JAK VYPADÁ UFO?

POPIS LODÍ

Neidentifikovateľné lietajúce objekty zmáme pod skratkou UFO (z anglického Unidentified Flying Objects) pozorovali po celom svete mnohí ľudia od astronautov a  polotov až po farmárov a policajtov. Tieto tajomné objekty odfotografovali a nafilmovali (hoci mnoné z fotografií neskôr odmietli ako podvrhy), napísali o nich medzinárodné konferencie. Ale čo sú a odkiaľ pochádzajú? Existujú vlastne vôbec alobo sú to jednoducho výplody ľudskej fantázie?

Nečakané a záhadné zjavenia jasných svetiel, letiacich diskov, žiarivých gúľ a iných telies všemožných tvarov a veľkostí sa pokúšali vysvetľovať najrozličnejšími spôsobmi. Tieto úkazy majú tendenciu vyskytovať sa skôr vo vidieckych oblastiach než v mestách, spravidla podvečer alebo na svitaní. Ľudia ich zväčša sledovali zo zeme, i keď existuje niekoľko známych príkladov, keď ich pozorovali astronauti alebo piloti lieatadiel. O mnohých pozorovaniach UFO sa možno ani nedozvieme, lebo tí, ktorí ich videli, sa obávajú výsmechu. O čo teda ide? Mohli by to byť obrysové svetlá lietadiel, družice, guľové blesky alebo optické efekty vznikajúce pri presvecovaní oblakov slnkom. Ako tvrdia mnohí cynici? Alebo by to naozaj mohli byť vesmírne lode mimozemšťanov skúmajúce z doteraz neznámych dôvodov našu planétu? Ufológovia, ľudia, ktorí sa zaoberajú štúdiom tohto fenoménu, nepochybujú o tom, že správna je druhá teória. Čo si myslíte vy? Už ste niekedy vedeli, alebo ste sa nazdávali, že vidíte nejaké UFO? Povedali sto o tom niekomu? A uverili vám? Ak ste videli UFO, vedzte, že nie ste sami! Prečítaji si o niekoľkých najäčších svetových záhadách súvisiacich s UFO a vytvorte si vlastný názor.¨

Prípady UFO

„A ajhľa, zo severu sa prihnala krútňava, veľký oblak obklopený ohňom. Zo stredu ohňa vytryskla jantárová žiara a z nej vystúpili štyri živé bytosti. A takto vyzerali: Každá sa podobala na človeka a každá mala štyri tváre a štyri krídla. Mali rovné nohy a na nich kopytá podobné kravským, ktoré sa ligotali ako vyleštená mosadz. Pod krídlami mali ľudské ruky a ich tváre hľadeli na štyri strany sveta.“

prorok Ezekiel, Biblia – Starý zákon

Dnes sa nazdávame, že táto nezvyčajá vidina mohla súvisieť so zriedkavým atmosferickým efektom, pri ktorom pozorovateľ vidí štyri „prasiatka“ rozmiestnené v pravidelnom kruhu okolo slnka. Ale človek nikdy nevie…

Rímsky historik Livius, ktorý písal v 1. storočí pred Kristom a v 1. storočí nášho letopočtu, bol podľa všetkého zanietený ufológ. Zanechal nám záznamy o zhruba tridsiatich pozorovaniach záhadných telies či úkazov na oblohe. Pravda, treba podotkúť, že išlo o pozorovania iných osôb. Medzi iným opisuje aj to, ako roku 218 pred Kristom videli skupinu vesmírnych lodí a roku 214 pred Kristom hlúčik postáv v bielom zhromaždených okolo oltára. Livius nepochyboval, ži to museli byť návštevníci vesmíru.

Večer 1. januára 1254 skupina mníchov v Kláštore sv. Albana v Anglicku údajne spozorovala na nočnej oblohe „veľkú ľod oblých tvarov, dobre vybavenú a prenádherne sfarbenú“. Roku 1290 ďalšia skupina mníchov v Bylandskom opátstve v Yorkshire bola svedkom toho, ako im na hlavami preleteli „veľké okrúhle strieborné kotúče“.

Príbeh lietajúceho tankery

Výraz „lietajúci tanier“ vznikol v júni 1947, keď americký pilot Kenneth Arnold, ktorý sa zúčastňoval na pátraní po starom stratenom lietadle, zbadal, ako nad Cascade Mountains v americkom štáte Washington letí deväť lesklých objektov pripomínajúcich disk. Neskôr povedal, že objekty leteli ali takým štýlom, ako keď hodený tanier skacká „žabky“ ponad vodu.

Arnold bol obchodný zástupca firmy predávajúcej hasiace prístroje, no bol to zároveň aj skúsený a dôveryhodný pilot, ktorého občas prizávali k účasti na pátracích akciách. Nik nemal najmenší dôvod pochybovať o jeho slovách. Senzačný príbeh čoskoro prenikol na stránky celoštátnych i medzinárodných denníkov a záhadným objektom prischlo označenie „lietajúce taniere“.

Popoludní 24. júna 1947 Arnold vyštartoval z letiska Chehalis v štáte Washington a začal pátrať po nákladnom lietadle, ktoré sa zrútilo kdesi v horách. Za objavenie trosiek lietadla ponúkali 5000 dolárov a Arnold bol odhodnalý získať túto prémiu. Deň bol jasný a slnečný. Keď krúžil na oblasťou, v ktorej naposledy videli stratené lietadlo, jeho pozornosť upútal akýsi záblesk. Najprv sa nazdával, že to musí byť ďalšie lietadlo, azda takisto patriace k pátraciej skupine. Keď sa však zahľadel na sever ponad horské chrbty, zbadal na oblohe čosi nezvyčajné. Vo svojej knihe Príchod tanierov opisuje zážitok takto:

„Po svojej ľavici a smerom na sever som v diaľke uvidel formáciu dieviatech veľmi jasných objektov, letiacich zhruba od Mount Baker, ktoré sa držali tesne nad vrcholkami hôr a pohybovali sa nesmiernou rýchlosťou. Nevidel som, že by mali chvosty, a nepodobali sa na nijaké lietadlá, a akými sa sa dovtedy stretol.“

Deväť diskovitých objektov letelo vo výške asi 2800 metrov zoradených v dlhej línii. Každých pár sekúnd dva či tri z týchto diskov mierne zmenili smer, naklonili sa a poskočili, takže sa na ich lesklom povrchu zaligotalo slnko. dosahovali veľkosť bežného dopravného lietadla, ale boli okrúhle a nemali chvosty. Arnolda najväčšmi prekvalilo niečo iné. Keď sa pokúsil odhadnúť ich rýchlosť podľa toho, ako rýchlo sa dostali od jeného vrcholu hory k druhému, s úžasom zistil, že tieto „lietajúce taniere“ letia rýchlosťou asi 1700 km/h. O takejto rýchlosti sa nijakému lietadlu v roku 1947 ani len nesnívalo! Keď sa objekty napokon stratili v ďiake, Arnold opísal široký oblúk a zamieril k základni, z ktorej vyštartoval. Na stratené lietadlo v tej chvíli celkom zabudol.

Keď pristál, chcel ohlásiť, čo videl, miestnej pobočke FBI, ale jej kancelária bola zavretá. Preto sa namiesto toho obrátil na tlač, netušiac, akú horúčku tým vyvolá. V priebehu niekoľkých hodín začali redakcie zaplavovať telefonátmi ďalší ľudia, ktorí tvrdili, že videli podobné lietajúce taniere. Arnold sa ocitol v samom centre hysterického mediálneho šialenstva. Neskôr sa o tom vyjadril:

„Od toho okamihu, ak sa dalo usudzovať podľa množstva sráv o pozorovaniach, ktoré som spočiatku starostlivo sledoval, nemohlo trvať dlho, kým nastane čas, že čosi podobné nájde každý vo svojej garáži. Aby som zastavil čosi, čo som pokladal za masové šialenstvo, a dostal sa k poriadnej robote, odišiel so na letisko, naštartoval motor a odletel som domov…“
Arnoldov príbeh podnietil celý rad pozorovaí lietajúcich tanierov tak v hornatých oblastiach štátu Washington, ako aj v zahraničí. Úrady ich však odmietali ako halucinácie. Šéfredaktor magazínu Flying Saucer Review sa k tomuto postoju vyjadril skepticky. Možnosť, že by také množstvo ľudí trbvelo rovnakou halucináciou, sa celkom ist vymyká z hraníc medicínskej pravdepodobnosti!

Ufo za války

Nacisté vypustily na noční oblohu nad Německem něco nového. Jsou to podivné koule -,,ohniví stíhači“, letící o závod vedle křídel beaufighterů, kteří jako vetřelci letí nad Německem plnit své úkoly. Piloti při svých nočních letech potkávali tento strašidelný stroj déle než měsíc. Nikdo nevěděl, co to vlastně je. ,,Ohnivé koule“se objevovaly znenadání a provázely letadla po dlouhé míle. Zdálo se,že jsou řízené rádiem ze země. Zprávy o pozorování tohoto v novinách přetřásaného jevu si byly pozoruhodně podobné. Například poručík Schlueter ze 415. Americké letky nočních stíhačů hlásil, že v noci 23.listopadu 1944, když letěl přes Rýn, ho znepokojovalo ,,deset malých načervenalých svítících koulí“ a piloti Henry Giblin a Walter Cleary oznámily, že v noci 27.září 1944 je blízko Speyeru rušilo ,,obrovské žhnoucí světlo“, které letělo nad jejich letadlem rychlostí asi 400 km/h. Množství zpráv o těchto neidentifikovatelných objektech se shodovaly ve dvou důležitých bodech:

k letadlu se pokaždé přibližovaly ze země a obvykle způsobily poruchu v zapalovacím systému motoru. V jiných zprávách, nepotvrzených brannými silami Spojenců se naznačovalo, že tyto poruchy v zapalování způsobily zřícení několika letadel.

Německé projekty létajících talířů

Ohnivé koule zmizely z oblohy pár týdnů před koncem války. Je zajímavé,že další vlna pozorování UFO proběhla v letech 1946 až 1948, kdy mnoho lidí,počítaje v to i piloty dopravních letadel a obsluhu radarů,oznamovalo, že na obloze viděli podivné předměty ve tvaru doutníků a disků. Byly pozorovány i ve Spojených státech. 21.června 1947 oznámil Harold Dahl, že viděl předmět ve tvaru talíře letět směrem ke kanadské hranici. O tři dny později se Kenneth Arnold proslavil tím, že spatřil talířovité předměty rovněž letící ke kanadské hranici přes Kaskády, horský hřeben ve státě Washington. Vyrojilo se mnoho dohadů o tom, že Sověti a Američané využívají osob a materiálů, jichž se zmocnili v nacistickém Německu v obsazených tajných výzkumných základnách a vyvíjejí moderní letadlo ve tvaru disku.

Létající prototypy

Dohady o tom, že mezi nacistickými tajnými zbraněmi a pozorování jakýchsi létajících talířů by mohla být jistá souvislost, se množily,zejména když různé západoněmecké noviny a časopisy začaly uprostřed padesátých let tisknout články o kapitánu letectva Rudolfu Schrieverovi. Podle těchto zpráv, tento bývalý letecký inženýr Luftwaffe navrhl na jaře 1941 model ,,létajícího víčka“, který byl vyzkoušen v červnu 1942. Se svými kolegy Habermohlem, Miethem a Bellonzou pak v létě 1944 pokračoval v projektování prvního ,,létajícího disku“. V jednom podniku blízko Prahy, potom přepracovali původní návrh na větší model a nahradili původní motory modernějšími tryskami.

,,Habermohl a Schriever zvolili prstenec se značně velikým povrchem, který rotoval kolem pevné kupolovité pilotní kabiny. Prstenec se skládal z nastavitelných křídlových disků, které se daly nařídit do příslušné polohy pro vzlétnutí, případně pro horizontální let. Miethe vyvinul talíř ve tvaru disku, o průměru dvaačtyřicet metru, do něhož instalovány stavitelné trysky.“
Jiné zprávy, které si někdy odporují v podrobnostech, se však shodují ve velikosti ,,létajícího talíře“ a v jeho výšce od základny ke krytu pilotního prostoru, která činila dvaatřicet metrů. Stroj mohl dosáhnout výšky přibližně dvanácti tisíc metrů a při horizontálním letu dosahoval rychlosti 2000 km/h.

Nákres představuje plán létajícího talíře podle jednou vydané publikace BRISANT (1978).Nákres figuroval v článku o návrzích Rudolfa Schrievera.

Rudolf Schriever na konci padesátých let prohlašoval, že skutečně pracoval na válečném výzkumném projektu nazvaném ,,Projekt Talíř“. Jeho létající disk byl připraven ke zkouškám začátkem roku 1945, ale při postupu Spojenců do Německa, byly zkoušky zrušeny, stroj zničen a veškeré doklady o něm byly ve zmatku provázejícím ústup nacistů ztraceny nebo ukradeny.
Schriever zemřel zanedlouho po těchto odhaleních v předsvědčení, že všechny UFO zpozorované od konce války dokazují, že jeho původní myšlenky jsou dále úspěšně rozvíjeny.
Ale co byli oni ,,ohniví stíhači“? Odhalení jejich totožnosti nabídl italský autor Renato Vesco v knize poprvé vydané v roce 1968. Podle něho byl ,,ohnivý stíhač“ ve skutečnosti německý Feuerball (Ohnivý míč), poprvé zkonstruovaný v aeronatickém ústavu ve Wiener Neustadt v Rakousku. Byl to plochý okrouhlý letoun, poháněný proudovým motorem. Jak Vesco říka, používali jej v závěrečných fázích války jako protiradarové zařízení a psychologickou zbraň, určenou ke znepokojování spojeneckých pilotů.

,,Ohnivá záře po jeho obvodu – způsobená velmi bohatou palivovou směsí a chemickými přísadami, které přerušovaly tok elektřiny nadměrným ionizováním ovzduší v blízkosti letadla, obvykle kolem špiček křídel a na ocasních plochách – byla příčinou, že radar letadla působila silná elektrostatická pole a elektromagnetické impulsy.“

Vesco také tvrdí, že základní principy Feuerball byly později uplatněny u mnohem většího ,,symetricky kruhového letounu“, známého jako Kubelblitz (kulový blesk), který mohl stoupat vertikálně účinkem  ,,tryskového vztlaku“.

Poněvadž Britové, Američani ani Rusové pravděpodobně nikdy neprozradí, co objevili v tajných továrnách nacistického Německa, stojí jistě za to poznamenat, že v roce 1945 sir Roy Feddon z britského ministerstva leteckého průmyslu, vedoucí technické mise v Německu, podal tuto zprávu:

,,Viděl jsem dost jejich projektů a výrobních plánů,abych si uvědomil, že kdyby dokázali prodloužit válků o několik měsíců, museli bychom při vedení války ze vzduchu čelit celé řadě nových a smrtících vynálezů.“

V roce 1956 kapitán Edward J. Ruppert, později vedoucí projektu vojenského letectva Spojených států Blue Book (Modrá kniha), mohl konstatovat:

,,Když druhá světová válka skončila, Němci měli ve vývoji několik zásadně nových typů letadel a řízených střel. Většina z nich byla v počátečním přípravném stadiu, byly to však jediné zatím známé stroje, které by se přibližně projevovaly jako objekty, o nichž referovali pozorovatelé UFO.“

První hmatatelné důkazy o poválečných projektech a o výrobě ,,létajících talířů“ vyšly najevo v roce 1954. Kanadská vláda oznámila, že obrovský počet UFO, pozorovaných v roce 1951 nad Albuquerquem v Novém Mexiku, byl podobný stroji, který se pokoušeli postavit krátce po válce. Vzhledem k nedostatku přiměřené technologie byly však plány nakonec předány Spojeným státům. Další důkaz o tom, že se Spojené státy zabývají konstruováním letadel ve tvaru talíře, představuje letadlo námořních sil Spojených států, trefně zvané Flying Flapjack (Létající lívanec).

Létající lívanec , známý také jako Mořský platýs, byl okrouhlý letoun, s jehož vývojem se začalo během druhé světové války. Tehdy válečné lod’stvo potřebovalo letadlo, které by se dokázalo vznést téměř kolmo, aby mohlo startovat z letadlových lodi a které by létalo rychlostí pouze 55 km/h.

O tomto stroji se toho moc nevědělo až do začátku padesátých let. Něco málo se proslechlo teprve krátce poté, co letectvo Spojených států skončilo svůj výzkumný program – projekt Grudge (Zášt‘).

Zřejmě proto, že letadlo bylo bez křídel, vyskytly se problémy se sníženou stabilitou. Teprve pozdější model, údajně označený jako XF-5-U-I, tuto otázku vyřešil. Kolovaly pověsti že měří přes třicet metrů v průměru a má trubice s tryskami – podobající se ,,svítící okénkům“, pozorovaným tolika UFO – umístěné kolem celé okrajové hrany. Byl tvořen třemi vrstvami, přičemž střední vrstva byla o něco většího průměru než dvě zbývající. Poněvadž rychlost a manévrovací schopnosti talíře byly o něco ovládány výkonem a nasměrováním samostatných trysek, nebyla na něm žádná křidélka ( sklopné plošky na křídlech ), směrová kormidla ani žádné jiné vystupující plochy. Letadlo bylo nápadně podobné objektům popisovaným lidmi, kteří údajně viděli UFO.

Výzkum talířových letadel však modelem XF-5-U-I neskončil. Jedenáctého února roku 1953 přinesl Toronto Star zprávu, že v podniku Avro-Canada, v Meltonu v Ontariu byl vyvinut nový létající talíř. Šestnáctého února informoval ministr výroby pro obranu státu kanadskou poslaneckou sněmovnu, že Avro-Canada pracuje na prototypu ,,létajícího talíře“, který dokáže letět rychlostí 2400 km/h a stoupat kolmo vzhůru. Ředitel firmy Avro-Canada potom napsal do Avro News, že konstruovaný prototyp je tak revoluční, že všechny ostatní typy nadzvukových letadel budou v porovnání s ním směšně zastaralé. Oficiální název nového letadla zněl Avro Car .

Avro Car navrhl ing.John Frost.

Od roku 1960 však konstruktéři oficiálně oznámili, že od projektu bylo upuštěno. Prototyp létajícího talíře z Avro je teď‘ v muzeu letectva Spojených států ve Fort Eustis ve Virginiia a vlády Kanady a USA v dojemné shodě tvrdí, že konstrukcí létajících talířů se již nezabývají.
Je to však pravda? Určitě tu zůstává možnost, že vlády Kanady, Spojených států a Ruska ve vývoji vysoce moderního talířového nadzvukového letadla pokračují. Jestliže se těmito projekty zabývají, musí jim být jasné, že takové stroje prostě není možné zkoušet v úplné tajnosti. Docela dobře se tedy mohly vytvořit kouřovou clonu ze zmatku. Pověstí i podporování pozorovatelů UFO a teď si mohou se svými stroji létat zcela bez obav.

Útok ufonů na Los Angeles

V noci na 25.2.1942, necelé tři měsíce poté, co byla Amerika proti své vůli zatažena do druhé světové války, se nad západním pobřežím u Los Angeles objevila velká formace blíže nezjištěných předmětů. Městská protivzdušná obrana neztrácela čas a v domnění, že by to mohl být začátek nečekaného útoku Japonců ve stylu Pearl Harboru, zahájila palbu. Během dvaceti minut bylo vypáleno asi 1500 protiletadlových střel, které mnohokrát zasáhly cíl. Žádné nepřátelské letouny však nebyly kupodivu sestřeleny, ačkoli nevybuchlé střely poškodily mnoho domů a veřejných budov a připravily o život celkem šest civilistů. Následující den byl ve znamení téměř naprostého zmatku. Ráno bylo všem zcela jasné, že u pobřeží nekotví žádná japonská invazní flotila. Výpovědi očitých svědků z řad obyvatel Kalifornie svědčily o tom, že ať‘ se předešlé noci objevilo na obloze cokoli, nebylo to v žádném případě konvenční nepřátelské letadlo. Podle nich zůstal ve výšce zhruba 300 metrů viset jakýsi velký kulatý objekt a okolo něj a proti němu vybuchovaly protiletadlové střely. Jeden novinář, pracující pro Los Angelský Herald Express, si byl naprosto jist, že viděl, jak mnoho střel vybuchuje bez viditelného účinku přímo ve středu letadla. Neobvyklý objekt, který posléze proletěl pomalou rychlostí nad pobřežními městečky mezi Santa Monikou a Long Beach, zmizel nakonec z dohledu na otevřeném moři. Přestože se pohyboval pomalu, jen málokdo, kdo jej spatřil, věřil tomu, že šlo o řiditelnou vzducholoď‘ (která by v každém případě vyletěla do vzduchu po prvním přímém zásahu, který dostala). Co tedy přesně představoval tento objekt a další malé předměty, jež jej doprovázely? Lidé po celém Los Angeles si kladli stejnou otázku.

Vysoce postavení vojenští důstojníci se ocitli na rozpacích, což bylo pochopitelné. Byli zmateni nedávnou přítomností oněch předmětů a příliš očividnou neschopností svých střelců dostat je na zem. Protože uvažovali o různých možnostech a nikdy nevydávali žádné informace, věděli nyní, že bude obtížné dodat americkým obyvatelům nový pocit jistoty. A tak se rozhodli, že celý příběh zastaví. Následujícího měsíce prohlásil ministr vojenských námořních sil John Knox, že nad západním pobřežím vlastně nebyla žádná blíže neidentifikovaná letadla a že odpálení protivzdušných střel zavinil planý poplach. Není pochyb o tom, že si washingtonští novináři uvědomovali v oněch těžkých časech národní zájmy a proto přijali vysvětlení bez poznámek.

V Kalifornii však byla situace poněkud jiná. V Los Angeles posloužilo prohlášení pouze k tomu, že popudilo veřejné mínění a místní media neztrácela čas a odsoudila je jako křiklavou a nepřesvědčivou válečnou propagandu. Titíž novináři však zjistili, že jejich pokusy proniknout hlouběji do záhady vzdušného útoku, k němuž nikdy nedošlo, byly neustále mařeny. Jak v té době poznamenal autor úvodníku Long Beach Independent: – Okolo celé záležitosti se rozhostilo záhadné mlčení a zdá se, že se určitý druh cenzury snaží diskusi o tomto problému zastavit. – Dnes můžeme s určitostí říci, že se Independent ve svém úsudku nemýlil. Spis, týkající se této záležitosti, byl tajný až do roku 1974, kdy se jej pomocí zákona o právu na informace podařilo uvolnit. Sepsal jej generál George C. Marshall, šéf štábu prezidenta Franklina D. Roosevelta. Je datován 26.února 1942 a potvrzuje, že předešlé noci byly na obloze skutečně spatřeny blíže neurčené předměty, na něž bylo vypáleno, i když ministerstvo obrany nedokázalo objasnit jejich povahu a původ.

Spis generála George C.Marshalla představoval předěl v tajné historii dvacátého století, jelikož označuje začátek oficiálních pokusů skrývat důkazy o činnosti U.F.O. nad naší planetou.

Tato taktika pokračuje až do dnešního dne. Je běžnou praxí, že vlády na celém světě zadržují před veřejností tok informací a tvrdošíjně popírají, že to dělají.

Převzato:  http://vacek.osoba.cz/