Rok o 360 dnech
Tento text pochází z knihy prof. Immanuela Velikovského (1895-1979) Světy v kolizi (1950). Je to kniha o předpokládaných katastrofách v „nebeské sféře“, které se udály uprostřed druhého tisíciletí před naším letopočtem a pak v osmém století před naším letopočtem, a byly takového rozsahu, že změnily i základní parametry oběhu Země okolo Slunce a jejího pohybu okolo vlastní osy. Důkazem pro to jsou pro něj mimo jiné i dochované doklady o jiných délkách roku v dobách předcházejících katastrofám.
Před poslední sérií katastrof, kdy, jak předpokládáme, se zeměkoule otáčela kolem osy směřující jiným směrem do prostoru, s póly umístěnými jinde a na jiné oběžné dráze, nemohl být rok stejný jako dnes.
Uchovala se četná svědectví, která dokazují, že před „naším“ rokem o 365 a jedné čtvrtině dne trval rok pouze 360 dní. Avšak ani rok o 360 dnech nebyl zřejmě prvotní; byl to přechodný stav mezi rokem o ještě menším počtu dní a rokem dnešním.
Abych své tvrzení podložil, zvu čtenáře na cestu kolem světa.
Začneme v Indii . Texty z doby Véd znají rok pouze o 360 dnech. „Všechny texty Véd hovoří jednomyslně a výlučně o roku dlouhém 360 dnů. Pasáže, ve kterých je přímo zmínka o této délce roku, jsou ve všech Bráhmánech.“ (Thibaut: Astronomie, Astrologie und Mathematik. Grundriss der indoarischen Philologie und Alterthumskunde, 1899, III, 7). „Je pozoruhodné, že indické Védy neustále tvrdí, že rok má 360 dnů, a že se nikde nezmiňují o dalších pěti nebo šesti dnech, které jsou součástí slunečního roku.“ (Tamtéž.) Tento indický rok o 360 dnech se dělí na dvanáct měsíců po třiceti dnech (Tamtéž.) V textech se píše, že Měsíc patnáct dnů dorůstá a patnáct dalších dnů ubývá; také se píše, že se Slunce pohybuje po šest měsíců neboli 180 dnů na sever a po stejný počet dnů na jih.
Zmatek vědců z těchto údajů v bráhmanské literatuře vyjadřuje následující citát: „Že to nejsou obvyklé nepřesné údaje, nýbrž přímo nesprávné názory, ukazuje pasáž v díle Nidana-Sutra, jež praví, že Slunce zůstává 13,5 dne v každé z dvaceti sedmi naksater, takže z toho vychází, že sluneční rok je dlouhý 360 dnů. Po patnácti dnech se přisuzuje každému půlměsíčnímu období; nikde se nepřipouští, že to je příliš mnoho.“ (Tamtéž.)
Bráhmani používali ve svých astronomických dílech velmi důmyslné geometrické metody a připadá mi nesmyslné, že by nebyli schopni rozpoznat, že roku o 360 dnech chybí 5 a 1/4 dne. V deseti letech by taková chyba narostla na padesát dva dny. Autor, kterého jsem naposled citoval, byl nucen usoudit, že „bráhmani měli zcela zmatený názor o skutečné délce roku“. Pravil, že teprve v pozdější době Indové tak zjevnou věc pochopili. Podobně napsal jiný německý autor: „Skutečnost, že bylo zapotřebí značné doby k tomu, aby se dospělo k formulování roku o 365 dnech, je doložena existencí starého indického roku o 360 dnech i jinými formami, které se objevují ve védské literatuře.“ (F. K. Ginzel: Chronologie. Encyklopädie der mathematischen Wissenschaften, 1904-1935, sv. VI).
Uvádím pasáž ze starého indického díla o matematice a astronomii Arjabhátija: „Rok se skládá z dvanácti měsíců. Měsíc má 30 dnů. Den má 60 nadi. Nadi má 60 vinadika. (The Aryabhatiya of Aryabhata, angl. překlad, 1930, kap. 3, str. 51). Měsíc o třiceti dnech a rok o 360 dnech tvořily základ staré indické chronologie, používané při historických výpočtech. Bráhmani věděli, že délka roku, měsíce a dne se měnila s každým novým světovým věkem. Následuje pasáž z díla Surja-siddhanta, klasického díla indické astronomie. Po úvodu se tam píše: „Pouze z důvodu změny věků existuje rozdíl v čase.“ (Surya-siddhanta: A text Book of Hindu Astronomy, angl. překlad, 1860). Překladatel této staré příručky připojil tuto poznámku: „Podle komentáře znamenají tyto poslední verše, že ve Velkých věcích, které po sobě následovaly, … byly menší rozdíly v pohybu nebeských těles.“ Když se v knize vysvětluje výraz bidža, který znamená časovou opravu při každém novém věku, praví se tam, že „čas je ničitel světů“.
Náboženský stejně jako světský kalendářní rok se skládal z 360 dnů, rozdělených do dvanácti lunárních měsíců po třiceti dnech. Asi od sedmého století před naším letopočtem měl indický rok 365 a 1/4 dne, avšak pro chrámové účely se také dále uznával starý rok o 360 dnech, kterému se říkalo savana. Když indický kalendář dostal rok o 365 a1/4 dne a lunární měsíc o 29 a 1/2 dne, nezapomínalo se však ani na starší systém. „Přirozený měsíc, trvající asi dvacet devět a půl dne průměrného slunečního času, je tedy rozdělen na třicet lunárních dnů (tithi); a toto rozdělení, třebaže je nepřirozené a svévolné, protože lunární dny začínají a končí v kterýkoli okamžik přirozeného dne a noci, má pro Inda velmi důležitý praktický význam, protože jím se řídí četné náboženské obřady a na něm závisí stanovení příznivé nebo nepříznivé doby a podobně.“ Dvojitý systém znamenal překrytí starého měření času novým.
Starý perský rok měl 360 dnů, neboli dvanáct měsíců po třiceti dnech. V sedmém století bylo do kalendáře vloženo pět dnů gatha (H. S. Nyberg: Texte zum mazdayanischen Kalendar, Uppsala 1934, str. 9).
V posvátné perské knize Bundahis se popisuje 180 za sebou následujících východů Slunce od zimního slunovratu do letního slunovratu a od letního slunovratu k příštímu zimnímu slunovratu: „Existuje 180 otvorů (rogin) na východě a 180 na západě … a Slunce každý den přichází jedním otvorem a odchází otvorem … Vrací se do Varaku za tři sta a šedesát dnů a pět dnů gatha“ (Bundahis, angl. překl., kap. V). Dny gatha je „pět dodatečných dnů, přidaných k poslednímu z dvanácti měsíců po třiceti dnech, aby byl rok úplný“; pro tyto dny nebyly přidány žádné otvory … Toto uspořádání zřejmě naznačuje, že myšlenka otvorů je starší, než úprava kalendáře, při níž bylo přidáno pět dnů gatha k původnímu roku o 360 dnech. (Překladatelova poznámka na str. 24 anglického překladu Bundahis.)
Starý babylónský rok měl 360 dnů (A. Jeremias: Das Alter der babylonischen Astronomie, 1909, str. 58). Astronomické tabulky z doby před novou babylónskou říší uvádějí rok o 360 dnech bez přídavných dnů. Že měl starý babylónský rok pouze 360 dnů se vědělo ještě dřív, než bylo rozluštěno klínové písmo: Ktesias napsal, že obvod babylónských hradeb měřil 360 stadií, „tolik, co bylo dnů v roce“. (The Fragments of the Persika of Ktesias, 1888, str. 38; Diodorus II, 7).
Babylónský zvěrokruh byl rozdělen na třicet šest dekanů (dekan byla vzdálenost, kterou urazí Slunce vzhledem ke stálicím za deset dnů). „36 dekanů se svými dekádami však vyžadují rok, který má pouze 360 dnů.“ (W. Gundel: Dekane und Dekansternbilder, 1936, str. 253). Aby se vysvětlila tato zjevně sporná délka cesty zvěrokruhem, byl učiněn tento dohad: „Zpočátku babylónští astronomové uznávali rok o 360 dnech a rozdělení kruhu na 360 stupňů zřejmě naznačovalo cestu, kterou urazí Slunce každý den na předpokládaném oběhu kolem Země.“ (Cantor: Vorlesungen über Geschichte der Mathematik, I, 92). Zůstalo tedy na dráze zvěrokruhu pět stupňů, na něž se nebral zřetel.
Starý babylónský rok měl dvanáct měsíců po třiceti dnech, měsíce se počítaly od doby, kdy se objevil nový Měsíc. Ježto je období mezi dvěma novoluními dlouhé asi devětadvacet a půl dne, setkali se vědci, kteří studovali babylónský kalendář, se stejnými rozpaky, jaké již známe z jiných zemí. „Měsíce o třiceti dnech začínaly se světlem nového Měsíce. Jak se dosahovalo souladu s astronomickou realitou; to nevíme.“ (Roschěr: Lexikon der griechischen und römischen Mythologie. Heslo „Sin“, sl. 892). Zdá se, že v sedmém století bylo k babylónskému kalendáři přidáno pět dní; byly považovány za neblahé a lid z nich měl pověrčivou hrůzu.
Asyrský rok měl 360 dnů, dekáda se nazývala sarus a rovnala se 3600 dnům (Georgius Syncellus. Vydal Jacob Goar, Paříž 1652, str. 17, 32). „Asyřané, podobně jako Babylóňané, měli rok složený z lunárních měsíců, a zdá se, že délku lunárních měsíců určovaly astrologické zprávy, vztahující se k východům Měsíce a Slunce. Je-li tomu tak, pak rok, který byl všeobecně používán v Asýrii, musel být lunární. Kalendář určoval každému měsíci třicet celých dnů; lunární měsíc však trvá něco přes devětadvacet a půl dne.“ (R. C. Thompson: The Reports of the Magicians and Astrologers of Nineveh and Babylon in the British Museum, II, 1900, XIX). „Sotva by bylo možné, aby kalendářní měsíc a lunární měsíc tak přesně souhlasily na konci roku.“ (Tamtéž.)
Asyrské dokumenty se zmiňují pouze o měsících s třiceti dny a počítají tyto měsíce od půlměsíce do půlměsíce (Langdon a Fotheringham: The Venus Tablets of Ammizaduga, str. 45-46; C. H. W. Johns: Assyrian Deeds and Documents, IV, 1923, 333). A stejně jako v jiných zemích počítali i asyrští astronomové, že se lunární měsíc rovná třiceti dnům. Jak mohli asyrští astronomové přizpůsobit délku lunárních měsíců oběhu Měsíce, ptají se moderní vědci sami sebe, a jak mohla být pozorování, která astronomové pravidelně posílali do královského paláce, tak soustavně chybná?
Měsíc Izraelitů od patnáctého do osmého století před naším letopočtem se rovnal třiceti dnům a dvanáct měsíců tvořilo rok; neexistují zmínky o měsících kratších než třicet dní, ani o roku delším než dvanáct měsíců. Že se měsíc skládal z třiceti dnů dosvědčuje Deuteronomium 34,8 a 21,13, jakož i Numeri 20,29, kde se stanoví doba truchlení za zemřelé na „celý měsíc“ a truchlilo se třicet dnů. Příběh o Potopě, jak je vylíčen v Genesis, počítá s měsíci o třiceti dnech; praví se, že uplynulo jedno sto a padesát dnů mezi sedmnáctým dnem druhého měsíce a sedmnáctým dnem sedmého měsíce (Genesis 7,11 a 24). Tento text zřejmě pochází z doby mezi Exodem a událostmi z doby Uzijášovy.
Hebrejci měli lunární měsíce. Dosvědčuje to skutečnost, že slavnosti novoluní byly velmi důležité v době Soudců a Králů (1. Samuelova 20,5-6; 2. Královská 4,23; Amos 8,5; Izajáš 1,13; Ezechiel 46,1-3). „Slavnost nového měsíce byla zastara na stejné úrovni jako slavnost šabbatu.“ (J. Wellhausen: Prolegomena to the History of Israel, 1885, str. 113). Jelikož tyto (lunární) měsíce byly dlouhé třicet dnů a nebyl mezi nimi žádný měsíc o devětadvaceti dnech, a jelikož se rok skládal z dvanácti takových měsíců, k nimž se nepřidávaly žádné dny nebo přestupné měsíce, nedokázali vykladači Bible nijak sladit dohromady tyto tři údaje: 354 dnů, neboli dvanáct lunárních měsíců, z nichž každý trval devětadvacet a půl dne; 360 dnů, neboli násobek 12 x 30, a 365 a 1/4 dne, neboli dnešní délku roku.
Egyptský rok měl 360 dnů, dokud nedostal přidáno dalších pět dnů, takže jich pak měl 365. Kalendář na Ebersově papyru, což je dokument z Nové říše, má dvanáct měsíců po třiceti dnech (G. Legge: Recueil de travaux relatifs á l“archéologie égyptiennes et assyriennes, 1909). V devátém roce vlády krále Ptolemaia Euergeta, neboli v roce -238, sešla se v Kanopách skupina reformních kněží, která vypracovala nový zákon. Roku 1866 byl objeven v Tanisu v nilské deltě, vyrytý do tabule. Záměrem zákona bylo sladit kalendář s ročními dobami „v souladu s nynějším uspořádáním světa“, jak tam čteme. Bylo nařízeno přidat každé čtyři roky jeden den „k tři sta šedesáti dnům a k pěti dnům, které byly přidány později“. (S. Sharpe: The Decree of Canopus, 1870). Autoři zákona neuvedli přesné datum, kdy bylo pět dnů dodáno ke 360 dnům, řekli však jasně, že tato reforma byla zavedena jistý čas po době, kdy rok trval 360 dnů.
Uvedl jsem již, že kalendář o 360 dnech byl v Egyptě zaveden až po skončení Střední říše, v době Hyksosů. Pět dodatečných dnů muselo být přidáno k 360 dnům v době po skončení osmnácté dynastie. V četných nápisech z doby osmnácté dynastie není žádná zmínka o „pěti dnech“; těchto pět dnů, které Egypťané nazývali „pět dnů, jež jsou v roce nadpočetné“, se objevuje až v dokumentech ze sedmého a z následujících století. Faraoni pozdních dynastií měli ve zvyku psát: „Rok a pět dnů.“ Poslední den roku se neslavil na konci dodatečných pěti dnů, nýbrž třicátého dne měsíce mesori, jenž byl dvanáctým měsícem (E. Meyer: Ägyptische Chronologie, 1904, str. 8).
V pátém století napsal Hérodotos: „Egypťané, kteří dávají třicet dnů každému z dvanácti měsíců, přidávají každý rok pět dní nadpočetných, takže úplný kruh ročních dob je v souladu s kalendářem.“ (Hérodotos: Dějiny, kn. II, 4).
Kniha Sóthiho, mylně připisovaná egyptskému knězi Manethovi, i byzantský chronolog Georgius Syncellus (Georgii Monachi Chronographia; vyd. Jacobi Goar, 1652, str. 123) tvrdí, že původně neměl kalendář o 360 dnech pět dodatečných dnů, že tyto dny byly zavedeny později, což potvrzuje text Kanopského zákona.
Z Kanopského zákona vyplývá, že pět dodatečných dnů nebylo výsledkem pokroku v astronomické vědě, nýbrž byly výsledkem aktuální změny pohybu planet, protože zákon píše o „napravení nebeských chyb“. Plutarchos popisuje v knize lsis a Osiris alegorickým způsobem změnu délky roku: „Když Hermes hrál dámu s Měsícem, vyhrál na něm sedmdesátou část každého jeho období osvícení, a ze všech svých výher složil pět dnů, které přidal k 360 dnům.“ Plutarchos nás také informuje, že jeden z těchto dodatečných dnů byl považován za neblahý; v ten den se neprováděly žádné obchody a dokonce i králové „pečovali o svá těla až po setmění“.
Slavnosti nového měsíce byly v době osmnácté dynastie velmi důležité. Kdekoli je na početných nápisech z té doby zmínka o měsících, vždy se jejich délka počítá na třicet dnů. Skutečnost, že se slavnosti nového měsíce konaly v třicetidenních intervalech, naznačuje, že taková byla délka lunárního měsíce.
Shrneme-li to, najdeme shodné údaje. Kanopský zákon praví, že v jisté době v minulosti trval egyptský rok jen 360 dnů, a že teprve později k nim bylo přidáno pět dnů. Ebersův papyrus ukazuje, že za osmnácté dynastie měl kalendář rok o 360 dnech, rozdělených do dvanácti měsíců po třiceti dnech. Také jiné dokumenty z této doby svědčí o tom, že lunární měsíc měl třicet dnů a že se nový měsíc oslavoval dvanáctkrát během období 360 dnů. Sóthiho kniha praví, že rok o 360 dnech byl ustaven v době Hyksosů, kteří vládli po ukončení Střední říše, před osmnáctou dynastií. V osmém nebo sedmém století př. n. l. bylo k roku přidáno pět dodatečných dnů za okolností, které způsobily, že tyto dny byly považovány za neblahé. Třebaže byla změna počtu dnů v roce vypočítána velmi brzy po tom, co se přihodila, přesto si po jistou dobu uchovaly mnohé národy občanský rok o 360 dnech, rozdělený na dvanáct měsíců po třiceti dnech.
Kleobulos, který byl považován za jednoho ze sedmi mudrců antického Řecka, napsal ve své proslulé alegorii, že rok je rozdělen na dvanáct měsíců po třiceti dnech: otec je jeden, synů má dvanáct a každý z nich má třicet dcer (Diogenes Laértius: Lives of Eminent Philosophers – Life of Thales).
Od dob Thalata, dalšího ze sedmi mudrců, který dovedl předpovědět zatmění, Řekové věděli, že rok má 365 dnů; Thales byl považován za člověka, který objevil počet dnů v roce. Ježto se narodil v sedmém století, není nemožné, že byl jedním z prvních Řeků, kteří zjistili novou délku roku; vždyť právě na počátku tohoto století nabyl rok svou nynější délku. Thaletův současník a rovněž jeden ze sedmi mudrců, Solón, byl považován za prvního Řeka, který zjistil, že lunární měsíc trvá méně než třicet dnů (Proclus: The Commentaries on the Timaeus of Plato, 1820; Plutarchos: Životopisy, Život Solonův). Přesto, že Řekové po Solonovi a Thaletovi znali správnou délku roku a měsíce, používali i nadále zastaralý kalendář, což je skutečnost, kterou dosvědčují Hippokrates („Sedm roků má 360 týdnů.“), Xenofón, Aristoteles a Plinius (Aristoteles: Historia animalium, VI, 20; Plinius: Dějiny přírody, XXXIV,12). Počítání na 360 dnů se udrželo nejen z úcty ke staršímu kalendáři, ale i proto, že se přitom snáze počítalo.
I staří Římané měli rok o 360 dnech. Plutarchos napsal v životopisu Numy Pompilia, že v Romulově době v osmém století měli Římané rok o pouhých 360 dnech (Plutarchos: Životopisy. Numa Pompilius 18). Různí latinští autoři praví, že starý měsíc měl třicet dnů (Geminus: Elementa astronomiae, VIII).
Na druhé straně oceánu měl mayský rok 360 dnů; později bylo přidáno pět dnů a potom tvořily rok tun (období 360 dnů), plus pět dnů; každý čtvrtý rok se k roku přidával další den. „Počítali je zvlášť a říkali jim dny nicoty: během nich nedělali lidé nic,“ napsal J. de Acosta (J. de Acosta: The Natural and Moral Histories of the Indies, 1880 – původní španělské vydání vyšlo v Seville roku 1590).
Mnich Diego de Landa napsal v knize Yucatán před dobytím a po něm: „Měli dokonalý rok jako my, který měl 365 dnů a šest hodin, a tento rok dělili na měsíce dvěma způsby. Při prvním způsobu měly měsíce po třiceti dnech a nazývaly se u, což znamená Měsíc, a počítaly se od východu nové Luny až do jejího zmizení. (Diego de Landa: Yucatan, str. 59). Při druhém způsobu měly měsíce po dvaceti dnech a nazývaly se uinal hunekeh; patřily k ještě mnohem staršímu systému, než je rok o 360 dnech. De Landa také napsal, že pět dodatečných dnů bylo považováno za „neblahé a neštastné“. Říkalo se jim „bezejmenné dny“ (D. G. Brinton: The Maya Chronicles, 1882). Třebaže Mexičané v době příchodu Španělů nazývali období třiceti dnů „měsíc“, věděli, že synodické období je 29,5209 dne (Gatesova poznámka v De Landa: Yucatan, str. 59), což je přesnější než gregoriánský kalendář, zavedený v Evropě devadesát let po objevení Ameriky. Drželi se však staré tradice, pocházející z dob, kdy rok měl dvanáct měsíců po třiceti dnech, celkem 360 dnů (R. C. E. Long: Chronology – Maya. Encyclopedia Britannica, 14. vyd.).
Ve staré jižní Americe se rok také skládal z 360 dnů, rozdělených na dvanáct měsíců. „V Peru byl rok rozdělen na dvanáct quilla neboli měsíců po třiceti dnech. Ke konci roku bylo přidáno pět dnů, kterým se říkalo allcacanquis.“ (Markham: The Incas of Peru, str. 117). Později byl přidán každé čtyři roky ještě jeden den, aby byl kalendář udržován v pořádku.
Překročíme Tichý oceán a vrátíme se do Asie. Čínský kalendář měl 360 dnů rozdělených do dvanácti měsíců po třiceti dnech (Joseph Scaliger: Opus de emendatione temporum, str. 225; W. Hales: New Analysis of Chronology, 1809-1812, I, 31).
Jako pozůstatek po soustavě 360 dnů se dosud udržuje dělení kruhu na 360 stupňů; každý stupeň představuje denní postup Země na její oběžné dráze, neboli postavení zvěrokruhu, jímž se prošlo od jedné noci ke druhé. Po 360 změnách se hvězdná obloha vrátila do stejného postavení, viděno ze Země.
Když se roky změnily z 360 na 365 a 1/4 dne, přidali Číňané ke svému roku pět a čtvrt dne a nazvali tuto dodatečnou dobu kche-jing; začali též rozdělovat kruh na 365 a 1/4 stupně; protože přijali novou délku roku nejen v kalendáři, nýbrž i v nebeské i pozemské geometrii (H. Murray, J. Crawfurd a další: An Historical and Descriptive Account of China, str.235).
Staré čínské počítání času spočívalo na koeficientu šedesáti; stejně i v Indii, v Mexiku a u Chaldejců bylo číslo šedesát všeobecným koeficientem.
Rozdělení roku na 360 dnů bylo ctěno mnoha způsoby a stalo se podnětem k pokroku v astronomii i geometrii, takže se lidé ve skutečnosti nevzdali této metody počítání, když už zastarala. Uchovali si „měsíce“ o třiceti dnech, třeba se lunární měsíc ve skutečnosti stal kratším, a přidaných pět dnů nepovažovali za součást roku.
Na celém světě zjištujeme, že tam po jistou dobu platil tentýž kalendář o 360 dnech, a že později, kolem sedmého století před naším letopočtem, bylo ke konci roku přidáno pět dnů.
Vědci, kteří zkoumali kalendář Inků v Peru a Mayů v Yukatanu, se podivovali kalendáři o 360 dnech; stejně se divili vědci, kteří studovali kalendář Egypťanů, Peršanů, Indů, Chaldejců, Asyřanů, Hebrejců, Číňanů, Řeků nebo Římanů. Většina z nich netušila, že se tentýž problém projevil v kalendářích všech národů starověku.
Dvě věci mátly: chybu pěti a čtvrt dne za rok by zajisté poznali nejen astronomové, nýbrž i negramotní rolníci, protože během krátkého období čtyřiceti let, což je doba, kterou může člověk snadno sledovat, by se roční období posunula o víc než dvě stě dní. Další rozpaky způsobuje délka měsíců. „Zdá se, že zastara převládal názor, že lunární neboli synodický měsíc trval třicet dnů.“ (Medhurst: The Shoo King). V četných dokumentech různých národů se praví, že měsíc neboli „luna“ se rovná třiceti dnům a že začátek takového měsíce se shoduje s novoluním.
Tato sdělení starých astronomů nám ujasňují, že neexistoval žádný konvenční kalendář s uznávanou chybou; ve skutečnosti je existence mezinárodního kalendáře v oněch dobách značně nepravděpodobná. Ani po staletích dálkových mořských cest a mezinárodní výměny idejí neexistuje dosud všeobecně platný kalendář pro celý svět: muslimové mají lunární rok, založený na pohybech Měsíce, který se každých několik let přizpůsobuje solárnímu roku vkládáním přestupného měsíce, četné jiné národy i náboženské skupiny mají své vlastní systémy, obsahující mnoho stop starých systémů.
Počítání na měsíce o třiceti nebo jednatřiceti dnech je také pozůstatkem starších systémů; pět dodatečných dnů bylo rozděleno jednotlivým starým lunárním měsícům. Důvod, proč se čas počítal všude stejně v době mezi patnáctým a osmým stoletím před n. l. spočíval ve skutečném pohybu Země kolem své osy a po oběžné dráze a v pohybu Měsíce v tomto historickém období. Délka měsíčního oběhu musela tehdy být skoro přesně 30 dnů a délka roku se zřejmě nelišila od 360 dnů více, než několika málo hodinami. Pak nastala řada katastrof, které změnily osu a oběžnou dráhu Země, jakož i oběžnou dráhu Měsíce, a dosavadní rok se po období nepravidelností a zmatků ustálil na 365 dnech, 5 hodinách, 48 minutách a 46 vteřinách, lunární měsíc na 29 dnech, 12 hodinách, 44 minutách a 2,7 vteřinách synodického období.
Immanuel Velikovsky se narodil ve Vitebsku roku 1895 a studoval na univerzitách v Moskvě, Berlíně, Vídni a Edinburghu. V letech 1921 až 1924 vydával společně s Albertem Einsteinem Scripta Universitatis atque Bibliothecae Hierosolymitarum, což dalo později vznik Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Roku 1939 emigroval do USA, kde žil až do smrti roku 1979.
Jeho první kontroverzní kniha Světy v kolizi vyšla roku 1950, následovaly Věky v chaosu (1952), Země v otřesu (1955), Oidipus a Achnaton (1960) ad. Jeho poslední kniha Ztráta paměti lidstva vyšla v osmdesátých letech a později byla přeložena i do češtiny.
Převzato: http://ee.dunres.sk/
