Meziplanetární „Den poté“

(1)

01.03.07   Richard Hoagland

(Před několika dny jedna z televizních stanic uvedla známý film režiséra Ronalda Emmericha „Den Poté“. Děj filmu je v podstatě velkým varováním člověka před následky klimatických změn, které může necitlivý přístup lidské bytosti vyvolat. Následující krátký seriál je příspěvkem nezávislého internetového deníku Matrix-2001.cz k dané problematice. Velmi bych si přál aby se při čtení následujících odstavců čtenář hluboce zamyslel nad některými tak často přehlíženými skutečnostmi a vlastním individuálním příkladem přispěl k tomu, aby „Den Poté“ nemusel v důsledku negativního vlivu lidské civilizace nikdy nastat. J.CH.). Celá Sluneční soustava (ne pouze naše malá planeta) podstupuje zkoušku velké metamorfózy. Následující informace jsou výtahem vědecké dokumentace a příkladů, které dokladují opodstatněnost výše uvedeného tvrzení. Dotkneme se také nového modelu fyziky, který je schopen do určité míry tyto rozsáhlé meziplanetární změny vysvětlit.

Na začátek tedy několik zcela objektivních zjištění:

SLUNCE: Od roku 1940 vyzařuje toto těleso více energie jak za posledních 1150 let

MERKUR: Zjištěna přítomnost polárního ledu s překvapivě silným magnetickým polem – nejde tedy o mrtvou planetu

VENUŠE: V důsledku silných atmosférických změn za posledních 30 let se zvýšil o 2500% jas planety

ZEMĚ: Aktivují se rozsáhlé geofyzikální procesy globálních klimatických změn

MARS: Probíhá proces globálního oteplování planety včetně stále častějších silných bouří

JUPITER: Došlo k zvýšení jasnosti planetární plasmy o 200%

SATURN: V oblasti rovníku narůstá rentgenové záření, za posledních 20 let se významně snížilo proudění atmosféry

URAN: Velké změny v jasnosti planety, nárůst globální oblačnosti

NEPTUN: Za posledních několik vzrostla o 40 % atmosférická jasnost

PLUTO: I když již není považováno toto těleso za planetu patří do našeho seznamu. Za posledních několik let vzrostl o 300 % tlak vzduchu. Nikdo nezná příčinu??..

Žádná informace z této krátké statistiky není okrajového charakteru. Všechny jsou velmi, velmi skutečné. A jak se zdá jsou pouze vrcholem ohromného ledovce skrytých skutečností??

Vědecké údaje z nichž výše uvedená data jsou pouze zlomkem celé zprávy jsou součástí spektra aktivity velmi důvěryhodných institucí jakou je např. NASA a další. Tyto informace jsou shromažďovány a analyzovány. Vyplývá z nich, že ne pouze naše planeta, ale celá Sluneční soustava čelí změně klimatu, která nemá obdoby. Tato změna se odráží v klimatografii jednotlivých těles naší Sluneční soustavy. Následující materiál je v podstatě veřejně dostupný, ale v mnohých případech vychází ze zdrojů, které jsou označené nálepkou „TOP SECRET“.

Dříve než se pustíme k detailním pohledům na problematiku, kterou naznačuji v úvodu, chtěl bych se věnovat jistým skutečnostem, které jsou v podstatě důvodem proč jsem se s kolegou Davidem Wilcockem pustil do sestavení této reportáže. Před několika lety proběhla velmi zajímavá mezinárodní televizní panelová diskuse, kterou vedl známý Art Bell společně s neméně známým publicistou a spisovatelem Whitleyem Strieberem.1

Ten napsal doslova prorockou knihu, která se zaobírá globální katastrofickou změnou klimatu na Zemi. Kniha se jmenuje „Příchod globální superbouře. Jistě všem dobře známý filmový režisér Roland Emmerich (tvůrce filmů „Den nezávislosti“ a nebo „Hvězdná brána“)na motivy této publikace natočil film „Den poté“. 2, 3.

Jmenovaný filmový snímek je zaplněn pokročilými technickými vizuálními efekty. Tyto efekty se snaží umocnit realismus globálních změn na planetě Zemi. I když je možná na první pohled tento film podobný snímkům typu „Hluboký dopad“ a nebo „Armagedon“, přesto se od nich velmi výrazně odlišuje. Hlavní odlišnost spočívá především v tom, že snímek „Den poté“ ukazuje divákovi příběh, jež je až neuvěřitelně pravděpodobný. Centrální idea filmu se opírá o globální vliv tzv. „Golfského proudu“, který vhání zahřáté vody z tropické oblasti z oblasti Karibiku na sever do Atlantského oceánu. Dochází k situaci, že se tento Golfský proud prostě zhroutí. Současné vědecké poznatky nás informují o tom, že síla Golfského proudu je nyní pouze čtvrtinová – nachází se na nějakých 25% původní síly. Tato kataklyzmatická změna, jež je nosnou ideou filmu uvrhne celou severní polokouli planety do nové doby ledové.

V roce 2000, těsně po vydání jmenované knihy byl Whitley Strieber hostem v televizním show Matta Lauera. Zde byl vystaven zcela odpornému zesměšnění z řad odborné, ale i laické veřejnosti. A to byl pouze jeden z mnoha podobných příkladů tvrdé kritiky, které se autorovi dostalo v dobách po vydání knihy. 4

Jenže v průběhu následujících čtyřech let pod tlakem tvrdé reality existence skutečných byť postupných globálních klimatických změn se situace radikálně změnila. Veřejnost se již nesměje a veřejnost k problematice, kterou Strieber nastínil přistupuje podstatně zodpovědněji.

V článku „The Independent“, který napsal expert na změny klimatu Michael Molitor, jenž byl také odborným konzultantem Ronalda Emmericha v průběhu natáčení filmu „Den poté“ sestavil poměrně velké množství indicií, které se objevily v posledních dvaceti letech a které objektivně naznačují změnu klimatu na naší planetě. Dnes s odstupem času lze konstatovat, že film „Den poté“ přitáhl ohromný zájem médií, ale také, a to je důležité i vědeckého světa. Film rozpoutal doslova až komickou smršť různých vědeckých disputací. A to bylo pochopitelně jen a jen dobře. 5

Ve výše uvedeném článku zdůrazňuje Molitor pozitivní dopad filmu, který na nosném příběhu jež se pochopitelně neobejde bez komerčních scén vysvětluje prostému divákovi populární formou důležité fyzikální principy, které tvoří podstatu různých klimatických jevů a jejich možných účinků v geografických podmínkách naší planety. Se zajímavým zjištěním přišly noviny „New York Times“, když sdělily, že klimatologové pracující v NASA, ale i v dalších důležitých institucích jakou je např. americká sekce „NOAA“ dostali přímo z Bílého Domu důrazný apel NEVYJADŘOVAT SE k příslušnému filmovému snímku proto, aby nebyla zavdána příčina všeobecné panice. Na tomto místě by bylo dobré zdůraznit pověstný chronický skepticizmus Bílého Domu co se týče problematiky změn klimatu.

Pakliže časová linie klimatické katastrofy ve filmu je velmi rychlá (prakticky pět dní), pak by to měly být právě takové instituce jako NASA, Pentagon a Bílý Dům, aby sérií odborných referencí uvedly věci na správnou míru. Proč se tak nestalo? Pentagon totiž ukrývá před veřejností jedno velké tajemství. Jaké?

Ve chvíli kdy vznikal snímek „Den poté“ vydal Pentagon pro pláštíkem TOP SECRET velmi znepokojující zprávu. Zprávu, která definuje aktuální a do budoucna předpokládaný průběh klimatických změn. Zkonfrontujeme-li obsah této „tajné“ zprávy s průběhem událostí ve filmu dojdeme k neuvěřitelné shodě dat. Jak je to možné?

Tak například jak u Striberova filmu tak ve vědecké zprávě Pentagonu je příčinou globálních radikálních klimatických změn zhroucení Golfského proudu. Ve filmu jsou události definovány časovou stopou pěti dní, ve vědecké zprávě to je patnáct let či méně. Podle růžovějšího scénáře bude v Británii okolo roku 2020 sibiřské klima, hrozí nukleární konflikt, sucha hladomor, občanské vzpoury po celém světě. To všechno jsou ale fakta, která ve snímku „Den poté“ jasně zaznívají. Jenže Pentagon jak se zdá utajuje další závažné skutečnosti??.

Prameny:

1 Bell, Art and Strieber, Whitley. The Coming Global Superstorm. Pocket Books (Simon & Schuster, Inc.) New York, 2000. ISBN 0-671-04190-8. 255 PP. Hardcover, $23.95.

2 URL: http://www.thedayaftertomorrow.com

3 URL: http://www.foxhome.com/id4dvd/index_frames.html

4 „There is only one possible explanation for the editors of Pocket Books accepting and publishing this sorry piece of pseudoscientific propaganda: Profit with a capital „P.““

Baker, Robert A. Book Review: The Coming Global Superstorm, By Art Bell and Whitley Strieber. The Skeptical Inquirer, Committee for the Scientific Investigation of Claims of the Paranormal. 2000. URL: http://www.findarticles.com/cf_dls/m2843/5_24/67691844/p1/article.jhtml

5 Connor, Steve. The Movie that Claims to be a Vision of the Future. The Independent – UK, Independent Digital (UK) Ltd., May 8, 2004. URL:

http://news.independent.co.uk/world/environment/story.jsp?story=519236

(2)

05.03.07   Richard Hoagland

Kromě své základní hyperdimenzionální složky je tato „nová Fyzika“ intimně spjata s pozměněným pojmem prostorového „éteru“. Avšak tento „éter“ je výrazně odlišný od jiného starého konceptu 19.století – „elektromagnetického éteru“, jenž byl v té době chápán jako médium (analogické ke vzduchu a vodě) nezbytné k přenosu rytmického světla a radiových vibrací „prázdným prostorem“. Tento „nový éter“ nemá nic společného ani s nyní populárním pojmem „energie bodu nula“ – dnešní kvantová mechanika popisuje procesy vakua; fyzika středního proudu navrhuje, že vytváří hmotu a energii z prázdného prostoru. Tento nový, zúžený pojem éter je ve skutečnosti „ne-elektromagnetický, nehmotný éter mající nulovou hodnotu“ – přenosové médium bez náboje prostupující veškerým prostorem, přenášející „hyperdimenzionální energii“ ze složitějších, vyšších dimenzí…do „naší“ dimenze.

Studie Pentagonu dále doporučuje Bílému domu, že změna klimatu „by měla být povýšena z vědecké debaty na záležitost americké národní bezpečnosti“. Souběžně s tím řekl jeden vědec ve vysílání BBC o této alarmující tajné zprávě Pentagonu: „Je to ohrožení národní bezpečnosti, které je specifické v tom, že neexistuje žádný nepřítel, na kterého by se daly namířit zbraně a nemáme nad touto hrozbou žádnou kontrolu.“ 7.

Pentagon není se svými obavami mezi zákonodárci osamělý.

V souvisejícím článku BBC News z února 2004 profesor a přední britský klimatolog, John Schellnhuber, řekl:

„Diskutovali jsme s vědeckým výborem Kongresu a můj pocit je, že v podstatě 80% lidí ve Washingtonu, kteří jsou doopravdy informováni, cítí, že dramatická změna klimatu je velkou hrozbou. (Bushova) vláda je vězněm svého vlastního odhodlání neudělat nic, co by ovlivnilo životní styl amerických občanů. Možná, že vláda zvolila analogicky se svým postojem v Iráku určitou pozici a teď ji nebude měnit ze strachu, že by ztratila tvář.“

Profesor Schellnhuber dále řekl: „Nemyslím si, že americká veřejnost a zákonodárci budou nadále spokojeně pokračovat ve svém přístupu „nic se přece neděje“ v dalších pěti letech… Říkáme politikům již 20 let, že klimatická změna by mohla být mnohem horší hrozbou než terorismus. Naneštěstí, naše vědecké odhady naznačují, že okno otevřené příležitosti k ochraně klimatu se rychle zavírá.“ 8.

Vzhledem k vyhlídkám na velice nejisté znovuzvolení by byl „strašák klimatické změny“ explodující na scéně poslední věcí, kterou by si Bushova vláda přála…v tutéž dobu, kdy se situace v Iráku rapidně obrací v očích světa k horšímu – s narůstajícím neštěstím a barvitými snímky iráckých vězňů mučených Američany. Nicméně, nový film sám nemůže být umlčen, tak jediným zbývajícím řešením bylo pokusit se snížit jeho vědeckou opodstatněnost v očích veřejnosti. Zapracovaly na tom zejména dvě strany – ústředí NASA a částečně republikánští politici.

V sobotu, 24.dubna 2004, dorazil na vlivné internetové stránky Drudge Report tajný oběžník, jenž byl přeposlán všem NASA vědcům z ústředí ve Washingtonu prvního dubna. Část oběžníku říká:

„Nikdo z NASA nebude poskytovat rozhovory, ani jinak komentovat cokoli, co se týká…“filmu Den poté„. 9.

Politický výsledek „utkání“ tohoto oběžníku brzy vedl k trapnému odtažení veřejnosti od NASA a k prohlášení, že byl napsán, jelikož tvůrci filmu odmítli podepsat „dohodu o spolupráci“ a že vědci NASA měli naprostou svobodu říct, cokoli chtěli. 10.

Oběžník NASA byl napsán prvního dubna 2004 (trochu podivné datum pro sepsání veřejné směrnice významnou vládní agenturou…).

Přibližně v tentýž čas, jak nyní víme, byl rozeslán podobný oběžník republikánským voličům přímo z Bílého domu. V tomto případě všechno prasklo mnohem rychleji -britský The Observer 4.dubna mimo jiné o vnitřním oběžníku Bílého domu napsal:

„Vedeme ohledně životního prostředí bitvu faktů proti fikci – Republikáni už nemohou více zdůraznit, že extrémisté křičí „Soudný den!“, když životnímu prostředí vlastně začíná nový a lepší den.“ 11.

Samozřejmě nepadla žádná zmínka o podivuhodně otevřeném oběžníku z Pentagonu – jenž jistě nepředpovídá „nový a lepší den“ pro životní prostředí nebo pro nás ostatní – přesto byl tento příběh vyjeven veřejnosti již před měsíci díky pozornosti světových médií.

Článek v novinách The Observer, který odhalil oběžník Bílého domu, také odkryl skryté motivy za pevnou vírou vlády, že celá myšlenka na „klimatickou změnu“ může být nadále zavržena jako „nevědecká“. „Pravděpodobně nejvýraznějším hlasem zaznívajícím z oběžníku (toho současného, z Bílého domu) je Frank Luntz, stratég Republikánské strany. V předchozím oběžníku, jenž se provalil na veřejnost v roce 2002 Luntz řekl:

„Vědecká debata se (proti nám) uzavírá, ale ještě uzavřena není. Stále ještě máme možnost zpochybnit vědu. Luntz byl tvrdě kritizován v Evropě. Minulý měsíc na něj zaútočil hlavní vědecký poradce Tonyho Blaira, Sir David King, a obvinil ho, že má příliš blízko k Exxonu.“ 12.

Na internetových stránkách Strieber se nedávno objevil článek, který cituje Petera SchurmanaMoveon.org a říká: z

„Skutečnost, že velké studio vypustilo do světa film zaobírající se tak závažným problémem je úžasnou příležitostí pro Američany začít mluvit o podstatě tohoto problému, o tom, co může být uděláno a o enormním ohrožení, jímž se prezident Bush nezabývá.“

Moveon.org uspořádá veřejné shromáždění před Americkým přírodovědným muzeem v New Yorku – na místě prvního promítání filmu „Den poté“ – v den slavnostní premiéry filmu v New Yorku, 24.května. Strieber pokračuje:

Někdejší více-prezident Al Gore, jenž se mítinku zúčastní, říká: „Miliony lidí budou vycházet z kina o víkendu, kdy si připomínáme Den obětí války a budou se ptát: „Mohlo by se to vážně stát?“13. Myslím, že tuto otázku je nutno zodpovědět.“

Naše reportáž přímo nepotvrzuje, ani nepopírá, vývoj situace Golfského proudu tak, jak byl prezentován v Umění, ve Whitleyově knize nebo ve filmu „Den poté„. Spíše poskytuje výraznou vědeckou podporu klíčovému předpokladu filmu tím, že nabízí totálně nový náhled, který nově formuluje celou otázku „změny klimatu“ – která je součástí jevu, jenž se nyní záhadně a současně odehrává v celé naší sluneční soustavě!

Jako mnoho jiných, i my cítíme, že nastal čas, aby se svět dověděl pravdu. Toto je naše sluneční soustava a ta se viditelně kolem nás mění. Jestliže existují řešení, která by mohla zásadním způsobem omezit potíže vycházející z této proměny, tak teď je čas pro otevřené a poctivé odhalení a rozmluvu o těchto nových „hyperdimenzionálních“ vědách, rozmluvu rozvinutou autory této reportáže a mnohými dalšími.

PŘEHLED

Významné, ba bezprecedentní změny počasí, jež v současné době znepokojují miliony lidí zde na Zemi jsou součástí celkové, záhadné proměny, která ovlivňuje Slunce a mnoho dalších planet a mnoho jejich měsíců…po celé sluneční soustavě.

Jak jsme zmínili v první části, budeme v této reportáži citovat konkrétní vědecké dokumenty na podporu těchto zjevných systémových změn „celé soustavy“ – důkazy čerpané ze zveřejněných zdrojů, sestavené badateli významných institucí, kteří patrně (dle komentářů samotných autorů) sami nepochopili závažnost (aby řekli cokoli o zásadní příčině) toho, co nyní vidí…nebo, proč to vidí právě teď.

„Příčina a následek“ těchto pozoruhodných planetárních transformací jsou, jak věříme, vysvětleny novou formou Fyziky – zatím nepřijatou většinou z hlavního proudu vědy. Ve skutečnosti je to „stará Fyzika“ – předkvantová realita, v 19.století středem pozornosti. Ve svém naprostém základu je to Fyzika založená doslova na možnostech přístupu k „vyšším dimenzím“.

Tento „vyšší dimenzionální či hyperdimenzionální“ popis není pouze abstraktním pojmem, zanechaným hrstkou matematiků před sto lety – ale seriózním, posouditelným novým modelem, jenž se týká skutečného pole působnosti energií, které neviditelně proudí dovnitř a ven z naší „trojrozměrné“ reality…bez přehánění tvořících v rámci všeho fyzického…stejně jako jejich pozorovaná, trojrozměrná, velmi spletitá vzájemná působení.

Kromě své základní hyperdimenzionální složky je tato „nová Fyzika“ intimně spjata s pozměněným pojmem prostorového „éteru„. Avšak tento „éter“ je výrazně odlišný od jiného starého konceptu 19.století – „elektromagnetického éteru“, jenž byl v té době chápán jako médium (analogické ke vzduchu a vodě) nezbytné k přenosu rytmického světla a radiových vibrací „prázdným prostorem“. Tento „nový éter“ nemá nic společného ani s nyní populárním pojmem „energie bodu nula“ – dnešní kvantová mechanika popisuje procesy vakua; fyzika středního proudu navrhuje, že vytváří hmotu a energii z prázdného prostoru.

Tento nový, zúžený pojem éter je ve skutečnosti „ne-elektromagnetický, nehmotný éter mající nulovou hodnotu“ – přenosové médium bez náboje prostupující veškerým prostorem, přenášející „hyperdimenzionální energii“ ze složitějších, vyšších dimenzí…do „naší“ dimenze.

V modelu Hyperdimenzionální Fyziky navrženém jedním z nás (Hoagland) je přirozené víření hmoty ve třech dimenzích (nebo gravitační otáčení „jedné hmoty okolo jiné hmoty, po oběžné dráze„), které otevírá prapůvodní „štěrbinu“ nebo „bránu“ mezi dimenzemi. „HD energie“ proudí skrze tuto bránu a modifikuje nehmotný éter v této dimenzi – tvoří přitom množství pozorovatelných a měřitelných fyzikálních účinků, včetně cyklického projevení se hmoty a energie v naší dimenzi. Celkové množství energie, jež projde „bránou“ do této dimenze je přímo úměrné „celkové sumě momentu hybnosti“ využité ve vířivém či gravitačním systému..

Hyperdimenzionální rezonanční model Sluneční soustavy

V okružním systému je toto celkové množství také „modulováno“ – neustále se měnícími geometrickými vztahy mezi různými hmotami na jejich oběžných drahách; jisté „čtyřstěnné“ úhly (60 a 120 stupňů) dovolují maximální přenos energie mezi dimenzemi; zatímco jiné úhly (90 a 180 stupňů) zasahují do přenosu a omezují ho… Tyto geometrické efekty jsou následkem nevyhnutelných „účinků rezonance a disonance“ zasahujících vlnových vzorců v základní „matrici“ éteru.

Nejjednodušší analogií sluneční soustavy by byly „mnohočetné kruhy na rybníku“ – s překrývajícími se „energetickými kruhy“, jež jsou širokou škálou proměn frekvence základního nehmotného éteru, zapříčiněné vstupem hyperdimenzionální energie do naší dimenze skrze rotující Slunce, jeho rotující a obíhající planety…a jejich rotující a obíhající měsíce. Viz obr. výše.

Jinými slovy – celá „sluneční soustava“ funguje jako opravdový, hyperdimenzionální, propojený, rezonující (nebo občas disonující) systém…

Dramaticky se měnící planetární jevy, o kterých budeme vyprávět v této reportáži jsou, jak věříme, přímým důsledkem (v Hoaglandově Modelu) těchto složitých rotací a geometricky se měnících oběžných drah slunečních soustav, v současnosti známých planetárních členů a jejich měřitelných dopadů na základní resonující éterický vzor…rozšířeno (v tomto Modelu) o další, doposud neobjevené planety, které také ovlivňují vzorec – ale které obíhají daleko za hranicemi nyní známé sluneční soustavy…

Odkazy:

8 Kirby, Alex. US „does accept climate threat“. BBC News Online, Feb. 23, 2004. URL:

http://news.bbc.co.uk/1/hi/sci/tech/3513559.stm

9 Drudge, Matt. Ice Age Outrage: Fox’s Climate-Change Movie Irks Bush Admin. The Drudge Report web site, Apr. 24, 2004. URL: http://www.drudgereportarchives.com/data/2004/04/24/20040424_155005_flash3.htm

10 Mahone, Glenn. STATUS REPORT: NASA Notice to all Employees Regarding Media Reports about the film „The Day After Tomorrow“. NASA HQ, April 26, 2004. URL:

http://www.spaceref.com/news/viewsr.html?pid=12673

11 Barnett, Antony. Bush attacks environment „scare stories“: Secret email gives advice on denying climate change. Guardian Unlimited / The Observer, April 4, 2004. URL:

http://www.guardian.co.uk/usa/story/0,12271,1185379,00.html

12 Barnett, Antony. Bush attacks environment „scare stories“: Secret email gives advice on denying climate change. Guardian Unlimited / The Observer, April 4, 2004. URL:

http://www.guardian.co.uk/usa/story/0,12271,1185379,00.html

13 Strieber, Whitley. Scientists Back Superstorm Film. The Unknown Country web site, May 7, 2004. URL:

http://www.unknowncountry.com/news/?id=377413

(3)

19.03.07   Richard Hoagland

Zdaleka nejkomplexnější laboratorní prací zkoumající základní vlastnosti fundamentálního a kritického fenoménu „HD (hyperdimenzionálního) éteru jako přenosového média“ – jenž je zapotřebí v Hoaglandově Modelu k přenosu hyperdimenzionálních informací do naší dimenze – provedli Dr. Paulo a Alexandra Correa. Všeobecný přehled jejich podrobně dokumentovaného výzkumu a experimentů můžete shlédnout na aetherometry.com. Zesnulý Dr. Eugene Mallove, někdejší hlavní vědecký spisovatel na MIT (Massachusetts Institute of Technology) a bývalý prezident nadace New Energy Foundation a také šéredaktor jejího vědeckého periodika Infinite Energy, ho popsal takto: „Co je Éterometrie (Aetherometry) a jak ji začít chápat? Zahrnuje studium a měření éteru – nikoli statického, elektromagnetického „světlonosného éteru“ 19tého století, ale dynamického ne-elektromagnetického éteru, jenž podléhá měření pomocí elektroskopů, rtuťových teploměrů, osciloskopů, Teslových transformátorů, Faradayových klecí a dalších běžně využívaných nástrojů a obvodových prvků. Samozřejmě lidé, kteří jsou zarytými stoupenci Einsteinovy relativity, najdou velice málo či dokonce žádný důvod zabývat se Éterometrií…“

Zatímco práce Correaové je naprosto oddělená od naší, oba autoři pevně věří, že existuje zásadní spojitost mezi „nehmotným éterem“ a stejně prokazatelnými hyperdimenzionálními energiemi, jež přenáší do našich trojrozměrných dimenzí. Další experimentální práce – zahrnující některá jedinečná „měření HD éteru“, která mají proběhnout v rámci  Enterprise Mission během nadcházejícího přechodu Slunce do Venuše, 8.6. 2004 – podpoří snahy s konečnou platností prokázat či vyvrátit takovou kritickou spojitost.

Hoaglandovo „životní dílo“ – The Monuments of Mars: A City on The Edge of Forever / Monumenty na Marsu: Město na hranici nekonečna (North Atlantic Books, Berkeley, 1987) – předkládá první novou formulaci starého hyperdimenzionálního a éterového modelu z 19tého století ve století dvacátém, doplněnou o zvláštní objev hyperdimenzionálních planetárních rysů identifikovaných současnými teleskopy a pozorováními z vesmírných lodí. Hoagland ukázal, že „geometrická rezonanční energetická pole“ těchto blízkých planet přímo ovlivňují jejich pozorovatelné „atmosferické znaky“ a také kritickou oblast hlavních povrchových rysů – jako je pásmo největších štítových sopek.

Pozornost byla zaměřena zejména na jednoduché geometrické pevné těleso známé jako „tetraedr neboli čtyřstěn“ (angl. tetrahedron) – čtyřstěnný předmět, jehož každá stěna je rovnostranným trojúhelníkem. Jako zbývající čtyři „Platónova tělesa“ – „osmistěn, krychle, dvanáctistěn a dvacetistěn“ – čtyřstěn se přesně vejde dovnitř koule. Jestliže je jeden z jeho hrotů zarovnán se severním pólem rotující planetární koule – pak se ostatní tři hroty vynoří 19,5 stupně jižně od rovníku. Podobně pak, pokud je čtyřstěn hypoteticky umístěn dovnitř s jedním hrotem směřujícím k jižnímu pólu, ostatní tři „vrcholy“ se objeví 19,5 stupně severně od rovníku.

Geometrie čtyřstěnu uvnitř koule

Jak je vysvětleno v řadě dokumentů Hyperdimensional Physics, jejichž autorem je Hoagland a kol., mnoho fenoménů týkajících se planetární energie se objevuje přímo na tomto kritickém stupni 19,5 zeměpisné šířky na různých planetách. Plynné světy odhalují jedinečným způsobem energetické „oblačné pásy“ v těchto zeměpisných šířkách a obří spirálovité víry přesně na vrcholcích geometrie čtyřstěnu – velká rudá skvrna na Jupiteru a velká tmavá skvrna na Neptunu. Pevná tělesa mají tendenci projevovat tu největší sopečnou „tryskající, žhnoucí činnost“ v těchto zeměpisných šířkách – tak jako velký ostrov Hawai na Zemi a Olympus Mons na Marsu…

V této zprávě budeme kombinovat Hyperdimenzionální Fyzikální Model Richarda C. Hoaglanda (zveřejněn na http://www.enterprisemission.com/hyper1.html) s Modelem Konvergence Davida Wilcocka, jak ho předvedl ve své třetí knize Divine Cosmos / Božský Vesmír. Věříme, že tato syntéza dokáže nejlépe vysvětlit „záhadné“ změny sluneční soustavy, k nimž v současné době dochází. Je mimo rámec této prezentace plně přednést všechny postuláty těchto překrývajících se HD Modelů (nebo jejich jednotlivých variací), proto pro úplné pochopení prací těchto autorů doporučujeme  konzultovat citované dokumenty. Pro ty z vás, kteří čtou tuto práci a jsou spíše netechničtí, nabízím několik dalších analogií.

Geometrie čtyřstěnu a její aplikace ve vztahu k planetě Jupiter ukázala souvislost s Velkou rudou skvrnou

Magnetismus není přímo viditelná energie…ale víme, že existuje, díky jeho vlivu na jiné věci. Stejně tak, pod hladinou vodního toku, nevidíte, kterým směrem plyne proud…pokud nepozorujete ostatní fyzické předměty, kterými voda hýbe – jako například zrnka písku nebo potopené listy. Hyperdimenzionální energie také není přímo viditelná – ale její účinky nalezneme v celé sluneční soustavě, třeba díky objevení se nezvyklého prachu, plynu a ionizovaných částic, jakož i nevysvětlitelné geometrické fenomény v určitých kapalných (planetárních atmosferických) systémech, jež se zdají být výsledkem tlakových proudů způsobených rezonančními vibracemi v některých hyperdimenzionálních / nehmotných éterových „kapalinách“. „. (Viz. „The Matrix is a Reality„, Wilcock)

Takže, k našim příkladům.

Slunce

Nejméně od druhé poloviny sedmdesátých let stoupá intenzita slunečního záření (jak bylo naměřeno stále důmyslnějšími satelity) o 0,5% každých deset let, což by podle jednoho vědce z NASA „mohlo způsobit významnou změnu klimatu“, pokud tento vývoj bude setrvávat několik dalších desetiletí. [14] Jiný vědec z NASA zjistil, že mezi lety 1901 a 2000 magnetické pole Slunce zesílilo o 230 procent. [15] V roce 1999 sledoval třetí experimentátor z NASA vysoký nárůst množství helia a silněji nabité částice vypouštěné během slunečních erupcí, dokazující, že dochází k opravdové změně v jedné složce sluneční energetické produkce, slunečním větru (vysoce ionizovaný plyn vyzařovaný z povrchu Slunce do meziplanetárního prostoru – pozn.překl.) – tato změna jde přesně ruku v ruce s ostatními sledovanými změnami… [16]

Před rokem 2003 byly zaznamenány dvě nejsilnější sluneční erupce vůbec, vyhodnoceny dříve neslýchanou intenzitou X20 – došlo k nim v letech 1989 a 2001. Dále v listopadu 2003 se objevila erupce, o níž se někteří domnívají, že musela být alespoň o 200% silnější než jakákoli jiná pozorovaná předtím, obludných X40…nebo vyšší. [17] Tak, jak se při takových erupcích očekává, brzy následovala koronální výron hmoty- uvolňující obrovskou rozšiřující se bublinu o miliardě tun elektrifikovaného plynu do sluneční soustavy. Tyto a další erupce přiměli ke konci roku 2003 jednoho vědce z NASA k prohlášení, že Slunce je nyní nejaktivnější za celou dobu, kam až paměť sahá, a že „zde nikdy nic podobného nebylo“. [18]

Navzdory všem výše uvedeným důkazům, argumenty podporující kauzu změn na Slunci nebyly dlouho kompletní – až do konce minulého roku, kdy shodou okolností došlo k masivní sluneční explozi tři dny poté, co se objevila tato studie.  Ilya Usoskin, geofyzik hlavního proudu, použil vrtné vzorky polárního ledu, aby dokázal, že Slunce bylo od čtyřicátých let minulého století aktivnější než během předchozích 1 150 let. [19]  Následné běsnění Slunce, k němuž došlo pouze pár dní na to, pouze podtrhlo a zdůraznilo toto tvrzení. Pokud vezmeme v úvahu, že Slunce obsahuje celých 99,86 procent hmoty sluneční soustavy, což dělá z planet při srovnání pouhá zrnka písku, tyto pokračující změny nepochybně ovlivní vše, co se nachází v ohromujícím magnetickém, zářivém, gravitačním dosahu Slunce…

[14] „Since the late 1970s, the amount of solar radiation the sun emits, during times of quiet sunspot activity, has increased by nearly .05 percent per decade, according to a NASA funded study.

„This trend is important because, if sustained over many decades, it could cause significant climate change,“ said Richard Wilson, a researcher affiliated with NASA’s Goddard Institute for Space Studies and Columbia University’s Earth Institute, New York.“

NASA Goddard Space Flight Center. NASA Study Finds Increasing Solar Trend that can Change Climate. March 20, 2003. URL: http://www.gsfc.nasa.gov/topstory/2003/0313irradiance.html

[15] „?according to Michael Lockwood and colleagues at the Rutherford Appleton Laboratory in England? Analyzing instrument measurements taken since 1868, they conclude that the sun’s exterior magnetic field has increased by 230 percent since 1901 and by 40 percent since 1964.“

Suplee, Curt. Sun Studies May Shed Light on Global Warming. Washington Post, Monday, Oct. 9, 2000, pg. A13. URL: http://www.washingtonpost.com/wp-dyn/articles/A35885-2000Oct8.html

[16] „A team of researchers led by George Gloeckler, a physics professor at the University of Maryland, published a paper in the Jan. 15, 1999 issue of Geophysical Research Letters (GRL) about the unusual composition of the May 2-3 (1998) coronal mass ejection (CME) – a bubble of gas and magnetic field lines that the sun ejects over the course of several hours? Coronal mass ejections carry plasma, or ionized gas, away from the sun at speeds approaching 2,000 kilometers per second?

„We were completely surprised by the highly unusual and unexpected composition in this CME,“ Gloeckler says. His team observed, for example, that the density of 4He+ [a form of charged helium] was almost as high as the density of 4He++ for several hours. „Such large 4He+/4He++ratios, persisting for hours, have never been observed in the solar wind before,“ they write. They also observed high increases of helium and heavier ions in the CME plasma. The unusual composition of the CME lasted an exceptionally long time, they write? „This is certainly not an average solar wind but an anomalous situation,“ Gloeckler says. „Yet such anomalous findings often lead to deeper understandings of physical processes.“

Bartlett, Kristina. ACEing the sun. American Geophysical Union / Geotimes News Notes, April 1999. URL: http://www.geotimes.org/apr99/newsnotes.html

[17] „Craig DeForest, a solar physicist at the Southwest Research Institute, said? „I’d take a stand and say it appears to be about X40 based on extrapolation of the X-ray flux into the saturated period? „That estimate may even be conservative,“ he said.“

Britt, Robert Roy. Solar super-flare amazes scientists. Space.com / MSNBC.com, Nov. 6, 2003. URL: http://www.msnbc.com/news/984388.asp?cp1=1

[18] Dr Paal Brekke, deputy project scientist for the Solar Heliospheric Observatory (SOHO) Sun-monitoring satellite, told BBC News Online? „I think the last week will go into the history books as one of the most dramatic solar activity periods we have seen in modern times? As far as I know there has been nothing like this before.““

Whitehouse, David Ph.D. What is Happening to the Sun? BBC News Online, Tuesday, November 4, 2003. URL: http://news.bbc.co.uk/2/hi/science/nature/3238961.stm

[19] „Ilya Usoskin, a geophysicist who worked with colleagues from the University of Oulu in Finland and the Max Planck Institute for Aeronomy in Katlenburg-Lindau, Germany, has found that there have been more sunspots since the 1940s than for the past 1150 years.

Sunspot observations stretch back to the early 17th century, when the telescope was invented. To extend the data farther back in time, Usoskin’s team used a physical model to calculate past sunspot numbers from levels of a radioactive isotope preserved in ice cores taken from Greenland and Antarctica?

Mike Lockwood, from the UK’s Rutherford Appleton Laboratory near Oxford?told New Scientist that when he saw the data converted to sunspot numbers he thought, „why the hell didn’t I do this?“ It makes the conclusion very stark, he says. „We are living with a very unusual sun at the moment.“

Hogan, Jenny. Sun More Active than for a Millennium. New Scientist, November 2, 2003. URL:

http://www.newscientist.com/news/news.jsp?id=ns99994321

(4)

27.03.07   Richard Hoagland

Zjistilo se, že množství síry v atmosféře Venuše „dramaticky“ pokleslo v letech 1978 až 1983. [23] Naneštěstí zatím žádná dostupná studie neuvedla procentuální údaj týkající se této celoplanetární změny. Nicméně předpokládejme, že na to, aby se dalo oprávněně použít slovo „dramaticky“, by muselo jít o pokles o 1000 (nebo více!) procent sloučenin síry… za pouhých pět let. Tato obrovská atmosferická „globální změna“ je v současnosti dávána do spojitosti s hypotetickou „obří sopečnou erupcí“, jež vypustila tyto sloučeniny síry náhle do atmosféry Venuše někdy v období těsně před rokem 1978 (kdy zde synchronně přistála flotila americké kosmické lodi, aby změřila okamžité účinky). Tato anomální síra se pak záhadně a velice rychle vyloučila mimo atmosféru Venuše. Důležité však je, že tento „vulkanický“ model nemůže být prokázán, neboť tuto údajnou erupci nikdo neviděl – ani pomocí teleskopického sledování ze Země v tomto období, ani z vesmírné lodi obíhající Venuši, která v té době právě přistála. Přes pozoruhodný nedostatek jakýchkoliv skutečných důkazů z pozorování takovéto celoplanetární události, NASA zkrátka nenabízí žádnou jinou možnou příčinu tak masivní, záhadné a globální transformace celé atmosféry Venuše za pouhou polovinu desetiletí…

Merkur

Navzdory enormním povrchovým teplotám na Merkuru se zdá, že v polárních oblastech se nachází led. Je to sváděno na led pocházející z komet, který se zřítil do „permanentně zastíněných kráterů“. Vědci z NASA připouštějí, že je to poněkud „problematická“ domněnka. Předpokládá se, že led zde přetrvává tisíciletí, zatímco sonda NASA, která přistane na pólu, přežije v horku zřejmě jeden týden. [20] Merkur21] které tvoří téměř polovinu celkové hmoty, a dále ještě silné dvojpólové magnetické pole. Vědci by rádi věděli, jak jsou tyto anomálie možné. [22] má také překvapivě husté železité jádro, [

Venuše

Zjistilo se, že množství síry v atmosféře Venuše „dramaticky“ pokleslo v letech 1978 až 1983. [23] Naneštěstí zatím žádná dostupná studie neuvedla procentuální údaj týkající se této celoplanetární změny. Nicméně předpokládejme, že na to, aby se dalo oprávněně použít slovo „dramaticky“, by muselo jít o pokles o 1000 (nebo více!) procent sloučenin síry… za pouhých pět let.

Tato obrovská atmosferická „globální změna“ je v současnosti dávána do spojitosti s hypotetickou „obří sopečnou erupcí“, jež vypustila tyto sloučeniny síry náhle do atmosféry Venuše někdy v období těsně před rokem 1978 (kdy zde synchronně přistála flotila americké kosmické lodi, aby změřila okamžité účinky). Tato anomální síra se pak záhadně a velice rychle vyloučila mimo atmosféru Venuše. Důležité však je, že tento „vulkanický“ model nemůže být prokázán, neboť tuto údajnou erupci nikdo neviděl – ani pomocí teleskopického sledování ze Země v tomto období, ani z vesmírné lodi obíhající Venuši, která v té době právě přistála. Přes pozoruhodný nedostatek jakýchkoliv skutečných důkazů z pozorování takovéto celoplanetární události, NASA zkrátka nenabízí žádnou jinou možnou příčinu tak masivní, záhadné a globální transformace celé atmosféry Venuše za pouhou polovinu desetiletí… [24]

Ještě zajímavější je, že celková noční zářivost „atmosferického záření“ Venuše se zvýšila o neuvěřitelných 2500 procent ve zhruba stejném období – mezi roky 1975 a 2001. [25]  Nové atmosferické záření je zelené barvy, což značí přítomnost atomů kyslíku, a tato vylučování kyslíku jsou stejně silná na Venuši tak jako jsou silná v polární záři Země bohaté na kyslík (!); takže jedno z možných vysvětlení je, že došlo k obrovskému zvýšení obsahu kyslíku v atmosféře Venuše. [26]

Stále se nepodařilo nalézt jedinou studii, která by zmiňovala toto „dramatické“ snížení atmosferické síry v letech 1978-83 a zároveň také zvýšení zářivosti atmosferického záření. Přestože studie na síru byla zveřejněna v Scientific American a dalších hlavních vědeckých zdrojích, neexistuje v současné době žádný uznávaný model, který by vysvětloval obě dvě tyto změny jako části jednoho propojeného fenoménu.

Posledních šest obrázků Venuše zde předložených (dole), tabulka vlevo dole, ukazuje nezvyklý geometrický útvar spojovaný s tímto zvýšením zářivosti atmosferického záření o 2500% – přímkový útvar zasahující téměř do poloviny viditelné atmosféry planety. Tato neobvyklá „symetrie“ nám naznačuje, že tyto hyperdimenzionálně vzniklé „plynné změny“ v atmosféře Venuše by mohly být nějakým způsobem spojeny s dramatickým rozzářením – založeno na HD modelu, jak byl popsán výše a v předchozích pracích.

Pozorné prostudování tohoto obrázku z roku 2002 odhaluje, že symetrická atmosferická formace může být způsobena „energetickým polem“ ve tvaru čtyřstěnu. Obrázek poslouží lépe než tisíc slov a č.7 mluví za vše. (Pozice a úhlové vztahy přímkové formace přesně odpovídají okraji hypotetického čtyřstěnu „vkresleného do koule“ Venuše.)

(Když se teď vrátíte zpátky a podíváte se na obrázek č.5, uvidíte, že nebývalá sluneční erupce X40 se také nachází v dokonalém bodě „čtyřstěnu“, jako bílá a červená oblast v levém hrotu čtyřstěnu na tomto obrázku – sluneční erupce je napravo, nikoli nalevo. Mnoho takových „výronů energie v rozích čtyřstěnu“ je viditelných v celé sluneční soustavě, tak jako Velká červená skvrna na Jupiteru a Velká Tmavá skvrna na Neptunu, a byly poprvé předloženy veřejnosti v Hoaglandově HD modelu.)

Planetární vědci nedokáží vysvětlit tuto mimořádnou a naprosto nevysvětlitelnou nedávnou změnu atmosferického záření Venuše – upřímně přiznávají „naprosté překvapení“ a „žádné snadné řešení“. [27] [28] Jeden NASA/Caltech vědec dokonce zašel tak daleko, že řekl „něco divného se děje ve vrchní atmosféře Venuše“ a dodává, že „stěžejním výsledkem je, že my zkrátka nevíme, co se děje“. [29]

Další svědectví celkového masivního nárustu v energetickém chování Venuše bylo odhaleno v roce 1997. Chvost nabité plasmy táhnoucí se za Venuší byl v roce 1997 o 60 000% delší – dosahující téměř až k Zemi – než když byl poprvé objeven ke konci sedmdesátých let. Podle jednoho NASA/JPL vědce je tento ocas „opravdu silným znamením a není pochyb o tom, že je skutečný“. [30]

Všechny tyto změny z prostředí Venuše mohou být vnímány jako součást většího, hyperdimenzionálního nabití ovlivňujícího celou sluneční soustavu – což bude stále jasnější, jak budeme přidávat další údaje.

[20] „Mercury would seem to be one of the least likely places in the solar system to find ice. The closest planet to the Sun has temperatures which can reach over 700 K? Nonetheless, Earth-based radar imaging of Mercury has revealed areas of high radar reflectivity near the north and south poles, which could be indicative of the presence of ice in these regions (1-3). There appear to be dozens of these areas with generally circular shapes. Presumably, the ice is located within permanently shadowed craters near the poles, where it may be cold enough for ice to exist over long periods of time?

Water ice on the surface of Mercury is exposed directly to vacuum, and will rapidly sublime and escape into space unless it is kept cold at all times. This implies that the ice can never be exposed to direct sunlight. The only locations on the surface of Mercury where this is possible would seem to be near the poles, where the floors of some craters might be deep enough to afford permanent shading. Whether such permanently shadowed craters exist on Mercury is still problematic?

The Surface Lander, however, will survive only one week in the harsher conditions on the planet. It will land near a pole?“

Jong, Diana. Mysteries of Mercury: New Search for Heat and Ice. Space.com, Dec. 31, 2002. URL: http://www.space.com/scienceastronomy/mysteries_mercury_021231.html

[21] Woodfill, Jerry. Mercury. NASA/Johnson Space Center Space Educators‘ Handbook, Feb. 8, 2000. URL: http://vesuvius.jsc.nasa.gov/er/seh/mercury.html

[22] „(In 1974-75,) Mariner 10 revealed several intriguing features of Mercury, and not all are superficial. Beneath its surface, Mercury is hiding a core that seems to be denser than Earth’s, unexpected given the planet’s size (about the same as the Moon). Also unexpectedly, Mercury has a relatively strong magnetic field?

„What we need to know is how particularly the planet is capable of evolving so close to the Sun,“ says Marcello Coradini, ESA’s coordinator for solar system missions.“

Jong, Diana. Mysteries of Mercury: New Search for Heat and Ice. Space.com, Dec. 31, 2002. URL: http://www.space.com/scienceastronomy/mysteries_mercury_021231.html

[23] „“Our model shows Venus has changed dynamically in the recent past,“ said Bullock. „Since Venus and Earth have a number of similarities, there are implications here for our own future.“ An article by Bullock and Grinspoon regarding global change on Venus appears in the March issue of Scientific American?

In 1984, LASP colleague Larry Esposito used data from NASA’s Pioneer Venus satellite to determine that concentrations of sulfur dioxide in the high clouds declined dramatically from 1978 to 1983, indicating a massive volcanic eruption occurred a decade before.

„Venus is the only chance for studying an evolving climate system like Earth in our own solar system,“ said Grinspoon?

The model indicates „the climates of Earth-like planets can undergo abrupt transitions because of interactions among planetary-scale processes.“ Studies of Earth’s ice cores show temperatures can rise nearly 20 F in less than a decade.“

Bullock, Mark et al. New Climate Modeling of Venus May Hold Clues to Earth’s Future. University of Colorado at Boulder News, Feb. 18, 1999. URL:

http://www.colorado.edu/PublicRelations/NewsReleases/1999/New_Climate_Modeling_Of_Venus_.html

[24] „Venus has less sulfur dioxide, implying less volcanic activity, than in the 1970s.“

NASA. Aeronautics and Space Report of the President: Fiscal Year 1995 Activities. Curator: Lillian Gipson, Last Updated September 5, 1996. URL: http://www.hq.nasa.gov/office/pao/History/presrep95/solarsys.htm

[25] „Measurements to record the nightglow of Venus were carried out with the Keck telescope just before sunrise on November 20, 1999. Analysis of the resultant spectrum at the position of the oxygen green line showed strong emission from the terrestrial atmosphere and a comparable signal from Venus, with an intensity some 25 times (2500%) greater than the upper limits set by the (Russian) Venera results (from 1975).“

Resnick, Alice. SRI International Makes First Observation of Atomic Oxygen Emission in the Night Airglow of Venus. SRI International, Jan. 18, 2001. URL: http://www.sri.com/news/releases/01-18-01.html

[26] „Astronomers observing the night side of Venus were surprised to find emissions from oxygen atoms as strong as those from aurora in the Earth’s atmosphere. The discovery is puzzling because the Venusian atmosphere is very different to our own – it contains very little oxygen and is dominated by carbon dioxide.

?the Russian Venera orbiters visited Venus in 1975 and found no sign of the green signal. „We do not understand how the variability can be this large“, said Slanger, although the team speculates that the fluctuations could be connected with the solar cycle.“

Physics Web. Night-time on Venus. Physics Web: Physics news, jobs and resources. Jan. 18, 2001. URL: http://www.physicsweb.org/article/news/5/1/10

[27] „The Soviet probes (Venera 11 and Venera 12 – back in 1975) spotted the colors that indicated the presence of oxygen molecules – pairs of oxygen atoms that have bonded together – but not the green color given off by excited, single oxygen atoms.

In November 1999, researchers from S.R.I. International in Menlo Park, Calif. and the Lowell Observatory in Flagstaff, Ariz., pointed the 10-meter Keck telescope on Mauna Kea, Hawaii, toward Venus for eight minutes and saw the distinctive green glow of oxygen atoms.

„It was a total surprise,“ said Dr. Thomas G. Slanger, a scientist at S.R.I. and lead author of a paper in the current issue of Science. The scientists believe the instruments aboard the Venera spacecraft were working correctly when they detected the fainter molecular-oxygen glow?

There is also no easy explanation for what is causing the oxygen atoms to switch on.“

Chang, Kenneth. Mysterious Night Glow in the Skies of Venus Puzzles Scientists. New York Times, Jan. 28, 2001. URL: http://www.nytimes.com/2001/01/23/science/23VENU.html

[28] „Astronomers observing the night side of Venus were surprised to find emissions from oxygen atoms as strong as those from aurora in the Earth’s atmosphere. The discovery is puzzling because the Venusian atmosphere is very different to our own – it contains very little oxygen and is dominated by carbon dioxide.

?the Russian Venera orbiters visited Venus in 1975 and found no sign of the green signal. „We do not understand how the variability can be this large“, said Slanger, although the team speculates that the fluctuations could be connected with the solar cycle.“

Physics Web. Night-time on Venus. Physics Web: Physics news, jobs and resources. Jan. 18, 2001. URL: http://www.physicsweb.org/article/news/5/1/10

[29] „Accompanying the Science paper by Slanger, et al, is a commentary by Dr. David Crisp from the NASA/Caltech Jet Propulsion Laboratory.

„I certainly trust those data,“ stated Dr. Crisp. „Something weird is going on in the upper atmosphere of Venus.“

The first bottom line is that we just don’t know what’s going on.“

Perew, Mark. Evidence of Atomic Oxygen Challenges Understanding of Venus. Universe Today, Jan. 19, 2001: http://www.universetoday.com/html/articles/2001-0119a.html

[30] „Using satellite data, an international team of researchers has found that Venus sports a giant, ion-packed tail that stretches almost far enough to tickle the Earth when the two planets are in line with the Sun.

„I didn’t expect to find it,“ says team member Marcia Neugebauer of the Jet Propulsion Laboratory in Pasadena, California. „It’s a really strong signal, and there’s no doubt it’s real.“

NASA’s Pioneer Venus Orbiter first found the tail in the late 1970s. Around 70,000 kilometres from the planet, the spacecraft detected bursts of hot, energetic ions, or plasma. The tail exists because ions in Venus’s upper atmosphere are bombarded by the solar wind, a stream of plasma that blows out from the Sun.

But now Europe’s Solar and Heliospheric Observatory (SOHO), a project partly sponsored by NASA, has shown that the tail stretches some 45 million kilometres into space, more than 600 times as far as anyone realised.“

Hecht, Jeff. Planet’s Tail of the Unexpected. New Scientist, 31 May 1997. URL:

http://web.archive.org/web/19970605230452/

http://www.newscientist.com/ns/970531/nvenus.html (also see http://www.holoscience.com/news/balloon.html)

(5)

10.04.07   Richard Hoagland

Vzpomeňte si, v Hyperdimenzionálním Modelu není „energie“, po které pátráme, normálně zjistitelná – je to hyperdimenzionální síla, která „prosakuje ven“ do naší reality přes nehmotný éter… neviditelnou „energii“ prostupující veškerým prostorem, který následně přeskupí viditelné struktury hmoty a energie v této dimenzi. V tomto případě je HD cesta přenosu dostatečně silná, aby přeskupila „studený“ model změny na ledových čepičkách Marsu podle rezonančních/geometrických linií, přesně tak jako tatáž HD geometrie může uspořádat „horké“, rychle narůstající emise zeleného kyslíku v atmosféře Venuše. Celkově Mars odpovídá našemu modelu docela dobře. Ozón je zvýšený a prach snížený, oboje naznačuje zvýšenou ionizaci – znamení prosáknutí energie v HD modelu. Atmosféra je znatelně oblačnější a hustější – obrovský hurikán a překvapivě rychle se pohybující celoplanetární písečná bouře ohromila vědce z NASA a „Globální Oteplování“ bylo nahlášeno více než jednou výzkumnou analýzou Marsu hlavního proudu.

A nyní se podíváme na planetu Mars, která měla vždy poměrně výsadní postevní k naší planetě ¨Zemi. V období od poloviny sedmdesátých let do roku 1995 se na Marsu objevil nový výrazný oblačný obal, došlo k celkovému snížení obsahu atmosferického prachu a objevila se „překvapivá … hojnost“ ozónu v jeho atmosféře. [31] Kosmická loď NASA bez posádky Global Surveyor byla zničena v roce 1997 neočekávaným 200 procentním místním zvýšením hustoty atmosféry Marsu. [32] V roce 1999 se na Marsu poprvé za více než 20 let objevil hurikán (Obrázek 9, viz níže) a byl o 300% větší než kterýkoli spatřený předtím. Pokud to srovnáme se Zemí, tento hurikán byl o 400% větší než stát Texas. [33]

Přestože by mnozí rádi věřili tomu, že bleskurychlá „globální superbouře“ je science fiction, mocná globální písečná bouře pohltila celou planetu Mars během pouhých tří měsíců v roce 2001, jak obrázek 10 jasně ukazuje. Oficiální internetové stránky Hubblova vesmírného teleskopu popisují tuto událost jako „největší globální písečnou bouři viděnou na Marsu za několik desetiletí“, s nezvykle energickým chováním zahrnujícím rychlost s jakou procestovala Mars a která je doposud neznámá z předchozích zkušeností. Za popisem „za několik desetiletí“ se skrývá skutečnost, že je to největší bouře za minimálně 40 let, ne-li více. Obzvláště zajímavé je prohlášení popisující tento fenomén jako součást „náhlého spuštění procesu globálního oteplování v tenké atmosféře Marsu“, jehož studium označil vědec NASA z Cornellu za „životní příležitost“.[34]

Následující obrázek pochází z ledna roku 2001 a ukazuje existenci celoplanetární písečné bouře.

V roce 2001 se média hlavního proudu probudila do skutečnosti „Globálního Oteplování“ na Marsu, včetně dramatických, rok od roku horších, ztrát sněhového pokrytí na jižním pólu, s rychlým úbytkem specifických ledových útvarů. [35] Je zajímavé, že NASA již dříve připustila, že základní geometrická struktura nějakým způsobem ovlivnila ústup ledové hmoty. Šestiúhelníkový vzor v ledu může být jasně pozorován na prostředním obrázku z ledna 1997 a je také viditelný (ačkoli trochu natočený proti směru hodinových ručiček) na levém obrázku z října 1996, viz následující snímek.

Zrovna tak zajímavé je, že se tato Marťanská geometrie objevila již dříve, a to nejméně dvakrát v letech 1995 a 1972. Podle NASA je zde „vyznačený šestiúhelníkový útvar polární oblasti v tomto období, zaznamenaný dříve HST v roce 1995 a Marinerem 9 v roce 1972; může to být záležitost topografie (tvarování litosferické kůry Marsu), která není dobře známá nebo to souvisí s vlnovou strukturou v cirkulaci“. [36]

V tomto případě naprosto souhlasíme s NASA.

Doopravdy se zdá, že se tam nachází geometrická vlnová struktura ovlivňující ústup ledových čepiček na Marsu tak, jak se planeta celkově otepluje. Mnoho vědců není obeznámeno s trojrozměrnými vlnovými strukturami, ale formují se, když je jakákoli prchavá látka rozechvívána. [37]

Vzpomeňte si, v Hyperdimenzionálním Modelu není „energie“, po které pátráme, normálně zjistitelná – je to hyperdimenzionální síla, která „prosakuje ven“ do naší reality přes nehmotný éter… neviditelnou „energii“ prostupující veškerým prostorem, který následně přeskupí viditelné struktury hmoty a energie v této dimenzi. V tomto případě je HD cesta přenosu dostatečně silná, aby přeskupila „studený“ model změny na ledových čepičkách Marsu podle rezonančních/geometrických linií, přesně tak jako tatáž HD geometrie může uspořádat „horké“, rychle narůstající emise zeleného kyslíku v atmosféře Venuše.

Celkově Mars odpovídá našemu modelu docela dobře. Ozón je zvýšený a prach snížený, oboje naznačuje zvýšenou ionizaci – znamení prosáknutí energie v HD modelu. Atmosféra je znatelně oblačnější a hustější – obrovský hurikán a překvapivě rychle se pohybující celoplanetární písečná bouře ohromila vědce z NASA a „Globální Oteplování“ bylo nahlášeno více než jednou výzkumnou analýzou Marsu hlavního proudu. Ústup povrchového ledu na Marsu je bez přehánění ovlivňován geometrickou „vlnovou strukturou“. Ještě je třeba si uvědomit, že tyto změny nejsou specifické pro Mars – odehrávají se souběžně v celé sluneční soustavě; působivé údaje o Jupiteru činí tento vývoj naprosto zřejmým.

Poznámky:

[31] Savage, Don et al. Hubble Monitors Weather on Neighboring Planets. HubbleSite News Center, 1995, no. 16. URL: http://hubblesite.org/newscenter/newsdesk/archive/releases/1995/16/text

[32] „On that particular orbit [of the Mars Surveyor probe], the atmospheric density had suddenly jumped by about a factor of two (200%) above its value on previous orbits, so that the drag force was proportionately greater. Such density variations, while unexpected, are not considered extraordinary for the season on Mars.“

Wheaton, Bill. JPL and NASA News. Nov. 1997. URL: http://www.aqua.co.za/assa_jhb/Canopus/c97bjpl.htm

[33] Villard, Ray et al. Colossal Cyclone Swirls Near Martian North Pole. HubbleSite News Center, May 19, 1999, no. 22. URL: http://hubblesite.org/newscenter/newsdesk/archive/releases/1999/22/

[34] Savage, Don / Hardin, Mary / Villard, Ray / Neal, Nancy. Scientists Track „Perfect Storm“ on Mars. HubbleSite NewsCenter, Oct. 11, 2001, no. 31. URL:

http://hubblesite.org/newscenter/newsdesk/archive/releases/2001/31/text/

[35] Britt, Robert Roy. Mars Ski Report: Snow is Hard, Dense and Disappearing. Space.com, Dec. 6, 2001. URL: http://www.space.com/scienceastronomy/solarsystem/mars_snow_011206-1.html

[36] James, Phil et al. Seasonal Changes in Mars‘ North Polar Ice Cap. HubbleSite NewsCenter, 1997, no. 15. URL: http://hubblesite.org/newscenter/newsdesk/archive/releases/1997/15/image/b

[37] For reference, this next image shows a series of formations that can appear in water, by simply vibrating it at „pure“ (Diatonic) sound frequencies. The white lines are caused by tiny free-floating particles suspended in the water, which are gathered up by the pressures of the three-dimensional waves. Hexagonal structures are clearly visible in the centers of the top-right and bottom-right panes, and the top-right pane has two very clear tetrahedrons in it, exactly as they appear on planets in the HD model.

(6)

13.04.07   Richard Hoagland

Stejně záhadné geometrické úkazy byly objeveny v atmosféře Jupiteru a ohlášeny s menší fanfárou NASA. Přestože vědci označují atmosferickou strukturu na obrázku 12 jako „kvazi-hexagon“ (nedokonalý šestiúhelník), je také možné objevit v oblačných polárních strukturách Jupiteru, v rámci omezených údajů, jež máme k dispozici, pětistranný pětiúhelník. Ohromující na tom všem je však skutečnost, že tato stabilní, pomalu rotující struktura severní polární oblasti Jupiteru vytváří „prudký pokles teploty“ uvnitř svých rovnoměrných, geometrických hranic a udržuje tak „polární atmosféru a stratosferickou mlhovinu izolovanou od zbytku atmosféry“. (Jeden z nás – Wilcock – věří, že možná vidíme jednu stranu jiného zapuštěného, rezonujícího 3D geometrického útvaru, známého jako „dvanáctistěn“, což je objekt o dvanácti stěnách, vytvarovaný jako fotbalový míč, kde je každá strana dokonalým pětiúhelníkem.)

Za použití Photoshopu přidal pro porovnání geometricky dokonalý „osvícený pětiúhelník“ do levého obrázku:

Arktický polární vortex Jupiteru s přidaným pětiúhelníkem vlevo

NASA otevřeně diskutovala o této nezvyklé formaci a dokonce zmínila symetrii, nicméně zašla pouze tak daleko, že navrhla výskyt „nedokonalého šestiúhelníkového útvaru“ uvnitř, ale již nezmínila stejně pravděpodobný výskyt pětiúhelníkové struktury. [38]

Vzpomínáte, jak jsme probírali záhadné objevení se ledu v polárních oblastech sluncem vysušeného Merkuru? Tehdy jsme naznačili, že se může jednat o hyperdimenzionální „efekt ochranného štítu“, jenž chrání tuto oblast před přirozeným slunečním teplem a dává tak vzniknout tajemnému mechanismu „ledničky“. Podle Wilcockova výkladu mračen Jupiteru se pětiúhelníková „vlnová geometrie“ zdá být dalším charakteristickým rysem stejně nezvyklého ochlazení polárních oblastí, zatímco jsme viděli nízké teploty polárních oblastí Marsu ohraničených šestiúhelníkovým povrchovým vzorem. Toto narůstající množství důkazů můžeme tedy shrnout v konstatování, že povrchový či atmosferický zahřívací vzorec může být někdy ovlivněn spíše svou rezonanční vnitřní éterovou „geometrií“, než přímým vnějším slunečním zářením.

Jestliže Jupiter vskutku prochází hyperdimenzionálním „nabitím“, v HD modelu můžeme za nějaký čas očekávat objevení fenoménu větrné smršti v blízkosti jednoho z uzlů (hrotů) tohoto severního pětiúhelníku. Film vyrobený z 1200 obrázků Jupiteru pocházejících z kosmické lodi NASA Cassini, udělaných koncem roku 2000, odhaluje přesně toto – temnou větrnou smršť (vortex) velkou jako Velká Červená Skvrna Jupiteru na stejné zeměpisné šířce (60 stupňů S) jako hroty pětiúhelníku! Tento uzel rozvinul světlou skvrnu ve středu a potom protáhl podél pravidelně rozloženého obrazce, shodný co do velikosti a úhlu s pětiúhelníkem, s ještě další rovnoběžnou přímou linií poblíž Jupiterova pólu. Článek Space Daily toto zmiňuje jako „nečekaně perzistentní vzorce polárního počasí na obří planetě“ a „film ukazuje, že malé skvrny dlouho přetrvávají a pohybují se v organizovaných vzorcích“. [39]

Žádná zmínka však nebyla učiněna ohledně vzniku nezvykle rovných a souběžných přímek – místo aby sledovaly obvykle zakřivené dráhy, typické pro pohyby mračen.

Formace přímých linií na severní polokouli Jupiteru

Samotný text NASA doprovázející film popisuje „zrození a pohyb tmavé větrné smršti širší než Země“, kde „se objeví tmavý flek a během dvou týdnů vznikne jasně definovaný ovál přibližně stejné velikosti a tvaru jako Velká Červená Skvrna na jižní polokouli Jupiteru. Zatímco tento temný vír je usazen uvnitř oválu aurory, jeho vnější okraj začíná kroužit po směru hodinových ručiček a souběžně s tím se rozvíjí malé, světlejší, vnitřní jádro. Nakonec se pohybuje směrem ven z oblasti aurory a mění tvar tím, že se zploští na šířku a naroste do délky. Ke konci filmu se objevuje druhý, menší, tmavý ovál blíže k pólu a deformuje se ve větrném víru“. [40]

Publikovaná studie Dr. Carolyn Porcové a dalších k této události poznamenává:

„Další důkazy naznačují, že velká oválná formace v polárních regionech je opakujícím se fenoménem…který může být téměř periodický nebo vzácný, ale každopádně se vrací a bývá spouštěn nezvyklou událostí v oblasti polární záře… Nicméně vývoj tmavého oválu zůstává v současné době neobjasněn.“ [41]

Takže se objevil fenomén obřího vortexu (větrné smršti) vykazující jasné známky soudržné geometrie v oblasti, u které již NASA připustila, že je hostitelem „kvazi-šestiúhelníkového“, tedy pětiúhelníkového, útvaru v horních úrovních mračen. I když někteří budou chtít jistě namítnout, že je to jen bláznivé „hledání vzorce“, my máme jasné důkazy nárustu energetické atmosferické aktivity Jupiteru, objevující se vedle vnitřně soudržných, symetricky definovaných vzorců (rezonující „stacionární vlny“)…

Nejsme jedinými autory, kteří navrhují, že změny ve vortexu Jupiteru by mohly mít souvislost s celkovým nárustem energie.  Nová zásadní studie Jupiteru, která se dostala do vydání USA TODAY ze dne 22.dubna 2004, oznámila překvapivé vymizení několika výrazných oválných formací v atmosféře Jupiteru (obr.14) – v období mezi zářím 1997 a zářím 2000. Studie ukázala, že pokud nejsou tyto víry na svém místě, vnitřní teplo nemůže být uvolňováno do prostoru tak účinně jako dříve… a Jupiter pravděpodobně zaznamená výrazné „globální oteplení“ během příštích 10 let – obrovitý navrhovaný teplotní nárůst o 18 stupňů Fahrenheita nebo 10 stupňů Celsia. .[42]

Mizení bílých vortexů ve středních zeměpisných šířkách Jupiteru

Planetární vědec stojící za studií také poznamenává, že Velká Rudá Skvrna  se proměnila ze své původní červené na „něco, co se spíše blíží lososové“, a věří, že tato změna barvy může být také zapříčiněna celkovým zvýšením teploty Jupiteru. [43]

Podle existujících teorií jsou tyto změny součástí 70letého cyklu, o němž se věří, že začal v době, kdy se poprvé objevily tři největší ovály v roce 1939. To, co vidíme nyní, může být pouhým začátkem. Vymizení vortexů v období od září 1997 do září 2000 může mít přímou souvislost s objevením se ještě většího polárního vortexu na severní polokouli Jupiteru jen několik dní nato, což bylo natáčeno od 1.října do 31.prosince 2000.

Změna v aktivitě vortexu od středních zeměpisných šířek Jupiteru až po polární oblasti je pouze jednou z variant jasně měřitelných změn, které se odehrávají na největší známé planetě sluneční soustavy. Obrázek 15 ukazuje mrak horké plazmy trubicového tvaru, který byl poprvé objeven v okolí Jupiteru v roce 1979. Sondy NASA Pioneer 10 a 11 nezaznamenaly nic podobného v období 1973-74, což znamená, že tento důležitý systémový znak se opět vynořil během pouhých pěti let. [44]

Plazmová tuba – torus na obežné dráze Jupiterova měsíce Io

Pokud si uvědomíme, že tato „tuba“ v roce 1974 vůbec neexistovala, další údaj učiní naprosto zřejmým fakt, že na a v okolí Jupiteru dochází k významným energetickým změnám. V roce 1994 práskly mnohočetné úlomky Shoemakerovy-Lévyho komety 9 do Jupiteru a způsobily tak slušnou nebeskou podívanou – díky účinkům mimořádného energetického dopadu došlo k vytvoření mnoha temných, atmosferických „děr“ ve vrchní vrstvě atmosféry. S dopadem fragmentu „K“ došlo k ohromující události – dva oblouky nabité plazmy vytryskly z planety a udržely viditelnou strukturu zhruba hodinu. I když je to k nevíře (a připouštíme špatné rozlišení obrázku), obrázek 16 naprosto odpovídá tomu, jak se objevuje na internetových stránkách JPL [45]:

Obloukové výrony z Jupiteru po dopadu objektu SL-9

Co je ještě zajímavější, zpráva JPL tvrdí, že „díky srovnání s RTG snímky Jupiteru pořízenými satelitem ROSAT v době dopadu K astronomové vědí, že severní disturbance byla nejjasnější v době okolo dopadu K a poté vymizela. Kdyby byly HST snímky pořízeny během dopadu K, byly by pravděpodobně oblouky mnohem jasnější, než ty pozorované o 45 minut později (na obrázku). „Mnohem jasnější“ je od NASA dost hrubé prohlášení. Obrázek 17 nám ukazuje snímek ROSAT, ke kterému se odkazuje zpráva JPL, když činí toto smělé prohlášení.

Zobrazení emise energie paprsků X po dopadu objektu komety SL-9

Způsob, jakým je článek napsán, naznačuje, že tyto oblouky (obr.16) byly relativně novým fenoménem, s nebývalou intenzitou, a zdá se, že byly poprvé pozorovány Hubblovým vesmírným teleskopem v květnu 1994. Nicméně ojedinělý prstenec tohoto typu se stal stabilním, přetrvávajícím charakteristickým znakem Jupiteru po dopadu 19.července 1994. Poprvé byl zachycen dříve toho května a časem natočen, v mnohem lepším rozlišení, v období mezi květnem 1994 a zářím 1995. [46]

Prstenec vyzařuje z polárních oblastí Jupiteru až k polárním oblastem nejbližšího měsíce lo a propojuje tak tyto dva jako korálky na náramku. Tento tubus energie se svou silou vyrovná veškeré umělé síle na Zemi. Překvapivě, tento prstenec vyvíjí dostatečně silný vliv na polární oblasti Jupiteru na to, aby ohnul proud mračen směrem k lo. Tento obrázek jsme žádným způsobem nepozměnili – to, co vidíte, je přesně to, co se objevilo na Hubble internetových stránkách[47]:

Zobrazení kruhovitých útvarů polární záře na Jupiteru

Další zajímavý aspekt tohoto energetického prstence objevila NASA – elektrony skrze něj proudí v obou směrech – ze severu na jih a z jihu na sever. NASA vědci jim říkají „dvousměrné elektrony“. Tradiční modely nemají pro tento fenomén žádné vysvětlení, ale do Wilcockova základního modelu, jak byl zobrazen ve třetím svazku knihy The Divine Cosmos/Božský vesmír, zapadá skvěle, jakmile pochopíme důležitost protisměrně rotujících energetických polí v celé fyzice.

[38] „Observations with two NASA telescopes show that Jupiter has an arctic polar vortex similar to a vortex over Earth’s Antarctica that enables depletion of Earth’s stratospheric ozone.

These composite images of Jupiter’s north polar region from the Hubble Space Telescope (right) and the Infrared Telescope Facility (left) show a quasi-hexagonal shape that extends vertically from the stratosphere down into the top of the troposphere. A sharp temperature drop, compared to surrounding air masses, creates an eastward wind that tends to keep the polar atmosphere, including the stratospheric haze, isolated from the rest of the atmosphere.

The linear striations in the composite projections are artifacts of the image processing. The area closest to the pole has been omitted because it was too close to the edge of the planet in the original images to represent the planet reliably.

The sharp boundary and wave-like structure of the haze layer suggest a polar vortex and a similarity to Earth’s stratospheric polar clouds. Images of Jupiter’s thermal radiation [shown in the false-color image on the left] clinch that identification?

These images were taken Aug. 11 through Aug. 13, 1999, near a time when Jupiter’s north pole was most visible from Earth. Other Infrared Telescope Facility images at frequencies sensitive to the polar haze were taken at frequent intervals from June to October 1999. They show that the quasi-hexagonal structure rotates slowly eastward at 1.2 degrees of longitude per day, a rate consistent with the average wind speeds measured from movement of visible clouds.

Of particular interest but yet unknown is how deep into Jupiter’s troposphere the phenomenon extends?“

NASA Planetary Photojournal. PIA03864: Cold Hole over Jupiter’s Pole. NASA/JPL/HST/University of Hawaii. 1999. URL: http://photojournal.jpl.nasa.gov/catalog/PIA03864

[39] Space Daily. Seventy-Day Jupiter Movie Pulls Patterns Out Of Chaos. Space Daily, July 23, 2001. URL: http://www.spacedaily.com/news/jupiter-clouds-01a.html

[40] NASA. Ultraviolet Movie of Jupiter’s Polar Stratosphere. NASA/JPL/SwRI, March 13, 2002. URL: http://ciclops.lpl.arizona.edu/PR/2002C13/PR2002C13A.html

[41] Porco, Carolyn et al. Cassini Imaging of Jupiter’s Atmosphere, Satellites, and Rings. Science magazine, vol. 299, March 7, 2003. URL: http://ciclops.arizona.edu/sci/docs/porco-etal-cassini-jupiter-science-2003.pdf

[42] Yang, Sarah. Researcher predicts global climate change on Jupiter as giant planet’s spots disappear. UC Berkeley Press Release, April 21, 2004. URL:

http://www.berkeley.edu/news/media/releases/2004/04/21_jupiter.shtml

[43] Britt, Robert Roy. Jupiter’s spots disappear amid major climate change. USA TODAY / Tech / Space.com, April 22, 2004. URL: http://www.usatoday.com/tech/news/2004-04-22-jupiter-spots-going_x.htm

[44] „[In 1979,] the Voyagers saw ultraviolet emissions (in Jupiter’s magnetic field) from doubly and triply ionized sulfur and doubly ionized oxygen. Pioneers 10 and 11 did not detect them, so hot plasma evidently was not present [in Jupiter’s magnetic field] in 1973 and 74.“

NASA/JPL. Voyager Science at Jupiter: Magnetosphere. Jet Propulsion Laboratory, California Institute of Technology. URL: http://voyager.jpl.nasa.gov/science/jupiter_magnetosphere.html

[45] Clarke, John T. Hubble Sees Auroral Emission Arcs Following the K Impact. NASA/JPL, Sept. 29, 1994. URL: http://www2.jpl.nasa.gov/sl9/image271.html

[46] Cambridge University. Hubble follows rapid changes in Jupiter’s aurora. Cambridge University Institute of Astronomy, Oct. 17, 1996. URL: http://www.ast.cam.ac.uk/HST/press/32.html

[47] Free Republic. Astronomy Picture of the Day. Hubble Image, Hubble Image, Photo No.: STScI-PRC96-32, Oct. 17, 1996. URL: http://209.157.64.200/focus/f-chat/727721/posts

(7)

25.05.07   Richard Hoagland

V roce 1995 přistála sonda Galileo na Jupiteru a začala měřením celé škály změn. Vědci z NASA zjistili, že atmosféra Jupiteru má o 100 stupňů vyšší teplotu, než se předpokládalo. [48] Množství těžkých prvků (jako je kyslík) v atmosféře Jupiteru se snížilo o neuvěřitelných 10% mezi rokem 1979 a 1995, což odpovídá 20 Zemského objemu kyslíku, „trapně“ se vytrácejícího během 16 let. [49] [50] Zároveň došlo v období mezi lety 1979 a 1995 ke zvýšení vyzařování emisí z Jupiteru o přibližně 25%. [51] Jupiterovým nejbližším měsícem je lo, satelit s nejaktivnější sopečnou činností v celé sluneční soustavě. Nezapomínejme, že dopad Komety SL-9 vyvolal obrovský energetický nárůst na Jupiteru, počínaje 19. července 1994 efektem zvaným „K“ impact a konče „oblouky narůžovělého polárního vyzařování“ (obr.17), přičemž jeden z nich proudil k severnímu a jižnímu pólu lo a ukázalo se, že od té doby je stabilním, přetrvávajícím úkazem. O rok později, v červenci 1995, se na lo rozvinul obrovský, zářící 200 mil široký výjev…nikoli v polárních oblastech, kde vstupoval zářící energetický oblouk, nýbrž přímo podél rovníku! Toto byla mnohem dramatičtější změna než jakákoli jiná pozorovaná v předešlých 15 letech. [52]

Nevysvětlitelná 200 mil široká rozpálená skvrna se objevuje na lo po dobu 16 měsíců

Kruhová formace náhlého a nevysvětlitelného jasu dokonale zapadá do HD modelu – v tomto případě nám ukazuje „čistou“ geometrii/symetrii vyšší energie – „osmistěnný rezonanční model“53] objevením se u jednoho z vrcholů u rovníku lo. HD energie vstoupila do měsíce v polárních oblastech a poté vytryskla skrze úhlový pohyb rotace měsíce u rovníku, v geometricky definovaném bodě, podobně jako zavlažovač trávníků rozprašující vodu. [

Osmistěnné těleso při zvýšení jasu lo

Hubble internetová stránka NASA oznamovala, že až do objevení se zářícího úkazu v oblasti rovníku, „proběhly na povrchu lo pouze drobné změny – od té doby, kdy byl naposledy viděn zblízka sondou Voyager 2 v roce 1979″.  [54] Nicméně, o pouhý rok později, JPL (Jet Propulsion Laboratory/Laboratoř proudového pohonu) prohlásila, že „změny pozorované na lo jsou dramatické… Barvy hmoty na povrchu a jejich distribuce se významně změnila od přeletu sondy Voyager v roce 1979.“ [55] Došlo k této změně během jednoho roku nebo jednoduše Hubble a JPL vědci interpretují data různými způsoby? Tato „dramatická“ změna barev na lo by mohla naznačovat, že ze samotného vulkánu jsou uvolňovány nové druhy hmoty, za pouhých 17 let.

Ještě zajímavější je, že NASA ve skutečnosti v roce 2000 přiznala, že lo se chová „jakoby to bylo fluidum“, [56]  což je podle nás částečné vysvětlení objevení se jinak nevysvětlitelných geometrických efektů. Toto pojetí lo jako fluida je podporováno také pozorováním, že „během 42 hodin prochází každý bod lo přílivem a odlivem, s jeho hornatým povrchem stoupajícím a klesajícím až o 300 stop (90 metrů) nebo více… Tento konstantní přílivový a odlivový pohyb je to, co aktivuje nekonečnou vulkanickou činnost“. [57]

Další stopa po hyperdimenzionální geometrii osmistěnu v akci byla pozorována na lo v roce 1997. Jak můžeme snadno vidět na detailních záběrech povrchu lo, vulkán Prométheus sedí přímo na rovníku, z čehož vyplývá (v HD modelu), že je to způsobeno vnitřní „osmistěnnou“ geometrickou vlnou – podobnou tomu, jak Mars, Venuše a Země všechny vykazují výraznou sopečnou činnost na 19,5 stupni „čtyřstěnné“ šířky. Podle NASA se objevuje u Prométhea v letech 1979 až 1997 „neobvyklá změna“: sopka „nyní vykazuje erupční činnost z pocice, která se nachází asi 75 kilometrů (46,5 mil) západně od místa, kde v roce 1979 sídlila horká skvrna“. [58]

Vulkány obyčejně v konvenčních modelech (!) nepovstanou a neženou se 46,5 mil po povrchu planety, ale jestli je Prométheus znakem osmistěnné vortexové aktivity, je možné, že geometrická vlna pomalu obíhá uvnitř samotného lo. Havajské ostrovy na Zemi, shlukující se v dlouhý řetězec na kritické šířce 19,5 stupně, mohou být dalším příkladem těchto změn…s výjimkou toho, že tvrdší a chladnější Zemská kůra je zodpovědná za to, že sopky zůstávají na svém místě tak, jak vortex pomalu cestuje.

Dopad komety, prstenec energie a následné geometrické „vypuštění tlaku“ na lo v roce 1995, stejně tak jako sopečné anomálie, jsou pouze jedním aspektem mnohem větší změny na a kolem lo… i když sled těchto událostí může signalizovat kritický bod zlomu v energetické transformaci lo. Ionosféra lo se zvýšila o 1000% mezi roky 1973 a 1996, ze 30-60 mil na 555 mil výšky. [59]

Povrch lo se stal v letech 1979 až 1998 o více než 200% teplejším, vykazoval teplotu více než třikrát vyšší než sluncem zalitý povrch Merkuru – a podle NASA „vědci stále nevědí, jak vysvětlit, co se děje na lo„. [60] V roce 2000 NASA také připustila, že „většina tepla (vychází) přímo ze samotného lo, spíše než z absorbovaného slunečního záření“. [61] Nové barvy (spektrální důkaz nových iontů v prostředí lo, které zde dříve nebyly přítomny…) byly spatřeny v auroře lo v roce 1998. [62] A další nové barvy byly objeveny v roce 2001. [63][64]

Na počátku ledna 2001 došlo k objevení se nevysvětlitelné „jasné skvrny“ na lo v ultrafialových vlnových délkách a to během erupce sopky Pele, která leží přibližně na 19,5 stupních jižní šířky. Podle NASA „křemičitanová láva nemůže být dostatečně horká, aby vysvětlovala jasnou skvrnu v ultrafialové, takže původ této zářivé skvrny je záhadou“. [65] Tentýž článek také prezentuje „první záběr aktivního (sopečného) oblaku nad polární oblastí lo, který byl vůbec získán“. [66] (Viz. obr.21) „Vědci byli šokováni při objevení tak velkého oblaku tak blízko pólu, protože všechna aktivní mračna dříve odhalená na lo se nacházela nad rovníkovými oblastmi a žádné další se velikostí nepřibližovala Pelemu.“ [67] Vulkány v polárních oblastech nedávají vědcům hlavního proudu smysl, nicméně jsou zjevným důsledkem HD modelu, vzhledem k tomu, že se tam nacházejí geometricky vymezené vortexy.

Šestého srpna roku 2001 „vypustila do té doby neobjevená a nepojmenovaná sopka (čti: zbrusu nová) 310 mil vysoký mrak, největší mrak, jaký byl kdy odhalen na lo„. [68] (Viz.obr.21) Jak by se mohl, v konvenčních modelech, zbrusu nový vulkán znenadání vynořit na povrchu planety  a pak vypustit nejvyšší mrak plynu a prachu, jaký zde byl kdy spatřen?

Nová sopka na lo vypouští největší mrak, jaký byl kdy spatřen, srpen 2001

Zhruba 60 stupňů severně geometrická pozice nového vůlkánu silně naznačuje, že by to mohlo být způsobeno stejnou pentagonální (dvanáctistěnnou) polární geometrií jakou jsme viděli na severní hemisféře Jupiteru… geometrií, která spustila svou činnost v říjnu 2000, právě poté, co skončilo mizení bílých vortexů ze středu planety v září 2000. Možná to této hyperdimenzionální změně Jupiteru netrvalo ani rok a došlo k jejímu přesměrování na lo a zde způsobila velmi podobný energetický efekt – nejsilnější sopečnou erupci, jaká byla kdy pozorována.

Jak vidíme na obr.15, trubice zářící plazmatické energie ve tvaru koblihy zaplňuje celou cestu oběžné dráhy lo. Vědci se domnívají, že za touto trubicí stojí nabité částice prýštící ze sopek lo. Nabité částice v této trubici se staly o 50% hustějšími mezi roky 1979 a 1995. [69] Celková hustota trubice se zvýšila v letech 1979 až 1995 o 200% [70] a, jak jsme viděli dříve, samotná trubice před rokem 1979 neexistovala. ‚Studená‘ část trubice se oddělila a významně se rozzářila v době od roku 1999 až do roku 2000. Tato nejčerstvější změna vedla vědce z NASA k závěru, že „pravděpodobně není k dispozici dostatečné množství údajů k určení příčiny nebo důsledku proměnlivosti plazmatické trubice / toru„.  [71] Toto je velice kultivovaný způsob jak říct: „My k sakru nemáme ani ponětí, co se tu na vědecké úrovni děje!“

[48] „A central theme that emerges in the discussion of the middle and upper atmosphere is the temperature? In the thermosphere, a top question is about the temperature itself, why it is hundreds of degrees hotter than was anticipated based on a theory that is adequate for Earth and Titan?“

Bagenal, Fran et al. Jupiter: The Planet, Satellites and Magnetosphere, Chapter 1: Introduction. URL: http://dosxx.colorado.edu/JUPITER/PDFS/Ch1.pdf

[49] „Models give a range in Jupiter’s heavy element abundance between 3 and 13% by mass. This is a huge uncertainty. Oxygen is the third most abundant element in the universe and is assumed to comprise half the mass of heavy elements in Jupiter. Up to 20 Earth-masses of oxygen unaccounted for seems a bit of an embarrassment.“

Bagenal, Fran et al. Jupiter: The Planet, Satellites and Magnetosphere, Chapter 1: Introduction. 2004. URL: http://dosxx.colorado.edu/JUPITER/PDFS/Ch1.pdf

[50] „?the Sun has only 2% of its mass in elements other than hydrogen and helium (the heavy elements), whereas Jupiter has between 3 and 13%…

In 1995, after a long journey, the Galileo probe successfully measured the composition and structure of Jupiter’s atmosphere. [Since] the new value for the helium mass mixing ratio? was higher than the Voyager measurement [indicating an increase in helium content in the atmosphere], the models? would necessarily yield a smaller quantity of heavy elements in the molecular region [of Jupiter’s atmosphere.]“

Guillot, Tristan et al. Jupiter: The Planet, Satellites and Magnetosphere, Chapter 3: The Interior of Jupiter. 2004. URL: http://dosxx.colorado.edu/JUPITER/PDFS/Ch3.pdf

[51] „The synchrotron [radiation] emission intensity levels at the time of the Galileo probe measurements [beginning in 1995] were about 25% higher than during the Pioneer flybys [of 1979.] (Klein et al. 2001).“

Bolton, Scott J. et al. Jupiter: The Planet, Satellites and Magnetosphere, Chapter 27: Jupiter’s Inner Radiation Belts. 2004. URL: http://dosxx.colorado.edu/JUPITER/PDFS/Ch27.pdf

[52] „This pair of images of Jupiter’s volcanic moon Io, taken with the Hubble telescope, shows the surprising emergence of a 200-mile-wide, yellowish-white feature near the center of the moon’s disk [photo on the right]. This represents a more dramatic change in 16 months than any seen over the previous 15 years, say researchers. They suggest the spot may be a new class of transient feature on the moon. For comparison the photo on the left was taken in March 1994, before the spot emerged.“

Spencer, J (Lowell Observatory) and NASA. Hubble Discovers Bright New Spot on Io. Hubble News Center, 1995, No. 37. URL: http://hubblesite.org/newscenter/newsdesk/archive/releases/1995/37/

[53] If you look carefully at the image of Io on the left, there is a diagonal straight-line formation in the upper-left area that fits beautifully with the position of the upper left line of the octahedron. Furthermore, some traces of this line are still visible in the July 1995 image on the right. A similar line was seen in Venus‘ ever-increasing green aurora in Figures 3 and 4. Here, the apparent emergence of such a line might also be construed as a „warning signal“ that the octahedral energy flow in the planet was heating up, before energy burst out at one of the node points of the octahedron.

[54] „The [first] photo indicates that Io’s surface had undergone only subtle changes since it was last seen close-up by the Voyager 2 probe in 1979.“

Spencer, J (Lowell Observatory) and NASA. Hubble Discovers Bright New Spot on Io. Hubble News Center, 1995, No. 37. URL: http://hubblesite.org/newscenter/newsdesk/archive/releases/1995/37/

[55] Murrill, Mary Beth. Galileo Finds Big Changes on Jupiter’s Volcanic Moon Io. NASA/JPL/Caltech Press Release, July 18, 1996. URL: http://www2.jpl.nasa.gov/galileo/status960718.html

[56] Heil, Martha. Jupiter’s Volcanic Moon Io: Strange Shapes in a Sizzling World. NASA/JPL/Caltech Press Release, Oct. 26, 2000. URL: http://members.fortunecity.com/volcanopele/news102600.htm

[57] CNN. Images reveal lakes, snow, geysers on Jupiter moon Io. CNN.com/SPACE, May 19, 2000. URL: http://www.cnn.com/2000/TECH/space/05/19/io.images/index.html

[58] NASA Planetary Photojournal. PIA00495: Changing volcanoes on Io. NASA/JPL, Nov. 18, 1997. URL: http://photojournal.jpl.nasa.gov/catalog/PIA00495

[59] „Sensors on the spacecraft found a very dense region of ionized oxygen, sulfur and sulfur dioxide at 555 miles on Io that must be pumped into that region by Io’s relentless volcanic activity,“ said Dr. Louis A. Frank of the University of Iowa, principal investigator on Galileo’s plasma science experiment. „Instead of being swept away by Jupiter’s rotating magnetosphere as anticipated, the ionized gases surprisingly remain with Io,“ he said.

„Passage of the Galileo spacecraft through an ionosphere was not expected because images of the volcanic plumes previously taken with the Voyager spacecraft indicated that the plume heights extended only to a few hundred kilometers or less,“ Frank said. A radio occultation by the Pioneer 10 spacecraft in 1973 indicated ionospheric heights only about 30 to 60 miles above the surface. „No one expected to see this at 900 kilometers‘ [555 miles‘] altitude,“ he added. The difference between what Pioneer saw and what Galileo has observed indicates that Io’s atmosphere and ionosphere are variable and may grow and shrink with more or less volcanic activity.“ (emphasis added)

Murrill, Mary Beth and Isabell, Douglas. High-Altitude Ionosphere Found at Io by Galileo Spacecraft. NASA/Goddard Space Flight Center, Release 96-216, Oct. 23, 1996. URL:

http://nssdc.gsfc.nasa.gov/planetary/text/gal_io_ionosphere.txt

[60] „PROVIDENCE, R.I. – Hundreds of millions of miles from the sun, volcanoes on Jupiter’s moon Io sizzle at the highest recorded surface temperatures of any planetary body in the solar system. Planetary scientists from University of Arizona, Brown University and five other institutions report this finding in the cover story of the July 3 issue of the weekly journal Science?

„The very hot lavas erupting on Io are hotter than anything that has erupted on Earth for billions of years,“ says lead author Alfred McEwen, director of the Planetary Image Research Lab at the University of Arizona. „They are the highest surface temperatures in the solar system other than the sun itself.“

At least 12 different vents on Io spew lava at temperatures greater than 2,200 degrees Fahrenheit. One volcanic vent may be as hot as 3,100 degrees Fahrenheit – about three times hotter than the hottest sunlit surface of Mercury, the closest planet to the Sun?

The latest temperature measurements are more than double the highest temperatures recorded by the Voyager spacecraft in 1979 and also exceed more recent measurements made by telescopes?

Scientists were surprised by the extreme temperatures? Scientists don’t know yet how to explain what’s happening on Io.“ (emphasis added)

Morton, Carol. Scientists find solar system’s hottest surfaces on Jupiter’s moon Io. NASA / The Brown University News Bureau, Distributed July 2, 1998. URL:

http://www.brown.edu/Administration/News_Bureau/1998-99/98-001.html

[61] Heil, Martha. Jupiter’s Volcanic Moon Io: Strange Shapes in a Sizzling World. NASA/JPL/Caltech Press Release, Oct. 26, 2000. URL: http://members.fortunecity.com/volcanopele/news102600.htm

[62] „The vivid colors, caused by collisions between Io’s atmospheric gases and energetic charged particles trapped in Jupiter’s magnetic field, had not previously been observed.“

NASA/JPL Planetary Photojournal. PIA01637: Io’s Aurorae. Oct. 13, 1998. URL:

http://photojournal.jpl.nasa.gov/catalog/PIA01637

[63] „Cassini captured several time-lapse image sequences of Io, Europa, and Ganymede being eclipsed by Jupiter? Io’s [atmospheric] emissions were detected in previously unseen spectral regions, from 250 to 380 nm and from 670 to 850 nm.“

Porco, Carolyn et al. Cassini Imaging of Jupiter’s Atmosphere, Satellites, and Rings. Science magazine, vol. 299, March 7, 2003. URL: http://ciclops.arizona.edu/sci/docs/porco-etal-cassini-jupiter-science-2003.pdf

[64] Some of this effect might be due to increased instrument sophistication: „Cassini’s camera is also sensitive to shorter wavelengths than is Galileo’s camera, and it could record more colors using different filters.“ This does not account for the new colors seen by the Galileo probe in 1998, so it is likely a combination of real changes (visible throughout the solar system) with increased instrument sophistication.

Stiles, Lori. Cassini Captures Light Show on Jupiter’s Moon Io, During Eclipse. University of Arizona News Service, May 31, 2001. URL: http://members.fortunecity.com/volcanopele/news053101.htm

[65] McEwen, Alfred. Galileo and Cassini Image Two Giant Plumes on Io. NASA’s Planetary Photojournal PIA-02588, March 29, 2001. URL:

http://pirlwww.lpl.arizona.edu/missions/Galileo/releases/29Mar2001_g29plumes.html

[66] McEwen, Alfred. Galileo and Cassini Image Two Giant Plumes on Io. NASA’s Planetary Photojournal PIA-02588, March 29, 2001. URL:

http://pirlwww.lpl.arizona.edu/missions/Galileo/releases/29Mar2001_g29plumes.html

[67] Keszthelyi, Laszlo. Io Reveals Towering Volcanic Plume Never Seen Before. Daily University Science News (UniSci), March 30, 2001. URL: http://unisci.com/stories/20011/0330011.htm

[68] NASA Planetary Photojournal. Northern Plume and Plume Deposits on Io. NASA Planetary Photojournal PIA-02592, October 4, 2001. URL:

http://pirlwww.lpl.arizona.edu/missions/Galileo/releases/4Oct2001_i31plume.html

[69] „Throughout much of the Io torus passage leading up to the encounter, Galileo measured ion densities that were about 50% greater than those observed by Voyager at the same distance [Bridge et al. 1979; Bagenal, 1994]?

The plasma phenomena seen from Galileo (in Jupiter’s magnetic field in 1995) were, in general, not unexpected, but their strength exceeded expectations. The plasma was denser than expected in the torus and in the wake region. The wave amplitudes were greater than expected.“

Russell, C.T. et al., Eos, Transactions, American Geophysical Union, Vol. 78, No. 9 (1997), p. 93, 100. URL: http://www-ssc.igpp.ucla.edu/personnel/russell/papers/Io_Jovian/

[70] „The observations acquired during the I0 flyby (of the Galieo probe) in December 1995 witnessed an interaction that was stronger than expected from Voyager era observations (in 1978-79). Torus plasma densities were about a factor of two [200%] higher, an intense magnetic field perturbation was observed (most likely a consequence of an enhanced total electric current), the plasma flow was very strongly reduced and intense bi-directional electrons were present in the wake.

A possible cause for the changes observed might be the variability of Io’s volcanic activity that modified the neutral atmosphere and resulted in stronger plasma interactions in a denser torus.“

Saur, Joachim et al. Jupiter: The Planet, Satellites and Magnetosphere, Chapter 22: Plasma Interaction of Io with its Plasma Torus. URL: http://dosxx.colorado.edu/JUPITER/PDFS/Ch22.pdf

[71] „In 1998-99, the cold torus (in the orbit of Io) appeared as a bump on the inside edge of the (plasma) ribbon. In 2000, the cold torus is well resolved from the ribbon, and brighter than the ribbon at virtually all longitudes?

Comparison with Cassini and other groundbased observations may place the variability in context, though sufficient data are probably not available to determine the cause or effect of the torus variability.“

Schneider, N.M. et al. Substantial Io Torus Variability 1998-2000. NASA Planetary Astronomy Program, DPS 2001 meeting, November 2001. URL: http://www.aas.org/publications/baas/v33n3/dps2001/513.htm

(8)

13.06.07   Richard Hoagland

Navíc, když byla sonda Galileo na cestě směrem ke Calisto, dne 12.srpna 1999, ještě předtím, než o dva dny později přiblížila co nejvíce, narazila na něco, co NASA nazvala „nenadálou super dávkou záření“. Jeden vědec řekl: „Očekávali jsme, že snímací zařízení sondy odhalí záření o síle asi 300 až 400 pulzních bodů, takže si představte naše překvapení, když přístroje ukázaly, že Galileo proletěla skrze 1 400 pulzních bodů!… Na druhé straně, to je přece důvod, proč zkoumáme Jupiter a jeho měsíce – abychom objevili tyto neobvyklé fenomeny.“ Záření zavinilo čtyři různé poruchy kosmické lodi, které bylo možno vyřešit pomocí softwaru na palubě, včetně vyřazení jednoho náhradního spin detektoru. Tato nebývalá exploze záření „se odehrála týden po projevu největší tepelné produkce Jupiterova sopečného měsíce lo od roku 1986“. Na tyto události může mít významný vliv skutečnost, že se všechny odehrály přibližně v období astrologického úkazu Grand Cross/Velký Kříž v srpnu 1999, kdy mnoho těchto planet stálo vůči sobě v hyperdimenzionálně disharmonických pozicích, pod úhly 90 a 180 stupňů.

K ještě většímu zmatení modelů hlavního vědeckého proudu přispělo objevení další „velké a překvapivě husté“ plazmatické trubice v roce 2003, která tentokrát sdílí oběžnou dráhu měsíce Europa. V tomto případě zde na povrchu Europy nejsou žádné sopky, které by mohly vysvětlit, odkud pocházejí nabité částice v trubici, ačkoli konvenční modely trvají na tom, že vulkány musí být hlavním zdrojem nové plazmy. [72]

Plazmatická trubice lo (zelená) a nově objevená plazmatická trubice Europy (modrá) obkružující Jupiter. (NASA 2003)

Tyto dramatické změny dále podtrhuje skutečnost, že aurora Europy má podle pozorování „mnohem zářivější oblast“, než se „očekávalo“ podle modelu z roku 1998. Následující obrázek mluví za vše. [73]

Rozdíl mezi teoretickým modelem jasu Europy a skutečným HST pozorováním. (NASA/HST/McGrath et al. 2004)

Třetí Jupiterův měsíc Ganymede se stal v letech 1979 a přibližně 1995 o 200% zářivějším ve své auroře a určité oblasti jsou nyní až o 700% jasnější než bylo kdykoli předtím pozorováno (obr.24). [74] Tento nárůst zářivosti může být způsoben pozorovaným 1000%ním zvýšením hustoty atmosféry Ganymede, ke kterému došlo od roku 1979.  [75]

Ganymede má také své magnetické pole, v rozporu se všemi obvyklými očekáváními, což přimělo jednoho vědce NASA ke konstatování: „Buď je něco špatně na naší teorii (vnitřního dynama) nebo na našem chápání historie Ganymede.“ [76]

Zelená kyslíková zářící aurora na Ganymede.(NASA/HST/McGrath et al. 2004)

Na oběžné dráze čtvrtého Jupiterova měsíce, jménem Calisto, bylo díky měřením vesmírné lodi Galileo nalezeno 1000x více elektronů na kilometr krychlový, než se očekávalo od vlastní magnetosféry Jupiteru na tuto obrovskou vzdálenost. [77] Toto silně ukazuje na to, že nějaký druh látky (pravděpodobně vody) je v současnosti uvolňován z Calisto, přestože neexistují žádná pozorování vulkanické aktivity atd. Tato látka by při ionizaci vlastními radiačními pásy Jupiteru uvolnila nadbytečné elektrony v přímé blízkosti do oběžné dráhy Calisto – další, i když nepřímá, známka toho, že „odněkud“ dochází k naplavení zvýšeného množství energie dovnitř Calisto.

Navíc, když byla sonda Galileo na cestě směrem ke Calisto, dne 12.srpna 1999, ještě předtím, než o dva dny později přiblížila co nejvíce, narazila na něco, co NASA nazvala „nenadálou super dávkou záření“. Jeden vědec řekl: „Očekávali jsme, že snímací zařízení sondy odhalí záření o síle asi 300 až 400 pulzních bodů, takže si představte naše překvapení, když přístroje ukázaly, že Galileo proletěla skrze 1 400 pulzních bodů!… Na druhé straně, to je přece důvod, proč zkoumáme Jupiter a jeho měsíce – abychom objevili tyto neobvyklé fenomeny.“ [78] Záření zavinilo čtyři různé poruchy kosmické lodi, které bylo možno vyřešit pomocí softwaru na palubě, včetně vyřazení jednoho náhradního spin detektoru.

Tato nebývalá exploze záření „se odehrála týden po projevu největší tepelné produkce Jupiterovahyperdimenzionálně disharmonických pozicích, pod úhly 90 a 180 stupňů. sopečného měsíce lo od roku 1986″. Na tyto události může mít významný vliv skutečnost, že se všechny odehrály přibližně v období astrologického úkazu Grand Cross/Velký Kříž v srpnu 1999, kdy mnoho těchto planet stálo vůči sobě v

Pokud vyrazíme ještě dále od centra Jupiteru, zjistíme, že v roce 1998 byl objeven nový „prstenec prachu“ obkružující planetu – a, v rozporu se všemi očekávanými zákonitostmi vesmírné mechaniky, jeho částice obíhají v opačném směru, než je Jupiterova vlastní rotace a také směr obíhání většiny jeho měsíců. [79] A zase, proti sobě kroužící pole jsou základním aspektem Wilcockova hyperdimenzionálního modelu. [80]

Během práce na tomto článku jsme narazili na dvě další Jupiterovy anomálie, které podporují Hoaglandův hyperdimenzionální model založený na geometrii čtyřstěnu uvnitř koule, jak jsme viděli na předešlých obrázcích. Dali jsme tyto anomálie na konec této části, neboť neukazují přesně změnu v Jupiterově energetické činnosti, ale jednoduše ukazují fundamentální „novou fyziku v akci.

Nejdříve se podívejme na grafické znázornění z časopisu Science a jeho článku z března roku 2003, na kterém vidíme rychlosti Jupiterových pruhů mračen, podle zeměpisné šířky. Nejrychlejší a nejpomalejší rychlosti mračen na Jupiteru se vyskytují přesně na 19,5 stupních severní a jižní šířky. Tyto rychlostní odchylky vykazují mimořádnou stálost – byly tam, když Voyager 2 navštívil Jupiter v roce 1979 a nejnovější Cassini údaje z roku 2003 nadále ukazují tytéž fenomeny. Podle vědců NASA: „Stabilita zonálních větrů Jupiteru je vzhledem k bouřlivé povaze jeho mračných vzorců pozoruhodným rysem jeho atmosféry“. [81]

Graf nejvyšších a nejnižších rychlostí větru na Jupiteru, vykazující aktivitu v Hyperdimenzionálních zeměpisných šířkách. (Porco 2003)

Zdá se, že hyperdimenzionální geometrie čtyřstěnu vytváří Velkou rudou skvrnu na Jupiterově jižní polokouli na 19,5 stupních jižní šířky a zpomaluje rychlost rotací mračen na této šířce. Jestliže tato formace vskutku existuje, pak by také zasáhla geometrický severní pól Jupiteru. Je zajímavé, že nedávná studie zjistila, že přibližně v 45minutových intervalech jsou z geometrického severního pólu Jupiteru vyzařovány záblesky RTG aktivity… i přesto, že aurora/polární záře Jupiteru není soustředěna na pólu, jak vidíme na obr.26. Doposud uvolněná energie se rovná kolosálnímu gigawattovému pulzu energie raketově se řítící sluneční soustavou. [82]

Článek NASA zabývající se tímto fenoménem říká následující:

„“Nebyli jsme překvapeni při odhalení RTG záření vycházejícího z Jupiteru“, pokračoval Dr. Randy Gladstone. Jiné observatoře tak učinily již před lety. Překvapením však byl objev učiněný Chandrou vůbec poprvé: umístění světelného bodu – překvapivě blízko k pólu planety – a pravidelnost pulzace…

„45minutové pulzace jsou velmi záhadné“, dodává Elsner. Nejsou dokonale pravidelné jako by mohl být signál od E.T.; perioda klouže tam a zpátky o pár procent. „Toto je přirozený proces“, dodává, „jenom nevíme, co to je…“ (přidání na důrazu).

Kombinovaný obrázek – Jupiter, zářící aurorální prstenec (modrý) a polární RTG záření (červené). (NASA 2002)

V případě Jupiteru jsou geometrické otisky prstů hyperdimenzionální energie velmi jasné. Na dalším obr. vidíme, že jemné linie RTG paprsků (v umělé červené barvě) ve skutečnosti vypadají jako vrchol čtyřstěnu, odlišně než velké vertikální  oblast s přímými liniemi zvláštní jasnosti nalevo. Velká kruhová zářící oblast napravo by byla vrchem čtyřstěnu a můžeme vidět, že dvě linie se táhnou směrem dolů trojúhelníkovým způsobem a udržují vůči sobě 60ti stupňový úhel jak bychom očekávali.

RTG fenomén se vyskytuje 15x za každé otočení Jupiteru podél jeho osy. Další výzkum nejspíše poskytne odpověď na otázku, co způsobuje cyklus (nějaké domněnky máme, např. odlišné „hyperdimenzionální“ úhly zapříčiněné orbitami/oběžnými drahami čtyř hlavních měsíců Jupiteru), ale oblast, kde vyzařují RTG paprsky je zřetelně geometrická/symetrická… spíše je to takto, než že by byla v souladu s centrem elektromagnetické aurory Jupiteru.

Takže, abychom shrnuli, co jsme se právě dozvěděli, v průběhu pouhých posledních 30 let, Jupiter a jeho satelity/měsíce prošly celou řadou mimořádných energetických a hyperdimenzionálních změn. Vortexy mizí z Jupiterových středních zeměpisných šířek a znovu se objevují na geometricky definovaných místech polárních oblastí. Plazmatická trubice na orbitě měsíce lo prokázala neuvěřitelné nárůsty co se týče zářivosti a hustoty. Atmosféra Jupiteru zaznamenala obrovské poklesy těžkých prvků a nárůsty helia, celkově se vyzařování zvýšilo.

Dopad komety způsobil vzedmutí se obrovských zářících oblouků z Jupiteru, přičemž jeden z nich je spojen s lo a zůstal stabilní. HD energie proudící dovnitř u severního a jižního pólu byla přesměrována do dokonale geometrického, jediného 200 mil širokého bodu na rovníku. Nové barvy byly viděny na povrchu lo a největší sopka jaká byla kdy spatřena se objevila poprvé necelý rok poté. Ionosféra lo se stala mnohem vyšší, povrch mnohem více horkým a nové barvy byly zaznamenány také v auroře. Na EuropěAurora Ganymede se také výrazně rozzářila, což může ukazovat na nárůst atmosferické hustoty. Aurora Calisto byla rozhodně 1000x silnější, než se čekalo, a úrovně přilehlého vyzařování byly až o 467% vyšší, než jaká byla očekávání. Další obří energetická trubice byla nalezena za orbitou Calisto a byla nevysvětlitelně rotující v opačném směru. byla také zjištěna záhadná trubice energie, a to na její oběžné dráze a poslední pozorování ukázala, že je mnohem zářivější, než se očekávalo.

Nejpomalejší rychlosti mračen se nacházejí na 19,5 stupních jižní šířky a nejrychlejší jsou zase na 19,5 stupních severní, v přesném souladu s hyperdimenzionálním modelem. Ohromující gigawattová RTG pulzace se vynořuje na přesném geometrickém severním pólu Jupiteru každých 45 minut a ukazuje nám při tom vrchol téhož čtyřstěnného energetického pole, které se prokazuje jako Velká rudá skvrna… která je tak velká, že by pojmula dvě Země.

Jako celek tyto nálezy ukazují na významné geometrické vlastnosti Jupiteru a nepopiratelnou evoluci v základní povaze jeho teploty, složení a energetického chování jako na systém. Při našem posunu do třetí části této zprávy přijdeme na to, že každá ze zbývajících planet… Saturn… Uran… Neptun… Pluto… Země… nám předvádí podobný druh změn, což vskutku dokazuje, že máme co do činění s meziplanetární transformací. Také se podíváme na důkazy ze studií Země, které ukazují, jak jsou změny, které zde prožíváme v přímé souvislosti se změnami ve větší sluneční soustavě.

[72] „Using a sensitive new imaging instrument on NASA’s Cassini spacecraft, researchers at The Johns Hopkins University Applied Physics Laboratory (APL) in Laurel, MD., have discovered a large and surprisingly dense gas cloud sharing an orbit with Jupiter’s icy moon Europa?

The cloud’s mass indicates? that Europa, in an orbit some 416,000 miles (671,000 kilometers) from Jupiter, wields considerable influence on the magnetic configuration around the giant planet.

Surprisingly, Europa’s gas cloud compares to that generated by the volcanically active satellite Io,“ says Mauk. „But where Io’s volcanoes are constantly spewing materials – mostly sulfur and oxygen – Europa is a comparatively quiet moon?

?The dense gas torus gives Europa much greater influence than was previously thought on the structure of, and energy flow within, Jupiter’s huge space environment, its magnetosphere,“ he says.“

Buckley, Michael et al. Johns Hopkins Applied Physics Lab Researchers Discover Massive Gas Cloud Around Jupiter. JHU Applied Physics Laboratory, Feb. 27, 2003. URL:

http://www.jhuapl.edu/newscenter/pressreleases/2003/030227.htm

[73] „Recent HST/STIS images in the OI multiplets (Figure 19.10) indicate a more complex pattern of [brightness] emission than would be expected from [Europa’s] plasma interaction with an optically thin atmosphere. The [Hubble Space Telescope] OI 1356 image displays the expected limb glow around the disk plus a much brighter region on the anti-jovian hemisphere.“

McGrath, Melissa et al. Jupiter: The Planet, Satellites and Magnetosphere, Chapter 19: Satellite Atmospheres. 2004. URL: http://dosxx.colorado.edu/JUPITER/PDFS/Ch19.pdf

[74] „Voyager measurements in the plasma sheet [of Jupiter’s moon Ganymede]? could support [a] glow of 10-40R? However, the [Hubble Space Telescope] STIS observations display polar limb glow in the range 50-100R, suggesting that more than [the moon’s own] plasma sheet electrons are involved in the excitation process.

The latter point is [even] more evident when an explanation is sought for the hot spots of intense auroral emission seen in the HST/STIS observations? [of] 300R bright spots.“

McGrath, Melissa et al. Jupiter: The Planet, Satellites and Magnetosphere, Chapter 19: Satellite Atmospheres. 2004. URL: http://dosxx.colorado.edu/JUPITER/PDFS/Ch19.pdf

[75] „One other potential solution to understanding the high HST intensities [of plasma around Jupiter’s moon Ganymede] is to argue that the Voyager? measurements are not applicable to the Galileo/HST epoch and atmospheric column densities are [now] perhaps an order of magnitude larger [i.e. 1000% larger]?

In summary our limited information prevents a definitive inference of the average O2 column density on Ganymede.“

McGrath, Melissa et al. Jupiter: The Planet, Satellites and Magnetosphere, Chapter 19: Satellite Atmospheres. 2004. URL: http://dosxx.colorado.edu/JUPITER/PDFS/Ch19.pdf

[76] „How did it get so hot that liquid iron in its core moves around enough to make a magnetic field? Either something’s wrong with our theory or our understanding of Ganymede’s history,“ said Johnson.“

Stenger, Richard. New revelations, riddles about solar system’s most intriguing satellites. CNN.com / Space, Aug. 23, 2000. URL:

http://www.cnn.com/2000/TECH/space/08/23/moons.of.mystery/index.html

[77] „Galileo plasma wave measurements [have been reported] that imply the presence of electrons with a density almost a thousand times [100,000%] higher than the expected jovian magnetospheric electron density [i.e. the density of Jupiter’s own trapped electron population, ensnared in its own magnetic field] at the orbit of Callisto. This density is comparable with that inferred from similar measurements made in the vicinity of Ganymede.“

McGrath, Melissa et al. Jupiter: The Planet, Satellites and Magnetosphere, Chapter 19: Satellite Atmospheres. 2004. URL: http://dosxx.colorado.edu/JUPITER/PDFS/Ch19.pdf

[78] Platt, Jane. Galileo Survives Unexpected Whopper Dose of Radiation. NASA/JPL/Caltech Press Release, Aug. 16, 1999. URL: http://www2.jpl.nasa.gov/galileo/status990816.html

[79] „Scientists have found evidence for a new ring of dust that occupies a backward orbit around Jupiter, based on computer simulations and data from NASA’s Galileo spacecraft, it is reported in today’s issue of Science magazine.

A team led by researchers at the University of Colorado at Boulder reported that a faint, doughnut-shaped ring of interplanetary and interstellar dust some 1,126,000 kilometers in diameter (about 700,000 miles) appears to be orbiting the giant planet…

Surrprisingly, the researchers say, most of the interstellar and interplanetary dust particles appear to be in a „retrograde“ orbit — that is, moving in the opposite direction of the rotating planet and its moons, Colwell said. The reason for the backward orbit of the tiny particles is not yet clear, he said?

NASA’s Voyager 2 detected an uneven dust ring around Jupiter in 1979 that scientists believe was created by the collisions of small moonlets with micrometeoroids in the Jovian system. But the newly identified ring of dust with smoke-size particles originating from beyond the Jovian system appears to be much larger, more sparse and, possibly unique in the solar system.“

Platt, Jane. New Class of Dust Ring Discovered Around Jupiter. NASA/JPL Press Release, Apr. 3, 1998. URL: http://www.jpl.nasa.gov/releases/98/glring.html

[80] Wilcock’s model incorporates the work of Rod Johnson, who has modeled the entire quantum realm on counter-rotating geometries, particularly focusing on the interaction between the tetrahedron and octahedron. In the HD model we see the same basic phenomena at all size levels in the universe, from the quantum to the super-galactic, and Wilcock’s most recent in-progress work extends this into biology as well.

[81] Porco, Carolyn et al. Cassini Imaging of Jupiter’s Atmosphere, Satellites, and Rings. Science magazine, vol. 299, March 7, 2003. URL: http://ciclops.arizona.edu/sci/docs/porco-etal-cassini-jupiter-science-2003.pdf

[82] „March 7, 2002: Every 45 minutes a gigawatt pulse of x-rays courses through the solar system. Astronomers are accustomed to such things. Distant pulsars and black holes often bathe the galaxy with blasts of x-radiation. But this time the source isn’t exotic and far away. It’s right here in our own solar system.

„The pulses are coming from the north pole of Jupiter,“ says Randy Gladstone, a scientist at the Southwest Research Institute and leader of the team that made the discovery using NASA’s orbiting Chandra X-ray Observatory.

„We weren’t surprised to find x-rays coming from Jupiter,“ he continued. Other observatories had done that years ago. The surprise is what Chandra has revealed for the very first time: the location of the beacon — surprisingly close the planet’s pole — and the regular way it pulses?

„The 45-minute pulsations are very mysterious,“ adds Elsner. They’re not perfectly regular like a signal from E.T. might be; the period drifts back and forth by a few percent. „This is a natural process,“ he adds, „we just don’t know what it is….“

It’s possible that Jupiter’s south pole is also an x-ray hot spot, blinking at the same rate as the north — but no one knows because the south pole is not as easy to see from Earth?

Solving the puzzle will require more data? Until then Jupiter’s x-ray beacon — relentlessly pulsing, and not where it ought to be — will likely remain a mystery. (emphasis added)

Phillips, Tony. Puzzling X-rays from Jupiter. Science@NASA, March 7, 2002. URL:

http://science.nasa.gov/headlines/y2002/07mar_jupiterpuzzle.htm

(9)

27.08.07   Richard Hoagland

Jak můžeme vidět, Saturn vykazuje kvazi-stacionární, vysoce pravidelný, mnohavrstevný lineární oblačný útvar – uspořádaný do tvaru dokonalého hexagonu čili šestiúhelníku – umístěného přesně do středu jeho severního polárního regionu. Tato pozoruhodná formace (mračna uvnitř tohoto geometrického útvaru neustále směřují dozadu, proti Saturnově východní rotaci) byla poprvé odhalena díky snímkům z misí Voyageru, které se uskutečnily bez přítomnosti posádky, a to v letech 1980-1981. Jasně viditelný „útvar stacionárního vlnění ve vrchní atmosféře“ byl stabilní a viditelný nejméně 15 let, „vytvářející dojem, že se jedná o dlouhodobý úkaz, zřejmě necitlivý vůči silným sezónním silám v polárních oblastech Saturnu“. Šestiúhelníková vlnová struktura je tedy „dle odhadů hluboce zakořeněna v Saturnově vnitřku“. To zajišťuje silnou geometrickou podporu pro trvající, vnitřní hyperdimenzionální proudění energie skrze Saturn – což zase následně dává vzniknout rezonujícímu, výškovému, šestiúhelníkovému (vložený čtyřstěn), atmosferickému útvaru okolo jeho severní otočné ose. [82]

Saturnův hexagon na severním pólu: A. jak byl zachycen kosmickou lodí Voyeger v roce 1980 a B. pomocí HST v červenci 1991.

V prostoru bezprostředně oblopujícím Saturn došlo u mraku plazmatické energie ve tvaru trubice (prstence), jenž je planetě vlastní, (podobný tomu vyskytujícímu se podél orbity Jupiterova měsíce lo), k nárůstu hustoty o 1000% vyššímu, než se očekávalo v letech 1981 až 1993… vskutku ohromující změna za dobu pouhých dvanácti let, přesně jako je tomu u energetických nárůstů vysledovaných u Jupiteru. [83] Co víme je, že toto mračno je v úzkém vztahu k oběžné dráze Saturnova měsíce Enceladus. Bohužel jsme doposud nebyli schopni zaměřit jakékoli snímkování této nádherné, rychle se měnící oblačné formace.

A, přestože již dříve došlo třikrát k přiblížení se k Saturnu – prostřednictvím vesmírných lodí Pioneer II (v roce 1979), Voyager 1 (v roce 1980) a Voyager 2 (v roce 1981) – trvalo to až do roku 1995, kdy byla zářící aurora či polární záře vyfotografována kolem Saturnových pólů za využití Hubblova Vesmírného Teleskopu – aurora schopná „rychlých změn co se týče její zářivosti v krátkých časových úsecích“. [84] Toto není nezvratným důkazem toho, že Saturnovy aurory či polární záře jsou novým fenoménem, ale jistě je to další potencionálně zajímavý úkaz, který je ve vzájemném vztahu s nárůstem hustoty o 1000% u Saturnova plazmatického vyboulení. Obrázek  dole je Hubblův záběr úžasných auror z roku 1998.

Saturnovy aurální záře zachycené na obou pólech pomocí HST v roce 1998

V letech 1980 až 1996 se rychlost otáčení u  mračen Saturnu v oblasti rovníku snížila o obrovských 58,2%, což bylo popsáno jako „neočekávaná a dramatická změna počasí“. Vysvětlení NASA pro toto rozhodně nezvyklé chování bylo, nicméně, to staré, které je vždy v záloze – „sezónní změny“.

WELLESLEY, Mass. – Saturn, jedna z největrnějších planet, zaznamenal nedávno neočekanou a dramatickou změnu počasí: jeho rovníkové větry se sklidnily z rychlosti 1700 km/h v době přeletu vesmírné lodi Voyager v letech 1980-81 na skromných 990 km/h z let 1996 až 2002. Toto zpomalení větrů bylo zjištěno španělsko-americkým týmem vědců, jenž zahrnoval Richarda Frenche z Wellesley College v Massachusetts, a o svých nálezech podali zprávu ve vydání z 5.června časopisu Nature. (5.červen 2003, Vol. 423, str. 623-625)…

Za využití vysokého rozlišení širokoúhlé planetární kamery na palubě HST byl španělsko-americký tým schopen vystopovat dostatek mračných elementů na Saturnu, aby mohli změřit rychlost větru u široké škály zeměpisných šířek. Rovníkové větry změřené v období 1996-2001 mají jen poloviční sílu oproti nálezům z období 1980-81, kdy vesmírná loď Voyager navštívila planetu. Oproti tomu, větrné proudy vzdálené od rovníku zůstaly stabilní a vykazují silnou hemisferickou symetrii, jež nebyla nalezena u Jupiteru.

Odlišné chování Saturnových větrů by mohlo mít jednoduché vysvětlení, poznamenávají vědci. Dlouhý sezónní cyklus v Saturnově atmosféře (jeden Saturnský rok je asi třicet pozemských let) a rovníkové stínění obřími prstenci planety by mohlo být zodpovědné za náhlé zpomalení u rovníkových větrů (zdůrazněno)… [85]

Ještě provokativnější změny byly zjištěny u Saturnu díky jiným než optickým teleskopickým hodnotám…

„Masivní“, vysoce anomální vyzařování RTG paprsků ze Saturnovy rovníkové oblasti  – na rozdíl od RTG záření doprovázejícího dle očekávání polární záření – bylo odhaleno a lokalizováno u Saturnova rovníku poprvé v roce 2004 RTG Observatoří NASA Chandra, operující na oběžné dráze Země. [86] Ačkoli se zdá, že levý obrázek ukazuje další „Velkou Skvrnu“ podobnou té na Jupiteru, je to ve skutečnosti časové snímkování – zahrnující více než jednu asi desetihodinovou saturnskou rotaci (vlastně celkem asi 20 hodin)!

Takže koncentrace jasu zde NENÍ zapříčiněna žádnou „Velkou Skvrnou Saturnu“, ale geometrickými faktory samotného procesu získávání RTG snímku. Nejjasnější RTG paprsky vyzařují podél celé rovníkové oblasti, nejen z jedné jediné zóny.

RTG snímek Saturnu z Chandry vlevo, srovnán vizuálním záběrem z Hubblu vpravo. Všimněte si koncentrace vyzařování RTG paprsků ze Saturnovy rovníkové a

Vědci NASA museli čelit stejně dramatickým změnám, které se, jak se zdálo, odehrávají také na Saturnově nejlépe známém a nejvýznačnějším jevu – jeho úžasných planetárních prstencích…

Zvláštní, lineární, tmavé prvky… označené jako „paprskové“ útvary .. byly poprvé pozorovány u prstenců během již dříve zmíněného robotického přeletu Voyageru v letech 1980-1981. Jejich nezvláštnější charakteristický rys: paprsky se otáčí odlišným, „ne-Keplerovským“ způsobem – s vnějšími úseky úzkých. Nevysvětlitelně zářících formací letících okolo Saturnu mnohem rychleji než spodní prstencové částice dokáží obíhat pod vlivem gravitační přitažlivosti… v té samé vzdálenosti od obří planety. [87]

Kombinovaný snímek Paprskových útvarů zaznamenaných Voyagerem v době 1980-1981

V prosinci 2003 planetární vědci pracující na misi Cassini – první nové vesmírné lodi, která se vrátila na Saturn od návštěv Voyageru v ‚osmdesátých‘ – dychtivě očekávali, že se dozvědí více informací o těchto pozoruhodných paprskovitých útvarech – tentokrát díky detailním záběrům získaným pomocí snímacího systému CCD Cassini, zcela jistě 100krát lepšímu než „primitivní“ vidikon kamery Voyageru. [88] Jak asi vypadají? Jaké nové věci by nás mohly naučit? Jak se tam dostaly? A proč vlastně vůbec existují?

Prameny:

[82] „Polar map projections of Voyager 1 and 2 images of Saturn’s northern hemisphere revealed the existence of a feature with a remarkable hexagonal shape surrounding the pole at planetographic latitude 78.5 deg N (see Fig. 1A) (Godfrey 1988). The hexagon was embedded within an eastward jet of 100 m s-1 but was itself stationary with respect to Saturn’s internal rotation period (Desch and Kaiser 1981). Related to it was a large oval (the North Polar Spot (NPS))?

Both features (hexagon and NPS) were reobserved 10-15 years later in the 1990s from the ground (Sanchez-Lavega et al. 1993) and from the Hubble Space Telescope (Caldwell et al. 1993), suggesting that they are long-lived features apparently insensitive to the strong seasonal forcing in Saturn’s polar regions Fig 1B. Because of its slow drift, the hexagon was conjectured to be deeply rooted in Saturn’s interior (Gierasch 1989, Godfrey 1990).“

Sanchez-Lavega, A. and Perez-Hoyos, S, et al. NOTE: No Hexagonal Wave around Saturn’s Southern Pole. Icarus 160, 216-219 (2002). URL: http://www.ajax.ehu.es/grupo/2002b.pdf

[83] „At present, most of our knowledge of the Saturnian system can be traced to the pioneering observations of Saturn’s plasma population, energetic particle population, magnetic fields, plasma waves and remote sensing observations from the Pioneer II and Voyager 1 and 2 encounters? Johnson et al. (1989) constructed from all these observations a model of a neutral cloud torus that surrounds Saturn?

This work was followed by the discovery using HST of a relatively large toroidal cloud of OH that was surrounding Saturn with densities as high as 500 cm-3 near the L shell of [the moon] Enceladus (Shemansky et al., 1993; Hall et al. 1996; and Richardson et al. 1998). This density was more than an order of magnitude larger [1000% larger] than that predicted by Johnson et al. (1989) [based on the original Pioneer and Voyager data]?“
Sittler, Ed et al. Pickup Ions at Dione and Enceladus: Cassini Plasma Spectrometer Simulations. NASA/Goddard Space Flight Center et al. URL: http://caps.space.swri.edu/caps/CAPS_Publications/Sittler.pdf

[84] „The Hubble telescope has taken the first picture of bright aurorae at Saturn’s northern and southern poles [top picture]?

Hubble’s far-ultraviolet-light image resolves a luminous, circular band centered on the north pole, where an enormous curtain of light rises as far as 1,200 miles (2,000 kilometers) above the cloud tops. This curtain changed rapidly in brightness and extent over the two-hour period of observations.“

Trauger, J.T. et al. Hubble Provides the First Images of Saturn’s Aurorae. HubbleSite NewsCenter, 1995, no. 39. URL: http://hubblesite.org/newscenter/newsdesk/archive/releases/1995/39/ – see also

http://hubblesite.org/newscenter/newsdesk/archive/releases/1998/05/

[85] Hill, Mary Ann. Saturn’s Equatorial Winds Decreasing: Spanish-American Team’s Findings Raise Question About Planet’s Atmosphere. NASA / Wellesley College News Release, June 4, 2003. URL: http://www.wellesley.edu/PublicAffairs/Releases/2003/060403.html

[86] „The first clear detection of X-rays from the giant, gaseous planet Saturn has been made with NASA’s Chandra X-ray Observatory. Chandra’s image shows that the X-rays are concentrated near Saturn’s equator – a surprising result since Jupiter’s X-ray emission is mainly concentrated near the poles.

Existing theories cannot easily explain the intensity or distribution of Saturn’s X-rays?Jan-Uwe Ness, of the University of Hamburg in Germany and lead author of a paper discussing the Saturn results in an upcoming issue of Astronomy & Astrophysics? [said,] „It’s a puzzle, since the intensity of Saturn’s X-rays requires that Saturn reflects X-rays fifty times more efficiently than the Moon.“

Roy, Steve and Watzke, Megan. X-rays from Saturn pose puzzles. NASA/Marshall Space Flight Center News Release #04-031, March 8, 2004. URL: http://www1.msfc.nasa.gov/NEWSROOM/news/releases/2004/04-031.html

[87] „In the early 1980s, NASA’s two Voyager spacecraft revealed that Saturn’s rings are made mostly of water ice, and they found „braided“ rings, ringlets, and „spokes“ – dark features in the rings that seem to circle the planet at a different rate from that of the surrounding ring material.“

NASA Solar System Exploration. Overview: Saturn. NASA SSE website. URL:

http://solarsystem.nasa.gov/planets/profile.cfm?Object=Saturn&Display;=OverviewLong

[88] „Dr. Carolyn Porco, a planetary ring specialist and leader of the Imaging Science team, said, „For someone who was involved in the Voyager exploration of Saturn twenty-three years ago, this is turning out to be a very sentimental journey. I’m reminded of what it felt like to see Saturn’s rings for the first time with Voyager, and how rich and surprising they were. The spokes in the B ring, the twisted F ring and its shepherding moons, the sheer number and diversity of ring features? we’ll be on the lookout for all these things and more over the next few months“.“ (emphasis added)

Finn, Heidi. Saturn Details Become Visible to Cassini Spacecraft. Cassini Imaging Central Laboratory for Opertaions (CICLOPS,) News Release, Dec. 5, 2003. URL:

http://ciclops.lpl.arizona.edu/PR/2003L05/NR2003L05A.html

(10)

30.08.07   Richard Hoagland

obvyklé meteorologii Titanu by byla „zářící“ mračna očekávána nad nejteplejšími, nikoli nejchladnějšími, oblastmi, (díky konvekci tepla – pohyb směrem nahoru kvůli zahřívání – na vysoké úrovni s následkem opětovné kondenzace ve vysoce reflexní metanový „cirus – oblak ledových krystalků“). V chladnějších zeměpisných šířkách by se od takového vysokého metanového ciru, jestliže je vůbec přítomen, nečekal tak rychlý pohyb… takže pozorování „rychle se pohybujících, zářících mračen“ v jižní polární oblasti Titanu představuje další velkou Saturnskou záhadu. Avšak vzhledem k tomu, že Titan zaznamenává v Hyperdimenzionálním Modelu další dokonalý rezonanční bod „stacionární vlny“, není překvapující spatřit jasnou záři v a okolo přesně této lokality – jelikož hyperdimenzionální síly, zde ve skutečnosti doplněné extrémním chladem (díky dramatickému snížení nepravidelné termální činnosti), by mohly zapříčinit pozorovanou vysokoúrovňovou kondenzaci. Navíc, pokud se znovu podíváte na obrázek 33 – obzvláště na ten z 10.prosince a 11.prosince 2001 a také 22.února 2002 (ale hlavně 11.prosince) – uvidíte části toho, co se zdá být dvěma rovnými liniemi ohrazujícími zářivější oblast, která by mohla tvořit součást buď „hexagonu“ nebo „pentagonu“. Na obr.33 (viz výše) a záběru z 11.prosince jsou vidět tři linie…

Nicméně, v únoru roku 2004 už nemohl být tento problém dále ignorován… Cassini tým zabývající se snímkováním musel uznat, že, záhadně a navzdory mnohem lepší kvalitě snímkování, uskutečněnému z bližší vzdálenosti, než tomu bylo při pozorování Voyageru (obr.30) – paprsky už nebyly viditelné. [89] Zkrátka doslova zmizely! Takže, „něco“ v úžasných prstencích Saturnu se také změnilo… dramaticky… za pouhá dvě desetiletí, stejně jako další změny, které pozorujeme na Saturnu a v celé sluneční soustavě.

Saturn na úžasných snímcích z přibližující se kosmické lodi Cassini

Podívejme se na některé z hlavních měsíců Saturnu:

Chandra RTG pozorování Saturnova největšího měsíce Titanu přinesla velké překvapení: zdá se, že u Titanu došlo, k lednu 2003, k 10-15% nárůstu výšky jeho atmosféry . Jak říká oficiální vyjádření NASA:

„Dne 5.ledna 2003 Titan, Saturnův největší měsíc a jediný měsíc sluneční soustavy s hustou atmosférou, vstoupil před Crab Nebula…

Bylo shledáno, že průměr Titanova stínu byl větší než známý průměr jeho trojrozměrného povrchu. Tento rozdíl v průměrech poskytuje míru asi 550 mil (880 kilometrů) pro výšku zóny atmosféry Titanu pohlcující RTG paprsky.

Rozměr vrchní atmosféry je v souladu s, či mírně (10-15%) větší než, ten vyplývající z pozorování Voyageru I na radio, infračervených a ultrafialových vlnových délkách v roce 1980. Saturn byl v roce 2003 asi o 5% blíže k Slunci, takže zvýšené sluneční zahřívání Titanu mohlo způsobit rozšíření jeho atmosféry.“ [90]

Chandra RTG teleskop zachycuje stín RTG paprsků Titanu

Avšak, jestliže byly konzervativnější odhady NASA týkající se původní atmosferické hloubky (250 mil – dle pozorování Voyageru v roce 1981) správné, [91] pak celková atmosféra Titanu mohla ve skutečnosti expandovat až o 200%… během pouhých 23 let… z 250 na 550 mil výšky!

V samotné atmosféře Titanu byly optickým a infračerveným pozorováním, provedeným 10metrovými Keck teleskopy na Havaji zaznamenány rychle se pohybující, zářící metanové mraky na jižní polokouli Titanu – a ty jsou zrovna tak nevysvětlitelné na modelech hlavního proudu. Podle nedávné práci v Nature:

Oblak z prosince 2001 má zářivost rovnající se asi 0,3% celkové zářivosti disku Titanu na těchto vlnových délkách a může být vysvětlen jediným oblakem o průměru 200km či malými oblaky v rámci stejného součtu. Mračno z 28.února 2002 je výrazně větší, odrážející ekvivalent proměny asi 1% z totální proměnlivosti Titanu…

Nejnápadnější vlastností těchto přechodných oblačných úkazů je jejich nečekaná koncentrace v blízkosti jižního pólu Titanu. Přestože může být očekáváno, že jižní zahřívání za letního slunovratu řídí polární konvekce, studie troposferických podmínek na Titanu navrhují absenci sezónní obměny (12, 13) a předpovídaly, že metanové mraky, pokud jsou přítomné, by se měly soustředit po celý rok u rovníku (14)…“ [92]

Sekvenční IR snímkování po několik měsíců 10metrovým Keck teleskopem ukazující povrchové rysy a jasné, vysokovýškové, metanové polární mraky

V obvyklé meteorologii Titanu by byla „zářící“ mračna očekávána nad nejteplejšími, nikoli nejchladnějšími, oblastmi, (díky konvekci tepla – pohyb směrem nahoru kvůli zahřívání – na vysoké úrovni s následkem opětovné kondenzace ve vysoce reflexní metanový „cirus – oblak ledových krystalků“). V chladnějších zeměpisných šířkách by se od takového vysokého metanového ciru, jestliže je vůbec přítomen, nečekal tak rychlý pohyb… takže pozorování „rychle se pohybujících, zářících mračen“ v jižní polární oblasti Titanu představuje další velkou Saturnskou záhadu.

Avšak vzhledem k tomu, že Titan zaznamenává v Hyperdimenzionálním Modelu další dokonalý rezonanční bod „stacionární vlny“, není překvapující spatřit jasnou záři v a okolo přesně této lokality – jelikož hyperdimenzionální síly, zde ve skutečnosti doplněné extrémním chladem (díky dramatickému snížení nepravidelné termální činnosti), by mohly zapříčinit pozorovanou vysokoúrovňovou kondenzaci. Navíc, pokud se znovu podíváte na obrázek 33 – obzvláště na ten z 10.prosince a 11.prosince 2001 a také 22.února 2002 (ale hlavně 11.prosince) – uvidíte části toho, co se zdá být dvěma rovnými liniemi ohrazujícími zářivější oblast, která by mohla tvořit součást buď „hexagonu“ nebo „pentagonu“. Na obr.33 (viz výše) a záběru z 11.prosince jsou vidět tři linie…

A když už jsme u tématu Titanu a jeho „Hyperdimenzionálních rysů“, nemůžeme si odpustit demonstraci ještě jednoho…

Před pár lety byl na jednom z prvních teleskopických (se základnou na zemi) záběrů, který dokázal proniknout hustou atmosférou Titanu v infračervené a vidět skutečný povrch měsíce a byla odhalena zářící „hora poblíž Titanova rovníku“. Pečlivá měření její pozice jedním z nás (Hoagland) odkryla další fascinující potvrzení vnitřně rezonujícího fluida (láva), Hyperdimenzionální Model viz. následující obr…. .

10ti metrový infračervený záběr odhaluje zřejmě „velkou horu“ na Titanu… na 19,5 stupních jižní šířky

Co se týká ostatních Saturnských měsíců: molekuly ozónu byly zjištěny vůbec poprvé nad dvěma měsíci, skrze Hubble observace na konci devadesátých let. V roce 1997 byl odhalen ozón držící se nad Saturnovými měsíci Dione a Rhea. Přítomnost ozónu je nemožná bez zásob volného kyslíku – předpokládáme, že z rozsáhlých ledových (voda) povrchů těchto dvou měsíců. [93]

Ale co by mohlo náhle uvolnit dostatek vodní páry z těchto ledových měsíců, aby mohlo dojít k objevení se volného kyslíku… a pak zase ke vzniku nového, zjistitelného ozónu… ve skutečném vakuu, právě nad těmito trvale zledovatělými krajinami? Jestliže ovšem vodní pára nevycházela z ohřáté vody pod vším tím ledem (ale ohřáté čím – vulkány pod hladinou vody?!) – a poté se vodní pára rozdělila na vodík a kyslík, když unikla ven (skrze povrchové prasklinky) a byla vystavena intenzivní ionizující radiaci okolo Saturnu…

Vyčleněné atomy kyslíku by se pak (krátce) přetransformovaly do zjištěných molekul ozónu.

Ať už je finální vysvětlení jakékoliv, Hubble pozorování jsou významným dodatečným důkazem o „zahřívání“ věcí – více dostupné energie „odněkud“ – v celé Saturnské soustavě…

Všechna tato nová pozorování – od trvalých polárních hexagonálních oblačných útvarů a záhadných „polárních metanových mračen“, po výskyt molekulárního ozónu nad jinak geologicky neaktivními ledovými měsíci… všechna naznačující existenci vnitřních hyperdimenzionálních rezonančních vzorů v rámci obou – Saturnu a jeho největšího měsíce… až po naprosto nepochopitelné, nové fenomény v kvalitě RTG paprsků v atmosféře Saturnu… po 1000%ní nárůst zářících mraků obklopujících Saturn… po ohromující zmizení jednoho z nejkouzelnějších „fenoménů nového Voyageru“ – Saturnových prstenců, jeho pozoruhodných „paprsků“ – uchvacující důkaz toho, že Saturn, stejně jako zbytek sluneční soustavy, se nevysvětlitelně proměnuje. Nikoli na časové škále „geologických věků“… nebo snad lidského života… ale za pouhá desetiletí.

V další práci se budeme zabývat poněkud detailněji dvěmi z těchto dramatických změn – vysoce mysteriózním zmizením „paprsků“… a souběžným zjištěním existence RTG paprsků, zrovna tak zahalených tajemstvím, vycházejících z rovníkových oblastí Saturnu – a také tím, jak jsou propojeny.

Neboť z oficiálních komentářů je patrné –

„Je to záhada, neboť intenzita RTG paprsků Saturnu vyžaduje, aby Saturn odrážel RTG paprsky 50x účiněji než Měsíc.“

[http://www1.msfc.nasa.gov/NEWSROOM/news/releases/2004/04-031.html]

– že planetární NASA vědci hlavního proudu nemají ponětí o tom, co způsobuje tyto dva simultánní fenomeny… Nebo – o závažném nebezpečí, které představují pro blížící se, miliardovo-dolarovou Cassini Misi. Naštěstí, my ano.

Cassini vstupuje do orbity Saturnu 1.července 2004, přímo nad prstenci

Prameny:

[89] „Cassini’s approach to Saturn has begun? new details in the atmosphere and rings are becoming visible, and scientists are already puzzling over the noticeable absence of the ghostly spoke-like dark markings in the rings first seen by Voyager on its approach to the planet 23 years ago. One thing is manifestly clear: there will be many more puzzles in store for us as the mission progresses.“

Porco, Carolyn. Cassini Imaging Central Laboratory for Observations (CICLOPS), Latest Release, Feb. 27, 2004. URL: http://ciclops.lpl.arizona.edu

[90] Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics. Titan Casts Revealing Shadow. Chandra X-Ray Observatory Photo Album website of NASA / SAO. April 05, 2004. URL:

http://chandra.harvard.edu/photo/2004/titan/

[91] „A dense, hazy atmosphere at least 400 kilometers (250 miles) thick obscures the surface [of Titan.]“

Woodfill, Jerry. The Satellites of Saturn: Titan. NASA JSC Space Educator’s Handbook, Last Updated Feb. 11, 2000. URL: http://vesuvius.jsc.nasa.gov/er/seh/satsaturn.html

[92] Brown, Michael E. et al. Direct detection of variable tropospheric clouds near Titan’s south pole. Nature, vol. 20, 19/26 Dec. 2002. URL:

http://www.gps.caltech.edu/~antonin/spclouds/article.pdf

[93] „Recent observations by HST have shown the presence of ozone at both Dione and Rhea, which also implies the presence of molecular oxygen at these bodies?“

Sittler, Ed et al. Pickup Ions at Dione and Enceladus: Cassini Plasma Spectrometer Simulations. NASA/Goddard Space Flight Center et al. URL:

http://caps.space.swri.edu/caps/CAPS_Publications/Sittler.pdf ; see also Noll KS, Roush TL, Cruikshank DP, Johnson RE, Pendleton YJ. 1997, Detection of ozone on Saturn’s satellites Rhea and Dione, Nature, July 3; 388(6637): 45-7.

(11)

05.10.07   Richard Hoagland

Přestože se v roce 1986, když letěl Voyager kolem, zdálo, že je Uran tak „jednotvárný jako kulečníková koule“,  začaly se objevovat výrazně jasné mraky -alespoň z roku 1996… mraky „téměř tak velké jako kontinenty na Zemi, jako třeba Evropa“, a objevily se zde během pouhých deseti let nebo ještě kratší doby! [94] Do roku 1998, o dva roky později, Hubblův vesmírný teleskop objevil ve velmi krátké době téměř stejné množství mračen ve vysoké Uranské atmosféře jako bylo pozorováno v průběhu celé historie Uranu až do tohoto okamžiku. Jeden z těchto mraků byl „jasnější než jakýkoli jiný mrak, pozorovaný na Uranu kdykoli předtím.“ [95]  Asi o rok později, v roce 1999, kdy se tyto změny nadále zvětšovaly, články NASA psaly o Uranu v tom smyslu, že byl „zasažen“ „Obrovskými Bouřemi“, [96] což z něj dělá „dynamický svět s nejzářivějšími mraky ve vnější sluneční soustavě“. Jako zajímavou analogii NASA uvedla, že „pokud by jaro na Zemi bylo jen trochu podobné tomu, jaké bude na Uranu, zažívali bychom vlny masivních bouří, přičemž každá z nich by pokrývala zemi od Kansasu po New York, s teplotami 300 stupňů pod nulou“. [97]

Je vám to nějak povědomé … jako jisté kataklyzmatické prvky počasí zobrazení právě teď na Zemi … v jednom filmu?

Uměle obarvený infračervený záběr vysokovýškových zářivých mračen na Uranu

A zde se nabízí otázka … .

Byl Uran vždy takový a vykazoval tyto specifické, úžasné rysy v mračnech – a my jsme jednoduše dříve neměli příležitost pořádně si jich všimnout? Nebo se snad dostaly do zorného úhlu Země až s postupem času a na základě Uranovy zdlouhavé 64leté oběžné dráhy kolem Slunce? Odehrávají se tam doopravdy tak neobvyklé změny … nebo – se pouze dovídáme o něčem, co už tam bylo dříve?

Zde je odpověď: šéf vědců v NASA komentoval tyto stále zářivější a činnější oblaky jako „opravdu velké, obrovské změny“ na Uranu (zde je důraz) ve srovnání s tím, co jsme viděli s Voyagerem jen před pár lety. Nezapomínejme, že Voyager neviděl Uran z téhož úhlu, z něhož jej sledujeme ze Země s pozemským teleskopem či Hubblem. [98]

Přesto se jistě najdou skeptikové, kteří napadnou tyto závěry a sebejistě budou tvrdit, že „se nic zvláštního neděje“ … „je to stále totéž a totéž“ … nebo „jakékoli změny jsou výsledkem běžných sezónních proměn odehrávajících se na základě neustále se měnící Uranovy relativní pozice vůči Slunci“.

Přesně naopak.

V říjnu 2000 oficiální briefing NASA uznal, že existují „jednotlivé rysy 25 stupňů severně, které mají nejvyšší kontrast jaký byl kdy pozorován na uranském oblaku. Pamatujte si: nejvyšší kontrast (čti: největší jasnost/zářivost) jaký byl kdy na Uranu spatřen byl zaregistrován v roce … 2000.

Zde je hlavní argument: „dlouhodobá pozorování Uranu ze Země ukazují na sezónní změny zářivosti“ … Takže, dokonce i ze Země byly registrovány významné změny… založené na nových útvarech mračen, „jejichž původ není dost dobře znám“. [99]

Dobrá, přestože je nejjednodušší svádět zbrusu nové zářící mraky Uranu, velikosti kontinentu, na úhel jeho pozice ve vztahu k jeho oběžné dráze kolem Slunce, předešlá analýza NASA odhaluje, že věda zde zkrátka není od toho, aby vysvětlila, jak tato mračna mohla být stvořena … tímto způsobem.

HD Model – ano…

Fluidická energie vyšších dimenzí (existující všude kolem nás, v nehmotném éteru, jen mimo dosah našich pěti fyzických smyslů a obvyklých detekčních přístrojů…) se zjevně kumuluje uvnitř Uranu a také mnoha dalších tělesech, která jsme zkoumali, po celé sluneční soustavě. Když k tomuto dochází, předměty (jako jsou planety či měsíce) jsou nuceny „vypouštět“ tuto energii do našeho vlastního tří-dimenzionálního referenčního rámce, kde se projevuje v různých formách v závislosti na povaze 3D hmoty, které se to týká.

Na plynných planetách se to projevuje vznikem „zářivých nových útvarů ve formě mračen“ – díky dodatečnému přísunu energie podporujícímu zvýšenou konvektivní činnost a následné vysokovýškové kondenzaci zářících mračen ledových krystalů … jako je metanový cirus momentálně figurující ve vyšší atmosféře Uranu.

Na druhé straně, pokud se energie objeví na kamenitých satelitech (či planetách), bez hojné atmosféry – jako je Jupiterův Io – zvýšená teplotní aktivita vytvoří rozpoznatelné geometrické vzorce vnitřního vulkanického ohřevu a erupcí, odpovídající hyperdimenzionálnímu rezonančnímu toku, k němuž dochází mezi dimenzemi – přičemž následkem může být například nově pozorovaná „200 mil široká žhavá, lávová oblast“ přesně geometricky vyhraněná, nacházející se na povrchu lo.

A co samotná atmosféra Uranu?

Jestliže se celková planetární zářivost Uranu mění tak dramaticky, na základě zvýšené konvektivní oblačné činnosti – existuje náznak stejně masivních kompozičních atmosferických změn, které by měly tyto klimatické změny doprovázet, v HD Modelu? Změny podobné „vysokým nárůstům helia a těžších iontů“ nyní pozorovaným v plazmatických emisích Slunce; „nepříjemnému“ 10%nímu snížení těžkých prvků v atmosféře Jupiteru (propojenému s odpovídajícím 10%ním nárůstem helia, jednoho ze základních prvků rovněž záhadně narůstajících na Slunci); nedávné „překvapivé … hojnosti“ ozónu v atmosféře Marsu; nebo „dramatickému“ snížení plynů síry v atmosféře Venuše … propojenému se stejně matoucím, zjevně souběžným, zvýšením kyslíku – přičemž posledně jmenovaný se objevuje ve formě geometricky definovaného „tetrahedrálního/čtyřstěnného“ zvýšení aurorálního záření … o více než 2500 procent!?

Samozřejmě, že existuje.

Ve skutečnosti pozorujeme změřitelnou změnu v kompozici Uranovy atmosféry, která se objevila teprve nedávno. Oxid uhelnatý byl odhalen v Uranově atmosféře poprvé v prosinci roku 2003 a zúčastnění vědci se domnívají, že tento plyn pochází z prachu proudícího celou sluneční soustavou.[100] Původ tohoto nového prachu hraje velmi důležitou úlohu ve (Wilcockově verzi) HD Modelu, což krátce prozkoumáme v Části 4… Zdá se, že tento „anomální“ prach si nachází svou cestu do planetárních atmosfér po celé sluneční soustavě, kde nikdy dříve nebyl pozorován, a to včetně Země.

S tímto kontrastuje názor druhého autora (Hoagland) – podpořený převratnými laboratorními údaji z „komunity nové energie“ – že takovéto dramatické kompoziční změny jsou pravděpodobně přímým vedlejším produktem samotných zvyšujících se HD energií … doslova alchimistické planetární transformace jednoho prvku (či prvků) v jiný, uvnitř těchto planetárních atmosfér … .

Než opustíme Uranský systém, máme na skladě ještě jedno překvapení.

Na jednom z Uranových nejzáhadnějších měsíců je přítomen jedinečný geometrický fenomén – který se přímo neváže k žádné z probíhajících změn, na které jsme zde upozornili – nicméně je značně svědčící a vypovídající o zásadní fyzice tvořící základ všech těchto změn sluneční soustavy. Poslední sada záběrů v této sekci dramaticky odkrývá tento významný fenomén – fyzikální proces účatnící se stvoření (jak jeden z nás, Wilcock, věří) Uranského měsíce Miranda – proces, který přímo podporuje HD Model.

Překvapivé záběry z Voyageru 2 získané v lednu 1986 ukazují zářící, zjevně geometrickou, fomaci ve tvaru L na Mirandě, viz. obr. níže – velmi jednoznačnou – a naprosto bez jakéhokoli teoretického vysvětlení v konvenčních geologických modelech pro formaci měsíců či následný vývoj … Podívejte se zblízka a pozorně prostudujte dvě strany obrázku…

Záběr z Voyageru zachycující Uranský měsíc Miranda a trojúhelníkový geometrický útvar

Jaká je pravděpodobnost pozorování soustavy podobných úhlů – v takové blízkosti a vztahu, s takovou dokonalostí geometricky rovných linií – pokud by se jednalo pouze o „přirozenou formaci“ (ve smyslu hlavního proudu)? Dokonce i jemně rozšířená povaha dvou vyšších, menších trojúhelníků není nenadálá: neboť tvar hlavních geometrických „zdůrazněných vzorců“ je promítána na kulatý povrch. Geometrie čili pravidelnost je očividně zřejmá – přičemž největším vodítkem k jejímu původu je, že nejrozsáhlejší pozorovatelný „trojúhelník“ na Mirandě je … nebo kdysi byl … dokonale rovnostranný.

Ucelenější přehled scénáře, jenž vypovídá o této ojedinělé satelitní geometrii, byl představen ve Wilcockově „Božském kosmu“ (a bude do určité míry zopakován v části čtvrté této zprávy), avšak zde je jádro modelu:

Poté, co se zformovala Miranda, v prachu a plynné mlhovině, která obklopovala Uran ve vznikající sluneční soustavě, došlo k následné, zjevné fyzikální expanzi Mirandy… krátce (geologicky řečeno) po její vlastní formaci. Jeví se, že proces byl formován vnitřními geometrickými silami – rezonujícími vnitřními energetickými vzorci, stále nepotvrzenými (už vůbec ne vysvětlenými) kterýmkoli z planetárních modelů hlavního proudu vědy.

Když se tento proces odehrával, většina povrchu nyní ledové Mirandy se skládala po jistou dobu z vysokého procenta tekuté vody (!), což jsou ideální podmínky k tomu, aby se fluidická HD energie mohla projevit v podobě „formativní geometrie“ v naší dimenzi. V této ranné éře byly normálně neviditelné vnitřní geometrické rezonance, na které jsme poukazovali v jiných částech této zprávy, zřejmě schopné opustit svůj neomylně geometrický podpis na rychle se ochlazujících povrchových vrstvách ledové měsíční koule.

Podle Wilcocka „trojúhelníky„, které stále můžeme rozlišit na obrázcích výše a níže, zřejmě vykazují části pravidelného geometrického tělěsa „icosahedron„, který má tvar jako fotbalový míč s dvaceti ploškami (fasetami), přičemž každá z nich je dokonalým rovnoramenným trojúhelníkem. Při bližším prostudování obrázků je možné spatřit rovnou bílou linii, která by mohla naznačovat čtvrtý trojúhelník v dokonalé úhlové pozicici pod dvěma ostatními. Ještě další bílá signatura na povrchu měsíce by mohla lokalizovat horní roh pátého trojúhelníku mnešího než jsou ty ostatní avšak se steknou základní rotací. Tento jsme ale do spodního obrázku nezakreslili z důvodu zachování snadné orientace. Přesvědčte se sami.

Záběr z družice Voyager na jupiterův měsíc Miranda se čtveřitou trojúhelnikovou geometrií

Prameny:

[94] „Using the Hubble telescope’s visible-light camera, astronomers for the first time this century have detected clouds in the Northern Hemisphere of Uranus. The snapshots show banded structure and multiple clouds?The clouds can be seen along the planet’s right edge [the bright dots]. Another cloud [faint white dot] is barely visible near the bottom of the blue band. The clouds are almost as large as continents on Earth, such as Europe.“

NASA / Karkoschka, Erich et al. Huge Spring Storms Rouse Uranus from Winter Hibernation. HubbleSite NewsCenter, Mar. 29, 1999, no. 11. URL:

http://hubblesite.org/newscenter/newsdesk/archive/releases/1999/11/text

[95] „Hubble recently found about 20 clouds – nearly as many clouds on Uranus as the previous total in the history of modern observations. The orange-colored clouds near the prominent bright band circle the planet at more than 300 mph (500 km/h). One of the clouds on the right-hand side is brighter than any other cloud ever seen on Uranus.“

Karkoschka, Erich et al. Hubble Finds Many Bright Clouds on Uranus. HubbleSite NewsCenter, Oct. 14, 1998, no. 35. URL: http://hubblesite.org/newscenter/newsdesk/archive/releases/1998/35/

[96] NASA. „Huge Storms Hit the Planet Uranus.“ Science@NASA website, Mar. 29, 1999. URL:

http://science.nasa.gov/newhome/headlines/ast29mar99_1.htm

[97] „If springtime on Earth were anything like it will be on Uranus, we would be experiencing waves of massive storms, each one covering the country from Kansas to New York, with temperatures of 300 degrees below zero.

A dramatic new time-lapse movie by the Hubble telescope shows for the first time seasonal changes on the planet. Once considered one of the blander-looking planets, Uranus is now revealed as a dynamic world with the brightest clouds in the outer solar system?The Northern Hemisphere of Uranus is just now coming out of the grip of its decades-long winter. As the sunlight reaches some latitudes, it warms the atmosphere. This appears to be causing the atmosphere to come out of a frigid hibernation and stir back to life.“?when NASA’s Voyager 2 flew by in 1986, Uranus appeared as featureless as a cue ball.“

NASA / Karkoschka, Erich et al. Huge Spring Storms Rouse Uranus from Winter Hibernation. HubbleSite NewsCenter, Mar. 29, 1999, no. 11. URL:

http://hubblesite.org/newscenter/newsdesk/archive/releases/1999/11/text

[98] „The only other detailed photos of Uranus were taken in 1986 when Voyager 2 passed by on its way to the outer limits of the solar system. At that time, the northern hemisphere was shrouded in darkness?

One major difference [in the new Hubble images] is a system of giant jet-streams pushing through Uranus‘ cloud layers at hundreds of miles an hour. Another is several isolated, bright clouds – measuring about 600-1200 miles across – relatively small by Uranus‘ standards?“Compared to what we have seen on Voyager, these are really big, big changes,“ said Karkoschka, a senior research associate at the Lunar and Planetary Laboratory.“

McLachlan, Sean. UA scientists look closely at Uranus. University of Arizona Daily Wildcat, March 30, 1999. URL: http://wildcat.arizona.edu/papers/92/123/01_3_m.html

[99] „Uranus is rapidly approaching equinox in 2007, with another 4 degrees of latitude in the Northern Hemisphere becoming visible every year. Recent HST images during this unique epoch have revealed: {i} strongly wavelength-dependent latitudinal structure, {ii} the presence of numerous visible-wavelength cloud features in the northern hemisphere, and, {iii} in the near-IR, discrete features northward of 25degrees N that have the highest contrast ever seen for a Uranian cloud.

Long-term ground-based observations show seasonal brightness changes whose origins are not well understood.“Hubble Space Telescope Daily Report #2719. 1.29 Completed WF/PC-2 8634 (Atmospheric Variability on Uranus and Neptune). Period Covered: 09/29/00-10/02/00. URL:

http://www.stsci.edu/ftp/observing/status_reports/old_reports_00/hst_status_10_02_00

[100] „A team from Paris Observatory, led by Therese Encrenaz (LESIA), has just detected for the first time the molecule of carbon monoxide (CO) in the atmosphere of Uranus. The origin of this molecule is probably external to the planet, for example due to micrometeorites.

In spite of their common status of „icy giants“ in the outer solar system, the two giant planets Uranus and Neptune, with comparable sizes and densities, show significant differences. In particular, the CO and HCN molecules have been detected in large amounts in Neptune’s stratosphere, from millimeter spectroscopy, while this technique was unsuccessful in the case of Uranus?New measurements made in the infrared range have now allowed the detection of CO in the atmosphere of Uranus. This measurement has been made possible by the very high sensitivity of the infrared spectrometer ISAAC?This result, if confirmed, seems to imply an external origin for [the] CO, which would come, like the water vapor detected in the giant planets‘ stratospheres, from an interplanetary flux of micrometeorites trapped in the planets‘ gravity field.“

Encrenaz, T. et al. First detection of CO in Uranus. Observatoire de Paris Press Release, SpaceRef.com, Wed. Dec. 17, 2003. URL: http://www.spaceref.com/news/viewpr.html?pid=13226

(c)2004 Richard Hoagland, David Wilcock

(c) 2007 Translation: Adriana Křížová

Převzato: http://www.matrix-2001.cz/