Jak snadno zmizí civilizace?
Martin Janda (19. 03. 2008)
Historie zná mnoho případů, kdy některá ze vzkvétajících civilizací začala upadat, až nakonec došlo k jejímu totálnímu rozvratu a následnému zániku. Důvody k takovému vývoji mohou být různé, od střetu s jinou kulturou až po změnu přírodních podmínek. Ovšem, civilizace mohou být nebezpečím i samy pro sebe, zvláště, když špatně hospodaří se svými přírodními zdroji.
Zda má činnost člověka vliv na přírodní ekosystémy a na klima, o tom se v současnosti diskutuje po celém světě. Čím dál více vědců se přiklání k názoru, že člověk a jeho činnost přírodě spíše škodí. Ostatně, seznam vyhubených druhů, který se stále rozrůstá, hovoří za vše.
Nešťastná agarská kultura
Ještě před nějakými 3 600 vzkvétala na území dnešního jihozápadního Španělska na svou dobu vyspělá civilizace, pojmenována podle naleziště v almerijském El Agaru jako agarská. Existovala zde vyspělá několikatisícová města, která byla propojena systémem různých cest, dnes bychom řekli infrastrukturou. Civilizace se rozvíjela 900 let v relativním poklidu, než přišel zlom. Nešetrné zacházení s přírodními zdroji vedlo k ekologickému kolapsu. Agarská civilizace během několika let prostě zmizela a vědci dlouho nevěděli, co tuto katastrofu způsobilo.
Oblast okolo Granady a Sevilly, kde byla centra agarské kultury, je plná písku, léta jsou zde horká a místní rostlinstvo trpí častými požáry. Výzkumníci se soustředili na vzorky zkamenělin různých druhů pylu z usazenin nahromaděných v půdě pohoří Baza a Gádor. Dostali se do maximální hloubky něco přes čtyři metry až ke skalnatému podloží. Jejich cílem byla rekonstrukce ekosystému z doby, kdy zde Agařané spokojeně žili, a z výsledků chtěli vyvodit, jak se vyvíjelo životní prostředí v této části Španělska. „Zjistili jsme, že před 5500 lety se místní klima začalo měnit, bylo sušší, ale vegetace se přizpůsobila a ke kolapsu ještě nedošlo,“ říká španělský odborník na rostlinnou biologii José Carrión.
Záhada zániku rozluštěna
Co se tedy vlastně stalo? Civilizace se zprvu pomalu a poté čím dál prudčeji rozvíjela. Po celou dobu však seděla na neviditelné časované mině. Agarská kultura vlastně pohltila sama sebe.
Zhruba okolo roku 2000 před naším letopočtem byl rozvoj agarské civilizace takový, že potřebovala stále více zdrojů. Populační křivka prudce stoupala a každý člověk pochopitelně potřeboval obživu. Agarská kultura, snad vlivem nezkušenosti, se zachovala podle hesla Po nás potopa. Zintenzívnila se důlní činnost, proběhlo rozsáhlé odlesňování. Nárůst populace vyvolal i zvýšený zájem o zemědělskou půdu. Agařané tedy vypálili ohromné množství lesního porostu, ze kterého se stala orná půda. Drancování přírodních zdrojů nabralo nebývalých obrátek.
Úpadek bohaté civilizace
Tato expanze si však vyžádala svou daň. Už v roce 1800 před naším letopočtem se krajina, v níž agarská civilizace sídlila, proměnila v porosty houštin a trnitých křovisek. Pak během necelého desetiletí, což je neskutečně krátká doba, se vytratila místní biodiverzita, tedy rozdílnost všech živých systémů, a rozklad ekosystému byl dokončen.
Co tento vývoj znamenal pro lidi, kteří zde tehdy žili, si lze snadno představit. Prostředí se už nedokázalo vzpamatovat. Zmizelo dřevo, jeden ze základních prostředků pro stavby obydlí. Procento písku v půdě se neustále zvyšovalo, až bylo nemožné ji nadále obdělávat a bylo znemožněno i pastevectví. Několik desetiletí agarská kultura ještě živořila, ale v souboji s drsnou přírodou nemohla obstát. Zhoršená hospodářská situace vyvolala sociální napětí a postupnou vnitřní rozpad. Okolo roku 1600 z kdysi slavné civilizace zůstaly již jen trosky.
Ekologická sebevražda
S trochou nadsázky se dá říci, že agarská civilizace spáchala ekologickou sebevraždu. Obvykle se tvrdívá, že naši předci dokázali s přírodou žít v souladu. Případ Agařanů však dokazuje, že toto konstatování nemusí být stoprocentně pravdivé. A Agařané nejsou zdaleka jedinou kulturou, která své přírodní zdroje vysála takovým způsobem, že si tím vlastně vrazila dýku do srdce. Podobně dopadly i některé starověké americké civilizace, například ta, která se v roce 3000 př. n. l. náhle objevila v Norte Chico ve středním Chile a stejně tak náhle v roce 1800 př. n. l. zanikla.
Ekologický rozvrat zničil i jednu z civilizací na indickém subkontinentu. Harappská civilizace zde prosperovala někdy mezi roky 3250 až 2750 př. n. l. V roce 1831 tu britští archeologové objevili trosky velkého sídliště z pálených cihel. Postupně tu byly odkrývány pozůstatky dalších velkých měst. Ulice byly pravoúhlé a nechyběly přepychové paláce, lázně, chrámy i vodovody a kanalizace. I tato kultura během několika let z ničeho nic zanikla. I když, vše má svůj důvod a katastrofa harappské kultury jej měla také. Harappané špatně hospodařili s vodou, když ji neustále odváděli z řek do zavlažovacích kanálů, a i zde nabralo odlesňování obludných rozměrů.
Memento i pro nás
Jsou lidé současnosti poučenější? Dokáží si vzít příklad z nešťastných kultur, které si samy podřezaly větev, na které seděly? Uvědomuje si společnost, jak ekosystémy dokáží být křehké?
Nikdy v historii lidstvo nedisponovalo takovými znalostmi jako nyní. Ale i přesto se zdá, že jsou zatím zoufale nedostačující, otazníky okolo změn klimatu budiž toho důkazem. Vědomosti a zkušenosti, které lidstvo má, by však měly stačit k tomu, aby se svými přírodními zdroji jednalo šetrněji. Že se tak neděje, názorně ilustrují dva příklady.
Pokud se vymýtí lesy v nějaké oblasti, je to průšvih, ale „jen“ lokálního charakteru. Ovšem to, co se děje již několik desetiletí v Amazonii, nemá obdoby. Amazonskému deštnému pralesu se přezdívá plíce planety, protože je zde produkována značná část kyslíku, který je pro život na Zemi nezbytný. Jen za posledních pět měsíců zde přitom při nelegální těžbě dřeva zůstala paseka o velikosti 7 000 kilometrů čtverečních, což odpovídá rozloze celého plzeňského kraje. Brazilské úřady se sice dušují, že těžbu dřeva v Amazonii hodlají zastavit, ale jakým způsobem, to zřejmě samy nevědí. Zatím vyslaly do nitra země speciální agenty, které mají hlídat místní farmáře. Ovšem, při pověstné míře korupce v latinskoamerických zemích je otázkou, zda tento krok přinese své ovoce.
Dopadneme jako Agařané?
Krátkodobé ekonomické zájmy suverénně drtí zájmy dlouhodobější, které by měly udržet naši planetu trvale obyvatelnou. Tam, kde se fatálně spálila agarská kultura, strká svou ruku i současná civilizace. Brazilští farmáři využívají situace na světových trzích, kde ceny zemědělských výrobků prudce vystoupaly vzhůru, a zvyšují svou produkci. Na mýtinách, kde stával prales, se pak pěstuje sója a chová dobytek. Neviditelná ruka trhu zde sice funguje, ale deštný prales dokáže vysázet jen stěží. Světový fond na ochranu životního prostředí přitom varuje, že pokud se nepodaří zastavit kácení, do roku 2030 by mohlo zmizet až šedesát procent rozlohy amazonského deštného pralesa.
Druhý příklad nenajdeme v horkých a vlhkých tropech, nýbrž na opačné straně planety, v ledových příkrovech Arktidy. To, že led z této oblasti pomalu mizí, je všeobecně známou věcí. Záběry rozpadajících se ledovců, které v minulosti nikdy netály, oběhly celý svět. Arktida hraje pro celosvětové klima podobně důležitou úlohu jako Amazonie, ostatně celý globální ekosystém je úzce propojen. S ubývajícím ledem se v Arktidě zpřístupňují oblasti, do kterých mohl dříve dorazit jen vyčerpaný polárník. A právě tyto oblasti mohou být ekonomicky využitelné. Hned pět zemí – Rusko, USA, Kanada, Norsko a Dánsko si brousí zuby na tamější bohaté zásoby ropy a zemního plynu. Ovšem nejde jen o ropu. Tající led otevírá i bájnou severozápadní cestu. Pokud dopravci začnou tuto trasu využívat ve velkém, klimatické změny v oblasti se výrazně urychlí. Modely, které předpovídaly ústup arktického ledu tak budou muset být přehodnoceny, protože se zvýšeným dopravním ruchem v Arktidě nepočítaly.
Zánik agarské kultury budiž tedy i pro nás výstrahou. Přírodní zdroje nejsou ani pro nás nevyčerpatelné a narušení ekosystémů může mít dalekosáhle důsledky. „Měli bychom se z minulosti poučit. Když jsou komunity malé, tak jsou udržitelné. Problém však přichází s krutým a nadměrným vykořisťováním prostředí,“ uzavírá José Carrión.
Je zánik civilizací přirozený?
Řada filozofů byla a je přesvědčena, že zánik různých kultur je naprosto přirozenou záležitostí. Mezi takové patřil například německý filozof Oswald Spengler či jeho britský kolega Arnold Toynbee. Ten proti pozitivistickému evolucionismu, kam lze například zahrnout i Marxovo učení, rozvinul koncepci směny civilizací, z nichž každá prochází stadiem vzniku, růstu, úpadku a rozkladu. Hybnou silou civilizací jsou podle Toynbeeho tvůrčí elity, vedoucí za sebou inertní masy. Toynbee ještě ve třicátých letech minulého století věřil, že západní civilizace má v sobě značný potenciál. Zda by za tímto svým tvrzením stál i dnes, toť otázka.
Amazonie
Amazonie má rozlohu na 5 milionů km2, a je tedy téměř dvakrát větší než celá Evropa. Zabírá dnes 56% celkové rozlohy Brazílie, ale žije zde jen asi 7% z celkového počtu obyvatel. Lidé žijí hlavně v okolí měst, kterých tu skutečně není mnoho. Amazonský deštný prales je největší džunglí na světě s nejbohatší flórou a faunou. Zatím. Celá síla oblasti pochází z Amazonky, která každoročně zplavuje tisíce kilometrů čtverečních svou vodou.
Převzato: http://21stoleti.cz/
