Planeta „X“…

Nepřirozený sklon rotačních os vnějších planet a objev několika nestandardně (protiběžně) obíhajících měsíců, včetně opačné rotace Venuše, to vše poskytuje pádný důvod k podezření, že newtonovskou plynulost běhu systému ruší jakési značně hmotné těleso, obíhající Slunce patrně v protisměru. Za účelem jeho objevení se astronomové už dlouho intenzivně věnují průzkumu okrajové části slunečního systému. Na veřejnost neproniká z observatoří mnoho; o to překvapivější bývají výroky, sporadicky zveřejňované v odborných časopisech a publikacích: Joseph L. Brady z kalifornské Lawrence–Livermore Laboratory prohlásil, že za Plutem obíhá desátá planeta slunečního systému (prozatím pojmenovaná „X“ – „Desátá“).

Těleso obíhá Slunce po „abnormální protiběžné, neekliptické eliptické dráze“ ve vzdálenosti asi 64 AJ. (AJ, angl. AU – astronomická jednotka – střední vzdálenost Země od Slunce = 149 600 000 km). Odhadovaná doba jeho oběhu je asi 1000–1800 let. Přítomnost neznámého tělesa naznačují neobvyklé odchylky drah Uranu, Neptuna i Pluta. Za původce nepravidelností byl dlouho považován Pluto. James W. Christie z Marine Observatorium Washington ovšem v červnu 1978 zjistil, že Pluto je menší než se předpokládalo, a má průvodce Charona. Bylo naprosto zřejmé, že miniplaneta, které vědci dokonce hrozí „vyhoštěním“ do kategorie větších asteroidů, příčinou pozorovaných poruch být nemůže. Parametry Charonovy oběžné dráhy mimo jiné prozradily, že rotační osa Pluta je silně nakloněná – stejně jako osy Uranu a Neptuna! Překvapení astronomové podrobili novou situaci řadě počítačových simulací. Dospěli přitom k závěru, že příčinou poruch v oběhu vnějších velkých planet musí být gravitační vliv neznámého tělesa s nejméně dvojnásobnou hmotností Země (Robert S. Harrington, Thomas C. van Flandern: Icarus, sv. 39, 1979). Tyto závěry potvrzovala i nesrovnalost, na niž při sledování předem vypočtené dráhy Halleyovy komety (1972) narazil Brady: „cosi“ kometu donutilo udělat v jistém bodě dráhy nečekanou odchylku. Nic nového! Podivné „chování“ planet vedlo k výpočtu dráhy, na níž byla nakonec v roce 1930 skutečně objevena zprvu hypotetická devátá planeta – Pluto. Sumerové, kteří tuto planetu znali, jí říkali Gaga – Vyslanec.

Podle jejich kosmogonie totiž původně byl měsícem Saturna, kterému křižující Nibiru přidělil nebeskou cestu, jejíž smyčka se protahuje mezi drahami Uranu a Neptuna… Podivuhodné znalosti, že? Nových dat získaných sondami Voyager o Jupiteru a Saturnu, využil van Flandern k tomu, aby s kolegy znovu propočítal dráhy vnějších planet. V lednu 1981, v přednášce před Americkou astronomickou společností zveřejnili nové důkazy spočívající na vyhodnocení vztahů přitažlivých sil. Výsledky bez výjimky ukazují, že jakési nebeské těleso o přinejmenším dvojnásobné hmotnosti Země obíhá Slunce ve vzdálenosti zhruba 2,4 miliardy kilometrů za Plutem. Odhadovaná délka oběhu – nejméně 1000 let. Nato se do pátrání po „planetě X“, prostřednictvím Johna D. Andersona z JPL připravujícího lety mise Pioneer, zapojila NASA. Tiskové oddělení úřadu 17. června 1982 oficiálně prohlásilo, že k pátrání po tajuplném tělese budou využity dokonce obě sondy. Oficiální odůvodnění? „Na základě zjištěných trvalých nepravidelností oběžných drah Uranu a Neptuna jsme dospěli k závěru, že se daleko za vnějšími planetami skutečně pohybuje nějaký záhadný objekt.“ V září 1982 U.S. Naval Observatory potvrdila, že pátrání po planetě „X“ pokračuje. Jak sdělil Dr. Harrington, okruh se zúžil na poměrně malou výseč oblohy a dodal: „Zdá se, že toto nebeské těleso se pohybuje mnohem pomaleji než všechny dosud známé planety.“ ——— Satelit IRAS vypuštěný v lednu 1983 vystopoval citlivým zařízením, vyhledávajícím tělesa vyzařující teplo, hodně přes 250 000 vzdálených kosmických objektů; galaxií, hvězd, asteroidů, komet a planet. Jedním z hlavních cílů však byla planeta X! Pod titulkem „Při hledání planety ,X´ přihořívá“ citovaly 30. ledna 1983 The New York Times slova astronoma Raynoldse: „Astronomové jsou si existencí planety ,X´ tak jisti, že nezbývá nic jiného, než ji pojmenovat.“ Co našel IRAS? Poté, kdy v časovém odstupu vždy nejméně dvakrát snímal totožnou část oblohy, aby bylo možné snímky porovnat, na nich bylo zachyceno – a o tom se na veřejnost mnoho nedostalo – dokonce několik velkých pohyblivých těles. Mezi nimi pět dosud neznámých komet a několik „vlasatic“, které astronomové už dlouho považovali za ztracené, dále pak čtyři nové asteroidy a „jakýsi záhadný, velký, kometě podobný objekt“… Na sklonku roku 1983 zveřejnilo několik amerických deníků interview, které s badateli zúčastněnými na projektu IRAS vedl Thomas E. Toole. Titulky zněly: „V prostoru bylo objeveno tajuplné nebeské těleso“, „Záhada obrovského objektu na okraji slunečního systému“ nebo „Obrovská ‚věc‘ udivuje astronomy“. Reprodukujme si jádro těchto článků: Senzory IRAS objevily ve směru Orionu nebeské těleso, které je možná stejně velké jako Jupiter a možná tak blízko, že by mohlo patřit k naší sluneční soustavě. Je tak záhadné, že astronomové nevědí, jedná-li se o planetu, obrovskou kometu, protohvězdu (těleso, které nedosáhlo dostatečné teploty aby se stalo hvězdou), vzdálenou galaxii, která je tak mladá (?), že se v ní teprve začínají tvořit hvězdy, nebo galaxii natolik zahalenou prachem (?), že jím světlo jejích hvězd neproniká. „Mohu vám říct jen tolik, že opravdu nevíme, co to je,“ poctivě sdělil tisku vedoucí projektu IRAS Gerry Neubauer. Podle jiného článku, tentokrát ve Washington Post: „Když badatelé (IRAS) uviděli toto záhadné nebeské těleso a vypočítali, že by mohlo být jen 80 miliard kilometrů od Země, spekulovali s myšlenkou, že by se mohlo pohybovat směrem ke Slunci.“ V odstupu šesti měsíců dvakrát pozorovaný objekt se mezitím sotva pohnul. „To nemůže být kometa, nemohla by být tak velká a pohybovala by se rychleji,“ konstatoval James Houck, radioastronom z univerzity v Cornellu, jeden ze spolupracovníků projektu IRAS. Na otázku: „Mohla by to tedy být planeta?“ odpověděl: „Je to myslitelné“ a dodal: „Mohla by to být astronomy již dlouho hledaná desátá planeta .“ Na přímý dotaz Zecharii Sitchina, zaslaný Informačnímu úřadu pasadenské JPL, přišla „zakuklená“ odpověď: „Výpovědi v tisku citovaného vědce prozrazují jeho neznalost IRASem zprostředkovaných dat. Pokud by se totiž dotyčný objekt nacházel poblíž, musel by mít velikost Neptuna. Pokud je vzdálený, jedná se o galaxii.“ Zajímavé. Tedy už ne „těleso o velikosti Jupitera“, ale jen „neexistující objekt“ o velikosti Neptuna, nebo jakýsi nově objevený unikátní druh „černé galaxie“. Tomu už se chechtají i slepice… „Objevily tepelné senzory satelitů IRAS Sumery uctívanou planetu křížení‘ – Nibiru?“, ptá se nakonec právem Sitchin, a se zadostiučiněním dodává: „Je jasné, že pokud Nibiru existuje, jsou sumerské záznamy o Anunnaki pravdivé. Pokud existuje planeta ‚X‘, nejsme ve slunečním systému sami. Význam této skutečnosti pro lidskou společnost a státní uspořádání, včetně zbrojního průmyslu, by byl enormní. Politikové, kteří prosadili spolupráci při výzkumu kosmu, jednali správně.“ Také na oběžné dráze umístěný teleskop Hubble signalizoval „…přítomnost několika velkých těles…“ těsně za známými hranicemi soustavy (Jedním z nich pravděpodobně byla kometa Hale-Bopp.) Něco se k nám pomalu ale nezadržitelně blíží a k řadě nových šokujících objevů nebyly a nejsou zveřejňovány detaily. Skutečnost, že jedno z těchto „záhadných“ (čti do dosavadních teorií nezařaditelných a tedy „vědecky nemožných“) těles obíhá Slunce po extrémně dlouhé protiběžné kometární dráze, vysvětluje téměř beze zbytku mnoho záhadných kosmických jevů. (Úryvek z prvního vydání Vojnarovi knihy – Tunel do kosmu; 1998.)

Zdroj : internet           Autor neznámy.

Převzato:  http://earth.tym.sk/