Cesta za lepší kvalitou života

Interview s Ashinem Ottamou

(Dotek, 12/1996)

Buddhistický mnich Ashin Ottama, původním jménem Pavel Smrčka, strávil posledních 27 let mimo svoji domovinu ve Švýcarsku a Barmě. Tento rok navštívil Českou republiku, aby hovořil o závislosti mezi životní etikou a kvalitou našeho života. Během svých návštěv také vedl meditační kursy všímavé pozornosti.

Otázka: Je nezvyklé, že někdo, kdo se obléká do tak exotického oděvu mluví česky. Váš způsob života a vaše životní orientace je snad ještě méně obvyklá.

Před pěti lety jsem v Barmě přijal ordinaci „bhikkhu“ – trochu nepřesně se to překládá jako „buddhistický mnich“. Oblečení a způsob života bhikkhu se může jevit nezvykle; je to forma tradovaná beze změny po dva a půl tisíce let. Důležitější je ale smysl za touto formou. Bhikkhu je někdo, kdo si dostatečně jasně uvědomil, že jeho život je omezen a limitován v mnoha ohledech a snaží se o nápravu.

Na zlepšení vlastního života pracuje skoro každý, k tomu si přece nepotřebujeme holit hlavu!

Ne každý si je plně vědom rozsahu a hloubky problému a tím pádem většina lidí na to jde nedostatečným způsobem nebo z nesprávné strany. Obvykle zlepšujeme svůj život tím, že se snažíme odstraňovat překážky z cesty, pokoušíme se překonávat naše mentální blokády, děláme předsevzetí, pracujeme na posílení našich slabostí a pod. Toto všechno je dobré, ale nepostihuje to kořen problému. Já se snažím být tak trochu „profesionálem“ v této věci: vlastní pokusy se mi moc nedařily a tak jsem si nechal poradit od zkušenějšího.

Tím zkušenějším byl pro vás jistě Buddha. Kdy jste se setkal s jeho učením?

To už je hodně dávno. Po absolvování typografického učiliště jsem začal v Praze večerně navštěvovat výtvarnou školu. Více než výtvarničení mě ale v té době zajímala ta trochu bohémská atmosféra. Nekonečné diskuse s mými přáteli na různá témata nakonec vyústily do té nejzákladnější otázky: Má všechno to lidské snažení nějaký význam? Má tento svět a můj život v něm vůbec nějaký smysl?

Lidé vylepšují život již nejméně dva tisíce let. Dvě stě let na tom pracujeme intensivně; posledních sto let na to jdeme dokonce vědecky a jaký je výsledek? Zlepšení životních podmínek a rozvoj techniky jsou neblaze vyvažovány novými negativními důsledky civilizace. Nevím, ze které strany se na to díváte vy, ale já nemám dojem, že se obecná kvalita lidského života nějak zlepšila. A kvalitu lidského života neměřím podle počtu prodaných knih nebo hodin, které potřebujeme k obcestování zeměkoule, nýbrž podle toho, jak naplněný je život lidí, jaká je jejich kapacita skutečného štěstí, jak dalece trpí bolestí a strastí. V krátkodobé perspektivě jakoby život šel dopředu; s větším odstupem se poslední smysl lidského snažení začne měnit ve veliký otazník: nejpozději za pár miliard let naše zeměkoule shoří v rozpínajícím se, vychládajícím slunci…

Pražské jaro 68 a následující srpnové události dodaly konci mé vojenské služby speciální kolorit a vzbudily zájem o svět. Využil jsem první příležitosti a odjel do Švýcarska otevírat nové duševní horizonty, poznávat jiný styl života. Krátce na to jsem se setkal s učením Buddhy v jedné malé knížce. Ten extatický šok, který to u mě vyvolalo, byl způsoben hlavně tím, že Buddha zodpověděl bezezbytku všechny otázky mé mysli i hledajícího srdce. Navíc nepřímo potvrdil moje neblahé tušení, že totiž život a celá existence jako taková žádný hlubší smysl nemá. V propasti času se vše jen donekonečna cyklicky opakuje: světy vznikají a zanikají, celé „veškerenstvo“ vzniká a zaniká v rytmu eonů. Buddha konstatoval neblahou skutečnost ale zároveň ukázal, že životu smysl a směr můžeme dát. A tak jsem se rozhodl použít tento život na to veliké dobrodružství přiblížit se co nejvíce cíli, který Buddha označil jako to nejjemnější štěstí a volnost srdce, mír Nibbány.

Ve Švýcarsku jste potom začal meditovat. Jak dalece se vám podařilo přiblížit se Nirváně?

Asi tak o rok později jsem najal malou horskou chatu a v zimě jsem se tam stáhnul na 4 měsíce k mé první intenzivní meditaci. Bylo to velice obtížné a dramatické období velkého utrpení ale i neuvěřitelné vnitřní přeměny. Z této meditace jsem odešel jako jiný člověk. Ale opět se potvrdilo, že zážitky z meditace nevyřeší všechno. Jistá část této přeměny je trvalá. Tato část se dá nazvat pokrokem na cestě osobní zralosti, kdy člověk „odroste“ některým neprospěšným tendencím a zájmům a také docení že je, jaký je. Začne mít sám k sobě lepší poměr, začne být svým vlastním přítelem a tím pádem začne žít v lepším vztahu a harmonii i ke svému okolí. Tato část přeměny, ač zásadní, je relativně nenápadná a lidé si jí málo všimnou. V této oblasti se člověk praxí meditace vhledu skutečně stává svobodnějším. A pak je tu druhá, více zřejmá a zjevná část proměny, kdy meditující prožívá nevyslovitelné, hluboké štěstí, radost a krásu, „spojení s vesmírem“ a podobné věci. Vysoká úroveň mysli zpravidla po jisté době zase opadne. Ten kdo ulpěl na tomto pozlátku meditace, na těchto nepodstatných, průvodních zjevech, ten si pořádně odře nos. Blažené stavy meditace jsou pomíjivé a ten, kdo je považuje za stěžejně důležité dostane depresi, když se rozplynou.

Doporučil byste meditaci každému?

Intenzivní meditace je náročné cvičení, které vyžaduje silnou motivaci a není tudíž pro každého. Intenzivní formu praktikování také nemohu doporučit mentálně labilním lidem. Ale najít si půl hodiny, vzpřímeně si sednout a pozorně sledovat vlastní dech, to má blahodárný účinek pro každého. Denní pravidelná meditace 20 – 40 minut působí na každého jako balzám, jako osvěžující mentální sprcha.

Pozorovat vlastní dech je jistě dobré pro začátečníky, ale jaká je ta pokročilejší instrukce?

Všímavé pozorování vlastního dechu je základní instrukce, která vede jako zlatá nit až k plnému osvobození. Jestli tomu nevěříte, tak si to zkuste. Budete překvapen, jak se vám to nebude dařit.

Ale nějak se dostáváme z proporce. Mluvíme o intenzivní meditaci, jako kdyby to byla jediná cesta ke zlepšení života. V pravdě, meditace je cvičení a příprava, která by nám měla pomoci a měla by nás vybavit na ten hlavní „meditační objekt“, totiž na náš život. Zde „spirituální“ stejně jako „světská“ cesta se spojuje v jeden směr: odstranit zbytečné utrpení z našeho života. Skoro každý člověk si je vědom, že velkou část životních těžkostí si vlastně dělá sám. Naše problémy nejsou reálné, to my si je tvoříme a pak zveličujeme. Ale tato tendence v naší mysli je skutečná a existující.

Je to tedy tak, že Buddhovo učení vidí řešení problému lidské existence v odstranění nebo ve vyčistění těchto mentálních „uzlin“?

Buddhovo učení je nauka, která je zaměřena na kultivaci mysli. My neprožíváme život naším tělem, žijeme naší myslí. Kvalita a úroveň naší mysli určuje kvalitu a úroveň našeho života. Naše tělo je v procesu života pouhým prostředníkem. Když naše mysl bude volná a bez deformací potom i náš život bude smysluplný, šťastný a naplněný.

Co je ale základní příčinou všech mých těžkostí, proč trpím? Peníze? Rodiče? Traumata z dětství? Nesprávná diagnosa snižuje vyhlídky na zlepšení. Největší přínos Buddhy byl snad v tom, že přesně rozpoznal základní příčinu všech nežádoucích věcí v životě: chtění. Touha a z toho vyplývající ulpívání na požitcích, na názorech, na představě sama sebe to je ten základní zdroj neprospěšného a zcela zbytečného utrpení v našem životě. Když mysl bude plná chtivosti, nenávisti a zaslepenosti, život se stane strastiplným problémem.

K tomuto tématu bych se chtěl ještě vrátit; teď mě ale přišla jiná otázka: jak souvisí sledování dechu v meditaci se snižováním intenzity chtivosti, nenávisti a zaslepenosti?

Správný druh meditace praktikovaný správným způsobem mysl posiluje, zklidňuje, čistí, kultivuje a otvírá. Je to proces, který působí na mnoha různých úrovních. V meditaci se také učíme nereagovat na příjemné podněty chtěním a na nepříjemné odporem. Mysl, která je ovládána vlivy chtivosti a nenávisti je jako pokroucené boubínské zrcadlo. Když odstraníme vlivy, které naši mysl deformují, začneme věci vnímat ne jak se normálně jeví, nýbrž tak jak skutečně jsou. Mezi tím je jemný, ale zásadní rozdíl. Tím se zmenšuje naše zaslepenost.

Vidět, jak tyto 3 kořeny všech neprospěšných věcí fungují, jak deformují mou mysl a jak vytvářejí všechnu neutěšenost mého života je jedna část. Vidět, že 3 opaky, totiž nesobeckost, přátelství a chápání, mysl čistí a zjasňuje je druhá část cesty ke zlepšení situace. Tendence žádosti, odporu a mentální deformace jsou v naší mysli velmi silně zakořeněné. Tyto neblahé sklony je potřeba zmenšovat všemi dostupnými prostředky; meditace vhledu je jeden silný pomocník.

Mluvíte o odstranění ulpění. Myslíte, že je možné vést zodpovědný a platný rodinný a společenský život bez jisté zaangažovanosti a zapojení do lidského dění?

Nemluvím vůbec proti angažovanému, dynamickému životu. Říkám ale, že ulpívání přináší do našeho života mentální ztěžklost, nepružnost a setrvačnost. Všechno má tendenci vznikat a zanikat. Když zaniknou věci nebo hodnoty na kterých lpím, budu trpět. Úplně zbytečně. Tvrdím, že angažovaný, dynamický život, jak v rodině tak i ve společnosti, bude bez ulpívání lepší a prospěšnější pro všechny.

Ale jistě uznáte, že lidé i společnost se musí držet nějakých hodnot, morální vakuum, tak rozšířené v minulé i současné české společnosti nese v sobě skutečné nebezpečí!

Jedna z nejdůležitějších věcí, které se snažím lidem vysvětlit, je právě přímá souvislost našeho etického standardu a štěstí našeho života. Ale opět, mohu se přidržovat a řídit etickými i jinými hodnotami aniž bych na nich musel lpět. Ulpívání i na dobrých názorech věci nikdy neprospěje.

To tedy znamená nelpět na vlastním životě, nelpět na štěstí vlastní rodiny, nelpět na představě, že by se jiným lidem mělo pomoci, nelpět na pocitu zodpovědnosti.Ulpění na Buddhově nauce zajisté netvoří výjimku!

Netvoří. Chránit svůj život i život jiných lidí mohu bez ulpění mnohem efektivněji. Pomáhat lidem s utkvělou představou, že jim musím pomoci protože se oni beze mne neobejdou je špatný přístup, který znehodnocuje moji činnost. Mnohem lépe pomohu nejen člověku v nouzi, ale i sobě samému, když si přestanu hrát na spasitele a pomohu, protože je to přirozené a rád to dělám.

Výraz základního pozitivního postoje a respektu k životu spočívá v tom, že než něco začnu kritizovat a předělávat, uvědomím si napřed hodnoty, které tam již jsou. A když rozšířím volnost vlastní mysli tímto způsobem, mohu se pak mnohem lépe aktivně zasadit o zlepšení kvalit žití, aniž při tom sám budu trpět.

Myslím, že vidím, co máte na mysli. Ale ještě k tomu tématu cyklického opakování vzniku a zániku. Buddhismus věří v nekonečné převtělování. Věříte tomu také vy osobně?

Otázka přerozování se stala na Západě jistou módou. Ne že by tomu mnoho lidí skutečně věřilo, ale lidé s touto představou rádi koketují, takže na večerní párty u našeho kolegy můžeme slyšet: „Moje manželka byla v minulém životě krokodýl, ale v příštím životě se určitě narodí mezi nebeskými muzikanty…“

Nebylo by přesné tvrdit, že na převtělování věřím, jako spíš, že teorii přerozování považuji za velice pravděpodobnou. Možná, že se vám to jeví jako trochu bizarní pojetí, ale když si vezmete představu, že smrtí naprosto všechno definitivně končí, nejste na tom lépe. Materialisté mají obavu ze smrti, protože věří že smrtí docela zaniknou. Lidé asijských duchovních systémů mají naopak obavu, že se budou přerozovat donekonečna – narození, smrt, narození smrt… Lidský život je ve „veškerenstvu“ klasifikován spíš jako dobrá a výhodná forma existence, ale tak výborné to zase také není: nemoci, mentální limitace, zklamání, frustrace, války, strádání…Sám za sebe mám dojem, že po desáté, nejpozději po sté repríze bych toho měl tak akorát dost..

Dost podobně se stavím i k otázce jiných forem života ve „veškerenstvu“. Bytosti se podle této teorie přerozují do různých existenčních úrovní, do různých „světů“, nebo jak já říkám, do různých hustot skutečnosti. Nechci vás těmito tématy zatěžovat, ale řekněte mi, jaká je pravděpodobnost, že mými smysly vnímám všechno, co existuje? Jestli jste trochu přemýšlivého založení, tak si uvědomíte, že evidentně existují věci a fenomény, které nevnímám. Televizní a radiové vlny doslova pronikají mojí hlavou a přesto ty stovky hlasů a obrazů naprosto nevnímám. A kdybych se zeptal, jaká je pravděpodobnost, že existuje víc toho co nevnímám než toho co vnímám, asi uznáte, že docela pravděpodobně existuje mnohem víc toho, co nejsem schopen vnímat, než toho, co mými pěti smysly mohu registrovat a obsáhnout.

Buddhovo učení má ale smysl i pro toho, kdo se těmito věcmi nezabývá. V učení jde o odstranění životní nedostatečnosti, o odstranění zbytečného utrpení, které si nevědomě sami vyrábíme. A to je universální hodnota, která má platnost pro každého.

Ale ještě jedeno ožehavé téma: zmínil jste, že etické hodnoty mají přímou souvislost se štěstím v životě. Idealismus je jistě hezká věc, ale v praktickém životě, jak jistě víte, to vypadá často dost jinak.

Nemyslete si, že se přimlouvám za idealismus. I nekontrolovaný optimismus deformuje skutečnost. Jediný postoj, který uznávám, je citlivý, osvícený realismus. To znamená vidět věci tak, jak skutečně jsou.

Etické jednání zde zahrnuje kvality jako nezabíjet, nekrást, nelhat, neklamat lidi, nebýt sobecký, nepodvádět, dodržovat jistou střídmost ve smyslových požitcích a také pozitivní hodnoty jako respekt k sobě a k životu, štědrost, velkorysost, upřímnost, myslet na sebe i ostatní lidi stejným způsobem, kultivace mysli apod. Všimněte si, že v tomto případě do toho nespadají charakteristiky jako čest, „princip“, čestnost a pod.

Možná namítnete, že „morální flexibilita“, jako šikovné podvádění, správně presentovaná lež, přiměřená arogance s trochou agresivity a opovrhování povede k úspěchu rychleji než korektní jednání. Ale zde nemluvíme o jedné a té samé věci. Nemluvím zde o finančním nebo sociálním úspěchu. Co já mám na mysli je vnitřní pocit štěstí a naplnění. Asi mi dáte za pravdu, že člověk, který respektuje základní principy lidskosti bude mít po dvaceti letech jiný životní pocit než bezcharakterní podvodník.

V dětství jste dostal jistou křesťanskou výchovu, později jste byl atheistou. Jak jste se vlastně stal Buddhistou?

Kdyby mi v mém věku 17 let někdo řekl, že se stanu buddhistickým mnichem, asi bych se byl na něj soucitně usmál: „Mnichem! Blázníš?!“ O pár let později mi setkání s Buddhovým učením otevřelo přístup do nové spirituální dimenze mysli. Viděl jsem, že spirituální systémy jdou do mnohem větší hloubky než filosofie. Dokonce jsem potom začal číst i Bibli – zvláště Nový zákon. Najednou jsem to chápal, rozuměl jsem, o čem Ježíš mluvil. Zůstal jsem ale u Buddhovy nauky v neposlední řadě také proto, že Buddha vytýčil velmi jasnou a praktickou cestu.

Buddha byl úžasně moudrý člověk; on neučil žádný „buddhismus“. On objevil a učil cestu, jak se dostat ze svízele ven. Buddhovo učení má mnoho úrovní – každý si tam může načerpat prospěch podle vlastní kapacity.

Nenařkl vás nikdo z toho, že chcete v České republice založit nějakou novou sektu?

Ne, opravdu ne. Každý hned pozná, že nejsem žádný fanatik a že se také nesnažím někoho přesvědčovat. Navíc Theravádový Buddhismus, na který jsem napojen, nemá žádného „Guru“, „Božího proroka“ nebo „Spirituálního vůdce“. Učitel a žák žijí ve vztahu vzájemné pomoci – a občas si mohou role prohodit. Nikdo nemá na moudrost výlučný patent. Na jednom kursu v Americe velice přísný barmský učitel meditace dostal zdravotní potíže a jeden z účastníků kursu mu nabídl speciální masáž zad. Večer nám pak učitel s úsměvem vyprávěl jak to bylo pro něj zajímavé stát se na chvíli terapeutovým žákem a přesně následovat jeho nezvyklé instrukce.

Jak se stavíte k nebezpečí zvrácených spirituálních kultů?

Jejich počet je mnohem menší, než se obecně usuzuje, ale to nebezpečí je reálné, protože vůdce takového kultu většinou ve svou úchylnou ideu skutečně věří. S čím se setkáme mnohem častěji jsou různé skupiny, které svým charakterem patří „někam mezi“. Nabízejí nějaký ucelený, většinou terapeuticko-spirituální program a mnoha lidem tím skutečně dokáží do jisté míry pomoci. Ale na druhé straně z toho dělají byznys: zisk a žádost expandovat tam hraje větší roli, než pomoci člověku. Nezastávám názor, že pravá spiritualita by vždycky musela žít v chudobě. To je křesťanský a možná hinduistický model. Materiální a manažerské zájmy se ale se ale nikdy nesmí dostat do popředí. Jakmile někdo začne „prodávat“ spirituální věci jako mantry, instrukce, spirituální kompetenci a pod., velká obezřetnost je namístě. Jako indikátory, které by měly vzbudit velikou opatrnost a oprávněné pochyby o správnosti spirituální skupiny bych uvedl: požadavek bezvýhradné poslušnosti, náznaky fanatismu, nemožnost nebo dokonce zákaz kritiky, nepřiměřené finanční nároky, psychologický nátlak, manipulace a přesvědčování, nečisté metody uvnitř skupiny i navenek, zakazování styku s dřívějšími přáteli nebo rodinou a vytváření psychické nebo materiální závislosti.

Jak se díváte na vývoj v České republice po roce 89?

I když se o politiku zajímám jenom okrajově, tu tak zvanou „Sametovou revoluci“ jsem sledoval s pochopitelným zájmem. V té době jsem žil ve Švýcarsku a sledoval večerní zprávy na různých televizních kanálech. Trochu jsem doufal, že nadaný a vynalézavý český duch se poučil z dlouhé doby kapitalismu i socialismu, že si z obojího vezme to nejlepší a vytvoří nový společenský řád, založený na lidskosti a moudrosti, který se stane modelem celému světu. Tento sen se mi zatím tak docela nesplnil, musím přiznat. Ale držme se reality jaká je: i tak se v České republice cítím velmi dobře.

Dá se říct, že by meditace mohla být také nebezpečná?

Intenzivní meditace je nebezpečná asi tak jako kácení stromů v lese nebo ježdění autem. Ten proces čistění mysli nese v sobě jisté přirozené risiko, že některé nedobré věci našeho nitra se mohou odkrýt příliš rychle. To může znamenat problém pro mentálně labilní lidi. Tito lidé by měli praktikovat méně intenzivně. Denní pravidelná meditace 20 – 40 minut působí na každého jako balzám, jako osvěžující mentální sprcha: půl hodiny pozorujeme vlastní dech.

Sledovat vlastní dech je asi dobré pro začátečníky, jaká je ta pokročilejší instrukce?

Všímavé pozorování vlastního dechu je základní instrukce, která vede jako zlatá nit až k plnému osvobození. A jestli tomu nevěříte, zkuste si to na 10 minut. Asi budete překvapeni, jak se vám to nebude dařit.

A tam ve švýcarských horách jste 4 měsíce pozoroval vlastní dech?

Ano. Tehdy jsem neměl žádného učitele, který by mi vysvětlil, že se dá také meditovat v chůzi.

Spirituální cesta v mnoha bodech je prostě to, dělat věci, o kterých víme, že je dobré je dělat a nedělat věci, o kterých víme, že nejsou prospěšné. Kdo z nás je schopen podle toho žít.

Buddha poukázal na nedostatečnost a neutěšenost lidské existence ne proto, že byl pesimista, nýbrž proto, že viděl možnost zásadního zlepšení a chtěl lidi inspirovat k dosažení Nibbány, tzn. stavu osvobození a volnosti srdce, stavu subtilního, jemného štěstí, kam utrpení nemá přístup.

V nejzašším bodě to znamená nelpět na představě, že věci by měly anebo musely být jinak, než jak jsou. To samozřejmě neznamená, že bychom měli se vším souhlasit a složit ruce do klína. Spíš to znamená si uvědomit, že svět i před tím, než začnu intervenovat, má již svoji hlubokou vyváženost.

Ulpělost znamená chtít něco mít. A když to dostanu, tak chtít toho víc nebo chtít to mít navěky. Ulpělost je chtít, aby věci byly tak, jak já chci, myslet si, že jenom můj názor je správný. Jiný druh ulpívání bývá na představě sama sebe, kdo jsem a kdo nejsem. Když někdo tuto představu zpochybní, tak obyčejně velmi trpím.

Abychom si toto uvědomili, myslím, že se potřebujeme pozastavit nad tím, co vlastně způsobuje problém v našem životě. A v tomto bodě jsem myslím nejvíc ocenil Buddhovu genialitu, že v té nepřeberné mnohosti jevů rozpoznal zcela přesně, co způsobuje a co je příčinou jakéhokoliv utrpení: chtění a ulpívání.