Co se skrývá na Měsíci?

Každý astronom bez váhání odpoví, že nic převratného. Měsíční povrch je pustý a neutěšený, jen holá skaliska a rozeklané okraje kráterů. Zdálo by se, že už tam ani snad není co zkoumat. Naposledy přistáli lidé na Měsíci v prosinci roku 1972 a od té doby jako by tento náš souputník pro kosmický výzkum snad ani neexistoval. Jako hlavní příčina se uvádí nedostatek finančních prostředků. Je to však jediný důvod: Mnohé indicie napovídají, že nikoliv.

Dobytí Měsíce přitom vlastně bylo otázkou několika málo let. Konec padesátých let byl v této oblasti obdobím plným nadějí a očekávání. Vývoj raketové techniky pokročil natolik, že bylo možné začít uvažovat o vyslání člověka do vesmíru i na Měsíc. K tomu jako první odstartovala 17. 8. 1958 americká sonda Pioneer 1, její start však nebyl úspěšný. Po několika dalších amerických i sovětských neúspěšných pokusech sovětská sonda Luna 1 začátkem ledna roku 1959 minula Měsíc ve vzdálenosti 5 – 6 tisíc km. V září téhož roku luna 2 dopadla na měsíc jako první těleso vyrobené člověkem. O měsíc později Luna 3 přinesla první fotografie odvrácené strany Měsíce, kterou do té doby ještě nikdo nespatřil, neboť Měsíc se k zemi otáčí stále jen jednou a toutéž polokoulí. První měkké přistání na Měsíci se však podařilo až o sedm let později Luně 9, a to 31. Ledna 1966. O čtyři měsíce později na Měsíci měkce přistál také americký Surveyor I. Dnes se zdá téměř neuvěřitelné, že 21. července 1969, pouhé tři roky a jeden a půl měsíce po této sondě na Měsíci přistáli i lidé, američtí astronauté. V rámci projektu Apollo se potom na měsíc podívali ještě pětkrát, v listopadu téhož roku, v únoru a srpnu roku 1971 a v dubnu a prosinci roku následujícího. A konec – další sondu k Měsíci, vojenskou Clementine, Američané vypustili až roku 1994.

Rusové na Měsíci dosáhli největšího úspěchu se svými dvěma Lunochody. Lunochod 1 byl na Měsíci úspěšně vysazen v listopadu 1970 a za deset a půl měsíce urazil vzdálenost 10,5 km. Lunochod 2 vysazený v lednu 1973 ujel 37 km. V roce 1980 jako třetí vyslali svou sondu k Měsíci i Japonci.

Souhrnná bilance měsíčního kosmického programu však není příliš optimistická. Celkem bylo k Měsíci, kromě projektu Apollo, v letech 1958 – 1976 vysláno 80 sond, z nichž 43 plánované úkoly zcela nebo částečně nesplnily. Kromě toho je více než pravděpodobné, že ani dnes o některých sondách vůbec nevíme, protože vůbec nebyly ohlášeny. U jiných zase nemáme jistotu, co vlastně bylo jejich skutečným cílem.

V americkém projektu Apollo odstartovalo celkem 11 výprav, z toho dvakrát to byl zkušební let kolem Země, dvakrát bylo dosaženo oběžné dráhy kolem měsíce bez přistání, šestkrát se podařilo na Měsíci přistát a jednou došlo k havárii (Apollo 13).

Po tomto obrovském vypětí následuje nepochopitelný útlum, jak na americké, tak na ruské straně. Vysvětlení je na první pohled logické, v souboji velmocí začaly pomalu vítězit Spojené státy a už nebylo třeba se s Ruskem předhánět. Jsou i jiné problém, hladomory ve třetím světě, sociální nepokoje v USA, rozpad SSSR, ekologie. Najednou se zdá, že je škoda vyhazovat miliardy dolarů jen tak do vesmíru a tento trend, přes jisté oživení, vlastně přetrvává dosud. Odborníci z NASA přitom tvrdí, že jsou samozřejmě schopni přistát znovu na měsíci a dopravit i lidi na Mars – pokud na to ovšem kongres dá peníze. O tom, že tato myšlenka byla v USA svého času velmi reálná, svěčí i již napůl schválená marťanská mise, podle níž měly dvě kosmické lodi s šestičlennou posádkou přistát na Marsu 12. listopadu roku 1981. Je tedy otázka dalších výprav na Měsíc skutečně jen otázkou peněz?

Možná, že ne. Možná, že na Měsíci se nachází něco, co by lidé zatím vědět neměli. Třeba důkazy o existenci jiných inteligentních bytostí, než jsou lidé. I ze Země totiž byly na Měsíci pozorovány dalekohledem některé podivné jevy a objekty. V roce 1915 si tak astronomové povšimli na různých místech měsíce rovných i různě zakřivených zdí, které později zase zmizely. Dr. H. P. Wilkins 30. Března 1950 pozoroval, jak nad povrchem Měsíce letí svítící oválný objekt. Vědecký redaktor New York Heraldu John O´Neill spatřil 29. července 1953 na dně Moře neklidu stín mostu. Je třeba podotknout, že O´Neill pozoroval Měsíc pravidelně, protože to byl jeho oblíbený koníček. Moře neklidu tak naposledy pozoroval před pěti týdny a tehdy tam nic podobného neviděl. podle odhadu musela být celá konstrukce dlouhá asi 18 km. I když se to O´Neillovi zdálo neuvěřitelné, napsal o svém pozorování do Společnosti pozorovatelů planet a Měsíce a další dva astronomové, H. P. Wilkins a Patrick More jeho pozorování potvrdili. Jiní astronomové jsou však přesvědčeni o tom, že tento most je jen optickým klamem. Náš známý astronom,, odborník na Měsíc, Josef Sadil, tak na udaném místě pozoroval jen dva menší krátery. Jejich stíny mohly za určitých okolností vytvářet iluzi mostní konstrukce.

O rok později přišel s dalším pozorováním dr. Frazer Thompson, který 6. Května 1954 oznámil objev „úplně nové trhliny“ v kráteru Piccolominiho. V roce 1955 pozoroval amatérský astronom K. E. MacCorkle v zastíněné části Měsíce světlo, které po 35 vteřinách zhaslo, ne však najednou, ale postupně. Mexický astronom Robert E. Curtis 26. Listopadu 1965 vyfotografoval na Měsíci v blízkosti kráteru Parryho světelný kříž. Jeho ramena byla všechna stejně dlouhá a křížila se v pravém úhlu. Většina vědců, kterým své fotografie zaslal, je přešla mlčením.

Není divu, že se na první fotografie Měsíce, zvláště pak jeho odvrácené strany, čekalo s napětím. Přesto fotografie měsíčního povrchu na první pohled nepřinesly nic překvapujícího. Americký spisovatel George Leonard se přesto pustil do systematického průzkumu 140. 000 fotografií Měsíce a upozornil, že na nich lze rozeznat útvary, které připomínají důlní díla. Z kráterů potom na různých místech vedou ven bílé stopy. Vypadají, jako by je tvořil usazený prach předtím zvířený startem nějakých neznámých těles. Na jiných fotografiích se rýsuje obrovský obelisk, který je jasně patrný proti měsíčnímu obzoru. Fotografie ze sondy Lunar Orbiter z roku 1966 ukazují osm jehlancovitých útvarů, z nichž nejvyšší by měl být asi 100 metrů vysoký. Luna 9 přinesla fotografie útvarů podobných hradbám. Trojboké pyramidy pozorovala také posádka Apolla 11. Že by přece jen pozůstatky nějakého pradávného města, které rozhodne nepostavili lidé?

Navíc dnes existuje několik desítek, možná i stovek hlášení, týkajících se pozorování UFO, tedy neidentifikovatelných létajících předmětů, v kosmu, a pochopitelně i na Měsíci. Máme k dispozici poměrně nedávné záběry podivného útvaru doprovázejícího raketoplán Discovery, jiné, starší snímky však byly NASA dlouho tajeny. O svědectví amerických astronautů se příliš nemluvilo, pozorování ruských kosmonautů jsou zase shazována jako nevěrohodná. Jejich účelem je prý získat jen tučný honorář. Nicméně porovnáním různých pramenů lze dojít k závěru, že „létající talíře“ sledovaly všechny lodě Apollo mířící k Měsíci i tamější první kroky Pozemšťanů.

Ani tím však není problematika „záhadného Měsíce“ vyčerpána. Podle jedné teorie je celý Měsíc umělým tělesem, obrovskou kosmickou lodí. A navíc prý neexistuje déle než 250. 000 let. Pro tato odvážná tvrzení existuje několik indicií. Tak například na Měsíc i na Zemi dopadá kosmický prach. Zatímco na Zemi se ničí v atmosféře, na Měsíci bez vzduchu se ukládá na povrchu. Pokud by stáří Měsíce bylo 4,6 mld. let, jak předpokládají vědci, musela by na něm ležet vrstva prachu vysoká 56 metrů. Tak tomu ovšem není.

A další indicie. Měření rezonancí na povrchu Měsíce naznačuje, že by Měsíc mohl být dutý. Také krátery na jeho povrchu jsou mělčí, než by měly teoreticky být – dosahují hloubky jen 2-3 km. „Správně“ by však měly být hluboké až 40 km. Oproti Zemi má Měsíc také výrazně menší hustotu. Jeden krychlový metr Měsíce váží jen 3300 kg oproti 5500 kg krychlového metru průměrné země. Teoreticky tedy nic nevylučuje domněnku, že na povrchu Měsíce je 4 km silná pružná ochranná vrstva a pod ní asi 30 km silný krunýř. Prázdný prostor či systém dutin uvnitř by potom měl průměr úctyhodných 2370 km. Taková „kosmická loď“ by mohla cestovat vesmírem nekonečně dlouho a přitom být regulérním domovem pro celé tisíce a generace mimozemšťanů.

Je však také docela dobře možné, že na měsíci nesídlí mimozemšťané, ale – lidé! Podle této teorie už na Měsíci dávno stojí společné americko – ruské základny, výchozí body pro budoucí kolonizaci Marsu. Existence takových měsíčních základen by byla docela reálná, kdyby na Měsíci byla voda, a to je v poslední době považováno za velmi pravděpodobné. „Oficiálně“ se však přepokládá, že první stálou měsíční základnu se nepodaří vybudovat dříve než za padesát let.

UFO na Měsíci

srpen 1869 J. Swift před zatměním Slunce pozoroval objekt, který letěl 20 minut přes měsíční kotouč.

26. 11. 1955 Španělský astronom Garcia z Madridu pozoroval nad osvětleným povrchem měsíce tři pohybující se tmavé kotoučky v trojúhelníkovité formaci. O několik okamžiků později pozoroval obdobnou formaci, jak míří ze zastíněné části do osvětlené.

Apollo 11 Když se přistávací modul oddělil od mateřské lodi, Collins, který zůstal na palubě, se domníval, že pozoruje modul, ale pak se opravil: „Viděl jsem podezřelý malý bílý objekt? Jeho souřadnice byly (šum) přesně na jihozápadním okraji kráteru. Ale asi byste to věděli, kdyby se nacházel na takovém místě. Vypadá to, jako kdyby přistávací modul stál značně šikmo. Je na jihozápadní straně menšího kráteru. “

Jakási UFO seřazená na kraji kráteru pozorovala posádka lunárního modulu Apolla 11 na Měsíci. Radiový záznam zachycený radioamatéry však NASA nezveřejnila.

Krátce před dosednutím modulu na povrch Měsíce je na záběrech NASA zřetelně vidět jakási kulatý objekt, který se nejprve blíží k modulu, potom se prudce otáčí a mizí ze záběru. (Tento záběr je možné shlédnout v oficiálním filmu NASA nazvaném „For All Mankind“.)

Apollo 12 + Když přistávací modul startuje z Měsíce, objeví se letící objekt, který se nízko nad měsíčním povrchem řítí šikmo k modulu. Přitom je vidět i to, jak kratičce zasvítí jakési světélko v jednom z přelétávaných kráterů.

Světla na Měsíci – Během posledních dvou set let byla na Měsíci pozorována světla i záblesky, kterým se někdy také říká TLP (Transient Lunar Phenomena čili pomíjivé (přechodné) měsíční jevy. Vědci jejich existenci nijak nepopírají a jejich existenci vysvětlují jako důsledek možné vulkanické činnosti nebo světelnými odrazy např. Od nějaké družice ve vrstvách měsíčního prachu. NASA však jakoukoliv vulkanickou činnost na Měsíci vyloučila a družice, tedy ty pozemské, krouží vesmírem teprve posledních padesát let. Že by tedy přece jen mimozemšťané?

Některá pozorování

1783 První (?) pozorování světel (?) na Měsíci. Byla to světlá skvrna pozorovaní W. Herschelem.

1787 W. Herschel pozoroval světlé body na tmavé části Měsíce. Považoval je za sopky.

1790 Podobné zářivé body pozoroval 1. října při zatmění Měsíce Nevil Maskelyne.

1794 H. P. Wilkins 7. března celkem pozoroval jasné světlo v tmavé části Měsíce. Světlo svítilo asi 15 minut.

1870 Pozorována jakási záře v kráteru Plato.

1867 V kráteru Birt pozoroval Elger objekt připomínající kříž.

1877 V kráteru Plato pozoroval dr. Klein svítící trojúhelník.

konec 19. St. (po roce 1869) V Mare Crisium byly pozorovány světelné signály, během tří let celkem na 2000 náležitě potvrzených pozorování světelných jevů vč. geometrických tvarů (kříže, trojúhelníky, kruhy aj. ), které potom najednou ustaly

začátek 20. st. W. H. Pickering pozoroval záři v kráteru Eratosthenes a opakovaně a často přelety nějakých částic přes tmavý měsíční disk, což považoval za tahy měsíčního hmyzu dobře si však vědom toho, že na Měsíci žádný život být nemůže.

V té době došlo i k mnohočetným pozorování různých světel v kráterech Aristarchos, Plato, Euxodus, Proclus aj. , k pozorování červeného světla (vyvěrajících plynů?) v kráterech Aristarchos a Kepler a zeleného světla (rovněž plyny?) na různých místech.

1931 Dne 17. června se na Měsíci objevily záblesky, které bylo možné pozorovat i bez dalekohledu.

1950 H. P. Wilkins pozoroval oválný a silně zářící předmět přelétávající nad měsíčním povrchem. O sedm týdnů později tentýž objekt na tomtéž místě pozoroval jiný astronom, dr. James Bartlett.

1955 Daniel Logue pozoroval . ledna na měsíčním povrchu půl hodiny jasné modré světlo.

Amatérský astronom K. E. MacCorkle 26. srpna pozoroval v zastíněné části Měsíce po dobu 35 vteřin jasné světlo či záři, která pomalu zhasínala

Americký amatérský astronom W. C. Lambert pozoroval 5. září dvě zřetelná světla pohybující se od pohoří Taurus k západnímu břehu Moře jasu.

1956 Robert Mills pozoroval 16. ledna na Měsíci bílé světlo, které se více než hodinu rozsvěcovalo a zase zhasínalo a přitom se barvilo do modra.

Mexický astronom Robert E. Curtis 28. Listopadu vyfotografoval na Měsíci v blízkosti kráteru Parryho několik mil velký světelný kříž. Stejné červené skvrny pozorovali později i Američané a to nedaleko kráteru Hérodotos.

1963 Japonský astronom J. Jamada se svědky pozoroval, že část kráteru Aristarchos se zabarvila do nachova, a to asi na půl hodiny.

1969 Jeden z astronautů Apolla 11 během televizního vysílání z Měsíce (šlo o přímý přenos) poukazoval na nějaké světlo, buď v kráteru nebo nad ním, a žádal vysvětlení. Dál však už jeho hlášení slyšet nebylo.

Na záznamu startu přistávacího modulu Apolla 12 dne 25. listopadu se v jednom z přelétávaných kráterů zamihotá jakési světýlko.

1971 James R. Booth, pracovník Goddard Space Center o letu Apolla 15 v dopise píše: „Během tohoto letu se skutečně událo něco, co lze současně nazvat jako zvláštní a nevysvětlitelné: Celá kazeta ALSEP, tedy soubor přístrojů, které jsou neustále v chodu a které se při každém letu Apolla zanechávají na Měsíci, najednou přestala vysílat. K našemu velkému překvapení reprodukovala záznamová kazeta SIM poté, co se astronauti vrátili na Zemi, jasné světelné signály nepříliš daleko od Hadleyovy oblasti, a to přesně ve stejnou dobu,. Kdy nastal výpadek telemetricých dat!“ J. R. Booth si přál, aby jeho totožnost byla utajena, dnes však od této události uplynula dostatečně dlouhá doba, aby mohl jeho jméno být zveřejněno.

1972 Reiner Klemm z Pasova 25. dubna v oblasti kráteru Aristarchos vyfotografoval jakousi světelnou fontánu.

Astronaut Schmitt při letu Apolla 17 informoval Houston o záhadných záblescích. V přepisech těchto hlášeních se objevují věty jako: „Hej, prvně jsem viděl jasný blesk na měsíčním povrchu. Je to někde severně od Grimaldiho!“ nebo „Poslyš, ty mi to nebudeš věřit. Jsem přesně na kraji Mare Orientale. Právě jsem se podíval dolů a viděl světelný signál.“ Dr. Farouk El Baz, spolupracovník NASA a geolog, potvrdil. Že Ken Mattingly z Apolla 16 a Ron Evans a Jack Schmitt z Apolla 17 pozorovali na západní straně Měsíce tři silné záblesky.

1985 Řecký amatérský astronom 23. Května vyfotografoval blesk na Měsíci trvající 0,8 sekundy. Nejprve to vypadalo jako vada filmu, ale analýza ukázala, že film byl skutečně něčím osvětlen.

Stopy na Měsíci

Brázdy připomínající říční koryta – Nachází se v kráteru Aristarchos v Oceánu bouří.

Dómy (Kupolovité vyvýšeniny) – Rovněž se nacházejí v kráteru Aristarchos.

Hradby- Nachází se na východním okraji Oceánu bouří, na místě přistání Luny 9 (1966). Jsou vidět na snímcích, které tato sonda pořídila – celkem šlo o čtyři panoramatické záběry. Přistání Luny 9 bylo prvním měkkým přistáním kosmické sondy na Měsíci.

Jáma pravoúhlá (Madlerův čtverec, Bartlett) – Záhadní „díra“ (nebo vyvýšenina?) jasně patrná na jedné z mnoha měsíčních fotografií na jižním okraji Mare Frigoris, západně od kráteru Fontenelle. Asi vůbec poprvé byla zachycena na Schroterově kresbě z roku 1809, na fotografii této oblasti z roku 1863 však vidět není a nebyla nalezena ani později. Snad tedy šlo jen o optický klam. Na tomto místě je dnes zakreslováno pohoří Bartlett.

Most (O´Neillův most, Lunar Bridge) – Byl pozorován na západním okraji Mare Crisium, mezi výběžky jeho okrajového pohoří Promontorium Lavinium a Promontorium Olivium). Útvar je dlouhý asi 30 km, měl by se táhnout asi 1,5 km vysoko nad povrchem, jeho předpokládaná šířka činí 1250 m. Na povrch Měsíce vrhá stín. Kromě O´Neilla v roce 1953 most později pozoroval i spolupracovník NASA Farouk El Baz, O´Neillovo pozorování potvrdili také astronomové H. P. Wilkins, Patrick More a Gavrilov. Český astronom Josef Sadil však toto pozorování považuje jen za zrakový klam – optické spojení dvou menších kráterů a jejich stínů v této oblasti při upřeném pozorování.

Otisky – Astronaut Conrad (Apollo 12), neochotně v roce 1970 na tiskové konferenci v Bukurešti připustil, že na Měsíci narazili na jakési otisky, které by mohly být interpretovány i jako stopy cizích civilizací.

Otisky traktorových pásů I. – Neil Armstrong (Apollo 11) komentoval svůj výstup na měsíční povrchu v Moři klidu a kromě jiného řekl: „? asi na půl míle od nás, podle mého odhadu, jsou otisky, jako by je tam za sebou zanechaly řetězy pásového traktoru. “

Otisky traktorových pásů II. – Harrison Schmitt (Apollo 17) po přistání na Měsíci v oblasti Taurus – Littow hlásil: „Vidím tu nějaké stopy po vozidle a vycházejí rovnou z kráteru. “ Místo přistání Apolla 17 však bylo krátery doslova poseté a je tedy těžko říct, který kráter měl Schmitt vlastně na mysli.

Otisky traktorových pásů III. – Na snímku sondy Lunar Orbiter č. 67-h-1135 jsou rozeznatelné stejně široké vzorkované stopy vzdáleně připomínající otisky pásového vozidla. Na jejich konci je jakýsi třpytivý objekt, který vrhá dlouhý stín.

Pahýl (Periskop) – Na fotografii pořízené sondou Lunar Orbiter 3 v roce 1967 je na jihozápadním okraji oblasti Sinus Medii vidět jakýsi objekt připomínající trosky či nějaký deformovaný sloup ve tvaru člověka s vypouklým břichem. Útvar by měl být odhadem vysoký nejméně 2,5 km.

Přímá zeď (Val, Straight Wall) – Táhne se přibližně mezi krátery Birt a Thembit jihovýchodně d kruhového pohoří Arzachel. Opakovaně byl fotografován na Lickově hvězdárně a kreslen H. P. Wilkinsem. Jeho délka se odhaduje asi na 150 m. Astronomové se domnívají, že to ve skutečnosti není žádná zeď, ale jen terénní zlom, kdy došlo k poklesu půdy na jedné straně „zdi“ asi o 250 metrů.

Pyramidy I. – Po přistání v Moři klidu je pozorovala posádka Apolla 11. Jsou trojboké a snad i dokonce někde v NASA existují jejich fotografie.

Pyramidy II. – Ty pozorovali astronauti z posádky Apolla 14, opět nedaleko místa jeho přistání na Fra Mauro. Mělo by to být několik geometricky uspořádaných menších pyramid. I když NASA toto pozorování popírá, popis pyramid zazněl v konverzaci mezi astronauty a řídícím střediskem v Houstonu v přímém přenosu z tohoto letu.

Pyramidy III. – Na západním okraji Moře klidu je v roce 1966 vyfotografoval jeden z Lunar Orbiterů. Na fotografii jsou vidět dlouhé štíhlé stíny osmi jehlancovitých či kuželovitých předmětů rozmístěných na ploše cca 165 x 225 m. Nejvyšší jehlan by měl měřit asi 100 metrů.

Příkop – Pozoroval ho H. P. Wilkins v březnu 1955 v Mare Crisium a popsal ho jako dokonale rovný s kolmými stěnami a hladkým dnem.

„Ranvej“ – Dlouhý pás široký asi 300 metrů táhnoucí se od trhliny v kráteru Piccolomini pozoroval 6. 5. 1954 profesor Frazer Thompson.

Sloup s pytli (s cibulemi) – Měl by na výšku měřit asi 30 km, přičemž nápadné jsou na něj napojené pytlovité či cibulovité útvary. U kráteru Rost, resp. nad kráterem Schiller ho v roce 1985 pozoroval Felix A. Bach. O rok později, když tuto oblast pozoroval znovu, zjistil, že sloup se pootočil.

Trojúhelník (rovnoramenný) – Útvar na fotografii z Lickovy observatoře v kráteru Ukert v oblasti Sinum Medii.

Věž – Na jedné z fotografií ze sovětských měsíčních sond se tyčí jasně proti obzoru za Pahýlem. Její předpokládaná výška činí 12 km.

Základna – Na fotografii kráterů Ukert, Manilius a Trienecker, kterou pořídila posádka Apolla 11 (č fotografie 4822) se objevil odraz odpovídající nějaké geometrické struktuře s lesklým povrchem. Snad by to mol být nějaký rám nebo konstrukce podpírající skleněné (?) panely. Při počítačovém zpracování snímku se objevila celá řada pevných objektů, které se tyčí 3 km nad měsíčním povrchem a jsou propojeny do jakéhosi roštu. Jeden z objektů, tzv. Zámek, se skládá z pravidelných konstrukčních prvků, vznáší se kilometry nad povrchem Měsíce a vypadá jako součást celé této struktury. Negativy příslušných snímků se v NASA ztratily, nově pořízené a NASA dodané fotografie již žádné anomálie nevykazují.

Zdi – Byly v roce 1915 pozorovány na různých místech, rovné i zakřivené.

Převzato: http://www.kosmo.cz/