7 hitů starověkého a středověkého válečného Hi-tech
Petra Soukupová
Ve středověku byl starý svět vším možným, jenom ne bezpečným místem k provádění pokusů o překonání rekordů v dlouhověkosti. Válčilo se všude, pořád a pro všechno. A o vítězství mnohdy rozhodovaly vynálezy, které zřetelně předstihly svou dobu.
- Damascénská ocel
Oblast původu: Indie, Blízký a Střední východ
Doba objevu: 1. tisíciletí př. n. l.
Dnešní obdoba: moderní typy oceli
Damascénskou ocelí se označuje kvalitní ocel vyráběná v Asii podle dnes již zapomenuté technologie. Přes důležitý obchodní uzel Damašek, po němž nese svůj název, se pouze dostávala do Evropy. Jednalo se o druh oceli, používané pro výrobu chladných zbraní, které vynikaly tvrdostí, pružností a ornamentální výzdobou povrchu.
K výrobě pravé damaškové oceli bylo zapotřebí oceli se zvýšeným obsahem uhlíku, který se do materiálu dostával za tekutého stavu. Během kování pak bylo zapotřebí dodržovat přesné teploty, aby se uhlík zbytečně nevytrácel. Při správném postupu se odlučovala světlejší složka cementit od tmavšího austeninu. Vznikalo tak charakteristické dobře patrné mramorování, které se ještě zvýraznilo při následném kalení v olejích (a podle legend i v lidské krvi) a leštění.
Evropané se snažili pravou damascénskou ocel napodobit, ale částečně se jim to dařilo jen složitým svařováním pásků z tvrdé oceli, které se do sebe různými způsoby splétaly. I tyto napodobeniny mívaly velmi dobré vlastnosti vhodné pro výrobu chladných zbraní. Ani v případě nepravé damascénské oceli se však nedochovaly přesné výrobní postupy.
- Střelný prach
Oblast původu: Čína
Doba objevu: 7. století
Dnešní obdoba: využívá se dodnes
V Evropě je masové využití střelného prachu spojeno s koncem středověku v 16. a 17. století. Rytíři v drahých těžkých zbrojích měli stejné vyhlídky na přežití jako vojáci v kožených kabátcích. Jen na bojiště vláčeli o 20 kg oceli víc a bylo to nesrovnatelně dražší. Střelný prach tedy znamenal konec války založené na feudálních jezdcích a přesunul se k využití levných střeleckých jednotek.
Asiaté však střelný nebo černý prach znali mnohem dříve než Evropa, kam poprvé dorazil až ve 13. století. První písemné zmínky o využití palných zbraní v Evropě pocházejí ze 14. století a tehdejší umělci i historikové je často označují jako „ďáblův stroj“. Číňané s ním pracovali již od 7. století. „Směs síry, ledku a dřevěného uhlí má explozivní vlastnosti,“ napsal v díle Kánon o kameni filozofů Sun-Sjmiao v roce 682. Pro vojenské účely se však začal využívat až 10. století, nejprve jen pro tzv. rakety. Jednalo se o papírové trubice naplněné černým prachem připevněné k šípům, které se vystřelovaly za pomoci luků. Podobně se vyráběly i granáty metané z katapultů. První písemné zmínky o skutečných palných zbraních pocházejí z období vlády dynastie Sung (960-1276). Jednalo se o bambusové trubice, jež se nabíjely kamennými koulemi. Palné zbraně se až do 16. století v Číně vyvíjely nezávisle na okolním světě.
- Řecký oheň
Oblast původu: Byzantská říše
Doba objevu: pravděpodobně 7. století
Dnešní obdoba: granáty, plamenomety, střelné zbraně
Jednalo se hořlavou, patrně tekutou směs, jejíž přesné složení se bohužel nepodařilo dochovat zejména vinou toho, že se jednalo o přísně střežené tajemství Byzantské říše. Recepty na umíchání řeckého ohně byly definitivně ztraceny při dobytí Konstantinopole Turky v roce 1453. Pravděpodobně v něm však figuroval ledek, který se přidával do různých zápalných směsí. Vzhledem k chemickým vlastnostem, kdy se řecký oheň rozhořel při styku s vodou, se někteří historikové domnívali, že směs obsahovala nehašené vápno. Nicméně taková směs by se zapálila pouze při styku s vodou, při využití na souši nebo při dopadu na palubu lodi by se minula účinkem. Byzantici nehašené vápno sice využívali, řecký oheň to však nebyl. Objevili se také názory, že hořlavina obsahovala hlavně složky ropy, podle novějších studií se však jednalo o směs ledku, ropy, pryskyřice, síry a kalafuny.
Řecký oheň se využíval zejména v námořních bitvách a Byzantincům dlouhá staletí zaručoval výhodu nad agresivními asijskými národy. Ve 13. století se však stal dvousečnou zbraní. Naučili se jej využívat i Saracéni a řeckým ohněm notně zatápěli tehdejším křižákům.
- Trébuchet
Oblast původu: Blízký východ
Doba objevu: 12. století
Dnešní obdoba: raketomety, děla, pancéřové pěsti
Těžký obléhací stroj, který sloužil k boření staveb za pomoci těžkých náloží nebo obdařování nepřátel nevábnými „zásilkami“ lidských exkrementů na velké vzdálenosti. Jeho název pochází z francouzštiny a znamená váhy. Na patnáctimetrovém dřevěném stojanu byla otočně upevněna dvouramenná páka. Jeho kratší konec se zatěžoval několikatunovým závažím (většinou dřevěná bedna naplněná kameny), na delší konec se přivazovalo lano s koženým vakem na uložení střely. Nepříteli kromě masivních kamenných koulí letecky zasílaly například sudy naplněné fekáliemi nebo zápalnou kapalinou. Delší rameno s náloží se před výstřelem za pomoci soustavy kladek a lan stáhlo k zemi. Po přeseknutí lan delší rameno vylétlo tíhou závaží na krátkém konci prudce vzhůru a v nejvyšším bodě vymrštilo nálož z vaku.. Stroj měl podle mohutnosti konstrukce dostřel od jednoho do několika kilometrů.
- Petardy Oblast původu: Evropa
Doba objevu: 15. století
Dnešní obdoba: dynamit, plastické trhaviny
Dávno předtím, než slovo petarda začalo mít význam pyrotechnického udělátka, sloužícího pouze k dokreslení atmosféry různých oslav či trhání neopatrných prstů, značilo mnohem zajímavější využití. Petarda byla tříštivá závěsná puma naplněná střelným prachem, která se odpalovala za pomoci doutnáku. Od 15. století se využívala k „vyjednání“ průchodu hradební bránou ve chvíli, kdy dobyvatele přestalo bavit zdlouhavé obléhání.
Připevňovala se na místo, které nevyhovovalo estetickým či jiným záměrům hraduchtivého vojska, nejčastěji bránu nebo slabé místo na hradbách. „Petarda sestávala z kovové nádoby podobné dnešním květináčům, a to včetně otvoru uprostřed dna,“ píše se v knize Arms and Weapons z roku 1982. Otvor sloužil k protažení doutnáku. Po odpálení došlo k výbuchu, který „květináč“ směřoval k překážce, na níž byl připoután.
- Biopumy
Oblast původu: Blízký a Střední východ
Doba objevu: 1. tisíciletí př. n. l.
Dnešní obdoba: zejména nervové plyny
Biologické zbraně lidé vynalezli již před 2500 lety. Jen se tehdy neobtěžovali s diplomatickým rozesíláním obálek s bílým práškem děsícím úřednice na amerických poštách, ale šli na to doslova velkoryse. Tataři si obléhání měst zkracovali tím, že katapulty a obřími praky metali „odleželá“ mrtvá těla nepřátel za hradby. To mělo mít za následek demoralizaci obyvatel, ale hlavně rozšíření epidemií moru, tyfu, neštovic a dalších činitelů s vysokou schopností redukce populačního boomu. Největším esem v rukávu při takovém počínání byla pošlá dobytčata s řádně plynatou dutinou břišní. Od Tatarů se nebezpečnému zvyku později přiučili i Evropané.
Jinou formou využití pošlých zvířat byla otrava studen a povrchových vodních zdrojů. Tato metoda se využívala hojně při ústupu před dotírajícím nepřítelem. Pravdou ovšem je, že tehdejší válečníci neměli ani potuchy o původcích nemocí, mysleli si, že nákaza jednoduše ve zdechlině vzniká.
- Škorpión
Oblast původu: Římská říše
Doba objevu: 1. tisíciletí př. n. l.
Dnešní obdoba: rychlopalné zbraně
Jednalo se o metací stroj, jehož název podle římského historika Vegetia vyplývá z toho, že „usmrcuje malými tenkými šípy.“
Přestože se škorpiónem by vojevůdci proti pevným zdem toho asi příliš nezmohli, jednalo se o velmi účinnou zbraň využívanou při dobývání opevněných sídel na obou stranách hradeb. Dokázala totiž páchat značné škody v řadách pěchoty i jezdectva a mohla být využita i ke střílení zápalných šipek.
Základem zařízení byl svislý trám s několika otvory ve spodní části, do kterých se vkládaly střely. Ze zadní strany bylo k tomuto trámu na horním konci připevněno pružné prkno. Před výstřelem se prkno odtáhlo za pomoci napínacího mechanismu a pak uvolnilo. Prudký náraz pak šípy vymrštil proti zvolenému cíli. Varianta s pružným prknem se využívala i při námořních bitvách. Pro boje na pevnině v suchém podnebí sloužily i typy s napínanou tětivou. Ta však ve vlhkém prostředí ztrácela pružnost a vyřazovala škorpióna z provozu.
Převzato: http://21stoleti.cz/
