Když započal čas

(1)

18.08.06   Zecharia Sitchin

Jedním z vědců, jehož práce vyvolaly velký kladný i záporný ohlas na celém světě, je Zecharia Sitchin. Kniha Když započal čas je Sitchinovou v pořadí pátou knihou a zabývá se zejména analýzou historických staveb, především zikkuratů a pyramid, jako míst, která sloužila k uctívání bohů. Zabývá se genezí a původem orientace některých staveb po celém světě. Vše totiž směřuje k dávnému příchodu vyspělých cizinců z nebes, kteří lidstvo před tisíciletími naučili tyto chrámy stavět.

Vznik naší sluneční soustavy

V této knize se autor věnuje počátkům lidstva na Zemi. Vrací se do doby starých Sumerů a dokládá, jak vyvinutou kosmogonii měli. Znali podstatu a složení naší sluneční soustavy včetně nejvzdálenější z planet a věděli to, co se moderní svět dozvěděl až o mnoho tisíciletí později. Totiž že ve vesmíru existují i jiné sluneční soustavy, že jejich hvězdy – slunce se mohou zhroutit či explodovat, že jejich planety mohou zbloudit ze své oběžné dráhy a tudíž že i život může putovat z jedné hvězdné soustavy do druhé. Tato kosmogonie byla velmi podrobně zachycena v písemné podobě. Autor to dokládá na základě babylónského „Eposu o stvoření“, kterému se podle počátečních slov textu říká Enúma eliš.

V textu se vypráví o vzniku naší sluneční soustavy. Ke Slunci (Apsu) a jeho poslu Merkurovi (Mummu) se připojila planeta jménem Tiámat. Mezi Slunce a Tiámat se zapojily planety Venuše a Mars (Lahamu a Lahmu). Za Tiámat se pak připojily další dvě dvojice – Jupiter a Saturn (Kišar a Anšar) a Uran a Neptun (Anu a Nudiammud). Uran a Neptun byly přitom novodobě objeveny až v letech 1781 a 1846. Od planet se postupně oddělovaly satelity – měsíce, Tiámat jich vyprodukoval dokonce 11. Fakt, že jedna planeta může mít i několik měsíců, objevil v roce 1609 Galileo Galilei, ačkoli staří Sumeřané to věděli mnoho tisíc let před ním. V této zatím neustálené sluneční soustavě se však náhle objevil vetřelec – planeta z jiného hvězdného systému, která byla působením planet vtahována do středu naší soustavy.

Cestou kolem ostatních planet působila mnoho změn a dají se tak zodpovědět záhady jako je třeba nachýlenost Uranu ke straně, otáčení Tritonu, největšího měsíce Neptunu, proti očekávanému směru nebo vychýlení Pluta z jeho dráhy měsíce, čímž se z něj stala planeta s vlastní nepravidelnou drahou. Čím byla cizí planeta vtahována více do středu naší sluneční soustavy, tím nevyhnutelnější byla její srážka s Tiámat. Nastala „nebeská bitva“, která měla za následek rozlomení Tiámatu na dvě části, z nichž jedna se rozpadla na drobné úlomky (ze kterých vznikl pás asteroidů mezi Marsem a Jupiterem a různé komety), druhá část získala novou oběžnou dráhu a jméno Ki – Země. Zůstal jí také největší satelit Tiámatu, náš Měsíc. Vetřelecká planeta – druhý účastník bitvy – začala kroužit kolem Slunce jako 12. planeta naší sluneční soustavy a Sumeřané ji nazývali doslova „křižující planeta“ – Nibiru. Babyloňané jí dali jméno Marduk na počest svého národního boha. Epos tvrdí, že během oné nebeské bitvy bylo z Nibiru na Zemi přeneseno také „sémě života“. Je podivuhodné, že o této události, o počátku života a tedy i času na Zemi, hovoří staré civilizace velmi často a shodně. Jen pro porovnání – v už zmiňovaném textu Enúma eliš je psáno:

Když nebeskou báň ještě nikdo nepojmenoval
A pod ní pevnou půdu (Zemí) ještě nikdo nezval

Nebo v jiném sumerském textu:

Za dávných dní,
kdy se nebe oddělilo od Země,
za dávných nocí,
kdy se nebe oddělilo od Země?

V textech z egyptských pyramid je zase následující popis začátku věcí:

Když ještě nebyla nebesa,
když ještě nebyl člověk,
když se ještě nezrodili bohové,
když ještě nebyla smrt?

V Genesis se dočtete:

Na počátku
stvořil Elohim nebe a zemi.
Země byla pustá a prázdná
a nad Tehomem byla tma.
Ale nad vodami vznášel se duch boží.

Mezopotámský příběh o stvoření končí popisem toho, jak Nibiru/Marduk, planeta, která „křižuje nebesa a zavítá do všech končin“ ovlivnila současné uspořádání naší sluneční soustavy. Právě pro tento vliv bylo nutné určovat čas. Pro Sumery bylo velmi důležité číslo 12. Den od východu slunce do dalšího východu rozdělili na 12 dvojhodin, měli 12 měsíců v roce, 12 domů zvěrokruhu. Toto „nebeské číslo“ pak nacházíme na dalších místech, např. 12 kmenů izraelských, 12 Ježíšových apoštolů. Sumeřané používali tzv. šedesátkový početní systém – byl dělitelný 12. Mezi sebou se násobily šestky a desítky, takto se došlo i k číslu 360. Sumeřané ho pužívali pro popis kruhu, který se stal základem astronomie a geometrie. Vynásobením tohoto čísla deseti došli k tzv. saru (vládce, pán), tedy k číslu 3600. 3600 pozemských let byla doba oběhu Nibiru kolem Slunce. Pro kohokoliv na Nibiru to byl ovšem pouze jeden rok.

Podle Sumeřanů žily na Nibiru jiné inteligentní bytosti ve vývoji daleko před pozemšťany. Nazývali je Anunnakové, tedy „ti, co přišli z nebe na Zemi“. Sumerové píší, že když přišli Anunnakové, počítali čas podle oběhů Nibiru a jednotkou tohoto božského času byl právě sar. Nibiru prý může i za potopu světa, o které se píše v bibli. Sumerské záznamy králů evidují vládu prvních deseti anunnackých panovníků před potopou v sarech, tedy v cyklu po 3600 pozemských rocích. Podle těchto textů uběhlo od přistání po potopu 120 sarů, tedy 432 000 pozemských roků. Při posledním, 120. oběhu byl gravitační tah Nibiru tak velký, že zapříčinil sesun obrovského ledového bloku na Antarktidě a mohutná přívalová vlna, kterou sesun způsobil, zaplavila celý svět. Číslo 432 000 mělo velký význam i v jiných kulturách.

V severském příběhu o Valhale mají zabití bojovníci po boku bohů Odina či Wotuna projít 540 branami Valhaly, přičemž z každé vyjde 800 bojovníků – celkem tedy 432 000. Je to také celkový počet slabik v Rgvédu – posvátné knize veršů, psané sanskrtem. Další vazby na jmenovaná čísla jsou v hindských tradicích, v epických příbězích Mahábháratě a Rámájaně. Podle mezopotámské verze si rozbití Tiámatu a následný vznik pásu asteroidů a Země vyžádalo dva oběhy „božského pána“ (Nibiru). Podle bible Bohu trvalo dva „božské dny“ stvoření nebe a země. Po všem, co zde bylo napsáno, lze odvodit, že jeden tento božský den trval 3600 pozemských let.

Čas, jeho měření a vesmírné observatoře

Stonehenge – kamenný monument v Anglii – zná asi každý, i když ne každý ho navštívil a je to bezesporu nejdůležitější památka svého druhu na světě. Kdo ji vlastně postavil? Jaké důvody vedly ke stavbě něčeho takového a v jaké době to vůbec bylo? Stonehenge byl stavěn ve třech etapách. Nejstarší části pocházejí z let 2900 až 2800 před n. l. Následující dvě etapy probíhaly velmi rychle za sebou a to v období let 2100 až 2000 před n. l. Přesný popis jednotlivých částí naleznete v autorově popisu i v mnoha dalších publikacích a samozřejmě také na Internetu. Co se funkce tohoto kamenného kolosu týče, všichni se shodují na tom, že se nejednalo o pohřebiště či sídliště, nestál zde ani žádný palác či hrobka, šlo o chrám s observatoří podobně jako zikkuraty v Mezopotámii a Americe. Většina starověkých památek je orientována na východ slunce podle slunovratu či podle rovnodennosti. Zkoumání potvrdila, že Stonehenge je orientován podle letního slunovratu. Protože je celý komplex plný různých značek, ať už jsou to kruhy či obdélníky, začalo se brzy pátrat po tom, zda Stonehenge neplní i jinou funkci.

Zecharia Sitchin je americký orientalista a lingvista původem z Ruska. Jako jeden z mála současných vědců umí číst nejstarší texty mezopotamských kultur. Mládí prožil v Palestině, kde se učil hebrejštinu a další indoevropské a semitské jazyky, později studoval klínopis, dějiny a archeologii Blízkého východu na Londýnské univerzitě. Nyní žije v New Yorku. Své teorie o vzniku naší sluneční soustavy a samotné planety Země, o existenci tajemné planety Nibiru a jejích obyvatel Annunaki, kteří pomocí genetických manipulací položili základy naší civilizace, podložil studiem těch nejstarších sumerských textů. Jeho dílo patří mezi literaturu, o které by měl každý vědět, jedná se o přísně vědecky vyvozené hypotézy, se kterými můžeme nebo nemusíme souhlasit, ale u kterých musíme přinejmenším připustit, že jsou na základě předložených důkazů zcela legitimní. Na Internetu existuje mnoho zahraničních i českých diskuzních fór, na kterých se spolu nemilosrdně přebíjejí argumenty zapřísáhlí příznivci se zapřísáhlými odpůrci jeho teorií. Zdá se, že to je přesně ten důvod, proč stojí jistě za námahu se jeho teorií zabývat, ale je vhodné si nechat určitý odstup, samozřejmě pokud neovládáte čtení egyptských hieroglyfů, klínopis a nemáte tím tedy schopnost si správnost jeho výkladů stoprocentně ověřit.

(2)

Přes počáteční averzi vůči nezvyklejším teoriím vědci připustili, že Stonehenge je dokonalou měsíční observatoří. Pohyby měsíce nejsou každý rok stejné v důsledku sklonu Měsíce k ose Země a k oběžné dráze okolo Slunce. Celý cyklus se opakuje zhruba jednou za 19 let a jeho součástí jsou i tzv. zastavení. Těch je celkem osm. Čtyři velká a čtyři malá. Již stavba Stonehenge i byla orientována tak, že umožňovala stanovit či dokonce předpovědět těchto osm bodů. Další studie prokázaly, že spojováním různých kamenů Stonehenge umožňovalo pozorování a předpovídání všech dvanácti nejpodstatnějších okamžiků v pohybech Slunce a Měsíce. Vezmeme-li v úvahu, že tehdejší místní obyvatelstvo opouštělo dobu kamennou, nezbývá než se ptát po onom geniálním staviteli. Ačkoliv se v prohlubních i hrobech poblíž Stonehenge našly památky, které naznačují vazby na Řecko či Féničany, pokud ale počátek stavby celého kolosu spadá do 3. tisíciletí př. n. l., jsou jedinými kandidáty Sumeřané a Egypťané. Tyto rané civilizace měly přesné informace o postavení hvězd ať už na hliněných destičkách či papyrusech a velmi často zvedaly své oči k nebi.

Že Slunce vychází na východě a zapadá na západě nebo to, jak velký oblouk opisuje a že to má vliv na délku dne, zaznamenali i starověcí pozorovatelé. My víme, že je to proto, že zemská osa, kolem které se Země otáčí, není kolmá k oběžné dráze kolem Slunce. Vždy je k ní nakloněná – v současnosti pod úhlem asi 23,5°. To způsobuje střídání ročních dob, ale také výskyt bodů, do kterých se Slunce dostává. Jedná se o letní a zimní slunovrat a jarní a podzimní rovnodennost. v den rovnodennosti vychází Slunce kdekoliv na světě přesně na východě a zapadá přesně na západě.

Chrámy slunovratu jsou individuálnější, závislé na zeměpisné šířce, ve které se nacházejí. Stonehenge je, jak už bylo zmíněno, orientován podle letního slunovratu. Významným badatelem v této oblasti byl sir Norman Lockyer. Klíčovým prvkem se pro něj staly chrámy v Egyptě. Zjistil, že starší chrámy jsou založeny na rovnodennosti a novější na slunovratech a že původnější vykazují stopy po vyspělejších astronomických znalostech než chrámy pozdější. Dalo se z nich sledovat a uctívat nejen Slunce, ale i hvězdy. Stejné odlišnosti ve směřování staveb si pak všiml také v Athénách v chrámu zvaném Parthenón. Zjistil, že ke staré části chrámu byla přistavěna nová část, ovšem se stejným posunutím jako chrám Annu v Héliopoli. Na základě pozorování a výpočtů došel k názoru, že příčinou tohoto posunu jsou změny ve sklonu Země. Tento úhel (dnes asi 23,5°) se mění a Země se v důsledku této změny kolébá ze strany na stranu, byť změna o jediný stupeň trvá tisíce let. Znamená to ale, že chrám postavený přesně v orientaci na bod slunovratu v určitém čase tomuto postavení za několik set až tisíc let neodpovídá.

Lockyer se poté zaměřil na ověřování si fenoménu, jehož objevitelem se stal na komplexu Stonehenge. Patkový kámen podle něj označoval místo předpokládaného východu Slunce. Jeho posun při první přestavbě si zřejmě vynutila změna východu slunce o slunovratu v důsledku změny sklonu zemské osy.

A tak se opět ocitáme před zdánlivě nerozluštitelným rébusem. Kdo a proč Stonehenge postavil a následně upravil tak, aby vyhovoval novým požadavkům? Několik století před výstavbou Stonehenge byl vybudován už zmiňovaný chrám v Héliopoli, mohli tedy stavitelé Stonehenge pocházet z Egypta? Ovšem žádná kamenná památka v Egyptě nemá kruhovou základnu. K vidění jsou pyramidy, jehlany i obelisky, ale základny těchto staveb jsou čtvercové či obdélníkové.

Znalosti nutné pro postavení kamenného komplexu v Anglii měla dále jen civilizace Sumerská. Tisíce let před Kristem měli krásná města, psaný jazyk, literaturu, básníky, školství, soudy, obchodníky a mnohé další. Své chrámy však stavěli obdélníkovité a zikkuraty čtvercové. Jako příklad nám slouží nákres zikkuratu, který byl součástí města v Nippuru. Orientace zikkuratu a ostatních chrámů byla taková, že rohy všech staveb směřovaly do čtyř světových stran. Bylo jistě velmi těžké toto provést bez kompasu. Tato orientace však umožňovala pozorovat nebesa v mnoha různých směrech a pod různými úhly. Co stupeň, to jiný obzor. Přímka mezi rohy směřujícími od východu na západ představovala orientaci podle rovnodennosti, strany umožňovaly pozorování východu a západu slunce za slunovratu. První takovýto chrám na vyvýšené platformě vznikl už v r. 3100 př. Kristem, tedy asi 200 až 300 let před stavbou Stonehenge I. Jak je patrno i nezasvěcenému pozorovateli, ve stylu provedení i v orientaci se sumerské stavby od Stonehenge značně liší. Navíc Sumeřané nepracovali s kameny, protože v zátopové oblasti mezi Eufratem a Tigridem žádné kamenné bloky nebyly.

K odpovědi na otázku Kdo postavil kamenný komplex na Salisburské pláni navádí jedna z irských legend o mohyle Newgrange. Toto místo bylo podle jeho výzkumníka, Michaela J. O’Kellyho, nazýváno různými jmény, která však znamenala totéž – Brug Oenguza neboli Oengův dům. Oengus, syn hlavního boha z předkeltského panteonu, přišel do Irska z „Onoho světa“. Hlavní bůh se jmenoval An Dagda – An, přívětivý bůh. Toto jméno se objevuje i na jiných místech – v zikkuratu E.ANNA v sumerském Uruku, v Héliopoli, jehož staroegyptské jméno znělo Ón (Annu), nyní i v dalekém Irsku. Pouhý pocit důležitosti se přehoupne v jistotu v momentě, kdy se blíže podíváme na jméno božího syna Oenga. Jméno boha Enkiho bylo v historických záznamech Mezopotámie, sepsaných podle sumerských a babylonských záznamů babylonským knězem Bérósósem, zapisováno jako Oannes. Enki stál v čele první skupiny Anunnaků, kteří přišli na Zem. Byl synem boha Anu. Mohl být i tím, komu se říkalo Oengus, syn An Dagy?

Starověké národy či starověcí bohové. Odpověď na otázku Kdo vyznívá ve světle těchto důkazů zcela jasně.

Lidé na zemi

Již od nejstarších dob lidé věřili, že jejich stvořitelé pocházejí z nebe. Jak uvádí Zecharia Sitchin, nazývali je Anunnakové, tedy „Ti, kteří sestoupili z nebe na Zemi“. Ty, kteří se na Zemi usadili, bylo možno uctívat v chrámech pro ně postavených, a rituálům, víře i znalostem se začalo říkat náboženství. Nejdůležitějším centrem bylo Enlilovo město Nippur v oblasti, které se později začalo říkat Sumer. Každému z velkých Anunnaků byl přiřazen jeden nebeský protějšek a jejich uctívání bylo tedy úzce spjato s pohyby nebeských těles. Rituály, které vyjadřovaly úctu k bohům, se vázaly k pohybům božích protějšků na nebi. K uctívání bylo tedy zapotřebí kalendáře, proto byly chrámy observatořemi a kněží v nich byli astronomy. Prvním oficiálním knězem byla osoba nazývaná EN.ME.DUR.AN.KI, „kněz a pán z Dur-an-ki“, posvátného okrsku v Nippuru. v textech na hliněných tabulkách se vypráví, že ho bohové naučili výpočtům s čísly – matematice, astronomii, měření veličin včetně času a svěřili mu božskou tabulku – vyrytá tajemství nebes i Země. Další informace dokazující fakt, že prastaré národy před více než pěti tisíci lety měly znalosti exaktních věd, pramení z příběhu o Etanovi, jednom z prvních sumerských králů. Vědci se domnívali, že se jedná o mytologickou postavu, ale byly objeveny pozůstatky místa Kiš, kde se po potopě světa království nalézalo. Byl 13. panovníkem a v seznamech králů je u jeho jména napsáno „Pastevec; ten, který vystoupil na nebesa, který sjednotil celou zem“. Začátek jeho vlády je datován okolo roku 3100 př. Kr., soudě podle vykopávek v Kiši, které odhalily pozůstatky monumentálních staveb a zikkuratu z téže doby.

Když odezněla potopa a pláně se vysušily, byla města bohů vystavěna na základech identických se stavbami předešlými, ale Kiš – město lidí, bylo zbudováno zcela nově. Muselo být nově naplánováno – za pomoci astronomických a geometrických znalostí, jak je v příběhu o Etanovi uvedeno:

Bohové rozvrhli celé město; sedm bohů položilo mu základy.
Města Kiš zhotovili rozvrh
a tam poté sedm bohů jeho základy položilo.

I založili město, příbytek pro člověka;
ale Pastevce zdrželi.

Chrám v Kiši byl orientován podle pohybů Slunce s dalšími vazbami na celkem sedm planetárních bohů na nebesích – Merkur, Měsíc, Saturn, Jupiter, Mars, Slunce a Venuši. Titul EN.SI – božský pastevec měl až 13. panovník. Bohové museli nalézt někoho hodného tohoto titulu – tím se ukázal být prostý pastevec Etanu. Kiš je také jako první královské město zmíněno v Bibli.

Ve městě Jeruzalémě asi v r. 1000 př. Kr. (tedy asi 2000 let po Etanovi) také hledali pastýře, který by postavil nový chrám. Významnou roli zde také hrálo číslo sedm. Oním pastevcem byl vybrán David, kterému už Hospodin dříve řekl, že bude „Nagidem“ nad Izraelem. Slovo Nagid má různé významy – kapitán, vůdce, princ, vévoda, ale slovo jako takové pochází ze sumerštiny a znamená pastevce. Onen chrám měl být skrýší pro archu úmluvy – deset přikázání z hory Sinaje, vytesané na dvou kamenných deskách. Desky byly uloženy v pozlacené schránce ze vzácného dřeva, nad nimiž se tyčili dva cherubové z tvrzeného zlata s křídly nataženými k sobě. Hospodin s Mojžíšem promlouval „mezi oběma cheruby“. Sitchin se domnívá, že archa byla elektricky napájeným komunikačním zařízením. Když se jí někdo neopatrně dotkl, padl okamžitě mrtev k zemi. Hospodin dal lidem podrobný popis toho, jak postavit a rozložit stan, ve kterém byla prozatím archa umístěna, i jak vyrobit a přepravovat samotnou archu. Hlavním úkolem nově jmenovaného krále Davida bylo založit v Jeruzalémě nové hlavní město a v „domě Hospodinově“ vybudovat stálou schránku pro archu úmluvy.

Nakonec tomu tak ale nebylo. Hospodin k Davidovi promluvil skrze proroka Nátana a sdělil mu, že Hospodinův dům z cedrového dřeva musí vystavět až Davidův syn. a tak byl jeden z prvních úkolů pro krále Šalomouna jasný. Stavba chrámu trvala sedm let a dokončena byla v 7. měsíci. Podobnost Šalomounova chrámu s chrámem v Kiši je také v orientaci chrámu a jeho rozdělení na tři části. Silně tak připomíná tradiční chrámové stavby, které se stavěly v Mezopotámii tisíce let před tím. Ve 40. letech 19. století vedl Günter Martiny výzkum, týkající se architektury a astronomické orientace mezopotámských chrámů. Skládaly se z jakýchsi tří částí – obdélníkové vstupní části, dlouhé rituální místnosti a čtvercové nejsvětější svatyně. Tato tříčlenná struktura se později objevuje na mnoha místech, např. v Diově chrámu v Olympii i na vrchol zikkuratu vedla cesta přes dvě svatyně. Kolem roku 2300 př. Kr. shromáždila dcera Sargona Akkadského, velekněžka, všechny chvalozpěvy na chrámové zikkuraty své doby. Vědcům se tak dostalo do rukou jedinečné dílo popisující všech 42 zikkuratů. Ve verších je popsáno místo, kde se nacházejí, i jméno boha, kterému jsou určeny. Jmenovalo-li by se dílo podle počátečních slov jako např. Enuma eliš, jednalo by se o:

E U NIR      Dům-zikkurat vysoko se tyčící
AN.KI DA    Nebesa-Země spojeny.

Podle Sitchina lze v jednom ze zikkuratů nalézt i klíč k tajemství Stonehenge.

Proč se tak podrobně zabýváme obdobím, ve kterém „započal čas“? Cílem naší expedice do historie je přinést informace o alternativních, ale samozřejmě přiměřeně seriózních (tedy vědecky podložených) hypotézách jak vzniklo lidstvo a jak a pod čím vlivem se vyvíjelo. Zecharia Sitchin je vědcem, který disponuje nejen znalostí oboru, ale již po léta pracuje na obhájení své hypotézy, že lidstvo bylo vytvořeno jinou, vyspělejší civilizací, a přináší proto nejrůznější archeologické a historické důkazy. Období, kdy započal čas, a archeologické nálezy z této doby jsou podle mého názoru natolik v rozporu s dnes oficiálně hlásanou úrovní tehdejší civilizace, že mě nenapadá jiné vysvětlení, než že je musela vytvořit civilizace jiná, mnohem vyspělejší, nebo že zde mnohem vyspělejší civilizace existovala a to již po tisíce, či spíše desítky tisíc let. v příštím pokračování článku chceme proto přinést informace o tom, jak to podle některých autorů v historii bylo, a pokusit se o stanovení prvních základních kamenů historie celého příběhu naší lidské rasy.

(3)

V učebnicích dějepisu jsou poměrně podrobně popsány jednotlivé vývojové etapy planety Země, ale tato koncepce některé hmatatelné důkazy o kolizích naší planety během jejího vývoje pomíjí, zatímco například vznik člověka, i přes poměrně dlouhé zcela nevyjasněné období, kdy z původního takřka lidoopa se náhle jakoby mávnutím proutku objevil člověk Cromagnonský, považuje za jasný. Neděláme si ambice tuto otázku vyřešit, chceme jen přinést informace a hypotézy, které možná nejsou v širším povědomí a které považujeme za přínosné. Až dosud jsme vám předkládali především pohled na vývoj naší planety podle historika a archeologa Zecharii Sitchina. Na vznik a vývoj naší planety a lidského druhu má odlišné názory více autorů, dnes bychom vás proto chtěli seznámit s pohledem pana ing. Ivo Wiesnera. Tento autor na základě systémové analýzy, zpracovávané na základě skutečně úctyhodného objemu nastudovaných zdrojů z mnoha vědních oborů a historie, vytvořil vlastní teorii, lépe řečeno hypotézu o vzniku Země, jejich obyvatelích a neznámé planetě, která periodicky ovlivňuje život naší planety. Jeho dílo zahrnuje i mnoho dalších vědeckých či esoterních oblastí a bylo publikováno v řadě knih, které jsou běžně dostupné. My se dnes zaměříme na jeho teorii o vzniku Země.

Jako stěžejní zdroj pro jeho hypotézu o vzniku Země, naší sluneční soustavy a vzniku života na Zemi uvádí ing. Ivo Wiesner Knihu Dhyanů, podle jeho informací uloženou u kněží tibetských klášterů Bonn-po. Jedná se údajně o nejstarší knihu na světě. Skládá se z několika tenkých kovových fólií s vyraženými idiomatickými grafémy, jež měly plný, ustálený význam, takže k jejich porozumění nebylo nutné znát původně použitý jazyk. Z těchto grafémů se později vyvinulo obrázkové, klínové a hieroglyfické písmo i čínské idiomatické znaky. Bohužel dnes je Kniha Dhyanů nedostupná, takže tuto informaci nelze ověřit. Ing. Wiesner uvádí, že tato kniha podává nejpravdivější rámcový obraz událostí a jevů stvořením světa počínaje a stvořením člověka konče a dokládá to řadou tvrzení ve své knize Stezka Draka.

Styčným bodem teorií Wiesnera a Sitchina je existence další planety v naší sluneční soustavě, jejíž přiblížení má za následek nespočet katastrof. Oba vědci se poněkud liší v popisu vzniku této planety. Wiesner se odkazuje na starobylé bonnské texty. Ty popisují vzhled tehdejší Země zcela odlišný od toho nynějšího. Kolem Slunce Země obíhala mnohem blíže a směr jejího otáčení byl opačný, než je tomu dnes.

V blízkosti Země obíhala další, několikanásobně větší planeta, obydlená vyspělou civilizací, v jejímž čele stála bytost Og či Ogo. Tato planeta byla nazývána Zlatá planeta (díky zlatému světlu, kterým zářila), ale také Tir, Maldek či Malona. Og se svým lidem se často dostával do sporů s bytostmi žijícími na Zemi, což mělo za následek vleklé války v meziplanetárním prostoru, které Og prohrál a byl nucen vrátit se zpět na Tir.

V tuto chvíli se s autorem pohybujeme v dobách přesně z hlediska našeho dnešního pojmu času neuchopitelných, kdy na Zemi již existoval život a byla zde prapůvodní lidská rasa, stvořená našimi stvořiteli v podobě Lhaů. Podrobněji se ještě tímto tématem budeme zabývat později, protože nechceme text tohoto článku atomizovat do podrobností stvoření lidské rasy, ale zabývat se spíše vlivem záhadné planety na planetu naší. Veškeré informace v tomto článku můžete samozřejmě porovnávat s článkem „Dvanáctá planeta“, který naleznete na Internetu a který popisuje některé tyto události z pohledu Zecharii Sitchina.

Wiesner uvádí, že v této době hrozilo Slunce zničit Zemi a tak bylo Lhay, vyspělou civilizací stvořitelů lidí, vyměněno. V knize není nijak popsán způsob, jakým tato výměna proběhla, nicméně řadu výroků pro jejich nevysvětlitelnost naší současnou úrovní poznání je možno pouze registrovat, nelze je nijak komentovat. Tato výměna byla nejspíše důvodem následné exploze planety Tiru. Největší troska Tiru byla vymrštěna do vesmíru, ale Slunce ji svou gravitací udrželo v dosahu a tak začal nový člen naší sluneční soustavy obíhat okolo Slunce po velmi extrémní dráze. Autor odhaduje délku oběhu trosky na 700 až 800 let s tím, že ne každý oběh je stejně destruktivní pro Zemi. Podle autora se planeta vždy jednou za 6115 ? 50 let přiblíží velmi těsně k Zemi a tento průlet je pro naši planetu kataklysmatický.

Zbytek rozdrceného Tiru se pohybuje po jeho původní dráze, část trosek doprovází novou planetu na cestě vesmírem a je také příčinou krupobití meteoritů, které zasahují Zemi při jejím přiblížení se. Starověké národy tuto planetu nazývaly mnoha jmény – Nimiru, Nibiru, Marduk či Amanyam. Dobu destrukce Tiru není možné přesně odhadnout, existuje však odhad prvního ničivého úderu, kterým Nimiru ohlásila svou přítomnost, a to je rok 113 519 ? 100 př. n. l. Dosud údajně proběhlo 19 ničivých návštěv, jejichž důsledky jsou zachyceny v mnoha důkazech kultur celého světa.

Podobnými událostmi se velmi pečlivě a systematicky zabývá ve svých dílech i Immanuel Velikovsky, světově známý autor ve vědeckých kruzích, současník a blízký spolupracovník Alberta Einsteina. Bohužel v současnosti je možné v češtině zakoupit pouze jeho knihu „Ztráta paměti lidstva“. V tomto díle se zabývá řadou otázek úzce souvisejících s tímto tématem, především periodickými katastrofami popisovanými v historických textech a mýtech, jejich vlivy na oběžnou dráhu Země a tím i délku oběhu (roku) a na to, jak nepředstavitelnými periodickými destrukcemi musel vývoj naší planety a na ní v minulosti žijících civilizací procházet. Kniha je nesmírně zajímavá, je posledním dílem Velikovského před jeho smrtí a vyjadřuje jeho přání publikovat výsledky svého mnohaletého bádání pro jejich další využití vědci a historiky. Vydalo jí nakladatelství Dobra a koupit ji můžete ve všech, jak vždy uvádíme, „dobrých“ knihkupectvích. O díle tohoto autora se zmíníme v některém z dalších pokračování tohoto seriálu.

Uveďme příklad důsledků prvního kataklyzmatu, které Nimiru způsobila Zemi. Wiesner se opět odkazuje na dostupné texty z kláštěrů Bonn-po, kde je vše popsáno velmi autenticky a zasvěceně, což svědčí o přímé účasti jejich autorů na dávných událostech. Tyto texty vyprávějí o neshodách mezi obřími bohy, sídlícími na Tiru a Zemi, a o výbuchu, který Zemí jednoho dne otřásl a změnil směr jejího pohybu. V textech je popisována kolize naší planety s jiným vesmírným tělesem, důsledkem čehož došlo k totální změně povrchu planety, jsou popisována obrovská zemětřesení, která dala vzniknout horstvům a novým pevninám, přičemž některé původní zaplavilo moře. Texty podle autora popisují, jak Slunce po několik dnů stálo nehnutě na obloze a šlehaly z něj různobarevné plameny. Střídaly se žhavé a mrazivé vichřice a nakonec Zemi zahalila hustá tma. Když se po určité době prach a saze začaly usazovat a Slunce se opět ukázalo, bylo malé a neustále se vzdalovalo. Země se začala otáčet kolem své osy, ale ve směru opačném tomu před srážkou. Po čase se oběh stabilizoval a Slunce se přestalo vzdalovat, na Zemi nastalo mrazivé období, které trvalo tři roky. Po odeznění kataklyzmatu se objevil také Měsíc, nejspíš další z trosek Tiru, den se téměř dvojnásobně prodloužil, citelně se ochladilo a kolem polární oblasti vznikaly ledovce.

Záměrem Stvořitele podle Knihy Dhyanů bylo vytvoření člověka – Adama Kadmona – a jeho výchova k dosažení stavu duchovní dokonalosti. Wiesner na základě informací obsažených v Knize Dhyanů tvrdí, že člověk neandrtálský je výsledkem experimentů rasy zvané Lhamayové (Ásuři), jejichž před-stavitelem byl také první syn Nejvyšší Bytosti zvaný Lucifer, Melkor, Bráhma, Loki či Ogo. O člověku a jeho podobě měli vlastní mínění – křížili různé druhy zvířat s rasou Adam Kadmon, vyšlechtěnou na vzdálené planetě rasou Lhayů. Zničení a náhlé vymizení člověka neandrtálského spojuje Wiesner s příletem Nimiru v r. 52 369 př. n. l., což také označuje jako první biblickou potopu, kterou bylo zničeno hříšné lidstvo. Smrtelným hříchem totiž Wiesner označuje mezidruhové křížení, jehož výsledkem byli mutanti a různá monstra včetně člověka neandrtálského. Rase jejich tvořitelů byla tato schopnost odebrána. Teprve po druhé biblické potopě v cyklu Nimiru 34 024 př. n. l. byla Země natolik očištěná od mutantů, že mohla být vysazena nová rasa Adam Kadmon, což se událo kolem roku 32 400 př. n. l. Antropologie označuje toto období jako nástup éry cromagnonského člověka.

Pro dnešek na tomto místě skončíme a to zcela záměrně. Všechna díla na toto téma totiž přímo překypují informacemi. V podstatě se jedná o nepřetržitý sled faktů a proto chceme naše putování za historií planety Země popisovat podobným způsobem, jako když pracujete se snímkem ze satelitu. Nejprve je potřeba vidět Afriku, potom můžeme zaostřit na Egypt a až potom se podívat do očí Sfingy. Jinými slovy, kdybychom kterékoliv téma na základě všech pramenů, které chceme použít, měli popsat aspoň trochu svědomitě, dostali bychom se na desítky stran textu a pro stromy by nebylo vidět les. Proto se postupně chceme zabývat jednotlivými tématy a obdobími života naší planety, postupně zaostřovat a na závěr se pokusit o shrnutí ve formě samostatné tabulky s časovou osou, kterou budeme vždy ve větším rozsahu ještě zpřesňovat.

Protože zatím neznáme žádné pojetí současné vědy k tomuto tématu, uvádíme pouze historické srovnání mezi hypotézami Sitchina a Wiesnera.

(4)

31.08.06   Ivo Wiesner

Odhlédneme-li od historie, která není v současnosti jednoznačně ověřitelná dochovaným literárním či materiálním zdrojem, je nepochybně velmi zajímavé jak ta část historie, pro kterou podle řady historiků a badatelů existují hmotné důkazy, je stále odbornou veřejností přesouvána do oblasti řekněme odvážných hypotéz. Stále více seriózních vědců si totiž uvědomuje, že právě mýty a legendy jsou reálným historickým zdrojem, zdrojem, který není smyšlenkou nějakých primitivů, ale popisem reálných historických událostí, jazykem, odpovídajícím tehdejší úrovni poznání. Proto se dnes vrátíme k tématu dvanácté planety (v tomto počtu jsou zahrnuty i Slunce a Měsíc) naší sluneční soustavy se zájmem o to, jak působily její periodické návraty (podle Wiesnera a Sitchina).

Historie podle Wiesnera

Prvním střetem s Nimiru podle Wiesnera prošla Země kolem roku 113 519 př. n. l. Náraz Zemi odmrštil dál od Slunce, došlo ke zkrácení dne a k silnému ochlazení. S tím souvisela i horotvorná činnost, vznikly např. Himálaje, Indie, naopak zanikly kontinenty jako Sunda či Sachul. Oběh Nimiru kolem Slunce trvá asi 765 let. Ničivý oběh podle Wiesnera nastává v intervalu 6 115 ? 50 let. Další cykly se uzavírají v letech 107 404 př. n. l., 101 289 př. n. l., 95 174 př. n. l., 89 059 př. n. l., 82 944 př. n. l., 76 829 př. n. l. Podle mnohých výzkumů např. polárních ledovců je jasné to, že v pravidelných intervalech, odpovídajících návratům Nimiru, docházelo k ochlazování klimatu a zaledňování Země.

Do období let 70 000 až 75 000 př. n. l. je vědci kladen počátek posledního zalednění, což dobře souhlasí s vypočítaným průletem Nimiru v roce 70 714 př. n. l. Wiesner došel systémovou analýzou k výsledku, že zalednění probíhalo nikoliv ve třech cyklech, jak se vědci doposud domnívali, ale nejméně v jedenácti cyklech, které překvapivě dobře odpovídají cyklům Nimiru. Náhlá ochlazení vysvětluje Wiesner následovně: gravitace Nimiru při přiblížení se k Zemi způsobila vznik obrovského vodního sloupu z mořské vody. Část tohoto sloupu se odtrhla a gravitační silou Nimiru byla vtažena do stratosféry, kde ztratila své teplo a jako přemrzlá tříšť o teplotě asi -40°C dopadla, po vzdálení se Nimiru, zpět na Zemi, ovšem ne do oblastí původních, ale nových, odpovídajících pootočení Země, tedy přibližně do oblasti severního polárního kruhu.

Tato obrovská zásoba chladu rychle ochladila klima nejen v dané oblasti a v minulosti měla za následek např. masové vyhynutí zvířat. Tímto jevem lze také vysvětlit pokles hladiny moří, který objevili mořští badatelé, mimo jiné i oceanolog J. Cousteau. Další střety, které měly za následek další ochlazení, nastaly v letech 64 599 př. n. l. a 58 484 př. n. l. Průlet v roce 52 369 př. n. l. ztotožňuje Wiesner s první biblickou potopou. Tuto událost Wiesner ztotožňuje se zahubením monster, stvořených stoupenci Lucifera. Jednalo se o křížence nové rasy s genomem božských bytostí, který však nebyl schopen dalšího vývoje. Ale k této oblasti se ještě vrátíme podrobněji při popisu vývoje člověka. Průlety Nimiru v letech 46 254 a 40 139 př. n. l. mají za následek další ochlazení a masivní hynutí mamutů. Byly nalezeny kostry obřích zvířat s ještě nerozžvýkanou potravou v ústech, což svědčí o jejich náhlém a nečekaném skonu.

Průlet Nimiru v r. 34 024 př. n. l. je spojen s Babylonskou potopou a další vlnou hynutí velkých zvířat. Touto potopou byl také svět nadobro zbaven mutantů, nejen neandrtálců, ale i jiných stvůr, které byly nezdařeným výsledkem genové manipulace, a na svět mohla být „vysazena“ rasa Adam Kadmon.

Při kataklyzmatu v roce 27 909 př. n. l. dochází k masovému hynutí zvláštní odrůdy trpasličích mamutů, jejichž kostry byly nalezeny na ostrově Santa Rosa. Karbonovou metodou bylo jejich stáří určeno na 27 695 ? 2 500 let. Návrat Nimiru v r. 21 794 př. n. l. opět ochladil podnebí.

K dalšímu kataklyzmatu došlo vlivem cyklu Nimiru v roce 15 679 př. n. l.. Po tomto cyklu údajně stoupla hladina mořské vody o 50 až 60 m. Wiesner se zmiňuje i o výzkumech G. U. Lindberga, který objevil řadu stop odpovídajících potopě, ke které došlo před 16 až 18 000 lety. Wiesner vysvětluje vzestup hladiny moří dopadem obrovského množství přemrzlé ledové tříště o teplotě -45°C. Tato voda údajně pocházela ze slapu mořské vody, vytažené do stratosféry gravitační silou Nimiru.

Další, předposlední ničivý návrat Nimiru proběhl podle Wiesnera v r. 9 564 př. n. l. Výzkumné práce mnoha vědců upozorňují na náhlé zakolísání teploty vod Atlantiku kolem roku 9 500 ? 100 př. n. l. a klimatu mezi 9 800 až 8 700 př. n. l., které je známé jako allerödský interstadiál. Výzkumy ruských oceánografů naznačily, že někdy kolem roku 10 000 př. n. l. nastalo náhlé oteplení Ledového oceánu v důsledku teplých vod Golfského proudu, který do té doby cirkuloval pouze mezi oblastí subtropického a subpolárního Atlantiku. V této době musela tedy zaniknout překážka, která Golfskému proudu bránila. Vlivem teplého Golfského proudu dochází k odtávání Severoevropského ledovce, což otepluje klima střední a severní Evropy a Ameriky. Díky ledopádu, který provází mnohé z náv-štěv Nimiru, dochází k zalednění Grónska. Toto kataklyzma je také spojeno s poslední etapou würmského zalednění.

Podle zpráv týmu ARE  (Nadace Edgara Cayceho), týkajících se výzkumu pyramid v lokalitě Gíza, bylo údolí Nilu zasaženo rozsáhlými zátopamí v období 9 500 až 10 500 př. n. l. Výsledkem byla teorie, potvrzující i názor archeologa R. Schmallera o tom, že stopy na pyramidách a těle Sfingy jsou důsledkem vodní a ne větrné eroze.

Při tomto kataklyzmatu došlo také, jakkoli neuvěřitelně to zní, k převrácení pólů Země. O této události mluví např. řada egyptských textů, na které se odkazují i pozdější římští historikové a o téměř totožných událostech mluví i čínské texty. V Harrisově papyru se píše o kosmickém otřesu, po kterém došlo k překocení Země, takže jih se stal severem a východ západem a Země se otáčela v opačném směru. O změně východů Slunce se zmiňuje také Platón v dialogu „Politikos“ – změna byla prý provázena velkou potopou, při níž zahynulo mnoho lidí.

Podle Wiesnera došlo k překocení osy Země nejméně třikrát, a to v letech 15 679, 9 564 a 3 449 př. n. l. Každý z těchto cyklů se projevil změnou rychlosti otáčení Země, tedy délkou dne, docházelo i ke změně polohy a rychlosti oběhu vůči Slunci. Jako příčinu, která ho vedla k podobným závěrům, uvádí mimo jiné vlastnosti Nimiru – obrovskou hmotnost, rychlost, úhel, ve kterém její oběžná dráha protíná ekliptiku Země a intenzitu magnetického pole, která je podle něj stonásobně vyšší, než intenzita zemského magnetického pole. Ve své knize zmiňuje v souvislosti s překocením Země také hrobku Senenmuta, architekta a stavitele hrobky královny Hatšepsovet, na jejímž stropě jsou namalovány dvě sady map souhvězdí – jedna odpovídá mapě souhvězdí existující v Senenmutově době, tedy kolem roku 1470 př. n. l., druhá sada zobrazuje souhvězdí s obrácenou polohou stran – jih je severem, západ východem.

Změnou délky dne vlivem příletu Nimiru vysvětluje Wiesner kalendáře pro různé délky dnů Mayských a Aztéckých kultur. Ti používali ve svém kalendáři běžný rok o délce 365,24 dne. Vedle něj však vedli jiný kalendář, a to kalendář pro 260 dní, pomocí něhož určovali posvátné obřady. Po kataklyzmatu v roce 3449 př. n. l. se rok prodloužil na 360 dní a teprve po srážce Země s asteroidem Phaeton v roce 1495 př. n. l. se ustálil na 365,2422 dne. Toto prozatím poslední střetnutí s Nimiru mělo ničivé následky především na řadu rozvinutých kultur v oblasti pobřeží Rudého moře, Adenského, Perského a Arabského zálivu. Přibližující se Nimiru vlivem své obrovské gravitace způsobila zpomalení a posléze i zastavení rotace Země. V místech maximálního přiblížení vytáhla gravitace dva mohutné sloupce vody z Indického oceánu a Středozemního moře. Následovalo překocení Země a její opětovné roztočení.

Poté co se Nimiru začala vzdalovat byly osvobozeny i vodní sloupy – středomořský sloup byl vržen do oblasti Mezopotámie, kde způsobil gigantickou přílivovou vlnu, která zatopila celou oblast až po vrcholky Kavkazu, indickooceánský sloup dopadl do oblasti archipelagu Ruta (Lemurie), který tíží své hmotnosti rozdrtil. O této lidstvo ničící potopě píše Epos o Gilgamešovi či Mahábharátá. S posledním proběhlým kataklyzmatem spojuje Wiesner i vznik Humboldtova proudu.

S každým dalším příletem je Nimiru Zemi blíž a její vliv pro lidstvo smrtelnější. Poslední kontakt, vypočítaný Wiesnerem na rok 2 666 n. l., má znamenat zánik vesmírného vetřelce Nimiru a biblický konec světa.

Historie podle Sitchina

Oproti Wiesnerovi Sitchin působení Nibiru (Nimiru) na naši Zemi tak katastroficky nevidí. Bytosti, které obývaly planetu Nibiru přišly na Zemi asi před 450 000 lety. Důvodem byla těžba zlata, kvůli které zde založily základny, které jim dovolily orientovat se při přistávání. Délka jednoho oběhu Nibiru kolem Slunce je 3600 pozemských let. Ony bytosti – nefilové – na Zemi přilétaly vždy, když se jejich planeta k Zemi přiblížila, někteří zde zůstávali, jiní se v určenou dobu vraceli zpět na Nibiru. Nižší božstvo bylo označováno jako Anunnaki.

Ti pracovali v dolech, práce to byla namáhavá a nepříjemná a proto se vzbouřili a požadovali stvoření otroka, který by jejich práci vykonával. V té době byl na Zemi vyvinut Homo Erectus, který použili jako základ pro nového dělníka a pomocí genetického křížení se svou DNA vytvořili Homo Sapiens. Postupem času si však synové bohů začali brát krásné pozemské ženy, což vedlo k degeneraci obou ras. První potopa, která měla zničit degenerující lidstvo, byla vlastně prvním katastrofickým dopadem tak dalekosáhlého významu (pokud nepočítáme střet s Nibiru, kdy se z části Tiámat stala Země), který Nibiru způsobila Zemi. Gravitační síla Nibiru totiž působila na gigantický ledovec, který byl při oběhu před 13 000 lety vtažen do moře, čímž způsobil onu zmiňovanou potopu.

Cykly Nibiru ovlivňovaly Zemi a její obyvatele spíše duchovně – obyvatelé cizí planety předávali znalosti přeživšímu lidstvu, učili je stavitelství, písmu, zemědělství, astrologii i matematice.

(5)

01.09.06   Ivo Wiesner

Nejprve krátký úvod pro ty, kteří se k tomuto tématu dostávají poprvé. V blízkosti Země údajně kdysi obíhala další, několikanásobně větší planeta, obydlená vyspělou civilizací, v jejímž čele stála bytost Og. Tato planeta se jmenovala Tir či Maldek. Og se svým lidem se často dostával do sporů s bytostmi žijícími na Zemi, což mělo za následek vleklé války v meziplanetárním prostoru, které Og prohrál a byl nucen vrátit se zpět na Tir. V této době hrozilo Slunce zničit Zemi, a tak bylo Lhay, vyspělou civilizací stvořitelů lidí, vyměněno. Tato výměna byla nejspíš důvodem následné exploze Tiru. Jeho největší troska byla vymrštěna do vesmíru, ale Slunce ji svou gravitací udrželo v dosahu a tak začal nový člen naší sluneční soustavy obíhat okolo Slunce po velmi extrémní dráze. Délka oběhu trosky je odhadována na 700 až 800 let a vždy jednou za 6115?50 let se přiblíží velmi těsně k Zemi, což má téměř vždy katastrofální důsledky. Starověké národy tuto planetu nazývaly mnoha jmény – Nimiru, Nibiru, Marduk či Amanyam.

Zbytek rozdrceného Tiru se pohybuje po jeho původní dráze, část trosek doprovází novou planetu na cestě vesmírem a je také příčinou žhavého krupobití meteoritů, které zasahují při průletu Zemi. Dobu destrukce Tiru není možné přesně odhadnout, existuje však odhad prvního ničivého úderu, kterým Nimiru ohlásila svou přítomnost, a to je rok 113 519 ? 100 př. n. l. Dosud nastalo 19 ničivých návštěv, jejichž důsledky jsou zaznamenány v mnoha zápisech různých kultur celého světa. Prozatím poslední taková událost nastala v roce 3449 př. n. l.

Nejstarší zmínky o existenci života na Zemi spojuje Wiesner s Knihou Dhyanů. Nejedná se vlastně ani o knihu v dnešním slova smyslu, je to několik tenkých fólií s vyraženými idiomatickými grafémy. Tyto znaky mají univerzální význam a k jejich porozumění není třeba znát původní jazyk. Z těchto znaků pak vznikalo obrázkové, hieroglyfické a klínové písmo i čínské znaky. Tato kniha byla spolu s dalšími starými texty střežena v jednom z tibetských klášterů Bonn-Po. Její originál je dnes nedostupný a Wiesner čerpá údaje o ní z publikací badatelů, kteří knihu viděli, nebo z materiálů mladších, kde je Kniha Dhyanů zmiňována. A co že je v ní archivováno? Popisuje stvoření božských bytostí, Země a celé galaxie, ale také války mezi bohy.

Asi před 150 000 lety na Zemi žilo několik civilizací původem ze souhvězdí Orion. Byly moudré, duchovně i technicky vyspělé. Centrum jedné z nich leželo v oblasti dnešního jihoamerického Altiplana, kde po ní zůstaly galerie obrovských skalních rytin a soch podivných zvířat. Tato civilizace byla pojmenována Masma. V oblasti Pacifiku žila civilizace Shan-Shun. Tyto bytosti si na břehu moře vystavěly překrásné kamenné město obklopené zahradami a jezírky, známé pod názvem Shan-ba Lá. Bytosti civilizace Shanů byly obřího vzrůstu 3 až 5 m, dožívaly se desítek tisíců let a disponovaly nadlidskými schopnostmi.

Po obloze se údajně pohybovaly ve stříbřitých strojích, ve kterých létaly i na vzdálené planety. Tento národ se také ze Země včas dostal pryč, když hrozila srážka s Nimiru. Předtím Shanové přesunuli i své město Shan-ba Lá, jak se Wiesner na základě systémové analýzy domnívá, do jiného časoprostoru. Existuje mnoho tibetských textů, které cestu do chrámu popisují, kněží do něj čas od času chodili meditovat. Shan-ba Lá je velmi rozlehlý prostor s bujnou flórou, mnoha rostlinami na Zemi neznámými, s mnoha zahradami, křišťálovými sochami a vznešenými paláci. Uprostřed všeho stojí obrovská věž – první stavba bohů po jejich příchodu na Zemi.

Jiné texty z kláštera Bonn-Po hovoří o prvním kataklyzmatu, srážce s Nimiru, a to velmi zasvěceně, jako by se ho autor sám účastnil. Texty vyprávějí, že vztahy mezi obřími bohy sídlícími na Zemi a na Tiru, přerostly v nepřátelské boje a jednoho dne došlo ke gigantickému výbuchu, jehož důsledkem bylo mimo jiné převrácení zemské osy, vzdálení se od Slunce a tedy i ochlazení klimatu a prodloužení dne téměř dvojnásobně. Důsledkem nárazu bylo také zničení některých kontinentů (ostrovy Sunda a Sachul) a naopak vznik nových. Náraz také změnil vzhled některých míst – z rovinatého a u moře ležícího Tibetu s mírným podnebím se stalo místo s drsným klimatem. Do pohybu byly uvedeny také oba protoamerické subkontinenty, které daly vzniknout horským komplexům And, Sierry Madre či Rocky Mountains. V několika jeskyních And ve výši kolem 3000 m nad mořem byly nalezeny hromady zkamenělých měkkýšů, vyskytujících se v Pacifiku, rybářské chatrče a další artefakty, používané starověkými rybáři. I to svědčí o tom, že tato oblast kdysi ležela u moře.

První kataklyzma nastalo kolem r. 113 519 př. n. l. Teprve až kolem r. 80 000 př. n. l. se podmínky na Zemi normalizovaly a obnovila se fauna a flóra. Na ostrovy Pacifiku a patrně i do Antarktidy byly vysazeny bytosti, jejichž potomci jsou řazeni do skupiny Polynésanů. Centrem této civilizace, z níž pochází větší část jihoamerických indiánských kmenů, byla mýtická Kaskara, patrně identická se Zemí Mu.

Další rasa se nazývala Thandové či Zendové a byla vysazena v oblasti Tarimské pánve a Gobi. Ty v té době nevypadaly jako dnes – byla zde bujná fauna i flóra a ve starých textech jsou označovány jako pozemský ráj. V oblasti turínské nížiny, na území mezi Kaspickým mořem a pohořím Hindúkuš, byli vysazeni Thórásové – nejpočetnější skupina zahrnující sedm ras: Toltéky, Rmoahaly, Mongoly, Ásy, Prasemity, Akkadiery a Danany. Každá z ras měla své specifické rysy, které se při pozdějším míšení stíraly a z kombinací vznikaly nové. Toltékové měli kůži měděnou až měděně hnědou, Rmoahalové byli tmavě hnědí až černí,

Mongolové žlutí, Ásové bílí a Danani běložlutí. Existenci těchto bytostí ovlivnil cyklus Nimru v roce 70 714 př. n. l., jehož důsledkem byl pokles dešťových srážek, který začal měnit oblast pod Hindúkušem ve step či polopoušť. Rostoucí nedostatek potravin donutil Thorásy k prvnímu rozsáhlému stěhování národů. V této době napadli Mongolové Thandy a vytlačili je z Tarimské pánve a Gobi – tato území nebyla změnou klimatu příliš postižena. Thandové byli zatlačeni do podzemních knihoven a laboratoří a všechny jejich východy Thórásové zavalili skálami. Část Thandů tuto porážku přežila a rozdělila se na dvě skupiny. Jedna skupina odešla do paralelní dimenze, kde založili posvátné duchovní centrum Aghartu. Druhá, početnější skupina odešla na souostroví obklopující severní pól (v té době tu panovalo mírné klima) a založili další mýtické centrum – Hyperboreu.

Stěhovaly se ale i ostatní kmeny Thorásů. Mongolové obsadili oblast Tarimské pánve a Gobi a postupně se šířili zejména východním směrem, část se dostala až do střední Ameriky a z nich pocházejí kmeny jako Mayové či Aztékové. Kmen Ásů odešel západním směrem do oblasti Černého moře, osídlil větší část dnešního Bulharska, Řecka, Malé Asie a Kavkazu. Později se Ásové po boku atlantských Toltéků, Dananů a Mongolů zapletli do démonských válek. Byli poraženi. Ti, co přežili, odešli na sever Evropy. Z dvanácti rodů či rodových skupin, které sem byly deportovány, se vytvořilo 12 germánských kmenů, které později začaly dobývat střední a jižní Evropu.

Kmen Rmoahalů osídlil nejprve horské oblasti severní Ameriky. Později se rozdělil na dvě větve – černí Olmékové obývali především horské oblasti, hnědí Tlavatlové se stali předky mnoha severoamerických stepních indiánů. Kmen Dananů osídlil hlavní ostrov atlantského archipelagu – Meropidu, nazývaný též Saturnie či ostrov Bílých Hadů (totemovým symbolem Dananů byl létající had či drak). Po čase byli Danani z tohoto ostrova vytlačeni Toltéky. Odešli na Evropský kontinent, který osídlili od Iberského poloostrova až po západní Řecko, ovládli také západní a severní Afriku. Toltékové, nejpočetnější, nejprůbojnější a nejagresivnější kmen Thorásů, osídlili všechny ostrovy v Atlantském oceánu a přímořské oblasti střední Ameriky, Severní Ameriky a karibské pobřeží Jižní Ameriky.

Všechny zatím jmenované bytosti byly obři nejméně dvojnásobné výšky oproti lidem, dožívali se asi 1000 let a ovládali mocné duchovní síly.

Shanové – stavitelé Shan-ba Lá – byli nesmírně starou a duchovně i technicky vyspělou mimozemskou civilizací. Z jejich znalostí čerpali poznatky Atlantští Thórásové – Toltékové i Danani. Díky jejich poznatkům a vzorkům přístrojů i hmot dosáhli Atlanťané tak vysoké vědeckotechnické úrovně ještě před kataklyzmatem v roce 52 369 př. n. l., při němž byl hlavní ostrov Meropida rozlomen na několik menších částí. Atlantská kultura se počala rozvíjet velmi rychle a původně vysoká duchovní civilizace se rychle měnila na bezohlednou technokratickou civilizaci, ovládající paranormální síly a praktiky černé magie. Atlanťané se dělili na dvě ideologicky i duchovně odlišně za-měřené skupiny. Byli to Bílí Atlanťané a Černí Atlanťané. První skupina nebyla početná a měla malý vliv. Byli vyhnání na ostrovy v severním Atlantiku.

Pro vedení válek potřebovali Thórásové mnoho spolehlivých vojáků, proto zneužili znalostí jiných ras k provádění genetických pokusů, z nichž vycházely bytosti, mající vědomí Thorásů a vitalitu i fyzické schopnosti zvířat. Ke svým pokusům používali kromě zvířat také původní zemské primitivní obyvatelstvo, později také uměle vyšlechtěného člověka Adam Kadmon. Výsledkem jejich pokusů byl mimo jiné člověk neandrtálský, který byl považován za slepou vývojovou větev člověka. Tato zvířecí monstra byla z větší části vyhlazena při událostech spojených s cyklem Nimiru v r. 52 369 př. n. l., které Wiesner považuje za totožné s první biblickou potopou. Některá z monster však přežila do dnešních dnů a lze se s nimi setkat v mnoha bájích či tradovaných svědectvích. Údajně jde o hominidy o výšce 3,4 až 5m, jsou draví, často i lidožraví.

Letopisy v Bonn-Po hovoří také o jiné zemi než Atlantida, velmi vyspělé, která byla také zničena při událostech zapříčiněných zmíněným kataklyzmatem. Legendy vzpomínají na potopu, jejíž jméno v překladu znamená „Oceán, který svrhnul krále“. Ony ostrovy tvořily Zemi Mu, jejíž obyvatelstvo čítalo na 60 milionů lidí. Polynéské legendy tvrdí, že na potopeném ostrově žil národ Munů, jejichž předky byly mýtické božské bytosti Menehunové. Většina Munů se stihla přepravit na jiné kontinenty a zachránit se tak před katastrofou – ničící potopou, kterou způsobil návrat Nimiru. Polynéské tradice vzpomínají na další ostrov, který se kdysi nacházel v Pacifiku, Hawaiki. Důkazem existence zaniklých ostrovů v této oblasti jsou četné nálezy mrtvých korálových atolů v hloubkách 900 m, výjimečně i 1500 m (atol Eniwetok).

Přitom je známo, že korálový polyp žije v hloubce max. 60 m, hlouběji je málo světla a nedostatek potravy. Když se život na Zemi obnovil po kataklyzmatu v roce 52 369 př. n. l., stály proti sobě dvě civilizace – Atlantida a Ruta. Na ostrově Ruta žila nejzáhadnější z ras – rasa modrých lidí. Tento ostrov se měl nacházet v jižní části Indického oceánu, jak o tom vyprávějí védská písma. Sídlily zde prý značně duchovně vyspělé bytosti, od kterých odvozovali svůj původ faraónové Staré říše Egypta i védská vládnoucí a duchovní elita, zejména Šrí Kršna, považovaný za převtělení boha Višnu. Země Ruta byla pravděpodobně zničena při posledním kataklyzmatu v roce 3449 př. n. l.. Části modré rasy se podařilo uniknout a dostali se tak až do horního Egypta, kde zahájili kolonizaci.

Kolem roku 32 400 př. n. l. byla na Zemi vysazena rasa Adam Kadmon. Tu antropologové považují za cromagnonského člověka. Cromagnonská rasa se během času mísila jak s Danany, tak i s dalšími plemeny Thorásů a vznikl tak nový evropský lid. Na západě se jim říkalo Iberové, na východě Ligurové.

Na Zemi existovaly i jiné rasy, o kterých mnoho nevíme – Habraminové, Jurikové, Fanisové, Pelásgové. Asi před 25 000 lety však začaly démonské války. Nepočetní súrové (Lhayové) byli ásury (Lhamaiy) vyhnání ze svých družic na oběžné dráze a byli nuceni vybudovat si podzemní města, jejichž zbytky nacházíme dodnes. O těchto válkách existují svědectví např. v eposu Rámánajam. Války zasáhly všechny rasy.

Před kataklyzmatem v r. 15 679 př. n. l. elita ásurů – Černých Hadů odlétla na svých létajících strojích a zachránila se tak před hrozícím nebezpečím.

Tímto kataklyzmatem také končí působení obyvatel mimozemského původu – bohů, označovaných tak pro své nadlidské schopnosti a vědomosti. Ásové a jejich potomci byli deportováni na sever Evropy, Hyperborejci mají své potomky v keltských a árijských kmenech.

Toto je jedna z teorií – je na vás, jak ji přijmete.

Převzato: Tipy a inpirace

Připravil: Robert Olschbaur

Převzato:http://www.matrix-2001.cz/