Zapomeňte na globální oteplování:

jsme na pokraji vyhynutí!

Laura Knight-Jadczyk a Henry See

Signs of the Times

©n/a

Překročilo již lidstvo dobu svoji spotřeby?

Často se stává, že nejdůležitější zprávy přicházejí z místních novin; tím máme na mysli příběhy, které nevystoupají po zpravodajském žebříku do velkých novin nebo večerních zpráv. Můžou to být zprávy, které, na první pohled, nemají celostátní nebo mezinárodní dopad. Ale druhý pohled a dobrá pamět můžou odhalit dopad, který může být docela podstatný.

Jeden čtenář nám včera poslal odkaz na článek, který našel na jiných alternativních zpravodajských stránkách: Bad news – we are way past our ‘extinction‘ date [Špatná zpráva – překročili jsme dobu našeho ‚vyhynutí‘]

Protože jsme článek publikovali už v době kdy poprvé vyšel, řekli jsme si „no ano! pohled do minulosti!“ Přece jenom, při neustálém přetřásání globálního oteplování, článek čtenářům připomněl, že úroveň lidmi vypouštěného CO2 není to jediné, co se v současné době na Zemi děje. Později ten samý večer jsme měli zde v cetrále SOTT malou rozpravu o tom, jak se tento článek vztahuje ke knize, která v současné době jde v domě z ruky do ruky: The Cycle of Cosmic Catastrophes: Flood, Fire, and Famine in the History of Civilization [Cyklus vesmírných katastrof: záplavy, oheň a hladomor v historii civilizace] kterou napsali Richard Firestone, Alen West a Simon Warwick-Smith. Kniha je o „události“, která se stala před 12 000 lety a je v mnoha podobách zachycena v mýtech a legendách, buď jako skáza Atlantidy nebo Noemova potopa.

Platón popisuje zkázu, která nastala během jednoho dne a noci, Bible vypráví příběh prudkých lijáků a ohromné potopy, ve které zahynula převážná většina života na Zemi. Dále existuje obsáhlá literatura původních obyvatel Severní Ameriky, která pojednává o celosvětovém ohnivém kataklyzmatu, které následovaly potopy a smrt padající z nebe. Více než padesát různých kultur z celého světa zaznamenalo svoji verzi této události, a fyzik Firestone, spolu se svými spoluautory geology, dali dohromady knihu, která vychází z jasných vědeckých důkazů a která popisuje vesmírný sled událostí. které se autoři domnívají vyvrcholily v podobě světové katastrofy před 12 000 lety. Domnívají se, že tato událost byla spuštěna výbuchem blízké supernovy, ke kterému došlo před 41 000 lety.

Pravidelní čtenáři SOTT znají mé webové stránky Cassiopaea a experiment v nadsvětelné komunikaci, se kterým jsem začala v roce 1992 a který nakonec přinesla ovoce v roce 1994, v den kdy úlomky komety Shoemaker Levy začaly dopadat na planetu Jupiter. Proto je pro nás úsměvné synchronické, že jedním z témat o kterých Cassiopaeans mluví, jsou informace o globální pohromě způsobené rojem komet, který cykluje naší sluneční soustavou každých 3600 let, jako důsledek oběžné dráhy doprovodného společníka našeho Slunce, který je jeho menším a temným slunečním dvojčetem. A Firestone, West a Warwick-Smith jako náhodou též mluví o dopadu doslava tisíců asteroidů, komet nebo dalšho úlomků na planetu Zemi, i když oni vše připisují supernově, která vybuchla před 28 nebo 29 tisíci lety: protože trvalo takovou dobu než vyvržené kusy supernovy, spolu s úlomky které byly vykopnuty z Oortova oblaku, doputovaly na Zem.

©NASA

Shoemaker Levy dopadá na Jupiter

S vědomím, že může existovat cyklus kometárních dopadů, nám během posledních pár let přirozeně neuniklo, že došlo k nárůstu důkazů, že tato teorie může být skutečně pravdivá. Součástí důkazů je fantastický nárůst počtu „měsíců“ přichycených k Jupiteru jež byly nedávno „objeveny“, dále během posledních několika let vyšší frekvence výskytu komet, včetně úžasného nárůstu meteoritů a ohnivých koulí, které vstupují do zemské atmosféry a dopadají na zem. V některých případech došlo k poškození lidí i majetku, a během jednoho nedávného případu došlo dokonce k úmrtí, jak pozdějí uvidíme…

Ale vraťme se k naší diskuzi o tom, že lidstvo překročilo dobu svého ‚vyhynutí‘, kdy jsem dumala nad tím, že každý, kdo má oči, uši a trochou vědeckých vědomstí, se může rozhlédnout a vidět, že se „tam venku“ něco děje. Každý den se o tom mluví v noviách, jenom musíte trochu hledat (nebo číst SOTT, kde hledáme za vás). Problém je samozřejmě v tom, že je veškerá pozornost mas lidí soustředěna na početné starosti každodenního života – mnohé z nich jsou v dnešní době docela závažné (obzvlášť hrozba jaderné války díky Georgi W. Bushovi a Ziocons), že většina lidí ani netuší, že se pravděpodobně nemusí bát globálního oteplování. (I když říkám že se lidé nemusí obávat globálního oteplování neznamená to, že nemusí mít obávy!) Důkazy, které jsou v dnešní době všude kolem nás, nám dokonce pomáhají si uvědomit, že na příběhu o Noemovi nebylo nic magického nebo záhadného. V Bibli se píše, že Bůh řekl Noemovi že se něco chystá, že se něco blíží a že by měl postavit archu, díky které bude moci on, jeho rodina a hrstka zvířectva přežít. Ale je jasné, že v dnešní době není třeba, aby nám Bůh sděloval, že něco zlé se blíží k nám. Což asi platilo i v přídě Noema.

Samozřejmě bylo vyzdvihnuto, že to byli Cs kteří mi řekli o cyklu kometárních kastrof. Chvili jsem nad tím přemýšlela a řekla, ‚no, částečně“. O tom všem jsem již psala v roce 1985 ve své knize Noemův syndrom (The Noah Syndrome), která byla napsána dlouho předtím, než se na scéně objevili Cs. (Tato kniha nebyla nikdy publikována, ale větší část z ní byla zakomponovaná do Tajné historie. [link v češtině]) Samozřejmě v té době jsem vycházela z čistě metafyzické otázky: „Bude konec světa tak jak byl popsán v Bibli, a pokud ano, jaký je skutečný význam?“ Tato otázka vedla k podrobnému studiu Bible, které vedlo k představě, že zkáza která je popisována v knize Zjevení, byla téměř totožná s tím co bylo popisováno v Exodu (příběh Mojžíše), takže události ke kterým v té době došlo, se měly dle předpovědi opět stát. Až poté co jsem přečetla Velikovského Světy v kolizi (Worlds in Collision) jsem si uvědomila, že se pravděpodobně mluví o dopadu vesmírných kamenů a bolidů na Zem. Velikovsky samozřejmě vše připsal na vrub putující Venuši, která vtrhla do sluneční soustavy, stejně jako Firestone et al připisují vše supernově před 41 000 lety. Cyklický roj komet související s doprovodným sluncem, jako vysvětlení, daleko lépe odpovídá všem údajům, i když i supernova by také mohla být zapojena, včetně „přivandrovalce“ ve sluneční soustavě. Po přečtení Velikovského se změnila příchuť mého výzkumu od metafyzické k vědecké, výsledkem čehož byl „Noemův syndrom.“

V každém případě je zcela zřejmé, že příběhy o Noemovi a Atlantidě jsou apokryfní: mnoho malých skupin rozsetých po celém světě přežilo událost, ke které došlo před 12 000 lety a je velmi pravděpdobné, že mnozí z nich přežili díky tomu, že si uvědomili co že se blíží – „všímali si znamení“. Poté jejich následovníci ve vyprávění a legendách připisovali své přežití zásahu jejich boha, aby dodali svému bohovi větší moc. V konečném důsledku: Noemem dnes může být každý, za předpokladu že se informují a pozorně sledují události.

Ale vraťme se k článku, který odstartoval diskuzi: Bad news – we are way past our ‘extinction‘ date [Špatná zpráva – překročili jsme dobu našeho ‚vyhynutí‘] ve kterém je nám sděleno:

Jak napsal Robert Frost, někteří tvrdí, že konec světa zapříčiní oheň, někteří tvrdí že led. Ale ať je náš osud jakýkoliv, má zpoždění.

Vědci poté co vyhodnotili vyhubení milionů pradávných druhů zjistili, že k hromadnému vyhynutí má dojít každou chvili.

Jejich výzkum ukázal, že každých 62 milionů let (plus mínus 3 miliony let) dojde k ohromnému vyklizení velkého množství tvorů z povrchu zemského. A co je ještě horší, vědci netuší co je příčinou.

‚Nejsou žádné pochyby o tom, že existuje tento cyklus hromadného vyhynutí, ke kterému dochází každých 62 milionů let. Z výzkumu fosilních záznamů je to nadmíru jasné,‘ řekl profesor James Kirchner z University of California, Berkeley. ‚Naneštěstí jsme zcela bezradní ohledně příčiny.‘

Tato část článku je ve skutečnosti dost zavádějící. Je dobře známo, že došlo k dalším velkým vyhynutím, ve kterých délky cyklu není omezena POUZE na každých 62 milionů let! Je tu velmi silný signál pro 26 milionový cyklus vyhynutí. Odlišné odhady počtu velkých hromadných vyhynutí, během posledních 540 milionů let, jsou převážně dány tím, co jednotlivý výzkumník stanoví jako měřítko, které určuje která událost vyhynutí bude označena jako „veliká“, stejně tak záleží na vybrané sadě dat, která bude použita jako směrodatné měřítko dřívější rozmanitosti. Náhodou data pro událost před 62 miliony let vychází převážně z důkazů mořských zkamenělin.

Zpráva která vyšla v aktuálním vydání časopisu Nature, byla napsána profesorem Richardem Mullerem a Robertem Rohdenem, který také pochází z univerzity Berkeley. Tito dva zkoumali zmizení tisíců druhů různých mořských druhů (jejichž zkameněliny se lépe dochovaly než v případě pozemských druhů) v období během posledních 500 milionů let.

Zjištěné výsledky byly zcela nečekané. Již dříve se vědělo, že v minulosti došlo k hromadným vyhynutím. Během permského vynutí před 250 miliony let zmizelo například více než 70 procent druhů. Ale většina výzkumů naznačovala, že zde bylo spojení se srážkou s asteroidem a jinými náhodnými událostmi.

Muller a Rohde ale zjistili, že se vůbec nejedná o nepředvídatelné události, ale že k hromadným vyhynutím dochází každých 62 milionů let, což je vzorec, který je podle Kirchnera ‚pozoruhodný a přesvědčivý‘.

Ale co je příčinou? Zde výzkumníci narazili na problemy. Zvažovali průchod sluneční soustavy skrz mračna plynu, která prostupují celou galaxii. Tato mračna by mohla odstartovat klimatický zmatek. Nicméně není znám žádný mechanismus, který by vysvětloval proč by k průchodu mělo dojít pouze každý 62 milionů let.

Další možností je, že k Slunci patří další neobjevená hvězda. Ta by se mohla k Slunci přibližovat každých 62 milionů let, vytlačit komety z vnější sluneční soustavy a nahnat je směrem k Zemi. Podobná doprovodná hvězda nebyla nikdy pozorována, nicméně v každém případě podobně dlouhá oběžná dráha by byla nestabilní, tvrdí Muller.

Muller a Rohde dál přemýšleli, že třeba existuje jakýsi vnitřní geofyzikální cyklus, který každých 62 milionů let spustí rozsáhlou vulkanickou činnost. Sopčný dým by zahalil celou planetu a způsobil ničivý pokles teploty, kdy by v důsledku mrazu zemřelo mnoho živočichů.

Bohužel vědci nevědí o žádném takovém cyklu.

‚Zkusili jsme vše co nás napadlo, abychom našli vysvětlení pro tyto podivné cykly střídající biodiverzity a vyhynutí,‘ praví Muller. ‚Zatím jsme byli neúspěšní. A ano, brzo nás čeká další, ale zatím bych nepanikařil.‘

Řítí se na nás?

No mají problém, že ano? Myslí si že je to na cestě, a na základě dávných legend, k tomu dojde hodně rychle a téměř bez varování.

Klasických „Pět velkých“ hromadných vyhynutí, které určili Raup a Sepkoski v roce 1982 (jen pro zajímavost, zrovna v tuto dobu jsem si začala klást otázky o konci světa tak, jak bylo předpovězeno ve Zjevení, což vyvrcholilo napsáním knihy Noemův syndrom [The Noah Syndrome] v roce 1985!), se obecně uznávají jako jedny z nejdůležitějších. Jsou to:

V pozdním období ordoviku (zhruba před 438 miliony let) – vymřelo 100 čeledí – vymřela více než polovina všech druhů bryozoa (mechovek) a brachiopodů.

78 milionů let později:

Období pozdního devonu (zhruba před 360 miliony let) – vymřelo 30% živočišných čeledí.

106 milionů let později:

Na konci období permu (zhruba před 245 milíony let) – vymřeli trilobiti. Vymřelo 50% všech živočišných čeledí, 95% všech mořských druhů a mnoho stromů.

37 milionů let později:

Pozdní trias (před zhruba 208 miliony let) – Vymřelo 35% všech živočišných čeledí. Vyhynula většina z prvních čeledí dinosaurů a dále většina synapsid (kromě savců).

143 milionů let později

Na přelomu křídy a paleocénu (třetihor, zhruba před 65 miliony let) – zhruba polovina všech živočichů vymřela, včetně dinosaurů, ptakoještěři, mořští plazi, hlavonožci, mnohé čeledí ryb, škeblí, šneků, vodních hub, mořských ježků a mnoho dalších.

Z výše uvedeného je zřejmé, použít číslo „62 milionů let“ a vybudovat na něm teorii je skutečně trochu zavádějící.

Raup a Sepkoski jsou zmiňováni jako ti, kteří určili „pět velkých“ událostí, ale faktem je, že Sepkoski, paleontolog z University of Chicago, ve skutečnosti navrhl, že vymření dinosaurů před 65 miliony let bylo součástí cyklu dlouhého 26 milionů let!! Nicméně bych chtěla zmínit, že pokud násobíte 26, vycházejí zajímavé výsledky jako například: 3 X 26 je 78 – což je shodou okolností doba mezi vyhynutím v ordoviku a devonu; 4 X 26 je 104 což je velmi blízko 106 milionům let mezi vyhynutím v devonu a permu; a 5 X 26 je 130 což je (když se zabýváme podobnými údaji) dostatečně blízko k mezeře mezi triasem a přelomem křídy a paleocénu. Takže na údaji 26 milionů let nakonec možná něco bude, pouze každý „návrat“ má odlišné následky, v závislosti na variabilitě činitelů sluneční soustavy. Druhé slunce s oběžnou dráhou 26 milionů let může být stabilnějšít, když už Muller podotkl, že oběžná dráha 62 milionů let je příliš dlouhá na to aby byla stabilní.

Pokud budeme předpokládat 26 milionů let dlouhý oběh doprovodné hvězdy, pro který použijeme pět velkých vyhynutí jako startovní bod, zjistili bychom že k dalšímu návratu mělo dojít před 39 miliony let, potom před 13 miliony let což znamená, že se nacházíme zhruba v polovině oběžného cyklu druhého Slunce. Otázka: jde o afélium nebo perihélium? Ať už je v současné době teoretické druhé slunce kdekoliv, my víme že došlo k dalším vyhynutím velkých rozměrů, která mají málo společného s pouhým 62 milionů let dlouhým cyklem, ale na druhou stranu hodně společného s jiným cyklem. Dalším faktem je, že k vyhynutím dochází mnohem častějí, než si veřejnost obecná uvědomuje a ano, již máme zpoždění.

Když na chvíli odbočíme od možných příčin pro hromadné vyhynutí, podívejme se na některé způsoby jak by mohlo dojít k vyhynutí. Zde je malý praktický přehled:

Způsoby jak zničit život

Ze všech způsobů které vědci navrhli jako možnou zapříčinu hromadného vyhynutí, uvádíme největší favority. Koncepčně existují 4 hlavní způsoby:

1. Zmrazit (Země jako hrouda sněhu)
2. Uvařit (skleníková Země)
3. Shodit na to meteor (dopad meteoru)
4. Pokrýt to popelem a lávou (ohromné sopečné výbuchy)

Je důležíté si uvědomit, že čísla 3 a 4 jsou v podstatě případy, které byly navrženy jako vysvětlení 1 a 2, i když Země jakou hrouda sněhu, spolu se skleníkovou Zemí, jsou stále samostatné teorie, protože jsou do jisté míry samo reprodukující, tzn. raději se chytíme do začarovaného kruhu, neboť čím více ohřejeme Zemi, tím víc skleníkových plynům můžeme potencionálně vypustit (alespoň teoreticky).

To je všechno sice krásné, ale jakým způsobem vedou tyto fyzické dopady [pouze 1 a 2] k hromadnému vyhynutí?

Jednoduchá odpověť zní klima. Každý druh, který dnes žije na Zemi, a podle všeho i v minulosti, je adaptovaný na určitý rozsah podmínek. Je to stejné jako v případě, že bychom byli z ničeho nic přemístěni na severní pól a čekalo se od nás, abychom zde žili celý rok, pouze ve svetru a s tyčinkou Mars, zajisté bychom zemřeli. To samé platí v případě vyhyhutí, kdy v podstatě dojde na celé Zemi k posunu klimatických zón (tudíž naše umístění na severní pól není tak nemožné jak se ze začátku mohlo zdát), nebo ekosystémy nemají dostatečné množství světla a živin. Následkem jsou rostliny a zvířata v nerorovnováze se svým prostředím, což vede nejen k úhynu jednotlivců ale i celého druhu. S vyhynutím celého druhu se vytvoří mezera v potravinovém řetězci a proto se i zvířata, která se adaptovala na nové klima, ocitnou bez potravy a vyhynou, a tak dále…

PROBLÉM VYHYNUTÍ V PODIVNÉM EKOSYSTÉMU

Vraťme se k příkladu severního pólu, ale tentokrát budeme mít k dispozici celou krabici tyčinek Mars, a budeme předpokládat, že nezemřeme během prvního dne, pomalu si zvykneme na zimu, možná si najdeme úkryt, nicméně pokud si nenajdeme alternativní zdroj obživy (k tyčinkám Mars), až naše kořist nebude, zemřeme hlady. Abychom vytvořily dynamičtější ekosystém, předpokládejme že my jsme zdrojem potravy pro další organismus, například pro ledního medvěda, tudíž až zemřeme, čím se bude živit lední medvěd?

Bohužel zde můj příklad přestává fungovat, protože nikdo nebude věřit, že bez pojídání tyčinek Mars dojde k jejich nekontrolovatelnému množení. Nicméně v našem ekosystému severního pólu, skládajícího se z tyčinek Mars, nás a ledních medvědů, předpokládejme že narazíme na další oblečení a úkryt, tudíž zima již nebude mít vliv na to kolik nás bude, a že se nám podaří najít recept a přísady pro tyčinky Mars (a díky neskutečnému štěstí nám tyčinky dodají veškeré potřebné živiny), v tomto případě by to byli lední medvědi, kdo by ovlivňoval náš počet, protože jsou naši přímí predátoři. Pokud by zmizeli lední medvědi, znamenalo by to, že by naše populace nebyly snižována, tudíž lidnatost by po mnoho generací stoupala až do bodu, kdybychom již nadále nebyli schopni se dostatečně zásobovat tyčinkami Mars, nebo bysme již snědli všechny tyčinky Mars na světě. To by mělo za následek ohromný populační pád, nebo dokonce vyhynutí lidské rasy (nebo alespoň těch kteří jsou odkázáni na tyčinky Mars). Podobný značně abstraktní příklad pomáhá vysvětlit, že všechny trofické úrovně potravního řetězce (nebo sítě) musí být na svém místě, jinak dojde k narušení rovnováhy u každé z dalších populací.

Předchozí popis jak globální oteplování nebo ochlazení může způsobit hromadné vyhynutí je chytré, ale nebere v úvahu lidskou vynalézavost. Je jasné, že by v důsledku globálního oteplení, nebo ochlazení, došlo k ohromnému úbytku lidské populace, ale je nepravděpodobné že by vedlo k hromadnému vyhynutí, jako v případě těch pro které existují důkazy. Teď budu krátce citovat z Tajné historie:

©RPP

Zpět do roku 1940, kdy Dr. Frank C. Hibben, profesor archeologie na University of New Mexico, vedl na Aljašce expedici, která byla zaměřena na hledání lidských ostatků. Ale místo lidských ostatků našel míle a míle ledového bláta, které bylo plné mamutů, mastodontů, několika druhů bizonů, koní, vlků, medvědů a lvů. Členové expedice na místě severně, nedaleko města Fairbanks, z hrůzou příhlíželi, jak před sebou buldozery hrnou polorozteklé bláto do propustí na těžbu zlata. Zvířecí kly a kosti se před radlicí točily „jako odřezky před hoblíkem“. Zdechliny byly nalezeny v mnoha polohách smrti, většina z nich byla „roztrhána nějakou nevysvětlitelnou prehistorickou katastrofou.“ [Hibben, Frank, The Lost Americans (New York: Thomas & Crowell Co. 1946)]

Očividně násilná smrt ohromného množství zvířat, spojené se zápachem hnijícího masa, bylo téměř neúnosná jak na pohled, tak i v myšlenkách co asi mohlo být příčinou. Pole smrti se táhla doslova stovky mil všemi směry. [ibid.] Byly tam stromy a zvířata, vrstvy rašeliny a mechu, vše zkroucené, zašmodrchané a roztrhané jakoby vše před 12 000 lety nasál nějaký vesmírný mixér a během okamžiku zmrazil do jedné masy. [Sanderson, Ivan T., „Riddle of the Frozen Giants„, Saturday Evening Post, No. 39, January 16, 1960.]

Severně od Sibiře jsou celé ostrovy z kostí zvířat pleistocénu, které byly strženy na sever do mrazivých vod Severního ledového oceánu. Podle jednoho odhadu, může být podél řek severní Sibiře zahrabáno něco kolem deseti milionů zvířat. Tisíce a tisíce klů byly zdrojem velkého obchodu se slonovinou, která zásobovala čínské mistry, vše pocházející ze zmrzlých sibiřských mamutů a mastodontů. Slavný mamut z Berešovky byl první, který upoutal pozornost na konzervovací vlastnosti rychlého zmražení, protože v jeho tlamě byly nalezeny blatouchy.

Jaká hrozná událost přepadla během jednoho dne miliony zvířat? Důkazy nasvědčují, že za vším stojí ohromná tsunami, která se prohnala po zemi a která do sebe zapasovala zvířata a vegetaci, aby vše bylo následně v mžiku zmraženo na dalších 12 000 let. Ale k vyhynutí nedošlo jenom oblasti Arktidy, i když zamražení které se stalo v dnešních chladnějších oblastech, zachovalo stopy hněvu Matky přírody až do našich časů.

Paleontolog George G. Simpson považuje vyhynutí pleistocénského koně v Severní Americe za jednu z nejzáhadnějších událostí v historii zoologie, a přiznává, „nikdo nezná odpověď.“ Je poctivý a přiznává, že je existuje větší problém vyhynutí mnoha dalších amerických druhů, ke kterému došlo ve stejnou dobu. [Simpson, George G., Horses, New York: Oxford University Press) 1961] Kůň, velké karibské želvy, velký lenochod, šavlozubí tygr, pásovec a toxodon. Všechno to byla tropická zvířata. Tito živočichové nezemřeli v důsledku „postupného počátku“ doby ledové, „pokud někdo nebude ochotný předpokládat, že teplota podél rovníku spadla pod bod mrazu, jinak si podobné vysvětlení žádá prozkoumání.“ [Martin, P. S. & Gulday, J. E., „Bestiary for Pleistocene Biologists“, Pleistocene Extinctions, Yale University, 1967]

Na Floridě byly nalezeny ohromné haldy kostí pocházejících z mastodontů a šavlozubých tygrů. [Valentine, citován v Berlitz, Charles, The Mystery of Atlantis (New York, 1969)] Ve Venezuele byli v horských ledovcích, ve stavu rychlého zamražení, nalezeni mastodonti, toxodonti, ohromní lenochodi a jiná zvířata. Ve stejnou dobu, v období pleistocénu zhruba před 12 000 lety, vymizeli chlupatí nosorožci, ohromní pásovci, ohromní bobři, ohromní jaguáři, pozemní lenochod, antilopy a mnohé další druhy.

Rozsah této události byl celosvětový. Sibiřští mamuti vyhynuli ve stejnou dobu jako velcí evropští nosorožci, aljaští mastodonti, sibiřští bizoni, asijští sloni a američtí velbloudi. Je jasné že příčiny těchto vyhynutí musí být stejné pro obě polokoule a také že nešlo o postupný proces. „Postupné zalednění“ by nezpůsobilo vyhynutí, protože všechna zvířata by jednoduše migrovala ze lepšimi pastvinami. Dívíme se na nečekanou událost nekontrolovatelného násilí. [Leonard, R. Cedric, Appendix A v „A Geological Study of the Mid-Atlantic Ridge“, Special Paper No. 1 (Bethany: Cowen Publishing 1979)]

Jinými slovy před 12 000 lety, v období na které jsme již narazili a se kterým se opět setkáme znovu a znovu, došlo k něčemu hrůznému: tak hrůznému, že během jednoho dne málem došlo k vyhubení všeho živého.

Harold P. Lippman přiznává, že množství fosílií a klů v sibiřském permafrostu představuje „nepřekonatelnou potíž“ pro princip aktualismu [tj. předpoklad, že předvěké děje se nelišily kvalitativně od dnešních], protože žádný postupný proces nemůže zapříčinit uchování desíteky tisíc klů a jedinců v celku, „i kdyby zemřeli v zimě.“ [Lippman, Harold E., „Frozen Mammoths„, Physical Geology, (New York 1969)] To platí obzlvášť když má mnoho jedinců v žaludku nestrávené tráviny a listy. Geolog pleistocénu William R. Farrand z Lamont-Doherty Geological Observatory, který se staví proti katastrofismu v jakékoliv podobě, uvádí: „Jejich náhlou smrt zle odvodit od statnosti zvířat a jejich plných žaludků … v době úmrtí byla zvířata statná a zdravá.“ [Farrand, William R., „Frozen Mammoths and Modern Geology“, Science, Vol. 133, No. 3455, March 17, 1961]

Bohužel Zdá se že i navzdory tomuto přiznání není tento nebohý pán schopný postavit se realitě celosvětové katastrofy, v podobě milionů kostí celosvětově zasazených právě na konci pleistocénu. Hibben shrnul celou situaci v jednom prohlášení: „Období pleistocénu skončilo smrtí. Nejednalo se o běžné vyhynutí nejasného geologického období, které vyšumělo v nejasném konci. Tato smrt byla katastrofická a úplná.“ [Hibben, op. cit.]

Závěr je opět takový, že na konci doby ledové, vyhynutí v pleistocénu, mladého paleolitu, závěrečného období paleolitu, na konci „vlády bohů“, před zhruba 12 000 lety skončilo vše globální katastrofou. [The Secret History of the World]

Jedná se o událost, kterou Firestone, West a Warwick-Smith probírají v jejich již zmiňované knize The Cycle of Cosmic Catastrophes: Flood, Fire, and Famine in the History of Civilization.

Ale pakliže jsou předchozí údaje jsou výsledek popisované katastrofy, jak by potom mohla vypadat samotná katastrofa? Následující odstavec je zhuštěná a upravená kapitola 11 z knihy Firestonea, Westa a Warwich-Smithe:

Vše začne s metority, které jako kapky deště začnou padat, pár tady, pár tam. Možná několik narazí do Slunce, což vyvolá velké sluneční erupce. Sluneční erupce způsobí barevné aurory i na denním nebi. Potom přijde den kdy dorazí komety. Od obzoru k obzoru každou sekundu se zvětšující, vlétnou do atmosféry a rozzáří se jasněji než Slunce.

Zahřáté na ohromnou teplotu při průchodu atmosférou, se smrtonosný roj během výbuchu rozpadne na tisíce kusů velikosti hor a mračna proudícího ledového prachu. Menší kusy vybuchly vysoko v atmosféře, při kterých mnohočetné výbuchy zbarvily nebe do oranžova a červena.

Největší kometa potom prorazila led, který pokrýval část severní polokoule, na místě kde je dnes Hudsonův záliv. Další komety dopadly do jezera Michigan, do Kanady, na Sibiř a Evropu. Následoval úder pozemní tlakové vlny, které po deset minut v ohromných rotujících vlnách a záchvěvech divoce otřásala zemí. Pukala zem, stromy se otřásaly a padaly, a řeky a potoky se ztrácely v rozpraskané zemi.

Několik sekund po dopadu, uhání vzduchová vlna přehřátého vzduchu napříč krajinou, rychlostí přesahující 1 000 mil za hodinu, vytrhává ze země stromy které vrhá do vzduchu, vytrhává z úbočí kameny, během okamžiku sežehla rostliny, zvířata a zemi včetně lidí, kteří stáli v cestě. Jediné živé bytosti které přežily, se musely skrývat v podzemí nebo pod vodou.

Napříč horní částí Severní Ameriky a Evropy vyrazila obrovská energie několikanásobných dopadů skupinu neustále rostoucích, obrovských, překrývajících se bublin, které vytlačily atmosféru a uvnitř vytvořily téměř vakuum. Jak bublina postupuje padá tlak vzduchu, což ztěžuje dýchání. Za postupujícím okrajem bubliny je Země zbavena ochranného atmosferickhého štítu. Výbuch katapultoval do všech směrů malá, skrz řídký vzduch rychle se pohybující zrníčka. Některá zasáhla stromy, rostliny a zvířata, zatímco další vystřelila nahoru, aby zpět dolů padala neuvěřitelnou rychlostí, protože v jim v pádu nebránila žádná atmosféra která by pád zpomalila. Ve stejný moment byla oblast ozářena silnou vesmírnou radiací. Zvířata a lidé v důsledku ozáření na místě zemřela. Neživé předměty vypadaly jakoby oživly, neboť se pod náporem bombardování tříštily a třásly.

Když se posun tlakové vlny směrem ven zastavil, začalo vakuum strhávat vzduch zpět. Jakmile se začala roztažená atmosféra řítit zpět směrem k místu dopadu, došlo ke zhroucení bubliny, při kterém byl rychlostí tornadá vcucnuty do běla rozžhavené plyny a prach, který byly odvedeny směrem nahoru a pryč od země. Část prachu unikla z atmosféry, zatímco zbytek se jako červený hřib rozprostřel směrem ven, který se rozprostřel na vzdálenost tisíců mil po vrchní atmosfére, zastínil Slunce a zahalil Zem do tmy.

Příliš těžký prach a suť začaly dopadat zpět na zem. Protože výbuch vše rozžhavil na extrémní teploty, žhnulo to podobně jako láva. Kusy dopadly na pevninský ledový příkrov a okamžitě rozpustily nesčíslné galony vody, které z ledu stékaly všemi směry a způsobovaly záplavy.

Ohromný tah vzhůru uvnitř duté bubliny, vytvořil podobně silný tah ledového výškového vzduchu směrem dolů, s rychlostí stovek mil za hodinu. Klesající proud vzduchu s teplotou 150 stupňů fahrenheita pod nulou narazil na zem a od místa výbuchu se rozlil všemi směry, čímž v mřiku zmrazil vše čeho se dotkl. Kvílící ledový náraz proměnil stromy a rostliny v křehké ledové sochy, a mastodonty a mamuty s potravou v tlamách, které byly objeveny ještě zmražené na Sibiři. okamžitě zmrazil.

Prudké teplotní výkyvy znamenaly konec milionů rostlin a zvířat… ale zkáza pouze začínala.

Dopad tělesa spolu s tlakovými vlnami vyvolal, podél dosavadních zlomů od Karolíny po Kalifornii, ohromná zemětřesení, zatímco otřesy probudily nečinné sopky od Islandu až po Tichý oceán. Vybuchovaly divoce, chrlily do krajiny horkou lávu, včetně zhoubných plynů, což přispělo k již husté cloně skrývající oblohu.

Dopady, tlakové vlny a erupce odstartovaly tisíce požárů, které se šířily všude kde mělo co hořet, některé hořely i několik dní. Rychle se pohybující, větrem hnané požáry vytvořily rotující jazyky burácejících plamenů, které se kroutily až do výšky tisíců stop a podobné peklo se prohnalo přes lesy rychleji než ptáci a zvířata mohli utíkat. Burácení ohně otřásalo zemí a prudký žár roztrhával stromy na kusy jako výbušnina, kameny vybuchovaly jako granáty a k výbuchům páry docházelo všude tam, kde se rychle pohybující oheň přehnal přes zamrzlá jezírka a říčky. Když požáry konečně vyhořely, kromě kouřících pařezů a dřevěného uhlí rozházeného napříč světadíly, nezbylo téměř nic.

Jedovaté výpary v atmosféře padaly zpět na zem jako jedovatý déšť. Na některých místech byl vzduch tak toxický a s tak malým obsahem kyslíku, že nestačil k životu.

Náraz v Hudsonově zálivu vyhodil do vzduchu 200 000 mil krychlových ledovce a vyvrhl ledové úlomky, které následovaly úlomky komety, po celém světadílu. Déšť do běla rozžhavených úlomků a kusů kouřícího ledu dopadaly na většinu Severní Ameriky, Evropy a Asie. Ohromné, nízko letící shluky úlomků dopadly během několika minut do oblasti států Jižní a Severní Karolíny (Carolinas) a podél východního pobřeží, kde vybuchly jako ohnivé koule a vytvořily Carolina Bays, kterých je více než 500 000. Další úlomky vybuchly nad pláněmi Nebrasky a na území od Kansasu až po Arizonu.

© Fairchild Aerial Suerveys for the Ocean Forrest Company
Letecký pohled na některé z Carolina Bays pořízený v r. 1930

Malé i velké kusy letícího ledu a úlomků dopadaly od Atlantiku až po Tichý oceán, od Mexického zálivu po Arktidu, od Evropy po Asii a dokonce i v Africe. Více než jedna čtvrtina planety byla obklíčena.

Ale i to nebylo vše.

Náraz do ledovce v Hudsonově zálivu poslal rychle tekoucí roztátou vodu pod ledovec. Vlny zvedly a odplavíly velké kusy ledu, což způsobilo že ohromné kusy ledu klouzaly na jih podél stovek mil ledového pole. Pohybovaly se skoro stejnou rychlostí která odpovídá nejrychlejšímu běhu koně, kusy ledu si prorážely cestu skrz lesy a odlamovaly stromy.

I oceány se staly terčem. Tisíce ledových kusů a oblaka polotekuté vody narazily do Atlantiku a vybuchly s obrovskými detonacemi. Opakované otřesy vyvolaly u pobřeží Karolín a Virgínie ohromné podvodní sesuvy, které rozpohybovaly tisíce kubických mil bahna. Bahno rozpoutalo 1000 stop vysokou vlnu, která rychlostí 500 mil za hodinu uháněla směrem k Evropě a Africe.

Vlna, 1000 stop vysoká s rychlostí 400 mil za hodinu, po devíti hodinách narazila [do Evropy], a pravděpodobně sebou odnesla některé z těch, kteří přežili první výbuch. Vlna se rozlila stovky mil do vnitrozemí, zdevastovala vše co jí stálo v cestě. Vše živé na pobřeží bylo okamžitě mrtvé.

Protože došla pohybová energie, vířící voda se na chvíli zastavila, aby znovu začala uhánět k pobřeží a brala sebou otlučené ostatky rostlin a zvířat. Vzdouvání vyvolalo v Evropě a Africe další sesuvy půdy a vyslalo další obrvlny zpět k Severní a Jižní Americe. Vlny vysoké 100 stop zasáhly míle a míle pobřeží, vyvolaly další vlnu tsunami, která opět narazila do Evropy a Afriky. Ale na zničení mnoho nezbylo.

Zmrzlý vzduch a stoupající vodní výpary, se během několika minut po dopadu spojily, vytvořily husté sněžení a déšť, které sahaly daleko na jih až k Mexiku, Karibiku a severní Africe. Na jihu se sníh proměnil v déšť a na severní polokouli celé měsíce hustě pršelo, liják plný smrtelné kontaminované vody. Kdokoliv kdo měl štěstí a přežil, byl nyní potencionální obětí pro kyseliny, toxické kovy, kyanid formaldehydu a arzeniku, kombinace která mnohé zabila a zbytek vážně nemocněl.

Voda z ledovců měla další následky: zalila severní Atlantik a vypnula dopravníkový pás oceánu, který severnímu podnebí dodával teplou vodu. Jakmile došlo k přerušení, dohromady s mračny prachu stínící Slunce, začala teplota rychle klesat. Během několika dnů či týdnů po dopadu, se pevninská teplota propadla pod bod mrazu a brutální chlad doby ledové se opět šířil krajinou, aby zůstal dalších tisíc let.

A ke všemu došlo během okamžiku, v době kratší než trvá uvaření jídla nebo napsání emailu.

© n/a

Dinosaurus před 65 miliony let a jeho konec: jsme další na řadě?

Samozřejmě si všimnete, že „před 12 000 lety“ je jen hrubý odhad, protože některá data z výzkůmů udávají stáří až 14 000 let, zatímco jiná 10 000 let. Protože zvažujeme existenci 3600 let dlouhého cyklického roje komet, mohlo by takové rozmezí zahrnovat i víc než jednu událost. Ale je důležité mít na paměti, že k hlavní události údajně došlo během jednoho dne a na základě vědeckých údajů, které shromáždil Firestone et al, že se, od doby kdy se objevil moderní Homo Sapiens, jednalo o jednu z nejhrůznějších událostí na planetě Zemi.

Proč neustále odkazuji na cyklus dlouhý 3600 let? No, kromě toho že byl vyložen v kontextu Cassiopaean experimentu, se zdá že toto 3600 let dlouhé období, bylo pro některé pradávné lidi natolik důležité, aby se stalo základem jejich matematiky.

Sumerové okolo roku 3200 př. Kr. vynalezli svůj číselný záznamový systém, ve kterém přiřadili zvláštní grafické symboly jednotkám 1, 10, 60, 600, 3600. To znamená že Sumeřané nepočítali v desítkách, stovkách a tisících, ale raději si za základ zvolili 60, spojovali věci do šedesátek a násobili mocninou šedesáti.

Naše civilizace využívá pozůstatky základu 60 v tom, jak počítáme čas v hodinách, minutách a sekundách, a v stupních kruhu.

Šedesátka sloužící jako základ číselného systému je vysoké číslo. Je to náročné na paměť, protože vyžaduje znát šedesát různých znaků (slov) které vyjadřují čísla od 1 do 60. Sumerové se s tím vypořádali tak, že používali 10 jako spojku mezi různými šedesátkovými řádovými hodnotami: 1, 60, 602, 603 atd. Slovo pro 60, geš, je stejné jako slovo pro jednotu. Číslo 60 představovalo určitou úroveň, nad kterou násobky od 60 do 600 byly vyjádřeny pomocí 60 jako nové jednotky. Když se dostali k 600, pracovali s další úrovní jako s další jednotkou s násobky až do 3000. Číslu 3600, nebo šedesát šedesátek, bylo přiřazeno nové jméno: šár, které se opět stalo novou jednotkou.

Je proto záhadou, proč Sumerové použili číslo 60 – a jeho násobky 60 X 60 – ve svém systému číslování?

Zecariah Sitchin věřil, že to bylo proto že ve sluneční soustavě existovala 10 planeta, jejíž oběh trval 3600 let, a že Sumerové založili svůj systém číslování na cyklu této události. Ale důkazů pro 10 planetu – v podobě planety – a jeho související myšlenky je velmi málo, zatímco důkazů o ostřelování Země spoustou kometárních úlomků roste každým dnem. Při zkoumání prokázaných dat není nutné být géniem k tomu, aby nám došlo že pokud existuje něco, co se vrací každých 3600 let, je pravděpodobnější že půjde o roj vesmírných těles než 10 planetu.

A to je špatná zpráva.

© Dartmouth, Classics Department

Santorino, východní pohled na okraji kráteru poblíž sopky Nea Kammeni směrem k Phiri

KOMETY A KATASTROFY V DOBĚ BRONZOVÉ

Velké civilizace našeho světa v určítém bodě naší historie, jak se zdá, z ničeho nic zkolabovaly. Akkadská říše v Mezopotámii, Stará říše v Egyptě, ranná civilizace doby bronzové v Izraeli, Anatolii a Řecku, včetně civilizace kutury poříčí Indu v Indii, civilizace Hilmand v Afghánistánu a kultura Hongšan v Číně – první městská civilizace světa – všechny padly zhruba ve stejnou dobu. V rámci archeologického času katastrofa krátce poté zasáhla Mykéňany v Řecku, Chetity v Anatolii, egyptskou Novou říši, Izrael pozdní doby bronzové a dynastie Šang v Číně.

Důvody pro tyto rozsáhlé a patrně ve stejnou dobu probíhající katastrofy, kryjící se se změnami uvnitř kultur a společnostech na jiných místech, např. v Británii – jsou dlouhou dobu fascinující záhadou. Mezi tradiční odpovědi patří války, hladomor a nejnovější ‚systémový kolaps‘, ale zřejmá absence přímých archeologických nebo písemných důkazů o příčinách, na rozdíl od účinků, dovedlo mnohé archeology a historiky resignovaně připustit, že nemůže být nalezena žádná definitivní odpověď.

Před několik desetiletími přešel hon po stopách do rukou přírodovědců. Zaměřeni na první řadu kolapsů během doby bronzové, začali vědci nacházet řadu důkazů, které nasvědčovaly tomu, že prvotní přičinou byly spíš přírodní příčiny než lidská činnost. Začalo se mluvit o změně klimatu, sopečné činnosti a zemetřesení, v některých případech se něco z těchto výzkůmů nyní dostalo do standardních historických popisů této doby.

Nicméně shoda nikdy nebyla. Někteří výzkumníci preferovali jeden druh přírodní příčiny, jíní další, zatímco potíž přetrvávala, tedy že neexistovalo jedno vysvětlení, které by vysvětlovalo všechny důkazy.

Nicméně během posledních zhruba 15 let, se však začalo hodně diskutovat o novém druhu ‚přírodní katastrofy‘ a mnoho badatelů ji začíná považovat za jednu z nejpravděpodobnějších vysvětlení pro rozsáhlou a patrně ve stejnou dobu probíhající kulturní kolaps, a to nejen během doby bronzové, ale i dalších období. Novou teorii podporují převážně astronomové a mezi archeology je stále téměř neznámá (několik světlý výjimek tvoří dendrochronolog prof. Mike Bailie z Queen’s University, Belfast a Dr. Euan MacKie z Glasgow University). Nová myšlenka spočívá v tom, že tyto ohromné kulturní katastrofy byly způsobeny dopadem komet nebo jiným typem vesmírných úlomků na Zem. […]

Co však způsobilo zemětřesení, erupce, příbojové vlny, požáry a klimatické změny? Ke konci 70. let začali britští astronomové Victor Clube a Bill Napier z Oxford University zkoumat jako hlavní příčinu dopady komet. Následně v roce 1980 publikoval Luis Alvarez, fyzik s Nobelovou cenou, spolu se svými kolegy slavný článek v časopisu Science, ve kterém argumentovali, že vyhynutí dinosaurů zapříčinila srážka s vesmírným tělesem. Ukázal že velké množství prvku iridia, nacházejícího se v geologických vrstvách z doby zhruba před 65 miliony let, pochází z vesmíru.

Alvarezův článek měl ohromný vliv a dal podnět k dalšímu výzkumu např. u britských astronomů jako Clube a Napier, prof. Mark Bailey z Armagh Observatory, Duncan Steel z Spaceguard Australia a nejznámějšího britského astronoma Sira Freda Hoylea. Každý z nich podporuje teorii kometárního dopadu a dohromady tvoří neoficiální skupinu, která je známá pod názvem British School of Coherent Catastophism. [Britská škola souvislého katastrofismu][…]

Představa těchto vědců obnáší kometární úlomky, které se opakovaně střetávají se Zemí. Víme že každý den pronikají atmosférou malé kousky vesmírné hmoty, jejich dopad je však zanedbatelný. Příležitostně však dopadnou na Zem vesmírné úlomky, které měří v rozmezí od jednoho až do několika stovek metrů, a právě ty mohou mít katastfické následky pro náš ekologický systém, prostřednictvím megatunových výbuchů ohnivých koulí, které na povrchu zemském záplavami, jako důsledek přílivových vln (pokud úlomky dopadnou do moře), prudkými požáry a seizmickým nařušením ničí přírodní a kulturní krajinu,

V závislosti na fyzických vlastnostech mohou asteroidy nebo komety, které proniknou atmosférou, buď narazit do zemského povrchu a zanechat dopadový kráter, jakým je například dobře známý Barringerův kráter v Arizoně, vyhloubený železným asteroidem před zhruba 50 000 lety. Po celém světě je alespoň deset dopadových kráterů, které se datují z doby po poslední době ledové, a alespoň sedm z nich se datuje okolo 3 tisíciletí před. Kr.: doba rozsáhlého kolapsu ranné doby bronzové (ke kterým nedošlo na Blízkém východě).

Nebo se může stát, že komety a asteroidy vybuchnou ve vzduchu. Nedávným příkladem je takzvaná Tunguzská událost, ke které došlo v roce 1908nad Sibiří poté, kdy kamenný bolid vybuchl zhruba 5km nad zemí a výbuchy ohnivých koulí zcela zdevastoval plochu o rozloze zhruba 2000km. I když se předpokládá, že vesmírné těleso měřilo pouze 60 metrů, přesto mělo dopadovou energii okolo 20 až 40 megatun, což je třikrát větší než v případě kráteru v Arizoně (15 megatun), a rovná se výbuchu zhruba 2000 tisíc atomových bomb v Hirošimě, a to i přesto že nedošlo ke skutečnému dopadu na Zem. […]

Až donedávna byl hlavní proud v astronomii velmi kritický vůči Clubeově a Napierově hypotéze obrovské komety. Nicméně náraz Shoemaker-Levy 9 do Jupiteru v roce 1994, vedl ke přehodnocení postojů. Kometa, kterou pozorovaly obzervatoře na celém světě, se rozlomila na 20 částí a narazila v rozmezí několika dnů do různých částí planety. Není ani třeba zmíňovat, že podobný dopad na Zemi by byl ničivý.

Na základě současných poznatků, dochází k událostí podobné Tunguzsce zhruba každých 100 let. Není proto za vlasy přitažené předpokládat, že super Tunguzska se může stát každých 2000, 3000 nebo 5000 let, schopna odstartovat ekologickou krizi na kontinentální nebo dokonce globální úrovni. V minulosti požadovali skeptici důkazy v podobě kráteru předtím, než by uznaly argument vesmírného dopadu, ale v současné době bylo přijato, že pro katastrofické následky není třeba kráter. Pro vědu je problém v tom, že při události typu Tunguzska na místě nezůstanou žádné přímé důkazy. Prokázat, že k něčemu podobnému došlo v daleké minulosti, může být nemožné.

Rozsah ve kterém byly dopady komet v minulosti zodpovědné za kolaps civilizace, kulturní změnu, dokonce vývoj náboženství musí zůstat hypotézou. Ale vhledem k astronomickým, geologickým a archeologickým důkazům, by hypotéza ‘velké komety‘ neměla být archeology ihned zamítána. [Dr Benny J Peiser: BRITISH ARCHAEOLOGY, December 1997, No 30, pp. 6-7. Dr Benny J Peiser je historik a antropolog na Liverpool John Moores University. S Markem Baileyem a Trevorem Palmerem je redaktorem „Natural Catastrophes during Bronze Age Civilisations“ [Přírodní katastrofy během civilizace doby bronzové](Oxford: British Archaeological Reports, v přípravě)]

Mezi mnohé průvodní jevy, které doprovázejí dopad komet, patří zemětřesení, tsunami a sopečné erupce. Jako náhodou došlo během kolapsu civilizací doby bronzové k jedné závažné sopečné udáostí, která je pro nás zdroj pevně stanoveného data: výbuch Théry. Nedávné nové poznatky publikované v dubna 2006 v časopisu Science, stanoví s 95% přesností datum erupce do období mezi 1627 a 1600 př. Kr. To samozřejmě odmítá mnoho archeologů, protože během celé své kariéry datovali věci podle Bible, a opravdu je to štve, protože jim došlo že se honili za iluzí.

© n/a

Vyobrazení komety před dopadem na Mars

Yoshiyuki Fujii a Okitsugu Watanabe dokazují, že „uprostřed holocénu mohlo na jižní polokouli dojít k rozsáhlým změnám v životním prostředí.“ [Microparticle Concentration And Electrical Conductivity of A 700 m Ice Core from Mizuho Station Antarctic, publikováno v Annals of Glaciology (1-, 1988) pp. 38-42] (Během posledních 10 000 let). Jejich hloubkové profily koncentrace mikročástic, elektrické vodivosti a kyslíku 18 okolo 1600 př. Kr., vykazují nárůst u každého z těchto prvků. Důkazy ukazují že ničivá událost spadá do určeného období, ale s „ohromným výkyvem“ okolo 1600 př. Kr.

Podobné důkazy existují pro 5200 př. Kr. Toto období vykazuje sice méně závažné, avšak podobné klimatické stresy. Profil kyslíku 18 je blízko normálu, ale je tu viditelný pruh sopečného prachu. Datování tohoto segmentu není již tak blízko, protože je jasné že podobný cyklus nikdo ve skutečnosti nehledá, ale vypadá to že sopečný prach odpovídá prachovému pruhu z jádra Byrd station. [ cf. G. Cope Schellhorn, Ph.D.:Evidence of Cyclical Earth Changes, z When Men are Gods] V článku v Nature z listopadu 1980, C. U. Hammer, H. B. Clausen a Dansgaard datují ničivou událost z ledového jádra Camp Century do období 5470 př. Kr. +/- 120 let. To se přibližuje k údajné erupcí Hekly, která byla radioaktivně datována na 5450 př. Kr. +/- 190 let. V těchto segmentech jádra je dost vysoký signál kyselosti, což nasvědčuje vysokou úroveň sopečné činnosti – a opět na hranici cyklu dlouhého 3600.

Usuzuje se, že tento cyklus nebyl objeven kvůli dlouhodobým následkům, např. ochalzující se klima, a fakt, že v závislosti na jednotlivé dynamické působení uvnitř sluneční soustavy během každé ničivé události, má každý cyklus větší nebo menší dopad na Zem.

Je jasné že každých 3600 let se něco děje, což lze vidět v ledových jádrech, a tato událost má schopnost odstartovat dlouhé období světových změn, které přesahují běžné geologické a klimatologé změny podle principu aktualismu.

Když se podíváme dál: Michel R. Legrand a Robert J. Delmas z Laboratorie de Glaciologie et Geophysique de l’Environment publikovali článek „Soluble Impurities in Four Antarctic Ice Cores Over the Last 30 000 Years [Rozpustné nečistoty ve čtyřech antarktických ledových jádrech z období posledních 30 000 let] [Annals of Glaciology (10, 1988, pp 116-120)], ve kterém graficky znázornily variace kyslíku 18 a iontové komponenty NA, NH 4 a Ca2 a H a Cl a NO3 a SO4. Časové měřítko pro každou úroveň iontového komponentu, včetně úrovně O 18, je 30 000 let do minulosti. Graf ukazuje korelace pro výkyvy v letech 5200 př. Kr., 8800 př. Kr., 12 400 př. Kr., zhruba 16 000 př. Kr., zhruba 19 600 př. Kr. Každé z těchto dat bylo obdobím s výrazným geologickým stresem.

Když se díváme na data a vezmeme v úvahu přiznané nepřesnosti v datování (některá rozmezí dat mohou mít při měření odchylku 100 let v obou směrech, přestože výkyvy mohou být ve skutečnosti pravidelné a rytmické) blížších dat, včetně odchylky v rozmezí 3 až 600 let u starších dat – obzvlášť když si uvědomíme že se jedná o obecné analýzy a nikdo skutečně nehledal nic specifického – jenom si řekli „jé! podívejte na tu zvlněnou čáru – potom zjistíme, že ledová jádra z jižní polokoule ne vždy zaznamenala to samé co jádra na severní polokouli. Událost ke které došlo 1628 př. Kr. a která doslova nabourala letorosty na severní polokouli, není v antarktických ledových jádrech, co se týče sopečné činnosti prakticky vidět. Ale severní jádra odhalují aktivitu, která začala okolo 1644 př. Kr.

Důkazy pro událost v roce 5200 př. Kr. jsou silná v jádru Dome C. Událost z období 8800 př. Kr. je dobře vyznačena – vlastně se zdá být nejsilnější ze všech. Nezapomeňte že se to stalo před 10 800 lety – tedy přesně v rozmezí, které zaznamenal Hérodotos a Platón. Variace v izotopu kyslíku 18 je partná, nárůst mořské soli, zvýšená hladina Cl a Cl/Na. U SO4 a H je vidět extrémní skok a ukazuje na rozsáhlou sopečnou činnost – v té době na Zemi probíhaly ohromné změny, které byly zaznamenány v klimatu, oceánech a uchovány v ledu.

Událost v roce 12 400 př. Kr. je v ledových jádrech opět etrémně výrazná. Grafy ukazují rychlé a rozsáhlé změny, včetně konce Wisconsinské doby ledové. Je vidět velká změna v izotopu kyslíku 18, včetně nárůstu Na a velmi zřetelného nárůstu Ca, SO4 a H.

Není vůbec žádných pochyb, že došlo k události Santorin. Signál kyseliny v ledovém jádru je velmi silný. To znamená, že je jen málo pochybností o tom co se stalo. V době, se začátkem v roce 1644, došlo k něčemu velmi zvláštnímu a specifickému, což vyvrcholilo v ohromném kataklyzmatu a zdá se, že to převálcovalo celou egejskou a anatolskou oblast a zanechalo stopy které nelze přehlédnout. Tedy které nemůže přehlédnout nikdo, kromě egyptologů a jejich příbuzných.

Napříč celým středomořím existovala království a kultury, které udržovaly styky a obchodovaly. Během čtení četných knih o každém regionu, napsanými různými experty na každou kulturu, se člověk znovu a znovu setkává s faktem, že v archeologickém a historickém záznamu bylo zaznamenáno ničivé období. A z nějakého důvodu není možné připustit, aby podobná událost v jedné oblasti, mohla být spojena s podobnou událostí v jiné oblasti. Myšlenka, že veškerá ničivé události v jednom obecném časovém období, mohou probíhat současně, nemůže být zvažována, protože by to narušilo pečlivě vybudovaný časový sled, který je postaven na nekonečné tetrafyloctomii. [Štěpení vlasu na čtyři části, pojmenováno Umbertem Ecem v knize Foucault’s Pendulum].

Claude Shaefferovo ve své knize Stratigraphic Comparée et Chronologie de l’Asie Occidentale, [London, Oxford University Press, 1948] na základě celoživotního archeologického hledání navrhuje, že konec Střední říše v Egyptě způsobila ohromná přírodní katastrofa, která ohněm a zemětřesením také zdevastovala téměr každou obývanou oblast na Krétě, Kypru, Kavkazu, Sýrii, Palestině, Persii a Malé Asii obecně. Tomu říkám sakra velká „místní událost.“ Je proto pouze logické usoudit, že událost Santorin a událost na konci střední doby bronzové jsou jedna a ta samá.

A bylo to o něco víc než před 3600 lety.

Jinými slovy, máme zpoždění.

Nyní se vraťme k tomu, co jsem dříve zmínila o tom, že se nacházíme uprostřed 26 milionů let dlouheho oběhu druhého slunce. My skutečně nemáme ponětí o tom, kde teoretický neřád může být, nebo k čemu se chystá, ale máme některé stopy. Ale první otázka kterou chceme položit je, jaký je vztah mezi doprovodnou hvězdou – Nemesis – a vyhynutím? Jak může hvězda, která je tak daleko od sluneční soustavy, ovlivnit dění na třetím kámeni od Slunce?

Daleko za oběžnou dráhou Pluta leží Oortův oblak.

© n/a

Oortův oblak

Oortův oblak, řidčeji nazývaný Őpik-Oortův oblak, je předpokládaný kulovitý oblak komet, který se nachází zhruba 50 000 až 100 000 AU od Slunce. To je přibližně 2000 větší vzdálenost než mezi Sluncem a Plutem, nebo zhruba jeden světelný rok, téměř čtvrtina vzdálenosti mezi Sluncem a nejbližší hvězdou Proximou Centauri.

Klikněte na obrázek a prostudujte si větší formát. Sluneční soustava je unvnitř tohoto oblaku, který se skládá z miliard komet. Představte si co by se stalo, kdyby hvězda proletěla oblakem a vyrazila komety stejným způsobem, jakým koule odrazí po nárazu kuželky do všech stran. Dále si představte skupinu komet, které míří k centru oblaku, k našemu Slunci a její sluneční soustavě. Protože je Slunce v okolí největším tělesem, bude bodem přitažlivosti. Komety z blížícího se mračna budou vtažena na oběžnou dráhu okolo Slunce.

I když žádné přímé pozorování podobného oblaku nebyla učiněna, věří se že je zdrojem většiny nebo všech komet, které vstupují do vnitřní sluneční soustavy (některé krátkodobé kemety mohou pocházet z Kuiperova pásu), což výchází z pozorování oběžných drah komet.

Zatím bylo objeven pouze jedno těleso, které by mohlo potencionálně pocházet z Oortova oblaku: 90377 Sedna. S proměnlivou oběžnou dráhou ve vzdálenosti zhruba mezi 76 až 928 AU, je mnohem blíž než se očekávalo a může patřit do ‘vnitřního‘ Oorotva oblaku. Pokud Sedna opravdu patří do Oortova oblaku, může to znamenat, že je Oortův oblak hustší, a také blíže ke Slunci, než se předpokládalo.

Tudíž máme mechanizmus, který by hypoteticky mohl vypálit roj komet směrem do sluneční soustavy. Oběžná dráha navrhovaného binárního dvojčete našeho Slunce, se shoduje s cykly hromadného vyhynutí na Zemi. Ale je to stále domněnka. A co je důležitější, mohli byste se zeptat, že i v případě kdy uznáme vysokou pravděpodobnost tomu, že je naše domněka pravdivá, pokud tyto cykly probíhají jednou za 26 milionů let, jaké důkazy máme o tom, že žijeme v jednom z, řekněme, nešťastných období?

Jedním důsledkem teorie Nemesis je, že se temný společník může v době, kdy bude nejblíž Slunci, objevit na nebi jako druhé slunce. Existují nějaké důkazy, které by nasvědčovaly tomu, že lidé někdy viděli „druhé slunce“?

Sara J. Schechner ve své knize Comets and Popular Culture and the Birth of Modern Cosmology [Komety, lidová kutura a zrod moderní kosmologie] píše:

Na slunečné rozpoložení počasí během korunovace (Karla II) se pohlíželo jako na naplnění proroctví. V roce 1630 během Charlesova narození, se na nebi údajně objevila polední hvězda nebo druhé slunce. […]

Aurelian Cook v Titus Britannicus vysvětloval význam události: ‚Jakmile narozen, Nebesa si jeho všimla, a pohlížela na něho hvězdou, objevivší se navzdory Slunci v poledne….‘

Pro Cooka zjevení druhého slunce znamenalo, že Charles panoval s boží milostí. Navíc bylo načasování Charlesova vstupu do Londýna na den jeho narození politicky vykalkulované, aby se naplnilo co bylo předpovězeno při jeho narození. Abrahám Cowley, básník, diplomat a dvorní zvěd napsal: ‚Žádná hvězda mezi vámi všemi, myslím, nedala takovou ráznou podporu, jako před třiceti lety, během Charlesova zrodu, což stalo se vzdor hrdému polednímu světlu Slunce, jeho budoucí sláva, tento rok napřed ukázána.

Edward Matthew věnoval celou knihu naplněnému proroctví, podle kterého byl Charles „ustanoven stát se nejmocnějším monarchou ve Vesmiru…“

Na Charlesův návrat se pohlíželo jako na znovuzrození Anglie, proto byl náležitě zaznamenán speciální listinou v zákoníku, která prohlašovala že 29. květen byl nejpamátnějším dnem narození, nejen pro narození jeho veličenstva jako muže a prince, ale rovněž jako skutečného Krále…

No rozhodně se zdá, že to odpovídá: před 377 lety se objevilo druhé slunce a nikdo, pokud vím, tento úkaz nespojil ani s kometou nebo supernovou. Je zajímavé že třicet let poté bylo pozorováno několik komet.

Ale 17. století se proslavilo další anomálií, ve které figurovalo naše Slunce: Maunderovo minimum. Mezi lety 1645 a 1715 setrvalo naše Slunce ve stavu solárního minima:

V jednom 30 let dlouhém období během Maunderova minima astronomové například pozorovali pouze asi 50 slunečních skrvn, v porovnání s typickými 40 000 – 50 000 skrvnami. Maunderovo minimum odpovídalo středu – a nejchladnější části – takzvané malé doby ledové, během které byly Evropa a Severní Amerika, a možná i větší část zbytku světa, vystaveny velmi studeným zimám. Nedávno publikovaný výzkum naznačuje, že se uprostřed Maunderova minima zpomalila rotace Slunce (1666-1700). [1] Na naší současné úrovni chápání solární fyziky znamená větší a pomalejší Slunce chladnější Slunce, které Zemi dodává méně tepla.

Možná že velké přiblížení, z astronomického pohledu, našeho tmavého slunce, způsobilo útlum. Nižší sluneční aktivita během Maunderova minima dále ovlivnila množství radiace z vesmíru, která dopadala na Zem. Následná změna během tohoto období v produkci uhíku-14, zapříčinila nepřesnost při určování dat radiokarbonovým měřením, až do doby než byl vliv odhalen.

Celkově pak analýza uhlíku 14, spolu s letorosty a studiemi ledových jader naznačují, že během posledních 8000 let bylo 18 období minima slunečních skvrn. V současné době můžeme pouze spekulovat, zda tyto cykly mají vztah k našemu tmavému slunci a/nebo jeho kometárním dětem.

Zpět k naší teorii: pokud máme pravdu, potom bylo tmavé slunce pozorováno před 377 lety. Pokud opravdu šlo o druhé slunce, Nemesis, potom komety které směřují k vnitřní sluneční soustavě, by už měli být na cestě k nám. V závislosti na jejich poloze a oběžných drahách v Oortově oblaku, budou existovat různorodé skupiny – různorodé ohledně velikosti a doby příjezdu. Existují nějaké důkazy?

Třetí vydání univerzitní učebníce Exploration of the Universe [Zkoumání vesmíru] od George O. Abella, která byla vydaná v roce 1975, nás informuje, že Jupiter měl v roce 1974 9 měsíců. Píše se v ní:

Nicméně, vnějších sedm má značně excentrické oběžné dráhy, kdy některé z nich mají velkou tendenci k Jupiterově rovníku. Čtyři nejvzdálenější satelity obíhají z východu směrem na západ, což je opak pohybu většiny dalších těles sluneční soustavy. Může se jednat o bývalé malé planetky, které byly Jupiterem zachyceny. [324]

Prosím všimněte si, že Abell naznačuje, že některé Jupiterovy měsíce mohly být zachyceny jeho gravitaci.

Nyní se posuňme v čase do budoucnosti a podívejme se jaké jsou nejnovější informace o Jupiterově měsících:

Jupiter má nyní 63 satelitů. Čtyřicetsedm z nich bylo objeveno od roku 1999. Co když tam předtím nebyly?

A co Saturn? Náš text z roku 1975 nám sděluje, že Saturn má 10 satelitů. A v roce 2007? No, je jich tolik, že jeden zdroj odmítá určit přesný počet!

Nicméně když spočítáme pojmenované satelity v Timeline of discovery of solar system planets and their natural satellites [Časový přehled objevování planet sluneční soustavy a jejich satelitů] dojdeme k číslu 62, kdy 41 bylo objeveno po roce 2000 a dalších deset v 80. a 90. letech.

Směrem ven ze sluneční soustavy se dostáváme k Uranu, který měl v roce 1975 pět satelitů, dnes má 28, deset bylo objeveno v 80. letech, šest v 90. a 7 po roce 2000.

Neptun měl v roce 1975 dva satelity, dnes má 13.

Tabulka 1. Počet měsíců

Vysvětlení, které se nejčastěji používá k vysvětlení nárůstu počtu satelitů těchto planet je, že máme lepší dalekohledy. Totiž že jsme schopni se dívat dál, s většími detaily a proto můžeme najít věci, které jsme předtím nemohli vidět. Vysvětlení které dává smysl. Jeden malý problém s touto teorií je, že se „nové“ měsíce Neptunu a Uranu objevily před novými měsíci Jupitera a Saturnu. Jeden by se domníval, že silné dalekohledy které jsou schopné nalézt měsíce až u sedmé a osmé planety, by nejdříve našly ty špatně viditelně měsíce u páté a šesté.

Další možné vysvětlení, a které se daleko lépe shoduje s výskytem nových měsiců okolo Neptunu a Uranu předtím, než se objevily u Jupitera a Saturnu, je, že tyto nové měsíce, nebo některé z nich, jsou tělesa, která se na oběžnou dráhu okolo planet zachytila nedávno, totiž že byly zachyceny přitažlivostí těchto planet a odebrány z blížícího se roje komet. Nejdřív proletěli okolo oběžných drah vnějších planet, a k vnitřním planetám dorazí později.

Dále si všímáme, že často vysmívaný Immanuel Velikovsky ve své knize Worlds in Collision, uvádí časový rámec devíti let, což je čas potřebný k tomu, aby kometa urazila vzdálenost mezi Jupiterem a Zemí. Nové měsíce Jupitera začaly být objevovány na konci 90. let.

Spočítejte si to.

© Space Channel

Kapky deště padající nám na hlavu

Čímž se dostáváme k řadě místních zpráv, které dodávají slovu náraz málo metaforického významu.

V pátek 16. února publikovalo SOTT zprávu: Za divný hluk mohl být zodpovědný meteor

JIM SABIN

městský reportér

NEWARK – Ve středu okolo 9. hodiny večerní se stalo něco, co slyšelo, nebo dokonce pocítílo, mnoho lidí.

Co to bylo však může navždy zůstat záhadou.

Byl „to“ hlasitý výbuch, který byl tak silný, že byl slyšet napříč jižním a středním Ohiem, a dostatečně hlasitý aby v domech roztřásl malé předměty. Do The Advocate přicházejí hlášení od Hanoveru po Heath, od Buckeye po Granville, a NBC4 obdržela hlášení z okresů Muskingumu, Fairfieldu a Pickaway.

Dohady začínají u zemětřesení a dopadu meteoru a končí akustickým třeskem nebo něčím, co je spojené s ledem. […]

Jeff Gill z Granvillu řekl, že viděl meteor, který měl poměrně dlouhý chvost s červeným, zeleným a zlatým zbarvením. Směřoval od východu k západu a trvalo to asi tři sekundy, a když vše skončilo cítíl jak přes něj přešel akustický třesk.

„Nejdřív jsem to viděl. Byla to ta nejstrašidelnější, skvělá a hrůzná a výborná věc. Jenom vidíte dračí ocas, který uhání po nebi,“ řekl Gill, který také píše náboženský sloupek pro The Advocate. „A najednou z ničeho nic jeden velký výbuch.“ […]

Hlášení přišla od Ohia až po New Jersey.

Všimněte si přirovnání k dračímu ocasu. Mohla by pozorování meteoritů být základem pro některé ze starodávných pověstí o dracích kteří bojují na nebi? Více na toto téma je v knize Mikea Baillieho Exodus to Arthur [Od Exodu k Arturovi].

Před několika týdny, zatímco většina Spojených států sledovala XLI Super Bowl, bylo některým lidem na Středozápadě dopřán jiný druh podívané: Místní obyvatelé viděli ohnivý záblesk meteoru.

Pokud jste v něděli večer viděli jasné světlo s ohnivým ocasem padající k zemi, možná jste byli podle hlášení z Wisconsinu, Illinois a Iowy svědky menšího meteorického roje.

James T. Luedke z Riponu řekl, že v neděli mezi půl 7 a 8 hodinou večer projížděl okresem Green Lake, když zahlédl na jižním nebi „ohnivou kouli velikosti půl dolaru, která rychle padala k zemi“.

Popsal ji jako kulatou kouli s oranžovými plameny a modro-zeleným chvostem.

Kay Diederich ze St. Cloud jel s přítelem okolo 7.50 směrem z vesnice když zahlédli „ohnivou kouli“ padající k jihu.

„Skoro to vypadalo jako pád letadla,“ řekla. Její přitelkyně pracuje u záhranné služby a měla puštěný pohotovostní kanál, ale nic nebylo nahlášeno.

Předměty podle předběžné zprávy pocházely z meteoru. Většina hlášení popisovala předměty jako jasná světla s ohnivým chvostem. Podle WEAU bylo spatřeno několik předmětů, jak vybuchují při dopadu na zem. […]

Pozorování byla hlášena od Minnesoty, přes Missouri až na východě v Illinois.

Potom je tu zpráva ze 7. února 2007 ze Spojeného království: Meteor rozzářil nebe.

Rachel Pegg

The Argus

Meteor byl spatřen jak padá k Zemi.

Stalo se kolem čtvrt na 9 večer, kdy padající hvězda byla zahalena do jasných plamenů zatímco nad Hangletonem, v Hove padala k zemi. […]

A další zpráva z Turecka: Meteorit dopadl v Didim

pátek, 2. únor

Voices

POLICIE byla zahlcena telefonáty lidí z oblasti od Didimu po Bodrum poté, co na obloze slyšeli hlasitý výbuch a záblesk světla.

Přestože příslušníci nebyli schopni výsvětlit blikající zelená, žlutá a červená světla, Voices záhadu vyřešil.

Nebylo to UFO ale meteorit, který prolétaval atmosférou a dopadl v Yeşilkentu.

Vylekaný Abdullah Arıtűrk vysvětloval, že kámen v Green Park komplexu v Yeşilkent jej těsně minul, dopadl necelých deset metrů od něj a prorazil díru do země.

Policie oznámila, že ve čtvrtek (31. ledna) okolo půl 6 večer lidé z Bodrumu, Milasu a Didimu slyšeli výbuch a viděli na nebi blikající světlo.

Pan Arıtűrk řekl: „Myslel jsem že je to konec. Že přišla apokalypsa. Viděl jsem výbuch a blikající světla a ten kámen dopadl docela blízko mě. Bylo to děsivé.“

Poté co Voices řekl svůj příběh, čeká nyní pan Arıtűrk na vědce z Egejské univerzity v Izmiru, aby si meteor odnesli na podrobný rozbor.

Naštěstí nikdo nehyl meteority zraněn, ale lidé v Indii neměli takové štěstí: Tři mrtví v předpokládaném dopadu meteoritu v indickém Rádžastánu

8 únor 2007

Podle zpráv zemřeli tři lidé a další čtyři byli zraněni během záhadného výbuchu, ke kterému došlo ve čtvrtek ve vesnici v severoindickém státě Rádžastán a který podle místních způsobil meteorit.

Zpravodajská agentura IANSO uvádí, že obyvatelelé vesnice Banchola v okrsku Bundi, asi 200 kilometrů jižně od hlavního města Rádžastánu Džajpúru, uvedli, že oběti seděli se železným šrotem na poli, když z nebe spadl „předmět“ a zasáhl je.

Agentura IANS citovala bundského politistu, který prohlásil: „Celá událost se vyšetřuje. Víme že došlo k výbuchu, ale vzhledem k rozměrům kráteru to nevypadá, že k tomu došlo v důsledku meteoritu“.

Řekl že kráter měl v průměr jen 8-10 palců a hloubku dva palce. Přislušník dále uvedl, že vyšetřovací skupina ze státní soudní laboratoře v Džaipúru na místě shromažďovala důkazy.

Dálší byl meteorit který nedávno spadl na dům v New Jersey, kde se zaklínil ve stěně: Meteorit pravděpodobně proletěl střechou v New Jersey

Chris Newmarker

Associated Press

vydáno: 4.leden 2007

OKRES FREEHOLD, N. J. (AP) – Úřady se snaží identifikovat záhadný kovový předmět, který ve východní New Jersey proletěl střechou domu.

V úterý večer nebyl nikdo zraněn poté, co předmět velikosti golfového míčku, který vážil tolik co plechovka s polévkou, zasáhl dům a zaklínil se ve stěně.

© Associated Press

Federální činitelé vyslaní na místo řekli, že předmět nepochází z letadla.

Předmět s drsným povrchem a kovovým leskem byl ve středu vystaven na policejní stanici.

Poručík Robert Brightman řekl, že „je velký zájem o to co tu máme,“. „Je to dost neobvyklé. Během celé své kariéry jsem nic podobného neviděl.“

Řekl že doufá aby byl předmět indentifikován do 3 dnů, ale odmítl určit další agentury které spolupracují.

Carlton Pryor, profesor astronomie na Rutgers Univsersity řekl, že každý den na celém světě spadne asi 20 až 50 předmětů.

„Není to až tak nezvyklé, aby z nebe padaly kameny,“ řekl Pryor, který neviděl předmět jenž dopadl na dům v Manmouth County. „Většinou se jedná o předměty, které jsou kamenné nebo směs kamene a kovu.“ […]

A německá chalupa kterou v říjnu 2006 zničil meteorit: Německá chalupa zničena meteorem.

Reuters

20 říjen 2006

BERLÍN (Reuters) – Německá policie v pátek prohlásila, že požár, který nedaleko Bonnu zničil chalupu a zranil 77 letého muže, byl pravděpodobně způsoben meteorem, a na nebi byl očitými svědky spatřen oblouk planoucího světla.

Burkhard Rick, policejní mluvčí v Siegburgu jižně od Bonnu, řekl že během události, ke které došlo 10 října, zničil požár celou chalupu a muž utrpěl vážné popáleniny na rukou a obličeji.

Dále řekl: „Požádali jsme o pomoc Bochumskou observatoř, která si všimla, že během události se Země nacházela poblíž roje meteoroidních úlomků a dalo by se proto předpokládat, že některé úlomky vstoupily do atmosféry“.

Dále dodal že „tyto částice většinou nedopadají na povrch, protože shoří v atmosférě.“ „Ale některé mohou dopadnout na zem. Domníváme se že v tomto případě šlo o bolid (meterorická ohivá koule), který nebyl větší než 10mm.“

A padající led, který na Floridě spadl na auto: Záhadný velký kus ledu spadl na auto muže z Tampy

© n/a

Auto v Tampě poničené padajícím ledem

28/1/2007

TAMPA, FL (AP) – Raymond Rodriguez měnil kolo u auta, když najednou zaslechl jak z nebe s hlasitým pískotem, následovaným kovovým křupnutím, padá 18 palců velký kus ledu. V neděli ráno poničil padající kus ledu střechu nedaleko stojícího Fordu Mustang. Nikdo nebyl zraněn.

„Bál jsem se,“ řekl Rodriguez, který byl od místa vzdálen jen několik stop. „Kámo je to šílený.“

Letecký úřad prochází letové plány aby zjistil, zda led nespadl z letadla. Led neměl modré zabarvení které by naznačovalo, že pochází z toalety letadla. Státní meteorologická služba oznámila, že podmínky v Tampě nebyly přiznivé pro vznik velkých koulí ledu, které jsou známé jako megakryometeority.

„Carlo Javege, jehož syna auto bylo zničeno záhadným ledem, řekl, že „se nejednalo o čin Boží.“ „Spadlo to z letadla.“

Co si tedy máme myslet o celosvětovém náhlém zjevením mnoha „jednou za život“ meteorů? Cokoliv? Náhoda? Nebo něco jiného?

Proto dejme dohromady přehled dat, která jsme shromáždili a narýsujme pracovní teorii, která data vysvětluje. Hned na začátek vám řekneme, že to nevypadá nadějně. V porovnání bude Tunguzska možná vypadat jako petarda. Tunguzský výbuch byl popisován takto:

Výbuch byl pravděpodobně způsoben puknutím meteoritu nebo komety ve výšce 6 až 10 kilometrů (4-6 mil) nad povrchem Země. Energie výbuchu byla následně odhadnuta mezi 10 a 15 megatunami TNT, což by se rovnalo výbuchu Castle Bravo, který byl nejsilnější jadernou bombou odpálenou v USA. Výbuch odhadem pokácel 60 milionů stromů na ploše přes 2150 kilometrů čtverečních (830 mil čtverečních).

Binární systém

Když se podíváme na nebe vidíme pouze jedno slunce. Proto přirozeně učiníme závěr, že náš sluneční systém obsahuje pouze jedno slunce. Nicméně binární systémy se vyskytují velmi často.

Existuje teorie podle které je naše slunce součástí podobného binárního systému. Teoretický společník našeho slunce byl pojmenován, jak bylo již zmíněno, „Nemesis„. Navrhovaná oběžná dráha Nemesis je 26 milionů let, plus mínus doba potřebná pro vzestup a pád několika civilizací.

Studie fosilních záznamů od Davea Raupa a Jacka Sepkoskiho ukázaly, že dochází k cyklicky se opakujícím obdobím vyhynutí. Teorie Nemesis vznikla aby vysvětila tento cyklus vyhynutí.

© Raup a Sepkoski

Tabulka 26 milionů let dlouhého cyklu vyhynutí

Pro podložení naší uvedené pracovní teorie nemáme žádné přímé důkazy. Pracujeme s omezeným souborem dat. Maximum které můžeme prohlásit je argument, který naznačuje následující scénář:

Tmavá doprovodná hvězda slunce na své 26 milionů let dlouhé oběžné dráze, se před 377 lety přiblížila ke sluneční soustavě a zjevila se, tlačí před sebou komety, ze kterých se několik z nich objevilo po samotném zjevení temné hvězdy v roce 1630. Doprovodná hvězda se po průchodu Oortovým oblakem, kdy za sebou táhla stovky tisíc dalších těles, stočila na své oběžné dráze a vystřelila roj těles, které cestují ji téměř čtyřista let naším směrem. Členové patřící k roji byly zachyceni gravitačními poli vnějších planet, proto v nedávné době stoupl počet měsíců. Pokud roj minul Jupiter, znamená to že může dorazit velmi brzy.

Jsou články, které pocházejí z novin celého světa, z odbodí posledních několika měsíců, ohlášení jejich příchodu?

A poslední bod: Množí se zprávy, že Země není jedinou planetou, která byla zasažena „globálním oteplováním“. Je možné, aby tato viditelně rozšířená změna „klimatu“ ve slulneční soustavě, byla spojena s blížícím se mračnem komet? To nevíme a značně nám chybí prostředky pro získání dalších dat, která by vylepšila nebo zamítla pracovní teorii. Možná někdo tam venku má prostředky. Ať už je vysvětlení pro obecné oteplení několika planet jakékoliv, je jasné že o základních mechanismech, které za tím stojí víme velmi málo. Ve vesmíru jsme pouhé smítko, kapka v moři, které je hlubší a složitější než si umíme představit.

Nakonec chci citovat z posledních stránek knihy The Cycle of Cosmic Catastrophes: Flood, Fire, and Famine in the History of Civilization [Cyklus vesmírných katastrof: záplavy, oheň a hladomor v historii civilizace], protože jejich slova by měla mít význam pro každéh z nás:

© n/a

NE ZASE AŽ TAK NEŠKODNÉ PADAJÍCÍ HVĚZDY

Pokud chcete další důkazy o tom, co se stalo mamutům, stačí se podívat na jasné noční nebe. Téměr v každém měsíci ročního období můžete spatřit padající hvězdy, které pocházejí z mnoha meteorických rojů. Téměř každý ohnivý záblesk který zahlédnete, je malý zbytek některé ohromné komety, která se rozpadla na menší kusy. Samozřejmě většina z těchto kousků jsou mikroskopické, ale jejich rodičovská kometa nebyla – byla ohromná. Astronomové vědí, že i dnes se v těchto mračnech malých zbytků, skrývají velké kusy z komet. Těmito mračny procházíme pravidelně každý rok, což znamená že se nevyhnutelně srazíme s některými velkými kusy.

V roce 1990 publikovali astrofyzik Victor Clube a astronom Bill Napier knihu The Cosmic Winter [Vesmírná zima], ve které popisují analýzu několika meteorických rojů, které každoročně dopadají na Zem. S pomocí propracovaných počítačových programů se podívali zpět do historie, celá tisíciletí, a sledovali oběžné dráhy komet, asteroidů a meteorických rojů dokud neobjevili něco ohromného. Mnohé meteorické roje spolu souvisí, například Tauridy, Perseidy, Piscidy a Orionidy. Navíc i některá velmi rozměrná vesmírná tělesa spolu souvisejí: komety Encke a Rudnicki, asteroidy Oljato, Hephaistor a zhruba 100 dalších. Každé z těchto zhruba 100 vesmírných těles má délku alespoň půl míle a některé i mnoho mil. A co že mají společného? Podle těchto dvou vědců, je každý z nich potomkem jedné ohromné komety, která poprvé vstoupila do naše systému před necelými 20 000 lety! Clube a Napier vypočítali, že k tomu aby se vysvětlily veškeré úlomky, které našli roztroušené naší sluneční soustavou, musela být původní kometa ohromná.

Jednalo se o našeho velkého zabijáka fauny? Veškerá známá fakta tomu odpovídají. Kometa mohla dorazit na vlně vyprodukované supernovou, [nebo byla do sluneční soustavy nasměrovaná doprovodnou hvězdou – LKJ] a před necelými 20 000 lety přešla na oběžnou dráhu kolem Slunce, nebo, pokud ve slunečí soustavě již byla, mohly jí zbytky ze supernovy nasměrovat na oběžnou dráhu, která se kříží se Zemí. Nicméně pokaždé když se zadíváte na večerní oblohu, na překrásnou a oslivou podívanou, nezapomínejte na zkázonosná tvář této krásy. Je velmi pravděpodobné, že se díváme na zbytky ohromné komety, která před 12 až 13 000 lety vybila 40 milionů zvířat.

Clube a Napier dále vypočítali, že Země, v důsledku malých změn v oběžných drahách Země a zbylých vesmírných úlomků, prochází nejhustším místem mračna ohromné komety zhruba každých 2000 až 4000 let [nebo 3600 let ?]. Když se podíváme na záznamy klimatu a ledových jader, vidíme opakující se vzor. Například klíčová měření iridia, helia-3, dusičnanu, amoniaku a jiných najednou stoupají a klesají a vytvářejí nápadný růst okolo 18 000, 16 000, 13 000, 9000, 5000 a před 2000 lety. V opakujícím se vzoru růstu, ke kterému dochází každých 2000 až 4000 let, možná pozorujeme „navštívenku“ vracející se megakomety.

Naštěstí byly nejstarší výkyvy doprovázeny nejsilnějším bombardováním a od té doby se vše postupně zklidňuje, tak jak se zbytky komety rozpadají na ještě menší kousky. Nebezpečí ale stále trvá. Některé ze zbývajících kusů, míle dlouhé, jsou dostateně velké, aby způsobily velkou škodu našim městům, klimatu a světové ekonomice. Clube a Napier (1984) předpověděli, že Země od roku 2000 po dobu dalších 400 let vstoupí do nebezpečného období, ve kterém by nás měnící se oběžná dráha Země mohla unášet směrem, kdy by mohlo dojít ke střetu s nejhustšími oblastmi mračen, která obsahují opravdu velké kusy. Dvacet let po jejich předpovědi jsme se zrovna posunuli do nebezpečného pásma. Mezi obecně přijatá fakta patří, že některá z těch velkých těles mají v současné době oběžné dráhy, které se kříží s oběžnou dráhou Země a kdy jedinou nejistotou zůstává, jestli nás minou, což je nejpravděpodobnější možnost, nebo zda narazí do některé části naší planety.

To se může zdát jako špatná zpráva, ale je tu i naděje dobrých zpráv. Poprvé během zaznamenané historie, máme možnost objevit tyto tělesa a zabránit jim, aby do nás opět narazila. Součástí podobného úsilí je i Project Spaceguard, což je mezinárodní společenství, které se pokouší objevit tělesa ohrožující Zemi, a další podobné programy, do kterých patří dalekohled Near-Earth Asteroid Tracking (NEAT) a Spacewatch Project na University of Arizona. Bohužel ani jeden není dostatečně financovaný a bude trvat mnoho let, než bude práce dokončena, ale pracují na tom bezpřestávky.

Nikdo přesně neví kolik nebezpečných komet a asteroidů je tam venku, ale astronomové jsou si jisti, že stovky až tisíce zůstávají nadále neobjeveny. Nejhorší na tom je, že mnohá tělesa jsou tak tmavá, a špatně viditelná, že do té doby než se přiblíží velmi blízko, tedy když už je příliš pozdě, jsou prakticky neviditelná. Je jisté že se jeden z těchto obrů řítí na směrem k Zemi – my pouze neznáme detaily. Stane se to za několik dní nebo stovek let? I kdybychom měli jistotu že se jeden z nich blíží, v současné době s tím můžeme mnoho udělat.

Bude trvat celé roky, než budeme schopni řídit náš osud v souvislosti se supernovami, velkými kometam a asteroidy, ale vědci pracují na řešeních. Bohužel pro světové vlády to nepatří mezi hlavní prioritu, protože typicky dávají přednost čelit zemským hrozbám, než těm vesmírným. K tomu abychom zabránily jednomu z těchto těles, aby do nás narazilo, dohromady utrátíme asi až milionů ročně, což je méně než kolik stojí jedno nebo dvě moderní bojová letadla. Téměř žádné peníze nejsou určeny na úsilí objevit bezprostřední hrozbu od supernovy [nebo komety].

Naši politici vážně podceňují tyto vážné hrozby, které mají schopnost vyřadit náš druh stejným způsobem, jakým vyhladily mamuty před pouhými 13 000 lety, což je v rámci vesmíru pouhé mrknutí oka. Ze současných hrozeb je jen málo těch, které by byly stejně závažné. Přežití lidské rasy není vážně ohroženo ptačí chřipkou, útoky al-Kajdy, koncem období ropy, obřími hurikány, silným zemětřesením nebo obřími tsunami, protože pokud k některým z nich dojde, většina z nás bude žít dál. Kromě toho žádná z vyjmenovaných položek našeho seznamu se obecně nepovažuje za něco, co by v minulosti způsobilo celosvětové vyhynutí. To samé však nelze řici o supernovách nebo ohromných dopadech [komet]. Tyto dvě vesmírné události se během posledních milionů let podílely na mnohých velkých vyhynutích na naší planetě. Naštěstí jsme je přižili, ale mnoho našich kolegů, druhů však ne. Lidstvo nemusí tu další přežít. Jeví se jako rozumné, se každý rok vzdát několika vojenských letadel, abychom snížili naše šance, že budeme z vesmíru „vybombardováni“ supernovou nebo kometou.

Tudíž lidstvo skutečně překročilo své datum „vymřít do“ a jako bylo v době Noema…

Jedli, pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noe vešel do korábu a přišla potopa a zahubila všechny.

Stejně tak bylo za dnů Lotových: Jedli, pili, kupovali, prodávali, sázeli a stavěli; v ten den, kdy Lot vyšel ze Sodomy, spustil se oheň a síra z nebe a zahubil všechny.

© Beloit University

Nemyslíme si že to byla loď….

Poznámka: Včera jsme publikovali článek od Ivana Elanda, ve kterém píše:

Utratit tolik peněz proti hrozbě, která je stejně vzácná jako katastrofická kometa, která narazí do Spojených států, nedává skoro žádný smysl. Pokud by NASA byla schopna použít stejných zastrašovacích taktik jako DHS [Department of Homeland Security. Ministerstvo vnitřní bezpečnosti], možná že by vesmírný agentura mohla přesvědčit neochotný Kongres, aby ji udělil (v porovnání) zanedbatelnou $1 miliardu, pro její stejně absurdní Spaceguard Survey program, který sleduje asteroidy a komety, které mají stejně vysokou pravděpodnost že zabijí američany jakou mají teroristi.

Jak můžete vidět ze samotného článku, pan Elan neví o čem mluví. Ale kolik lidí na naší planetě to ví? Kolik z vašich spoluobčanů má jakékoliv ponětí o tom, že lidský druh již překročil svoji dobu spotřeby? Zamyslete se nad tím až příště uvidíte padat hvězdu, nebo budete v novinách číst o ohnivé kouli…

ZDROJ: Forget About Global Warming: We’re One Step From Extinction!

Převzato:  http.//na-severu.blogspot.com