smrtících kosmických trosek… Co spustilo tento útok? Muselo se změnit cosi ve struktuře slunečního systému.”
To “cosi,” a jsem si tak jist jako nikdy, byl příchod Nibiru.
Květen 2001ZECHARIA SITCHIN
Příběh o špatně umístěném čajníku
Neúspěšný pokus o vysvětlení prastaré astronomické záhady
Zecharia Sitchin
Nedávno jsem byl příjemně překvapen. Setkal jsem se totiž se starým přítelem: barevná obálka prvního vydání mé první knihy (Dvanáctá planeta, 1976) zdobila v dubnu 2000 stránky časopisu Sky & Telescope. Snímek dodal astronom E.C. Krupp pro svůj článek „Lost Worlds“ (Ztracené světy), v němž píše o špatně pochopených předpovědích konce světa (například s ohledem na 5.5.2000).
Téměř celá stránka je zasvěcena „různým astronomickým nedorozuměním“ — „Zecharia Sitchin píše knihy o pradávných kosmických kolonistech ze zmizelé „dvanácté planety“ která jednou násilně vtrhla do našeho slunečního systému.“Uznává (nebo běduje?), že „Sitchin, který tradicemi starých Sumerů potvrzuje svou neortodoxní rekonstrukci historie solárního systém, přiměl důvěřivé čtenáře k tomu, aby mu uvěřili“. Obrázky a příslušný článek naznačují, že „Sitchinova věc spočívá na otisku akkadského pečetního válečku z třetího milénia p.K. (viz reprodukci), a že Sitchin pouze podle šesticípé hvězdy, obklopené jedenácti body různé velikosti, usuzuje, že tato hvězda symbolizuje Slunce, zatím co v menších kroužcích vidí planety, včetně ztraceného dvanáctého světa.“
Rozpaky nad prastarým vyobrazením
Mé vtažení do článku o špatně pochopených proroctvích zkázy (jimiž se nezabývám, což ovšem není jediná lež v tomto artiklu), bylo záminkou k ponižujícímu překroucení vyobrazení na pečetním válečku VA/243, který jsem nalezl ve Vorderasiatischem Museu v tehdy ještě východním Berlině. Na tomto válečku je tak jako na mnoha jiných „mytologická scéna“, dekorovaná hvězdnými symboly — v tomto případě předpokládám, že zobrazují Slunce, obklopené všemi planetami které dnes známe, plus Měsíc a ještě jedno těleso navíc mezi Marsem a Jupiterem; planetu, jíž Sumerové říkali NIBIRU.
Zobrazení, a hlavně to, jak jsem ho interpretoval, totiž uvádí do rozpaků astronomy už téměř čtvrť století, protože přece není možné, aby ve starověku žijící lidé znali planety za Saturnem — o jakési nepřípustné „neznámé planetě“ nemluvě.Mé vysvětlení je, že tyto znalosti pocházejí od Anunnaki („Těch, kteří přišli na Zemi z nebe”), ovšem mimozemští návštěvníci jsou u vědeckého establishmentu v ještě větší klatbě.
Co si pak ale počít s pečetním válečkem VA/243? Existuje, je pravý a přinejmenším 4500 let starý… Když ne Sitchinova interpretace, pak co?
Sagitariův čajník
Takže, čtvrt století poté, co vyšla Dvanáctá planeta, přispěchal na pomoc článek ve Sky &Telescope. Dvě ilustrace v jeho příloze nabízejí alternativu. Za tímto účelem zde zveřejnili mou interpretaci zobrazení na pečetním válečku (vpravo dole), která je sice hezky barevná, jenže na ní přitom v rámci konvence vypustili klíčovou velkou planetu mezi Marsem a Jupiterem… Druhý obrázek (vlevo dole) ukazuje, že se „body“ kolem ústředního objektu dají spojit tak, aby „zhruba připomínaly čajník Sagitaria“:
Příloha s článkem ve „Sky & Telescope“.
Nahoře reprodukce obálky prvního vydání Dvanácté planety z roku 1976,
dole dvě zmiňované ilustrace z dílny magazínu.
Řešení matoucí záhady prastarých znalostí, jak uvádí článek, je toto: zobrazení „může docela dobře představovat jasnou planetu, například Jupiter, uprostřed známých hvězd; seskupení okolo hvězdě podobného objektu skutečně zhruba připomíná Sagitariův čajník.“
Takže, pokud ústřední objekt není Slunce, ale Jupiter (kterého staré národy znaly) a okolní objekty nejsou planety, ale část souhvězdí Sagitarius (kterého staré národy také znaly) — jsou Sitchinovi mimozemšťané a Nibiru nepotřební.
Chytrá teorie — jenže stojí na špatně umístěném čajníku…
„Přibližná podobnost“?
Sagitarius, je jednou z dvanácti konstelací zvěrokruhu (Sumerskou první, nazývanou PA.BIL, Obránce), byl ve starověku zobrazován jako lukostřelec. Toto pojmenování (Střelec) i vyobrazení se uchovalo až dodnes. Ale pak nějaký moderní astronom (při půlnočním čaji?) rozhodl, že ústřední část Střelce připomíná čajník:
„Hubičku“ tvoří spojení hvězd Al Nasi, Kaus Media a Kaus Australis (gama, delta a epsilon Střelce);
„Rukojetí“ je spojnice mezi hvězdami zeta (Ascella), tau, sigma (Nunki) a fí; a „víčko“ korunuje Kaus Borealis (označovaná jako lambda).
Spojíme-li těchto osm hvězd imaginárními liniemi, objeví se „čajník“:
Opravdu pěkné — jenže zhola nemožné
Člověk nemusí být astronomem aby viděl, že tento „čajník“ přenesený na staré vyobrazení (levá ilustrace v magazínu) má k tomu hvězdnému hodně daleko.
Ale člověk možná musí být tak trochu astronomem aby si uvědomil, že nabízené řešení není pouze nepravděpodobné — je nemožné: Jupiter se totiž pohybuje kolem Slunce po ekliptice (rovině, na níž leží dráhy planet) a nikdyse na jižní obloze nedostane tak hluboko, aby se tak, jak to stojí v magazínu, objevil uprostřed čajníku!
Na ilustraci Sagitaria se znázorněným „čajníkem“ je zanesena dokonce i ekliptika, po níž se pohybuje i Jupiter.
OBOJÍ NELZE NIKDY SPOJIT DOHROMADY!
Jupiter se přibližně jednou za dvanáct let zlehka otře o nejsevernější výběžek Střelce, ale nikdy se nedostane do blízkosti toho, čemu se v astronomických termínech říká čajník, takže NIKDY nemohl být pozorován „uprostřed“ něho (a stejně tak ani žádná jiná planeta — pozn. gewo).
Takže „Sitchinova bezkoncepčnost“ přetrvá i po čtvrtstoletí…
- SITCHIN
June 2000
PŘÍPAD ZVRSTVENÉHO ASTEROIDU
Moderní věda opět potvrzuje prastaré znalosti
Zecharia Sitchin
Nestává se každý den, že vítám telefonáty ze zámoří s jásotem, ale v pátek 18. února 2000 se tak stalo. Příčinou byla tisková konference NASA o prvních nálezech kosmické sondy NEAR (Near Earth Asteroid Rendezvous) zkoumající asteroid Eros, která proběhla tři dny předtím.
Asi 21 mil dlouhý, bramboru podobný Eros je jedním z bezpočtu kousků a úlomků planetární hmoty obíhající Slunce mezi Marsem a Jupiterem pod souhrnným názvem „pás asteroidů“. Jedna z teorií uvádí, že jde o pozůstatky z dob, kdy se v prostoru kolem Slunce shlukovala primární hmota do planet; jenže tyto kousky a zlomky kamení na to vůbec nevypadají. Jiná teorie říká, že se jedná o pozůstatky dříve existující planety, která „se jaksi rozpadla“; nemožnost vysvětlit jak a proč k tomu došlo je příčinou toho, že ji vědci nikdy nepřijali.
S čím přišla NASA
Za účelem získání více informací o původu asteroidů vypustila NASA před čtyřmi lety (17. února 1996) zmíněný NEAR, jehož cílem bylo dostihnout asteroid Eros a zaujmout poblíž něho stálou oběžnou dráhu. Tak se i stalo, a to přesně na Valentina 14. dubna 2000.
A už první nálezy zveřejněné na tiskové konferenci v pátek 17. února vyvolaly vlnu telefonických gratulací, protože dokladovaly část prastaré kosmogonie, zveřejněné v mé první knize Dvanáctá planeta (1976).
“Erotův prastarý povrch je pokrytý krátery,“ sděloval vedoucí vědeckého projektu Dr. Andrew Cheng. „Nárazy byly tak mučivé, že jeho povrch je vrstvený, jako překližka.“ Tyto stratifikované rysy, vysvětloval Dr. Cheng, mohly vzniknout jen tehdy, když předtím byla natavená hmota asteroidu součástí nějaké planety (citát z Associated Press Science News, 2/18/00, zvýrazněno Z. S.).
Co říká Sitchin
Ve Dvanácté planetě tvrdím, že starý sumerský text, výborně zachovaný v pozdější babylónské verzi zvané Enuma Elish, kterou učenci považují za alegorii nebo mýtus o božských válkách na nebesích, je ve skutečnosti záznamem důmyslně propracované kosmogonie, která se zabývá formováním našeho slunečního systému.
Napsal jsem, že v případě hlavních aktéřů Tiamat a Nibiru (jehož Babyloňané na počest svého národního božstva přejmenovali na „Marduk“), nejde o alegorická či mýtická hvězdná božstva, ale o konkrétní planety, z nichž jedna (Tiamat) kroužila kolem Slunce mezi Marsem a Jupiterem, a druhá (Nibiru/Marduk) byla vetřelcem z vnějšího prostoru. Při míjení našeho slunečního systému byla gravitací vtažena dovnitř, což vyústilo v kolizi s Tiamat. Při této Nebeské bitvě (jak prastarý text nazývá tuto katastrofickou událost) byla Tiamat rozlomena a víceméně kompaktní polovina byla mrštěna na novou oběžnou dráhu a stala se Zemí. Z druhé poloviny jejího „těla“, rozdrceného pekelnou kolizí, vznikl “kovaný náramek”, jemuž říkáme pás asteroidů.
Vpád Nibiru (Marduka) do našeho slunečního systému z vnějšího prostoru.
Kosmická srážka — „Nebeská bitva“
Sumerská kosmogonie, prohlásil Sitchin už v roce 1976, nabízí nejlepší řešení řady záhad v našem slunečním systému a vzniku pásu asteroidů především. (S tím naprosto souhlasím, Sitchinovu interpretaci jsem přijal a od roku 1996 ji dále šířím a rozvíjím i ve svých knihách. – pozn. gewo)
Malý Eros pozemskému robotu prostě sdělil: No jistě, kdysi jsem byl součástí nádherné planety která byla rozlomena. Ano, vznikl jsem důsledkem prudké kolize, tak, jak to zapsali před tisíci let Sumerové, a to je ten důvod, proč jsem složen z vrstev!
A tohle, přátelé, jsou pouze ty nejnovější z moderních poznatků, dokazujících jak rozsáhlé a precizní byly prastaré znalosti.
PŘÍPAD ZMIZELÉHO SLONA
Ruiny a pozůstatky mexických předkolumbijských civilizací jsou okouzlující, matoucí a fascinující hádankou. Nejzáhadnější ovšem jsou ty nejstarší a nejranější, které tu zbyly po národě známém jako Olmékové. Pokusit se vysvětlit jak a proč sem přišel tento africký národ, který sídlil a rozkvétal v této části Nového světa tisíce let před Kolumbem, je trvalou výzvou amerikanistické vědě.
Objev
Víme jak vypadali, protože nám zanechali svůj obraz v podobě nesčetných pozoruhodně vytesaných kamenných skulptur; z nichž některé ve skutečnosti jsou kamennými portréty olméckých vůdců, zvěčnělých v kameni v kolosální velikosti, což od počátku byla pro mnohé nepříjemná záhada.
První obrovská kamenná hlava byla objevena už v roce 1869 v mexickém státě Veracruz. Objevitel referoval v buletinu Mexické geografické a statistické společnosti o „velkolepé skulptuře, která úžasně připomíná nějakého Etiopana.“ Ke zprávě byla přiložena kresba, na níž je zřetelně vyobrazena kamenná hlava s negroidními rysy – což předurčilo objev k zapomenutí…
Znovuobjevení
Existence Olméků byla potvrzena až v roce 1925, když archeologický tým Tulské university našel stejné kamenné hlavy v sousedícím mexickém státě Tabasco; při výšce asi osmi stop vážily okolo dvaceti čtyř tun..
Postupem času bylo objeveno ještě mnoho těchto kolosálních skulptur, zobrazujících zřetelně odlišné osobyv helmách. V každém případě je jasné, že vyobrazení jedinci mají africké rysy – jsou to černí Afričané.
Archeologické objevy následovaly jeden za druhým a brzy bylo zřejmé, že takzvaní „Olmékové“ vybudovali po celém obrovském území středního Mexika — od Mexického zálivu až po Pacifické pobřeží — velká městská centra, jejichž obyvatelstvo se zabývalo především dolováním. To vše dlouho předtím, než se v Mezoamerice objevil první kalendář a hieroglyfické písmo.
Dnes už se připouští, že Olmékové založili první mezoamerickou mateřskou civilizaci.
Nepříjemný problém
Jsou to vlastně problémy dva: Negroidní Afričané nejenže jaksi překročili Atlantický oceán a usadili se v Novém světě dlouho před všemi ostatními, ale je tu také neuvěřitelné datum jejich příchodu. Tento problém číhal v pozadí, protože se zpočátku předpokládalo, že Olmékové přišli až po mnoha ostatních slavných národech, jako byli například Maya. Poté byla se značnou nechutí postupně přijímána mnohem ranější data — napřed 250 př. n. l., nato 500 př. n. l., pak 1250 př. n. l. a nakonec 1500 př. n. l.
Tváří v tvář této situaci bylo rozhodnuto popřít, že šlo o Afričany … Ještě nedávno jeden významný vědec, s ohledem na individualitu obličejů skulptur, napsal v oficiálním katalogu jalapského Muzea anthropologie toto: „Navzdory obecné podobnosti hlavních rysů — plochý nos s výrazným chřípím a silné rty, je všeobecně šířené nesprávné tvrzení o africkém původu Olméků zavádějící,“ atp.
Tak: „Nesprávné tvrzení o africkém původu Olméků“!
A tím se dostáváme k záležitosti se zmizelým slonem.
Slon mezi koly
Jalapa je klenot mezi městy, ležící dvě hodiny jízdy od Veracruz (kde v roce 1519 přistál španělský conquistador Hernan Cortes). Zdejší muzeum je nepochybně druhým nejvýznamnějším po Mexico City; ale zatím co v Mexico City jsou vystaveny artefakty z celé země, v Jalapě jsou k vidění jen lokální objevy — převážně olméckého původu.
Muzeum se efektním moderně pojatým způsobem honosí několika kolosálními kamennými hlavami, vystavovanými společně s řadou jiných skulptur. Kromě toho jsou zde i menší objekty z vykopávek olméckých sídlišť. Mezi nimi je ve zvláštní vitríně vystavováno vše, co se považuje za olmécké „hračky“. Mimo jiné jsou zde i zvířata na kolečkových podvozcích — evidentně a očividně popírající tvrzení, že národy Mezoameriky (a v Americe vůbec) neznaly kolo.
Ve zmíněné vitríně byli mezi hliněnými „hračkami“ vystaveni sloni.
Zmizeli – kam a proč?
Spolu s několika svými příznivci jsem je viděl při předchozí návštěvě muzea.
ALE — když jsem tam byl nedávno znovu (a opět v doprovodu několika přátel) v prosinci 1999 — sloni už nebyli k vidění!
Nepodařilo se mi tehdy najít nikoho zodpovědného, kdo by k této záležitosti mohl podat oficiální vysvětlení. Ale to, že sloni zde skutečně byli, potvrzuje i fotografie pořízená během předchozí návštěvy:
Význam tohoto drobného artefaktu?
V žádné z Amerik nejsou a nikdy nežili sloni. Žili a dosud žijí v Africe. A zobrazit slona mohl jen ten, kdo ho viděl – například v Africe!
V tomto muzeu, stejně jako v jiném navštíveném později v prosinci 1999, průvodci tvrdili, že předměty, které jsem si přál vidět, a které jsem popsal ve své knize The Lost Realms, zmizely; byly zapůjčeny na zahraniční výstavu.
Možná. Ale okolnost, že natolik obtížně vysvětlitelné zobrazení slona bylo vybráno mezi nejvýznamnější památky mexické minulosti je spíš nepravděpodobná — anebo velmi významná.
Myslím, že kdosi bude muset navštívit Jalapu a zjistit, jestli je ten malý slon opět zpátky mezi „hračkami“.“
ZECHARIA SITCHIN
© Z. Sitchin 2000
Reproduction is permitted if accompanied by the statement.
Převzato:http://www.gewo.cz/
