Létající stroje staré Indie
Tohle celé napsal a poslal mi to můj kamarád, Lukas. Moc krát ti děkuji, Lukasi!! Výborná práce!
Bohové byli astronauti !
Starověká Indie-jak ji neznáte..
Zbraně bohů
Umíte si představit zbraň, která se jako bumerang vrací k útočníkovi a kterou tvoří planoucí oheň ? Zbraň, která dokáže vypařit všechnu vodu a celou planetu zahalit do páry ? Zbraň, která nepřátelskou armádu v mžiku uspí ? Zbraň vytvářející ,,iluze, kdy nepřítel začne střílet na něco co vůbec neexistuje ? Zbraň schopnou roztrhat celou planetu ? Zbraň , která útočníka s veškerou jeho technikou zneviditelní ? Zbraň, která z vesmíru dokáže spálit celé země ? Dovedete si představit vesmírná obydlí tak velká, že v nich mohou žít tisíce lidí ? Se zahradami, poli, tekoucí vodou a všemožnými příjemnostmi pro život? Kosmické lodi nejrůznějších tvarů a podob, fungující na nějakém antigravitačním principu a dosahujících fantastických rychlostí? Dokážete si představit tak utopické věci? Možná za tisíc let?
Nuže – všechny tyto věci a ještě mnohem víc už tu bylo!!! Mezitím už to i víme.
Odkud? Ze staroindických spisů a literatury.
Po dlouhá staletí, kdy se Západ roztahoval v Indii, jsme staroindické legendy a pověsti považovali namyšleně za cosi vybájeného, za výplody fantazie. Chytří učenci překládali velké indické eposy do angličtiny a francouštiny vždy s jistou arogancí: Není jiné vědy než vědy západní. Jako obvykle-už o tom ani nechci psát-se psychologové a teologové vrhali na tyto staré texty a v podstatě všechno falšovali a překrucovali. Ne ze zlé vůle, nýbrž z nepochopení. Čas ještě nedozrál. Doba se však změnila. Indičtí znalci sanskrtu se probrali ze spánku Šípkové Růženky a začali vlastní eposy, védy a prastaré texty zkoumat pod lupou a posuzovat a vykládat je na základě dnešních znalostí. Textů stále přibívalo, hora informací narůstala-a západní indologové dnes před nimi stojí bez hlesu a v úžasu. Ve staré Indii se nefabulovaly nějaké science fiction, nespekulovalo se o bájných zbraní, nefantazírovalo o vesmírných lodí- to vše byla už kdysi dávno realita. Dnes se tomu nevyhneme a ti indologové, kteří to stále ještě nechápou, by měli ze svých učených postů odejít.
Začneme zcela skromě :
Vydání textů Vimánikašástra obsahuje průběžný anglickýpřeklad, ale žádný komentář. Vydání v hindštině naproti tomu obsahuje úvod, z něhož se dozvídáme, že originální Vimánikašástra byla nalezena už v roce 1918 v Royal Sanskrit Library v Barodě..
Kapitole 31.pramene Samarángana sútradhárá obsahuje mnoho podrobností o konstrukcích létajících strojů. I když některé z těchto děl vyšla až v naší době, všechny bez výjímky se odvolávají na pradávné indické texty.
Takže začněme: Jestliže se např. v eposu Ránájana mluvilo o létajícím voze, ,,který otřásal horami a s hromobitím se vznesl do vzduchu, spaloval lesy, louky a vrcholky domů, pak překladatel toto líčení komentoval slovy: ,,Není pochyb, že je tím míněna pouze tropická bouře.
Ovládnutí vzdušného prostoru a vesmíru bylo i tehdy vyhrazeno jen několika vyvoleným. Ve zmíněném prameni se dočteme:
Těleso musí být pevné a trvanlivé…z lehkého materiálu ( jetu zmínka o slídě ) …Pomocí síly skryté ve rtuti, kterou uvádí v pohyb větrný vír, může člověk zázračným způsobem urazit veliké vzdálenosti při letu na nebi.
Stejně tak lze postavit vimánu ( vimána je staroindický létající stroj ) velikosti chrámu pro ,boha v pohybu. Je do něj třeba umístit čtyři nádoby se rtutí. Jsou řízeným ohňem z železných nádrží zahřívány, vyvine vimána díky rtuti sílu hromu a záhy se jeví už jen co perla na nebi.
Ve Višnupuráně čteme:
Zatímco Kalkí ještě hovoří, přijíždějí z nebe dva slunci podobné, z všelikých drahokamů stvořené, samohybné vozy chráněné zářícími zbraněmi. Jak král, také osazenstvo harému, ale i skupina hodnostářů z každé části něsta usedli nyní do nebeského vozu. Vzlétli vysoko k obloze a letěli trasou větrů. Nebeský vůz přeletěl nad zemí přes oceány a nabral směr k městu Avantis, kde se právě konala slavnost. Vimána tam přistála, aby se král mohl slavnosti účastnit. Po krátkém pobytu král opět před očima bezpočtu zvědavců obdivůjících nebeský vůz odstartoval.
V hymnických verších Rgvédu, v místě, kde je řeč o bratrském páru Ašvinů, se uvádějí i podrobnosti o létajícím stroji. Měl tvar trojůhelníku, byl velký a třípatrový ( trivit ) a řídil jej tři piloti. Měl tři zatahovatelná kola, vyroben byl z lehkého kovu připomínajícího zlato. Létající vůz měl jako palivo kapaliny zvané ,,madhu a anna, jejichž názvy učenci sanskrtu nedokázali přeložit. Vimána se pohyboval lehčeji než pták na nebi a dokázal hravě letět k Měsíci a zpátky. Přistáních na zemi vydával ohlušující rachot.
Ve Rgvédu se výslovně uvádějí různé druhy pohonných hmot v různých nádržích. Pokaždé když létající vůz sestupoval z mraků na zem, sbíhaly se davy lidí, aby tomuto divadlu přihlížely. Celkem cestovalo v tomto kosmickém plavidlu osm osob. Což není špatné.
Ve Rgvédu, v odstavci 1.46.4, jsou uváděna tři vzdušná plavidla, schopná provádět záchranné operace přímo ze vzduchu. Přinejmenším jedenz těchto vimanů měl i vlastnosti obojživelného stroje, neboť se ve vodě pohyboval stejně jako ve vzduchu. Je tu zmínka o třiceti záchranných operacích z moře, z jeskyní a dokonce i z mučíren.
V odstavcích Rgvédu 1.166.4-5,9 se popisuje, jak se pohybovaly budovy, vytrhávaly stromy i s kořeny a jak okolí pahorky odrážely ozvěnu hluku při startu létajícího plavidla. Ani dnes tomu není v podstatě jinak. Vcelé klasické a puránské literatuře staré Indie znamená slovo vimána ,,létající koráb, který oblohu-nikoli zlověstné nebe !! – ozáří zvláštním leskem a jako palivo používá tekuté hmoty.
Navzdory těmto zcela jasným textům starých tisíce let se evropští indologové stále ještě tváří, jako by to všechno neexistovalo. Jako by byly tyto texty jen čímsi vybájeným, i když snad kolem nějakého reálného jádra. Toto jádro – jak se domnívají – objevili vědci ve sporu kolem dvou starých ridů. Spor možná existoval, ovšem nevysvětluje ani strašlivé zbraně, ani vimány, o městech v kosmu ani nemluvě.
ákladem eposu Mhábhárata je boj mezi dvěma královskými rody. Rod Kuru pocházel údajně od jednoho krále Měsíční dynastie a zplodil dva syny – staršího Dhrtaráštru a mladšího Pándua. Mladší syn usedl na trůn, protože jeho starší bratr byl slepý. Ale slepec to nicméně dotáhl na sto synů: to byl rod Kuroovců. Mladší Pándu měl jen pět synů – to byliPánduovci. Osud tomu chtěl, že Pándu zemřel v době, kdy jeho synové ještě nedospěli. Není proto divu, že se Kuruovci lstivě snažili nezletilé Pánduovce odstranit z cesty.
Když se to nedařilo, museli svým bratrancům odstoupit alespoň část královské říše. Tímto začalo rodinné drama. Kuruovci, nadále v početní převaze, vyzvali Pánduovce ke hře v kostky. Pánduovci prohráli. Byli nuceni získat část království opět vrátit a žít třináct let ve vyhnanství. Jakmile vyhnanství skončilo, žádali samozřejmě své bývalé území zpět. Ale Kuruovci, kteří se mezitím stali velice mocným rodem, to odmítli. Tím začala nejstrašnější válka, jaká kdy byla ve starověku zaznamenána.
V Mahábháratě se dokonce praví, že ve válce tehdy pomáhaly jedné nebo druhé straně všechny nárpdy světa. Poslední bitva se odehrála na Kuruově poli a byla mimořádně brutální. Ke slovu se přitom dostaly strašlivé ,,zbraně bohů , proti nimž lidé ničeho nezmohli. Slavní a stateční válečníci padali jeden po druhém. Panduovci zvítězili teprve osmnáctého dne, přičemž vzato za své osmnáct ,,velkých útvarů. Podle dnešních propočtů to mělo být něco kolem 4 milionů lidí. Nakonec zbylo z mohutné armády válečníků, kteří se bitvy účastnili, pouhých šest mužů na straně Pánduovců – z toho všech Pánduových synů. Z Kuruovců přežili bratrovražednou válku jen tři.
Takový je kostce děj Mahábháraty, takřkajíc pověstná červená nit děje. Hrdinové této války – zčásti božského původu – požadovali od svých nebeských ochránců v situaci, kdy hrozilo, že některé z bitev bude pro tu či onu stranu porážku, neustále nové zbraně. A bohové těmto prosbám bez velkých cavyků vyhověli. Tak byly nasazeny neuvěřitelné zbraně hromadného ničení z arzenálu nebeš´tanů. Ti ve svých vimánech jen kroužili nad bojištěm anebo si užívali sladkého života v gigantických kosmických městech – zatímco statisíce bojovníků krvácely dole na zemi na bojišti.
Tak si například hrdina Vasudéva od svého boha Agniho vyžádal novou zbraň, a ten mu daroval disk zvaný ,,čakra . Tento disk měl uprostřed držadlo z kovu a údajně se k Vaudévovi neustále vracel, i když už nepřátelé byli pobiti. Tak se děje v 2.kapitole Mahábháraty: Disk zlikviduje válečníky a odsekne i hlavu dobře chráněného krále, aby se poté opět vrátil k Vasudéovi. Strašné.
V Panaparvan ( třetí knize Mahábháraty ) si Ardžuna vyprosí zbraň od svého boha Šivy. Ten mu ji dává s těmito slovy: Dávám ti svoji oblíbenou zbraň pašupata. Nikdo, ani nejvyšší z bohů, ji nezná. Musíš být opatrný, Abys ji nepouil špatně, neboť nasadíš-li proti slabému nepříteli, můžeš zničit celou zem. Není nikdo, koho by tato zbraň nedokázala zabít. Můžeš ji vystřelit lukem, ale také pohledem očí nebo silou svého rozumu.
Poté je Ardžun svým bohem zavěcen do tajemství, jak zbraň používat. Ihned nato se k nim připojí polobůh Kuvéra, který daruje Ardžunovi zbraň zvanou,, antardhana. Ta disponuje silou, která dokáže rázem uspat všechny nepřátele. (Hypnotická zbraň) ??Nakonec se objevil ještě Indra, král bohů a nebe, osobně v nebeském válečném voze a pozval Ardžunu, aby přisedl a navštívil spolu s ním nebeaské kraje.
Vanaparvan ( jiná část Mahábháraty ) se dočteme, že podobného pozvání se dostalo i jednomu z Kuruovců.
Musíš vystoupit k nebi. Na to tě připravýím. Můj vlastní nebeský vůz s Mátalim jako vozatajem brzy poletí k Zemi.
Zaveze tě do nebeských končin a já ti slibuji dát všechny své nebeské zbraně.
A objevil se z mraků vůz disponující mohutnou siloua řízený Mátalim. Ozářil celou oblohu a zaplnil krajinu hlukem hromu podobným. Srřely děsivého tvaru a …okřídlené šípy nebeské nádhery a světla mocnéo lesku, jakož i blesky a ,tutagudy opatřené koly působily rozpínání atmosféry a hluk jako hřmění z mnoha mračen – to vše doprovázelo létající vůz. A na nebeském voze byly i divoké , nagas (něco cosi hadovitého) s horkými otvory. A nebeský vůz zvedl jakoby tažen tisícem zlatých koní a dosáhl záhy ryhlosti větru. Brzy však svou vnitřní silou nabral rychlost, že oči jej už sledovat nestačily. A Ardžuna spatřil na nebeském vozidle i jakousi vlajkovou žerď nazvanou, vájdžanta, zářivého lesku a barvy tnavého smaragdu a ozdobenou zlatě blýzkavými ornamenty…Ardžuna pravil: O Mátali báječný, jak bez časových ztrát dokážeš řídit tento skvělý nebezký vůz, jako by stovky koní své síly spojily!
Ani králové s bohactvím velikým…nejsou schopni ovládat tento vůz ! A Ardžuna, moudrý potomek kmene Kuru, s tímto zázračným, slunci podobným vozem nebeským stoupal vzhůru.
A nebeská vůz se pohyboval mimořádnou rychlostí a byl pro pozemské smrtelníky záhy neviditelný.
Část XLIII .: ,,A nebeské město Indrovo, k němuž Ardžuna doletěl, bylo rozkošné a také místem oddechu , Sidhů a Cháranů…A Ardžuna spatřil nebeské zahrady, v nichž zněla nebeská hudba. A pak, tam nahoře, kde Slunce a Měsíc už nesvítí, kde oheň už nezáří, nýbrž vše se jen ve vlastním lesku skví, viděl Ardžuna jiné nebeské vozy, bylo jich na tisíce, schopných odletět kamkoli dle vlastní vůle, seřazených na svých místech. A pak viděl desítky tisíc takových vozů, jež se všemi možnými směry pohybovaly. Co dole na zemi se jako hvězdy jeví a pro velikou vzdálenost lampy připomíná, jsou vezkutečnosti tělesa veliká.
V tomto fantastickém příběhu, který se před tisíceletími odehrál někde v kosmu, se dále vypráví : Ardžuna navštívil všechny části tohoto vesmírného bydliště a jak mu předvedli na zkoušku nejrůznější zbraně nebešťanů. Musel se naučit tyto strašné zbraně ovládat. Výcvikový program uprostřed nebeského města atrval plných pět let. A Ardžunovi se dokonce dostalo výuky ve hře na hudební nástroje vyhrazené pouze nebešťanům, nástroje ve světě lidí neexistují.
Zní to jako pohádka, ale není tomu tak. Jeto popis skutečnosti. Neustále byli různé rozhovory, vnichž se neustále mluvilo o tom, že lidé si v nouzi přáli účinnou zbraň. Možná. Ale ne zbraně, které nezapadají do světa představ lidí doby kamenné, jako například zbraně hipnotocké. Namítá se, že lidé prostě sledovali ptáky kroužícící pokojně na obloze a toužili se jim podobat. Dobrá. Jenže ptáci přitom nedělají ohlušující randál, při němž chvějí hory a doly.
Ptáci také nepotřebují piloty, které je navíc třeba speciálně školit. A ptáci nejsou ani vybaveni motory na rtu´tový pohon. A už vůbec nelétají do kosmu.
VIMANA chrámy postavené podle vimán ( létajích plavidel ):
Ardžuna, hrdina eposu Mahábhárata, však byl jednoznačně ve vesmíru, a ne v říši snů. V poslední řadě se praví, že tam nahoře už nesvítí ani Lunce, ani Měsíc, nýbrž že vše se tkví ve vlastním lesku. . A pak viděl desítky tisíc takových vozů, jež se všemi možnými směry pohybovaly. Co dole na zemi se jako hvězdy jeví a pro velikou vzdálenost lampy připomíná, jsou vezkutečnosti tělesa veliká. Ne ne, přátele jiných výkladů, s psychologií a klamným čarováním se dál nedostaneme. Právě lidé připoutáni k nebi by se vlastně měli domnívat, že Slunce tam nahoře září mnohem jasněji než na Zemi. Opak je pravdou: V kosmu je tma. Takové sny neexistují. Kdo popírá, že v Mahábháratě se popisují kosmická města, vesmírné koráby, zásobovací kosmické lodi a tisíce létajících dalších vehiklů, ten prostě odmítá fakta nehodící se do jeho obrazu světa. Úvahy o tom, že v šerém dávnověku nemohla žádná kosmická vozidla existovat, popírají navíc zákonitost evoluce, podle nichž i my lidé procházíme postupným vývojem. Je-li však evoluce plným procesem, pak prosím o vysvětlení, odkud se ve všech koutech světa ve starých textech náhle objevují popisy nebeských vozidel. Proč naši předkové neustále vyprávějí o bozích z vesmíru. Odkud vzali naši praotcové, sotva opustili dobu kamennou, konstrukční výkresy popisovaných nebeských létajících strojů. Odkud měli znalosti o používaných slitinách a o navigačníchpřístrojích. Na dohled zřejmě ani sami bohové nelétali. Nešlo přece o dětské papírové dráčky nebo o horkovzdušný balony. VIMÁNA měly několik pater, byly velké jako chrámy a nabíraly rychlosti, oniž se i ptákům mohlo jen zdát.
V celé sanskrtsé literatuře není řádka, kde by bala zmínka o technicích, továrnách nebo zkušebních letech. Nebeská vozidla tu náhle byla. Vytvořili a ovládali je bohové. Inovace, plánování a realizace se neděly na naší planetě. Tady nešlo o žádnou evoluci. O nic, co by sevyvíjelo krok za krokem. V opačném případě by byli už před tisícelrtími přistáli na Marsu!
Máme skutečný důvod se domnívat, že nejledě na síly, které se podílely na vzniku lidského mozku, nemohl dlouhotrvající boj o přežití mezi různými skupinami lidí vytvořit tak vysoké duševní schopnosti, jaké dnes u všech národů Země zaznamenáváme.
Mahábhárata, sekce CLXV , Nivátakavačajuddhaparvana :
Kormidlován Mátalim a ozářiv nečekaně oblohu jakoby ohnivými jazyky bez kouře či jako svítivý meteor vynořívší se z mraků zjevil se nebeský vůz.
Ptáci ? Sny ? Hokuspokus ?
Mahábhárata, sekce CLXXII, Nivátakavačajuddhaparvana :
,,Stále ještě neviditelní začali Daitjové bojovat za pomoci iluzí. I já jsem s nimi bojoval a využíval energie neviditelných zbraní…A když se Daitjové dali na útěk a vše bylo opět viditelné, ležely na zemi statisíce zavražděných…Znejstil jsem a Mátali to zpozoroval. Vida mě zděšeného, pravil : O Ardžuno, Ardžuno!
Neměj strach. Použij zbraň hromu a blesku. Uslyšev tato slova, odjistil jem oblíbenou zbraň krále nebešťanů..
Bláznivé fantazírování ? Asi sotva, protože nasazená zbraň drtila pahorky hor a doly, zapalovala lesy a zoůsobila strašlivý masakr v řadách nepřítele.
Na obloze začala mezitím jiná bitva. Protože nebeš´tané se zjevně přidali na jednu či druhou stranu pozemšťanů, začali se teď vzájemně odstřelovat i bohové.
Ve třetí kapitole knihy Sabháparvan je popis kosmických měst různé velikosti. V jejich čele stáli bohové Indra, Brahma, Rudra, Jama,Kuvéra a Varuna. Kosmická města se označovala souhrným pojmem ,,sabha.
Byla rozlohou gigantická a zářila – při pohledu ze země – jako měď, zato nebo stříbro.
Paví se : V těchto městech byly potraviny všech druhu, voda v jakémkoli množství, zahrady a potoky, obytné místnosti a shromažďovací haly. K tomu obrovské přistávací plochy pro vimány a samozřejmě strašlivé zbrně. Jedno z měst otáčející se kolem vlastní osy se jmenovalo Hiranjapura ( město ze zlata ) a původně je vybudoval Brahma. Dvě další města se nazývala Gagangáčara a Khéčara. V průběhu času však byla postupně obydlena bytostmi – v Mahábháratě označovanými jako ,,démoni.
Tito démoni se posatvili proti lidem.
Píšese :A to zřejmě bylo moc i na krále bohů Indru, který přikázal jejich nebeská města zničit. Úkolem byl pověřen Ardžuna, jenž se koneckonců po pět let školil u nebešťanů v ovládání strašlivých zbraní a které měl navíc k dispozici nejlepšího vozataje jedné z kosmických lodí: Mátaliho. Kromě toho nebyl Ardžuna při plnění příkazu sám, měl podporu dalších vesmírných korábů se školenými bojovými piloty..Došlo k regulérní kosmické bitvě.
Démonům se zpočátku opakovaně dařilo své obří nebeské útvary zneviditelnit. Navíc i oni disponovali záludnými zbraňemi, jimiž útočící protivníky po určitý čas odráželi.
Kosmická města démonů byla katapultována daleko do vesmíru a Ardžuna čekal na bezpečné střelecké postavení: ,,Když se pak ona tři města na obloze k sobě přiblížila, provrtal je ničivým ohnivým paprskem ze tří hlavní. Démoni už nedokázali tomuto paprsku tvořenému ohněm juga a silou bohů Višnua a Somy nijak čelit. Zatímco postižená tři města začala hořet, přispěchala tam Párvatí, aby celé divadlo spatřila..
Další ničivá technologie:
,,Tato zbraň vzbudila strach a zděčení, když ji Karna přinesl ze zbrojnice…Ptáci ve vzduchu se příšerně rozkřičeli, zvedla se prudká bouře, s ostrými blesky a rachotivým hřměním. Zbraň se vrhla na srdce Ghatotkači, zničila je a zmizela v hvězdném nočním nebi.
Ašvattháman udeřil svou mocnou zbraní, narájana proti odílu Pánduovců. Letěl vzduchem a z ní vzápětí se syčivým zvukem hadů vystřeliy tisíce šípů a padaly do všech stran na bojovníky. Vasudéva přikázal svým vojákům, aby přestali bojovat a zahodili zbraně, neboť věděl, že zbraň narájana je ovládána kouzlem. Zabíjela všechny, kdo bojovali nebo bojovat hodlali, kdežto ušetřila ty, kdo zbraně odhodili (moje poznámka žeby zbraň naváděcí na zničení pouze techniky).
U bohů je možný mnoho věcí a v Mahábháratě se ke slovu dostávaly dokonce i zbraňě radioaktivní:
,,Poslušen rozkazu odpálil Ardžuna střely se schopností zkázu odvrátit…Zbraně vylétly vysoko do vzduchu a vyšlehly z nich plameny podobné požáru, který na konci pozemského věku Zemi pohltí.
Tisíce létavic padaly z nebe, zvířata ve vodách i na zemi se třásli strachy. …Země se chvěla… V té chvíli se přiblížil nejslavnější mudrc, jenž tehdy žil, světec Vjása…a naléhavě žádal stáhnout tuto strašlivou zbraň z boje. Pokud se tak nestane, zasáhne proti této zbrani Ardžuna zbraní brahmašástra, kerá nikdy nemine cíl. Pokud by však k tomu došlo, postihne zemi dvanáct let sucha.
Ardžuna to ví, a proto v zájmu lidstva stále ještě váhal zachránit se tímto zoůsobem. Ašvatthámat necť proto neprodleně svou zbraň stáhne a zabaví se tak svého drahokamu…Ašvattháma pravil: Tato neomylná zbraň
Zabije všechny dosud nenarozené děti…Proto všechny děti, které přišly na svět, byly mtvé.
A pak se to stalo.. Zdálo se, že slunce otáčí v kruhu. Zář jako mnoho sluncí. Spálená žárem té zbraně se země zachvívala horkem.
Popálení sloni pobíhali divoce sem a tam, ptáci padali z nebe, …Zuřící oheň kácel stromy jako při lesním požáru…Koně i válečné vozy hořely, vše kolem bylo jedno jediné děsivé spáleničtě. Tisíce vozidel byly zničeny. Pak se nad zemí rozhostilo hluboké ticho…Naskýtal se hrůzný pohled. Mrtvoly padlých byly zmrzačeny strašlivou výhní, už se ani lidem nepodobaly. Nikdy předtím jsme tak hroznou zbraň neviděli, nikdy předtím jsme o takové zbrani neslyšeli…Všechny proměnila v popel. Jejich těla byla k nepoznání. Těm, kdo přežili, vypadaly vlasy a slezly nehty. Zakrátko byla všechna potrava jedovatá. Válečníci přímo nezasažení se vrhali do potoků a jezer, ,,neboť vše zahalil smrtící dech boží. I nenarozené děti v mateřském lůně umíraly.
Ne vážení skeptikové, tady je třeba přiznat barvu!!!
Byla tu zachycena dávná skutečnost. Před Hirošimou a Nagasaki za druhé světové války nemohl a tak strašných zbraní nikdo při božském záblesku jasnějším než Slunce, ani že zabije nenarozené děti v lůně matek, nikdo nemohl vědět, že zbytek radioaktivity způsobí padání vlasů a slézání nehtů. Proč? Neboť vše zahalil smrtící dech boží.
Stopy těchto zbraní bohů najdeme dokonce i v sumersko-babylonském eposu o Gilgamešovi, v tabulce 5.
,,Křičelo nebe, v odpověď řvala země, zazářil blesk, vplál oheň, dštila smrt. Co zasáhl blesk, změnilo se v popel. A na osmé tabulce se Gilgameš táže svého umírajícího přítele Enkidua: ,,Zasáhl tě jedovatý dech Nebeského?
Tito bohové byli zřejmě pěkní pokrytci, z lidského pohledu bychom je klidně mohli označit za zločince. Vybavovali své oblíbence ničivými zbraňemi a pak jen sledovali, jak se vzájemě vybíjejí. Lidé přitom hráli jen role statitů. Lidský život neměl pro bohy zřejmě žádnou cenu. Bohové nakonec lidi stvořili, bohové vládli nad jejich životem ( sumer, egypt )..a Indie tyhle nejvíc.
Nikdo, kdo studoval staroindickou literaturu, nepochybuje o tom, že tito bohové používali nejrůznější typy létajících strojů schopných cestovat do vesmíru. V Mahábháratě a Vanparvanu je 41 míst, kde je otom řeč..Zde aspoˇnejdůležitější pasáže:
-O ty, Vasu Uparičaro, pohodlný létající koráb k tobě přijde.
-O, ty potomku Kuruovců. onen zlý člověk přilétl na samohybném létajícím voze, jenž se může pohybovyt všude a nazýván je saubhapura.
-Když zmizel z dohledu smrtelníkům vysoko na obloze, spatřil tisíce podivných vzdušných plavidel.
-Vešel do oblíbeného paláce boha Indry a viděl tisíce božských létajících vozů, některé jen odstavené, jiné v pohybu.
-Skupinky Marutů přilétly v božských vzušných plavidlech a Mátali mě vzal s sebou do svého létajícího vozu a ukázal mi ostatní stroje.
-Bohové se zjevili ve vlastních létajících vozech, aby sledovali boj mezi Krpakárjou a Ardžunou. Sám Indra, pán nebes, se objevil ve zvláštním létajícím objektu a s ním 33 dalších božských bytostí.
-Daroval mu samohybné vzdušné vozidlo známé jako puspaka.
-Spolu s Kharou usedl do létajícího vozu ozdobeného skvosty. Ten spustil hluk podobný hromu z mraků
Ráma, hrdina Rámájany, měl bystré spojence. Jeden z těchto nadaných kamarádů byl opičí král se svým ministrem Hanumánem. Opičí král se mohl dle libosti proměnit v obra nebo v trpasíka. Navíc to byl velice odvážný pilot.
Pravíse : ,,Kyž odstartoval z horského hřebene, lálaly se vrcholky hor, vyvracely se mohutné stromy a duněly hory. Ptáci a zvěř zděšeně zalézali hloboko do úkrytů.
Někdy tento šíleně odvážný pilot startoval i z města. V tu chvíli se vylévaly rybníky a ,,s ohnivým chvostem se vimána vznesl nad střechy a způsobil obrovské požáry, takže stavby a všechny věže se zbořily a zahrady byly zpustošeny.
Vzkutku strašný létající stroj. Jenže pocházel koneckonců ze zbrojnice bohů a těm byla zničená lidská obydlí v podstatě šumafuk.
Kniha etiopských králů : ,,Tam Baina – lehkem, jeden ze synů krále Šalamouna, na cestě z Jeruzaléma do Etiopie přelétal v nebeském voze Egypt. Egypťané si stěžovali, že létající vůz pobořil sochy bohů a obelisky ( ,,…tím, že letěli ve voze jako andělé a byli ryhlejší než orlové na nebi).
Ať ve Starém zákoně nebo ve staroindickém náboženství, Bůh-nebo bohové, kteří se tam projevovli, používali nevinné děti a dávali při sporech přednost jedné či druhé straně. Co stoho logicky vyplívá? ˇ
Ať už si s lidmi pohrával kdokoli, náš Bůh to určitě nebyl.
OBRÁZKY PRO RŮZNÉ STROJE A VIMANY chrámy postavené podle vimány:
Převzato: http://www.mnohovesmir.estranky.cz/
