Solární vítr a klimatické změny

03.12.07   GeWo

Údaje získané paleoklimatologickým výzkumem ukazují, že chladné periody v zemské historii vždy otevíraly cestu teplejším a naopak. Není však tak docela jasné, co tyto změny způsobuje, a proto je předpovídání klimatických změn tak obtížné. Třebaže se všichni shodují v tom, že změny podnebí jsou velmi rychlé, sotva někdo může říct, zda v příštích 100 letech bude tepleji nebo chladněji. Momentálně se otepluje a mnozí tuto změnu přisuzují lidskému vlivu na prostředí. Ale mají pravdu? Lev Zeleny, ředitel Institutu pro výzkum vesmíru při Ruské akademii věd se domnívá, že než se pustíme do nějakých opatření jaká doporučuje například protokol z Kyoto, měli bychom napřed důkladně prostudovat působení všech faktorů a získat více či méně konkrétní výsledky. „Abychom mohli léčit nějakou nemoc, musíme také napřed správně určit diagnózu,“ soudí Jurij Leonov, ředitel Geologického institutu při Ruské akademii věd, který zastává názor, že lidský vliv na přírodu je v tomto smyslu natolik zanedbatelný, že jeho důsledky lze řadit mezi statistické chyby.Experti donedávna primárně přisuzovali globální oteplování emisím skleníkových plynů, s kysličníkem uhličitým označeným za hlavního viníka. Pak si ti rozumní konečně uvědomili roli vodní páry.

Paleoklimatologické studie odhalily, že v průběhu doby ledové bylo podnebí mnohem sušší, protože se v severním Atlantiku vytvářelo jen málo par. Nárůst teploty naopak objem vzdušné vlhkosti zvyšuje; v důsledku toho se naplnily řeky a do arktického a severního Atlantiku proudilo více sladké vody. Tato voda pokryla tenkou vrstvou povrch oceánu, tím se odpařování opět snížilo a nastoupilo další chladné období. Tehdy toky řek opět zeslábly a byl spuštěn nový cyklus. Tento proces není lineární – čím vyšší je průměrná teplota, tím více vodní páry se dostane do ovzduší. (Otázkou je, co se v těchto souvislostech stane poté, až hladinu oceánu pokryje vrstvička sladké vody z gigantického objemu rozpuštěného polárního ledu. Důsledky by měly být nejen obdobné, ale vzhledem k pozorované rapidní rychlosti tání by k popisovanému zvratu mělo dojít mnohem rychleji, než při zdlouhavém působení řek. – pozn. red. magazínu „WM“-)

„Proč bychom za ohřev našeho ovzduší nemohli činit zodpovědným Slunce?“ táže se Lev Zeleny.

„Energie ze Slunce proudí dvěma přenosovými kanály – jako elektromagnetické a korpuskulární záření,“ vysvětluje. „Převážná část energie – okolo 1,37 kW na čtvereční metr zemského povrchu; což se rovná výkonu elektrické varné konvice – přichází elektromagnetickým kanálem. Tento tok energie sestává v první řadě z viditelných a infračervených rozsahů spektra a jeho množství je prakticky imunní vůči změnám – nemění se o více než zlomky procenta. Proto mu říkáme ´sluneční konstanta´. Tento proud energie, který dospěje k Zemi v osmi minutách, je pak do značné míry absorbován atmosférou a povrchem. Má tedy rozhodující vliv na formování našeho podnebí.“

Druhým kanálem přichází korpuskulární záření, sestávající ze směsice slunečního větru a kosmických paprsků. Ačkoli přenáší mnohem méně energie, hraje klíčovou roli při formování „kosmického počasí“ – proměnlivých podmínek v prostoru, které závisí na sluneční aktivitě. Donedávna se věřilo, že „kosmické počasí“ nemá s pozemským nic společného, ale tato představa se ukázala jako mylná.

„Když je Slunce aktivní, zintenzívní i sluneční vítr. Ten pak vymetá kosmické paprsky ze sluneční soustavy jako koště,“ přirovnává Zeleny. „Kosmické paprsky mají vliv na tvorbu oblaků, které pak ochlazují atmosféru i celou planetu. Z historických archivů například víme, že v letech 1350 – 1380 se hodně ochladilo. A právě tehdy bylo Slunce velmi aktivní.

KOMENTÁŘ: gewo.

      Zní to jako protimluv, ale není. Podle mého mínění, Zeleny v původním článku naráží na princip tvorby oblaků nedávno postulovaný australským vědcem. Myšlenka spočívá v tom, že kosmické paprsky prolétající atmosférou vytvářejí kondenzační jádra, kolem nichž pak vznikají výšková oblaka působící na zemský povrch jako přechodná stínítka. Jejich vlivu si je vědom každý plachtař; zastínění a odstínění povrchu vyvolává vzestupné a sestupné proudění – vítr, který se pak dále stará o distribuci vodních par.

V období zvýšené sluneční aktivity teplota i odpařování stoupne, ale při sníženém počtu kosmických paprsků provrtávajících atmosféru se tvoří méně výškové oblačnosti, a tím i méně vzestupných a sestupných vzdušných proudů. Vodní pára se drží při zemi a vyvolá skleníkový efekt (je „dusno“). Při překročení jisté hranice inverze se při zemi vytvoří z těžké mlhy nízká mračna, která velkoplošně zastíní povrch a pod nimi se citelně ochladí. Odstínění velké části zemského povrchu a oceánu pak může mít za následek celkovou změnu proudění, na niž se zavěsí další faktory, například pod tuto shora žhavenou pokrývku pronikne velmi studený vzduch a celá situace se může změnit na poměrně dlouhodobou záležitost nebo vyústit v „ledovou dobu“. Brr?

Sluneční vítr je také hlavním zdrojem energie pro geomagnetické fenomény v zemské magnetosféře, která se formuje v důsledku proudění slunečního větru do geomagnetického pole. Pokud je příliv energie větší než její rozptyl, nahromadí se přebytek v magnetosféře. Po překročení jisté úrovně může jakákoliv porucha vně nebo uvnitř magnetosféry tento nadbytek energie uvolnit a způsobit magnetickou bouři. Ale to také nemusí mít vůbec žádné důsledky.

Statistická analýza slunečních a geomagnetických poruch poukazuje spíš na malou souvztažnost. Vychází ale najevo, že většina slunečních erupcí, i těch mohutných, magnetické bouře nespouští. Bylo by jistě zajímavé zjistit, proč je tato souvztažnost tak malá.

Ostatní se Sluncem související fenomény ovšem mají na Zemi velmi pravidelné a předvídatelné důsledky. Mají přirozeně vliv na lidi a další živočišné druhy a v jistém rozsahu i na prostředí; změnami atmosférického tlaku a teploty. K celkové změně klimatu ale pravděpodobně nijak zvlášť nepřispívají. Klimatická změna nebo zvrat je globální proces, čili důsledek globálních příčin. Prozatím máme ještě hodně daleko k tomu, abychom tomu plně porozuměli.

„O některých reálných nebezpečích se dnes hovoří mnohem méně, například o inverzi zemského magnetického pole,“ upozorňuje Zeleny. „Postupně mění polaritu – póly se zvýšenou rychlostí plazí k rovníku. V zemské historii byla celá dlouhá období, v nichž magnetické pole téměř zaniklo. Víme, že k takovým oscilacím docházelo v téměř celé geologické historii.“

Paleomagnetická data dokladují, že magnetické pole naposled zmizelo před několika sty tisíci lety. Je možné, že Země o ně přijde znovu v 21. a 22. století. „Magnetický deštník, který nás chrání před smrtonosným kosmickým zářením, bude slábnout, což vystaví lidstvo těžké palbě slunečních částic a kosmických paprsků. Naši následovníci budou muset zjistit, jak bude slabé magnetické pole působit na podnebí a jak se chránit.“

Jurij Zajcev je expert z Institutu pro výzkum kosmu.  

Zdroj: http://tinyurl.com/23oz5d

   Dodatek

       Jestliže se chceme vyrovnat s nastávajícími změnami, měli bychom urychleně opustit bláhovou představu o svých schopnostech ovlivnit kosmické procesy. Kdyby nebylo cyklických změn, jimž ze svého pohledu klidně můžeme říkat kataklyzma, změna klimatu, přesun pólů atd., život na této planetě by se nejen neuchytil, ale neměl by ani šanci na nějaký vývoj. Nezapomínejme, že to byla právě taková změna, nebo katastrofa, chcete-li, která připravila půdu pro rozvoj savců poté, když změněné klimatické poměry vedly k vyhynutí praještěrů. Bez toho bychom tu nebyli. Jestliže si chceme podržet titul homo sapiens sapiens, neměli bychom se chovat jako po sklizni ztloustlé myši, které se usnesly, že zastaví orající traktor. Orba je pro ně i ostatní obyvatele pole stejně kataklyzmatická událost, jako jsou jiné pro nás. A přesto je to nutné – bez ní by nebyla příští úroda a ti polní tvorové, kteří přežijí „lokální kataklyzma“, by se neměli čím živit.

Věci jsou takové, jaké jsou. Místo naivních snah odhlasovat si lepší počasí, bychom se měli začít připravovat na neodvratné změny, které v žádném případě nemusí mít jen negativní dopad. Alespoň v našich šířkách ne.

Ve vlastním zájmu bychom například měli upustit od nesmyslného udržování osídlených míst v oblastech „patřících“ řekám. To už moudře udělali v sousedním Německu po posledních záplavách. A je tady toho hodně, co je třeba udělat místo toho, abychom financovali stavbu pochybných hrází, či dokonce podlehli myším návrhům a pokoušeli se zastavit traktor. 

Najděme si mez, na níž se dá přečkat období orby. Jen pak se jako druh budeme moci bez uzardění nazývat člověkem racionálně rozumným. 

-gewo-

Převzato: http://www.mwm.cz/

(c)2007 GeWo