CHAMELEON SE VRACÍ
autor: Jiří Wojnar
„Neexistují důkazy a vlastně ani žádné autority, žádný prezident, akademik, soudní dvůr, kongres nebo senát na Zemi nemá schopnosti ani znalosti, aby mohl rozhodnout o tom, jaké bude poznání zítřka.“ Wilhelm Reich
Lidé čas od času klopýtnou o pravdu, ale většina z nich pak vstane a spěchá pryč, jakoby se nic nestalo…Počáteční otřes z pravdy vyvolává rozruch přímo úměrný hloubce lží, jimž se až do té doby věřilo…
Graemme Hammond, ve vydání australského deníku Herald Sun z 3. března 2002, pod titulkem
HLEDÁNÍ PLANETY X, napsal:
Kdesi tam venku je TO. Velké, hnědé a nebezpečné – a nezadržitelně jde svou cestou.
Jde o legendární desátou planetu sluneční soustavy, „planetu X“.
Jako první začal po její pravděpodobné pozici pátrat britský astronom John C. Adams, který si povšiml prapodivných odchylek oběžné dráhy tehdy nejvzdálenější známé planety, Uranu, které považoval za důsledky ovlivňování gravitací jiného tělesa.
Po něm následovalo stejné tušení více než deseti významných astronomů. Pátrání až dosud přineslo dvě další planety – Neptun (1846) a Pluto (1930) – ale žádného mimořádného „hnědého trpaslíka“, jehož existenci i nadále tuší.
Bude desátá planeta nalezena? V tomto ohledu je zde stejné množství skeptiků jako těch, kteří v to věří. „Pokud tam venku je,“ říká John Anderson z pasadenské JPL, „pak je pětkrát hmotnější než Země, oběhne Slunce jednou za 1000 let a je momentálně tak vzdálená, že se její vliv na nejzazší planety projeví nejdříve v roce 2600.“
Tím ovšem mystérium jen houstne. Pokud toto těleso existuje a vrací se zpět, jak se to projevuje na Zemi? Může být, že příčinou vymizení dinosaurů byla právě planeta X?
Navíc se otevírá otázka: Kdyby nejlepší astronomové světa prokázali její existenci a věděli, že se vrací, řekli by nám o tom?
Australská spisovatelka Stephanie Relfe patří k skupině aktivistů New Age, kteří jsou přesvědčeni o existenci „tajné dohody o mlčení“. Relfe, která vydala knihy jako „The Mars Records“ nebo „The Dangers of Eating Microwave Food“, shromáždila seznam důkazů, signalizujících, že Zemi očekává bližší setkání s planetou X dříve, než bychom si přáli – už koncem roku 2003.
Na její webové stránce http://www.metatech.org/ mimo jiné (no, místy jsou tam i věci vskutku „úžasné“… 🙂 pp.) stojí:
- NASA objevila a vzrušeně uvedla ve známost existenci planety X už 30. prosince 1983. Deník Washington Post přinesl příští den článek, v němž citovaný výzkumník Dr. James Houck sdělil: „Jestliže tento objekt skutečně je pouze 80 miliard kilometrů od Země – čemuž se opravdu dá říct těsně, byl by součástí naší sluneční soustavy.“ Avšak zodpovědní vědci byli rychle umlčeni „kontrolory médií“. Experta NASA, Dr. Roberta Harringtona, který přes všechna varování o znepokojivém objevu hovořil i nadále, stihla v roce 1993 předčasná smrt (Harrington byl přítelem Zecharii Sitchina a jedním z jeho hlavních informátorů. pp).
- OBSERVATOŘE pokračovaly ve sledování této planety i v loňském roce. NASA, aby zabránila rostoucímu znepokojení, oznámila objev „největšího asteroidu v historii“ za Neptunem…
(observatoř Areceibo)
- EXISTENCE PLANETY X je záměrně zesměšňována; smyslem nabízené záměny je odvést zájem veřejnosti od hlavního problému.
- DRAMATICKÉ změny povětrnostních vzorců, včetně náhlého nárůstu zemětřesení a vulkanizmu v devadesátých letech, jsou předzvěstí toho, co přichází. Hmotnost, přitažlivost a hustota tělesa X nutně naruší povrch každé míjené planety.
- NASA a US vojenští velitelé v tichosti budují kryty k přečkání nadcházejícího kataklyzmatu. „Mnozí ví, že NASA už dlouho zastírá důkazy o UFO, ET a stavbách na Měsíci a Marsu,“ píše na své webové stránce http://www.prep2003.com/ také Mark Hazlewood, který se obává, že následnou devastaci zemského povrchu přečká jen několik set miliónů lidí.
Jak přežít? Odejděte do hor, radí http://www.zetatalk.com/, kde mimo jiné stojí, že průchod planety X bude mít natolik dramatický vliv na geomagnetické póly a tektoniku, že takřka třetina východní Austrálie zmizí ve vlnách.
Originál článku byl na
http://www.heraldsun.news.com.au/common/story_page/0,5478,3864813^11869,00.html
ale brzy zmizel. Archivní záznam najdete na
http://www.metatech.org/Herald_Sun_Searching_for_Planet%20X%20[03mar02].htm
—————-
Poznámka:
Zeta Talk je mysteriózní zdroj, označovaný za „mimozemský“. Druh a obsah informací poskytovaných přes „kontaktérku“ ovšem naznačuje, že tento pseudonym skrývá skupinku velmi dobře informovaných astronomů a jiných lidí, hluboce zasvěcených do této problematiky. Pokud se totiž vyskytne nějaký skutečný nebo domnělý únik informací, je ZT potvrzen, poopraven, doplněn nebo naopak velmi konkrétně dementován. Osoby zúčastněné na tomto „projektu odhalení“ evidentně nemohou samy přicházet s nejnovějšími informacemi, protože by pak byla velmi rychle zjištěna jejich totožnost. Jeden Harrington stačí… Mimozemš»ané – nemimozemš»ané – rozhodující je, že poskytované informace mají velmi konkrétní charakter a jako celek nepostrádají důslednou logiku! Rozhodně bych ZT nepodceňoval. Obsah je důležitější, než možná mnohé čtenáře odrazující „mimozemská“ kamufláž! Jiným takovým zdrojem, poskytujícím především grafy a hvězdné mapy, je SENTINEL – „The Night Watchmen“ ( viz
http://www.gewo.cz/earth/chameleon/chameleon_data.htm ).
Co se týče rozšíření pozorovacích schopností astronomů lze v poslední době zaznamenat doslova „horečné zbrojení“. Budují se stále dokonalejší teleskopy, kosmický Hubble se dočkal náročného upgrade, zvyšujícího jeho pozorovací schopnosti na pětinásobek. To vše pochopitelně lze maskovat „požadavky běžného výzkumu“. Zajímavé ovšem je, že tyto v neobyčejně krátké době naplánované a provedené nesmírně nákladné projekty jsou realizovány v době, kdy je v kosmickém výzkumu z finančních důvodů škrtáno všechno možné – koncem roku 2001 málem nepřežil ani životně důležitý program sledování NEOS arecibským teleskopem.
—————————–
Překlad a poznámky gewo 2002
CHAMELEON – I.
autor: Jiří Wojnar
Od jisté doby už se otevřeně hovoří o tom, že okolní kosmický prostor je doslova prosycen různými troskami. Pomineme-li prachové částice, vyvolávající „meteorické deště“, jsou zde meteoroidy ve velikosti od tenisového míčku po autobus a asteroidy. Sledování planetek, které se blíží oběžné dráze Země nebo ji dokonce kříží, tzv. „Zemi blízkých objektů“, anglicky Near Earth Objects (NEOS), je zasloužená pozornost věnována teprve odnedávna.
NEOS se dělí do několika skupin, a to podle stupně, v němž ohrožují nebo by v dohledné době mohly ohrozit pozemský život. Země jako Velká Británie za tímto účelem ustavily odborné komise, jejichž úkolem je vypracovat podrobný scénář postupu v případě konkrétní hrozící kolize. Jedním z cílů je soustředit informace v rukou jediného „úřadu“ a zabránit tak jejich rozptylu a úniku, který by v případě vážného ohrožení mohl vést k všeobecné, těžko zvládnutelné panice.
V NASA a na velkých světových observatořích platí směrnice, že zpráva o jakémkoliv tělese blížícím se k Zemi smí být zveřejněna až poté, když je tento objekt viditelný pouhým okem… Jak se ale věci mají s „neviditelnými objekty“?
Nedávno jsem narazil na nesmírně zajímavou zprávu ruského geofyzika Dr. Alexeje N. Dmitrijeva, profesora geologie a mineralogie, člena Nejvyšší vědecké rady Spojeného institutu geologie, geofyziky a mineralogie Sibiřského oddělení Ruské akademie věd, experta na globální ekologii a Fast-Processing Earth Events (zemětřesení, sopečné erupce, hurikány apod.).
Protože jeho práci „Fyzikální stav planety Země a pozemského života“ považuji za nesmírně důležitou, zveřejnil jsem její překlad na webu (www.gewo.cz/earth/psote (0).htm) . Tyto poznatky si skutečně zaslouží „překročit jazykovou bariéru“. Dnes se ukazuje, že mne intuice nezklamala. Jednotlivé střípky postupně zapadají do souvislé mozaiky.
Vynořuje se zneklidňující obraz skutečných obrysů Nibiru…
Když jsem začal psát knihu “ UFO, bible a konec světa“ fascinovaly mne poznatky excerptované ze sumerských textů americkým badatelem a spisovatelem Zecharia Sitchinem. Jeho náhled na minulost mne nesmírně ovlivnil, což ostatně ví každý, kdo četl některou z mých knih. Přijal jsem výklad sumerské kosmogonie, protože jsem až do té doby nepoznal nic lepšího. Stala se výchozí bází dalších úvah.
Některé Sitchinovy úvahy a myšlenky postupně odsunul do pozadí tlak nových poznatků, mnohé jsem časem zcela zavrhnul. Vydal jsem se jinými cestami, jak ostatně ukazuje kniha „Hlubina návratu“. Ale a» vedla stopa kamkoliv, pozadí vždy zatemňovalo neodstranitelné memento dosud nevysvětlené příčiny dávné světové katastrofy, známé jako biblická Potopa.
Na Sitchina se odvolává i David Icke. V teoriích o „planetě X“ užívá totožného řetězce indicií, důkazů a fakt, vyšperkovaných mnoha „tajuplnými náznaky“. Přitom nám všem dosud unikalo cosi velmi podstatného.
Před několika měsíci jsem umístil na web první část spojitých úvah na téma „Nebeský had“. Druhá si na zveřejnění počká; to, k čemu se dobírám mi dává pořádně „zabrat“. Nehýbe se to z místa a mám pocit, jakoby mi cosi důležitého klouzalo mezi prsty. Nemám rád polovičaté věci, a tady mne stále cosi nutilo vracet se k podstatě Nibiru a hledat souvislosti někde mezi grafy infrakmitočtů zaznamenaných anténami ELFRAD, údaji o tělesech Kuiperova pásu, astronomickými propočty Mayů, Dmitrijevem a Coterellovými tabulkami. Scházel spojovací článek… nebo byl spíše dlouho přehlížen.
Vypadá to, že se pojem „nibiru“ – křížení – nevztahoval k nebeskému tělesu, ale spíš k celé paletě periodických jevů, jejichž nedílnou součástí je „putující planeta“ Sumerů.
Neto žába, neto myš, neto pýr…
V červenci 2001 se pod titulkem „Obrovský nový svět“ objevil v tisku článek o tělese 2001KX76. Stalo se však cosi podivného: domnělé těleso Kuiperova pásu (KBO – Kuiper Belt Object), popisované astronomy jako „zarudlý objekt o něco menší než Pluto“, náhle jakoby nikoho nezajímalo. Prostě zmizelo; samozřejmě ne z oblohy, ale jen z oficiálních zpráv.
Už v době kdy se v novinách skvěly titulky jako: „Na vnějším okraji sluneční soustavy bylo objeveno obrovské těleso“, apod., bylo nemožné dobrat se k bližším zdrojům. Marná námaha; dokonce ani na serveru Lowellovy observatoře či NSF nebylo o „čerstvé astronomické senzaci“ zhola nic!
2001 KX76 je rudý objekt uprostřed
Oficiální prohlášení z 2. července 2001 se na internetových stránkách National Optical Astronomy Observatory (NOAO) objevilo až 8. nebo 9. 7. 2001 – tedy zhruba týden poté, co zprávu o objevu zveřejnila „BBC on line“; 3.7.2001. Text plný podivných nesrovnalostí zní:
Objekt 2001 KX76 byl objeven v rámci Deep Ecliptic Survey, pátrání po KBO iniciovaném NASA. Provádí ho tým Lowell-MIT-LBT, využívající teleskopů National Science Foundation na Kitt Peak National Observatory poblíž arizonského Tucsonu, a Cerro Tololo Inter-American Observatory v Chile.
Astronomové zjistili objekt 2001 KX76 na digitálních fotografiích jižní oblohy, které 22. května 2001 pořídili James L. Elliot z MIT a Lawrence H. Wasserman z Lowell Observatory pomocí 4-metrového Blanco Telescope na Cerro Tololo. KBO 2001 KX76 je v současné době ve vzdálenosti něco přes 6,4 miliardy kilometrů od Slunce. Jeho dráha má vůči ekliptice sklon asi 20°, ale její detaily jsou dosud neznámé.
Dosavadní údaje naznačují, že nově objevené těleso může být v orbitální rezonanci s Neptunem; oběhne Slunce třikrát, zatímco Neptun dokončí čtyři oběhy. Barvu a jas objektu 2001 KX76 změřili Elliot, Susan Kern, David Osip (MIT) a Raymond a Beverly Sackler instantní kamerou Magellan (MagIC), instalovanou na 6,5 metrovém Magellanově teleskopu chilské observatoře Las Campanas. Objekt má zřetelně narudlou barvu, typickou pro mnoho primitivních těles vnější části solárního systému…
Jenže… Ukazuje se, že s největší pravděpodobností jde o objekt zjištěný satelity IRAS, pátrajícími po infračervených tělesech už v roce 1983! Tehdy byl zařazen mezi „matné a nesmírně vzdálené rudohnědé trpaslíky“ (slábnoucí hvězdy, které jsou jakýmsi mezistupněm mezi obří planetou a hvězdou, čili příliš malí a chladní na hvězdy a příliš robustní aby je bylo možné řadit mezi planety. V závislosti na teplotě emitují mdlé rudé světlo v omezeném spektru. Mají vysokou hustotu a silnou gravitaci, jejich atmosféra vypadá jako mlžný rudý závoj). Také se hodně hovořilo o „vzdálené galaxii či hvězdě, zahalené prachovým mračnem“…
Datum na NOAO je nesprávné, protože k objevu na Lowellově observatoři nedošlo v červenci, ale již 4. dubna 2001 v 03:06:45 UT. Operátoři tehdy popsali zjištěné těleso jako objekt vyzařující difúzní světlo o přibližné magnitudě 11.
Udané souřadnice, s chybovou tolerancí ± 20″ (to je okolo 0,006°) RA a ± 10″ (0,003°) Dec, byly: RA 05° 09´ 09″, Dec +16° 31´ 49“; koordináty: RA 5.1525, Dec +16.5303
Jenomže… Totéž těleso zjistili hvězdáři švýcarské Neuchatelské observatoře již ve čtvrtek 7. února 2001 ve 23:30:32 UT +0100! Nadšení objevitelé okamžitě alarmovali odborný svět… … ale po týdnu mlčení autentičnost zprávy popřeli… a nevrátili se k tomu dokonce ani tehdy, když objev potvrdili jejich kolegové v Chile a Arizoně…
Proč to? Ze skromnosti? To snad ne!
Takto několikrát nezávisle na sobě „objevený“ objekt se kupodivu neustále „zmenšoval“ a podivuhodným způsobem měnil základní vlastnosti. V srpnu už byl jen „zatím největším objeveným asteroidem“… a původní rudohnědá barva se změnila na modrou. Povinností asteroidu totiž je být studený, nemůže tedy „v závislosti na teplotě emitovat mdlé rudé světlo ani v omezeném spektru“, ale pouze odráží sluneční paprsky.
Vzhledem k okolnostem navrhuji abychom změnili název tohoto rudo – modro – hnědého tělesa z nic neříkajícího „KX76“ na „Chameleon“. Ovšem chameleonsky se nechová jen on. Zdá se, že tím nakazil všechny kdo s ním přišli do styku.
Co to vlastně je? A jak daleko se skutečně nachází? Zdá se, že budeme muset sáhnout značně hlouběji.
Mrtvé dvojče
Teorie o existenci druhé, vyhaslé, hvězdy za nejzazší hranicí naší heliosféry je poměrně stará. „Mrtvé“ sluneční dvojče lze nalézt například na diagramu v New Science & Invention Encyclopedia z roku 1987. V podstatě na tom není nic ne- obvyklého, naopak – osamělé hvězdy jsou raritou. Běžně bývají dvě, častěji tři.
V knize „Tunel do kosmu“ jsem se pokusil o „rekonstrukci“ původního stavu naší soustavy jako systému dvou sluncí. Za zbytek druhé, vyhaslé hvězdy, považuji Jupiter. Ten se dnes nicméně jeví jako součást rodiny planet, poslušně obíhajících Slunce.
Možná přítomnost dalšího, v planetárním měřítku velmi vzdáleného vyhaslého tělesa s vlastní „heliosférou“, však rapidně mění situaci. Zůstaňme u toho a říkejme mu „Chameleon“… Je totiž možné, že to, co současná civilizace po tisíciletí vnímá jako „normální stav“, je pouze součástí cyklu závislého na konfiguraci mezi dvěma slunci! V případě, že soustavu skutečně rozšíříme o „hvězdného trpaslíka“, vyhaslou hvězdu s obrovskou hmotností a gravitací, můžeme také předpokládat, že toto mrtvé slunce má svůj planetární systém!
Příliv „cizí energie“
Dmitrijev uvádí: „Existují nezvratné důkazy o tom, že příčinou probíhající transformace sluneční soustavy je přítomnost vysoce energeticky nabitého materiálu a energetická nerovnoměrnost antisotropického mezihvězdného prostoru, pronikající do meziplanetárního prostoru. Takto ´darovaná´ nadbytečná energie vyvolává hybridní procesy, narušuje energetické stavy na všech planetách a ovlivňuje činnost Slunce.“ A dále:
„Příčinou vývoje událostí, tak jak zřetelně probíhaly v posledních letech, je hmota a energie nerovnoměrně rozptýlená v mezihvězdném prostoru. Cestou tímto prostorem prošla heliosférou ve směru slunečního apexu v souhvězdí Herkula.
S touto nehomogenní hmotou (energií), obsahující mimo jiné ionty vodíku, hélia a hydroxyly, spolu s dalšími prvky a jejich kombinacemi, kolidovala naše heliosféra v šedesátých letech. Jde o druh plazmy rozptýlené v mezihvězdném prostoru, kde se jeví jako zbrázděná zmagnetizovaná pásová struktura. Průchod tímto útvarem vyvolal před sluneční soustavou šokovou vlnu, která vzrostla ze 3 až 4 na 40 nebo více AJ. Zhuštění způsobené formací koluzívní plazmy v parietální vrstvě vedlo k vzedmutí této plazmové vlny okolo, a k jejímu následnému ´přetečení´ do naší heliosféry. Toto ´přešplouchnutí´ značně navýšilo objem hmoty (energie) v meziplanetárním prostoru.“
Podle mého názoru lze příčinu změny energetických poměrů vysvětlit i tím, že od šedesátých let uplynulého století dochází ke stále markantnějšímu prolínání gra- vitačních a elektromagnetických sil dvou sousedících heliosfér, soustav, jejichž ekliptické roviny se mohou protínat v tupém úhlu.
Existují-li na vnějším okraji soustavy Chameleona oběžnice řádu Uranu či Neptu- na, lze vysvětlit původ drobných i větších těles v Kuiperově pásu dřívějšími násilnými kontakty.
Odmyslíme-li si řetízky, je to jakoby se k sobě blížily dva nakloněné, roztočené řetízkové kolotoče. Vše je pouze otázkou synchronizace a hustoty rozmístění těles planetárních systémů obou hvězd.
Nejzazší Chameleonova planeta se v tomto případě do sluneční soustavy pouze vnořuje (nebo vnořila) a přitom NAšE SLUNCE NEOBÍHÁ (neoběhla). Takové těleso by se jevilo jako protiběžné, i když oblétá své centrální těleso stejným směrem, jako naše planety Slunce.
Za těchto okolností lze hovořit o efektu „prolínání“ či „křížení“, přičemž se sumerský pojem patrně vztahuje k „jevu nibiru“ i „Nibiru“ – tělesu viditelnému v období provázeném jistými známými neklamnými jevy pouhým okem… Přitom evidentně záleží na momentální pozici exponovaných těles obou systémů. Skutečně velké pozemské katastrofy spouští jen jejich nejtěsnější přiblížení, v závislosti na konfiguraci.
Nachází-li se Země v tomto období v nejvzdálenějším bodě dráhy od „cizího slunce“, projeví se „pouze“ účinky prolnutí heliosfér, signalizované změnou frekvence sluneční činnosti, nadměrným počtem skvrn a podobně.
Oběh nejzazšího Chameleonova tělesa se patrně projevuje v některém slunečním cyklu, jejichž intenzita a délka závisí na odstupu Chameleona od Slunce. Je možné, že se obě hvězdy navzájem odpuzují. Změna pozice Chameleona vůči Slunci se projevuje pohybem Slunce kolem myšleného středu soustavy (1 až 1,5 slunečního průměru). Obdobný model nabízí Sirius, kde mnohem těžší malá hvězda obíhá modrého obra, jehož doslova posunuje v prostoru, místo aby se na něj zřítila.
Jedno z vnějších těles Chameleona kdysi mohlo být vtaženo do naší soustavy Neptunem a přitom vyvolat veškeré efekty, včetně „stvoření Země“, popsané v Enuma Elish a biblické Genesis. Možná je zde i vysvětlení markantní „janusovské“ duality, užívané i na mayských vyobrazeních. „Strom života“ je osou duálního systému, zatímco alegorie po jeho stranách symbolizují dva možné extrémní stavy, vyvolané nadbytkem či nedostatkem energie. Stejně tak zde může být umístěna postava člověka, nedílné součásti systému, jehož vývoj podléhá a přizpůsobuje se následkům změn.
Důsledky pro lidstvo
Úvod Dmitrijevovy práce tvoří několik důležitých vět:
„… nynější perioda transformace je pouze přechodný stav, protože k převodu životních vzorů do budoucnosti může dojít až po důkladném vyhodnocení toho, co bude potřebné upravit aby vyhovovaly novým podmínkám pozemské biosféry. Každý reprezentant pozemského života projde důkladnou dlouhodobou ´zkouškou´ či ´kontrolou kvality´, určující míru jeho způsobilosti vyhovět změněným podmínkám.“ …
„Takováto evoluční výzva vyžaduje úsilí a vytrvalost, a» už samostatných organizmů či druhů nebo společenství. Nezmění se totiž pouze podnebí, ale také my, lidské bytosti, zakusíme globální změny životních procesů u všech živých organizmů, které jsou nezbytnými články uceleného procesu nebo samotného života. žádnou z těchto záležitostí proto nelze pojednávat jednotlivě či dokonce odděleně.“
Závěr skrytého varování najdeme téměř na konci článku:
„Planeta Země prochází procesem dramatických přeměn; od úprav elektromagnetického skeletu, přes změnu sklonu osy geomagnetického pole, až po změny kompozic ozónových a vodíkových saturačních úrovní zemského plyno-plazmového obalu (atmosféry). Změny geofyzikálního stavu Země nutně provázejí z nich rezultující klimaticko-atmosférické a biosférické přizpůsobovací procesy, nabývající na intenzitě a hojnosti. Důkazem je reálný nárůst neperiodických přechodných událostí (katastrof).“
„Můžeme oprávněně uvést či přímo vypíchnout fakt, že zvýšení etických či duchovních kvalit lidstva by výrazně snížilo dopad počtu i intenzity komplexních katastrof. Může totiž být životně důležité, aby na mapě světa byly předem vytýčeny zvýhodněné, a naproti tomu katastrofami ohrožené oblasti Země. Rozhodující bude nejen kvalita geologicko-geofyzikálního prostředí, rozmanitost a intenzita kosmických vlivů, ale i reálná úroveň duchovně-etického vývoje lidí, obývají- cích oba typy území.“
Tolik Dmitrijev.
Řečeno bez obalu: Může nastat potřeba přesídlit před gigantickou globální katastrofou obrovské množství lidí do nejméně ohrožených oblastí. S ohledem na rozlité oceány bude nepochybně hrát rozhodující roli nadmořská výška a morfolo- gický profil území vybraného pro záchranu. Podobné přesuny doslova celých národů ovšem za současného geopolitického uspořádání vůbec nepřipadají v úvahu…
Věčný boj o holé přežití
Další úvahy považujte za čistě hypotetické. Dejme tomu, že je zde kdosi, kdo je dokonale „v obraze“. Odedávna zná „nebeská znamení“, svědčících o nastávající kosmické hrozbě. Rozšíření těchto znalostí by však bylo ekonomicky značně kontraproduktivní – nač se o cokoli pokoušet, když výsledky všeho snažení tak či tak smete příští katastrofa? Proto jsou manipulovaná data archeologických nálezů, tajnůstkaří církve, NASA i velké světové astronomické observatoře.
V jisté fázi ovšem vyvstane potřeba pomýšlet na záchranu lidstva a jeho znalostí před událostmi, které mohou propuknout náhle a v naprosto nevypočitatelném rozsahu.
Jsou dvě možné hlavní varianty jak se zhostit řešení problému, přičemž obě vycházejí z naprostého utajení. Vzhledem k tomu, že zhýčkaný dnešní člověk velmi snadno propadá malomyslnosti a panice, to není až tak docela scestné.
Od jisté doby už se otevřeně hovoří o tom, že okolní kosmický prostor je doslova prosycen různými troskami. Pomineme-li prachové částice, vyvolávající „meteorické deště“, jsou zde meteoroidy ve velikosti od tenisového míčku po autobus a asteroidy. Sledování planetek, které se blíží oběžné dráze Země nebo ji dokonce kříží, tzv. „Zemi blízkých objektů“, anglicky Near Earth Objects (NEOS), je zasloužená pozornost věnována teprve odnedávna.
Postup a smýšlení zasvěcenců může být dvojí povahy
- A) Ponechají si veškeré znalosti pro sebe a zařídí se díky nahromaděným financím a technologii tak, aby se v nějakém druhu „Archy“ zachránili před dopadem možných katastrof, přičemž všech výhod použijí jen pro sebe, bez ohledu na zbytek obyvatel planety (což je patrně případ Noe, který je modifikací mnohem staršího příběhu sumerského Utanapištima;
- B) Budou skrytě zavádět všemožná, různými záminkami dokonale maskovaná opatření, a to i na geopolitickém sektoru, která by v konečném důsledku měla zvýšit šance na přežití maximálního možného počtu obyvatel Země.
B1) Provedou obdobná opatření, a to i na geopolitickém sektoru, která mají sobecky posloužit pouze jednomu národu či zemi, nebo z této země pocházející skupině typu „A“.
Ve všech případech vyvstává problém s hlubokým utajením a odůvodňováním jistých postupů a nestandardního počínání. A zde se najednou několik zdánlivě úplně odlišných věcí spojuje v jediný logický celek. Jisté události získávají smysl.
Pokusme se analyzovat problematiku postupu uvedených skupin. Zatím co zájmy „A“ a „B1“ jsou v podstatě totožné, „A“ a „B“ se nutně musí dostat do konfliktu.
Abychom pochopili vnější znaky, jimiž se projevuje střet zájmů „odstředivých“ sil všeobecného dobra a „dostředivého“ elitářského egoismu, musíme na výlet do takzvané předhistorie.
Je zřejmé, že staré národy zanechaly ohromné množství astronomických dat a dlouhé precizní popisy významných událostí, provázejících lidský vývoj.
Tyto vědou zapírané záznamy, spolu se správně interpretovanými soubory jistých geologicko-geofyzikálních dat, umožňují sestavit hrubou tabulku cyklických katastrof. Jediný problém spočívá v korektním datování, protože, a» už věda tvrdí cokoli, neznáme jediný skutečně ověřený a vědeckými metodami ověřitelný bod, z něhož bychom mohli vyjít.
Pomocnou tabulku posloupnosti gigantických kataklyzmat a přelomových období, provázených nesmírnými globálním záplavami, vulkanizmem a pohybem tektonických ker, poskytuje výřad „geologických věků“. Dimenze událostí, za nichž se přes pevniny přehnaly několikakilometrové mořské vlny, stoupaly a klesaly celé kontinenty a vyrůstala obrovská pohoří, se naprosto vymyká našim představám, neřku-li poznání.
Střídání geologických období, jakkoli do jisté míry umožňuje stanovit jakousi posloupnost, nezahrnuje žádné precizní zakotvení v měřítcích pozemš»any vnímaného „času“. Jakékoli jiné tvrzení je nezodpovědná lež.
Období mezi hlavními, celosvětově zjistitelnými kataklyzmaty, poznačila řada „drobnějších“, lokálních, geofyzikálních, ale také globálních klimaticko – geofyzikálních změn. Energetické „hospodářství“ Země ve skutečnosti samo o sobě nestačí ani k vyvolání „menších katastrof“, o zmíněných kataklyzmatech nemluvě. Jak vypočítal už Georges Cuviér: vytvoření jednoho kilogramu hmoty ledovce a jeho přesun do středu Evropy vyžaduje ekvivalent energie, potřebný k roztavení osmi kilogramů litiny… Nechceme-li zcela popřít platnost zákona o zachování energie, musíme v uvedených případech připustit působení vnějšího vlivu. Samotné Slunce nestačí. A zde se opět dostáváme k Dmitrijevem popsanému přísunu energie.
Dříve než někdo namítne, že to či ono „není možné“, měl by si ve vší pokoře uvědomit, že člověk není „vrcholem kosmického Stvoření“; je pouze jeho nahodilou součástí. Nejsme víc než mech nebo nějaká plíseň. Vesmír nepracuje podle přání naší vědy! To, co o něm víme, jsou přes všechna velkohubá tvrzení „vědeckých kapacit“ jen mlhavé představy omezené pozemskými smysly, žalostné úlomky, skládané a přerovnávané podle nových poznatků. Ve skutečnosti můžeme jen pozorovat a přizpůsobit se, nemůžeme nic ovlivnit. Okolní kosmické prostředí je vražedné; plné neuvěřitelnými rychlostmi poletujících trosek a úlomků, hrůzných šrapnelů, z nichž mnohý může v okamžiku uhasit všechny vyšší formy života na Zemi.
Naši „sluncovědci“ nedávno (opět) museli doslova zahodit dlouho hýčkaný model činnosti Slunce, včetně tabulek, podle nichž „určovali“ délku trvání jistých period sluneční aktivity a počet slunečních skvrn.
Současný sluneční maxicyklus podle předchozích poznatků vlastně nemůže existovat – a přesto tu je. Hvězda prostě kašle na vědu; dělá si, jako vždy, co chce…
Nejsme schopni ovlivnit kosmické dění, pouze pozorujeme a snažíme se pochopit. Vynalézáme přístroje posilující naše omezené smysly a s lety pozorování rozpoznáváme stále více cyklů, což zdaleka neplatí jen o Slunci.
Tolik k „možnému“ a „nemožnému“.
S ohledem na síly, působící za „superkataklyzmatických“ procesů na rozhraní „geologických dob“, lze usoudit, že někteří vyšší tvorové čirou náhodou v mizivém počtu přežili, zatím co jiné, vyspělejší druhy úplně vymizely. Tyto extrémy z následujících úvah záměrně vypustíme. Věnujme se období po poslední globální katastrofě, již přežila hrstka humanoidů, z nichž později, možná přispěním „bohů“, vznikl dnešní člověk.
Veškeré informace a historické poznatky (včetně neveřejných), které má lidstvo k dispozici, pocházejí výhradně z této poslední éry. Hustota a úplnost informací se ale zvyšuje až od období, počínajícího zhruba v roce 3100 př. n. l. Lze tedy usoudit (a nechoďte na mne s Darwinem…), že tomuto datu předcházela jedna z „menších“ celosvětových katastrof, jejíž doprovodnou součástí byla v Bibli a dalších původních zdrojích, rozptýlených po všech kontinentech, zachycená Potopa. Spolu s rakouským geofyzikem Otto Muckem jsem přesvědčen o tom, že tuto katastrofu celosvětového formátu vyvolal dopad asteroidu do Atlantiku poblíž Bermud.
V souvislosti s dalším vývojem lidstva od tohoto bodu je velice zajímavá práce britského genetika Bryana Sykese pod názvem „Všichni jsme dětmi sedmi Eviných dcer“. Sykes, na základě výzkumu „genetického otisku“ mt-DNK, děděného v nezměněné podobě z matky na dceru, tvrdí, že všichni současní Evropané pocházejí z pouhých sedmi pramatek. Bohužel jsem nikde nenašel jedinou seriózní zmínku o pramatkách mimoevropských národů, včetně příslušníků národů obývajících oba americké kontinenty. Nicméně, už výsledky výzkumu přizpůsobeného platícím zákazníkům z anglosaského světa dokladují, že poslední globální katastrofu přežila jen hrstka lidí ve skupinkách, rozptýlených po celém glóbu.
Připusťme, že mnohé nepřežily pouze čirou náhodou, ale zásluhou včasných opatření víceméně technického charakteru, jak ostatně naznačuje příběh s Archou. Popsanou speciální loď si jistě nemohl dovolit postavit každý, máme tedy patrně co do činění s „elitou“. Můžeme tedy předpokládat, že každá taková skupina (Archa nebyla jediná!) byla nositelkou jistého objemu poznatků, vztahujících se k období před katastrofou.
Jelikož je nasnadě, že příčinou zkázy byla vnější astronomická, příčina, lze očekávat, že právě tato okolnost se obzvláš» hluboko vryla do kolektivní paměti, a že v rozsahu, daném stupněm znalostí nesených tou či onou skupinou, přecházela na potomky.
Dějiny posledních dvou tisíciletí dokladují, že lidstvo, obzvláš» v dlouhých obdobích zdánlivého klidu, má tendenci zapomínat. V temné minulosti prožité hrůzy nepochybně vedly k amnézii; stavu, v němž je prožité zatlačováno do pozadí tou měrou, až jsou dávné hrůzy nakonec zapomenuty, jakoby se nikdy neudály.
Košile je bližší než kabát. Lidstvo se muselo přizpůsobit změněným podmínkám a snad až na několik jedinců, kteří se stali jejich nositeli, si nikdy zcela neuvědomovalo cenu dávných poznatků pro vzdálené příští generace.
Desítky archívů s útržky nenahraditelných znalostí byly v Egyptě a na Středním Východě nenávratně zničeny ve víru lokálních válek. Možná nejcennější zanikly s jihoamerickou kulturou, za dvousetletého neomezeného běsnění fanatických „křes»anů“. Pozdní písemné záznamy útržků ústních podání na obou stranách světa jsou silně poznamenány smýšlením, odpovídajícím světonázoru a vědomostem autorů. Pozornosti „novátorů“ a náboženských fanatiků všeho druhu pohříchu v žádném období neunikly ani prastaré sochy, skalní reliéfy a nápisy. Zbylá torza, a» už jsou kdekoliv na světě, ovšem zřetelně naznačují, že za jejich vznik vděčíme stejnému popudu.
Jedním z příkladů je tato indiánská práce ze sbírky pátera Crespiho. Umělec záměrně zdůraznil, že nejde o člověka tím, že postavu vybavil čtyřmi prsty na rukou i nohou. Jako kdybychom se setkali s jihoamerickou obdobou egyptské bohyně Nút, která drží v hvězdné náruči své „děti“ – dvě tělesa. Napravo je Slunce, vlevo, v podobě „draka“, Chameleon. Obdobnou symboliku lze nalézt i na „Bráně Slunce“ v peruánském Tiahuanaco.
Pro zajímavost – porovnejte tiahuanacké „plačícího božstvo“ s dolní části obrazce, vytvořeného v obilí u britského radioteleskopu v Chilbolton…
Rozpoznat souvislosti je poněkud obtížné, protože na první pohled neukazují to, co jsme si navykli považovat za „objektivní skutečnost“. Jsou zde ztvárněny znalosti, které v době vzniku těchto prací byly obsaženy už jen v legendách, bájích a hrdinských epech rozličných klanových a jazykových skupin, stojících na stěží porovnatelném stupni vývoje a chápání světa.
Toto jsou obrázky z Dendery a lokality Nimrud Dag. Pojetí se různí, ale obsah je nepochybně totožný.
Denderský reliéf (vlevo) vykazuje symboliku semitsko – hamitského kulturního okruhu; setkáváme se s pojmy „sloupů a bran nebes“, známých například z Henochova popisu nebe. V Nimrud Dag nahrazují sloupy mohutné nohy stojících lvů, jejichž pracky mimochodem mají čtyři spáry. Na krku lva je jakýsi půlměsíc, v němž je umístěna „hvězda“. Vzhledem k symbolům rozmístěným po zbytku těla zvířete lze asi těžko zpochybnit skutečnost, že umělec měl na mysli nebeská tělesa. Jde tedy o „nebeského“ či „hvězdného lva“ a těleso „visící“ na jeho šíji nepochybně hraje velmi významnou roli. Reliéf v denderském chrámu vypráví v podstatě totéž!
Egyp»ané zobrazovali planety se známou oběžnou drahou jako bárky, „obydlené“ příslušnými božstvy. Zde ale vidíme ohromnou „planetární bárku“ nesoucí sférické těleso.
Nedejme se zmást „ksichtíky“ na hlavicích sloupů (sloupy jsou celkem čtyři, takže možná jde o Henochovy „větry, vanoucí z nebeských bran“ (vzpírám se notorickému zneužívání pojmu „nebeská kráva“…).
Alegorie stejně jako v Nimrud Dag podtrhuje výjimečnost nebeského tělesa, jehož známá dráha nebo zdánlivý pohyb probíhá v prostoru mezi dvěma „sloupy nebes“, ale po stranách značně přesahuje.
Přítomnost dávné celosvětové civilizace, jak ukazuje tato mapka míst nálezů, potvrzují i skalní nápisy. Ukazuje se, že jejich autoři používali k záznamu slov a vět shodných znaků. Tento společný jazyk se velmi podobá starohebrejštině, která ale není jeho základem, naopak, patrně se z něho sama vyvinula!
Rozpoznatelné znaky tohoto primárního písma jsou na indiánských symbolech a piktogramech, vědci dlouho mylně považovaných za „grafické znázornění posuňkové řeči“…
Znakové písmo nalezené v poušti Negev
Dosud nevysvětlené symboly a znaky pokrývají také spoustu jiných předmětů. Chyba je v tom, že dosud nikoho nenapadlo obtáhnout jejich kontury. Shoda s dosud interpretovanými nápisy je zřetelná. Lze si docela dobře představit, jak by asi vypadaly mayské glyfy, redukované na formu základního návrhu.
Síly v pozadí
Uspořádání řídících struktur civilizovaného světa bývá znázorňováno jako ze špičky řízená pyramida. Icke v této souvislosti používá přirovnání k ruské Matrjošce. Podle jeho názoru lze systém znázornit jako spoustu přes sebe vrstvených slupek pyramidy, přičemž vnější obal vybíhá do špičky, která všechno řídí. Ano, to je pohled na „obecnou virtuální realitu“. Ale skutečnost je jiná. Ve vnějším obalu, který by měl představovat jakousi řídící strukturu, je v uvedeném příkladu mnohem víc kamenů, než v kterékoliv pod ní ležící vrstvě…
V první řadě je třeba si uvědomit, že zde už na samém počátku musel být kdosi, kdo dal pomyslné pyramidě základní tvar a určil úhel sklonu jejích stěn. Je-li příliš tupý, konečné dílo nedosáhne potřebné výšky, příliš ostrý vede k nestabilitě a zhroucení. Znamená to tedy, že v případě vrstvené pyramidy musí být už ta nejmenší, „vzorová“, naprosto dokonalý výtvor. Řídící síla STOUPÁ Z NÍ, kolmo vzhůru, v ose stále větší a výš vrstvené pyramidy – a pramálo záleží na tom, kdo právě tančí na plošince vrcholu momentálně svrchní vrstvy.
Takto zbudované dílo se nemůže zhroutit ani jako myšlenková konstrukce, protože první pyramidu, ztělesněný princip duchovní moci, nedostupně chrání všechny na ní uložené vrstvy, nesoucí neměnný vzorec. Poškozen může být vždy jen vnější pláš», což je opravitelné. Vyskytly-li se ve kterékoliv vrstvě nějaké vady materiálu, nevadí. Byly překryty a napraveny další vrstvou, čili nutností akceptovat základní nosnou ideu, zastupující u myšlenkových modelů roli gravitace.
„Náš svět“ spočívá na myšlenkovém modelu ve tvaru pyramidy. Její budování je nejvyšší prioritou, kterou známe a veškeré stavební kameny musí, a také jsou, přizpůsobovány tak, aby zapadly do stávající či budoucí vrstvy obalu, který ji má učinit ještě vyšší.
To co vidíme, a co tedy zákonitě je středem obecného zájmu, je jen právě budovaný obal – nikdo už netuší jaké je jádro a kde jsou a čemu a komu slouží skryté vnitřní prostory.
Zpět k hypotetickému „klubu zasvěcenců“.
Mnozí velikáni esoterické literatury se zmínili o okruhu, kooptujícím v případě potřeby nové členy. Patrně existuje od nepaměti. Občas z něj unikly, či spíš byly záměrně vypuštěny, informace a myšlenky, které nemalou měrou přispěly k vzniku a modifikacím světových náboženství. Dejme tomu, že tato skupina dokonale zná skutečnost a umí přesně kalkulovat cykly kosmického dění. Ze skrytého jádra pomyslné pyramidy řídí divadelní scénu na její špici. Momentálně vládnoucí „herecká vrstva“ tedy sice řídí postup budování vnějšího pláště, ale to, jak to dělá, kam až může a jaký smí použít materiál, je dáno režiséry skrytými v buňce uvnitř obrovské struktury.
Jsou zde i jiné náznaky.
Velkou pyramidu prý zbudoval předpotopní král Surid, aby v ní v období zmatků (CHU FU?) ukryl poklad znalostí tehdejšího lidstva. Tato výpověď, patrně extrakt z mnohem rozsáhlejšího povídání, neodporuje dosud uvedeným úvahám.
Pozoruhodné je, že stavba a její vnitřní struktura by jistě odolala vlivu všech myslitelných katastrof, nevyjímaje krátkodobé zaplavení nebo i průchod obrovské tsunami.
Velkou galerii lze považovat za zásobník vzduchu, umožňující přežití nevelké skupině osob v útrobách takřka hermeticky uzavíratelné stavby. Na případně prosáklou vodu byla v základech pyramidy vybudována odpovídající jímka. Původní vchod je umístěn tak, aby společně s chodbou stoupající ke galerii fungoval jako syfon. Prostory nad „královskou komorou“ pak slouží k vyrovnávání tlaku vzduchu, který by v případě uzavření větracích kanálů a zaplavení spodní části kamenné hory až do výše galerie stoupal nad únosnou mez…
Největším motorem života je touha po přežití. Dokáže věci, k nimž asi patří i Velká pyramida. Neporozumění se začalo odvíjet až od okamžiku, kdy kdosi, v dlouhém období nepotřeby podobných zařízení, nahradil slovo PŘEžITÍ v praxi zcela nepoužitelným pojmem NESMRTELNOST.
Máme tedy pohromadě všechny uvedené technické možnosti, k poslední je ještě třeba připočíst nesmírně rozvětvenou a dosud neprozkoumanou sí» podzemních tunelů, jíž je protkán například masiv jihoamerických velehor. Ke stejnému okruhu patrně patří legenda o „podzemní říši“ Agartha.
Jedním z nejpřekvapivějších důkazů celosvětové znalosti legendy o Potopě je následující text, zaznamenaný na skále znaky vysoce vyvinutého, dávno zapomenutého písma. Lidé se vrátili k primitivnějším piktogramům, ale je zjevné, že například současné „čínské písmo“ nevzniklo stylizováním primitivních „obrázků“. Jde zřetelně o zjednodušené znaky původního, propracovaného písma našich předků.
Čínský důkaz o zániku jednoho „Světa“ – původní Říše Středu. Dosud přehlížený text zaznamenaný nikde jinde neopakovanými znaky je jednoznačným varováním před biblickou „Potopou světa“. Byl před mnoha tisíciletími vtesán do skalní stěny na hoře Koulou v pohoří Chuang podle mnohem starší předlohy. Aby ho zachránil, nechal tehdy už značně omšelý nápis opsat a přeložit jeden z prvních císařů. Znění v žádném případě nemohla ovlivnit bible ani křes»anští misionáři. Ke zrodu nositele myšlenky křes»anství tehdy scházelo nejméně dva tisíce let… (Vlevo původní, vpravo modernější znaky.)
Překlad zní:
Věčný vládce řekl:
Ach rychle, shromáždi své věrné! Protože vody stoupnou a zůstanou v nich jen ostrůvky. Ale otevři dveře i ptákům a zvířatům! A věnuj se pak přípravě na dlouhou plavbu, abyste ji zavčas mohli podstoupit. Hrozně dlouho budete daleko od svých rodných, až na ně úplně zapomenete. Přežít (sídlit) budete moci jen na vrcholcích hor, jejichž lesní stráně i všechna nižší úpatí budou ponořena jako do sudu s vodou. Vaše soudnost a rozhodnost budou podlomeny a vaše srdce budou jako v síti ujařmení, neschopny žádného š»astného okamžiku (dne, roku). Neustále se budou dožadovat jen návratu do předešlých klidných dob a do uspořádaných životních poměrů. Avšak tam, kde byla předtím rozkvetlá příroda, zbudou jen pusté rokle a tam, kde byla velkolepá nádhera, budou jen holé, pomalu se z vod vynořující slepeniny. Nejhlavnější povinností tvého rodu tehdy bude vyčistit bahno a upravit zem a teprve pak začne probleskovat úsvit i k vaší vlastní obřadní očistě. Ale husté zátarasy a naplaveniny vám budou neustále překážet v dalším přesídlování. Proto v jižních částech z nich vybudujte zavlažovací kanály, jimiž se zúrodňující voda rozteče všude vůkol, čímž si navěky zajistíte pravidelné zabezpečení potravy a úrody.
A pak teprve budou všechny země obyvatelnými a vše se opět roztočí ve svém věčném koloběhu.
