Vzpomínky na Atlantidu
@Brana
Z knihy Záhadná planéta od Johannesa von Buttlar.
Nejen v oblasti Atlantského oceánu, ale i v jiných pozemských regionech existují odkazy na drastické klimatické změny, proběhnuvší asi před deseti tisíci lety. V roce 1976 objevila například italská polární expedice v Antarktidě zkamenělý les. V bolivijských Andách svědčí naleziště obrovského sloního hřbitova o mohutných pohybech zemské kůry.
V neposlední řadě vyplývá z bájí a pověstí mnoha národů skutečnost, že došlo k posunům oběžné dráhy samotné Země. V hrobce egyptského vezíra Sejmuta existuje mapa hvězdného nebe, jejíž konstelace neodpovídají tomu, co dnes můžeme na noční obloze pozorovat. Indické báje vyprávějí o přemístění Země z jejího „obvyklého místa“ o sto „jojánas“, což odpovídá asi 800 až 1400 kilometrům. Dochovala se svědectví o tom, že si póly vyměnily místo, když se Země v důsledku jakési katastrofy převrátila. Změnily se světové strany, a tudíž i roční období. Kalendáře, hvězdné mapy, sluneční a vodní hodiny rázem nesouhlasily. Na potácející se planetě došlo k apokalyptickým katastrofám – k zemětřesením, sopečným výbuchům, rozsáhlým požárům a potopám. „Hladina vody byla patnáct loktů nad horskými vrcholy,“ dočítáme se v „Knize Mojžíšově“. Kontinenty klesly v rámci tohoto pekla pod hladinu a jiné se zase z moře vynořily. Severoameričtí indiáni kmene Hopi pocházejí podle prastaré pověsti z kontinentu jménem Kasskara, nacházejícího se uprostřed Tichého oceánu. Hopiové vyprávějí, že v oněch dobách byla většina jihoamerického kontinentu ještě pokryta vodou. Avšak v jiné části Země, na pevnině v Atlantském oceánu, žili tehdy lidé, kteří se vznášeli ve vzduchu a mohli navštěvovat jiné planety. Obrovská ostrovní říše byla v důsledku katastrofy nesmírně rychle pohlcena mořem. Podle nejnovějších geologických průzkumů se jihoamerický kontinent vynořil z Tichého oceánu teprve v mladší době geologických dějin modré planety. V nepříliš vzdálené minulosti bylo dnešní jezero Titicaca, nacházející se téměř čtyři tisíce metrů nad vodní hladinou, ještě pouhou mořskou lagunou. Na jaře roku 1981 objevila sovětská expedice na mořském dně 700 kilometrů před portugalským pobřežím tisíce let staré trosky města. „Narazili jsme na záhadné architektonické struktury, které mohou být jedině zbytky budov, zdí, schodišť a ulic,“ prohlásil Andrej Monin, šéf vědeckého týmu ruské výzkumné lodi Akademik Kurčatov. „Vyslali jsme do této oblasti tři různé expedice a všechny se vrátily s ohromujícími podvodními fotografiemi zatopeného města.“ Více než 450 těchto snímků bylo pořízeno v oblasti podmořské hory Ampere, ležící 700 kilometrů západně od Gibraltarského průlivu, mezi ostrovem Madeira a Casablankou. „Na četných snímcích severozápadní části hory jsou zřetelně patrné pravoúhlé struktury. Na jedné fotografii jsou vidět pravoúhlé desky, vyčnívající metr vysoko z mořského dna,“ upozornil Monin. „Jak poloha desek a bloků, tak i jejich pravidelný tvar zjevně nasvědčují umělému původu.“ Na dalším z podvodních snímků je vidět 50 centimetrů širokou kamennou stěnu a pravoúhlé kamenné desky, ležící na krychlových blocích. Na jiné fotografii lze rozpoznat strukturu sestávající z kamenných desek, narovnaných v rovnoměrných odstupech. Fotograficky se podařilo zachytit i vnitřek obezdívky z malých cihel a její konvexní zakřivení. Ruským vědcům se už dva roky předtím podařilo na osmi fotografiích, pořízených z potápěčského zvonu lodi Akademik Kurčatov, zdokumentovat obrovské stěny a schodiště na horských svazích Amperu. Oficiální sovětská zpravodajská agentura – TASS -tehdy oznámila: „Po vyhodnocení těchto fotografií byli archeologové přesvědčeni, že jde o výsledek práce lidských rukou.“ První informace o těchto troskách zprostředkovala už roku 1976 výzkumná loď Univerzita Moskva. „Tyto trosky by skutečně mohly být zbytky zatopeného města Atlantis,“ spekuloval Monin a narážel tím na 2 500 let starou pověst, známou z podání řeckého filozofa Platona (427-347 př. n. L). Podle tohoto autora existoval „8 000 nebo 9 000 leť před jeho dobou „před Heraklovými sloupy“ – tak Řekové nazývali Gibraltarský průliv – pruh země „velký jako Malá Asie a Libye dohromady“. Tento mocný ostrovní kontinent, zvaný Atlantis, se rozprostíral „až k protilehlým ostrovům a na ně navazující pevnině“ – to je zřetelná narážka na Karibskou oblast a Ameriku bezmála 2 000 let před Kolumbem. „Během jediného strašlivého dne a jediné strašlivé noci“ se mocný ostrov údajně potopil do moře, zatímco širokým okolím otřásaly potopy a zemětřesení. Platon ve svých dialozích Kritias a Timaios uvádí, že toto tradiční podání o Atlantidě původně pocházelo z Egypta. Aténský státník Solon (640-560 př. n. 1.) narazil během své cesty po Egyptě na dějiny této staré civilizace, zaznamenané na chrámových sloupech v Sáidě. „Na tomto atlantském ostrově,“ dočítáme se u Platona, „povstala veliká a neobyčejná královská moc, panující nad celým tím ostrovem i nad mnoha jinými ostrovy a částmi pevniny; mimoto pak ještě na straně k nám vládli nad Libyí až po Egypt a nad Evropou až po Tyrrhénii“. Centrem tohoto impéria byla údajně obří metropole o rozloze 400 čtverečních kilometrů, v jejímž středu se na hoře majestátně tyčil královský hrad, obklopený třemi mohutnými vodními příkopy. Zakladatelem mocné Atlantidy byl osobně bůh moře Poseidon. „Již svrchu bylo řečeno o losování bohů, že si rozdělili veškerou zemi tu na větší, tu na menší úděly a zařizovali pro sebe svatyně i oběti,“ napsal Platon, „tak tedy i Poseidon dostav ostrov Atlantský, usadil své děti ze smrtelné ženy na takovémto asi místě ostrova.“ Byla to nepředstavitelně bohatá země, skutečný ráj na Zemi. Její panovníci byli neobyčejně zámožní: „… jejich bohatství bylo tak veliké, jaké se nikdy dříve nevyskytlo v žádných rodech královských, ani později se tak snadno nikdy nevyskytne, a měli pohotově všechno, čeho bývá potřebí v městě i v ostatní zemi. Mnoho důchodů jim přicházelo zvenku z jejich panství, nejvíce však životních potřeb poskytoval ostrov sám…“ – nevídané bohatství přírodních surovin, především zlata, i tajuplnou rudu „orichalkum“, cosi jako mosaznou slitinu, „po zlatě nejvzácnější u tehdejších lidí“. Tomu odpovídala i přepychová nádhera hlavního města: „… a hradbu kolem vnějšího pásu obložili po veškerém obvodě mědí jakoby nátěrem, hradbu vnitřní pak polili cínem a kruh kolem samé akropole mosazí s ohnivým leskem… Byl tam chrám Poseidonův… Celý chrám kromě akroteria potáhli zevně stříbrem, akroterium pak zlatem; uvnitř pak vyložili strop z bělostné slonoviny zlatem a stříbrem a mosazí, všechny pak ostatní plochy zdí, sloupů i podlahy obložili mosazí.“ Podle Platonova líčení byl tento ostrovní kontinent se svou rozmanitou vegetací jediným úrodným sadem, v němž žili dokonce i sloni: „… a také zvířectva choval se sdostatek krotkého i divokého. Zvláště také bylo (tam) velmi mnoho slonů; rostlo tam totiž hojně potravy jak pro všechna ostatní zvířata, která žijí v bažinách, močálech a řekách, nebo zase na horách či na rovinách, tak také pro toto zvíře, které jest největší a potřebuje nejvíce potravy. Mimoto plodil a dobře živil všeliké vonné kořeny, byliny, dřeva i kapalné šťávy, květy a plody, co jen jich země nyní chová; k tomu pak jedlé plody, a to jednak plodiny suché, které nám jsou za potravu, a ty, kterých užíváme za příkrm — nazýváme pak všechny jejich druhy obilím a zeleninou – i tu plodinu, která jest dřevnatá a poskytuje nápojů i pokrmů i tuků k mazání, dále pak těžko uchovatelné plody ovocných stromů, jež rostou pro naši lahůdku a pochoutku, i všechno, cokoli po obědě předkládáme přesycenému jako vítaný prostředek proti přeplnění žaludku: všechny tyto krásné a podivuhodné plodiny nesl v nesčíslném množství ten posvátný ostrov, na nějž tenkráte ještě slunce svítilo.“ Byl to pozemský ráj, jemuž připravila konec povýšenost jeho obyvatel. „Po mnoho pokolení, pokud v nich působila božská přirozenost, byli poslušní zákonů a chovali se přátelsky k sourodému božskému plemeni… Ale když božská částka v nich mizela, směšujíc se opět a opět s mnohým živlem smrtelným, a povaha lidská nabývala převahy, tehdy již nemajíce síly snášeti vezdejší statky, kazili se a ohyzdnými se jevili tomu, kdo dovedl viděti, protože ztratili nejkrásnější z nejvzácnějších statků; ale lidem, neschopným viděti život vpravdě blažený, zdáli se právě tehdy nejkrásnější a nejblaženější, když se plnili nespravedlivou zištností a mocí. Tu pak bůh bohů Zeus, podle zákonů kralující a svou mocí toto všechno vidoucí, zpozorovav, že řádné pokolení jest v bídném stavu, pojal úmysl uvaliti na ně trest…“ (Všechny citáty z Platonových dialogů jsou v překladu Františka Novotného převzaty ze svazku: Platon, Timaios. Kritias. Edice Oikúmené, Praha 1996. – Pozn. překl.)
Bohové pak rozhodli o zániku ostrovní říše. Přimohutném zemětřesení zmizela pod hladinou nekonečného oceánu. Není to tedy žádný div, že se Atlantis uchovala v paměti potomků až do současnosti: „Nejedná generaci začalo při zaslechnutí slova Atlantis bít srdce rychleji. Knězi litovali, že moudrost degradovala na bezbožnost, filozofové moralizovali o božských králích a básníci chvalořečili svou bájeslovnou dokonalost. Ale všechny ctnosti, všechny vědomosti a veškerá nádhera ojedinělé civilizace vybudované na tehdy ještě mladé Zemi se z lidské paměti vypařily jako krásný sen. Zlatý věk, všechno, po čem člověk tajně touží, se zdá být čímsi více než jen pouhou iluzí. Silná touha proměňuje přání ve skutečnost. Vzdycháme nad starým Egyptem, zasypaným tisíciletými nánosy písku, nad velikostí Babylonu, pohřbenou pod bahnem a jílem, nad truchlivými troskami někdejší slávy antického Řecka. Všichni jsme němými svědky pomíjejících triumfů člověka.Atlantis? Její věže, chrámy, paláce – její nesčetní muži a ženy, kteří se celá tisíciletí procházeli v prostorných dvoranách — to všechno zmizelo jako přízrak… Jsme schopni i my vidět svou civilizaci v zrcadle budoucnosti, kdy upadne do beznadějného zapomnění? V tisících knih je prokázáno, že Atlantis existovala; stejné množství titulů to však popírá.“ Tímto způsobem shrnul anglický spisovatel W. Raymond Drake své myšlenky o Atlantidě. Vědci se už dva a půl tisíce let pokoušejí zařadit „skutečné a nevymýšlena“ dějiny Atlantidy, jak je popsal Platon, do říše mýtů a utopií. Existence někdejšího kontinentu v Atlantském oceáně je totiž pro nás stejně málo představitelná jako skutečnost, že její příslušníci žili 6 000 let před Egypťany. Během doby se však odkazy na potopený kontinent neustále množily. Už Kolumbovým objevením Ameriky roku 1492 se začala Platonova tvrzení o „protilehlém kontinentu“ naplňovat konkrétním obsahem. Když španělští dobyvatelé v roce 1519 narazili na vyspělou indiánskou kulturu s chrámovými pyramidami, vykazovala nepřehlédnutelnou podobnost s kulturami Předního východu. Zásadní informace o jejím původu však pocházela z mytologie mexických Aztéků. Španělský dobyvatel Hernando Cortéz se dověděl od aztéckého Hue-Hue-Tlatoaniho („Nejvyššího mluvčího“) Motecuhzomy Xokoyotzina – Španělé mu říkali „Montezuma“ -, že jejich původní vlast byla na východě. „Naši otcové se nenarodili tady, nýbrž sem dorazili ze vzdálené země, jež se nazývá Atzlan. Tam stála vysoká hora se zahradou, v níž přebývali bohové.“ Ať Španělé pronikli kamkoli, všude uslyšeli legendy o „Atlanu“, „Atzlanu“, „Atalantě“ nebo „Tollanu“, bájné pravlasti indiánských kmenů východního Mexika. Všechny uváděly, že předkové indiánů připluli přes moře, když se jejich původní vlast při strašlivé katastrofě potopila pod mořskou hladinu Ještě v tomto století se americký etnolog L. Taylor-Hansen dozvěděl od starého indiána z kmene Apačů — jednoho z posledních přežívajících kmenů svého času velkého aztéckého společenství — následující legendu o jejich původu: „Kdysi jsme žili ve staré ohňové zemi. To bylo dlouho před potopou. Už jen vchod do našeho města byl tak rozlehlý, že se v něm dalo klidně zabloudit. Tehdy byla naše země srdcem světa; mnoho národů se na ni obracelo, aby byla zjednána spravedlnost — stejně jako se dnes obracíme na Washington. Hlavní město bylo obrovské a četné lodě se míjely ve vjezdu do jeho přístavu. Hory mé země byly nejvyšší na světě a v jejich vnitřnostech přebýval bůh ohně. Jeho záští a zlobou byla země zničena. Bůh opustil své podzemní jeskyně a rozséval oheň a smrt na lidi, kteří strachy zešíleli. Obyvatelé naší země prchali a při útěku se dostali přes moře na západ. Potom příboj opadl a my jsme už nikdy nespatřili moře — my, kteří v době slávy panovali nad vodstvy celého světa!“ Jsou to snad tisíce let ústně předávané vzpomínky na Atlantidu? Ve čtyřicátých letech se hodně mluvilo o Američanu Edgaru Cayceovi kvůli jeho prohlášením o zatopeném kontinentu, o němž získával informace ve stavu vytržení. Cayce, svými současníky označovaný také jako „spící prorok“, popisoval v tranzu v období let 1923 až 1945 při svých pravidelných „readings“ preinkarnace svých klientů. Mnozí z nich už žili v Atlantidě, jak Cayce každopádně tvrdil. Podle jeho informací se kdysi nesmírně vyspělá technická civilizace Atlantidy stala obětí rozkladné síly svého vlastního odlidštění. Obyvatelé Atlantidy měli k dispozici obrovské krystaly, které jim sloužily – kromě jiného – k výrobě energie.
Uprostřed Poseidie, hlavního města Atlantidy, stál mohutný krystal, „který byl aktivován sluncem,“ jak tvrdil Cayce. Doprava byla zajišťována a koordinována pomocí jakéhosi „naváděcího systému soustředných světelných paprsků“. Když Cayce hovořil ve třicátých letech o těchto technických výdobytcích, nebyl ještě objeven ani princip laseru. „Energetický krystal“ byl umístěn v rozlehlé kopulovité budově s posuvnou střechou. Intenzivní, vše pronikající paprsky tohoto krystalu mohly být použity jako ničivá síla i jako nevyčerpatelný zdroj energie. Poháněly „magnetické dráhy“, vzducholodě a ponorky, jejichž pomocí Atlanťané dobývali moře, vzduch a vesmír. Podle „spícího proroka“ Cayce se Atlanťané časem rozdělili do dvou skupin: první tvořili „Synové zákona Jediného“, druhou pak „Synové Belialovi“, černého mága, amorální a materialističtí. Právě oni zneužili síly centrálního krystalu a přivodili katastrofální sopečný výbuch, který vyvolal obrovskou záplavovou vlnu, jež smetla většinu pevniny. Když výstřelky Belialových synů proti „zákonům Stvořitele“ po tomto prvním „varování“ vedly ke stále horším a horším důsledkům, vyvolalo zhroucení energetického systému řetězovou reakci s následnou explozí, což vedlo k definitivnímu zániku Atlantidy. Je však možné, že silou „krystalové laserové energie“ měl být zničen meteorit nebo asteroid, který se nebezpečnou rychlostí řítil k Zemi. „V nepříliš vzdálené budoucnosti, v každém případě však po letech 1968/1969, bude Atlantis znovu objevena,“ prorokoval svého času Cayce.
První nálezy byly učiněny v oblasti Bahamského souostroví a u ostrovů Andros a Bimini a Cayceho proroctví se potvrdilo. V roce 1968 objevil známý americký podmořský archeolog dr. J. Manson-Valentine před pobřežím Bimini v jedenáctimetrové hloubce obrovské symetrické kamenné bloky, dlouhé sto metrů, které byly na sobě navrstveny a uspořádaný do tvaru písmena „J“. Snad šlo o prehistorický dok nebo kultovní zařízení. Roku 1976 prozkoumal tuto „biminskou stěnu“ Philippe Cousteau, syn známého francouzského mořského badatele Jacquese Yvese Cousteaua. Tento Francouz, jenž před několika lety tragicky zahynul, natočil o své potápěčské expedici u tohoto ostrova pětačtyřicetiminutový dokumentární film a dospěl k následujícímu závěru: zkoumaný architektonický komplex byl zbudován uměle, patří do epochy megalitické kultury a je starý přinejmenším 8 000 let. Tvrzení skeptiků, že takzvaná „biminská silnice“ je jenom náhodným shlukem pobřežních skal, oponoval Philippe Cousteau nesporným argumentem, že komplex je směrem k proudění orientován diagonálně. Navíc objevil, že mohutné kameny spočívají na sloupech jako střecha jakéhosi gigantického chrámu, ovšem dnes už jsou pokryté silným nánosem písku. Prof. dr. David Zink z americké Lamar University potvrdil jejich umělý původ: „Musela je vytvořit neznámá kultura. Odhaduji jejich stáří asi na 12 000 let.“ To ovšem byla údajně epocha Atlantidy. Roku 1978 objevila francouzská expedice 150 kilometrů jižně od Miami na Floridě na mořském dně obří pyramidu. Už předtím tento 200 metrů vysoký a dokonale symetrický útvar zaměřil rybářský člun sonarem. Dr. Manson-Valentine, vedoucí potápěčské expedice k pyramidě nacházející se v hloubce 400 metrů, prohlásil: „Jsme nezvratně přesvědčeni o tom, že ji postavili lidé. Kamenné bloky tvarovala a opracovala lidská ruka. Jsme na stopě vysoce rozvinutého národa, jehož existence nám dosud zůstávala utajena.“ Pro antropologa dr. Míra Movonora ze světoznámé Harvardské univerzity v Cambridgi (stát Massachusetts) není nijak udivující skutečnost, že objevené zbytky megalitické kultury jsou roztroušeny napříč Atlantikem, od Bahamských ostrovů až po Portugalsko. „Podle teorie o zatopeném kontinentu se Atlantida měla rozprostírat v celém oceánu, který byl po ní pojmenován. Madeirské ostrovy u portugalského pobřeží by mohly být částí této ostrovní říše stejně jako Bahamy,“ uvažuje Movonor. Po sedmiletých výzkumech oznámil jeden amatérský archeolog z Baton Rouge (stát Mississippi) v březnu 1981 objev podmořské pyramidy v Mexickém zálivu. Zbytky pyramidy se nacházejí nedaleko Chandeleurských ostrovů, jižně od Biloxi. Podle názoru jejich objevitele, architekta L. George Geleho, je nalezené město staré zhruba 10 000 let, což je domněnka, vycházející z geologických výzkumů podmořských částí pobřeží. Gele vědcům nabídl, že jim trosky záhadného města ukáže při další expedici. Prohlásil, že na dně Mexického zálivu objevil 40 až 50 kamenných architektonických struktur, zčásti pokrytých nánosem mořského písku. Útvar, jenž vyčnívá deset metrů z písku, připomíná vrchol pyramidy. Při svých výzkumech Gele použil před potápěním nejprve echolot. „Toto město kdysi leželo v sedmiramenné říční deltě. Tehdejší pevnina dnes tvoří mořské dno,“ objasnil Gele. Při průzkumu satelitních fotografií této oblasti narazil v Mexickém zálivu na „útvar ve formě písmene U, proťatý přímkou“. Satelitem však v těchto místech nebyl zjištěn žádný potopený ostrov, nýbrž čtyři čtvereční kilometry velký komplex pravoúhlých útvarů na mořském dně. Některé stěny, vysoké až sedm metrů, se dochovaly do současnosti. Profesor dr. Ray Brown z Mesa University v Arizoně oznámil už v březnu 1975 jeden z nejzajímavějších objevů v této oblasti. Roku 1970 vynesl na denní světlo z podmořské pyramidy, připomínající spíše stínový obraz, dokonale tvarovanou křišťálovou kouli. Stál tehdy v čele pětičlenného potápěčského týmu, jehož posláním bylo vlastně vypátrat vrak španělské lodi a zajistit případné artefakty. Jeden potápěč však ve větší hloubce pohlédl zakalenou vodou vzhůru a spatřil, jak sluneční paprsky, pronikající pod vodní hladinu, „obkreslují“ tvar pyramidy. Stavební dílo vypínající se z mořského dna bylo vysoké třicet metrů. „Na tohle monolitické stavební dílo, jehož vrcholek končil pouhých 40 metrů pod mořskou hladinou, byl opravdu zvláštní pohled,“ uvedl později profesor Brown. Skutečnou velikost pyramidy nedokázal odhadnout, protože nevěděl, jak hluboko vězí v písčitém mořském dnu. Byl si však jistý tím, že před sebou má jen horní část stavebního díla. Zaujalo ho, že se na leštěném mramorovém povrchu monumentu nevytvořily žádné korálové útvary, které jsou na podmořských archeologických artefaktech naprosto běžným úkazem. Když potápěč v určité vzdálenosti zvědavě obeplouval namodralou kamennou masu pyramidy, povšiml si znenadání velkého otvoru bez dveří. Bez přemýšlení veplul dovnitř a objevil místnost se zašpičatělým stropem. Svit jeho lampy klouzal po kamenných stěnách, pokrytých záhadnými symboly. Uviděl dvě vztyčené ruce svírající křišťálovou kouli. Potápěč s ní horečnatě cloumal, až se nakonec uvolnila. Když ji držel v rukou, plaval co nejrychleji na hladinu, protože ho zničehonic zaplavil podivný pocit. O několik měsíců později, při dalším pokusu proniknout do této pyramidy, tragicky zahynuli tři ze čtyř potápěčů a sám profesor Brown byl vážně poraněn. Pak onen monument z dávné minulosti zcela beze stopy zmizel, takže už nemohl vydat žádná další tajemství. Jedním z důvodů mohla podle všeho být bleskurychlá proměna mořského dna vlivem bouře nebo podmořského zemětřesení. Z mořského dna se často vynořují různé artefakty, které třeba hned následujícího dne beze stopy mizí. Kouli, kterou se podařilo v pyramidě „odcizit“, stále ještě vlastní profesor Brown. Ve Phoenixu a Mese ji několikrát poskytl k veřejným výstavám a ukázal ji svým studentům. Byla tato tajuplná koule v nějakém vztahu k někdejší síti krystalových generátorů, které tak barvitě popsal Edgar Cayce? Kvůli nečekanému orkánu musel soukromý italský výzkumný tým, vedený P. Cappelanem, přistát při plavbě do karibské oblasti u kanárského ostrova Lanzarote. Když se bouře uklidnila, badatelé při potápění v patnáctimetrové hloubce nečekaně objevili na více než 80 čtverečních metrů rozlehlé plošině obrovské kamenné desky, pečlivě uložené na mořském dně. Navíc narazili na cosi jako „alej“, z níž vedly široké kamenné stupně směrem dolů. Měli co činit se zbytky jakéhosi prehistorického města? Podobně jako u Baham a Malty byly i tady objeveny pozůstatky mohutného zdiva z bazaltových kvádrů a vrypy na kamenných deskách, připomínající záhadné písmo. V zimě 1990/1991 se pátrání po Atlantidě dostalo nového podnětu. Na ostrově Bimini byl z letadla vyfotografován 150 metrů dlouhý pevninský útvar, podobající se žralokovi. Byl to metr vysoký násep v mangrovníkové bažině, hustě porostlý stromy, jehož obrysy zdůrazňoval pruh písku. V bezprostřední blízkosti byl objeven i pahorek ve tvaru delfína a aligátora. Zoolog dr. Douglas Richards, výzkumný ředitel americké Atlantic University, tyto nápadné formace důkladně prozkoumal jako první a na základě exaktního a dokonale věrného okopírování zvířecích těl dospěl k přesvědčení, že zde nezapracovala náhoda, nýbrž cílevědomá lidská ruka. Podle Richardse odpovídají ploutve a všechny tělesné proporce přesně anatomickým zvláštnostem místního druhu žraloků. Při kartografickém zpracování „žraloci vyvýšeniny“ bylo ostatně nápadné, že ocasní ploutev byla orientována přesně pravoúhle podle světových stran – podobně jako pyramidy v Gize nebo prehistorické megalitické chrámy. Podmořské nálezy mají jednu nespornou výhodu: lze je poměrně přesně datovat. Vznikly před koncem poslední doby ledové a po zaplavení tehdejšího pásu pobřežní pevniny. Podle názoru geologů a oceánologů k tomu došlo asi před 10 000-12 000 lety -tedy přesně v době, kterou Platon udává jako období zániku Atlantidy. Existovala tedy nějaká souvislost mezi koncem doby ledové a katastrofou, která postihla Atlantidu? Hledá ji především sovětský vědec dr. Vladimír Ščerbakov, v jehož práci o Atlantidě, publikované v únoru 1991 v jednom společně připraveném americko-sovětském vědeckém sborníku, se dočítáme: „Je-li třeba, jak to alespoň napovídají Platonovy údaje, hledat Atlantidu v Atlantském oceánu, narazíme tu na ohromující klíč, jímž je Golfský proud. To je velký teplý oceánský proud, který ovlivňuje klima v celé Evropě. Před mnoha tisíciletími však tento proud nesměřoval severovýchodním směrem, tedy do Skandinávie, nýbrž končil kdesi poblíž Gibraltaru. V této době — totiž v epoše velké doby ledové – byla celá severní Evropa pokryta ledovci. Co však změnilo směr Golfského proudu? Bylo to zmizení nějaké překážky? Ostrova Atlantis? Pokud by to byla pravda, mohl by teplý proud potopením ostrova nerušené pokračovat severním směrem a pod jeho mohutným teplým dechem by roztály ledovce. Přesně tak se to nejspíš stalo. Souhlasí tyto údaje? Nepochybně. Po celé Zemi docházelo k silným sopečným erupcím, byla to doba masového úhynu mamutů a dalších zvířecích druhů; prostě a jednoduše počátek rapidního ústupu ledovců. Hladina vodstev celosvětově stoupla o bezmála 200 metrů. To všechno jsou články jednoho řetězce. A to všechno se stalo před 11 000 až 12 000 lety. Příčinou univerzální katastrofy podobného rozměru byl možná náraz gigantického meteoritu na Zemi.“ Po důkladné analýze všech geologických, klimatických, meteorologických a geografických okolností dospěl rakouský inženýr Otto H. Muck ke stejnému závěru. Podle jeho domněnky se Atlantis nacházela v oblasti Středoatlantského hřbetu, u Azorských ostrovů. Rovněž on chápe Atlantidu jako překážku volného plynutí Golfského proudu. Tím by bylo vysvětleno její mírné podnebí, které — společně s úrodnou sopečnou půdou atlantského ostrova — zajišťovalo rajskou úrodnost této říše. Podle Muckových propočtů došlo k zániku Atlantidy 5. června 8498 př. n. 1. Trojnásobná konjunkce Slunce, Venuše, Země a Měsíce — všechny tyto planety byly uvedeného dne vyrovnány do přímky — znamenala takovou koncentraci přitažlivých sil, která silně ovlivnila dráhu takzvaného asteroidu Apollon, domnívá se Muck. Jiní badatelé datují zánik ostrovního kontinentu o tisíc let později. Po geologických průzkumech mořského dna v centrální oblasti Atlantiku je tato teze velmi pravděpodobná. Během výzkumného projektu, realizovaného v letech 1973-74 univerzitou v Halifaxu, byly ve Středoatlantském hřbetu provedeny vrtné zkoušky a analyzovány odebrané vzorky. Přitom se zjistilo, že horninová formace, nacházející se nyní 800 metrů hluboko, musela kdysi ležet nad mořskou hladinou. Švédští badatelé R. Malaise a P. Kolbe dospěli už roku 1956 k obzvlášť zajímavému objevu. Podařilo se jim totiž na Atlantském hřbetu v hloubce 3 700 metrů identifikovat relikty křemenitých řas, které se nepochybně vyskytovaly před 10 000-12 000 lety ve sladkovodních jezerech. Roku 1898 se severně od Azorských ostrovů prováděly opravy 750 km trans atlantského kabelu. Při pátrání po místě poruchy se ukázalo, že mořské dno v této oblasti je tvořeno údolími, horskými vrcholy a rozeklanými skalami. Ze vzorků hornin, odebraných v hloubce 3 100 metrů, se vyklubal tachylyt — přírodní bazaltové sklo. Tachylyt však vzniká výhradně působením atmosférického tlaku, což je jev možný pouze nad mořskou hladinou. Kromě toho se láva rozkládá až po 15 000 letech, takže Středoatlantský hřbet musel být v této době ještě pevninskou masou. Tuto teorii plně potvrdila roku 1977 sovětská expedice, která severně od Azorských ostrovů odebrala z hloubky větší než 2 000 metrů vzorky horniny, které vznikly asi před 17 000 lety pod atmosférickým tlakem – tedy na zemském povrchu. Už Platon věděl, že původ atlantské katastrofy spočíval v jedné z mnoha drastických proměn Země, které neustále ovlivňují vzestup i zánik celých civilizací. Tento filozof napsal: „Lidstvo bylo a bude mnohokrát a rozmanitým způsobem zničeno. Nejvýznamnějšími příčinami zkázy jsou oheň a voda, jiné, menší katastrofy, jsou způsobeny tisíci jiných náhod, po nichž se lidstvo do jisté míry znovu vrací do doby svého mládí, aniž by co tušilo o tom, co bývalo za starých dob.“ Tento cyklický model evoluce nenacházíme jen u Platona, ale i v kosmologiích všech vyspělých kultur, ať už to jsou Mayové, Aztékové nebo staří Indové. Například bráhmanský letopočet je rozdělen do cyklů, které jsou samy o sobě delší než stáří kosmu, odhadované moderními kosmology. Jeden takový cyklus neboli máhá-júga zahrnuje 4 320 000 let a je rozčleněn na čtyři evoluční stupně čili júgy: kríty-júgy, tréty-júgy, dvápara-júgy a kálí-júgy (což odpovídá zlatému, stříbrnému, bronzovému a železnému věku starých Řeků). Do „temné éry“ bohyně smrti Kálí vstoupil náš svět v roce 3102 př. n. 1. Doba panování jednoho manúa neboli světového učitele čítá 71 máhá-júg čili 306 720 000 let. Čtrnáct period manúů, to znamená 4 294 080 000 let plus ranní a večerní červánky každého manúa navíc, tedy dalších 25 920 000 let, odpovídá jednomu Bráh-movu dni či po přepočtu našim 4 320 000 000 dnům. Bráhmova noc je stejně dlouhá a 360 těchto „Bráhmových dní a nocí“ dává dohromady „Bráhmův rok“ neboli 3 110 400 000 000 let. A konečně sto těchto let je Bráhmův život — životní fáze našeho vesmíru, který umírá s Bráhmou a znovu se rodí do nového megacyklu, tedy do 3 110 400 000 000 000 let. Jen pro srovnání: Podle dnešních kosmologických představ se poslední „prvotní třesk“ uskutečnil přibližně před dvaceti miliardami let. Indové nás učí úctě k věčnosti! Vláda posledního manúa začala asi před 18,5 milionem let a podle bráhmanské tradice je to druhý manu. Panování prvního manúa na Zemi -a tudíž věk lidí – začal tedy před (nepředstavitelnými) 325 miliony let! I Kniha Dzyanova, prastará kronika lidstva, vychází z této chronologie. Helena Petrovna Blavatská se v Tajném učení pokusila uvést tyto chronologické údaje do souladu s našimi přírodovědeckými poznatky. Protivníci Tajného učení se dopouštějí základní chyby: vykládají text Blavatské příliš doslova a diskvalifikují celek na okultní blábol, místo aby Tajné učení chápali jako nesmírně důkladně propracovaný symbolický jazyk „zasvěcenců“. Podle Tajného učení vypadá vývoj lidstva takto: „Nejprve se na tuto Zemi dostavily Samoexistence… Z nich vzešla První rasa, Samorození, jako astrální stíny svých předků… Z První rasy vzešla rasa Druhá, takzvaní V potu zrození a bez kostí… obdaření původní jiskrou, zárodkem inteligence… Z nich vzešla Třetí rasa, Kořenová, ,Dvoutvářnf nebo .Domorodí'“ — raná forma lidstva. V Knize Dzyanově jsou označeni jako „Mocní, Silní s kostmi, Pánové moudrosti“. Stvořili „Syny vůle a jógy… svaté otce“. O nich se z Tajného učení dovídáme, že žili v době dinosaurů. K lezoucím tvorům „se připojili draci hloubek a létající sarpové. Tvorové lezoucí po zemi byli obdařeni perutěmi. A živočichové s dlouhými krky ve vodě se stali předky ptáků.“ To vcelku odpovídá evoluční teorii, protože ptáci se podle všeho skutečně vyvinuli z říčních živočichů.
Kromě toho se Kniha Dzyanova zmiňuje o „rase hrbatých, rudou srstí zarostlých netvorů“, kteří „chodí po čtyřech. (Je to) němá rasa, neznající stud.“ Byli to raní hominidové? Tato rasa žila na kontinentě Lemurie, spojujícím východní Afriku s Indií a Austrálií. Jen málo kmenů Třetí rasy přežilo zánik lemurijského kontinentu a geologického středověku Země. Když před 18,5 milionem let sestoupili na „bílý ostrov“ uprostřed moře, jež se mezitím proměnil v poušť Gobi, „Synové moudrosti“, „Vládci plamene“, vzešla ze Třetí rasy rasa Čtvrtá. Ta osídlila Atlantidu. Její příslušníci „budovali velká města, která zdobili vzácnými nerosty a kovy. Z vyvřelé lávy, bílé horniny a černého kamene vytvořili obrazy sebe sama, podle své velikosti a formy, a jali se uctívat sebe“, je uvedeno v Knize Dzyanově.
K tomu Helena P. Blavatská dodává: „Do této doby je třeba zařadit národy, jež se označují jako nejstarší na světě — Sumery, Chaldejce a Féničany. Tyto národy byly ovládány božskými dynastiemi a králi, jejichž tělesný vzhled se podobal lidskému. Tito tvorové však přišli ze světů, jež byly mnohem rozvinutější než naše planeta.“ K příslušníkům „sedmé podrasy“ patřili Tmoahalové, Tlavatliové a Toltékové jako praotcové rudých ras; Turanové, Prasemité, Akkadci a Mongolové patřili k rase žluté a hnědé. Podle Tajného učení došlo k zániku Atlantidy roku 9564 př. n. 1.: „Objevily se první obrovské vlny. Pohltily sedm velkých ostrovů. Všichni svatí byli zachráněni, všichni nesvatí zničeni… Přežilo jenom málo lidí — několik žlutých, několik hnědých a černých a několik rudých lidí… Pátá rasa, pocházející ze svatého kmene, zůstala zachována; ovládli ji první božští králové… Hadi, kteří opět sestoupili z nebes, uzavřeli mír s Pátou rasou, učili ji a vyučovali v moudrosti.“ „Synové moudrosti“? Nejde zde o obyvatele Adamovy záhadné páté planety – o Anunnakie, jak je nazývali Sumerové? Nebyli to „oni, kdož sestoupili z nebes na Zemi“? Podle prastarých pověstí údajně ovlivnili na dlouhé věky evoluci lidstva. Existuje jeden klíč k událostem pozemské minulosti – stavební dílo, které spojuje Zemi s Marsem a zaniklou pátou planetou Anunnakiů: pyramida. Planetu Zemi totiž obepíná pás pyramid. V pradávných dobách byly pyramidy nezřídka astronomicky orientovaným ústředním bodem velkolepě zakládaných měst.
V centrální oblasti Mexika se rozkládalo město, které Aztékové později nazvali Teotihuacan – „místo, kde přebývají bohové“. Před 2 100 lety byla džungle vyždařena, aby mohlo být toto město postaveno podle plánů z „rýsovacího prkna“. Bylo vytvořeno jako moderní New York, mělo 45 metrů široké bulváry, které se protínaly v pravém úhlu, a úřední budovy a obytné domy pro dvěstě tisíc lidí. K tomu je třeba připočítat panská sídla o rozloze 2 000 čtverečních kilometrů. Byly zde obchody s lahůdkami, v nichž bylo možné koupit krocany, kachny, tykve, avokádo a mnohé další zboží. Stavebních pozemků bylo více než dost, a proto nebylo třeba stavět výškové budovy. Nejvyšší stavba dosáhla 63 metrů. Stavaři se činili 850 let, než toto město v nadmořské výšce 2 400 metrů vybudovali. Avšak jen co bylo dostavěno, zmizelo opět v nepřehledné džungli dějin. Badatelům se teprve nedávno podařilo rozluštit záhadu tohoto tajuplného místa. Francouzská etnoložka Laurette Sejourneová objevila, že tato metropole, postavená 40 kilometrů severně od dnešního Mexico City, byla svého času zbudována k poctě boha Quetzalcoatla – „opeřeného hada“. Na pyramidě přímo v centru města se nacházelo 365 soch této bytosti, tvořené ptáky a hady – každému dni příslušela jiná socha. Tento bůh ztělesňoval jitřenku i večernici. Byl strážcem veškerého vědění mezi nebem a zemí. Jak se mezitím podařilo zjistit, celé město bylo vlastně jedno obrovské planetárium. S výjimkou Sluneční pyramidy v centru města jsou všechny stavby orientovány západovýchodním směrem. Pouze zmíněná pyramida, postavená na ploše o rozměrech 220 x 225 metrů, se od této osy odchyluje o 17 stupňů. Tím ovšem přesně zaměřuje oba body, kde slunce vychází a zapadá při průchodu zenitem. Sluneční pyramida je jako stavební dílo opravdu mistrovským výkonem. Dennodenně po celých třicet let muselo 3 000 lidí vršit miliony cihel do výšky 63 metrů, omítat je maltou a nakonec vše barevně pomalovat. Od pyramidy vycházela nádherná ulice ke čtvercovému kultovnímu centru o délce strany 400 metrů, s menšími pyramidami v jednotlivých rozích. Vedle skvostně zdobeného chrámu stály domy knězi. Ti v prvé řadě organizovali procesí k poctě „opeřeného hada“, jichž se zúčastňovaly úctyhodné počty poutníků. Přespolní účastníci měli k dispozici pohodlné hotely, jejichž všechny pokoje byly standardně vybaveny tekoucí vodou. Tento vysoký životní standard byl všeobecně rozšířený. Napojeny na kanalizaci byly nejen byty, ale i řemeslnické dílny tkalců, hrnčířů, brusičů diamantů, sochařů, barvířů nebo výrobců nástrojů. Žádné polorozpadlé domy ve městě neexistovaly. Profesor René Milion z univerzity v Rochesteru zjistil, že pod každým dosud vykopaným obytným sídlem se nacházejí zbytky předchozích staveb. Každých 52 let byly obytné domy strženy a znovu postaveny. Ve Střední Americe dříve tento časový úsek odpovídal jednomu století. Další senzační nález je možné odvodit z tehdy používané míry, teotihuacanského metru (1,059 m). Když americký archeolog Hugh Harleston změřil všechny vykopané stavby, vložil veškeré získané údaje do počítače. K jeho údivu se ukázalo, že nejdůležitější budovy města jsou směrem od městského centra postaveny tak, že naprosto přesně označují vzdálenost Země od ostatních planet našeho slunečního systému. Někdejší architekti tedy naplánovali a postavili toto město jako kamenný model sluneční soustavy. Avšak nejen to — znali i planety, které jsme my sami objevili teprve „nedávno“. Uran byl objeven roku 1781, Neptun 1846 a malý Pluto teprve před 69 lety, tedy roku 1930. Neprůhledný závoj historie skrývá odpověď na otázku, proč 200 000 obyvatel najednou opustilo své město a zdánlivě beze stopy zmizelo. Nenašly se dosud žádné indicie válečných událostí nebo stopy po nakažlivé chorobě, které by podobný jev mohly vyvolat. Vykopávky pokračují. Badatelé musí zvládnout ještě devět desetin svého úkolu. Kdo ví, jaké objevy na ně ještě čekají. [Autor : Slavko]
Převzato: http://branyvnimani.cz/
