10 největších sopečných výbuchů v dějinách Země

Marek Zouzalík (18. 03. 2005)

Jedním z projevů žhavého nitra naší planety, který mnohdy zásadně ovlivňuje její tvář, je vulkanická činnost. Redakce 21. STOLETÍ vám přináší přehled největších sopečných erupcí v historii Země.

1. La Garita (Colorado, USA)

Rok exploze: před 27,8 miliony let – Výška sopečného oblaku: 50 km

Doba trvání erupce: týdny – VEI: 8

Sopka, někdy označovaná jako matka všech vulkánů, vytvořila pravděpodobně největší kráter na světě. V důsledku erupce, při které vyvrhla více než 4 800 kubických kilometrů magmatu, totiž vznikl kráter o průměru přibližně 3 600 lilometrů. Od této exploze již La Garita nevykazuje žádnou sopečnou činnost a zdá se, že již usnula na věky.

2. Yellowstone (USA)

Rok exploze: před 640 tisíci let – Výška sopečného oblaku: 40 – 50 km

Doba trvání erupce: týdny – VEI: 8

V průběhu posledních dvou miliónů let vybuchovala sopka Yellowstone, která dala jméno celé oblasti dnešního národního parku, s téměř železnou pravidelností každých 600 000 let. K poslední erupci došlo naposledy před 640 000 lety, ale v současné době se v Yellwstonském národním parku známky sopečné činnosti hrozivě zvyšují. Pokud by nyní vulkán skutečně explodoval, mělo by to pravděpodobně katastrofální následky nejen pro severoamerický kontinent, ale i pro celý svět.

3. Toba (Indonésie)

Rok exploze: před 73 500 lety – Výška sopečného oblaku: 40 – 50 km

Doba trvání erupce: týdny – VEI: 8

Tam, kde před více než 73 tisíci lety došlo k obrovskému sopečnému výbuchu je nyní turistická oblast, která přitahuje zájem mnoha návštěvníků. Jen občasné, celkem nevýrazné otřesy a obláčky kouře dávají tušit, že tento vulkán ještě zcela nevyhasl a že se kdykoliv může probudit k životu. V současné době se v prostoru původního kráteru vyskytuje několik malých aktivních sopek a podle odhadů seismologů by zde k další velké erupci mělo dojít přibližně za 300 000 let.

4. Oruanui (Nový Zéland)

Rok exploze: před 26 500 lety – Výška sopečného oblaku: více než 50 km

Doba trvání erupce: týdny – VEI: 8

Oblast kolem novozélandského jezera Taupo patřila vždy mezi vulkanicky nejaktivnější. Mohutné explozí Oruanui před 26 500 lety, kdy sopka vyvrhla přibližně 800 km krychlových lávy, předcházelo mnoho do jisté míry pravidelných menších výbuchů. Největší výbuch byl ale zároveň i jejím posledním.

5. Tambora (Indonésie)

Rok exploze: 1815 – Výška sopečného oblaku: 44 km

Doba trvání erupce: 6 dnů – VEI: 7

Masivnímu výbuchu a následnému zhroucení sopky Tambora předcházelo několik menších erupcí 10. – 11. dubna 1815. Následně vulkán vychrlil více než 150 kubických kilometrů magmatu. Katastrofa způsobila smrt 10 000 lidí, dalších 83 000 lidí zahynulo v důsledku zranění či hladu. Silný výbuch bylo možno slyšet ve vzdálenosti až 1 400 kilometrů.

6. Taupo (Nový Zéland)

Rok exploze: 180 n.l. – Výška sopečného oblaku: 50 km

Doba trvání erupce: hodiny – VEI: 6 – 7

Erupce sopky Taupo je pokládána v tichomořské oblasti za jeden z nejsilnějších sopečných výbuchů. V okruhu 50 kilometrů dosahovala vrstva sopečného popílku síly jednoho metru a ještě ve vzdálenosti 100 kilometrů od vulkánu pokrývalo zem 25 cm spadu. V kráteru sopky je nyní největší a nejkrásnější jezero Nového Zélandu.

7. Santorini (Řecko)

Rok exploze: 1640 př.n.l – Výška sopečného oblaku: 35 km

Doba trvání erupce: hodiny – VEI: 6

Mohutný výbuch vulkánu Santorini srovnal se zemí bohaté ekonomické a kulturní centrum Minoiské civilizace. Ještě dnes archeologové nacházejí pod vrstvou sopečného popílku poměrně velké množství zachovalých předmětů. Oblast je v současnosti jedním z nejoblíbenějších turistických míst. Naposledy se sopka „rozhněvala“ v roce 1950, od té doby Santorini spí a nezdá se, že by se měla v dohledné době probudit k životu.

8. Krakatoa (Indonésie)

Rok exploze: 1883 – Výška sopečného oblaku: 36 km

Doba trvání erupce: 24 hodin – VEI: 6

Erupce sopky Krakatoa patří mezi nejděsivější sopečné výbuchy nedávné minulosti. Exploze byla tak silná, že ji bylo slyšet až do vzdálenosti 3 800 kilometrů a spad sopečného popílku se objevil i v New Yorku. Výbuch vyvolal sérii přílivových vln které následně v  pobřežních městech na Jávě a Sumatře zavinily smrt více než 36 000 lidí.

9. Novarupta (USA)

Rok exploze: 1912 – Výška sopečného oblaku: 40 km

Doba trvání erupce: 60 hodin – VEI: 6

Již více než týden před explozí sopky Novarupta zmítalo celou oblastí velmi silné zemětřesení, které již samo o sobě nevěstilo nic dobrého. Erupce pak dokonala dílo zkázy, při němž bylo do ovzduší vyvrženo 21 kubických kilometrů sopečného materiálu a široké okolí zalila žhavá láva. Na monitorovaných místech sopky, kde vědci ještě v roce 1919 naměřili teplotu 645 stupňů je nyní teplota povrchu maximálně 90 stupňů Celsia, a zdá se tedy, že sopečná aktivita zde pomalu utichá.

10. Vesuv (Itálie)

Rok exploze: 79 n.l. – Výška sopečného oblaku: 32 km

Doba trvání erupce: 9 hodin – VEI: 5

Výbuch sopky, který zapříčinil mimo jiné i zkázu Pompejí, usmrtil přibližně 3 360 osob. Archeologové v zasažených městech nalezli řadu dokonale zkamenělých lidských těl, kterým zůstal v obličejích zachován výrazy hrůzy z posledních okamžiků života. V okolí této spící sopky dosahuje v současnosti hustota osídlení 20 000 až 30 000 obyvatel na kilometr čtverečný, a proto projevy jakékoliv vulkanické činnosti odborníci monitorují a pečlivě vyhodnocují.

Index vulkanické aktivity

(VEI – Vulcanic Explosivity Index)

VEI – Charakteristika – Výška sopečného oblaku – Objem vyvržené hmoty – Periodicita
0 – neaktivní – méně než 100 m – tisíce m3 – denně
1 – mírná aktivita – 100 – 1000 m – desetitisíce m3 – denně
2 – střední aktivita – 1 – 5 km – miliony m3 – jednou za týden
3 – silná aktivita – 3 – 15 km – desítky milionů m3 – jednou za rok
4 – extrémní aktivita – 10 – 25 km – stovky milionů m3 – jednou za desítky let
5 – náhlá sopečná exploze – více než 25 km – 1 km3 – jednou za stovky let
6 – kolosální exploze – více než 25 km – desítky km3 – jednou za stovky let
7 – superkolosální exploze – více než 25 km – stovky km3 – jednou za tisíce let
8 – megakolosální exploze – více než 25 km – tisíce km3 – jednou za desítky tisíc let

Převzato:http://21stoleti.cz/

Bouchne Fudži?

Jaroslav Petr (18. 02. 2005)

Impozantní sopka Fudži se tyčí do výše 3 776 metrů nad mořem jen kousek od japonské metropole Tokia, ale vulkanology donedávna příliš nezajímala.

Teprve v poslední době si kladou otázku: „Kdy vybuchne Fudži?“ Spolu s nimi si ji začínají klást i miliony obyvatel Tokia, jimž visí exploze dřímajícího vulkánu nad hlavou jako Damoklův meč.

Nikdo nevěřil

Naposledy se Fudži  projevila jako sopka 16. prosince roku 1707. Po dva týdny chrlila z kráteru žhavý sopečný popel, který se i ve sto kilometrů vzdálené metropoli Edo (dnešní Tokio) navršil do výšky pěti centimetrů. Následky výbuchu pociťoval kraj pod sopkou ještě dlouhá desetiletí, protože popel zanesl říční koryta. Vodní toky v následujících letech opakovaně vystupovaly z břehů a sužovaly obyvatele ničivými záplavami.

Stará vyprávění o Fudži jako vulkánu dštícím k nebi oheň jsou ale již zapomenuta. Dnes je mnoho lidí přesvědčeno, že monumentální sopka dávno vyhasla.

„Všichni ji obdivují, ale nikdo si nechce připustit, že by mohla znovu explodovat,“ říká japonský geolog Masato Kojama. „A neuvěří, dokud opravdu nevybuchne.“

Před čtyřmi roky se zemské hlubiny pod posvátnou Fudži povážlivě otřásly a hora všem nevěřícím Tomášům připomněla, že si jen na pár století zdřímla a nyní se opět hlásí o své výsostné postavení. To probudilo z dřímot i vládní úřady, které okamžitě zorganizovaly do té doby zanedbávaný výzkum. Odpověď na klíčové otázky termínu a síly příštího výbuchu však tento výzkum zatím nenašel. Přinesl však mnoho zajímavých a do značné míry neočekávaných poznatků o sopkách a vulkanické činnosti.

Magma se probouzí

Říjen roku 2000 byl v kraji pod Fudži na první pohled zcela poklidný. V hloubce 10 kilometrů  pod zemí ale docházelo k dramatickým událostem, jejichž odezvu dokázaly zachytit jen citlivé seismometry. Osm měsíců se hlubiny zachvívaly sérií zemětřesení, která vyvrcholila v dubnu roku 2001, kdy bylo během jednoho měsíce zaznamenáno více než 100 záchvěvů země. V předchozích letech jich seismometry obvykle zachytily přibližně 15 do roka. Vulkanologové věděli, co to znamená. Žhavé magma pod sopkou se dalo do pohybu. Celé Japonsko bylo uvedeno do stavu pohotovosti, protože případná erupce by pro zemi měla děsivé následky.

„Nikde na světě nenajdete lidnatější hlavní město blízko tak velké sopky,“ říká Masato Kojama.

Stačilo by, aby vulkán vychrlil jen  prach a popel, a život v Tokiu  by se zastavil. Nánosy prachu by ochromily pozemní dopravu i letecký provoz. Jemný sopečný prach by zničil harddisky milionů počítačů a to by mělo v metropoli země zaslíbené elektronice katastrofální následky. A bylo by ještě hůře. V létě se stěhuje do rekreačních zón těsně přiléhajících k úpatí sopky 20 milionů lidí, kteří sem jezdí trávit dovolenou v letních bytech a místní zábavní parky a golfová  hřiště zaplaví miliony návštěvníků. Fudži je schopna vyslat ze svého vrcholku po strmých svazích oblaka žhavých plynů, popela a kamení, které se mohou pohybovat rychlostí i 150 km za hodinu a v závislosti na síle výbuchu mohou „dojet“ až do vzdálenosti 100 km od sopky. Masakr, jaký by taková žhavá sopečná lavina napáchala, se vymyká asi i fantazii režisérů katastrofických filmů.

Archivy mlčí

Na sklonku roku 2001 spustila japonská vláda projekt výzkumu sopky Fudži a vyčlenila na něj částku 500 milionů jenů (asi 5 milionů amerických dolarů). Stejnou částku Japonci investovali do projektu, který měl určit hlavní rizika provázejí případnou explozi sopky.
Když se japonští vulkanologové rozhlíželi po starší vědecké literatuře, která by jim posloužila jako východisko pro splnění naléhavého úkolu, zjistili, že v archivech toho je o Fudži  žalostně málo. Jedna z nejslavnějších sopek světa byla pro vulkanologickou vědu stejně neznámá, jako neprozkoumané kraje na středověkých mapách, na něž kartografové psali výstražnou klauzuli „zde jsou lvi“.

Důvodů překvapivé absence vědecky hodnověrných dat bylo hned několik. V zimě se ve vrchních partiích hory hromadí tolik sněhu, že činí sopku prakticky nedostupnou. Ani v létě to není s prací na svazích sopky jednoduché, protože se tu rozkládá národní park a jeho  přísný návštěvní řád limituje většinu aktivit v oblasti. Další příčiny nezájmu o Fudži jako sopku se skrývají v jejím nitru. Magma se v ní prodírá na povrch složitou sítí průduchů a ty není lehké zkoumat. Vulkanologové proto raději obraceli svou pozornost k jednodušším sopkám, které lze studovat o poznání snáze.

Záhadné bouření z roku 1707

Akutní hrozba nových erupcí ale rychle odstranila vědcům z cesty všechny administrativní překážky a do svahů Fudži se zakously geologické vrty. Pronikly až do hloubky 600 metrů a vynesly na denní světlo svědectví o dávných erupcích.

„Jestli máme vědět, co nám sopka chystá, musíme vědět, co prováděla v minulosti,“ říká geolog Tošicugu Fudžiji.

Záhadná je už poslední historická erupce z roku 1707. Ta byla velice bouřlivá, i když u čedičových hornin, jež se v nitru sopky nacházejí, je takový průběh erupce velkou vzácností. Roztavený čedič v sobě nehromadí plyny a teče proto „hladce“. Zvláštnosti exploze z roku 1707 dokládají i její popisy ze starých deníků. Vědcům se jich podařilo vypátrat asi třicet. Pro současného Japonce jsou záznamy z počátku 18. století prakticky nesrozumitelné, ale  historici vědcům obsah starých textům zprostředkovat. Očití svědci popisují dvoutýdenní běsnění sopky přerušované krátkými obdobími klidu. Všechny záznamy se shodují, že nejsilnější erupce nastaly v samém závěru období sopečné aktivity, kdy by odborník očekával, že se sopka začne pomalu ale jistě zklidňovat.

„Pro takové chování magmatu nemáme zatím uspokojivé vysvětlení,“ přiznává Kojama.

Hrozba „žhavé laviny“ je akutní

Souběžně s výzkumem sopky probíhá i hodnocení rizik, která s sebou příští erupce Fudži ponese. Pro jejich určení je důležité vědět, co a v jakém množství sopka vyvrhne. Proto geologové zkoumají stopy po předchozích erupcích a nacházejí šokují svědectví. Až doposud se vědělo, že před 4000 roky se z ústí sopky vyvalil rychle se pohybující oblak žhavých plynů, popela a horniny, ale vědci to považovali za vzácnou raritu, protože sopky typu Fudži k podobným výstřelkům inklinují jen zcela výjimečně. Detailnější průzkum svahů hory ale odhalil neklamná svědectví po mnoha podobných žhavých oblacích.

„V případě Fudži je to celkem běžný fenomén – mnohem běžnější, než jsme si mysleli,“ říká šéf skupiny hodnotící rizika budoucí erupce Nobuo Anjodži.

Další významný faktor ovlivňující následky erupce představuje rozmístění ložisek magmatu pod sopkou. O těch se ví jen velmi málo. Japonští geologové proto rozmístili na svazích hory osmdesát citlivých seismometrů, kterými zachycují průchod zemětřesných vln sopkou. Díky tomu mohou sledovat nitro hory jako kdyby je zkoumali velmi silným sonarem. Zemětřesné vlny mění při průchodu komorami s magmatem své typické charakteristiky a vědci si z takto „pokrouceného“ obrazu zemětřesných vln dovedou udělat představu o tom, jak to pod sopkou vypadá.

Konec „staré“ Fudži

Cílem vulkanologů je spolehlivá a včasná předpověď erupce, která by dovolila včas evakuovat ohrožené oblasti a chránit tak majetek i lidské životy. To je ale stále ještě jen nesplnitelný sen. Za příznaky erupce bývá považováno zemětřesení, které se odehrává hluboko pod vulkánem a probíhá s nízkou frekvencí. V případě Fudži jsou ale tyto příznaky erupce jen těžko čitelné. Snadno by se tedy mohlo stát, že vědci vyhlásí několik planých poplachů a nakonec je skutečná erupce zaskočí zcela nepřipravené.

„Zatím nedokážeme spolehlivě říci ani to, v kterém místě se otevře nový kráter, jaký typ lávy se z něj vylije a jak rychle poteče do údolí,“ přiznává Fudžiji.

Nad Tokiem a jeho okolím se vznáší hrozba ničivé  sopečné erupce, jejíž parametry zůstávají stále ještě záhadou. Jisté je jen jedno. Pokud Fudži vyvrhne dostatečně velké množství lávy, její symetrický kužel, který po staletí uchvacuje umělce, se zhroutí a  jeho nádhera bude tatam.
„Možná je to důvod k žalu,“ říká australský geochemik Richard Arculus z Australian National University v Canbeře. „Ale tak už to chodí. Takový je osud všech vulkánů.“

SPÍCÍ HROZBA

Vulkanologové odhadují, že v současnosti je zhruba 500 miliónů lidí přímo ohroženo nějakou erupcí sopky. Na celém světě je okolo pěti set aktivních sopek a vědci  tvrdí, že u většiny z nich vůbec netušíme jak vysoké je nebezpečí jejich zaktivizování. Největším hrozbou přitom je právě překvapivost většiny výbuchů, neboť mnohé sopky, o kterých až dosud panovala jistota, že tvrdě spí, se může nečekaně probudit  a napáchat ohromné škody.

SOPKA V POČÍTAČI

Vědci dnes umí sestavil matematický počítačový model dějů v útrobách sopky, na kterém mohou virtuálně zkoušel různé kombinace rozměrů puklin a tlaků. Takováto simulace byla použita například při zkoumání několika menších erupcí italské sopky Stromboli. Sledování dlouhoperiodických jevů na počítačích rozhodně hraje klíčovou roli v předpovědích erupcí

VYDÁVAJÍ NÁDHERNÉ ZVUKY

Známá je rovněž simulace seismologa Bernard Choueta, autora výroku “Sopky k nám stále promlouvají a vydávají nádherné zvuky „, který pomocí borové pryskyřice rozpuštěné v acetonu nasimuloval probublávání sopečných plynů magmatem. Přitom docílil i podobných zvukových rezonančních efektů, jimiž se projevují aktivní vulkány po celém světě.

Převzaro: http://21stoleti.cz/

Ohrožuje nás nitro Země?

Milan Koukal (20. 10. 2004)

Nepříjemné zjištění letos v létě oznámili španělští vulkanologové: Životy milionů lidí jsou v ohrožení, pokud opět exploduje aktivní vulkán Cumbre Vieja na španělském ostrově La Palma. Do moře se následně s rachotem zřítí miliardy tun zeminy ohromného nestabilního skalního masivu o rozloze ostrova Rhodos. Vzápětí se s hučením vytvoří několik mohutných zabijáckých vln tsunami.

Ty se poženou hodinovou rychlostí až 650 km. Zdevastují blízké ostrovy – včetně Tenerife, Gran Canaria a Lanzarote. Za tři hodiny po erupci desetimetrová vodní stěna poničí portugalskou metropoli Lisabon. Na smrtonosné cestě se pak přivalí k pobřeží Velké Británie. Dalších devět až dvanáct hodin jí postačí k tomu, aby s velkou silou zasáhla Karibik a USA. Naposled se živel vyřádí u severního pobřeží Jižní Ameriky. Tak bude šokovaný svět svědkem globální geofyzikální události neboli GG (zkratka anglického označení Global Geophysical Events).

Hrozí největší evakuace lidí v dějinách

Nikoli, to není fikce, ale možná blízká hrůzostrašná budoucnost.„Musíme identifikovat hrozby a být připraveni, když k takové události dojde. Bude to největší evakuace v lidských dějinách,“ varoval letos v srpnu McGuire, jenž je ředitelem britského výzkumného střediska Benfield Grieg Hazard Centre. Podle něj lze výbuch Cumbre Vieja očekávat doslova „kdykoli.“ Zmíněná ostrovní sopka totiž exploduje v intervalu 20 až 200 let, přitom k poslední, naštěstí jen malé, erupci došlo v roce 1971. Právě teď se objevují znepokojující náznaky katastrofální erupce.

Odborníky tedy rozčiluje, že španělská vláda zrovna nyní úsporných důvodů pozastavila soustavné rozsáhlé monitorování nebezpečného skalního masivu, jehož katastrofa by poničila rozsáhlé oblasti Atlantického oceánu. Na úbočích hory, kterou mnozí nazývají „branou do pekla,“ je tak ve střehu pouze několik seizmografů.

Sopka usmrtila 92 000 obětí

Odborníci bijí na poplach. Připomínají tragické následky zatím poslední GG:.Roku 1815 se roztrhla sopka Tambora v Indonésii. Byla to největší dosud zaznamenaná exploze v dějinách: Z nitra země létaly žhavé horniny až do výšky 44 kilometrů, podivně páchnoucí popílek padal ze vzdálenosti 1300 kilometrů od vulkánu. Katastrofa připravila o život 92 tisíc lidí (mnohé v důsledku vzniklého hladomoru). V Evropě a Severní Americe se dlouhodobě výrazně ochladilo. Toto ničivé dílo opět dokázalo, jaké nepředstavitelné síly číhají pod zemským povrchem. Důkazem toho jsou sopky a zemětřesení.

Peklo na Zemi existuje!

Není tajemstvím, že žár ze zemského jádra proniká plastickou vrstvou hornin, které se říká plášť, a uvádí ji do pohybu. Uvedený pohyb způsobuje posuny zemské kůry, nejslabšími místy zemského povrchu potom vytlačuje (podle nejnovějších zjištění z hlubiny až 160 km) žhavé roztavené horniny – magma.

Asi před 4 600 miliony lety byla Země pokryta ohnivými vulkány, které chrlily plyny, magma a vodní páry. Jak povrch postupně chladl, vytvářela se zemská kůra. Vodní páry se srážely, měnily v déšť a zemský povrch postupně pokryla mělká moře.

Nejblíže k označení „peklo“ má Danakilská proláklina v Etiopii. Údolí 220 metrů pod úrovní moře je nejteplejším místem na Zemi – teplotní roční průměr činí 34,5°;C. V ponuré krajině ční k nebi vulkán Erta Ale – Ďáblova hora. Na vrcholu v jezeře klokotá láva žhavá 1000°C.

Dokázal to zatím jen Verne

Hluboko ke středu Země, jejíž střední průměr je 12 472 km, se zatím dostali jen hrdinové fantastických románů – především Vernerových. V praxi jsou totiž dvě základní překážky – tvrdost hornin a zejména stále sílící žár. Vrty (dosud nejhlubší je „pouhých“ 12 km) v horní části zemské kůry prokázaly, že teplota prudce narůstá – na každých sto metrů v průměru o tři stupně Celsia. Deset kilometrů od ústí otvoru, kterým bychom do nitra země pronikali, by nás už sužovalo vedro asi 300°C. A to by byl vlastně teprve začátek utrpení. Vždyť od žhavého jádra země by nás dělilo ještě mnoho vrstev.

Vědci proto musejí hledat náhradní způsoby zkoumání vnitřní stavby Země. Tradičně jim slouží rozbor hornin, které se dostávají na povrch právě díky sopkám. Ještě účinnější je zaznamenávání a vyhodnocování zemětřesných vln, změny jejich způsobu šíření a také rychlosti. Tady jim velice pomáhá přístroj seizmograf, zaznamenávající i ty sebemenší záchvěvy zemské kůry.

Odhalil jaderný výbuch neznámý kontinent?

Četné nové poznatky paradoxně přinesl i obrovský podzemní jaderný výbuch, který provedla Čína v roce 1963. Při něm vědce překvapily nečekaná fakta zjištěná pomocí seismografů i jiných přístrojů. Někteří badatelé v této souvislosti dokonce vyslovili a dodnes zastávají názor, že na seizmografech rozpoznali zlomky jakéhosi neznámého kontinentu. Konvenční proudy prý stahovaly posunující se pevninské masy ze zemského povrchu do hloubky přesahující dva kilometry. Možná lidstvo v hlubinách čeká ještě nejedno překvapení.
V nitru Země je ukryto ohromné množství energie. Jeho výsledkem je pohyb zemských desek, zemětřesení a sopečné projevy i silné turbulentní proudění masy roztaveného železa v jádře, které vytváří magnetické pole Země. Ale pokud neznáme teplotu tohoto pekelně rozžhaveného nitra, obtížně dokážeme pochopit, jak všechno funguje.

Zejména v současné době se stále více užívá laboratorních pokusů. Tak se teprve nedávno podařilo relativně přesně zjistit teplotu zemského jádra. Vždyť teplota uvnitř Země je jednou z klíčových informací k pochopení všeho – od zemětřesení a sopečné činnosti až po formování sluneční soustavy.

Záhadu teď vyluštily superpočítače

V renomovaném časopisu Nature (Příroda) vědci z University College London seznamují se závěry svých experimentů: Simulované podmínky v laboratořích nepřinášely nijak jednoznačné výsledky, protože ani tam se nedá vytvořit autentický kousek zemského jádra. Úspěch však měla laboratoř počítačová: Supervýkonné počítače byly propojeny, aby uskutečnily výpočty, které dosud nebyly možné. Nuly a jedničky simulovaly a několikrát úspěšně odhalily podmínky, které jsou v nitru Země, kde se fyzika setkává s abstraktností a nepředstavitelností. V samotném zemském středu se železo proměňuje v taveninu, kde se tento kov snaží kondenzovat pod náporem tlaku a vysoké teploty. Ta je asi 5500° C – tedy jen o málo nižší než na povrchu Slunce.

Takový žár máme tedy pod nohama- naštěstí dostatečně hluboko. Pod zemskou kůrou jsou shluky značně horké roztavené horniny zvané magma. Tu zahřívá tlak, tření, přírodní radioaktivita a non stop intenzivní žár zemského jádra. Vzhledem k tomu, že magma je lehčí než hornina kolem ní, může stoupat stále výše k povrchu. Pokud narazí na slabší místo zemské kůry, shromáždí se v jakési bublině zvané magmatický krb. Po čase se v něm nahromadí dostatečný tlak a tak magma vyrazí na povrch jak zátka od šampaňského. Tímto způsobem se rodí sopka.

Vulkány mají různé podoby

Se sopečnou činností většinou souvisí i lavina lávy (žhnoucí až žárem 700°C), popela a plynů (hlavně jedovatého sirovodíku, dále nedýchatelného kysličníku uhličitého, chlorovodíku a fluorovodíku). Rozlévá se rozlévá všude kolem rychlostí až 200 km/hod. a šíří všeobecnou zkázu.
Pod pojmem sopka si většina lidí vybaví kopec (ponejvíce kuželovitý), z jehož jícnu chrlí žhavá láva, létá kamení a stoupá jedovatý dým. Takový typ se nazývá stratovulkán. Ovšem jiné sopky (kaldery) mají místo vrcholu mohutné krátery, méně se vyskytuje podoba širokého plochého tělesa či naopak vyklenuté kopule.

K sopce nemusí patřit ani dým. Většina z nich se totiž po značnou část existence ani neprojevuje. Není tedy jako italská sopka Stromboli, která každých dvacet minut vychrlí menší množství poselství z hlubin. Nejaktivnější evropskou sopkou je ovšem sicilská Etna s nadmořskou výškou 3350 metrů. Vulkanologové tvrdí, že čím klidnější sopka je, tím horší bývá následující erupce.

Neznáme dne, ani hodiny!

Sopky se liší také svým životním cyklem. Některé experti označují za tzv. krátkověké – po jedné erupci vyhasnou a nikdy se už neprobudí. V životě jiných se však střídají období aktivity s obdobími klidu, a až po velmi dlouhé době sopka definitivně vyhasne. V mnoha případech tedy nevíme, zda jde o sopku či už jen vyhaslou horu kamení. Vždyť sopkou (typu stratovulkán) je třeba nejvyšší africká hora Kilimandžáro v Tanzánii (5895 m).
Z tohoto důvodu se odhady počtu sopek na světě (v tomto případě činných sopek) velmi liší – od cca 500 do 1500 vulkánů. Podle definice se však mezi sopky počítají i vulkány vyhaslé.
Bohužel k nim nepatří v úvodu zmíněná Cumbre Vieja, která je právě nyní stále akutnější smrtelnou hrozbou pro miliony lidí v rozsáhlé oblasti Atlantského oceánu.

Země připomíná cibuli

Základní seismický model Země navrhl australský geofyzik Keith Edward Bullen (1906 – 1976). Podle hloubky rozdělil zemské těleso do sedmi tzv. Bullenových zón. Ty pak spojil do tří soustav: zemská kůra, zemský plášť (svrchní, střední a spodní plášť) a zemské jádro (vnější jádro, přechodná zóna, vnitřní jádro).

Litosféra se nazývá svrchní část zemského tělesa – zahrnuje zemskou kůru a svrchní část zemského pláště. Má vysokou pevnost. Kůra se dělí na poměrně tuhé desky; některé z nich tvoří kontinentální (pevninskou) kru, jiné kru oceánskou.

Ta je převážně čedičová s mocností (silou) 5 – 10 km. Kontinentální kra má tři vrstvy: čedičovou, granitovou a sedimentární, mocnost kolísá v rozpětí 20 – 85 km, což je pod Himálajem. (V ČR je největší mocnost na Sedlčansku – asi 42 km.) Kontinentální kra připomíná pěnu na povrchu obrovského kotle.

Pod zemskou kůrou leží vrstva hornin (namnoze v plastickém stavu) zvaná plášť – má mocnost asi 2900 km. Pod pláštěm je velmi žhavý tekutý střed (jádro) o poloměru 3478 km. Uprostřed se nalézá pevné tzv. vnitřní jádro (jadérko)- z nejtěžších kovů. Experti podrobně prozkoumali složení železo-niklových meteoritů. Předpokládají, že podobné složení – tedy nikl (Ni) a železo (Fe) – je i v zemském jádru. Teplota tady dosahuje asi 5000° C.

Sopky ohrožují životy i jinde

Velmi nebezpečný je italský Vesuv, který je ve vzdálenosti pouhých 12 km od Neapole. Tvoří ho dva vulkány v Údolí gigantů – vedle Vesuvu (1277 m.n.m) je to Somma (1132 m). Odborníci ho označují za „aktivní sopku se vzrůstajícím nebezpečím erupce“. Už dokonce přesně vyčíslili, že první minuty po erupci by katastrofa postihla 172 946 rodin. Při záchraně by jim měly pomoci autobusy a lodě. V současné době Vesuv akutně ohrožuje 586 tisíc lidí, žijících v nejbližším okolí. Letos už na vulkánu bylo naměřeno téměř 500 seizmických otřesů.

Za „časovanou bombu“ vulkanologové označují mexický vulkán Popocatépetl
(nadmořská výška 5450 m). Posledních 1200 let byl v klidu, bouřit začal roku 2000 – od té doby se projevuje stále důrazněji. Nedávno vymrštil do dvoukilometrové výšky sloup žhavého popela, zvuk výbuchu bylo slyšet v okruhu mnoha kilometrů. V bezprostředním okolí této „kouřící hory“(Pojmenování domorodců) žije na 400 tisíc lidí. A co víc – pouhých šedesát kilometrů odtud je mexická metropole s patnácti miliony obyvateli. (To je o polovinu více než počet všech občanů ČR!)

Dodejme, že sopky se často skrývají i pod ledovci – tam však jejich žhavá erupce tak neublíží.

Geotermální energie také slouží

Geotermální energie se v mnoha případech využívá i k prospěchu lidí. To nejlépe dokazuje Island. Ačkoli je to ostrov dotýkající se přímo polárního kruhu, má tradičně dostatek horké vody díky horkým gejzírům z podzemí. Na Islandu je zemská kůra tak tenká, že magma (shromažďující se pod povrchem) ohřívá skály a podzemní vodu. Pára z podzemí dokonce pohání elektrárny.

Všechny domy v hlavním městě Reykjavíku (v překladu „Dýmající záliv“) vytápí přírodní horká voda. Ta se využívá i ve sklenících – nedaleko od krajin věčného ledu se tak pěstuje tropické ovoce. Na horkých skalách v podzemí dokážou péct i chleba.

Všichni dobře víme, že horké prameny‚často s léčivými účinky, tryskají ze země i v jiných částech zeměkoule. Tak se staly základem různých lázní – nejen termálních. Také některé produkty řádění sopek se lidé naučili využívat: Například na ostrově Mauritius z lávových balvanů staví tradiční obydlí. Sopečný popel – v přiměřeném množství – zlepšuje zemědělskou půdu apod.

Převzato:http://21stoleti.cz/

Podivná vulkanická aktivita

Marek Zouzalík (21. 07. 2004)

Berou si snad sopky dovolenou? Většina vulkánů soptí mezi listopadem až březnem a v ostatních měsících svou aktivitu snižuje, tvrdí David Pyle z anglické Cambridgeské univerzity. K tomuto závěru došel po studiu záznamů 3200 erupcí, ke kterým došlo v letech 1700-1999. Zjistil též, že o 18 % více výbuchů sopek se událo na naší planetě tehdy, když na severní polokouli vládly zimní měsíce. Zvláště výrazné je to prý u sopek v Andách, Střední Americe a na ruské Kamčatce.

Převzato:http://21stoleti.cz/