Harappa a Mohenjo-Daro
Za jednu z nejstarších civilizací je považována prastará civilizace v povodí řeky Indus v bývalé Indii od roku 1947 Pakistán, jejíž hlavním centrem byla města Harappa a Mohenjo-Daro, které se nejčastěji nazývá “město mrtvých a nebo údolí mrtvých”. Tato města byla centrem civilizací považovaných za vůbec jedny z nejstarších, která vyvinula plně funkční městskou kamenou a cihlovou kulturu s kompletní infrastrukturou včetně lázní, vodovodů a kanalizací.
Nejstarší nálezy a zároveň archeologicky nejstarší nalezené vrstvy jsou datované do období zhruba 3500-2600 let před našim letopočtem. Civilizace ve svém největším rozkvětu byla zhruba v období 2600-1900 let před našim letopočtem. Zhruba od roku 1900 před našim letopočtem začala tuto kulturu vytlačovat kultura Árjů, která zde vytvořila všem známou Védskou civilizaci. Když Árjové začali okupovat zdejší území setkali se zde s naprosto neznámou a vyspělou civilizací, která ale na nájezdy barbarských árjů zřejmě nebyla připravena. Rezidua tohoto stěhování a bitev a hlavně popisy kultury se kterou se árjové setkali na území Harrapy a Mohenjo-Dara jsou zřejmé z prvních védských spisů, kterým dominuje zejména Rg-Véda. Podle archeologických nálezů je ale zřejmé že později docházelo spíše k asimilaci jednotlivých kultur a védská kultura vznikala a čerpala z již existující kultury.
V tomto údolí byly nalezeny rozsáhlé zbytky staveb a keramiky. Mimo jiné zde byly nalezeny stříbrné a zlaté destičky s teriomorfní a totemickou symbolikou. Dále se zde nalezlo spousty válečků, kterým se přisuzuje funkce pečetítek na kterých je mnoho podivných nápisů či znaků. Dodnes není jasné jestli je to písmo nebo jenom nějaká velice vyvinutá symbolika. Pokud je to písmo, tak je jisté že je to jedno z nejstarších písem a že se ho ještě nikomu nepodařilo rozluštit.
Nejčastěji opakované symboly jsou býk, bizon a jednorožec, což ukazuje na rozsáhlé rozšíření slunečního či agrárního kultu. Vyjímkou nejsou ani různá totemová a mýtická zvířata. Naprostým unikátem je postava se skříženýma nohama, kterou archeologové pojmenovali jogín, což by byl důkaz toho, že pozdější Védské a asketické techniky vznikly mnohem dříve než se předpokládalo a možná byly pouze reminiscencí na prastaré techniky meditace vzniklé na ůzemí Harappy a Mohenjo-dara. Důležitým elementem na destičkách je často se opakující symbol trojzubce, což může ukazovat na prastré Indické božstvo Šivu (jakéhosi protošivu), který byl v pozdější Védské kultuře uctíván právě s trojzubcem.
V Harappě se také nalezlo velké množství těchto terakotových válečků s dosud neznámým typem písma. Archeologové se domnívají, že mohly sloužit jako pečetítka. Nejstaší nálezy jsou asi 2450 let před našim letopočtem , další nálezy se vyskytovaly ve vrstvách až do roku 1900 před našim letopočtem čili se používaly téměř až do konce Harappské kultury dokud nebyla asimilována kulturou Arjů, kteří později vytvořili Védskou civilizaci.
Antropomorfní sošky z Mohenjo-Daro. První obrázek zobrazuje snad kněze nebo krále. Dva prostřední obrázky zobrazují hlavu rozbité sošky ze dvou stran. Dominantou všech sošek nalezených v Harappě a Mohenjo-Daru jsou mandlovité oči a krátké vlasy spletené do copánků. Poslední je skulptura sedícího muže se stejnými rysy.
Další terakotové sošky převážně ženy. Spousta sošek se našla jako sedící. A terakotová soška býka – což je asi nejčastější výjev od Mezopotamie až po Indii – reziduum na sluneční a agrární kulty. Dolní řada na obrázku vyobrazuje zoomorfní sošky z terakoty. Obrázky jdoucí po sobě pes, zřejmě hlava tygra, želva a hlava slona. Našlo se obrovské množství různých zvířecích sošek i po desítkách na jednom místě.
Nalezeno bylo i velké množství destiček a skulptur prapodivných tvarů. Destičky na spodním obrázku jsou jakousi formou hry, která se v Indii a Pakistánu s jistou modifikací dochovala prakticky až dodnes říká se jí “pittu”. Destičky jsou různých velikostí s vyrytými symboly určité stupnice, která znázorňuje právě velikost – zřejmě k nějakým výukovým účelům pro děti. V Harappě i Mohenjo-Daru se našlo velké množství podobných kónických útvarů jako na druhém obrázku, ale k čemu přesně sloužily je předmětem dohadů – většina archeologů se kloní k názoru, že to byly okrasné předměty a nebo hračky pro děti. Další nálezy na dolní polovině obrázku se týkají různých nádob z pálené hlíny s ornamentální tématikou. Používané většinou na uskladňování koření a olejů – větší nádoby na obilí. Datace nálezů je do období 2200-1900 před našim letopočtem – tedy spíše ke konci Harappského osídlení. Našlo se i mnoho talířů a misek z mědi.
Horní část obrázku – různé šperky. Na prvním obrázku jsou nákotníčky z mědi – v Indii takové ozdoby nosí ženy i dnes. Na druhém obrázku je sbírka zlatých a achátových ozdob. Další ozdoby zahrnují nákotníky, přívěsky na krk, náhrdelníky, prsteny, náušnice, kuželové vlasové ozdoby a bodce. Tyto ozdoby byly nalezeny pod podlahami domů bohatých obchodníků nebo zlatníků. Na spodní části obrázku jsou unikátní nálezy píšťalky vyrobené ve tvaru vejce nebo ptáka – podobné se našly i na druhé straně světa u kultur Mayů, Inků a Aztéků – jako předchůdce pozdějších okarín. Podobné se stále používají v Indii buďto na samotné hraní a nebo jako doprovod ke zpěvu. Upravené mušle na druhém obrázlu dole sloužily pro rituální účely – naplněné olejem pro úlitbu bohům.
Na prvním obrázku nahoře je hrob muže, který je pohřben v pravoúhlé jámě obklopené pohřebními dary. Kolem krku má náhrdelník jehož kuličky jsou z leštěného kamene, zlata, různě barevného onyxu, jaspisu a tyrkysu. Druhý hrob je hrob ženy, který se nalezl ve velmi porušeném stavu – zřejmě vykradači hrobů, zde zbyla pouze keramika, talíře a různé nádoby. Spodní obrázky – kultura v povodí Indu stavěla svá sídla z pálených cihel a malty. Po celém městě byl důmyslný systém vodovodů a kanalyzací včetně záchodů s jímkami, které ústily do kanalyzací. Stavěli si i přehrady, vodní nádrže a bazény, které byly propojeny do vodovodních sítí.
Tabulka s mytickým výjevem, oba obrázky jsou z jedné tabulky na dvou stranách. První strana zobrazuje lovce s kopím jak rituálně obětovává buvola a na obětní akt přihlíží postavička v jógovém sedu s čepicí na hlavě, která je jakoby do trojzubce. Na reverzní straně je slon nad nímž ženské božstvo bojuje se dvěma tygry. Symbol nahoře je zřejmě symbolem slunečního božstva – druhá strana tabulky otočena o 90 stupňů.
Další zajímavostí je, že se našly pozůstatky rozsáhlého vodního koryta, kterým tekla velká řeka – toto bylo potvrzeno i pomocí satelitních snímků – jestli jde však o třetí velkou řeku Sarasvatí, kterou popisuje starý Rg-Véd je ovšem otázkou dohadů. Rg-Véd poukazuje na bájnou civilizaci, která byla na soutoku tří řek, pokud by se toto potvrdilo, tak touto civilizací mohla být právě kultura v povodí Indu a měst Harappa a Mohenjo-Daro. Podél řeky Indus a pozůstatků domělé řeky Sarasvatí se v moderním archeologickém bádaní podařilo objevit celou soustavu starých měst, která se velice podobala, jak stavbami, tak pozůstatky městům Harappa a Mohenjo-Daro. Což poukazuje na velikost civilizace v povodí Indu a dokazuje to, že co se týče archeologické rozlohy, tak tato civilizace patří mezi nejen jednu z nejstarších, ale hlavně největší co do velikosti osídleného prostoru.
Staré Mezopotámské texty 3000 let před našim letopočtem, hovoří nejméně o dvou přímořských civilizacích v jižní Asii, se kterými vedli obchod, a to Magan a Meluhha. S největší pravděpodobností se jednalo právě o civilizace v povodí řeky Indu a to díky tomu, že se našly identické zbytky šperků a keramiky právě na území staré Mezopotámie, které ovšem nepatřily ke standartním nálezům z oblastí Mezopotámie – čili sem byly přivezeny obchodní cestou.
Nejprve se tato civilizace rozprostírala pouze na západním cípu, ale postupně se začala rozšiřovat i východně jak postupně začala vysychat koryta řek a začalo osidlování povodí řeky Gangy. Hlavní příčinou byla sucha a hlavně nájezdy Arjů, kteří vytlačili starou kulturu a její obyvatele na jih Indie a postupně se nová kultura Árjů dobyvatelů začala mísit s původní Harappskou kulturou a později vytvořila Védskou civilizaci. Toto je ovšem předmětem vědeckého studia a nikdo zatím neví jestli se v povodí Indu mluvilo drávidskými jazyky jako na jihu Indie nebo jestli to již byla jazyková větev Indo-Árjů – proto je teorie vytlačování Árijskými dobyvateli pouze jako hypotéza, ale s velkou vědeckou podporou.
Převzato: http://jlswbs.wordpress.com/
