Ztráta paměti lidstva

04.10.06   Robert Olschbaur

My, lidské bytosti, máme zvláštní vlastnost. Mnohem raději přijmeme méně pravděpodobné vysvětlení neobvyklé (katastrofické) události, pokud toto vysvětlení více méně garantuje, že se v budoucnu nestane nic podobného, co by nás mohlo ohrozit. Máme také schopnost traumatizující události bagatelizovat, popisovat v alegoriích a záměrně a vědomě zapomínat. Příkladem mohou být např. oběti únosů, válek či znásilnění, které tento zážitek pohřbívají v nejzazší části paměti. Kolektivní ztrátou paměti se většinu svého života zabýval „světoobčan“ Immanuel Velikovsky. Jelikož mnoho let praktikoval psychoanalýzu, do lidského vědomí viděl opravdu hluboko a pro své odvážné teorie získal mnoho důkazů. Přemýšleli jste někdy o tom, jak se katastrofy, které lidstvo postihly, mohly podepsat či nějakým způsobem utkvět v podvědomí potomků přímých účastníků těchto událostí? Nebo nemohly? Tímto tématem, tedy kolektivními traumaty, se v průběhu celého života také zabýval Immanuel Velikovsky.

Opakované destrukce světa, které se dály od dob, kam až lidská paměť sahá, zapůsobily na paměť různých lidí po celém světě nesmazatelným způsobem. Studiem lidského odkazu, zachovaném v kulturním dědictví všech starých civilizací, dospěl Velikovsky k závěru, že všechny vyprávějí různými způsoby stejný příběh – starověcí předkové se snažili svým následovníkům předat svědectví o událostech, které v nich zanechaly hlubokou stopu. Popisem pro lidstvo traumatizujících skutečností se Velikovsky zabýval v knize Světy v kolizi, která vyšla také česky. Dávné texty popisují hrůzostrašné divadlo přírodních zvratů děsících tehdejší obyvatele Země, a nám dávají falešný pocit jistoty, že už se nic takového stát nemůže. Naše planeta opravdu prošla haváriemi. Délka roku, měsíce ani dne nebyla od počátku neměnná – opakovaně se měnila.

Důkazy o tom se objevují v různých rukopisech, hlavně v klínovém písmu. Existují také např. hodiny, které jsou nyní nefunkční kvůli změnám v oblastech, které měly měřit. Dalším důkazem přírodních katastrof jsou změny na zemi a mořském dně. V arktických oblastech se v minulosti tvořilo uhlí a rostly korály, nacházíme zde také velké množství koster nosorožců, mamutů a bizonů, hluboko za polárním kruhem. Hnědé uhlí obsahuje stejné formy hmyzu i rostlin v tak vzdálených oblastech jako je Norsko, Madagaskar či Brazílie.

Podle Velikovského v počátečních stádiích druhového vývoje existuje kolektivní mysl. Vývoj od nižších forem k vyšším je doprovázen individualizací, přesto není u člověka kolektivní vědomí nikdy zcela vymazáno – do popředí se dostává obzvláště ve stavu zjitřené mysli nebo u davu zmítaného emocemi. Čím je druh vyvinutější, tím víc je jednotlivý tvor oddělen jako myslící ego od okolního světa. Pochopení kolektivního nevědomí může vysvětlit řadu jevů, které můžeme pozorovat u sociálních živo-čichů, jako jsou mravenci nebo včely, když pracují podle společného plánu. Podobně tomu je u hejna ryb, složeného z tisíců členů, simultánně měnících směr pohybu. Nejde jen o mimikry – daleko přijatelnější vysvětlení je to, že se ryby takto chovají na základě impulsů společné mysli, kolektivního vědomí davu, jehož každý člen reaguje na daný impuls identicky. Je tedy kolektivní mysl produktem nějakého procesu podobného telepatii? Může spojovat i po sobě následující generace?

Podívejme se nyní pozorněji zpět do historie, jak se která doba a její osobnosti vypořádávaly s dávnými katastrofami.

Snahy o racionalizaci

Jedním z mechanismů zahlazení skutečnosti je tzv. racionalizace, neboli substituce něčeho výjimečného něčím méně neobvyklým. Jak Velikovsky odvodil z mnoha různých zdrojů z různých částí světa, poslední obrovská katastrofa se odehrála 23. března 687 před počátkem Juliánského kalendáře. Hérodotos navštívil asi 250 let poté Egypt a zapsal zde vyprávění egyptských mnichů a průvodců. V době poslední velké katastrofy táhl král Sutech se slabou armádou do Palestiny utkat se s Asyřany a jejich králem Sancheríbem. Velké množství polních myší však v onu noc ke konci března napadlo tábory Asyřanů a přehryzalo tětivy jejich luků, takže bezbranná armáda prchla. Podle Písma byla Sancheríbova armáda zničena „jediným úderem“.

Podle Velikovského byla tato událost způsobena přiblížením planety Mars, která byla odkloněna ze své oběžné dráhy Venuší, která se připojovala k družině ostatních planet. Podrob-nější záznamy Písma a Midraše (hebrejské studium, výklad – pozn. red.) mluví o ohnivé vlně, která zadusila dech válečníků, ale jejich oděv zanechala nedotčený. Čínské záznamy z noci 23. 3. roku 687 př. n. l. hovoří o hvězdě padající v dešti planoucích hvězd. Velikovsky poskytuje své vysvětlení popsaného jevu – pokud by z nějakého důvodu náboj ionosféry (svrchní elektricky nabité vrstvy atmosféry) dostatečně vzrostl, mezi vrchní částí atmosféry a povrchem by došlo k výboji a z čistého nebe by udeřil blesk.

Taková událost ovšem v tradičním uvažování není přípustná a proto se o ní nesmí mluvit. Ovšem její vysvětlení hordou polních myší, které přehryzají tětivy? A tak byly v pozdějších popisech oné události myši nahrazeny krysami a Sancheríbova armáda zemřela na dýmějový mor, který přenášejí. Myši se objevují také v příběhu Indiánů kmene Menominíů z Algonkinu, ve kterém myš osvobozuje Slunce chycené do smyčky, která zastavila jeho chod. V Hérodotově Historii je přímo za pasáží o prohře Sancheríbovy armády výčet narušení sluneční dráhy – Slunce se podle slunečních hodin odchýlilo z dráhy o deset stupňů. Souvisejí spolu tyto události? Měla vesmírná kolize planet vliv na naší pozici a změnila se tím poloha Slunce? Došlo k záměrnému překroucení minulosti, aby nedošlo k narušení souladu a stability věcí, které by měly být neporušitelné?

Aristoteles

Jádrem a rámcem Aristotelova systému je jeho kosmologie (nauka o světě, zabývá se vesmírem jako celkem – pozn. red.). Avšak celý jeho systém je zkonstruován tak, aby vyloučil jakoukoli možnost střetu světů. Jeho kosmologické ideje byly jen zřídka založeny na pozorování a přímé zkušenosti, jeho myšlenky vzešly z jeho vlastní představivosti. Aristotelův případ je skvělou možností použití a ilustrace Velikovského konceptu potlačených kolektivních vzpomínek na celosvětovou katastrofu a možnost meziplanetární srážky a také způsobu, kterým se tyto vzpomínky projevují. Všechny hlavní a charakteristické rysy Aristotelova systému sloužily k ukolébání jeho hluboce zakořeněného strachu z planetární katastrofy.

Aristotelova Země je nehybným středem sférického vesmíru. Pozemská a sublunární sféra prochází neustálou změnou, ale všechny tyto procesy jsou pouze cyklické. Na nebi je 55 do sebe zapadajících sfér soustředěných kolem Země. Tyto neviditelné a matematicky přesné koule jsou nenarušitelné a ne-měnné, jedinou aktivitou, kterou smějí vykonávat, je rotace, žádná jiná změna není v nebeské oblasti povolena. Každá ze sedmi planet (Saturn, Jupiter, Mars, Merkur, Venuše, Slunce, Měsíc) je „připevněna“ na rovníku jedné ze sfér. Všechny sféry planet jsou uzavřeny mezi vrstvami sfér bez planet. Tak se k sobě planety nemohou přiblížit.

Protože se planety nepohybují samy od sebe ale jsou neseny sférami, které mají také své hybatele, „inteligenci“, jakéhosi strážného anděla, který zajišťuje, že se budou s neměnnou rychlostí otáčet po celou věčnost, zajistil tak Aristoteles nebeskému pohybu jistou rozumnost.

Koperník

Od Aristotelových dob uplynulo osmnáct století, přes třináct století uplynulo od dob Claudia Ptolemaia, a jejich učení o sférách, kroužících kolem Země jako centra vesmíru, zůstalo nezměněno. Středověké univerzity a církev na těchto doktrínách dogmaticky trvaly. Počátkem 16. století však začíná KoperníkO obězích sfér nebeských. Říká, že středem vesmíru není Země, ale Slunce, a dokazuje, že se Země otáčí s jednodenní periodou a obíhá jednou za rok. Nerozloučil se s představou uniformního vesmíru a hvězdy považuje za světla, upevněná na obrovské kouli, tvořící hranice vesmíru. Vydání své knihy oddaluje Koperník jak se dá a první výtisk dostane 24. května 1543, několik hodin před svou smrtí. pracovat na svém díle

V předmluvě své knihy píše:

     Umím si snadno představit ? že jakmile někteří lidé zjistí, že v této knize píšu o obězích nebeských těles a připisuji takovéto pohyby také Zemi, začnou křičet, že já i moje kniha máme být odmítnuti. Když jsem začal uvažovat o tom, jak absurdně musí takový výklad působit na toho, kdo ví, že soud mnoha staletí utvrdil názor, že Země spočívá nehybně uprostřed nebes, a měl by naopak připustit, že se pohybuje – když jsem tedy toto pečlivě uvážil, pak opovržení, kterého se bojím pro neotřelost a zjevnou absurditu mého pohledu, mne téměř přimělo zanechat započaté práce. Jak to, že jsem se pustil do podniku, který odporuje nejenom přijímanému názoru matematiků, ale téměř i zdravému rozumu, a který formuluje pojetí jakýchkoli pohybů Země?

Co tedy bylo na heliocentrickém systému tak nepřijatelného? Důvodem je lidská potřeba bezpečí, založená pravděpodobně na skrytém pocitu nejistoty. A tak je otáčející se Země méně jistým místem k životu než Země nehybná. Navíc nový systém upřel ústřední postavení ve vesmíru člověku, což zranilo jeho ego. A pak také – copak by Ježíš sestoupil jen na jednu z mnoha planet?

Nejpodstatnějším důvodem odmítnutí Koperníkovy teorie je probuzená nejistota. Vychýlení planety z její cesty zapustilo do lidské duše hluboký strach a pokud jsou u jedince hluboká traumata odsouzena k zapomínání, platí to samé i pro celé lidstvo.

Galileo

Když Galileo Galilei přijal Koperníkovo učení za své, nerozešel se tak s Písmem, ale s Aristotelem. Byl vyslýchán inkvizicí pro své odmítnutí dogmatu o Zemi jako ústředním tělese, kolem kterého krouží Slunce a ostatní planety, což je učení Aristotelovo, nikoli učení Písma. Pouze v úvodní kapitole Starého Zákona se říká, že Slunce slouží osvětlování Země pro lidský prospěch. Zbytek Starého Zákona opakovaně hovoří o takových událostech, jako je převrácení Země či o jejím vychýlení, což jsou u Aristotela představy nemyslitelné. Galileo, sám zbožný katolík, si dovolil tuto ojedinělou odchylku od Aristotela – v podstatě odchylku Koperníka, jehož práce vyšla devadesát let před tím, než byl Galileo postaven před inkvizici. Galileo se neopovážil zajít tak daleko, jako jeho současník, protestant Johanes Kepler, který odmítl i kruhové dráhy planet a nastolil oběžné dráhy elipsovité. Byl však za svůj přestupek odsouzen k osmnácti dnům ve vězení inkvizice a k doživotnímu domácímu vězení.

Nicolas-Antoine Boulanger

Toto jméno se nenajde ve všech encyklopediích. Byl to současník Jeana-Jacquese Rousseaua, Voltaira a Diderota. V jistých aspektech byl Freudovým, Jungovým i Velikovského předchůdcem. Pochopil, že většina lidského chování i dědictví náboženských rituálů a politická struktura jeho doby i dob minulých byla zapříčiněna katastrofickou zkušeností z minulosti, od Potopy (či potop, kterých mohlo být více).

Jako stavebního inženýra ho objevy v údolí Marny přiměly k načrtnutí závěrů, které našel doložené v existující folklórní literatuře a v posvátných textech. Došel k přesvědčení, že Potopa byla celosvětovou záležitostí. Ve svých knihách občas odkazoval na Potopu jako na ojedinělou událost, jindy hovořil o více potopách. Neměl žádnou zvláštní představu o tom, odkud by se mohla vzít voda k celosvětové záplavě a neuvědomoval si ani možnost nějakého mimozemského vlivu. Prohlásil, že od doby, kdy byl nastolen v přírodě pořádek, uplynuly pouze tři tisíce let. Lidské pokolení muselo tedy tyto zmatky zažít. Celé lidstvo tak utrpělo jednu nebo více otřesných zkušeností, jejichž následky si s sebou od té doby stále neseme. Boulangerův význam tedy spočívá v jeho úvaze, jaké důsledky má taková pohroma pro lidstvo.

Darwin

Jako mladý přírodovědec navštívil Charles Darwin Jižní Ameriku. Byla to jedna z mnoha zastávek na jeho cestě kolem světa, konané na lodi Beagle. Ve svém deníku, který si pečlivě vedl, napsal:

Většina, ne-li všechny formy těchto vyhynulých čtyřnožců, žily v pozdním období a byly současníky existujících mořských mlžů. Dokud žili, na souši nemohlo docházet k žádným velkým změnám. Co tedy potom vyhladilo celé druhy, nebo dokonce celé živočišné rody? První nám asi přijde na mysl nějaká obrovská katastrofa; jenže abychom vyhladili všechno živočišstvo, malé i velké, od jižní Patagonie, v Brazílii, přes Kordiléry v Peru, v severní Americe až po Behringovu úžinu, museli bychom otřást celým globálním rámcem. … Těžko to mohla být změna teploty, která by přibližně ve stejnou chvíli zničila obyvatele tropických, mírných i arktických pásem na obou polokoulích. ? Bezpochyby není žádná skutečnost v dlouhé historii naší planety tak hrozivá, jako obecné opakované vyhubení naprosté většiny všech jejích obyvatel.

Po tom, co spatřil v Jižní Americe, nemohl Darwin než přijmout katastrofismus. A přesto o dvě desetiletí později předkládá nelogicky úvahu, ve které se všechny změny v živočišné říši připisují velmi pomalému vývoji za přispění soupeření. Rozvláčným dokazováním se snaží přesvědčit, že Země prochází stabilním vývojem po stabilní dráze nepřerušeného kroužení, protože představa globálního otřesu byla nad jeho možnosti. Přitom viděl všechna ta zvířata a jejich kosti roztříštěné a na-hromaděné v podivných kombinacích – obří medvědi a mastodonti spolu s ptáky a myšmi. Vytvořil teorii poklidné Země, obydlené různými druhy, soupeřícími o přežití a využívajícími náhodných variací, které se všechny vyvinuly z jednobuněčných organismů, a tak pouhý výběr (přežití nejvhodnějšího) mohl z jednoho předka vyvinout okřídleného ptáka, svíjejícího se hada, hmyz s mnoha končetinami nebo člověka.

Křesťanská církev říká, že zvířata nemají duši a že mezi říší člověka a zvířat zeje nepřekročitelná propast. Když Darwin narušil tento pocit naprosté oddělenosti člověka a zvířete, podvrátil i přesvědčení o tom, že duše je oddělená od těla a že ho přežívá. Darwin tak snížil lidskou pýchu na svůj ojedinělý původ. Jeho učení však mělo jeden aspekt, bez kterého by opozice proti němu byla daleko trvalejší a silnější. Byl to pocit jistoty, plynoucí z poklidné historie naší planety, bydliště člověka. Žádné katastrofické byl člověk ochoten se vzdát myšlenky na svoji jedinečnost a souhlasit s tím, že bude počítán mezi členy živočišné říše. Darwinovo dílo O původu druhů prostřednictvím přírodního výběru se okamžitě po svém vydání v listopadu 1859, stalo bestsellerem.

Ačkoliv jediným titulem, který měl, byl bakalář teologie, ačkoliv v jeho díle chyběly odkazy na literaturu, takže bylo téměř nemožné si cokoli ověřit, ačkoliv Darwin ignoroval důvěryhodné nálezy doposud mladých vědních oborů geologie a paleontologie a opominul i práci svého současníka Gregora Mendla, který vyslovil základní zákony dědičnosti, stal se Darwin nejvyšší autoritou, symbolem řešitele veškerých otázek. Darwinův úspěch, rychlost přijetí jeho teorií akademickou obcí a proniknutí této teorie do všech světských i duchovních záležitostí posledních sta let bylo umožněno jen díky tomu, že nás ujistil o tom, že uspořádání této planety se nikdy neotřáslo.

Kobylky se vracejí jedou za sedmnáct let. Co přiměje po tak dlouhé době tento hmyz uspořádat se do hejna a plenit, co mu přijde do cesty? Kdybychom prozkoumali velké války minulých několika staletí, objevili bychom jistou periodickou pravidelnost v jejich návratu a to asi 52 let. Dvě mimořádné přírodní katastrofy se odehrály před třiceti čtyřmi stoletími také v rozmezí 52 let.

Poskytli jsme vám další podnět k tomu, nebýt lhostejní, přemýšlet. Je jen na vás, jak tento úhel pohledu přijmete a jak s ním naložíte.

Immanuel Velikovsky,

současník Einsteina či Freuda, se narodil roku 1859 v Rusku. Studoval přírodní vědy na univerzitě v Edinburghu, historii, filosofii a medicínu v Moskvě, biologii v Berlíně, mozkovou činnost v Curychu a psychoanalýzu ve Vídni. Založil a vedl „Scripta Universitatis“, kolektivní dílo, ze kterého vzešla Hebrejská univerzita v Jeruzalémě.

Dr. Velikovsky praktikoval více než 10 let psychoanalýzu, nejdříve v Palestině, později v New Yorku, kam přijel v r. 1939. Roku 1952 se přestěhoval do Princetonu, kde žil až do své smrti v r. 1979. Kromě knihy Ztráta paměti lidstva, kterou tvořil v průběhu celého života, je autorem dalších šesti knih – Světy v kolizi, Země v otřesu, Věky v chaosu, Oidipus a Achnaton, Mořské národy, Ramesse II a jeho doba.

II.

03.11.06   Robert Olschbaur

Lidstvo bylo v minulosti stiženo množstvím přírodních katastrof. Některé se opakují v nápadném intervalu 700 let. Důkazů je mnoho – od písemných záznamů či alegorických pověstí až po artefakty typu slunečních hodin, které nefungují v důsledku toho, že při střetu Země s cizím tělesem došlo ke změně parametrů oběhu naší planety okolo Slunce, délky dne i roku. Přemýšleli jste někdy o tom, jak se tyto katastrofy mohly podepsat či nějakým způsobem utkvět v podvědomí potomků přímých účastníků těchto událostí? Nebo nemohly? Tímto tématem, tedy kolektivními traumaty, se v průběhu celého života zabýval Immanuel Velikovsky. V minulém článku jsme se zabývali důkazy jeho teorie tak, jak je uvádí ve své knize Ztráta paměti lidstva, dnes se zaměříme na zobrazení katastrof, jež jsou zachycena v literárních dílech po celém světě.

V minulosti existovali lidé-básníci, takřka vizionáři. Jako by jim bylo umožněno nahlédnout do minulosti. Znepokojení a obavy, předcházející globálním zvratům, destrukce a zoufalství, které je provázejí a hrůza z jejich možného opakování, to vše ústí v množství různých reakcí, ať už je to snaha zapomenout nebo se s událostí vyrovnat. Protože dřívější národy věřily ve specifickou moc té které planety, jejich dalšímu zkáznému vlivu na Zemi předcházeli uctíváním božstva jí přiřazeného. Náboženství povstalo z uctívání nebeských těles, uctívání se projevilo také v architektuře – Parthenón zbudovaný k uctívání Athény, Diův chrám v Athénách, Jupiterovy chrámy v Baalbeku, Karnaku a další stavby věnované bohům minulosti, kteří byli bohy planet. Organizované válečnictví má svou inspiraci v témže děsu planetární srážky. Když táhli staří Asyrští králové do boje, srovnávali ničivou sílu svých činů s pohromami způsobenými nebeskými božstvy v době otřesů.

  První záznamy

V polovině 15. století př. n. l. prošla planeta Země jedním z největších neštěstí – byla sežehnuta ohněm, smetena hurikány a vzedmutým mořem. O 700 let později se odehrála série dalších globálních katastrof – jedno neštěstí bylo následováno krátce nato dalším, při kterém byla vychýlena zemská osa a dráha, což nastalo někdy mezi lety 776 až 687 př. n. l. Po uplynutí dalších 700 let, v prvním století př. n. l., se v lidském vědomí hrůza prožitého probudila. Panoval strach z konce světa a právě v prvním století vzrostl neobyčejnou měrou. Učení o posledních dnech či o novém světě, který přijde potom, bylo vyjádřením myšlenek, pramenících ze zkušeností dávné minulosti. V prvním století před naším letopočtem napsal Lukretius/, podle tradice prorok soudného dne, o katastrofách a hrůze, kterou budí: „Mocné a složité uspořádání vesmíru, které vydrželo po mnoho let, se zhroutí v ruinách, ? nezapomínám na to, jak nové a pravdivé to musí připadat naší mysli, že by nebe a Zemi čekalo zničení ? vesmír se zhroutí, přemožen hrůzu budícím třeskem.“ Na počátku našeho letopočtu napsal podobné svědectví Seneca, Sybilina proroctví, pocházející ze stejné doby, se zabývají převážně očekávanou katastrofou. Ten den přijde, až „Bůh, jenž sídlí na obloze, svine nebe, jako se zavíjí kniha, a celá obloha ve všech svých podobách spadne na boží zemi a moře; a pak se bude valit vodopád strašlivého ohně a zapálí zemi i moře a nebeská báň oblohy s hvězdami a vším stvořením se zhroutí v jednu roztavenou masu a zcela se rozpustí.

Pak zde nebudou žádná svítící tělesa na nebi, jiskřivý měsíc ani slunce, noc ani úsvit?. Na západě bude svítit hvězda, které říkají kometa, posel meče, hladomoru a smrti pro lidi.“ Ještě je nutno se zmínit o poslední části Nového zákona, Zjevení svatého Jana. Je to vize mystika zvaného Jan, které měl na ostrově Patmos v Egejském moři: „? a zřítila se z nebe veliká hvězda hořící jako pochodeň? a byla zasažena třetina Slunce, třetina Měsíce a třetina hvězd? Běda běda běda obyvatelům Země.“ Od počátku křesťanství se děsivé výjevy minulosti přesouvaly do budoucnosti, do časů očekávaného druhého příchodu. Byl to však nezpracovaný obsah z minulosti, který skutečně tížil duši každého lidského stvoření.

Korán

V sedmém století se dlouho doutnající uhlíky naplno rozhořely v Arábii. Nevzdělaný jezdec na velbloudu, který do té doby uctíval planetu Venuši, na sobě náhle pocítil ducha Božího posla, a jeho řeči – súry Koránu – byly již v další generaci přineseny s dobyvatelským mečem do Maroka a Indie. O starých dobách věděl Mohamed jenom to, co slyšel občas na prahu rabínské školy v Medině, a všechno si to popletl – Miriam, Mojžíšovu sestru, zaměňoval s Marií, Ježíšovou matkou, sám Ježíš byl Jozue, Nánův syn, který přišel dobývat Kenaán. Perského vezíra Hamána spletl s vezírem Faraónem z Exodu. „Očekávej tedy den, kdy na nebesích se ukáže dým viditelný, který lidi zahalí; a to bude trest bolestný!“ „?a země a hory budou zvednuty a rozdrceny úderem jedním, v ten den nezvratná dopadne a nebe se rozpoltí a bude zející toho dne?“ „Až slunce bude svinuto, až hvězdy pohasnou, až hory se z místa pohnou ?až moře se povaří ? a nebe bude staženo?“

Změny v postavení hvězd, pohybujících se společně s oblohou, poruchy na Slunci, změna v geologické struktuře Země, vaření se a zmizení moře – to vše jsou obrazy minulosti.

Morové rány

Uplynulo dalších 700 let a lidstvo opět očekávalo soudný den. Polovina 14. století byla obdobím výjimečné hrůzy a neštěstí v Evropě – lidi strašilo mnoho špatných znamení. V roce 1337 se na nebi objevila obrovská kometa, v následujících letech byla Země postižena obrovskými hejny létajících kobylek, s nimiž ruku v ruce kráčel hladomor. Následovala zemětřesení a hrůzu ukončil mor, jehož vlny Zemi postihly hned čtyřikrát během dvaceti let. Nám nezbývá než se ptát, co se stane za dalších 700 let, tedy v době, jež té naší není už tak vzdálená.

Moderní doba

Vize světa, řítícího se do srážky s planoucím tělesem, nebeské bitvy – to jsou připomínky událostí, které hrozily lidstvu záhubou. Tyto předobrazy se objevovaly ve viděních lidí v extázi, v poezii lyriků, ve snech a nočních můrách běžných lidí. Občas tedy vystoupí na podvědomou úroveň, jinak jsou však odsouzeny k tomu být zapomenuty. Velikovsky zde pracuje s pojmem „Stín smrti“. Označuje jím podmínky, které následovaly po setkání s bludným nebeským tělesem, jež se později stalo planetou Venuší. Jako důkaz této kolize uvádí verše z Jeremiáše (2:6), kde se mluví o generaci lidí z pouště, tápajících ve Stínu smrti, o které hebrejská tradice praví, že byla odsouzena k smrti v poušti. V rituálech staré mexické tradice je uchováván příběh o hlubokém šeru, které zahalilo na čtvrt století západní kontinent. Avšak i v jiných legendách, zapsaných v dalších starých jazycích, jsou zprávy o době, kdy nebe bylo zakryté, den potemněl a zůstal tak po desetiletí, a Země se hemžila ohavnými nestvůrami. O době temna vypráví také Byronova báseň s příznačným názvem Tma.

Zdál se mi sen, jenž nebyl jenom snem.
Pohaslo jasné slunce, ztemnělé
hvězdy se potácely v prostoru
vysunuty z drah a zledovatělá země
se v bezměsíčném vzduchu kývala.
Jitra, jež vzešla, nepřinesla den
a lidé zapomněli na vášně
krom hrůzy zoufalství; nic nebylo
v srdcích než strašná prosba za světlo.
U strážních ohňů žili – všechny trůny,
královské paláce i chatrče,
přístřešky všeho, co dlí pod střechami,
spolykal oheň. Města pohltil,
nad požárem hořících domovů
naposled lidé pohlédli si v tvář.
A šťastni byli ti, kdo choulili se
pod žhavým okem sopek – pochodní.

Svět jenom nadějí a strachem žil.
Hořící lesy, které vzplály ohněm,
padaly, bledly – až pak zhroutily se
s praskotem do černi, jež zhltla všechno.
V tom skomíravém světle tváře lidí
přízrakům z jiných hvězd se podobaly,
jak stín a přísvit honily se po nich.
Někteří lehli, oči skryli v pláči,
jiní si bradu o pěst podepřeli
a krmíce své vatry pohřební
vzhlíželi k nebi s divným neklidem,
k příkrovu světla, který kdysi býval.
Pak s kletbou na prach země shlédli zas,
skřípali zuby, vyli; poděšen
snesl se na zem každý plachý pták
a složil křídla tolik marná teď.
Zkrocena přišla všechna dravá zvěř
i hadi vmísili se mezi dav,
nechtěli uštknout. Měli jenom hlad.
?
? Už lásky nebylo,
myšlenka na smrt Zemi ovládla,
na neslavnou a okamžitou smrt.
Hlad zuřil všude; lidé padali
a jejich kosti nepoznaly hrob.
Hubení zhltli hubené?
?
Mocný svět tvorstva byl teď prázdný křáp,
bez ročních dob, trav, stromů, bez života, křáp smrti –
divá změť spečené hlíny.

Tato báseň není pouhým výplodem básníkovy fantazie. Avšak jeho líčení je ne nepodobné podmínkám panujícím v čase Exodu. Na základě zkoumání nálezů – kamenů, kostí – vyslovuje Velikovsky svůj závěr, který se prolíná celou jeho tvorbou. Ony popisy kataklyzmatických událostí, které mezi jinými popsal také Byron, nevykreslují obraz umírajícího světa budoucnosti, nýbrž čerpají ze vzpomínek, vlastních všem lidem a možná i živočichům. Ostatně o srážce Země s kometou vypráví i E. A. Poe v povídce „Rozhovor mezi Eirosem a Charmionem“. Neuvěřitelné jsou autenticita zápisu a ve své době neobjevená fakta. Poe vycítil skrytou úzkost našeho rodu, když se podíval na konec života na Zemi, jako by se již udál.

Připravil: Robert Olschbaur

Převzato: Tipy a inspirace

Převzato:  http://www.matrix-2001.cz/