Amerika by měla vrátit nakradené létající talíře

Toho názoru je bývalý kanadský ministr obrany, 82 letý Paul Hellyer, který byl 25. září 2005 jedním z řečníků UFO konference na universitě v Torontu. Vzbudil tím horkou polemiku v kanadském tisku. Domnívá se, že vědci v USA získali moderní technologie z analýzy vraku údajné havárie mimozemské lodě v Roswellu roku 1947.

Stejně jako mnoho jemu podobných konspiračních teoretiků tvrdí, že některé technologie do komerční sféry vypuštěny nebyly. Měly by mezi ně patřit i ty, schopné vyřešit nastávající ekologickou i ropnou krizi.

Tyto pohony jsou údajně založeny na tzv. zero point energy (často zkráceně ZPE), ale je nazývána mnoha jinými jmény. Na webserveru NASA se o této energii hovoří v souvislosti s Casimir efektem. Princip tohoto efektu je velmi jednoduchý – dvě kovové desky, pokud jsou u sebe dostatečně blízko jsou k sobě vzájemně přitahovány kvantovými fluktuacemi. Více se o tom můžete dočíst na stránce NASA, Pittburgh University, University of California a dalších stránkách.

ZPE dlouhou dobu čelilo skepticismu z absurdity energie „čerpající z ničeho“, ovšem teoretický i experimentální výzkum moderní kosmologie v roce 2003 na základně měření reliktního záření odhalil mnoho cenných informací o vesmíru, ze kterých vědci odhalili konečnost vesmíru, jeho celkový objem a překvapivá zjištění o menšinové účasti nám běžné barionové hmoty složené z atomů – totiž fakt, že my lidé, příroda, elektřina, hvězdy, planety představují pouhá 4% hmoty / energie vesmíru. Zbylých 96% tvoří energie neznámé povahy. Z toho 23% temná hmota a 73% temné energie.

Pak tedy ZPE nemusí porušovat nám známé přírodní zákony. Spíše může využívat ty přírodních zákony, o kterých naopak ani nevíme. Ještě závažnější je tvrzení, že geometrie našeho vesmíru je pravděpodobně „do sebe zbořený“ dodekahedron (dvanáctistěn) takovým způsobem, že se jeho protilehlé strany dotýkají a utvářejí tak uzavřený prostor, který nemá žádné díry, a tak zaručuje vlastnost nekonečnosti.

Tedy pokud se vrátíme ke kandaskému ex-ministru obrany, vesmírným přátelům a případné získané technologii, je stále tak vzdálená představa existence takových, magicky pokročilých technologií, když uvážíme ohromný dopad případného potvrzení nového vědeckého paradigmatu? Bývalý ministr Hellyer není jediným člověkem v podobné význačné pozici, kdo s naprostou vážností hovoří o utajovaných mimozemských technologiích. Jako dalšího si můžeme uvést dr. Edgara Mitchella, astrounata Apollo 14, který se rovněž účastní podobných shromáždení, otevřeně hovořících o tom, jak je tato informace potlačována. Jiný astronaut – Gordon Cooper z letu Mercury – to řekl osobně před Spojenými národy a urgoval prošetření této věci. Svým obviňováním z konspirace je velmi známý.

Tyto jeho názory včetně úryvku projevu k UN z roku 1985 je možné se dočíst i z mainstreamového CNN ve článku „Space pioneer Gordon Cooper dies – Cooper believed in UFO coverup“

Tato otázka se může zdát popkulturní fikcí, ale pokud narážíme na opravdu relevantní svědectví a je jich mnoho, neměli by potom novináři tuto záležitost prověřit? Posledních 5 let žijeme ve velmi zvláštním světě, kde nemyslitelné se stalo každodenní realitou. Pak je tedy otázka, co všechno nemyslitelné může být seriozní skutečností. Při krizi Peak-Oil, pokud existuje utajená pokročilá technologie, by byla spásným řešení možné globální krize.

Zdroj: http://www.blisty.cz/

01.02.2007 21:33 – Záhady3

Naši pravnuci nás hlídají?

Německý autor Ernst Meckelburg shrnul ve své knize UFO – Návštěvníci z budoucnosti stovky případů, kterými se věda příliš nezabývá nebo je záměrně zatajuje. Jde o příběhy lidí, kteří se během posledních patnácti set let údajně setkali s temponauty – cestovateli v čase. Pokud připustíme, že jde o pravdivou hypotézu, pak se nabízí mimo jiné i otázka, proč tu jsou.

Celých osmdesát případů kontaktů lidí s ufonauty, jak se též temponautům říká, popsal francouzský badatel Jacques Valéé jen za období let 1909 až 1962. Svědkové neboli kontaktéři přišli ve dvanácti zemích světa do styku se 153 humanoidními bytostmi. Celkem čtyřiačtyřicet z nich měřilo okolo jednoho metru, ostatní odpovídali lidským charakteristikám. Pokud svá poselství nepředávali telepaticky, použili k přenosu myšlenek některý ze současných jazyků. Tento fakt podporuje hypotézu, podle níž se skutečně jednalo o návštěvníky z budoucnosti Země.

Modrá záře

Hospodářská krize ještě zuřila, když se v zimě roku 1936 ubytoval v detroitském hotelu Uncle Sam cizinec s aristokratickým chováním. V recepci ohlásil, že měl nehodu a počká na svého přítele. V noci pak zazvonil na obsluhu. Servírka se však v tu chvíli věnovala v restauraci jiným hostům. S nervózním klientem se srazila na chodbě, když volal: „Copak nikdo neslyší?“ Mladá žena se začala omlouvat, když ji muž přerušil: „Dobře, ale přinejmenším…“ To byla poslední slova, která od něho kdy kdo slyšel.

Vzápětí světla v budově zhasla, návštěvníka obklopila modravá záře a poté vyběhl do mrazivé noci. Personál nevěřil vlastním očím, když majitele podniku, který za neplatícím hostem vyrazil, srazil výboj elektrického proudu k zemi. Překvapení však nebralo konce. V pokoji cizince zůstal dopis, jehož obsah byl vskutku podivný. Adresáta „Harryho“ v něm pisatel přímo zoufale žádal o schůzku: „Snad mně dokážeš pomoci. Jinak budu muset žít navždy ve světě, který není mým…“

Muže obklopeného modrým světlem pozorovali svědkové již v létě téhož roku v New Yorku. V Detroitu se však po něm definitivně slehla zem. Jednalo se o temponauta? Pokud ano, podařilo se jej zachránit z časové pasti, v níž se v roce 1936 ocitl?

Neznámá tinktura

Ufonauti mohou být nositeli nepředstavitelných vědeckých poznatků. Vzpomeňme si jen, co všechno umí ve slavném českém sci-fi seriálu Návštěvníci na první pohled obyčejná terénní Lada Niva. Jedna věc je ale fantazie filmařů, druhá pak realita. V ní se často setkáme s ještě záhadnějšími příhodami. Své o tom určitě věděli tři členové narychlo sestavené komise britské vlády, kteří prověřovali nabídku záhadného vynálezce Johna Andrusse.

Do té doby neznámý muž tvrdil, že za použití minimálního množství speciální směsi dokáže vyrobit superlevné palivo pro automobilové a lodní motory. Lze si dobře představit, jaký zájem měla o tuto substanci třeba armáda. Možná i proto obdržel Andruss na svůj projekt zálohu ve výši závratných 250 tisíc liber. Pokus, který měl dokázat pravdivost jeho tvrzení, přitom dopadl nad očekávání dobře. Zpočátku skeptické vládní grémium nechalo naplnit nádrž vybraného motorového člunu obyčejnou mořskou vodou. Sebevědomý chemik do ní nalil neznámou tinkturu a posádka poté bez problémů nastartovala! Experti neskrývali svůj obdiv a zájem.

Rozhodující experiment se uskutečnil na závodním okruhu v Indianapolis. Sportovní automobil podával výkony k plné spokojenosti zástupců britského státního aparátu. Dnes už není jasné, proč se klíčové a nakonec úspěšné zkoušky nezúčastnil i sám Andruss. Jisté je, že ho už nikdo nespatřil ani po veledůležitých testech ve Spojených státech. Zmizel podobně jako středověcí alchymisté, kteří po sobě zanechávali v nejlepším případě jen lahvičku s malým množstvím zlatotvorné tinktury. V tomto případě však směs oživující mořskou vodu došla úplně. Možná i Andruss byl cestovatel v čase, jenž si nakonec uvědomil, že se ocitl v nesprávný čas na nesprávném místě.

Skalní kresby

Temponauti nejsou fenoménem posledních sta let. Pravděpodobně se s nimi setkali i australští Aboriginálové. V roce 1977 objevil pilot a badatel Percy Trezise pod skalním převisem poblíž městečka Laury řadu prehistorických kreseb. Mezi záhadnými bytostmi lze identifikovat například ptáka Emu nebo domorodého ducha – quinkana. Co však říci na vyobrazení bílého muže v šortkách a tričku?

Dnešní sportovní oblečení asi nebylo před třinácti tisíci lety módním trhákem. Jenže právě tak je podle radiokarbonové metody tento artefakt starý. Kdo asi stál neznámému autorovi modelem? Trezise na místě objevil celkem 397 kreseb. Vypovídají pouze pouze o výtvarném nadání původních obyvatel Austrálie?

Loď ve vzduchu

Revoluční Francie už v roce 1790 dávala svým synům pocítit, že ne každý převrat musí být nutně sametový. Ve zjitřené společenské atmosféře, kdy se stále více lidí začínalo – mnohdy oprávněně – bát o vlastní krk, zcela zanikla senzační událost.

Dne 12. června dopadla na vrch poblíž Alenconu obrovská koule. Podle zprávy policisty Liabeufa vystoupil z objektu člověk v oděvu těsně obepínajícím tělo, který před sroceným davem utekl do lesa. Objekt se poté doslova rozpadl na prach. Útěk cizince lze hodnotit jako rozumný počin. Ne všichni ufonauti měli takové štěstí. Někteří kontaktéři totiž skončili – zejména v raném středověku – na hranicích coby čarodějové. Samotné temponauty se chytit nepodařilo, a proto údajné „ďábelské mámení“ museli odskákat alespoň ti, kteří svá tvrzení o únosu „démony“ nebo „vzdušnými sylfy“ neodvolali.

Někdy však setkání s cestovateli časem může proběhnout i zcela klidně. Irský rukopis Komungs Skigga z roku 950 uvádí, že během mše v městečku Cloera se z oblohy spustila kotva zavěšená na řetězu a zabodla se do vrat kostela. Věřící spatřili loď jakoby plující na vlnách neviditelného oceánu. Jeden z námořníků skočil přes palubu. Ve vzduchu se pohyboval jako ve vodě, a „potopil“ se až k dvojramennému bodci. Ten se marně snažil před fascinovaným davem uvolnit, aby pak opět vystoupal vzhůru. Posádka pak kotvu odřízla a odplula.

Vzácný artefakt zůstal do kostelních dveří vetknutý po několik staletí. Badatele na tomto příběhu fascinovalo prolnutí dvou světů, k němuž došlo zřejmě nedopatřením. Lidé na palubě lodi si zjevně vůbec neuvědomovali přítomnost věřících. Vnímali jen liduprázdný oceán.

Příliš krátký let

K další zajímavé událost došlo v druhé polovině 20. století. Televizního technika Sidneyho Padricka v noci z 29. a 30. ledna prý uneslo z pláže Manresa u známého kalifornského městečka Monterey UFO. Na palubě lodi si pak údajně povídal s mužem s výrazně špičatým nosem a s dlouhými prsty u rukou. On i ostatní humanoidní bytosti ve stroji byli oblečeni do kombinéz bez zipů, jejich boty sahaly až k bokům. Nakonec ho opět na pláži vysadili.

Příhodu podrobně zaznamenali důstojníci amerického vojenského letectva a doporučili Padrickovi, aby se o ní příliš nešířil. Podle dochovaných zpráv jej však pokládali za věrohodného svědka. Kontaktér jim však nemohl sdělit o bytostech na palubě víc podrobností – na to byl let příliš krátký.

Pokud se cestovatelé z budoucnosti občas ocitnou v našem světě, jak nás asi vidí? Nabízí se i druhá otázka: zasahují do dění, nebo jen monitorují události v rámci jakýchsi exkurzí do minulosti?

Zdroj: http://novyvek.com/