Nová studie povrchu Marsu: Co se odehrálo v jeho prehistorii?

(1)

Richard Hoagland

Tradiční teorie o planetě Mars, založené na měřeních první kosmické sondy bez lidské posádky Mariner, se vyznačovaly obrazem vyprahlého a neplodného prostředí bez kapalné vody. To podnítilo vznik velmi negativního hodnocení historie Marsu a názor, že Mars by jen těžko mohl sloužit jako domovská planeta pro vznik a/nebo vývoj vyšších životních forem. Zdálo se, že pozdější mise bez lidské posádky Viking (stejně jako přistávací modul Pathfinder v roce 1997), tuto teorii jen potvrzovaly. Vysvětlit pusté prostředí Marsu se pokoušela celá řada komplexních a mnohdy neslučitelných geologických teorií, jež vycházely z rozmanitých rysů reliéfu a fenoménů na planetárním povrchu. Na základě nově provedených pozorování – jde o velmi podrobné, nedávno pořízené snímky Marsu z MGS (Mars Global Surveyor) a díky přehodnocení některých experimentů z dob programu Viking, byl předložen model nový, který usmiřuje protiklady a vysvětluje nejasnosti starších teorií. Na malé ploše byly identifikovány specifické rysy povrchu, které, jak je předkládáno, jsou přímým důsledkem početných, dávných i poměrně nedávných výtrysků kapalné podzemní vody. Tyto vodní „skvrny“ jsou (nade vší statistickou pravděpodobnost) na planetě nahromaděny v jasně patrném a nezaměnitelném modelu přílivových a odlivových procesů – se středem v blízkosti povrchových „vypouklin“ Tharsis a na protilehlé straně ležící Arabie.

Navrhujeme proto přehodnocení dávné historie Marsu a předkládáme myšlenku, že Mars byl (dlouho po zformování naší sluneční soustavy) zachycen do synchronního orbitálního spojení s větším planetárním souputníkem („Planetou V„), což by v přímém důsledku vysvětlovalo nahromadění nynějších vodních výtrysků v místech, kde se původně nacházela dna dvou bipolárně situovaných „pradávných planetárních oceánů“. Nynější zdvihy pláště Marsu známé jako Tharsis a Arabia představují nutné fosilní známky dřívějších přílivových zdvihů způsobených blízkostí gravitačního pole nedaleké Planety V.

Některé další níže uvedené a doposud nevysvětlitelné specifické povrchové rysy planety Mars podle nás odpovídají jednoduché „přílivové a odlivové teorii“:

–      Valles Marineris (údolí Marineru) (je soustava kaňonů vytvořená střídáním přílivu a odlivu, která vznikla bezprostředně po vzájemném zachycení obou planet)

–       přítomnost extrémně plochého terénu pokrývajícího severní polokouli (díky uvolněným usazeninám z dřívějších oceánů, v nichž kdysi probíhaly příliv a odliv)

–       současná prohlubeň či „příkop“ kolem vypoukliny Tharsis (díky tomu, že Tharsis se – poté, co se oběžné dráhy obou planet opět rozpojily – snížil, zapustil zpátky do planetárního pláště)

„Linie dvojakosti“, jež byla dlouho záhadou, je vysvětlována jako pozůstatek „prudké příchozí vlny“zbytků a úlomků, v okamžiku náhlého oddělení společného pohybu obou planet (Planety V a Marsu) následkem nějaké katastrofické kolize či exploze.

Chemické stopy této neobyčejné zkázy jsou na Marsu doloženy:

–      souhlasně s námi předkládanou teorií

–      a to včetně rozvrstvení nerostu olivínu zejména pod linií dvojakosti

–      přítomností základních chemických prvků, které jsou za normálních okolností situovány v plášti a jádru, např. železa nebo síry, na povrchu Marsu, a to v neobvykle hojném množství

–      soustředěním dříve zmíněných „vodních skvrn“ v oblastech, kde se olivín nenachází

Dalším unikátním znakem výše zmíněné zkázy jsou neobvyklé siločáry planetárního magnetického pole na jižní polokouli Marsu, způsobené P a S vlnami šířícími se slupkou planety v důsledku masivních souběžných dopadů zbytků a úlomků Planety V. Nebývalé odtokové kanály z vypouklin Tharsis a Arabia, které byly prezentovány v nedávno zveřejněném výzkumu, odpovídají náhlému poklesu hladiny obou oceánů, v nichž fungovaly slapové síly; tomuto poklesu též odpovídá fluviálními procesy vytvořená struktura velkého množství pevninské masy na severní straně od vypoukliny Arabia.

Dále jsou zde též načrtnuty dva možné mechanismy zničení Planety V, rozpojení obou planet a ukončení působnosti slapových jevů. Závěrem je předestřena nová časová linie geologického vývoje planety Mars, která odpovídá novým zkoumáním a která datuje zachycení Marsu na cizí oběžné dráze přibližně do doby před 500 miliony lety a zničení Planety V do období před 65 miliony lety.

Úvod

Lidská fascinace planetou Mars vedla k mnoha smyšleným a romantickým představám o jejím vývoji. Raně populární (a dokonce i některé vědecké) spekulace hovořily o vesmírném tělesu obývaném exotickými tvory a v některých případech i pokročilými navzájem mezi sebou válčícími civilizacemi. Tyto spekulace měly z větší části základ v Lowellově teorii vzniklé na přelomu 19. a 20. století, podle níž byl Mars nevlídný a studený, sice obyvatelný, ale umírající. Bylo to až v roce 1964, kdy se široké veřejnosti a vědecké obci dostaly do rukou první detailní snímky Marsu díky misi Mariner 4. Sonda prolétávala okolo planety ve vzdálenosti asi 10 000 kilometrů. 21 snímků odeslaných do JPL (Jet Propulsion Laboratory – střediska NASA) překvapivě odhalilo terén s krátery, který se více než jakémukoliv místu na Zemi podobal spíše mrtvé měsíční krajině.

Spolu s těmito prvními daty o Marsu jednou provždy zanikly veškeré naděje na to, že by se v naší sluneční soustavě mohlo vyskytovat cokoliv podobného Zemi. Následný výzkum potvrdil, že atmosféra Marsu je příliš řídká a teploty příliš nízké, než aby na Marsu mohla existovat povrchová voda v kapalném skupenství. Tím vzaly jakékoliv přetrvávající naděje na nalezení života na Marsu za své.

O nějakých jedenáct nebo dvanáct let později, v roce 1976, přinesly biologické experimenty provedené přistávacími moduly Viking (jeden z pokusů se nazýval Labeled Release Experiment či LRE) pozitivní výsledky při zkoumání existence živých organismů ve vzorcích.[1] Tyto výsledky byly nicméně ihned vzápětí vyvráceny výsledky z jiných měřicích přístrojů, které signalizovaly, že biologické údaje byly za pozitivní označeny „nesprávně“, a jako příčina byla uvedena nebiologická chemická reakce s planetární půdou.[2]

Jako jeden z hlavních důvodů proti možnému ztotožnění se s výsledky LRE se uváděla absence jakékoliv dostupné kapalné vody na povrchu Marsu – klíčového a nezbytného předpokladu pro život. Proti všeobecnému odmítnutí výsledků LRE vznesl námitku vrchní badatel LRE Gilbert Levin. Levin[3] ukázal, že na povrch současného Marsu by mohla volně spadat voda, pokud by se její zásoby omezily pouze na spodní vrstvu atmosféry o tloušťce 1-3 km, spíše než aby byla rozvrstvena v celé atmosféře rovnoměrně. Pozdější meteorologická data z Mars Pathfinderu tento Levinův model distribuce vody v atmosféře potvrdila.[4]

Jedním z významných objevů v této oblasti bylo znovunalezení pětadvacet let starých, údajně „ztracených“ dat NASA z Levinova vlastního experimentu. Joseph Miller, neurobiolog na University of Southern California, nedávno předložil důkazy, že vypuštění radioaktivního oxidu uhličitého, které tvořilo jádro Levinova experimentu, vykázalo jasný cyklus marťanského dne, trvajícího 24,66 hodin, což je přesný denní rytmus předpokládaný pro marťanské mikroby v půdě.[5] Pokud by se toto potvrdilo, pak by to dokazovalo, že na Marsu existují organické mikroby – a to i přes čtvrtstoletí odmítání a zjevný nedostatek kapalné vody.

V pozoruhodném kontrastu ke stávající očividné vyprahlosti Marsu odhalily analýzy snímků z Marineru 9 a pozdějších Orbiterů programu Viking důkazy o rozsáhlých a katastrofických záplavách na Marsu. Odhalily též důkazy o bouřlivé geologické minulosti – s velkými sopkami, rozlehlými krátery na jižní polokouli a impozantním systémem kaňonů (Valles Marineris) obepínajícím téměř čtvrtinu obvodu planety.

I přes důkazy o rozšířených planetárních vodních spadech panuje všeobecný vědecký názor, že jakákoliv kapalná voda na planetě je záležitostí velmi dávnou, (až 3 miliard let nazpět), kdy kapalině umožňovala volně se rozlévat po povrchu mnohem hustší atmosféra.

Přítomnost velkého množství erodovaných kráterů na jihu se uvádí jako důkaz toho, že planeta je geologicky mrtvá již nejméně ony 3 miliardy let – od dob posledního „těžkého bombardování“ vnitřních částí sluneční soustavy.[6]

Na obr.1 viz. výše jsou patrné barevné snímky  z MOLA (Mars Orbiter Laser Altimeter – laserového výškoměru Orbiteru v blízkosti Marsu) znázorňující jižní vrchovinu hustě provrtanou krátery (žlutá a oranžová) a rovnou, jen vzácně provrtanou severní nížinu (modrá a zelená)

Další specifické rysy planetárního povrchu představují pro geology složitější problém. Mezi hustotou kráterů na severní polokouli a tou na jižní existují obrovské rozdíly. Na severu se jen vzácně vyskytují krátery střední velikosti, a to ještě ve velkých vzdálenostech od sebe. To představuje pozoruhodný kontrast vůči jihu, kde jsou krátery tak početné, že se navzájem překrývají, takže je někdy složité od sebe místa jednotlivých dopadů odlišit.

Tato ostrá diference je ještě podpořena záhadnou „linií dvojakosti“, mezní čarou táhnoucí se po obvodu planety pod úhlem přibližně 35 stupňů vůči rovníku. Povrch planety na jih od čáry je navíc (záhadně) vyvýšen – (v průměru) téměř o 30 kilometrů – oproti krátery vzácně provrtané nížině na sever od čáry.

Jelikož planetární geologové byli a jsou limitování existujícími teoriemi o formaci sluneční soustavy, snažili se tyto zásadní nesrovnalosti vysvětlit na základě tzv. zaběhnutých teorií. Poněvadž se na severní polokouli nachází 50 % z celkové planetární pevninské masy a pouze 7 % z celkového počtu kráterů, nejnovější dohady hovoří o tom, že Mars musel o svou „prvotní skořepinu“ severní polokoule přijít v dávném období „intenzivního proudění a silného toku tepla“[7] – tedy v době o mnoho mladší než bylo poslední období těžkého bombardování.

Nedostatek menších kráterů na severních pláních nicméně (na základě relativního datování podobných statistik tvoření kráterů na měsíci) paradoxně naznačuje, že by se tato údajná „událost“ dala datovat do období poměrně nedávného.

Alternativní model vývoje sluneční soustavy

V roce 1978 přišel Thomas van Flandern, astronom z Naval Observatory (Námořní observatoře) a expert na nebeskou mechaniku, s myšlenkou (založenou na původní Olbersově teorii), že za původ většiny komet a asteroidů ve sluneční soustavě je zodpovědná poměrně nedávná „exploze planety“, která původně obíhala v místě dnešního pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem.[8]

Tato představa, nazývaná Exploded Planet Hypothesis či EPH (Hypotéza explodované planety – HEP)[9], našla mezi vědeckou obcí jen minimální podporu, ale její myšlenky a závěry v průběhu dvaceti let od jejího publikování postupně získávaly na přesvědčivosti. Pro tuto hypotézu je klíčové, že polovina viditelné části Marsu byla touto údajnou explozí naprosto zdevastována, čímž se elegantně řeší rozdílnost počtu kráterů na severní a jižní polokouli Marsu a také zánik kdysi husté a životodárné atmosféry.

O něco později popularizoval spisovatel Graham Hancock alternativní teorii katastrofy, která podporovala konvenční pohled, podle něhož se ze severní polokoule odloupalo několik vrstev prvotní skořepiny.[10] Hancock tvrdí, že velká kometa nebo planetoid se nějakým způsobem dostal za Rocheho planetární mez a toto těleso pak dopadlo na povrch v místě dnešního kráteru Hellas, čímž díky sekundárnímu bombardování spolu s odlupováním pevninské masy ze severní polokoule úspěšně odtrhlo část původního povrchu. Tyto rozdrcené zbytky pak byly díky gravitaci opět připojeny, a to v oblasti jižní vysočiny.

Hancockova myšlenka je založena na výzkumu Donalda W. Pattena a Samuela L. Windsora,[11] kteří se domnívali, že oním objektem ve skutečnosti byla „bludná planeta“, kterou nazývají „Astra“ a kterou popsali ve své knize „The Scars of Mars“ (Jizvy Marsu). S touto koncepcí „Astra“ je nicméně řada problémů – nedokáže například vysvětlit přítomnost pásu asteroidů, zatímco HEP ji vysvětluje ze své samotné podstaty. Autoři této práce věří, že HEP je jakožto hypotéza (s patřičnými modifikacemi) přesvědčivější a že se již prokázala její schopnost přestát závažné pokusy o falzifikaci – tuto schopnost koncepce „Astra“ postrádá.

Prameny:

[1] http://www.astro.washington.edu/astro150u/Lectures/lcraters.html

[2] „Internal Structure and Early Thermal Evolution of Mars from Mars Global Surveyor,“ Zuber, M. et al., SCIENCE, March 10, 2000, Vol. 287, #5459, 1788-1793.

[3] T. Van Flandern (1978), „A former aster-oidal planet as the origin of comets“, Icarus 36, 51-74.

[4] T. Van Flandern (1993; 2nd edition 1999), Dark Matter, Missing Planets and New Com-ets, North Atlantic Books, Berkeley, 215-236; 178.

[5] http://www.astro.washington.edu/astro150u/Lectures/lcraters.html

[6] http://www.spaceref.com/news/viewpr.html?pid=5626

[7]   „Internal Structure and Early Thermal Evolution of Mars from Mars Global Surveyor,“ Zuber, M. et al., SCIENCE, March 10, 2000, Vol. 287, #5459, 1788-1793.

[8]   T. Van Flandern (1978), „A former aster-oidal planet as the origin of comets“, Icarus 36, 51-74.

[9]   T. Van Flandern (1993; 2nd edition 1999), Dark Matter, Missing Planets and New Com-ets, North Atlantic Books, Berkeley, 215-236; 178.

[10] Hancock, Graham, „The Mars Mystery -The Secret Connection Between Earth and the Red Planet,“ Crown Books, ISBN 0-609 60086-9

[11] Donald W. Patten and Samuel L. Windsor, „The Scars of Mars,“

(2)

Van Flandernova HEP pracuje s názorem, že na nynějších orbitách Marsu a pásu asteroidů se dříve vyskytovala dvě masivní planetární tělesa. Obě explodovala. První z nich (Planeta K) vybuchla na orbitě stávajícího pásu asteroidů „před několika miliony let“. Ta druhá, (Planeta V), explodovala v prostoru blízkém dnešní orbitě Marsu před nějakými 65 miliony let. Podle Flandernovy teorie utrpěl Mars další poškození, když v jeho blízkosti před zhruba 3,2 miliony let explodoval ještě jeden z menších měsíců – konkrétně druhý měsíc Planety V. V naší modifikované verzi HEP se budeme snažit ukázat, že není nezbytné hovořit o doslovné planetární „explozi“, aby byly vysvětleny všechny následky, o nichž hovořil Van Flandern – zformování asteroidů a komet a únik většiny zbývající hmotné masy z vlivu slunce. V průběhu naší argumentace se budeme opírat o data, které Van Flandern neměl k dispozici, když formuloval svou původní HEP, a to zejména o data vzešlá z pozorování některých planet mimo sluneční soustavu, jejichž orbity jsou podobné té, na níž byl – jak se domníváme – Mars zachycen jiným tělesem (svou „domovskou“ a později zničenou Planetou V) a stal se jeho oběžnicí.

Van Flandern nedávno rozšířil HEP (Hypotézu explodované planety) o představu, že některé „planety“ (Pluto, Merkur a Mars) byly původně ve skutečnosti měsíci (oběžnicemi) současných či již zaniklých planet. Množství podpůrných důkazů pro toto tvrzení je obrovské, ale pro naše účely se budeme věnovat výlučně těm, které jsou relevantní pro Mars. V souladu s námi předkládanou koncepcí tak budeme sledovat jen několik málo z nich, přičemž důkladnější analýzu provedeme v některé z příštích studií.

 

Některé důkazy, které shromáždil Van Flandern:

–      Mars je o mnoho menší a lehčí než kterákoliv jiná planeta, u které by existovalo podezření, že bývala dříve měsícem

–      Orbita Marsu je eliptičtější než orbita kterékoliv jiné hlavní planety (kromě Pluta)

–       Jeho rotace je pomalejší než rotace velkých planet, kromě případů, kdy se u nich vyskytuje velký a těžký měsíc

–       Vykazuje značný nesoulad tvarového středu se středem své hmotné masy

–        Jeho tvar není v rovnováze s jeho aktuální rotací

–        Hranice „skořepinové dvojakosti“ má tvar téměř přesné kružnice

–        Severní polokoule je pokryta rovnou a hladkou, přibližně 1 km tlustou skořepinou, zatímco skořepina jižní polokoule je tlustá přes 20 km

–        Tloušťka skořepiny na jižní polokouli se směrem k hranici skořepinové dvojakosti postupně zmenšuje

–        Na hraniční linii se objevují laločnaté srázy, které jsou nejvíce nahuštěné právě v této oblasti, a svažují se směrem k této linii

–        V místě maximálního zdvihového tlaku způsobeného přerozdělením pevninské masy vznikly obří sopky

–         Na Marsu došlo k náhlému přepólování geografických pólů – o 90°

–         Zmizela většina původní atmosféry

–         Znenadání a bez zřetelných příčin došlo k masivním záplavám

–         Na Marsu se vyskytuje velké množství izotopu xenonu (Xe 129), který je produktem jaderného štěpení

Ještě předtím, v roce 1977, představili Dorman & Woolfson v časopise Philosophical Transactions of the Royal Society of London, svou teorii nazvanou „Zachycovací teorie planetárního seřazování“. Domnívali se, že Mars byl kdysi původním (nikoli zachyceným) měsícem jedné ze dvou „protoplanet“, které se srazily během prvotní fáze formování a zvětšování sluneční soustavy.[1]

Na podporu své teorie dokonce předložili jeden specifický důkaz o tom, že Mars na začátku takovým satelitem skutečně byl: svou hustotou je totiž Mars mnohem bližší hustotě Jupiterových měsíců (Galilean satellites) než třeba hustotě Venuše, což je planeta s nejnižší hustotou mezi vnitřními planetami. To napovídá tomu, že Mars vznikal a vyvíjel se podobně jako Io, Europa nebo náš Měsíc, spíše než tomu, že by vznikal a vyvíjel se obdobně jako Země nebo jiné kamenné (terestriální) planety.

Citujme Woolfsona (1984):

„Jakožto součást scénáře [Zachycovací teorie] bylo předložena úvaha, že Mars byl původně satelitem jedné z planet, které se srazily. Na podporu této myšlenky uvádíme souhrn hustot jednotlivých vesmírných (kamenných) těles podobných Zemi (Obrázek 2). Connell & Woolfson (1983) připisují marťanskou hemisferickou asymetrii, stejně jako v případě Měsíce, abrazivním vlivům způsobeným létajícími kusy hornin, jež byly obrovskými rychlostmi vyvrženy z trosek planetární srážky – zasažena byla přitom jen ta hemisféra, kterou byl Mars přitočen k tělesu, které jakožto satelit obíhal.

To zapříčinilo ztenčení skořepiny a v případě Marsu to vysvětluje například i nesoulad tvarového středu se středem planetární hmotné masy. Pokud Mars jako satelit obíhal okolo svého mateřského tělesa synchronně s ním, pak by tento mechanismus naznačoval, že osa otáčení Marsu by měla být obsažena v rovině asymetrie, ve skutečnosti ale svírá s touto rovinou úhel 55° [linie dvojakosti má sklon 35° mínus 90°].“

Na obr.2 výše jsou patrné kamenné (terestriální) planety a větší satelity seřazené podle hustoty.

Mars je se svojí hustotou mnohem bližší našemu Měsíci, Io a Europě než Venuši – první větší kamenné (terestriální) planetě uvedené zde.

Van Flandernova HEP pracuje s názorem, že na nynějších orbitách Marsu a pásu asteroidů se dříve vyskytovala dvě masivní planetární tělesa. Obě explodovala. První z nich (Planeta K) vybuchla na orbitě stávajícího pásu asteroidů „před několika miliony let“. Ta druhá, (Planeta V), explodovala v prostoru blízkém dnešní orbitě Marsu před nějakými 65 miliony let. Podle Flandernovy teorie utrpěl Mars další poškození, když v jeho blízkosti před zhruba 3,2 miliony let explodoval ještě jeden z menších měsíců – konkrétně druhý měsíc Planety V.

V naší modifikované verzi HEP se budeme snažit ukázat, že není nezbytné hovořit o doslovné planetární „explozi“, aby byly vysvětleny všechny následky, o nichž hovořil Van Flandern – zformování asteroidů a komet a únik většiny zbývající hmotné masy z vlivu slunce. V průběhu naší argumentace se budeme opírat o data, které Van Flandern neměl k dispozici, když formuloval svou původní HEP, a to zejména o data vzešlá z pozorování některých planet mimo sluneční soustavu, jejichž orbity jsou podobné té, na níž byl – jak se domníváme – Mars zachycen jiným tělesem (svou „domovskou“ a později zničenou Planetou V) a stal se jeho oběžnicí.

Význam vody

Pokud měl Mars před svým zachycením, (o něž jakožto o fakt opíráme svou teorii,) hustší atmosféru, která na povrchu umožňovala existenci kapalné vody, je velmi pravděpodobné, že tato voda byla – v závislosti na množství – rozvrstvena v jezerech či oceánech, velmi podobně jako je tomu tady na Zemi. Pokud tomu tak skutečně bylo, pak by se měly pod povrchem – pod dny původních jezer a moří – stále ještě nacházet kapsy, v nichž je voda uvězněna. Tyto dutiny by měly být relativně blízko povrchu, v závislosti na tom, jak dávno voda na povrchu proudila. Pokud by byla v blízkosti povrchu tato „naleziště“ zmrzlé nebo (možná i) kapalné vody objevena, silně by to podporovalo tezi o tom, že jejich původním zdrojem byly právě jezera či oceány.

Nepočítáme-li Levinovu atmosférickou teorii, nejpřesvědčivější důkazy aktuální existence kapalné vody pod povrchem Marsu až donedávna pocházely od Dr. Leonarda Martina z Lowellovy observatoře. Martin v roce 1980 porovnal dva snímky Marsu pořízené orbitery Viking, které jasně zobrazovaly výron vody.[2] To dokládalo působnost geotermálního tepla na vodní zdroj nehluboko pod současným povrchem Marsu.

V červnu roku 2000 zveřejnili Michael Malin a Ken Edgett z MSSS (Malin Space Science Systems) článek v časopise Science[3], v němž zastávali názor, že zbrázděný povrch útesů a průrev na Marsu je fosilním důkazem dřívější erozivní činnosti proudící kapalné vody. Datovali tuto činnost do doby ne starší než 1 milion let, ale zároveň připustili, že vodní erupce by se mohly objevovat i v dnešní době.

Na obrázku č.3 výše vidíme popsané fosilizované kanály v nichž proudila voda. Zdroj: (MSSS/NASA)

V roce 1998 si Byran Butcher, jeden z narůstajícího počtu „nezávislých badatelů“, povšiml čehosi zvláštního a na internetu zveřejnil podivnou „temnou plochu“. Laxně poznamenal, že by se mohlo jednat o „skvrnu od kávy, vodu nebo stín.“[4] V červenci 2000 byl zveřejněn mnohem přesnější údaj, založený na snímku z MOC (Mars Orbiter Camera), na němž byla neobvykle tmavá a protáhlá „skvrna“, vycházející z bodového zdroje na vnějším povrchu stěny kráteru, což naznačovalo, že se jedná o trvalý vodní tok, a co též odpovídalo jen několik málo dní staré teorii Malina a Edgetta.[5]

V brzké době pak bylo nalezeno množství dalších obdobných případů.

Na obrázku č.4 vidíme snímek bodového zdroje výronu kapalné vody – z MO4-00072. Zdroj: (MSSS/NASA)

Pallermo, Englandová a Moore později zjistili, že povrchové „skvrny“ nejsou shodné s eolickými (navátými) útvary ani s útvary vzniklými obnažováním nebo jinými fluviálními procesy.[6] Díky návrhu jednoho z autorů tohoto článku (Hoaglanda) pokračovali Pallermo a kolektiv v systematickém mapování míst, kde došlo k těmto „výronům“, aby na základě souřadnic planetárního povrchu zjistili, zda neexistuje nějaký globální vzorec jejich rozmístění. Pro kontrolu také mapovali náhodně zvolené snímky, na nichž se skvrny nevyskytovaly, dokud nevytvořili kompletní, reprezentativní a statisticky platný soubor snímků planetárního povrchu Marsu.

Ve výsledku se vykrystalizovaly dva globální vzorce: oba poukazovaly na aktuální existenci tekuté vody jakožto zdroje oněch „skvrn“ či „výronů“. První vzorec se na mapě projevil tak, že snímky výronů se vyskytovaly zejména v zeměpisných šířkách v blízkosti rovníku – nejčastěji mezi 30° severní a 30° jižní šířky; za 40° severní i jižní šířky se pak nevyskytl vůbec žádný. To by napovídalo tomu, že je tento fenomén omezen na teplejší oblasti Marsu, což je očekávatelné, pokud se skutečně jedná o vodní toky. Tento rovníkový vzorec je též neslučitelný s teorií „prašných přívalů“, prostřednictvím níž se snaží tyto specifické rysy povrchu planety vysvětlit Malin a NASA.[7]

Na snímku č.5 vidíme mapu znázorňující snímky rozmístění vodních výronů.

Druhý a ještě důležitější vzorec, jenž byl nalezen, odhalil, že vodní toky se sdružují zejména okolo dvou zřetelných geologických útvarů na povrchu Marsu: dvou zdvihů planetárního pláště pojmenovaných Tharsis a Arabia („vypouklin“ – obrázek 5). Teoretické faktory tohoto druhého (a velmi zřetelného) dvojného vzorce rozmístění „skvrn“ jsou primárním tématem tohoto článku.

Mars jako slapovými silami ovlivňovaný měsíc zachycený větším kosmickým tělesem

V tomto článku autoři předkládají teorii, podle níž byl Mars v určitém momentě v historii sluneční soustavy zachycen jedním ze dvou větších planetárních těles obíhajících v blízkosti jeho dnešní orbity. Tento náš scénář rozšiřuje Dormanovu a Woolfsonovu Zachycovací teorii planetárního seřazování z roku 1977 a Van Flandernovu HEP – Hypotézu explodující planety – z roku 1978. Vychází též ze současných pozorování nápadně eliptických orbit mnoha nově objevených planet obíhajících kolem sousedních hvězd, o čemž podali zprávu Butler a kolektiv.[8]

Relevantním příkladem takové planety je například plynný obr velikosti Jupiteru obíhající kolem sousední hvězdy typu K, Epsilonu Eridani. Jeho doba oběhu je asi 6,9 roku, orbitální excentricita 0,6 a průměrná vzdálenost od hvězdy asi 3,4 AU. Kdyby tato planeta obíhala v naší sluneční soustavě, dostala by se v určité fázi svého oběhu až k Jupiteru a v opačném extrému až téměř k Marsu.[9]

Domníváme se proto, že dvě planety, které kdysi existovaly v rozlehlé „mezeře“ mezi současnými orbitami Jupiteru a Marsu, s orbitálními excentricitami o mnoho menšími než planeta obíhající hvězdu Epsilon Eridani, se během miliard let postupně ovlivňovaly natolik, že došlo k jejich několika blízkým setkáním. To v posledku vyústilo v událost málo pravděpodobnou, ale možnou – v tzv. „tří-tělesové zachycení“, při němž byl tehdy ještě volně obíhající Mars zachycen silným gravitačním polem. Za několik milionů let pak došlo ke kolizi obou větších planet. Jak již bylo uvedeno, tato tělesa jsou ve Van Flandernově původní HEP označována jako „Planeta K“ a „Planeta V“, z nichž to druhé mělo přibližně čtyřikrát až pětkrát větší hmotnost než má Země.

Prameny:

[1] Philosophical Transactions of the Royal Society of London Series A, volume 313 (no. 1524), 5-18 (1984)

[2] NASA Activities Dec. 1980, vol. 11, number 12

[3] „Evidence for Recent Groundwater Seep-age and Surface Runoff on Mars,“ Michael C. Malin and Kenneth S. Edgett. Science

[4] http://www.mufor.org/ares/mgs/20968comp.jpg

[5] Hoagland, R.C., Bara, M.H., „Enterprise Mission Investigators Confirm Existence of Present Day Water on Mars,“ July 18th, 2000

[6] „A study of Mars Global Surveyor (MGS) Mars Orbital Camera (MOC) Images Showing Probable Water Seepages. Are They Dust Slides as NASA Claims or Proof of Water on Mars?“ Efrain Pallermo, Jill England and Harry Moore, http://www.users.qwest.net/~vtwild/webpage/SeepsPaper.pdf

[7] Edgett, K. S., M. C. Malin, R. J. Sullivan, P. Thomas, and J. Veverka, Dynamic Mars: „New dark slope streaks observed on annual and decadal time scales,“ Lunar Planet. Sci. XXXI, Abstract No. 1058, Lunar and Planetary Institute, Houston, Texas, March 2000. (poster presentation)

[8] http://exoplanets.org/index.html

[9] „The Race to Epsilon Eridani,“ Schilling, G., Sky and Telescope, June 2001

(3)

Domníváme se, že stejně jako tomu je v případě současných teorií sloužících k vysvětlení některých pozorování oblastí mimo sluneční soustavu,[1] tak i v našem planetárním systému došlo ke vzácnému střetu více planet, které se dříve pohybovaly v prostoru nynější mezery mezi Jupiterem a Marsem: dvě z nich byly masivní kamenné (terestrické) planety označené „K“ a „V“. Mars v důsledku toho přišel o většinu svého momentu hybnosti vůči Slunci a byl zachycen na extrémně eliptickou orbitu kolem planety V – stal se její oběžnicí. Alternativní scénář pracuje pouze s jednou planetou (nikoliv dvěma) bývalé sluneční soustavy, a to s planetou V. Vezmeme-li v úvahu parametry současných těles ve sluneční soustavě – vzdálenosti, hustoty a hmotnosti, zejména pak nízkou hustotu Marsu v porovnání s ostatními kamennými (terestrickými) planetami (Obrázek 2) – zdá se rozumné předpokládat, že pokud se mezi Jupiterem a Marsem zformovaly dvě planety s hmotností podobnou Zemi (nebo ještě větší), obsahovaly by jako takové mnohem více vody než Země. A vzhledem ke zvýšené pravděpodobnosti vícenásobných zběžných srážek v této oblasti v planetesimálním stádiu vývoje sluneční soustavy,[2] měly tyto planety pravděpodobně také početné přírodní oběžnice.

Setkání Marsu s takovým planetárním systémem miliardy let po jeho vzniku, (jak se domníváme,) by tedy mohlo velmi pravděpodobně vést k jeho střetu právě s některou z oběžnic. Existuje mnohem větší pravděpodobnost, že se přihodil právě tento typ střetu, než to, že se uskutečnil scénář navrhovaný výše (interakce tří těles – Planet K, V a Marsu).

Tento druhý typ setkání ovšem mohl vést k zachycení Marsu Planetou V – díky tomu, že došlo k odmrštění jednoho z jejích původních měsíců. Podobné scénáře byly zkoumány v souvislosti s neobvyklým systémem Neptunu – ten se skládá z většího satelitu o velikosti planety (Triton), který obíhá v opačném směru (retrográdně), a menšího měsíce (Nereid), jehož orbita je silně eliptická.

To bylo po léta přijímáno jako dostatečný důkaz toho, že se Neptun ve své historii (a v historii sluneční soustavy) střetl s vnějším objektem pohybujícím se po heliocentrické orbitě, který způsobil převrácení orbity Tritonu a odmrštění původního měsíce zcela pryč ze systému planety. Tento „satelit, který unikl“ je nyní znám jako „Pluto“.[3]

Obr.č.6 uvedený výše: Mars zachycený větší Planetou V do vzájemného gravitačně-slapového spojení, (při němž je jeho doba rotace kolem osy stejná jako doba oběhu, tudíž je k Planetě V přivrácen neustále stejnou stranou). Na protilehlých stranách Marsu se tak tvoří gravitační vypoukliny pod úhlem 90° vůči ose otáčení Planety V. Vypoukliny přesně odpovídají vypouklinám Tharsis a Arabia, jež jsou vůči sobě pod úhlem 180°.

Nezávisle na tom, jak k zachycení přesně došlo, následný silný gravitačně-slapový vztah Marsu a masivní Planety V (Obrázek 6) vedl k rapidnímu poklesu momentu rotační hybnosti vůči Slunci – z „volné“ přibližně dvanáctihodinové periody otáčení kolem vlastní osy na orbitě kolem slunce tato u Marsu vzrostla na přibližně 24 hodin.

Tento odhad je založen na modelech prvotní rotace Země zpomalené ranými vlivy slapových sil našeho Měsíce (Obrázek 7).[4] Podle naší teorie tedy gravitačně-slapový vztah zapříčinil, že se orbita Marsu nejen definitivně ustálila kolem Planety V, ale také to, že se Mars začal s Planetou V pohybovat synchronně, s dobou oběhu i rotace kolem osy přibližně 24 hodin – s jednou svojí stranou neustále přivrácenou k Planetě V, jako tomu je v případě našeho Měsíce.

Obr.č.7 uvedený výše: Jak se člověk posouvá zpět v čase, zvýšené přírůstky fosilií a přílivových sedimentů na Zemi dokumentují znatelně kratší dobu trvání dne.

Stěžejní bod, který navrhují autoři tohoto článku, je, že to bylo toto prokazatelné „gravitačně-slapové zachycení Marsu“ Planetou V, jež způsobilo celou řadu dříve nevysvětlitelných a rozporných jevů na povrchu Marsu, které by jinak zůstaly i nadále záhadou.

Jako první můžeme jmenovat podivné protilehlé planetární zdvihy Tharsis a Arabia, které se vůči sobě nacházejí přesně ve 180° opozici (Obrázky 8 a 9). V souladu s gravitačně-slapovým modelem je vznik „vypoukliny“ Tharsis – ve sluneční soustavě unikátního a enormního vzedmutí planetárního pláště a kůry – vysvětlován kombinací dlouhodobě trvajících zvýšených gravitačně-slapových vlivů větší Planety V na přivrácenou hemisféru Marsu a shodně působících vnitřních planetárních sil, které zapříčiňovaly vzedmutí planetárního pláště již dříve.

Obr.č.8 uvedený výše: Barevný snímek pořízený NASA z výškoměru MOLA nad pólem Marsu, na němž je zachycena poloha vypouklin Tharsis (zhruba 240°) a Arabia (zhruba 60°) na povrchu planety. Tyto útvary svírají na obvodové rovnoběžce délkový (zeměpisná délka) úhel 180°. Povšimněte si též vypoukliny Elysium, odchýlené od gravitační osy Tharsis-Arabia o přibližně 90°.

Obr.č.9 uvedený výše: Barevná projekce údajů NASA z výškoměru MOLA, jež zobrazuje pozice a výšku vypouklin Tharsis, Arabia a Elysium (nejvyšší naměřené hodnoty jsou znázorněny červeně).

Jak by se dalo u podobné gravitačně-slapové situace očekávat, na protilehlé straně proti Tharsis se vyklenula menší, ale stále významná „antivypouklina“ Arabia, která se vůči Tharsis nachází pod úhlem 180°.

Všechna dříve „tekutá“ či zčásti „tekutá“ tělesa ve sluneční soustavě, včetně vnitřních měsíců Jupiteru a Saturnu, vykazují známky takového gravitačně-slapového působení (Obrázek 10). Zejména na měsíci Io se vyskytují významné dvojné slapové vypoukliny, podobné těm, o nichž nyní mluvíme v souvislosti s Marsem.[5]

Dále též postulujeme, že některé dosud nevysvětlitelné geologické útvary a formace na Marsu, jako Valles Marineris a sopka Elysium Mons, také vznikly v důsledku dřívějších slapových mechanismů a procesů.

Obr.č.10 uvedený výše: Typická přílivová vlna postupující proti proudu řeky jejím korytem.

Autoři také předpokládají, že ve chvíli, kdy se tento gravitačně-slapový záchyt rozvolnil – důsledkem událostí vedoucích ke zničení Planety V – se vzhledem ke změně roviny oběhu planety dramaticky změnil sklon osy Marsova otáčení.

Tento náhlý posun náklonu osy je, jakožto jedna z řady rapidních změn, podle naší teorie zodpovědný za to, že tlaková vlna, která změnila tvář planety na dvě očividně rozdílné polokoule, zasáhla Mars pod úhlem 55° a nebyla mířená přímo do samotné oblasti Tharsis (více o tom níže).

Příklad typické pozemské protilehlé (antipodní) vypoukliny vytvořené gravitačně-slapovými silami.

Původní teorie zachycení a jeho následky

Po zachycení se vztah Planety V a Marsu, obíhajícího po její blízké orbitě, vyvíjel takto: oběžná dráha menší planety začala během stovek tisíc, či dokonce milionů let čím dál více připomínat kružnici a jakákoliv povrchová voda na Marsu musela tím pádem dvakrát za marťanský „den“ klesat a stoupat – přelévat se po planetě sem a tam, stejně jako je tomu tady na Zemi. Na základě tohoto nevyhnutelného procesu předpokládáme, že Mars byl v té době „teplým a vlhkým světem“, s hustší atmosférou i hojností kapalné tekoucí vody, jinak by se na něm nevyskytovaly zásadní známky přílivových a odlivových pohybů vodních mas, které budeme záhy demonstrovat a které objasníme.

Začneme ovšem podstatným aspektem této teorie, a to tím, že záhadný útvar Tharsis, vzniklý „zdvihem pláště“, se začal formovat mnohem dříve, než došlo ke kulminaci dynamické záchytné fáze. Jakmile byl Mars zachycen a natočen svou „těžkou stranou,“ (kde se nachází Tharsis,) směrem dolů (k Planetě V), toto relativně blízké těleso pak přispělo k zesilování „roztažných“ gravitačních sil na povrch Marsu, čímž došlo k dalšímu nárůstu sil zdvihajících jeho plášť.

Dále se domníváme, že tento proces vyústil v oslabení relativně křehké marťanské kůry u východního úpatí nyní doširoka se rozprostírající vyvýšeniny Tharsis, což vedlo k vytvoření řady paprskovitých trhlin, z nichž jedna se radikálně zvětšila, a vyvinul se z ní systém kaňonů Valles Marineris.

Podle naší teorie byla tato průrva okamžitě rozšířena vlivem masivní a usměrněné přílivové vodní eroze – nazvané „přílivové vymílání“[6] (Obrázek 11) – díky němuž se celou, asi 1600 kilometrů dlouhou trhlinou proháněla dvakrát denně obrovskými rychlostmi (až několik stovek kilometrů za hodinu!) voda, v reakci na původní rychlost otáčení Marsu a na masivní přílivové a odlivové výkyvy hladiny způsobovaný Planetou V.

Obr.č.11 uvedený výše: Valles Marineris, dosud neobjasněná proláklina rozprostírající se zhruba po čtvrtině obvodu Marsu, je největším kaňonem ve sluneční soustavě. Autoři předkládají tezi, podle níž jde o fluviální prohlubeň vytvořenou přílivovou činnosti (vymíláním), k němuž docházelo během období, kdy byl Mars zachycen jako oběžnice jiné, větší planety.

Než se Mars a Planeta V dostaly do stejného vztahu, v jakém se nyní nacházejí Země a Měsíc, pohybovala se tato obrovská vzedmutá vlna vždy po obvodu Marsu západním směrem, proti směru jeho otáčení, než ji zastavil masiv vypoukliny Tharsis, u jehož paty se vodní masa nahromadila. Jakmile příliv pominul, uvolněná masa vody se začala (díky gravitaci) přesouvat systémem kaňonů zpět na východ, čímž znovu vymílala jeho stěny a dno, dokud opět nepřišel příliv a celý proces se neopakoval.

Tato nepředstavitelná síla proudící vody, jež se valila systémem kaňonů, který tak rozšiřovala a postupem času fluviální erozí zcela odkryla, působila na povrch Marsu nepřetržitě dvakrát „denně“, možná až po několik milionů let, dokud se rotace Marsu vůči Planetě V nestala stacionární (tj. dokud se jeho doba rotace nerovnala době oběhu kolem planety.)

Domníváme se, že tento „proces drhnutí“ vyústil v radikální rozšíření původní trhliny v dnešní, přibližně 7 km hluboký a asi 4000 km dlouhý systém kaňonů, známý jako Valles Marineris – systém, jenž se nyní táhne po čtvrtině délky obvodu Marsu.

To předpokládá, že Mars se, stejně jako ostatní planety sluneční soustavy, před svým zachycením vyznačoval prográdní rotací. Příliv a odliv způsobované Planetou V tak způsobovaly zvedání a klesání vodní hladiny pouze na východním úpatí vypoukliny Tharsis, což je také přesně ta lokalita, kde se vytvořily kaňony Valles Marineris.

Nově objevené shluky „skvrn“ (proudů tekoucí vody), které se vyskytují téměř výhradně ve dvou oblastech ležících v linii 180° – v oblastech Tharsis a Arabie – a které objevil Palermo (2001), jsou dalším z důležitých ukazatelů, že naše teorie je správná. To se netýká pouze přílivové deformace kůry na dvou specifických místech, kterou již předem předpokládal náš model Marsu jako oběžnice, ale také to naznačuje, že na povrchu kdysi existovalo značné množství nepravidelně rozesetých vodních ploch.

Domníváme se, že v důsledku přílivové činnosti, jíž Mars zakoušel pod vlivem Planety V, (tj. už když rotoval stejně rychle kolem své osy i kolem své oběžnice), se po zachycení obou těles tato voda nahromadila zejména ve dvou protilehlých „oceánských prohlubních“ – pravděpodobně s oblastí souše mezi nimi.

Prameny:

[1] http://www.astro.su.se/~pawel/blois/talk_3.2.html

[2] http://www.spaceref.com/redirect.ref?url=adsabs.harvard.edu/books/ormo/&id;=2854

[3] Woolfson, M., Mon. Not. R. Astron. Soc. 304, 195-198 (1999); „The satellites of Neptune and the origin of Pluto“, R.S. Harrington and T.C. Van Flandern. Icarus 39, 131-136 (1979)

[4] „The Impact origin of the Moon,“ by Roberto Bugiolacchi.

http://geowords.com/histbooknetscape/l17.htm

[5] http://yucc.yorku.ca/~troy/io/io.html

[6] http://www.btinternet.com/~motorboat/bore.htm

(4)

Tradiční teorie o planetě Mars, založené na měřeních první kosmické sondy bez lidské posádky Mariner, se vyznačovaly obrazem vyprahlého a neplodného prostředí bez kapalné vody. To podnítilo vznik velmi negativního hodnocení historie Marsu a názor, že Mars by jen těžko mohl sloužit jako domovská planeta pro vznik a/nebo vývoj vyšších životních forem. Zdálo se, že pozdější mise bez lidské posádky Viking (stejně jako přistávací modul Pathfinder v roce 1997), tuto teorii jen potvrzovaly. Vysvětlit pusté prostředí Marsu se pokoušela celá řada komplexních a mnohdy neslučitelných geologických teorií, jež vycházely z rozmanitých rysů reliéfu a fenoménů na planetárním povrchu. Na základě nově provedených pozorování – jde o velmi podrobné, nedávno pořízené snímky Marsu z MGS (Mars Global Surveyor) a díky přehodnocení některých experimentů z dob programu Viking, byl předložen model nový, který usmiřuje protiklady a vysvětluje nejasnosti starších teorií. Na malé ploše byly identifikovány specifické rysy povrchu, které, jak je předkládáno, jsou přímým důsledkem početných, dávných i poměrně nedávných výtrysků kapalné podzemní vody. Tyto vodní „skvrny“ jsou (nade vší statistickou pravděpodobnost) na planetě nahromaděny v jasně patrném a nezaměnitelném modelu přílivových a odlivových procesů – se středem v blízkosti povrchových „vypouklin“ Tharsis a na protilehlé straně ležící Arabie.

Dlouhodobá klidová fáze

Důkazy hovoří o tom, že jakmile Mars přišel o svůj zbylý spinový moment a dostal se na synchronní orbitu kolem Planety V, spojení obou těles fungovalo a nebylo přerušeno ani nijak dramaticky změněno až do momentu katastrofické zkázy Planety V. Slapovou činností neustále namáhaný povrch obou marťanských hemisfér, který byl kvůli synchronní orientaci obou vesmírných těles vystaven radikálním změnám, se postupně zformoval tak, že z něho začaly pozvolna vystupovat dva zdvihy – v oblasti Tharsis a do menší míry i v protilehlé oblasti Arabia.

Během této doby se také začal stabilizovat bouřlivý příliv a odliv, čímž také ustávala s nimi spojená eroze Valles Marineris. Je pravděpodobné, že v této fázi historie Marsu byly jedinou další fluviální erozní činností na planetě větrem vyvolané vlny a divoké bouře. Důkazem prvně jmenovaného jevu je existence několika specifických útvarů na povrchu Marsu, které nebyly pozměněny ani zkázou Planety V, k níž nakonec došlo.

Jedním z potenciálních kandidátů vykazujících známky eroze je Olympus Mons. Jde o horský sopečný štít, jenž se zvedá do výše 24 km a v průměru měří 550 km, což z něho dělá největší sopku ve sluneční soustavě. Podle naší teorie čněla značná část tohoto masivu nad hladinu pradávného „Tharsiského ocánu“ a měla by tak stále vykazovat známky větrné (eolické) erozní činnosti.

Na obr.13 výše vidíme 3D snímek sopky Olympus Mons pořízený NASA, který znázorňuje nápadné vertikální srázy spodních partií masivu.

Ve skutečnosti je pozoruhodné, že téměř celý Olympus Mons je obkroužen velmi strmým, téměř vertikálním zdvihem, který ční do výše 2-10 kilometrů,[1] což napovídá tomu, že byl vulkán doslova vykroužen a omlet neustálou činností slapových sil, jimiž na Mars působila Planeta V a které pomáhaly vnitřním zdvihovým silám samotného Marsu. Kolmé stěny naznačují, že masiv byl vytvořen a vymodelován námi navrhovanou větrnou (eolickou) erozivní činností, protože profil útvaru velmi připomíná obdobně kolmé stěny útvarů, jež vznikly působením větru na Zemi.

Je ironií, že v mírně pozměněné podobě se tato myšlenka zrodila již dříve, a to v roce 1973 v hlavě pensylvánského geologa Henryho Faula. Jeho romanticky nazvaná stať „Skála a útesy Nix Olympica“, (původní název Olympu Mons ještě před vypuštěním sond Viking), ovšem nebyla „kvůli nedostatku dat“ nikdy vydána.[2] Mise Viking a MGS tento nedostatek odstranily, a my doufáme, že Faulova významná myšlenka bude vyslyšena a dostane se jí patřičného uznání.

„Bílé útesy doverské“ (Obrázek 14) jsou nejvýraznějším příkladem obdobného útvaru na Zemi. Jedná se o vápencové útesy vytvořené činností vod v kanálu La Manche. Silné větry vanoucí na kanále se neustále rozrážejí o pobřežní skaliska, až je nakonec ohladí do vertikální podoby. Podobný jev se vyskytuje i na opačné straně kanálu u břehů Francie.

Obr.č.14: Bílé útesy doverské, kolmé stěny vzniklé v důsledku eolické činnosti na Zemi.

Dalším důkazem, že Olympus Mons vznikl eolickou činností zapříčiněnou oceánskými větrnými proudy, je fakt, že (téměř) kolmým zdvihem je obklopena bezmála celá hora (Obrázek 15); kdyby byl tektonicky vzniklý masiv obklopen hypotetickým oceánem, voda a vítr by srázy ohladily stejnoměrně – tedy přesně tímto způsobem.

Obr.č.15: Pohled z ptačí perspektivy (z MGS – Mars Global Surveyor) na Olympus Mons. Nápadný vertikální sráz obkružuje téměř celou základnu masivu (NASA/MSSS).

Je také pravděpodobné, že tento sráz byl vytvořen až po předpokládaném gravitačně-slapovém zachycení Planetou V, jelikož se nezdá, že by byl vytvořen cílenými přílivovými silami. Pokud by tomu tak bylo, byly by útesy pravděpodobně daleko výraznější na východní obvodové straně.

S velmi zajímavým počítačově vygenerovaným zobrazením přesně takového „Olympského oceánu“ (Obrázek 16) přišel před několika lety Arthur Clarke. Přestože šlo o budoucí vizi lidstva terraformujícího Mars, Clarkovo vyobrazení – zejména vodní masy vířící okolo 22 000 stop vysokého útesu obkružujícího horu – jsou až děsivě podobné našemu modelu dřívějšího „přílivového a odlivového Marsu.“[3]

Obr.č.16: A.C. Clarkova vize „Olympského oceánu“ omývajícího 22 000 stop vysoké útesy kolem sopky Olympus Mons.

Rozložení skvrn

Dlouhodobým důsledkem stavu, kdy Mars již synchronně obíhal Planetu V, je současný model s dvěma epicentry vodních skvrn, jež vyvěrají zpod povrchu. Slapové síly Planety V zřejmě nahnaly vodu do trhlin a dutin v kůře, a to v pravém úhlu vůči těmto působícím meziplanetárním silám (Obrázek 17).

To za čas vedlo k tomu, že voda z oblastí mezi „slapovými oceány“ byla vehnána hluboko pod povrch a směrem k některému ze dvou planetárních „vodních pólů“, které se nacházely na povrchu Marsu na koncích jeho imaginární přímé spojnice s Planetou V.

Obr.č.17: Voda je pod úhlem 90° vháněna do dutin (kaveren), které se nacházejí pod dnem oceánů v planetární kůře. Způsobují to slapové síly Planety V znázorněné siločarami.

Tento podstatný teoretický detail je elegantně potvrzen klíčovým pozorováním, podle něhož jsou vodní skvrny nahromaděny pouze v oblastech Tharsis a Arabie, a to pod vzájemným úhlem 180° (tj. téměř v jedné přímce). Zdá se, že veškerá voda nacházející se mezi těmito dvěma lokalitami, byla vehnána pod povrch slapovými silami. Dostala se ovšem tak hluboko, že se mezi někdejšími „vodními póly“ planety není schopná povrchově manifestovat.

Další pozorování odpovídající teorii, že skvrny svědčí o vodních zásobárnách uložených bezprostředně pod povrchem, se týkají samotné „linie dvojakosti“. Skvrny v oblasti Tharsis se totiž vyskytují pouze na sever od hraniční čáry. To by napovídalo skutečnosti, že hladší severní polokoule je geologicky starší než jižní, protože v oblasti Tharsis se na ní nachází většina podzemní vody a povrchových vodních skvrn – pozůstatků jednoho ze dvou oddělených slapových oceánů.

Pokud materiál tvořící jižní, (krátery více provrtanou) polokouli vypadá tak, jak vypadá, díky tomu, že je navrstven na hladší a erodovanější původní planetární kůru (Obrázek 18), pak je pravděpodobné, že bychom v těchto oblastech pod povrchem mnoho vody nenašli – a to ani pod dřívějším „Tharsiským slapovým oceánem“.

Obr.č.18: 3D topografický pruh vygenerovaný výškoměrem MOLA, jenž zachycuje dramatický rozdíl ve výšce planetární kůry pod jižní vysočinou (hustě provrtanou krátery) a pod hladší a rovnější severní nížinou. Možné vodní skvrny se objevují pouze nad tzv. „linií dvojakosti“.

Výjimkou z tohoto pravidla se zdá být lokalita protilehlého „slapového oceánu“ – plošina Arabia Terra, která je hustě provrtána krátery, jakoby důsledkem zániku Planety V, ale která též obsahuje druhý největší počet skvrn proudící vody. Nedávné snímky z výškoměru MOLA zdokumentovaly, že kůra je na plošině Arabia o poznání tenčí než na většině zbylého povrchu krátery zbrázděné jižní polokoule.[4]

Na základě těchto výškových údajů z Mars Observeru navíc učinili výzkumníci z Washington University v St. Louis, Brian Hynek a Roger Phillips, závěr, že ze západní části oblasti Arabia Terra bylo nějakým způsobem odebráno obrovské množství povrchového materiálu.[5]

„Domníváme se, že celá tato oblast vzdorovala masivní erozi,“ řekl Hynek.

„Oblast dříve vypadala stejně jako okolní [jižní] vysočina, ale poté byla ze svažitého reliéfu odstraněna asi kilometr tlustá vrstva – o rozloze Mexického zálivu – která byla rozprostřena po severních pláních.“

Podle Hynka je nejpravděpodobnější erozní silou, která mohla něco tak rozsáhlého způsobit, proudící voda.

„Je mnoho vlivů, které mohou způsobit erozi. V delších časových intervalech je velmi efektivní vítr. Erozivně mohou působit také sopky, led a ledovce,“ pokračuje Hynek. V takovéto míře jsou ale tyto vlivy jako vysvětlení nepravděpodobné.

Záhadná pozorování jsou elegantně vysvětlena náhlým a prudkým kolapsem „slapového oceánu“ zadržovaného Planetou V. Když Planeta V „explodovala“, během několika málo hodin se zdvihla obrovská vodní vlna směřující k severu, která s sebou vzala značnou část plošiny Arabia Terra – přesně tak, jak v současné době tvrdí Hynek a Phillips.

To také samozřejmě vysvětluje dnešní přítomnost povrchových skvrn na snímcích této oblasti – jsou to odkryté podzemní zbytky podzemních vod z původního „Arabiaského oceánu“.

Zkáza Planety V

Doposud jsme v tomto článku užívali frázi „když Planeta V explodovala“, abychom vysvětili její pozdější absenci a abychom od ní mohli odpoutat Mars, který se posléze vrátil zpátky na heliocentrickou orbitu (tj. začal opět obíhat kolem Slunce).

Podle původní Van Flandernovy teorie se Planety K a V rozpadly v důsledku skutečných a nefalšovaných explozí. Zanechaly po sobě pouze zbytkové objekty (menší komety a asteroidy), které byly podle Van Flanderna, stejně jako zbytky ostatních planetárních explozí, vymrštěny ze soustavy ven – ať už energií samotného výbuchu či ještě za přispění následných srážek s Jupiterem. Pokud tedy jde o vlastní mechanismus zodpovědný za zničení jednotlivých planet v období velmi dlouho po jejich zformování, hovoří Van Flandern o nějakém doposud neznámém „fyzikálním procesu“.

Skutečnost, že Van Flandern na existenci tohoto nepopsaného a „záhadného mechanismu uvolnění energie“ trval, způsobila, že celá jeho teorie byla planetární vědeckou obcí přijata spíše vlažně než s nadšením, a to i přes to, že v nedávné době byla mnohokrát potvrzena. Jelikož jsou v tomto případě mnohem důležitější důkazy, které Van Flandern shromáždil o následcích oné Události, než přesný popis samotného destruktivního mechanismu, domníváme se, že nejlepší bude přesunout těžiště zkoumání, a zároveň se vyhnout aspektům Van Flandernovy původní HEP, které nejsou testovatelné.

Domníváme se, že konečné zničení Planety V bylo způsobeno jednoduchou a přímou (pokud ne dokonce dlouho očekávanou) kolizí s jiným předpokládaným planetárním objektem z Van Flandernovy rekonstrukce nebeské mechaniky: s „Planetou K“. Teorie o původu Měsíce z dob po Apollu přijaly za svou koncepci velmi podobnou této. Jelikož byly tři vůdčí teorie z doby před prvním přistáním Apolla na Měsíci testovány proti vzorkům, které byly na Měsíci sesbírány, a žádná z teorií jimi nebyla potvrzena, bylo nezbytné prezentovat teorii zcela novou a radikální.

V roce 1975 přišli doktoři William K. Hartmann a Donald R. Davis, píšící pro ICARUS, s teorií, že Měsíc se zformoval jako vedlejší produkt katastrofické „letmé srážky“ Země s jiným významným planetárním objektem. Domnívali se, že s relativně mladou planetou Zemí se srazil „planetesimál velikosti Marsu“, a při této srážce se uvolnilo množství lehkého materiálu z planetární kůry, jež poté zhoustlo a vytvořilo Měsíc. V roce 1984 se konala první konference o planetách, nazvaná „Původ Měsíce“, na níž se veškeré konkrétní aspekty této revoluční teorie probíraly.[6]

Podle nás k podobné události, která uspíšila zničení dvou planet, došlo v oblasti dnešního pásu asteroidů, a to až během velmi nedávné fáze vývoje sluneční soustavy – konkrétně přibližně před 65 miliony lety. Domníváme se, že tato událost přispěla k osvobození Marsu z jeho dočasné synchronní orbity s Planetou V, aby mohl opět osamocen obíhat kolem Slunce – i když po orbitě mnohem eliptičtější než jakákoliv jiná vnitřní planeta sluneční soustavy.

Prameny:

[1] Wu, S. S. C.; Garcia, P. A.; Jordan, R.; Schafer, F. J.; Skiff, B. A. „Topography of the shield volcano, Olympus Mons on Mars“ – Nature (ISSN 0028-0836), vol. 309, May 31, 1984, p. 432-435

[2] http://www.sciam.com/1196issue/1196kargel.html

[3] „The Snows of Olympus,“ Clarke A. C., W. W. Norton & Co., New York (1995)

[4] Zuber, et.-al, „Internal Structure and Early Thermal Evolution of Mars from Mars Global Surveyor Topography and Gravity“ -Science Mar 10 2000: 1788-1793

[5] http://www.astronomy.com/Content/Dynamic/Articles/000/000/000/455bnnzj.asp

[6] ibid.

(5)

Pozoruhodné a překvapivé důkazy prezentoval v červnu 2001 na shromáždění Earth Systems Processes Global Meeting ve skotském Edinburghu Bruce Runnegar, astrobiolog z losangeleské University of California. Podle něj došlo zhruba před 65 miliony lety ve sluneční soustavě k něčemu velmi důležitému a závažnému. Runnegar s kolegy již dříve objevili důkazy o 400 000 let trvajícím cyklu usazování sedimentů v pradávných oceánech, jenž svědčil o tom, že změny klimatu na Zemi se shodují s přirozenými výkyvy její oběhové trajektorie (orbity).Aby nezvratně prokázali vliv tohoto cyklu na pozemské klima v posledních 100 milionech let, vytvořili Runnegar a jeho tým počítačové modely založené na naměřených výkyvech planetárních orbit, jejich vzdáleností od Slunce a jejich vzájemně působících rušivých vlivech. Tyto modely prokázaly, že známé (změřené) výkyvy dynamiky sluneční soustavy zůstávaly konstantní po celých 65 milionů let. Před tímto časovým bodem se ale, k jejich překvapení, intenzita orbitálních výkyvů vnitřních planet náhle změnila.[1] „Jestliže se tehdy dramaticky měnily (reorganizovaly) orbity Merkuru, Země a Marsu, možná se stejným způsobem měnily i pohyby asteroidů v pásu,“ říká Runnegard. Anebo byly možná tyto asteroidy teprve vytvářeny – při gargantuovské srážce. Některé aspekty této teorie potvrzují jiný zdroj překvapujících informací o sluneční soustavě: klínové písmo rané a „vyspělé“ civilizace Sumerů.

Zecharia Sitchin psal obšírně o sumerských tajuplných znalostech a o tom, že tito lidé „věděli“, že srážka je možná od samého počátku dějin sluneční soustavy.[2] Na základě nejnovějších dat o velmi odlišných planetárních systémech mimo sluneční soustavu a v souvislosti se snahami o pochopení těchto systémů, pokud jde o jejich vzájemně působící planetární orbity, se zdá, že Sitchinovy překlady sumerských textů získávají zcela nový význam.

Pro náš gravitačně-slapový model Marsu by taková nepředstavitelná srážka dvou obrovských planetárních těles (každé z nich o čtyř- až pětinásobné hmotnosti Země, pokud si vzpomínáte) byla téměř nerozlišitelná od skutečné planetární exploze. Účinky srážky dvou planet – V a K – by pro Mars, obíhající ve vzdálenosti necelých 100 000 km, byly téměř nepředstavitelné. Spolu s objevem náhle „kolísavých planetárních orbit“ v období před 65 miliony lety, by sama Událost měla na povrchu Marsu zanechat předvídatelné povrchové stopy – další neklamné známky rozsáhlé zkázy.

Známky katastrofy

Předpokládejme, že ničivou Událost (srážku) přestálo pouze 1 % svrchní části litosfér Planet V i K. Z místa planetární kolize létaly prudce vymrštěné, různě velké kusy planetární kůry a obrovské množství menších kousků z náhle obnažených rozžhavených planetárních plášťů a jader. Tento materiál směřoval přímo k Marsu.

Při hledání důkazů o dopadu těchto trosek na Mars bychom očekávali, že nalezneme známky rychlého zahřátí povrchu a následného rychlého zmrznutí; katastrofických vzedmutí vodních mas a s tím spojených půdních sesuvů; důkazy o závažných úbytcích atmosféry a vody; a konečně i značný počet kráterů na jedné z polokoulí, jako důkaz o dopadajících pozůstatcích Planety V.

Mars vykazuje všechny tyto příznaky a ještě mnohem víc.

Nejpřesvědčivějším přímým důkazem o „explozivní Události“, z níž vzešlo množství trosek, je záhadná „linie dvojakosti“, oddělující severní a jižní polokouli pod úhlem 35°. Pokud byl Mars v době exploze s Planetou V v synchronním záchytu, pak by bylo mnoho kráterů po dopadajících troskách Planety V rozprostřeno po celé jedné „straně“ Marsu pod úhlem 90° vůči směru, odkud tento materiál přiletěl. Tak tomu ale není. Místo toho je linie dvojakosti nakloněna vůči současné ose otáčení, (a to o 60°). Autoři přiznávají, že tento fakt představuje pro celou teorii určitý problém.

Aniž by měli možnost seznámit se se specifiky našeho nynějšího gravitačně-slapového modelu Marsu, který v tomto článku představujeme, pokoušeli se někteří dřívější badatelé vysvětlit tento závažný geometrický rozpor tak, že navrhli zcela odlišný model postavení marťanských pólů před explozí. Původní osa otáčení podle nich svírala s tou dnešní téměř pravý úhel. Předkládali tedy situaci, která se nazývá „přepólování“.

Ve fázi, kdy dojde k novému rozložení planetární hmoty – buďto zvnitřku (dlouhodobým konvektivním prouděním) nebo zvnějšku (přírůstkem hmoty z významnějších dopadů cizorodého materiálu) – nastává dlouhodobé mechanické přelaďování osy planetárního otáčení (v závislosti na povrchovém reliéfu).[3] Tento „posun pólů“ pokračuje až do doby, než je dosaženo rotační rovnováhy, která je ustavena na základě nového rozložení planetární masy (hmoty). Póly planety se pak nacházejí na zcela nových místech.

Předpokládá se, že povaha této „redistribuce nové planetární hmoty“, která následně vedla k přepólování Marsu do podoby, kterou známe dnes, splňuje definici vnějšího zásahu – konkrétně šlo o již zmiňovaný přírůstek značného množství planetární kůry, která na Mars dopadala ve formě masivních úlomků rozpadající se Planety V.

Pokud byla osa otáčení Marsu natočená vůči přilétávajícím kusům hmoty kolmo, jak tato teorie předpokládá, mohutná síla dopadů spolu s působením další nestabilní masy navrstvené na „boku“ planety by mohly skutečně rozpoutat „scénář planetárního přepólování“ – které by probíhalo do doby, než by planeta dosáhla nové rotační rovnováhy vůči svému hmotnému rozložení a povrchovému reliéfu.

Náš gravitačně-slapový model a důkazy, které jsme doposud předložili, ovšem takto „jednoduché“ vysvětlení této velmi zásadní věci důrazně odmítají. Pozice a nastavení Marsu před zničením Planety V jsou striktně dány: linie Tharsis-Arabia musela, jak víme, směřovat v prodloužené přímce přímo k Planetě V. Póly otáčení by v takovém případě byly vůči této přímce v pravém úhlu. Trosky planetární exploze by tak měly Mars zasáhnout v pravém úhlu vůči současnému marťanskému rovníku – což ale linie dvojakosti svou polohou jednoznačně vylučuje.

Předkládalo se vysvětlení, že některé větší vymrštěné zbytky – obrovské letící „kusy“ rozpadající se kůry Planety V – dosáhly Marsu jako první a jejich ničivé dopady, otřásající celou planetou a zanechávající po sobě výrazné stopy v podobě impaktních pánví „Argyre“ a „Hellas“, doslova „přetočily Mars na bok“, a teprve posléze dorazila vlna menších (ale početnějších) úlomků. To je ale velice nepravděpodobné. Menší kusy by totiž byly více urychleny a dosáhly by Marsu dříve? zatímco větší kusy by teprve následovaly po nich.

Jednoduché Newtonovy zákony:

F = MA

Jaké je tedy naše řešení?

Domníváme se, že když se Planeta K blížila k Planetě V, aby způsobila jejich osudnou srážku, prolétla na své orbitě (kolem Planety V) nedaleko Marsu (Obrázek 19). Toto těsné přiblížení ovlivnilo gravitačně-slapový vztah Marsu a Planety V do té míry, že došlo ke gravitací zapříčiněnému posunu celé planetární osy Marsu. NEŠLO tedy o vnitřní přepólování vzhledem k hmotnému rozložení a povrchovému reliéfu, ale o celkovou změnu sklonu (náklonu) marťanské osy otáčení vůči Planetě V.

Obr.č.19: Domnělá kolizní událost planet V a K. Přiblížení a těsná blízkost planety K mění sklon marťanské osy, což vede k tomu, že trosky exploze dopadnou na jeho povrch pod úhlem 60° vůči dřívější (i současné) poloze ose otáčení.

Poté, co Planeta K způsobila první závažnější změnu polohy Marsu, který do té doby zažíval období stability trvající zřejmě několik milionů let, pokračovala masivní planeta dále – až na svojí osudovou schůzku s Planetou V. Vzájemný náraz uvolnil téměř nepředstavitelné množství energie, srovnatelné s množstvím, o němž hovoří Van Flandern v rámci HEP, a roztříštěné fragmenty kůry obou světů urychlené prudkým střetem zahájily svou sférickou pouť sluneční soustavou.

Některé z nich, tvořící jen nepatrné množství celkové masy obou explodovaných planet, dosáhly Marsu během několika hodin od srážky.

Ale ještě předtím, než stihla dorazit první větší vlna fragmentů a trosek, se už Mars stihl přetočit o nějakých 60°, takže explozi nastavil svou téměř celou jižní polokouli. Proto je „linie dvojakosti“ vůči ose otáčení Marsu posunutá právě o oněch 60°. Mars se pak převracel víc a víc, a když přilétaly menší fragmenty, dopadaly na plošinu Arabia Terra, kterou částečně pokryly.

Krátce poté dopadl také největší kus o velikosti kontinentu, který vytvořil 2300 kilometrů širokou a 8 kilometrů hlubokou impaktní pánev Hellas, největší na Marsu, situovanou jižně od plošiny Arabia Terra (Obrázek 20).[4]

Obr.č.20: 2300 km široký impaktní kráter Hellas.

Pánev Hellas

Pánev Hellas je největší zachovanou impaktní strukturou na Marsu. Je to kráter široký přes 2000 km a hluboký 8 km, jehož povrch a okolí byly zformovány množstvím rozličných geologických procesů. Probíhající výzkum oblasti Hellas v PSI (Planetary Science Institute – Institutu pro planetární výzkum) zahrnuje mnoho projektů geologického mapování, zkoumání vývoje kaňonových systémů na obvodu kráteru, zaznamenávání poklesů vysočin, rozvrstvení lávových výronů, vývoje laločnatých nánosů různých úlomků a morfologických a souborných údajů o vyhloubených kráterech.

Tato pohledová perspektiva severovýchodního okraje kráteru Hellas a roviny Hesperia Planum je jedním z mnoha produktů, které v PSI vytvořil Varun Bhartia, stážista grantu Arizona Space Grant z University of Arizona. Spolupracuje s výzkumníky Lesem Bleamasterem a Davidem Crownem a pomáhá sestavovat úplnou sbírku snímků z Mars Global Surveyoru a Mars Odyssey, které budou uloženy v databázi soustavy informačních systémů Geographic Information Systems.

Od srážky Planet K a V nyní uběhlo asi dvanáct hodin.

Účinky tak nepředstavitelné a zničující srážky/exploze, která se s devastující silou odehrála v podstatě Marsu „rovnou za humny“, se neprojevily pouze na úrovni masivních a viditelných dopadů trosek na planetární povrch. Nespočetné megatuny menších a velmi urychlených trosek z planetárních plášťů a jader, které vstoupily do atmosféry Marsu nadzvukovou rychlostí, by ji musely doslova přehřát a její značnou část pak odpálit do vesmíru.

Jakékoliv povrchové vody by se musely pod vlivem šokových vln začít doslova vařit a sálající horko od přilétajících kusů, jež obrovskou rychlostí dopadaly na povrch, by se spojilo s větší částí oné vařící vody a opustilo planetu spolu s atmosférou. Důsledkem ztráty značné části atmosféry by se povrch celé planety rapidně ochladil, což by vedlo k tomu, že jakákoliv zbývající kapalná voda by velmi rychle zmrzla. Voda v mělkých podpovrchových zásobárnách by ještě nějakou dobu zůstala kapalná, ale nakonec by zmrzla také.

Popsaná situace by vystihovala to, o čem jsme již hovořili: rozsáhlá katastrofa způsobila nahromadění vody, (která ovšem velmi záhy zmrzla,) do dvou epicenter na dvou různých místech – na místech dvou bývalých marťanských slapových oceánů – jejichž existenci nyní zřejmě potvrzují pozorování „snímků se skvrnami“.

Prameny:

[1] http://www.spaceref.com/redirect.ref?url=adsabs.harvard.edu/books/ormo/&id;=2854

[2] http://www.nature.com/nsu/010628/01062815.html

[3] http://www.sitchin.com/asteroid.htm

[4] Schultz, P.H. and Lutz, A.B., „Polar wan-dering on Mars“, Icarus 73, 91-141

(6)

Se zavedením naší „Teorie Marsu jako oběžnice“ přichází i objasnění některých geochemických hádanek, které povrch Marsu nabízí. Když v roce 1976 prováděla sonda Viking první měření složení planetárního povrchu přímo na místě, jednou ze záhadných hodnot bylo naměřené množství podílu síry. Oproti zemskému povrchu, kde je toto množství pouze 0,07 %, hlásil Viking hodnotu přes 3 %, což je množství 43krát vyšší. Podobná je i situace s podílem železa – na Zemi jsou to 3,8 %, zatímco na Marsu toto množství přesahuje 15 %.[1] Teorie vzniku planet se obecně shodují na tom, že železo a řada dalších „těžkých elementů“ se hromadí uprostřed nově se formujících světů, aby zde vytvořily jádro o vysoké teplotě.[2] Dalším prvkem, na němž se všichni shodují, pokud jde o tvorbu planetárního jádra, je síra – ta v jádrech tvoří až 10% podíl – v podobě FeS (sulfidu železnatého). Při děsivé srážce dvou tak velkých planetárních těles je nevyhnutelné, že dojde k vyvržení hojného množství výše zmíněných prvků přímo do vesmíru. V našem článku se snažíme prokázat, že došlo nejen k tomuto vyvržení, ale také k tomu, že tyto materiály byly zachyceny Marsem, což nyní vede k nálezům podezřele vysokých a zavádějících hodnot těchto kovů ve vzorcích materiálu, který tvoří marťanské povrchové opláštění. Nedávné údaje o povrchovém složení ze Surveyoru, konkrétně z TES (Thermal Emission Spectrometer – Spektrometru termálních emisí), odhalily, že tato anomální síra se na planetě nachází ve formě sulfátů, nikoli tedy v podobě sulfidu železnatého – původního FeS. Podle naší teorie se očividně nabízí, že tento původní sulfid, který se na Mars dostal z vesmíru, zoxidoval a přeměnil se v sulfáty. Podivný osud, zdá se, postihl i železo, jež se na Mars taktéž dostalo (doslova napadalo) díky vesmírné katastrofě.

Mars před nás však staví daleko větší paradox než jen síru. Musíme si položit otázku mnohem zásadnější: Proč je jeho povrch tak červený?

Červená barva Marsu je způsobena, jak už nyní víme díky údajům z TES,[3] existencí značných povrchových nánosů oxidu železitého. Klíčová otázka pak tedy zní: jestliže bylo původním zdrojem železa to, které se na planetu dostalo v podobě kovu z vybuchlých planetárních jader, kde se potom na Marsu vzal volný kyslík, se kterým železo zoxidovalo a vytvořilo sloučeninu? Vědci se shodují, že dokonce i prvotní kyslík, který je na Zemi schopen oxidovat železo v geologické vrstvě nazývané „páskovaná železná ruda“ či „red beds“, pochází z jednoho jediného hlavního zdroje, a to narůstající biologické aktivity.[4]

–          Hledáme tedy nyní v píscích Marsu, rezavých a bohatých na železo, známky podobné biologické aktivity jako na Zemi?

–          Setkal se kdysi „déšť železa“ padající z oblohy – kam přilétl vesmírem od zničené Planety V – s atmosférou bohatou na kyslík, čímž způsobil tragický konec biologicky vyspělé „rajské zahrady“ na Marsu obíhajícím v záchytu?

Údaje o složení povrchu z Mars Global Surveyoru indikují další anomálii, která podporuje náš gravitačně-slapový model Marsu. S využitím informací ze spektrometru TES ohlásili Robert N. Clarke a Todd M. Hoefen ze společnosti U.S. Geological Survey, že na povrchu Marsu identifikovali rozsáhlá ložiska olivínu [(Mg, Fe)2 SiO4] (Obrázek 21).[5]

Obr.č.21: Globální rozvrstvení olivínu na Marsu (modře) (USGS – United States Geological Survey)

Jelikož olivín (křemičitan hořčíku a železa) v přítomnosti vody velmi rychle zvětrává na jiné minerály, mohla by jeho hojnost na Marsu podle konvenčních teorií napovídat tomu, že planeta je „studená a suchá“ už posledních několik miliard let. Podle Clarka je tak díky faktu, že je na Marsu přítomen v takovém množství, prokazatelnost teorie o „teplejším a vlhčím Marsu“ zcela nemožná.

Naše interpretace je ale zcela odlišná: zdrojem olivínu na Marsu (stejně jako zdrojem neobvyklého množství síry a železa) je podle nás jev zcela externího charakteru – tyto přírodniny totiž také pocházejí ze zničené Planety V, spíše než z pradávné vulkanické činnosti na Marsu samotném.

Olivín je považován za hlavní složku plášťů vnitřních „kamenných“ planet, takže jeho rozptyl do vesmíru by byl po srážce planet nevyhnutelný. Stejně jako v případě neobvyklého množství síry a železa v marťanské povrchové půdě, (pocházející podle nás z planetárních jader obnažených srážkou), se i v tomto případě domníváme, že značný podíl olivínu v půdě Marsu je zcela v souladu s námi prezentovanou teorií: totiž že i on byl na planetu transportován s troskami, jež pocházely ze srážky dvou Zemi podobných planet.

A Mars podstatné množství tohoto rychle tvrdnoucího materiálu nevyhnutelně zachytil. Jelikož se podnebí na Marsu po této první Události radikálně změnilo, a všechna zbývající voda na něm zmrzla, přítomnost velkého množství nezvětralého olivínu může být pouze jedním z dalších nápadných ukazatelů toho, že Mars byl dříve satelitem Planety V, která byla posléze, (a olivín to potvrzuje), zničena při katastrofě.

Pokud je tato naše teorie správná, pak bychom měli získat další dvě pozorování, která by naši domněnku podložila. Za prvé: olivín detekovaný spektrometrem TES by měl být primárně koncentrován v oblastech popsaných jako oblasti nejsilnějšího vlivu tlakové vlny a nejhustšího spadu trosek pocházejících ze zničené Planety V. A za druhé: současné shluky vodních „skvrn“ by se měly nacházet v oblastech s nízkými hodnotami olivínu v půdě.

Bod číslo jedna: prohlídka mapy celkové distribuce olivínu sestavené spektrometrem TES (Obrázek 22) jednoznačně prokazuje, že přes 90 % tohoto důležitého minerálu je soustředěno v oblastech jižnějších než je marťanská „linie dvojakosti“ – tedy ve stejných oblastech, kam dopadaly, a kde jsou koncentrovány trosky zničené Planety V. Znovu opakujme, že olivín v takovémto množství bývá nalezen na nezvětralých vulkanických polích, nově vytrysklých zpod povrchu planetárního pláště. Jelikož standardní teorie vysvětlující jižní, krátery hustě provrtanou hemisféru se zakládají na představě prastarého povrchu, prezentuje pro ně rozvrstvení olivínu závažný problém.

Obr.č.22: Mapa vodních skvrn položená přes mapu rozvrstvení olivínu

Jak by na se planetu, která jinak vykazuje hojný výskyt rozsáhlých vodních toků a doprovodného zvětrávání olivínu, mohla vztahovat teorie o pradávné a velmi staré jižní polokouli, proti níž v současnosti hovoří mapa distribuce tohoto minerálu? Odpověď zní: nemohla.

Rozšířený výskyt olivínu proto chápeme jako jednoznačné potvrzení toho, že

1. a) zdroj tohoto materiálu je nový
2. b) pochází zvnějšku a nikoli z marťanského podloží

Přesněji řečeno, jde prostě o nános, který byl původně pláštěm rozpadlých Planet K a V.

Bod číslo dvě: pokud přes sebe překryjeme Palermovu mapu „globálního rozvrstvení skvrn“ a Clarkovu a Hoefenovu mapu distribuce minerálů (USGS/TES), snadno získáme i druhou požadovanou úměru. Jak je možné vidět (Obrázek 22), snímky shluků „vodních skvrn“ se nacházejí téměř výlučně v oblastech, kde je málo olivínu, nebo dokonce vůbec žádný. To je zcela v souladu s teorií, kterou předkládáme – a podle níž jsou tyto skvrny důkazem současného rozsáhlého povrchového proudění vody.

Další podpůrné důkazy pro tento dramatický sled událostí pocházejí z dodatečných údajů spektrometru TES. Jak o tom píše časopis SCIENCE,[6] v marťanských oblastech s nízkým koeficientem odrazu slunečního světla byly objeveny dvě pozoruhodné spektrální signatury. Po porovnání se spektry vzorků pozemských hornin vyšlo najevo, že ony dvě směsi jsou tyto: čedičová směs, v níž převažuje plagioklas a klinopyroxen; a druhá, andezitová (křemičitá) směs, v níž převládá plagioklas a sopečné sklo.

Dvě oblasti rozvrstvení těchto směsí jsou opět téměř přesně souhlasné s oblastmi, které odděluje a vytyčuje linie planetární dvojakosti. Zatímco čedičová směs se vyskytuje na jihu – v oblasti hustě zbrázděné krátery, směs s vyšším zastoupením křemene je rozvrstvena po severních pláních.

Takovéto rozdělení Marsu do dvou odlišných mineralogických systémů, v jejichž rámci se vyskytují dva rozdílné povrchové materiály – z nichž jeden je považován za „primitivní,“(protože jeho chemické složení je jednoduché,) a ten druhý je označován za „komplexní,“ (protože je vytvářen rozsáhlým zvětráváním lehčích a rozlišených složek planetární kůry) – je ve skutečnosti dalším potvrzením naší gravitačně-slapové teorie. Podle konvenční historie planety Mars vypovídá tento nález čedičové („primitivní„) směsi na jižní polokouli (na jižní straně od „linie dvojakosti„) o tom, že tato polokoule je, jak už jsme zmínili, o poznání starší než zbytek planety.

Tato konvenční teorie předpokládá, že „primitivní“ směs pochází z dob rané historie Marsu, kdy jeho povrchovou kůru narušila první masivní čedičová sopečná činnost. Z pohledu této teorie se na jih od „linie dvojakosti“ na „primitivní“ jižní polokouli vyskytují i (námi předpokládané) pozůstatky posledního těžkého meteorického ostřelování planety. Krajina jižní polokoule, kterou z větší části pokrývají krátery, tedy v rámci této teorie potvrzuje myšlenku, že její současná kůra je tou starobylou, původní, z doby před 3 miliardami let či z dob ještě dřívějších.

Náš gravitačně-slapový model a s ním spojená „zkáza Planety V“ pracuje se stejnými údaji, ovšem interpretuje je zcela jinak – vytváří zcela odlišnou rekonstrukci událostí.

Podle nás je dvojaké složení povrchového planetárního materiálu ve skutečnosti dalším důležitým potvrzením námi předkládané teorie o Marsu. Rozsáhlé plochy s krátery a čedičové („primitivní„) složení jižní polokoule jsou výsledkem úplně stejného vnějšího zdroje, který po planetě rozvrstvil (či doslova „poházel„) nezvykle velká množství olivínu, železa a síry: tímto vnějším zdrojem není nic jiného než prvotní masa čedičových trosek planetárního pláště a jádra pocházející z „vybuchlých“ Planet K a V. Tato vrstva trosek byla téměř třicet kilometrů silná. I údaje ze spektrometru TES o výrazně zvětralejších severních pláních potvrzují, že – na rozdíl od názoru všech ostatních konvenčních teorií o Marsu – je to tato (severní) hemisféra Marsu, která je starší, a také to, že byla dlouho vystavována erozním vlivům vody? a možná dokonce i vlivům volného (nevázaného) kyslíku.

V seznamu poslední známkou toho, že Mars byl dříve zachycen jako gravitačně-slapová oběžnice Planety V, a toho, že toto spojení bylo náhle a katastroficky ukončeno, je podrobné ohledání samotné „vypoukliny“ Tharsis. Roger J. Phillips z Washington University v St. Louis a několik jeho kolegů nedávno vydali o této marťanské struktuře obsáhlou studii.

Phillips uvádí, že Tharsiský zdvih je výsledkem utuhnutí 300 milionů krychlových metrů lávy – což je množství, které by stačilo na vrstvu pokrývající celý povrch Marsu do výše 2 kilometrů, pokud by se rozložila rovnoměrně. Zde ale došlo k nahromadění tohoto množství na jednom místě. Tento odhad je také mnohem odvážnější a vyšší než jakýkoliv odhad z dřívějších studií.[7]

Prameny:

[1] Donald W. Patten and Samuel L. Windsor, „The Scars of Mars,“ pp. 19-21

[2] „The Physical and Chemical Properties and Resource Potentials of Martian Surface Soils,“ C. Stoker et al., in J. Lewis, M, Mathews, and M. Guerreri, eds., Resources of Near-Earth Space, University of Arizona, Tucson, 1993

[3] „Solar System Evolution: A New Perspec-tive,“ S. R. Taylor, Cambridge University Press, 1992

[4] http://speclab.cr.usgs.gov/mars.tes.fig1.html

[5] „Record Of Oxygen From Ancient Atmosphere Seen In Rocks“ http://unisci.com/stories/20003/0804002.htm

[6] ibid.

[7] http://speclab.cr.usgs.gov/mars.tes.fig1.html

(7)

Tradiční teorie o planetě Mars, založené na měřeních první kosmické sondy bez lidské posádky Mariner, se vyznačovaly obrazem vyprahlého a neplodného prostředí bez kapalné vody. To podnítilo vznik velmi negativního hodnocení historie Marsu a názor, že Mars by jen těžko mohl sloužit jako domovská planeta pro vznik a/nebo vývoj vyšších životních forem. Zdálo se, že pozdější mise bez lidské posádky Viking (stejně jako přistávací modul Pathfinder v roce 1997), tuto teorii jen potvrzovaly. Vysvětlit pusté prostředí Marsu se pokoušela celá řada komplexních a mnohdy neslučitelných geologických teorií, jež vycházely z rozmanitých rysů reliéfu a fenoménů na planetárním povrchu. Na základě nově provedených pozorování – jde o velmi podrobné, nedávno pořízené snímky Marsu z MGS (Mars Global Surveyor) a díky přehodnocení některých experimentů z dob programu Viking, byl předložen model nový, který usmiřuje protiklady a vysvětluje nejasnosti starších teorií. Na malé ploše byly identifikovány specifické rysy povrchu, které, jak je předkládáno, jsou přímým důsledkem početných, dávných i poměrně nedávných výtrysků kapalné podzemní vody. Tyto vodní „skvrny“ jsou (nade vší statistickou pravděpodobnost) na planetě nahromaděny v jasně patrném a nezaměnitelném modelu přílivových a odlivových procesů – se středem v blízkosti povrchových „vypouklin“ Tharsis a na protilehlé straně ležící Arabie.

Okolo značné části zdvihu Tharsis se nalézá podivná, nízko položená oblast nazývaná Tharsiská brázda (Obrázek 23).

Obr.č. 23 Tzv. „Tharsiská brázda“ (výškoměr MOLA)

Phillips uvádí příměr: „Představte si, že Mars je volejbalový míč a navrstvení planetární masy, známé jako zdvih Tharsis, je vaše pěst. Když pěst vmačkáváte do míče, tvoří se na jeho druhé straně vyboulenina (vypouklina Arabia) a vaše pěst se noří hlouběji do útrob míče – do jakési prohlubeniny (Tharsiské brázdy).“

Autoři zastávají – ve světle zde prezentované gravitačně-slapové teorie Marsu – zcela odlišnou interpretaci těchto doprovodných jevů.

Jak jsme již uvedli dříve, našemu slapovému modelu je vlastní předpoklad, že obě povrchové vypoukliny – Tharsis i jeho menší protilehlý protějšek Arabia – jsou typickými případy zdvihů, které vytvarovaly slapové síly. Obrovské rozměry Tharsis, jež uvádí Phillips ve své poslední studii, jsou pouze důkazem toho, jak efektivně slapové síly Planety V působily, když dokázaly navzdory planetární gravitaci zvednout takovou masu hmoty pláště do výše nějakých 10 km oproti střední vztažné rovině marťanského povrchu. Tomuto stavu se říká „hydrostatická rovnováha“.

Naše teorie předpokládá, že ve chvíli, kdy byly částečně podpůrné slapové síly zničehonic pryč – přestaly působit – nesmírná masa Tharsis byla náhle ve svém postupném zdvihání zcela závislá pouze na silách působících zevnitř Marsu. Výsledek procesu, který následoval, se brzy dostavil: Tharsis se během milionů let začal zapouštět zpátky do marťanského povrchu, ve snaze opětovně dosáhnout stavu hydrostatické rovnováhy.

„Tharsiská brázda“ kolem tohoto masivního nahromadění materiálu není nic jiného než jen výsledek nevyhnutelného poklesu marťanské kůry zpět do nitra planety (Obrázek 23 nahoře). Kůra pod nesmírnou (a nyní již zvnějšku ničím nepodporovanou) tíhou masivu Tharsis popraskala a začala klesat, aby dosáhla nového rovnovážného stavu.

Pokud jde o protilehlou vypouklinu Arabia, nemělo její vyzdvihnutí – navzdory Phillipsovu názoru – s částečným zapuštěním Tharsis zpět do pláště nic společného. Právě naopak, původní vyzdvihnutí Arabie bylo samostatným projevem dřívějšího těsného spojení Marsu a Planety V. Poté, co byla Planeta V zničena, prodělala částečnou změnu polohy i Arabia (poklesla směrem k marťanskému jádru), což bylo odvislé od náhlého zmizení podpůrných slapových sil zaniklého planetárního tělesa.

Jedním z vedlejších produktů tohoto nevyhnutelného „procesu klesání“, jež způsobil posun Tharsis i (v menší míře) Arabie do nového stavu hydrostatické rovnováhy se svou domovskou planetou, bylo následné vyzdvižení zcela nové vulkanické „vyvýšeniny“ pod úhlem 90° vůči oběma dřívějším zdvihům. Při pohledu na mapu je zřejmé, že zdvih Elysium je přímým důsledkem uvolnění tlakových sil v nitru marťanského pláště. Jak dvě původní vypoukliny na obou „stranách“ Marsu klesaly, Elysium se vynořovalo, aby byla zachována rovnováha.

Postupem času způsobila obrovská potenciální energie, uvolněná uvnitř pláště v důsledku částečného sestupného vyrovnávání výšek Tharsis a Arabie, jakýsi „impuls“ k významnější vulkanické činnosti v nitru Marsu, kdy docházelo k harmonizaci vnitřních silových pnutí. Výsledkem bylo vytvoření novějšího, mnohem menšího vulkanického zdvihu – Elysium Mons, tyčícího se mezi oběma původním zdvihy pod úhlem 90°.

Magnetické potvrzení katastrofy?

Po mnoho let visela ve vzduchu tato otázka: má Mars (podobně jako všechny ostatní zkoumané planety) vlastní magnetické pole? Tato otázka je velmi důležitá jak pro geology, tak pro biology. Protože pokud Mars má (nebo měl) magnetické pole, pak by byl vývoj planety mnohem příznivější pro vznik života. Byl to až Mars Surveyor, který mohl v roce 1997 konečně tuto otázku zodpovědět. Odpověď však byla negativní: Mars svým vlastním magnetickým polem nedisponuje. Procesy v jádru, které by, jako tomu je v případě Země nebo Jupiteru, generovaly magnetické pole, již v nitru Marsu dávno zanikly – a zanechaly po sobě pouze pozůstatky povrchového magnetismu z pradávného planetárního dynama.

Co ale MGS zachytil v rámci tohoto prastarého marťanského magnetického pole je poměrně bizarní: jde o pozoruhodnou skupinu „magnetických pásů“ táhnoucích se po rozsáhlém pruhu jižní polokoule – téměř po čtvrtině planetárního obvodu (Obrázek 24). Tyto nepravidelné východně-západní pruhy dosahují šířky až 100 km a délky až 2000 km.

Obr.č. 24: Rozložení pruhů magnetického pole na Marsu (NASA/MSSS)

Pásy znázorňují oblasti prastarého marťanského „zamrzlého pole“ reprezentovaného zmagnetizovanými „pruhy“ marťanské planetární kůry. Liší se polaritou – sever/jih – a pokračují až k „linii dvojakosti“, kde se záhadně ztrácejí.[1] Dvě další důležitá fakta: pruhy nezasahují do severních plání; a záhadně se zarážejí také před oblastmi obřích dopadových kráterů Argyre a Hellas.

Když byli planetologové poprvé konfrontováni s těmito údaji, přirovnávali ono magnetické pruhování k podobným pásům, které se táhnou po planetárním povrchu tady na Zemi a které jsou známkou tektonických procesů ve vrstvě litosférických desek. Tento názor byl podpořen umístěním marťanských magnetických pásů, neboť se vyskytovaly výlučně na jižní, krátery zbrázděné jižní polokouli (Obrázek 24 nahoře).

Tito pracovníci ihned (podle své teorie) položili rovnítko mezi toto pruhování a proces, který je „velmi starý“ – datovaný do doby původního vytváření marťanské čedičové kůry. Hlavní problém této teorie je ovšem následující: pruhy na Marsu jsou mnohem větší než jejich navrhované protějšky na Zemi, a navíc se zdá, že na Marsu neexistuje v rozmístění jednotlivých lokalit, kde se na povrch obousměrně vylila láva, žádná symetrie – na Zemi se oproti tomu tvoří podmořské hřbety, které se v rámci tohoto procesu stávají novým mořským dnem.[2]

My navrhujeme původ zcela jiný.

Když k Marsu dorazila první vlna trosek Planet K a V, zanechala na jižní polokouli obrovské množství rozžhavené horniny z milionů v podstatě současných dopadů. Tato nepředstavitelně ničivá událost způsobila seismickou aktivitu, která by se dnes dala vyjádřit na známé Richterově škále. Podle provedených výpočtů se předpokládaná dopadová energie planetárních trosek přeměnila na seismické otřesy.[3]

Výpočty předpokládají, že dopad objektu o velikosti jednoho kilometru na Zemi, by v místě dopadu způsobil zemětřesení o síle 9,5 stupně Richterovy škály – tedy největší, jaké kdy bylo naměřeno. A nyní si představme doslova déšť sestávající z miliónů takových těles – měřících od několika stovek metrů po několik kilometrů v průměru – která na Mars dopadala současně. I pokud budeme oproti podobné události na Zemi uvažovat nižší počáteční rychlost gravitační akcelerace Marsu a nižší počáteční rychlost dopadajících trosek Planet K a V, dopadová vlna by se rovnala vstupnímu množství seismické energie, která by rozpoutala zemětřesení zhruba ekvivalentní síle 15 na Richterově škále – a to na celé planetě!

Nejpodobnější zaznamenaná událost pro porovnání by mohla být ta, ke které došlo při vesmírných misích Apollo. V roce 1969 provedli astronauti z Apolla 12 seismický experiment na povrchu Měsíce – sestupový stupeň (část) jejich vyřazeného lunárního modulu úmyslně namířili a vyslali proti měsíčnímu povrchu s tím, že tento do něj měl narazit. Podle oficiálních dokumentů NASA a tiskových zpráv „zněl Měsíc jako zvon ještě hodinu po nárazu?“[4]

Jedním možným vysvětlením je, že suché svrchní měsíční vrstvy efektivněji přenášely energii (srovnatelnou s výbuchem zhruba 90 kg TNT), s níž lunární modul dopadl na povrch – a to konkrétně energii ve formě stojatého vlnění šířícího se po obvodu Měsíce. Jeho intenzita se postupně nejprve zvyšovala a poté snižovala, jak se energie odrážela mezi dvěma svrchními vrstvami měsíční kůry. My předpokládáme, že na Marsu se odehrálo něco podobného – ovšem o intenzitě neporovnatelně větší – díky přívalu projektilů letících od Planety V, které víceméně pokryly jižní polokouli.

Podle nás způsobil takový přísun seismické energie, působící současně na celou jižní polokouli Marsu, řadu nevídaných P a S vln v planetární kůře, které se šířily tam a zpátky mezi marťanskými póly. Na této polokouli, doslova roztavené mnoha, i překrývajícími se dopady trosek, dokázaly rezonující harmonické kmity nejprve zchladit oblasti nynějších zmagnetovaných pásů (v místech, kde nebyly stojaté vlny tolik nahuštěné) – což vedlo k vytvoření současného globálního magnetického „zamrzlého pole“. Jde o pásy o střídavé polaritě, které se nacházejí v hornině značně obohacené železem (Obrázek 25 nahoře). (Tato velmi známá hranice, na níž magnetické materiály ochlazené pod určitou teplotní mez přebírají stejné magnetické vlastnosti jako má okolní prostředí, se nazývá Curieho bod.)[5]

Jako další potvrzení naší teorie uvádíme anomálii u kráterů Argyre a Hellas. Magnetický průzkum objevil, že „pásy“ končí v lokalitách těchto dvou významných povrchových pánví. V návaznosti na toto pozorování nabízíme jednoduché a elegantní vysvětlení: podle základní Newtonovské fyziky, která určuje, že největší kusy trosek ze srážky Planet V a K musely dorazit na Mars až jako poslední, postuluje naše teorie, že když se tak stalo, a obří, pomalu se pohybující kusy horniny přilétly a vyhloubily v povrchu krátery, kolosální energie srážek rozrušila citlivé podmínky pro „stojaté vlnění“, které na planetě panovaly od doby předcházejících dopadů menších planetárních trosek.

Podařilo se jim také opět povznést místní materiál nad Curieho bod, čímž došlo doslova k roztavení veškerých pásů, které se v této oblasti předtím stihly vytvořit. Z toho je patrné, že absence známek magnetismu okolo těchto dvou významných míst dopadu jen potvrzuje, že oba obří kusy vyvržené hmoty se střetly s Marsem až nakonec.

Domníváme se proto, že podivné, opačně polarizované magnetické pruhy na Marsu nevznikly díky žádné pradávné „tektonice marťanských litosférických desek“, ale jako přímý důsledek enormního množství seismické energie, přenesené na povrch dopadem značného počtu planetárních trosek z „nedávné“ (65 milionů let staré) exploze Planety V.

Dále též konstatujeme, že celková nepřítomnost jakéhokoliv podobného jevu jinde na Marsu – na sever od dopadové „linie dvojakosti“ – je pro naši hypotézu přesvědčivým důkazem. A konečně, tento klíčový náznak dřívější existence aktivního magnetického pole, jenž je obsažen v údajích o magnetické síle pruhů „zamrzlého pole,“ (která činí přibližně 1/400 síly současného magnetického pole na Zemi,) je více než dostačující pro to, aby na Marsu v dřívějších dobách podpořila vznik životaschopného prostředí pro existenci života?

Prameny:

[1] „A Global View of Martian Surface Com-positions from MGS-TES,“ J. L. Bandfield, V. E. Hamilton, P. R. Christensen, SCIENCE, March 3, 2000

[2] „Ancient Geodynamics and Global Scale Hydrology on Mars,“ Phillips, R. et al., SCIENCE, March 15, 2001

[3] http://www.astronomynow.com/breaking/990430mars/

[4] http://bric.postech.ac.kr/science/97now/99_4now/990429a.html

[5] http://math.brandonu.ca/MathModeling/1999/Asteroid.htm

(8)

Ve své původní teorii a HEP počítal Van Flandern v souvislosti s analýzou orbit komet s dlouhou periodou oběhu s ještě jednou, mnohem mladší „explozivní událostí“ – a nebyla to ta, o které zde celou dobu hovoříme my.[1] Van Flandern označuje za původce jím pozorovaných komet jiný, druhý měsíc Planety V, který byl zničen podobně jako jeho mateřské těleso, ovšem o několik milionů let později. Propočty potvrdily, že poté, co byla Planeta V roztříštěna a vliv jejího gravitačního pole zanikl, mohli se Mars a tento druhý měsíc dostat na vzájemnou orbitu (tj. začít obíhat jeden kolem druhého). Podle Van Flanderna je pravděpodobnost, že k tomuto druhému orbitálnímu záchytu došlo, něco kolem 50 %.[2]. Možnost, že se taková „pozdější“ událost skutečně odehrála, je podložena přesvědčivými údaji o orbitách komet, které Van Flandern analyzoval. Ovšem to, zda srážka nastala tehdy, kdy byl tento druhý měsíc oběžnicí Marsu, je záležitost mnohem problematičtější. Domníváme se a v rámci tohoto článku se snažíme prokázat, že logickým mechanismem zničení takové druhé hypotetické planety musela být další planetární srážka. Jelikož se prvotní trosky planetární kolize po čase dostaly do blízkosti Jupiteru, trajektorie jejich letu byla vychýlena do směru, v němž později přeťala orbity všech ostatních planet ve sluneční soustavě. To je (podle Van Flanderna) důvod, proč je na tělesech ve sluneční soustavě tolik kráterů po srážkách; jsou to pozůstatky dopadových trosek od události před oněmi přibližně 65 miliony lety, které jsou už dnes jaksi „zahlazené“časem či „splývají“ s jinými srážkovými krátery, které vznikly později.

Následkem tohoto procesu zůstaly ty největší a nejtěžší zbylé trosky Planety V v blízkosti nově nastavených orbit Marsu a druhého „bludného měsíce“, ovšem obíhaly po velmi excentrické orbitě. V naší rekonstrukci, která je v souladu s údaji o kometách, jež naznačují, že později došlo ještě k jakési druhé „kolizní události“, tedy datujeme nevyhnutelnou srážku některého z větších fragmentů Planet K/V s druhým měsícem do doby přibližně 62 milionů let po zničení Planet K a V.

Na rozdíl od Van Flanderna a jeho rekonstrukce se však nedomníváme, že by se tato událost nezbytně odehrála v bezprostřední blízkosti Marsu. Van Flandern věří, že Mars a „druhý měsíc“ se musely obíhat navzájem, zejména díky přesvědčivým důkazům o „nových“ vodních proudech na Marsu a předpokládanému vysokému obsahu vody potřebnému na vytvoření onoho „druhého měsíce“.

Podle naší teorie se značné množství marťanské vody uvolnilo ze sevření slapových sil, když zanikla Planeta V (o této vodě Van Flandern nevěděl, když prezentoval svou vizi). Domníváme se, že fluviální signatury, jež Van Flandern připisuje zničení druhého měsíce „Europského typu“, byly všechny vytvořeny už o nějakých 62 milionů let dříve, bezprostředně po zničení Planety V před 65 miliony lety.

Účinky mimo samotný Mars

Katastrofické zničení měsíce nebo větší planety – buď následkem kolize, nebo exploze – se nemohlo odehrát, aniž by zanechalo nějaké stopy i v oblastech mnohem vzdálenějších, než jen v bezprostředním okolí Marsu. Jeden z potenciálních ukazatelů – podivné orbity komet s dlouhou periodou oběhu – byl tím, který vzbudil Van Flandernův zájem o tuto problematiku. Ale důkazů, které značně podporují naší teorii „gravitačně-slapového zachycení Marsu“ a katastrofálního zániku jeho „mateřské“ planety (V), je více.

Dají se mezi ně řadit například hemisferické dichotomie na některých dalších tělesech ve sluneční soustavě, zejména na Iapetu, což je jeden z mrazivých měsíců planety Saturn (Obrázek 26). Oběžná doba Iapetu kolem Saturnu je 79,33 dne. I k Iapetu se postupem času dostaly tlakovou vlnou hnané a po celé sluneční soustavě se rozprostírající trosky masivní exploze Planet K a V, jež byly zahřáté na vysokou teplotu a bohaté na uhlík.

Jelikož se tento satelit pohybuje velice pomalu – jeho doba oběhu i rotace kolem osy činí téměř 80 dní, (neboť jde také o těleso v gravitačně-slapovém záchytu) – střetly se trosky s jeho přivrácenou stranou, čímž vyvolaly ničivé účinky a daly vzniknout jednomu z nejvíce asymetrických objektů ve sluneční soustavě.[3]

Obr.č.25  Saturnův měsíc Iapetus, na jedné straně smolně černý, jako by přestál zásah tlakovou vlnou

K těmto neobvyklým událostem, k nimž došlo na konci období Křídy (před přibližně 65 miliony lety), se řadí i události na samotné Zemi. Dá se tak soudit podle náhlého vyhynutí dinosaurů a poloviny všech ostatních živočišných druhů a také z existence celosvětových podpovrchových vrstev iridia a sazí, které slouží jako důkazy o srážce s mimozemským tělesem, jež měla celosvětově tragické následky.[4] Nyní se zdá evidentní, že tento objekt, měřící v průměru až 10 km, který zasáhl Zemi před zhruba 65 miliony lety a který rozpoutal vlnu katastrofálního úhynu živých tvorů, se velmi pravděpodobně objevil jako přímý důsledek vzdálené kolize Planet K a V. Jak to ale bylo s pozdějšími dopady?

Několik let poté, co mise Viking poskytly první údaje o složení marťanské atmosféry a tamějšího planetárního povrchu, začali výzkumníci tyto seznamy prvků a izotopů porovnávat s meteority nalezenými na Zemi.[5] V roce 1985 byla publikována první zpráva o vzácném meteoritu, (jednom ze 13 v současné době známých a nazvaných „SNC“), který měl výslovně pocházet z Marsu.[6] Identifikace byla založena na tvrzení, že plyny uchované v SNC se „naprosto přesně shodují“ se složením marťanské atmosféry, kterou změřil přistávací modul Viking Lander.

Tato teorie má ovšem své kritiky, mezi nimi i Toma Van Flanderna.

Tento velmi zavádějící článek [„Meteorites: Evidence of Martian origins„] („Meteority: Důkazy o marťanském původu„) je původním zdrojem přesvědčení, jež je poslední dobou často citováno v médiích, [totiž že na Zemi se nacházejí meteority pocházející z Marsu] ? Ne-expertům na meteority budiž prominuto, že neberou v úvahu to, co nebylo zveřejněno.“

Graf log-log závislosti (graf s logaritmickým měřítkem na osách) [plynů porovnávaných s údaji ze sondy Viking] skryl a zastřel značné nesrovnalosti v rámci měření jednotlivých plynů. Popisné hodnoty byly v jednotlivých případech selektivně vynášeny do grafů pouze v případech relativní shody. Žádné srovnávající grafy, které by ukazovaly, jak se ty samé údaje shodují se složením plynů z jiných zdrojů, nebo jejich průměrné hodnoty ve sluneční soustavě z globálního hlediska – takové grafy zde chybí.

„? oxid uhličitý (CO2) je zdaleka nejrozšířenějším plynem na Marsu. Přesto je jeho poměrné množství v meteoritech oproti množství na Marsu jen zlomkové (stopové) ? Tvrzení o marťanském původu [SNC meteoritů] je tedy skutečně založeno na nedostatku jiných alternativ.“[7]

Jinými slovy, bez užití teorie o srážce/explozi Planet K a V, je – podle názoru většiny výzkumníků – jediným dalším možným zdrojem „podivných meteoritů“ planeta Mars. Se značným množstvím důkazů o dalších zničených planetárních tělesech v této oblasti sluneční soustavy – jež jednoznačně vyplývají z naší teorie gravitačně-slapového zachycení Marsu – se k vysvětlení původu těchto „marťanských meteoritů,“ (jak jsou v současné době označovány), naskýtají různé alternativy.

Nedávný objev slané vody uvězněné v dutinách některých meteoritů[8] je očividným, (i když pro mainstreamové planetology překvapivým), potvrzením a) zde předkládané teorie zachyceného Marsu, a b) katastrofického zničení jeho dřívější „mateřské“ planety. Jestliže se tyto meteority odvozují od „nedávných“ vícenásobných srážek/explozí planet sluneční soustavy zvících Země a/nebo osvobozených měsíců, pak by voda v nich obsažená mohla docela dobře být voda mořská, [jak o tom hovoří jeden z autorů (Hoagland) v souvislosti se současnou situací na Jupiterově měsíci Europa].[9]

Čekalo by se, že tato voda zachycená v některých vzácných meteoritických strukturách, bude obsahovat sůl (chlorid sodný) z rozpuštěných minerálů na potenciálních površích dřívějších (zničených) planet. „Existence vodou rozpustné soli v tomto meteoritu je udivující,“ napsal R.N. Clayton z University of Chicago.[10] Podle všech (původních) teorií vzniku meteoritů za vysokých teplot, je takovýto nález zcela nemožný. Pouze naše vize zachycení Marsu na orbitu a jeho následné uvolnění a zároveň proběhlý rozpad Planet K a V, je teorií, jíž je nález takového meteoritu zcela vlastní a přesně do ní zapadá.

O další záležitosti v této problematice podal v roce 2000 zprávu v červencovém vydání  časopisu „Meteoritics & Planetary Science“ Carleton Moore z Arizona State University. V „marťanských“ meteoritech (SNC) uložených v univerzitní sbírce zjistil – na rozdíl od množství běžného v „asteroidních“ meteoritech (tj. pocházejících z asteroidů) – neobvykle vysokou hodnotu výskytu chloru (poloviční oproti množství chloridu sodného v obyčejné kuchyňské soli). Přítomnost nezvyklého množství solí pocházejících z vody byla také oznámena v souvislosti s nejkontroverznějším „marťanským meteoritem“ agentury NASA – označeného ALH84001 – v němž měly být v roce 1996 nalezeny fosilní bakterie.

Poté, co své meteority znovu analyzovali, dospěli Moore a jeho tým k závěru, že nadměrné množství chloru se do nich mohlo snadno dostat prosakováním slané vody. Moore v tom proto spatřuje indikátor existence „raného marťanského oceánu“, v němž se nacházely sloučeniny se solí, stejně jako je tomu v oceánech na Zemi.[11] Podle naší teorie ovšem tato zvýšená koncentrace výskytu solí a solných sloučenin v meteoritech SNC pochází z jiného oceánu – toho na Planetě K nebo V. Proto je také (v meteoritech SNC) zvýšený výskyt ve vodě rozpustných solí pozoruhodně konzistentní s naší teorií.

K této záležitosti přispělo i pozorování neobvyklého doprovodného jevu Hale-Boppovy komety, která v roce 1997 krátce, ale s atraktivními vizuálními efekty navštívila oblast vnitřní sluneční soustavy. Za kometou se totiž vyskytla pozoruhodná signatura, (přestože něco podobného už bylo pozorováno i za kometou z roku 1957).[12] Šlo o zvláštní, třetí druh chvostu – navíc k běžným dvěma chvostům (prvním je chvost molekulárních iontů odloučených ze Slunce, a druhým prachový doprovod z malých částeček vycházející z ohonu) se za Hale-Boppovou kometou vyskytoval ještě nápadný třetí ohon, skládající se celý z neutrálního sodíku.[13]

Objevitelé byli na rozpacích, jak tento neobyčejný jev vysvětlit, a ve svém prohlášení jednoduše uvedli, že „v této chvíli neexistuje žádné jednoznačné vysvětlení toho, jak se sodíkový chvost vytvořil.“ Jeden z autorů tohoto článku (Hoagland) si však okamžitě uvědomil, že tato signatura, přestože přestavuje pro většinu astronomů a planetologů záhadu, je zcela v souladu s HEP a lze ji snadno vysvětlit neviditelnou základní molekulou v novém ohonu: chloridem sodným.

Jinými slovy, pokud je kometa Hale-Bopp dalším fragmentem zničené planety/zničeného měsíce, o kterých Van Flandern mluvil už před nějakými dvaceti lety, pak je objev sodíku jen dalším náznakem toho, že také na původním tělesu, z něhož kometa pochází, byl oceán, a Hale-Bopp je jen další „troskou“ oné planety. Proto autor Van Flanderna o této své hypotéze okamžitě informoval.[14]

Prameny:

[1] Apollo 12 Mission Report, pp. 3-10 to 311, 9-39 to 9-40; Victor Cohn, „Moon Quake Caused by Lem Called ‚Unlike Any‘ on Earth,“ Washington Post, Nov. 21, 1969; Gary V . Latham, Maurice Ewing, Frank Press, George Sutton, James Dorman, Hosio Nakamura, Nafi Toksoz, Ralph Wiggins, and Robert Kovach, „Passive Seismic Experiment,“ in Apollo 12 Preliminary Science Re-port, NASA SP-235 (Washington, 1970), pp. 39-53

[2] http://208.154.71.60/bcom/eb/article/7/0,5716,28707+1+28254,00.html

[3] T. Van Flandern (1993; 2nd edition 1999), Dark Matter, Missing Planets and New Comets, North Atlantic Books, Berkeley

[4] Personal communication with the authors.

[5] http://www.eoascientific.com/prototype/newcampus/space/11/saturn/saturn17.html

[6] Alvarez, L. W., Alvarez, W., Asaro, F., and Michel, H. V., 1980, „Extraterrestrial cause for the Cretaceous-Tertiary extinction“: Science, v. 208, p. 1095-1108

[7] http://set.lanl.gov/programs/Mars/Atmosphere.htm

[8] R.O. Pepin, „Meteorites: Evidence of Martian origins“, Nature 317, (1985)

[9] „Are the ‚Mars Meteorites‘ Really from Mars?“ MetaResearch Bulletin, VOLUME 5 (1996)

[10] SCIENCE 285, 1364-1365 and 1377&1379

[11] http://www.enterprisemission.com/europa.html

[12] SCIENCE 285, 1364-1365 and 1377&1379

[13] http://www.geocities.com/CapeCanaveral/Galaxy/7881/guide/supplement_swg.html

[14] http://www7.pair.com/arthur/meteor/archive/archive4/Feb98/temp/msg00188.html

(9)

První ničivá vlna planetárních trosek, která k Marsu dorazila několik hodin po kolizi Planet K a V, vyznačila nezvyklou „linii dvojakosti“ charakteristickou nahuštěnými impaktními krátery (jedním vedle druhého), jež mátla planetární geology už od roku 1971. Tyto první dopady zřejmě odstartovaly dlouhé období, kdy byl materiál zanechaný po katastrofě ve vesmíru nedaleko oběžné dráhy Marsu planetou postupně „sbírán“. Odhadovaná doba tohoto procesu je závislá na tom, jak rychle se obrovské množství prachu a větších částí kůry buď srazilo s Jupiterem (popřípadě jinou planetou sluneční soustavy), nebo bylo po srážkách s těmito tělesy ze sluneční soustavy zcela vyvrženo. Odhady tohoto intervalu se pohybují mezi „několika miliony“ a přibližně 100 miliony let. Díky této obří zásobárně zhuštěných materiálů z planetárních jader a plášťů Planet K a V mohl Mars z vesmíru postupně „přitahovat“ čerstvé zásoby olivínu a sloučeniny síry bohaté na železo, a to po miliony let. Materiál nahromaděný tímto způsobem by tak časem překryl materiál, který na Mars dopadl mnohem dříve a stihl zvětrat vlivem pohybů povrchové vody, jež byly způsobené nepravidelnými periodami marťanské sopečné činnosti – která byla, jak jsme již předeslali, odstartována pomalými sesuvy Tharsis a Arabie.

Jedním z příznivých aspektů naší teorie je to, že nyní můžeme nezávisle posoudit a vyhodnotit relativní stáří různých jevů na Marsu. Všechny předchozí snahy časově je zařadit musely spoléhat na relativní stáří vycházející z počtu kráterů, jež bylo standardizováno podle statistik kráterů a radiometrických měření na Měsíci.[1] Náš slapový model poskytuje první skutečně nezávislý prostředek kalibrace marťanských geologických dějin a možná i geologické historie ostatních těles ve sluneční soustavě (viz níže) – takový, který nahlíží události ze zcela nové perspektivy. Můžeme tedy prezentovat jakousi novou prozatímní časovou linii Marsu.

Dělí se na tři hlavní období:

1. období od zformování sluneční soustavy po zachycení Marsu Planetou V
2. éru existence Marsu jako gravitačně-slapového satelitu Planety V

III.   periodu od zničení Planety V po současnost

První období

Nejstarší éra marťanské historie – 1. období námi nově navrhované časové linie – zůstává nejvíce nejasná a záhadná. Na základě teorie předkládané v této stati je jedním z důvodů, proč tomu tak je, přítomnost značného počtu kráterů, jež jsou výsledkem srážky Marsu s troskami zničených Planet K a V. Dopadající kusy planet měly na obě polokoule devastující účinky a ve spojení s rozsáhlými fluviálními změnami severních plání, které bezprostředně následovaly, došlo ke smazání (setření) téměř všech původních povrchových rysů Marsu, podle nichž by bylo možné sestavit spolehlivý historický model planety z doby ještě před jejím slapovým záchytem.

Charakter srážky či exploze Planet K a V také v souvislosti s Marsem dokonale znemožnil možnost využít jako způsob spolehlivého určení stáří metodu poměrného tvoření kráterů (tj. způsob, který byl aplikovatelný na jiných satelitech a planetách). Jak jsme poznamenali výše, trosky ze srážky nezasáhly pouze Mars, ale rozprostřely se a rozlétly po celé sluneční soustavě a bombardovaly i řadu dalších vesmírných těles, na nichž tím nenávratně znemožnily stanovení stáří podle tamějších původních kráterů.

I přes tyto nepříznivé okolnosti se však zdá, že na Marsu se přece jen některé povrchové stopy napovídající skutečnému stáří reliéfu zachovaly. Nedávno uveřejněné snímky z MGS prokázaly existenci mocných a rozlehlých vrstev usazenin, jež indikují dlouhé období „teplého a vlhkého“ klimatu.[2] Přítomnost někdy až tisícovky pravidelných horninových vrstev (zřejmě díky nánosům ze stojatých vod) též naznačuje, že toto usazování probíhalo cyklicky – v závislosti na pravidelných klimatologických procesech. Podle jedné z teorií to vše směřuje k závěru, že na Marsu v dávné minulosti docházelo k pravidelným posunům pólů a náklonům planetární osy a tím pádem i k výkyvům v hustotě atmosféry, jak se póly různě „nastavovaly“ dopadajícímu slunečnímu záření.[3]

Tyto posuny a náklony se ovšem pochopitelně nemohly uskutečňovat v době, kdy byl Mars zachycen jako gravitačně-slapový satelit. Proto se domníváme, že k nim docházelo v období, kdy byl Mars jakožto izolovaný svět samostatnou a nezávislou oběžnicí Slunce. To by napovídalo teorii, že v dávné historii sluneční soustavy zažíval Mars významnou éru již zmíněného „teplého a vlhkého“ klimatu, a to až do doby, než byl zachycen Planetou V a veškeré zdroje jeho vnitřní radioaktivní energie vyhasly. Podle naší nové časové linie skončilo prvotní – 1.období marťanských dějin, během něhož byla planeta osamocena a obíhala kolem Slunce, jejím zachycením větší Planetou V.

Druhé období

Podle naší chronologie se 2. období datuje od „momentu záchytu“ do zničení Planety V. Důkazní materiály pro tuto hypotézu se na povrchu Marsu nacházejí v následujících podobách:

–     počátky vytváření kruhovitých zlomů kolem zdvihu Tharsis.

–     počátky vytváření a následné rychlé slapové zvětšení útvaru Valles Marineris, vzniklého z jedné z těchto rovníkových trhlin

–     neutralizace rotačního pohybu planety do fáze 24hodinového oběhu i rotace kolem osy

–     počátky vytváření zdvihu Arabia Terra pod úhlem 180° vůči protilehlému zdvihu Tharsis jako přímý důsledek uskutečnění slapového záchytu

–     vyvržení obrovského množství oxidu dusičitého, oxidu uhličitého a vody do marťanské atmosféry jako přímý důsledek zrychleného zdvihání Tharsis slapovými silami.

O mnoho lepší dostupnost vody, vyšší teploty způsobené skleníkovým efektem a dvojí epicentrum hromadění vodní masy ve dvou stálých oceánech – „východním a západním“ – vyznačují vývojovou éru, která může být nazvána marťanskou „rajskou zahradou“.

Pokud měla Planeta V jeden nebo více měsíců, jak se domníval Van Flandern, pak by jejich existence ve stejné soustavě jako slapově zachycený Mars zavdala příčinu k vnitřnímu ohřívání Marsu – stejnému, (avšak méně intenzivnímu, než) jaké nyní probíhá v souvislosti s měsíci Io a Europa.[4]

Jelikož na Mars po dobu obíhání kolem Planety V působily jednak energie vyvolané slapovým záchytem a také energie jeho vlastních vyhasínajících zásob radioaktivních prvků, mohlo planetární magnetické jádro stále fungovat a atmosféra Marsu se tak mohla neustále dobíjet. Tato „idylická“ perioda -námi označovaná jako 2.období – skončila náhle před zhruba 65 miliony let, kdy došlo ke srážce Planet K a V.

Třetí období

Poslední fáze marťanských dějin byla zahájena zničením Planety V, osvobozením Marsu ze záchytu a jeho návratem na orbitu kolem Slunce. Náhle ukončení působnosti slapových sil Planety V dovolily veškeré vodě na Marsu, nashromážděné ve dvou již zmiňovaných oceánech, rychle odtéci do nejnižších planetárních oblastí – zejména do oblastí severních plání.

Tato nebývalá událost, připomínající vlnu tsunami, s sebou vzala a odnesla rozsáhlé masy planetární kůry z lokalit Tharsis a Arabia a přemístila tyto dříve bahnité usazeniny ze dna oceánů na sever. Takové obrovské množství proudící vody by si, podle naší hypotézy, v planetární kůře kolem Tharsis a Arabie doslova vyhloubilo „odtokové kanály“ – přesně jak to můžeme vidět na snímcích.

Jak se vodní masa vehnala do systému Valles Marineris a mířila na sever, skryla pod kilometrovými vrstvami unášených naplavenin starší „odtokové kanály“ – z dřívějších dob formování útvaru Valles Marineris viz.obr. č. 26. I tuto teorii potvrdila pozorování z výškoměru MOLA.[5]

Obrázek 26: Vodní odtokové kanály pod systémem a na sever od systému Valles Marineris (MOLA).

Nedávná pozorování z MGS odkryla další překvapivé důkazy podporující naši tezi o „katastrofálním přesunu“ bývalého „Tharsiského oceánu“ – tentokrát severozápadně od Arsia Mons. V roce 2001, v červnovém vydání časopisu „Journal of Geophysical Research“[6] oznámil James Dohm, výzkumník z University of Arizona, že on a jeho tým objevili „nejrozsáhlejší záplavové kanály ve sluneční soustavě“ způsobené „obrovskými záplavami“ – jejich velikost měla odpovídat průtoku 50 000krát většímu, než je průtok Amazonky.

Tyto nově objevené kanály se nacházejí jihozápadně od útvaru Olympus Mons viz.obr. č. 27 a jsou desetkrát větší než Kasei Valles – největší do té doby známý a pozorovaný systém marťanských odtokových kanálů. Jejich existenci a velikost (jsou široké mnohdy až 200 km) lze podle nás přičítat pouze události, při níž došlo ke katastrofálnímu uvolnění a zhroucení původního „Tharsiského slapového oceánu“ a k prudkému přemístění bilionů tun vody na sever – přesně tak, jak to předpokládá náš slapový model.

Obrázek 27: Nové záplavové kanály na Tharsis (NVS) – desetkrát větší než ty objevené dříve a směřující k severozápadu.

V podivuhodném souladu s touto teorií je i model dvou epicenter koncentrace všech marťanských „odtokových kanálů“. Kdyby byly oceány dva – šlo by tedy o vodní masu nahromaděnou kolem dvou epicenter – jak už nyní tvrdíme zcela kategoricky, pak by byly ve stejném duchu uspořádány i odtokové kanály, jimiž oceány odtékaly. Geologický profil s dvěma epicentry těchto kanálů by byl zcela nezaměnitelný – a přesně to také odpovídá tomu, co vidíme.

Průzkum map zobrazujících rozložení kanálů viz. obr, č. 28 z MGS odhalil, že i kanály, jimiž se vylévaly oceánské vodní masy z obou hypotetických moří jsou uspořádány do dvojné struktury – jedna jejich skupina se nachází na okraji oblasti Tharsis a druhá na okraji lokality Arabia, přesně tak, jak by to předpovídal náš model.

Obrázek 28: Snímková mapa zobrazující dvojnou strukturu odtokových kanálů z oceánského dna Tharsis a Arabie

Kromě nenadálého (a katastrofálního) přesunu marťanských oceánů by byl ve 3. období též zahájen i pomalý geologický pokles Tharsis (a v menší míře i Arabie) zpět do planetárního pláště poté, co by byla náhle odstraněna slapová podpora, kterou zajišťovala Planeta V. To by mělo v následujících tisíciletích za následek nevyhnutelný pokles a zborcení planetární kůry okolo tohoto (nyní nijak nepodporovaného) zdvihu, a vytvoření takzvané „Tharsiské brázdy“. Toto klesání půdy by taktéž odstartovalo další sopečnou činnost, a to jak v této oblasti, tak v oblasti vzdálenější – odchýlené o úhel 90°. Tento druhý případ jsme identifikovali s nedávným vytvořením Elysium Mons.

První ničivá vlna planetárních trosek, která k Marsu dorazila několik hodin po kolizi Planet K a V, vyznačila nezvyklou „linii dvojakosti“ charakteristickou nahuštěnými impaktními krátery (jedním vedle druhého), jež mátla planetární geology už od roku 1971. Tyto první dopady zřejmě odstartovaly dlouhé období, kdy byl materiál zanechaný po katastrofě ve vesmíru nedaleko oběžné dráhy Marsu planetou postupně „sbírán“. Odhadovaná doba tohoto procesu je závislá na tom, jak rychle se obrovské množství prachu a větších částí kůry buď srazilo s Jupiterem (popřípadě jinou planetou sluneční soustavy), nebo bylo po srážkách s těmito tělesy ze sluneční soustavy zcela vyvrženo. Odhady tohoto intervalu se pohybují mezi „několika miliony“ a přibližně 100 miliony let.[7]

Díky této obří zásobárně zhuštěných materiálů z planetárních jader a plášťů Planet K a V mohl Mars z vesmíru postupně „přitahovat“ čerstvé zásoby olivínu a sloučeniny síry bohaté na železo, a to po miliony let. Materiál nahromaděný tímto způsobem by tak časem překryl materiál, který na Mars dopadl mnohem dříve a stihl zvětrat vlivem pohybů povrchové vody, jež byly způsobené nepravidelnými periodami marťanské sopečné činnosti – která byla, jak jsme již předeslali, odstartována pomalými sesuvy Tharsis a Arabie.

V tomto smyslu by po srážce – před nějakými 65 miliony let (na počátku 3. období) – procházel povrch Marsu postupně etapami „tepla a vlhka“, za nichž by byly tyto „prvotní“ materiály ničeny, aby se v následujících obdobích zimy a sucha opět nahromadily. Toto prostředí a procesy pravděpodobně přetrvaly až do poměrně nedávné minulosti – na počátku je, jak už víme, odstartovala reziduální sopečná činnost způsobená klesáním Tharsis a také významné posuny planetární osy spojené s pravidelným oteplováním a rozpouštěním polárních zásob oxidu uhličitého a vody.

Prameny:

[1] http://www.sipe.com/halebopp/chron91.htm

[2] T. Van Flandern (1997), „Comet Hale-Bopp update“, MetaRes.Bull. 6, 29-32: [The author gratefully acknowledges Richard Hoagland of the Enterprise Mission for this argument.

[3] „Impact and Explosion Cratering,“ Roddy D. J. et al., eds, (1977) Permagon Press, New York

[4] „Sedimentary Rocks of Early Mars,“ Malin, M. and Edgett, K. SCIENCE, December 8, 2000

[5] „Water on Mars,“ Carr, M., Oxford University Press, New York, 1996

[6] See note 20.

[7] http://ltpwww.gsfc.nasa.gov/tharsis/internal_paper.html

(10)

Podle naší teorie je jedním z přímých důsledků tohoto nahromadění materiálu, jež vytvořilo prostředí bohaté na síru, vytvoření oněch záhadných „skvrn“. Jelikož se zprvu objevovaly jako velmi tmavé úkazy připomínající výrony vody ve svažitém terénu, domníváme se, že se tyto „skvrny“ vytvořily až ve 3. období díky činnosti kapalné podpovrchové vody, která „zvlhčovala“ povrchové materiály bohaté na síru. Uprostřed dnešních marťanských písků, složených z oxidů železa a stopového množství sirných sloučenin, by tímto způsobem nejprve došlo k vytvoření kyseliny sírové. Kyselina by poté redukovala směsi železa a síry na velmi stabilní tmavou sloučeninu – sulfid železnatý (FeS) – který by zůstal viditelný celé roky po původním „zvlhčení“.[1] Takováto černá skvrna tvořená „sulfidem železa“ by se nakonec díky jednoduché oxidaci přeměnila zpátky na načervenalé oxidy železa (Obrázek 29). K oxidaci by mohlo docházet prostřednictvím činnosti stopového množství volného kyslíku, jenž se díky vlivu ultrafialového slunečního záření postupně uvolňoval z marťanské atmosféry, tvořené převážně oxidem uhličitým.

Obrázek 29: Tmavé (čerstvé) výrony těsně vedle výronů světlejších a vybledlých (starších, zoxidovaných) (USGS).

Dalším potvrzením slapového modelu může být nedávno vydaná práce R.O. Kuzmina a E.V. Vernadské. V červnu roku 2000 představila tato dvojice geochemiků z Institutu geochemie a analytické chemie Ruské akademie věd stať o možné existenci kapalné vody na povrchu Marsu. Došlo k tomu na konferenci NASA (31. Lunar and Planetary Science Conference).

Navrhovali teorii, podle níž by měla přítomnost ve vodě rozpustných solí, doložená v horninách na marťanském povrchu, ovlivňovat teplotu tání jakéhokoliv ledu dodnes uvězněného ve svrchních vrstvách zledovatělé porézní půdy. Za současného marťanského klimatu by se (jak tvrdí Rusové) podmínky pro „zledovatělou půdu“ daly předpokládat pouze v oblastech nad 40-45. stupněm severní, respektive jižní šířky (led z okolí rovníku by se, podle této teorie, během miliardy let trvající historie Marsu již dávno odpařil). Podle ruských propočtů by mohla přítomnost solí ve zledovatělé půdě i v oblastech takovýchto zeměpisných šířek vytvořit podmínky pro (dočasnou) existenci kapalné vody, která by na povrchu nějaký čas setrvala jako kapalina v jinak dlouhodobé periodě teplot pod bodem mrazu.[2]

Podle slapové teorie se nacházel poslední zdroj kapalné vody na Marsu před 65 miliony let – nikoli tedy před „miliardami“ let. Proto by spodní voda v oblastech kolem rovníku neměla dost času ze současné marťanské půdy vysublimovat. Podle nás nyní v těchto regionech kolem rovníku spočívají (v jedné přímce) obě dna dřívějších slapových oceánů, jejichž usazeninové podloží zřejmě obsahuje vysoké procento právě oněch klíčových, ve vodě rozpustných solí, potřebných k tomu, aby za současných teplot panujících na planetě dokázaly udržet marťanskou podzemní vodu v kapalném stavu.

Rozmístění „skvrn“ okolo rovníku (plus minus 30°) s dvěma jasnými epicentry ležícími téměř v přímce tak jasně naznačuje – a Rusové to podkládají svými výpočty – že „skvrny“ ve skutečnosti vyznačují současné zdroje tekoucí, kapalné, slané vody, pocházející z bývalé „dvojice“ marťanských oceánů.

Vyplývající důsledky pro život na Marsu

Nyní je tedy mimo veškerou diskusi, že katastrofická událost, která před zhruba 65 miliony let ukončila období křídy a která zapříčinila vyhynutí dinosaurů, také umožnila, aby se na Zemi rozšířili savci. A před nějakými 62 miliony let – v době předpokládané srážky či exploze druhého měsíce Planety V, která (podle Van Flanderna) měla za následek vytvoření Hale-Boppovy komety a jí podobných – se již jedna z vývojových větví savců rozmohla natolik, že se začala zmocňovat nadvlády nad planetou. Byli to primáti, z nichž jsme se jednoho dne vyvinuli my.

Tyto události byly, jak se domníváme, neúprosně uvedeny do chodu zničením Planet K a V.

–        Ale co samotný Mars?

–        Jak dlouhou dobu strávil Mars jako satelit Planety V – ve svém 2. období – než byla druhá jmenovaná planeta zničena?

–         Měl život vůbec čas na planetě vzniknout, a pokud ano, bylo to v 1. období – před zachycením, nebo až ve 2. období, někdy později?

–         Pokud se život na Marsu skutečně vyvinul, co nám o jeho následujícím vývoji může říct slapová teorie?

–         Dají se v rámci slapové teorie nalézt nějaké stopy, které by odhalily zda, popřípadě kdy začaly vůbec Marsu tikat jeho „záchytové biologické hodiny“?

Jak jsme již zmínili dříve, díky MGS nyní víme o existenci masivních a pravidelných vrstev usazenin na většině planetárního povrchu. Z nich můžeme logicky usuzovat, že Mars prodělal vleklé období systematických klimatických změn, s největší pravděpodobností v reakci na pravidelné náklony své osy – díky nim byly sedimenty uloženy způsobem, jenž těmto pravidelným, cyklickým změnám odpovídá.[3] Je jasné, že tímto obdobím byla perioda, kdy Mars jako samostatná planeta obíhal kolem Slunce – neboť, jak uvádí Lasker a kol. (1993), výkyvy sklonu osy v takovém rozsahu indikují, že v době slapového záchytu by byly podobné výchylky zcela nemožné.[4]

Výpočty současných ojedinělých změn ve sklonu osy, které provedli Wisdom a kol. (1995)[5] odhalily chaotické náklony až po úhel 60° a periody trvání od 3 do 5 milionů let. Takovéto změny by nevyhnutelně vedly k dramatickým změnám hustoty marťanské atmosféry a teplot, jak by postupně tály a znovu tuhly polární ledovce – tímto způsobem se snadno vysvětluje existence mohutných ložisek usazenin, která nyní odhalil MGS.[6]

Vezmeme-li jeden ze snímků MGS, který zaznamenává „tisícovku jednotlivých vrstev“ a vynásobíme to dobou trvání každého z potenciálních období (tj. přibližně 3-5 miliony let), vyjde nám odhad délky období předcházejícího záchytu: několik miliard let. To se ve výsledku vlastně shoduje s přibližným stářím sluneční soustavy, které je asi 5 miliard let.[7] Z toho můžeme usuzovat, že doba, kterou Mars strávil jako osamocená planeta obíhající kolem Slunce před záchytem – jinými slovy i doba trvání 1. období – byla obdobím shodným s větší části historie sluneční soustavy.

Takže kdy tedy k onomu záchytu vlastně došlo?

Na základě nedávno uveřejněných zcela nových a rozsáhlých výpočtů se zdá, že ona „chaotická nestabilita“ v orbitální dynamice sluneční soustavy může odstartovat i po několika miliardách let.[8] Tyto výpočty byly ovšem provedeny, aniž by uvažovaly obě „pohřešované“ planety, (o nichž mluvíme v naší teorii). Je proto pravděpodobné, že kdyby byly do modelu přidány, stabilita sluneční soustavy by se stala ještě chaotičtější – zejména v případě, (jak se domníváme my i Van Flandern), pokud se obě tělesa kdysi nacházela v oblasti současné mezery mezi Jupiterem a Marsem. Na vině jsou účinky Jupiteru, jehož ohromná masa vnáší nepoměr mezi všechny dlouhodobé předpoklady celkové stability soustavy.

Jestliže je fyzika sluneční soustavy diskutabilní i dnes – v době očividné „orbitální stability“, trvající již po miliardy let, pak je teoreticky možné, že došlo ke „vzácné“ planetární události, kterou předpokládáme v této stati: blízkému setkání Marsu a Planety V a následnému vystřelení dosavadního satelitu, aby byla uvolněna dostatečná energie nezbytná k záchytu. To vše se ovšem znovu vrací k otázce: kdy se to stalo?

Zachycení Marsu Planetou V – jako výsledek působení mechanismu vystřelení jiného (dosavadního) satelitu – představuje nový možný a nezávislý prostředek datace této klíčové události. Takto vystřelený satelit by ihned zaujal mírně excentrickou orbitu kolem Slunce – což by vedlo k poměrně rychlému přiblížení buď k Jupiteru nebo k Zemi. Taková přiblížení (zejména k většímu Jupiteru) by radikálně změnila jeho původní heliocentrickou orbitu, což by mohlo vést buď k jeho nenávratnému vymrštění ze sluneční soustavy nebo ke katastrofické srážce s některou z planet.

Podle naší zkusmé teorie ke srážce skutečně došlo – cílem byla Venuše. Jelikož jsou tyto dvě události propojené – „výměna Marsu“ za původní satelit Planety V a jeho následná kolize s Venuší – může jejich sekvence ve skutečnosti napovědět dobu, kdy došlo k zachycení Marsu Planetou V.

Venuše je unikátní planeta. Přestože se o ní často hovoří (díky její velikosti a složení) jako o „sesterské planetě Země“, obě planety by nemohly být odlišnější. Počínaje složením její atmosféry (asi 97 % CO2), přes existenci neproniknutelných mračen kyseliny sírové (vzácnější forma povrchové síry?), povrchovou teplotu (kolem 480°C), až po atmosférický tlak (92krát vyšší než na Zemi). Prostředí Venuše je od těch na Zemi či na Marsu v dnešní době nepředstavitelně odlišné.

Narozdíl od rotace Země a Marsu se Venuše otáčí kolem své osy na opačnou stranu a jedno celé otočení jí trvá 243,7 dne.[9]

Údaje radaru sondy Magellan z jejího průzkumu planety mezi lety 1990-1994 odhalily překvapivý geologický objev: někdy v minulosti na Venuši došlo ke katastrofě, která zcela vymazala krátery, vyskytující se na povrchu od nejranějších dob její existence. Zdálo se, že planeta absolvovala období restrukturalizace povrchu v geologicky krátké periodě prudké celoplanetární sopečné činnosti. Předběžná datace této události: období před zhruba 500 miliony let.[10]

V našem článku předpokládáme, že tyto tři fenomény: globální kataklyzmatické roztavení povrchu Venuše, obrácení a zpomalení její rotace a zachycení Marsu Planetou V – jsou výsledkem stejného zřetězení příčin: odmrštění satelitu Planety V ve stejné době, kdy ho nahradil Mars, a následné srážky tohoto původního satelitu s druhou planetou od Slunce. To způsobilo nejen radikální změnu sklonu osy Venuše – což se nyní projevuje její retrográdní rotací – ale také tím, že energie uvolněná při srážce v podstatě roztavila celý povrch planety.

Podivný nadbytek síry pozorovaný na Venuši (stejně jako podivný výskyt hojného množství argonu – izotopu 40 a dokonce chloru v atmosféře – možný náznak bývalého oceánu na Venuši?)[11] jsou podle naší teorie přímými důsledky dopadu značně velkého křemíkového satelitu Planety V – ten se s Venuší střetl několik milionů let po tom, co ho na vnitřním okraji dnešního pásu asteroidů vystřídal Mars.

Pokud máme pravdu, datuje tento „kauzální řetězec“ zachycení Marsu do doby před 500 miliony let.

Pozoruhodné je, že jedna z nejvýznamnějších událostí pozemské evoluce se odehrála paralelně s těmito fenomény: šlo o náhlé objevení se (za dobu kratší než 40 milionů let) veškerého tehdejšího vyspělého života na této planetě (Zemi), nazývané „Kambrická exploze“.[12] Následovalo 500 milionů let evoluce, kdy se tyto formy života vyvíjely, až se nakonec vyvinuly v člověka.

Pokud jsme časovou linii rekonstruovali správně, pak délka 2. období – „teplého a vlhkého“ období záchytu, kdy na planetě probíhala intenzivní sopečná činnost, podporovaná vlivem Planety V – byla v podstatě stejná jako délka období, kdy se na Zemi stihl objevit a rozvinout pokročilý život. Tato časová linie má nyní možná význam i pro nezávislou evoluci života na samotném Marsu.

Díky důkazům, které jsme nashromáždili, nyní víme, že velké oceány na Marsu existovaly v jeho 2. období, (jinak by na Marsu nebyly rozsáhlé odtokové kanály, vzniklé při jeho odpoutání ze slapového záchytu); též víme, že tam musela existovat atmosféra hustá natolik, že umožňovala vznik skleníkového efektu, aby zmiňovaná voda zůstala kapalná, (jinak by jí nemohly být takové spousty v tekutém stavu); a víme také to, že atmosféra musela obsahovat (přinejmenším ke konci periody) hojné množství volného kyslíku (jinak by se železo, které je dnes rozptýleno po marťanském povrchu, nevyskytovalo v tak vysoce zoxidované formě).

Tyto poznatky jsou všechny analogické se souběžným vývojem ekvivalentního prostředí vhodného pro rozvoj pokročilých životních forem na Zemi: čas, teplota, kapalné oceány a atmosféra bohatá na kyslík.

Proto činíme prozatímní závěr, vyvozený ze zde prezentované teorie, že slapová éra Marsu – jeho 2. období – mohla přímo vést k velkolepému rozvoji specifických marťanských živých organismů. Skutečnost je taková, že mezi nashromážděnými daty neexistuje žádný důkaz, proč by se tento život nakonec nemohl stát inteligentním.

Jen musíme mít vůli doopravdy se dívat.

Prameny:

[1] http://www.space.com/scienceastronomy/solarsystem/mars_flood_010802.html

[2] McFadden L. A. (1989) in „Asteroids II“ (R. P. Binzel et al., eds.), University of Arizona Press, Tucson

[3] Chemist Mike Castle, personal communication.

[4] http://www.spacedaily.com/news/marswater-science-00a.html

[5] op cit „Sedimentary Rocks of Early Mars,“ Malin, M. and Edgett, K. SCIENCE, December 8, 2000

[6] J. Laskar, F. Joutel & P. Robutel, „Stabilization of the Earth’s obliquity by the Moon,“ Nature, vol. 361, 1993, pp. 615-17; J. Laskar & P. Robutel, „The chaotic obliquity of the planets,“ ibid., pp. 608-12

[7] http://www.siam.org/meetings/archives/ds95/ip5.htm

[8] ibid. „Sedimentary Rocks of Early Mars,“ Malin, M. and Edgett, K. SCIENCE, December 8, 2000

[9] op cit.: S.R. Taylor, Solar System Evolu-tion: A New Perspective, Cambridge University Press, 1992

[10] Laskar, J. „A numerical experiment on the chaotic behavior of the Solar System“ Na-ture, 338 (16 Mar 1989):237-238. 11b. Laskar, J. „The chaotic motion of the Solar System: a numerical estimate of the size of the chaotic zones.“ Icarus 88 (Dec 1990):266-291. 11c. Laskar, J., Joutel, F. and Robutel, P. „The chaotic obliquity of the planets“ Nature 361 (18 Feb 1993):608-612. 11dc. Laskar, J. Thomas Quinn, and Scott Tremaine. „Confirmation of resonant structure in the Solar System“. Icarus 95 (Jan 1992):148-152

[11] http://nssdc.gsfc.nasa.gov/planetary/factsheet/venusfact.html

[12] Phillips et al. (1992), JGR 97:15,92315,948; Schaber et al. (1992) JGR 97:13,25613,301; Strom et al. (1994) JGR 99:10,89910,926

(11)

„Slapová teorie Marsu“, kterou předkládáme, nabízí celou řadu budoucích krátkodobých a dlouhodobých pozorování, podle nichž lze posoudit její plný potenciál. V říjnu 2001 dorazí k Marsu další mise (sonda) bez lidské posádky – 2001: Mars Odyssey. V průběhu prosince bude probíhat její brzdná fáze, dokud se neustálí na své konečné polární orbitě a nezahájí zcela nové zkoumání povrchu.[1] Některá z nich budou souviset s životaschopností naší slapové teorie, kterou jsme prezentovali. Odyssey s sebou na Mars nese tři zcela nová vědecká zařízení: THEMIS – kombinovanou optickou a infračervenou kameru, GRS – rentgenový spektrometr a MARIE – Mars Radiation Environment Experiment (spektrometr ionizujícího záření).[2] GRS je přístroj navržený k detekci emisí gama záření a neutronů prostřednictvím stimulace kosmickým zářením, jež vychází z 20 primárních prvků – včetně křemíku, kyslíku, železa, hořčíku, draslíku, hliníku, vápníku, síry a uhlíku. Je to právě toto zařízení GPS, které poskytne první definitivní ověření slapové teorie, kterou předkládáme v tomto článku. Jedním z prvků, které GRS detekuje, bude vodík. Vodík tvoří až dvě třetiny každé molekuly vody. Odyssey tak poprvé v historii zmapuje celkové rozšíření vodíku na Marsu (až do hloubky přibližně jednoho metru pod povrchem), z něhož bude možné odvodit celkové rozšíření veškerého podpovrchového ledu či kapalné vody.[3] Slapová teorie Marsu zejména předpokládá, že v závislosti na doposud pozorovaném dvouepicentrálním rozšíření skvrn, zaznamenaných na snímcích MOC, GPS sondy Odyssey potvrdí podobné navrstvení podpovrchového vodíku s dvěma epicentry v marťanských oblastech Tharsis a Arabia. Z toho půjde odvodit podobný model rozšíření vody a ledu na planetě. Je to pouze a jenom slapová teorie, která dokáže tuto nečekanou (ale pro naší teorii zcela očekávanou) globální distribuci uspokojivě vysvětlit.

Pozorování z Odyssey ale mají potenciál potvrdit mnohem víc než jen to.

To, že byla zničena Planeta V, čímž se Mars mohl vymanit z jejího slapového záchytu, je pro naší teorii jednoznačná záležitost. Ale pokud k uvolnění Marsu nedošlo kvůli srážce dvou velkých planetárních těles (K a V), pak je jedinou další schůdnou alternativou nefalšovaná exploze.

Rozhodujícím testem projde tato hypotéza s blížícím se dalším pozorováním Marsu, které provede Odyssey prostřednictvím GRS. Pokud existuje nějaký nový významný zdroj energie, založený na převratné schopnosti doslova ničit světy, pak by jedním z vedlejších účinků muselo být vytvoření řady vysoce radioaktivních přechodných prvků bezprostředně po události, ke které došlo v souvislosti s Planetou V.

Za daného předpokladu, založeném na propočtech energie, jíž je potřeba k tomu, aby planeta „explodovala“, je nezbytné, aby byly přítomné efekty na nukleární bázi – v takovém případě by s tím spojené izotopy mohly být podobné těm, které byly nalezeny po podobných detonacích ve sluneční soustavě.[4] Jelikož měla být Planeta V zničena před relativně „krátkou“ dobou (před 65 miliony let), měly by se v okolí Marsu – pokud tedy kdysi k explozi skutečně došlo – vyskytovat neobvyklé izotopy prvků. Některé z nich by mohly být například hliník 26, olovo 107, jod 129, plutonium 244 a samarium 146.

Jelikož mají tyto prvky poločasy rozpadu od několika stovek let po 150 milionů let, měl by být spektrometr GRS schopen na Marsu zachytit gama záření vycházející přímo z těchto prvotních „neobvyklých“ izotopů – pokud se tam tedy tyto prvky vyskytují v nezanedbatelném množství. Dalšími známkami rozpadu by mohly být neutrony, stejně jako elektrony a jádra helia o vysoké energii. Druhé zařízení na Odyssey – MARIE – by mělo být velmi cenné při dokazování pozdějšího neobvyklého „jevu vyzařování energie“ z povrchu Marsu, pokud se na něm ony prvky skutečně vyskytují.

Globální rozšíření těchto radioaktivních izotopů (nebo od nich odvozených látek) by se také mělo shodovat s údaji z TES, zaznamenávajícími neobvyklá rozvrstvení minerálů oddělených „linií dvojakosti“. Pokud tam radioaktivní elementy (nebo látky z nich odvozené) skutečně jsou, měla by jich většina pokrývat jižní polokouli – což by odpovídalo explozivní události, o které v naší teorii hovoříme. Míra distribuce zbývajících izotopů v porovnání s jejich dceřinnými látkami by také měla jasně určit dobu, kdy se událost odehrála.

Pozitivní odhalení takových přechodných radioaktivních prvků na Marsu by mělo umocnit naše úsilí. Neboť nejen, že by zde prezentovaná teorie byla hlasitě potvrzena, ale také by se přiblížilo objasnění toho, jak přesně byla vlivem „nové fyziky“ zničena „mateční“ planeta Marsu se všemi implikacemi z toho vycházejícími.[5]

Potvrzení dlouhodobých předpovědí naší teorie závisí na cílených misích na Mars bez lidské posádky i s ní. Příklad: spolehlivé změření pomalého klesání Tharsis zpět do planetárního pláště. Toho by se mohlo dosáhnout strategickým rozmístěným sítě seismických stanic na povrchu, které by měly potvrdit, že k námi předpokládané explozi došlo relativně nedávno – asi před 65 miliony let.

Slapová teorie též obsahuje varovnou zprávu pro budoucí mise a výzkum. Někteří ze současných výzkumníku (Malin a kol. – 1999) už při hledání prchavých zásob vody – na základě několika podrobných snímků z MGS, jež mapují specifické oblasti severních plání[6] – myšlenku „pradávných oceánů“ odmítli.

Jejich tezi o tom, že na severních pláních Marsu se podobné rozlehlé plochy kapalné vody, zvlněné činností větru, nikdy nevyskytovaly, podporuje absence územně rozšířených a dlouhodobých oceánských projevů podél hranic severních plání – například svahy omleté fluviální erozí. A pokud (podle současných teorií) skutečně Mars někdy útočiště rozsáhlým vodním plochám („oceánům„) poskytoval, prostory pro ně by se musely nutně nacházet na nízko položených severních pláních, jejichž snímky máme k dispozici z MOLA.

Slapová teorie ale argumentuje přesně opačně: marťanské oceány nebyly soustředěny v nízko položených oblastech – ale okolo Tharsis a Arabie, s velkým kusem souše (včetně části oblastí severních plání) mezi nimi. Voda začala do severně položených nížin rychle proudit až v momentě, kdy se slapový záchyt přerušil a obě planety se od sebe odpoutaly. Tato voda se ale také mohla rychle odpařit nebo zmrznout (popřípadě obojí), aniž by byl čas vytvořit na pláních nějaké specifické „oceánské signatury“.

Varování je zcela jasné: bez správné teorie o Marsu riskují budoucí mise a výzkumníci, že se budou dívat do nesprávných oblastí a v nich hledat nesprávné povrchové rysy, aby tak dokázali své mylné geologické teorie.

I v naší teorii se ovšem člověk musí dívat na ta správná místa (do správných oblastí), aby našel fosilie či jiné důkazy svědčící o přítomnosti dávné inteligence na Marsu. Výzkum takového typu by měl, pokud je prováděn správně, nakonec vést k potvrzení naší, v současné době 500 milionů trvající časové linie marťanského biologického vývoje, jenž je paralelní s tím na Zemi, k nalezení celé řady skutečně pokročilých původních fosilií, (z nichž některé by mohly být obrovské) nebo dokonce artefaktů – což by ovšem bylo možné pouze v případě, že je naše slapová teorie správná.

Závěry

Citujme Richarda Feynmana, který kdysi řekl: „Že jste se svým nápadem na dobré cestě, poznáte tak, že do něj vložíte patnáct centů a vrátí se vám dva dolary.“

Teorie Marsu jako slapového satelitu, kterou zde prezentujeme, je přesně takovou „dvoudolarovou myšlenkou“. Jako první vysvětluje celou řadu nepochopitelných záhad Rudé planety a zároveň zůstává konzistentní s každým novým pozorováním – jako například s nedávno objeveným, v rovníkové oblasti se vyskytujícím, dvouepicentrálním „fenoménem temných skvrn“, a spektrometrickými pozorováními „mladých“ ložisek ledu (ne starších než 100 000 let) spočívajících těsně pod marťanským povrchem.[7]

Donedávna nevysvětlitelné povrchové jevy na Marsu jsou nyní elegantně a jednoduše vysvětleny působením specifických slapových sil, jež Mars tvarovaly v období jeho záchytné fáze. Mezi ně lze zahrnout i unikátní slapové erozní mechanismy, jež měly vliv na největší kaňon ve sluneční soustavě – Valles Marineris; dále pak dvě protilehlé „vypoukliny“ v plášti a kůře Marsu – Tharsis a Arabia – vyzvednuté vlivem zásadních slapových sil; a také jinak nevysvětlitelné dvouepicentrální rozmístění nynějších fluviálních signatur, známých jako „skvrny“, které jsou fosilními pozůstatky dvou bývalých „dvouepicentrálních slapových oceánů“.

Slapová teorie Marsu též vysvětluje:

–      přítomnost rozsáhlých povrchových a hlubinných vodních kanálů, které v minulosti vedly vodu na sever z oblasti Valles Marineris a nyní z oblasti Tharsis

–       vertikální zářez obkružující Olympus Mons

–       jiným způsobem nevysvětlitelnou výšku a objem samotného vulkanického zdvihu Tharsis, umístění zdvihů Arabia a Elysium (pod úhlem 180°, respektive 90° od Tharsis)

–       zformování tharsiské „brázdy“

–       obrovský rozdíl v tloušťce kůry na polokouli nad a pod „linií dvojakosti“

–       dramatický rozdíl ve způsobu, kterým jsou na těchto „polokoulích“ rozmístěny krátery

–       náhlé fluviální vymletí masivního množství materiálu ze zdvihu Arabia Terra

Vysvětluje též jinak nevysvětlitelnou přítomnost vysokého množství železa, oxidů železa, síry a olivínu – což jsou všechno zásadní vodítka k předpokladu vnější „explozivní události či srážky“, jež se udála v nedávné historii sluneční soustavy.

Autoři si plně uvědomují, že určité druhotné aspekty slapové teorie zatím ještě nemohou být ověřeny. Nelze například přesně určit, co přivodilo zkázu Planety V. Byly zde navrženy dvě možnosti: buď došlo k ničivé srážce s jiným velkým objektem zformovaným v této oblasti sluneční soustavy, nebo přímo k explozi zapříčiněné „novou fyzikou“ Planety V. Ať už to byl kterýkoliv z těchto mechanismů, Mars se ve výsledku asi před 65 miliony let vrátil na volnou orbitu kolem Slunce, což předpokládá tato teorie, a na svém povrchu nese zásadní následky této události (jež budou prozkoumány budoucími misemi, jako například Mars Odyssey).

Co je nicméně neoddiskutovatelné, je dostatečné množství důkazů podporující dřívější existenci „Planety V“, které vycházejí z dnešních jasných signatur jejího vlivu na Mars pozorovatelných na topografii a geologii Marsu i jiných těles ve sluneční soustavě. Současný nedostatek ověřitelných důkazů pro zničení Planety V nijak nesnižuje široké spektrum důsledků jejího zániku, ani jejích osudových účinků, jež se mlčenlivě zrcadlí na povrchu tělesa známého jako „Mars“.

Konečně je zde množství důkazů, že prostředí Marsu – jakožto slapového satelitu zachyceného jinou planetou po 500 milionů let – vytvořilo podmínky úžasně prospěšné rozvoji pokročilé planetární biologie. Nedávné znovuobjevení starých údajů ze sondy Viking, starých několik desetiletí, které zaznamenávají přítomnost půdních mikrobů – vykazujících marťanský cirkadiální rytmus trvající 24,66 hodin – ponechává otevřenou možnost mnohem pokročilejšího vývoje, než jaký je oficiálně Marsu přisuzován. Zahrnuje to i nyní tolik vzdálenou možnost, založenou na tajuplné paralele 500 milionů let trvající historie a vývoje Marsu a Země, která uvažuje výskyt inteligentního obyvatelstva.

Názor autorů tohoto článku je takový, že vliv důkazů o Marsu jako slapově zachyceném satelitu je nyní dostatečně silný na to, aby došlo k zásadnímu přehodnocení názoru na Mars a k jeho nahlížení ze zcela nových perspektiv.

Poděkování

Autoři by rádi poděkovali následujícím skupinám a jednotlivcům za jejich neocenitelné příspěvky a podporu při výzkumu:

–  skupině The Enterprise Mission Membership za jejich neocenitelnou podporu tohoto výzkumu

–      Ronu Nicksovi za důležitá projednávání této koncepce

–      a Jill Englandové a Effrainu Palermovi za zásadní statistickou analýzu, na níž je založena dvouepicentrální teorie „skvrn“.

Reference:

[1] http://mars.jpl.nasa.gov/odyssey/

[2] http://mars.jpl.nasa.gov/odyssey/technology/index.html

[3] http://mars.jpl.nasa.gov/odyssey/technology/grs.html

[4] http://www.umr.edu/~om/report_to_fcr/report_to_fcr1.htm

[5] http://www.enterprisemission.com/hyper1.html

[6] „Oceans or seas in the Martian northern lowlands: High resolution imaging tests of proposed coastlines,“ by M.C. Malin and K.S. Edgett, Geophysical Research Letters, v. 26, p. 3049-3052, 1999 http://www.msss.com/mars_images/moc/grl_99_shorelines/

[7] „Evidence for recent climate change on Mars from the identification of youthful near-surface ground ice,“ JOHN F. MUSTARD, CHRISTOPHER D. COOPER & MOSES K. RIFKIN Nature 412, 26 July 2001, 411-414

(c)2009 Richard Hoagland

(c)2009 Translation: Jan Kovář Jr.

Převzato: http://www.matrix-2001.cz/