Psychiatrický podvod
Psychiatrická procese o sobě tvrdí, že je údajné jedinou autoritou v oblasti duševního zdraví
a „chorob“ mysli. Fakta však ukazují na něco jiného:
1. PSYCHIATRICKÉ „PORUCHY“ NEJSOU NEMOCI.
V medicíně existují přísná kritéria pro to, aby se stav dal nazvat nemocí: musí být určena předvídatelná skupina symptomů, příčina těchto symptomů nebo nějaké porozumění jejich fyziologii [funkci]. Nachlazení a horečka jsou symptomy. Malárie a tyfus jsou nemoci. Existence nemocí se prokazuje objektivním důkazem a tělesnými testy. Z lékařského hlediska však nebyla prokázána existence žádné duševní „nemoci?.
2. PSYCHIATŘI SE ZAOBÍRAJÍ VÝHRADNĚ DUŠEVNÍMI „PORUCHAMI“, NIKOLI PROKÁZANÝMI NEMOCEMI.
Zatímco medicína léčí nemoci, psychiatrie se může zabývat jen „poruchami“. Při absenci známé příčiny nebo fyziologie je skupina symptomů pozorovaná u mnoha různých pacientů poruchou nebo syndromem. V psychiatrii není žádná z jejích diagnóz platně určenou nemocí nebo „chorobou“, všechny z nich jsou pouhými syndromy [či poruchami]. Jak uvádí dr. Thomas Szasz, emeritní profesor psychiatrie: „Neexistují žádné krevní nebo jiné biologické testy, které by byly schopné potvrdit nebo vyvrátit přítomnost duševní nemoci, jako je tomu u většiny tělesných onemocnění.“
3. PSYCHIATRIE NIKDY NEURČILA PŘÍČINU JAKÉKOLI „DUŠEVNÍ PORUCHY“.
lavní psychiatrické organizace, jako je Světová psychiatrická asociace a americký Národní institut duševního zdraví přiznávají, že psychiatři neznají příčiny ani nevědí, jak vyléčit jakoukoli duševní poruchu nebo co konkrétně jejich „léčby“ s pacientem dělají. Mají pouze teorie a rozporuplné názory ohledně svých diagnóz a metod, které postrádají jakýkoli vědecký základ. Jak dřívější prezident Světové psychiatrické asociace prohlásil: „Doba, kdy si psychiatři mysleli, že duševně nemocného mohou vyléčit, minula. V budoucnu se duševně nemocní musí se svou nemocí naučit žít.“
4. TEORIE, ŽE DUŠEVNÍ PORUCHY SE ODVOZUJÍ OD „CHEMICKÉ NEROVNOVÁHY“ V MOZKU, JE NEPROKÁZANÁ HYPOTÉZA, NIKOLI FAKT.
Jedna z převládajících psychiatrick ých teorií (která je klíčová pro prodej psychotropních
léků) zní, že duševní poruchy jsou následkem chemické nerovnováhy v mozku. Jako u ostatních psychiatrických teorií neexistuje žádný biologický ani jiný důkaz, který by to prokázal. Zástupce velké skupiny lékařských a biochemických odborníků PhDr. Elliot Valenstein, autor knihy Vinen je mozek (Blaming the Brain) říká: „Nemáme k dispozici žádné testy, které by stanovily chemický stav mozku živého člověka.“
5. MOZEK NENÍ SKUTEČNOU PŘÍČINOU ŽIVOTNÍCH PROBLÉMŮ.
Lidé v životě skutečně zažívají problémy a rozrušení, které mohou vyústit v duševní problémy, někdy velmi závažné. Ovšem tvrdit, že jsou způsobeny nevyléčitelnou „mozkovou nemocí“, kterou lze zmírnit pouze pomocí nebezpečných pilulek, je nečestné, škodlivé
a často smrtící. Takové léky jsou mnohdy silnější než narkotika a jsou schopny člověka přimět k násilnostem nebo sebevraždě. Zakrývají skutečné životní problémy a oslabují člověka, čímž mu odpírají šanci na skutečné uzdravení a naději do budoucna.
Tisková zpráva Ing. Ozarčuka – první text:
MIMO ZÁKON
Veškerá činnost (biologických) psychiatrů je mimo zákon. Totéž platí o činnosti prvoinstančních soudů v obou „psychiatrických“; občanskoprávních řízeních. Příslušná ustanovení občanského soudního řádu (§ 186 – § 191 a § 191a – § 191g) jsou evidentně protiústavní. Soudy v těchto řízeních zcela ignorují základní principy právního (i poloprávního) státu: zásadu audiatur et altera pars (čl. 38 odst. 2 Listiny) a zásadu rovnosti práv účastníků řízení (čl. 96 odst. 1 Ústavy). Rozsudky týkající se zbavení (omezení) způsobilosti k právním úkonům zpravidla nevyhlašují (natož veřejně), ani nedoručují. Jde o nejhrubší myslitelné porušování základních principů právního státu.
(1) Činnost psychiatrů, která spočívá mj. v omezování a zbavování osobní svobody, nerespektování lidské důstojnosti a soukromí, a v poškozování zdraví nervovými jedy, není regulována zákonem (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny). Stav, kdy by si vedení jednotlivých věznic svévolně stanovovalo vlastní pravidla bez jakékoli regulace příslušným zákonem, jak je tomu v psychiatrických „léčebnách“;, je v právním státě nemyslitelný.- Tato utajovaná pravidla jsou navíc v rozporu se základními právy zaručenými Listinou. Patří mezi ně i násilná injekční aplikace nervových jedů (neuroleptik) všem, kdo je odmítnou.- I pro (institucionální) psychiatry platí, že mohou postupovat jen v případech, v mezích a způsobem, který stanoví zákon…
(2) Zvrácené argumenty obhajující protiústavní činnost soudů lze vyvrátit též poukazem na zásadní rozdíl mezi trestním řádem a občanským soudním řádem: I platný trestní řád (§ 33) výslovně přiznává procesní práva i občanům zbaveným způsobilosti k právním úkonům – aby tak zamezil porušování základních principů právního státu soudci. Občanský soudní řád porušuje zásadu, že nikdo nemůže být zbaven svých procesních práv (čl. 38 odst. 2 Listiny). (Případná neschopnost tato práva uplatnit se musí teprve ukázat – nelze ji předpokládat na základě tvrzení nějakého psychiatra. Pak musí nastoupit právní zástupce, nikoli „opatrovník“;.) Příslušní soudci (či spíše soudkyně) zjevně nejsou vůbec s to pochopit ani čl. 38 odst. 2 Listiny, ani čl. 96 Ústavy…
(3) Argument, že občanský soudní řád upravuje něco jiného než trestní řád, neobstojí v případě obou „psychiatrických“; občanskoprávních řízení: Jde v nich o zbavení či drastické omezení osobní svobody a základních lidských práv zaručených Listinou. Platí zde plně argument Edmunda Schönenbergera, že práva psychiatricky stíhaných musí být chráněna stejně jako práva trestně stíhaných. Thomas Szasz to říká stručně a jasně: civil commitment is crime.
(4) Čl. 38 odst. 2 Listiny jasně stanoví, že každý má právo se vyjadřovat k prováděným důkazům, tj. že soud musí provádět důkazy v přítomnosti toho, jehož věc se projednává. Ve skutečnosti soudy rozhodují pouze na základě pseudovědeckých blábolů psychiatrů, které před tím, o jehož věc jde, utajují. Příslušné formulace občanského soudního řádu jsou víc než výmluvné…
(5) Zdraví představuje v našem právním řádu jednu z nejvyšších hodnot. Jeho přímé poškozování nervovými jedy nemůže být ani dovoleno, ani tolerováno žádným zákonem. Nejnebezpečnější nervové jedy představují neuroleptika, která psychiatři podávají násilím či pod hrozbou násilí. Vysoce toxická jsou i antidepresiva a také elektrošoky způsobují organické poškození mozku. - Důkazy lze nalézt i v učebnicích psychiatrie a v psychiatrických časopisech – stačí umět číst.
Tisková zpráva Ing. Ozarčuka – druhý text:
NEUROTOXICITA NEUROLEPTIK (rozšířená verze)
O jednom z mýtů naší doby
Text původně určený lékárnám je nyní rozšířen o tento úvod: Je třeba alespoň náznakem ukázat různé kontexty, v nichž má pojednávaná problematika své místo. Nelze nevzpomenout Frederica Vestera a jeho propojené myšlení (vernetztes Denken), které klade do protikladu k myšlení lineárnímu, jednorozměrnému, jednooborovému, tedy k tomu, co stále převládá na našich školách, a nejen na nich.
(1) Mezi jedy ohrožující člověka i přírodu patří i různá farmaceutika – zejména antibiotika, hormony a psychofarmaka. Abúzus (zneužívání i nadužívání) farmaceutik obecně a psychofarmak zvláště je nejen lékařským, ekologickým a ekonomickým, ale i sociologickým a psychologickým problémem. Jde o jeden z nejzjevnějších projevů současné pseudovědecké mytologie: Na každý problém existuje nějaká pilulka. Jinak: (Biologická) psychiatrie je věda a psychiatři „léčí“; „duševní nemoci“; „léky“;. To už starý model vyhánění zlých duchů či démonů otvorem v lebce dává větší smysl. – Mezi psychofarmaky najdeme jedny z nejnebezpečnějších nervových jedů, neuroleptika. Jejich „terapeutické účinky“ spočívají (podobně jako u antidepresiv) zčásti v poškozování mozku, zčásti v placebové reakci. – Do rámce ekologické výchovy spadá důrazné varování před abúzem farmaceutik obecně a psychofarmak zvláště. Zejména děti by měly být varovány před psychiatry mnohem důrazněji než před sexuálními úchyly. V případě podlehnutí psychiatrické ideologii, sugescím či násilí totiž hrozí organické poškození mozku i (duševní či fyzická) likvidace. (Lze se o tom přesvědčit prolistováním kteréhokoli titulu z připojeného seznamu literatury.) – Boj proti „nelegálním“ drogám se ve spojení s tolerováním mnohem nebezpečnějších „legálních“ drog (psychofarmak) jeví jako neuvěřitelné pokrytectví. Platí totiž jiné rozlišování: co škodí více a co méně. Tak učí nejen etika Hippokratovy přísahy.
(2) Problém je samozřejmě obecnější: mytologie či ideologie neomezeného růstu (HDP). V přírodě se setkáváme s růstem logistickým, tedy omezeným. Příkladem exponenciálního růstu je rakovinné bujení. „Udržitelnost“; takového „růstu“; není snad třeba diskutovat. Dvoje povodně mohly ukázat, kam takový „růst“; směřuje – kdyby bylo komu. – Ať už si myslíme o textech Jana Kellera cokoli, jeho obraz politiků a ekonomů křepčících kolem totemu (neomezeného) růstu HDP je přesný. Řečí Rudého práva osmdesátých let: „Co nejlepší uspokojování stále rostoucích potřeb obyvatelstva.“ (Cituji po paměti.) V kontextu tohoto citátu neuškodí zamyšlení (nejen) nad rozdílem mezi „kapitalismem“ a „socialismem“. Friedrich August von Hayek nechápe „trh“, „růst“ či „kapitalismus“ jako poslední cíl. Tím je pro něj lidská svoboda. (Svobodný!) trh je pro něho nástrojem svobody. Spontánní řád a vláda zákona se nijak nevylučují, ideologie neomezeného růstu je v rozporu s obojím. A také s lidskou přirozeností. – Thomas Szasz varuje před terapeutickým státem. S prvky terapeutického státu se můžeme setkat jak v zákonech, tak v rozhodování soudů a v lékařské praxi. Názor, že k rození a umírání patří přirozené prostředí, a ne neosobní instituce, které obojí pervertují, je legitimní. Perspektiva, kterou ukazuje Huxleyho Brave new World, nám už nemůže připadat fantastická. S projevy terapeutického státu se setkáme i v našem životním prostředí. Bujení terapeutického státu se projevuje mj. množstvím konzumovaných farmaceutik. Konzumovaných nejen lidmi, ale i zvířaty. Tento konzum a jeho růst má i své finanční vyjádření. (SÚKL udává spotřebu humánních farmaceutik za rok 2003 zhruba 52 miliard korun.) Mezi prvky a tendencemi terapeutického státu je to psychiatrie, která představuje zvláště nebezpečné ohrožení právního státu a lidské svobody. Zamjatin, Orwell a Huxley ukazují perspektivu, kterou otvírá ustupování plíživému terapeutickému státu. – Výrok připisovaný Indiánům z kmene Creek je aktuálnější, než si mnozí myslí: „Až pokácíte poslední strom, až vylovíte poslední rybu a otrávíte poslední řeku, poznáte, že peníze nejsou k jídlu.“
(3) Je to právě současná antipsychiatrie, která obnovuje tradici sókratovského tázání. Dnes jsou to především Thomas Szasz, Peter Breggin, Josef Zehentbauer, Peter Lehmann, Marc Rufer, Ernst Klee a Robert Whitaker, kteří odhalují psychiatrické mýty, lži, polopravdy, bláboly a korupční nápady. (Biologická) psychiatrie takovou zkoušku nevydrží a zhroutí se jako domeček z karet. Než se tak stane, zlikviduje ovšem další miliony lidí – ad maiorem gloriam ideologiae. – Množství se samozřejmě nechce vzdát svých mýtů, ideologií, pověr. Věří na jednoduchá „řešení“ složitých problémů. A také na různé odborníky-specialisty. Zvláště když mají bílé pláště. Je to jako v té pohádce o císařových nových šatech. Znovu: (Biologická) psychiatrie je věda a psychiatři „léčí“ „duševní nemoci“ „léky“. Česky: neuvěřitelná ptákovina. Jinak: Lékařský (biologický) model „duševních nemocí“ je neudržitelný. Sami psychiatři dnes mluví o modelu „biopsychosociálním“ a termín „duševní nemoc“ či „duševní choroba“ nahrazují termínem „duševní porucha“. Marc Rufer: „Psychické utrpení není nemoc.“ – Zvláštní pozornost je třeba věnovat řeči psychiatrie, psychiatrické novořeči. Jedním z jejích rysů je přejmenovávání (neuroleptik na antipsychotika), zakrývání a vytěsňování. V psychiatrické novořeči se setkáme s fenomény, které George Orwell označuje jako crimestop, blackwhite, doublethink. Řeč psychiatrické moci dosud čeká na svého Petra Fidelia. – Pokud jde o destruktivní sekty (Scientology), jejich rázné odmítnutí neznamená, že veškerá kritika psychiatrie z této strany je špatně. Ideologie a praxe těchto sekt a biologické psychiatrie má ostatně mnoho společného (především způsoby potlačování lidské svobody a prosazování pseudoautority). – K hlubší dimenzi poukazují „konverze“ některých psychiatrů (António Lobo Antunes, Marc Rufer). Ernst Jünger zde leccos explikuje: „Nelze se však omezovat na to, že ve vyšším patře poznávám pravdu a dobro, zatímco ve sklepě dřou našim bližním kůži z těla. To není možné ani tehdy, jsme-li duchovně v situaci nejen zajištěné, ale i nadřazené, neboť neslýchané utrpení zotročených milionů volá do nebe. Ve vzduchu je napořád cítit pach rasoven. Z toho se vykroutit nelze.“ (Chůze lesem 15) „Svět je uspořádán tak, že předsudek a vášně si vždy budou žádat krev, a vězme, že na tom se nic nezmění. Mění se možná argumenty, ale tupost drží svůj tribunál věčně.“ (Chůze lesem 21)
(4) Whitakerova kniha Mad in America se zabývá dějinami a současností (nejen) americké psychiatrie. Lze ji číst jako varování před biologickou pseudovědou a porušováním lidských práv pod záminkou „léčení“;. Obsahuje důležité pasáže o praktikách farmaceutického průmyslu, podvodech při testování nových farmaceutik a šíření dezinformací prostřednictvím médií. Všechna uváděná tvrzení jsou řádně doložena – kniha spojuje kvality prvotřídní investigativní žurnalistiky a solidní vědecké kritiky. Whitakerova kniha jedinečným způsobem destruuje mýty biologické psychiatrie. Měl by ji číst každý, protože tyto pseudovědecké mýty a na nich založená ideologie jsou obecně rozšířené. – Dějiny psychiatrie předvádějí ty nejzrůdnější perverze. Jejich zfilmování by bylo mnohem působivější než Pasoliniho film Salò aneb 120 dnů Sodomy.
(5) Veškerá činnost (biologických) psychiatrů je mimo zákon. (a) Činnost psychiatrů, která spočívá mj. v omezování a zbavování osobní svobody, nerespektování lidské důstojnosti a soukromí a v poškozování zdraví nervovými jedy, není regulována zákonem (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny). (b) Příslušná ustanovení občanského soudního řádu, která se týkají zbavování (omezování) způsobilosti k právním úkonům a nedobrovolné internace v psychiatrických zařízeních (§ 186 – 191 a 191a – 191g) jsou evidentně protiústavní a nerespektují ani základní procesní práva zaručená čl. 38 odst. 2 Listiny. Jde o až groteskní porušování základních principů právního státu. (c) Zdraví představuje v našem právním řádu jednu z nejvyšších hodnot. Jeho přímé poškozování nervovými jedy nemůže být ani dovoleno, ani tolerováno žádným zákonem. (d) Nelze uvést žádný důvod, proč by práva psychiatricky stíhaných měla být chráněna méně než práva trestně stíhaných. Tento argument Edmunda Schönenbergera má obecnou platnost.
(6) Ať už pohlížíme na experimenty S. Milgrama a P. G. Zimbarda jakkoli, platí, že psychiatři nevidí ve svých „pacientech“ lidské bytosti, které mají zejména právo nebýt mrzačeny nervovými jedy. Stará zásada primum nihil nocere je jim zcela cizí. – K perverzní psychiatrické mentalitě patří jak drastická přiznání obsažená v psychiatrické literatuře, tak pokrytecké formulace typu „Jednat s duševně nemocným jako sobě rovným,…“ obsažené v téže literatuře. [8, 515] Tato dvojznačnost (double bind) je charakteristická i pro verbální a nonverbální komunikaci psychiatrů a personálu psychiatrických zařízení. Psychiatrické „diagnózy“ a „posudky“ vznikají právě na základě takové dvojznačné komunikace a (vědomé i nevědomé) debilizace a infantilizace „pacientů“. Psychoanalytici by v této souvislosti mluvili o přenosu. – Neuvěřitelný fanatismus biologických psychiatrů je obtížně přístupný nezaujaté analýze. Mrzačení a zabíjení svých „pacientů“ nazývají tito psychiatři „vedlejšími účinky“, „nežádoucími účinky,“ „komplikacemi léčby“, „idiosynkratickou reakcí“. [8, 448n., 498n., 354, 550] Mezi psychiatry a psychiatričkami se vyskytují jedinci, jejichž psychika je jednoznačně psychikou zrůdy. – Psychiatři dobře znají účinky psychofarmak a domnívají se, že je mohou zatajovat jak před svými „pacienty“, tak před veřejností. Nejnebezpečnější z hlediska trvalého poškození zdraví jsou neuroleptika: Již v polovině osmdesátých let se odhadoval počet (zvláště) postižených na 25 – 38 milionů. [1, 14; 5, 141]
(7) Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu jakéhokoli postavení. Upírání základních práv a svobod psychiatrickým „pacientům“; či „duševně nemocným“; je projevem psychiatrického rasismu, který je neslučitelný s ústavním pořádkem. – Pokud jde o (přirozené i pozitivní) právo, platí Ústava a Listina, pokud jde o etické kodexy, platí revidovaná podoba Hippokratovy přísahy (Declaration of Geneva). – Základní kritickou otázku, zda lze psychiatrii reformovat, nebo zda musí být zrušena a nahrazena alternativami, je třeba zodpovědět takto: S psychiatrií je to jako s reálným socialismem či s koncentračními tábory. – Psychiatrii výstižně charakterizuje Marc Rufer už tituly svých knih: Irrsinn Psychiatrie a Psychiatrie – Täter, Opfer, Methoden. – Alternativami psychiatrie se zabývá kniha Statt Psychiatrie, jejímiž vydavateli jsou Kerstin Kempker a Peter Lehmann a jejíž nové vydání vyjde roku 2006. Jednou z takových alternativ jsou již dnes Weglaufhäuser.
§ 4 odst. 5 zákona č. 269/2003 Sb., zákona o léčivech, mj. stanoví, že výdej léčiv se musí uskutečňovat v souladu s požadavky na bezpečnost a informovanost pacientů. § 5 téhož zákona stanoví: „Osoby zacházející s léčivy jsou povinny omezit na nejnižší možnou míru nepříznivé důsledky působení léčiv na zdraví člověka a veřejné zdraví,…“;
Tento text se omezuje na neuroleptika, což neznamená, že by ostatní skupiny psychofarmak, zejména antidepresiva, nebyly toxické a že by elektrošoky nepoškozovaly mozek. Podávání neuroleptik (v léčebnách) je však spojeno s násilím a sugescemi násilí a s naprostou absencí (informovaného) souhlasu. Ambulantní psychiatři při jejich vnucování a předepisování zpravidla neposkytují žádné informace o (i fatálních) rizicích. Je proto povinností lékáren varovat před účinky neuroleptik, které spočívají jak ve funkčních, tak v organických poškozeních mozku. (Výsledky některých studií viz , [cit. 6. 3. 2004]) Vedle poruch pohybů jde zejména o tyto důsledky narušení či vysazení funkcí mozku:
(1) (Chemická) sterilizace a impotence patří k těm (hlavním, ne „vedlejším“; či „nežádoucím“;) účinkům neuroleptik, o nichž se mluví nejméně. Tento důsledek užívání neuroleptik je obecný.
(2) Fatální riziko představuje takzvaný neuroleptický maligní syndrom (neuroleptic malignant syndrome). „Příčinou smrti bývá selhání kardiovaskulární nebo respirační, plicní embolus, renální selhání.“;
(3) S užíváním neuroleptik se postupně vyvíjí fyzická závislost (dochází ke změnám v mikrostruktuře mozku) a při jejich náhlém vysazení vzniká nebezpečný odvykací syndrom. Proto je nezbytné jejich postupné vysazování, například podle pravidla 10 %.
(4) Neuroleptika utlumují, „upozaďují“;, „oblbují“;, potlačují inteligenci, emocionalitu a vůli, zvyšují sugestibilitu, zpomalují; působí podobně jako lobotomie, a to klinicky i neurologicky. Mění či posunují i další prvky vědomí. Mohou změnit i zničit osobnost. Potlačují psychické projevy, tj. působí stejně na „zdravé“; i „nemocné“; – odtud tedy psychiatrické mýty o „potlačování symptomů“ a „symptomatické léčbě“.- Stejné účinky, zejména psychomotorické zpomalení a potlačení spontaneity a radosti ze života, lze pozorovat i u zvířat. – Neuroleptika tedy potlačují různé projevy, jak „psychotické“, tak „nepsychotické“, tj. působí v tomto smyslu zcela nespecificky. (Míra postižení různých mozkových center se ovšem u různých substancí – též v závislosti na dávkování a délce intoxikace – a různých jedinců liší.)
(5) Tzv. atypická neuroleptika jsou též toxická a mají stejné či podobné „nežádoucí“; účinky.
(6) Psychiatři často předepisují více neuroleptik najednou. Tím se „nežádoucí“; účinky stupňují a všechna rizika se nekontrolovaně zvyšují.
(7) Dlouhodobé (mnohdy i krátkodobé) užívání neuroleptik vede k nevratným poškozením (nejen) mozku.
Uvedená rizika a účinky nejsou většinou uvedeny v příbalových informacích. O poškozeních mozku, (chemické) sterilizaci a impotenci atd. se mlčí. Pokud je uveden neuroleptický maligní syndrom, není vysvětleno, že jde o fatální riziko. To je zjevně v rozporu se zákonem.
ZÁKAZ NEUROLEPTIK JE OTÁZKOU ČASU!
