HORIZONT UDÁLOSTÍ

(1)

23.11.05   Jaroslav Chvátal

V roce 1938 vyslalo nacistické Německo do oblasti Antarktidy speciální expedici, která měla za úkol provést komplexní průzkum mnoha lokalit za účelem vybudování tajného vojenského, řídící a alternativního environmentálního komplexu, který by se stal v jistém slova smyslu jakýmsi strategickým esem „Třetí Říše“. Součástí přípravy na tuto expedici byla přednáška známého polárního badatele a cestovatele Richarda E. Byrda, jež byl za tímto účelem pozván do Německa. A tak zhruba po roce co byla v Evropě odstartován nejděsivější vojenský konflikt moderní doby se Němci vrátili k svému projektu – vybudování masivního podzemního komplexu v oblasti Neuschwabenland, který neměl v podmínkách tehdejšího světa obdoby. O devět let později ten samý Richard E. Byrd (který se mezitím stal admirálem amerického námořnictva) na pokyn z vyšších míst byl vyslán do oblasti Antarktidy s největší seskupením, které se kdy shromáždilo v rámci polární mise. Tato velmi podivná mise dostala pracovní název „High Jump“. Její vědecké poslání bylo pouze chytrým krytím pro veřejnost zahalující jednoznačně vojenský účel. Podle tvrzení samotného admirála šlo o likvidaci tajné nacistické základny v oblasti „Země královny Maud“, kterou Němci pro své potřeby přejmenovali na „Neuschwabenland“. Jsou k dispozici útržkovité podklady o tom, jak Byrd popisoval německé letouny jako neuvěřitelně rychle se pohybující objekty s operačním rozsahem doslova od pólu k pólu. Tato aktivita byla zaznamenána nejen těsně před válkou, v průběhu války, ale i těsně po jejím konci. Je zřejmé, že mnoho tzv. UFOs objektů registrovaných především na Jižní, Střední a Severní Amerikou byla operační německá technologie dislokovaná na základně Neschwabenland. Soubor událostí a okolností týkající se německých aktivit v Antartidě je jeden velký bizarní příběh. Příběh, který měl zůstat vždy utajen před zraky veřejnosti. Mnohé z toho bylo ale již prozrazeno a sděleno, opona tajemství padla. Chce se mi říci – skutečně? Mám k té otázce důvod. Velmi praktický důvod. V roce 2002 obranný satelitní systém americké a ruské armády zaregistroval doslova z minuty na minutu něco zcela fantastického. V oblasti Antarktidy?.. Na jednom prozatím nejmenovaném místě?.. Něco co spojuje minulost – přítomnost – blízkou budoucnost v jeden homogenní celek. COSI SE STALO! Když mne jeden z mých velmi důvěryhodných zahraničních informátorů seznámil s rozsahem a dosahem velmi citlivých informací týkající se události z onoho roku 2002, když jsem měl možnost je velmi detailně prostudovat, když jsem učinil brainstorming s významnými autoritami styčných oblastí – otevřela se „pandořina skřínka“: Atlantis a Antarktida – Tajná mystéria předávaná z generace na generaci o původu lidské bytosti – Nacisté a jejich zájem o okultismus – Nacisté a Antarktida – Skryté technologie Třetí Říše, Ruska a USA – Hurikány devastující pyramidální pole v Mexiku a ropná pole v USA – Světelné jevy na obloze a zemi – Mutace Slunce -Probuzení ENIGMY v roce 2002 v oblasti Antarktidy – Faktor 2012 a Ti co se blíží?.. z kosmického prostoru?.. jejich cílem – Země ?.. ti co vyslali impuls k probuzení ENIGMY. TO VŠE SPOLU SOUVISÍ !!!! VŠE ABSOLUTNĚ ZAPADÁ!!! TOTÁLNĚ VÝBUŠNÁ KOMBINACE FAKTŮ ODHALENÉHO RUBIKONU NEJBLIŽŠÍCH UDÁLOSTÍ!!!! Chcete vědět VÍC? Jinak, chcete vědět všechno podstatné o tom, co se za těmito řetězovými indiciemi skrývá?? Chcete vědět pravdu? Pak sledujte tento seriál. NA JEHO KONCI NALEZNETE DALŠÍ POTŘEBNÉ NAVIGAČNÍ INFORMACE VEDOUCÍ K FINÁLNÍMU ODHALENÍ !!!

Nejdříve se ale musíme vrátit na jeden z mnoha počátků. Do nedávné minulosti. Když se hovoří o tajemství Antarktidy zůstává Velká Britanie jakoby stranou. Tento fakt je velmi překvapující, zvláště proto, že v průběhu II. světové války byli Britové aktivní v souvislosti s nacistickými aktivitami v této oblasti. Dokonce celých 12 měsíců před vypuknutí operace High Jumpe významně převzali iniciativu. Britské akce v této oblasti, ačkoliv jsou minimálně zadokumentované a více utajované vyznívají ve finálním hodnocení méně intrikářsky než jak je tomu u High Jumpe. I když Britanie pochopitelně patřila mezi vítězné krajiny II. světové války její role a hlavně následný vliv byl velmi oslaben vznikem dvou velmocí Ruska a USA.  A tak se nakonec  Britanie pustila s nezměrnou aktivitou do operace, která nebyla nikdy pořádně faktograficky oficiálním způsobem zadokumentována, do operace proti posledním geniálně usazeným zbytkům fašistického Německa v oblasti jižní ledového kontinentu – Antarktidy.

Dne 1. února 1946 zveřejnil anglický královský dvůr soubor jistých prohlášení, které způsobily mezinárodní pobouření a vyvrcholily v diplomatickou krizi válkou znavené Velké Britanie. V zásadě šlo o osm požadavků z nichž jeden se týkal územních nároků na geografické území Falklandských ostrovů (tento zájem později v osmdesátých letech vyvrcholil několikatýdenním konfliktem mezi Anglií a Argentinou, jistě si pamatujete). Další z požadavků se týkal geografického území Antarktidy na které si činily nárok také Argentina a Chile. Z jednoduchého logického hlediska se tu naskýtá jotázka. Co bylo pro vládní a řídící establishment anglického království a jiných zemí na Antarktidě tak interesující (v Chile a Argentíně registrujeme největší poválečný přiliv nacistických es, pokud nebereme v potaz operaci Paperclip a USA a ti mohli donést na ta nejvyšší místa velmi zajímavé skutečnosti ohledně Antarktidy), že mezinárodní hospodářskou krizí zmítané země se tak zarputile usilovali právě o toto území?

Mnoho historiků se snažilo toto podivné počínání vysvětlit tím, že poválečná Britanie nutně potřebovala zásoby strategických surovin, které Antarktida mohla eventuelně nabízet. Toto tvrzení dle mého soudu se zdá přinejmenším prostoduché jelikož přirozené náklady na čerpání takových surovin v extrémních klimatických podmínkách včetně příslušné logistiky by v tomto období bylo pro Anglii neřku-li ostatní státy nesmírně náročné až neúnosné. Nehledě na to, že do dnešní doby není po podobné inženýrské aktivitě ani vidu ani slechu i když ekonomické možnosti jsou podstatně přijatelnější povahy. Otázkou je proč. Buď je předmětné území skutečně nevyhovující a nenaskýtá žádnou výhodu, a to ani v období současné globální energetické krize a nebo se na tomto území nachází cosi co je prostě tabu. Ať je to již jak chce skutečnost je taková, že již zájem Anglie byl takové intenzity, že spustil již v průběhu druhé světové války přísně tajnou operaci pod krycím kódem „Taberlan„. Tato operace pokračovala dál i po II. světové válce.

Operace Taberlan byla oficiálně označkována jako soubor sledovacích operací německých akcí v prostředí Antarktidy, především pak v oblasti Port Lockroy, Hope Bay včetně ostrovů Winecke Islands obklopující kontinent. Všude na těchto místech měly být vybudovány nacistické základny, přičemž ta nejtajnější měla být lokalizována nedaleko Muhlig – Hoffmanova pohoří v oblasti Země Královny Maud neboli Neuschwabenland. Byli skutečně Němci natolik úspěšní, že se jim podařilo vytvořil homogenní a samostatnou, nezávislou infrastrukturu základen v tak extrémním prostředí jakým Antarktida bezesporu je? A co je k tomu vedlo? Byl tím motivem skutečně bezpečnostní zájem vytvořit únikovou cestu v případě prohrané války a nebo v tom bylo ještě cosi jiného?

Každopádně po celých 60 let od konce války si dala bezpečnostní rezidentura Velké Britanie velmi záležet na tom, aby se na veřejnost nedostalo nic podstatného z těchto aktivit. Do tohoto balíku té nejpřísnější cenzury spadly i takové věci jako byly mírové snahy Rudolfa Hesse, který kontaktoval nejvyšší politické a bezpečnostní složky Velké Britanie, aby se později za záhadných okolností doslova a do písmene ztratil ze světa. Kdo ví jaké informace anglickým patronům předal? Je možné, že by cílevědomé aktivity anglického vojska v teritoriu Antarktidy byly podníceny transferem extrémně zásadních informací právě od  Hesse? Ale nebyly to pouze indicie operace anglického vojska, které podléhaly přísnému utajení.

Stejně se vedlo zjištěným skutečnostem týkající se anglických vyhlazovacích táborů, které těsně po II. světové válce zajistili rezidentní bezpečnostní agentury předcházející známé MI-5 a MI-6, materiálům dotýkajících se flirtování irské republikánské armády s nacisty a nebo praktickým neznámým skutečnostem odhalující tajné SS koncentrační tábory na britském území v oblasti Alderney. Držím v ruce písemné artefakty, které nám po mnoha desetiletí odhalují, alespoň základní indicie k jednomu z největších mystérií – tajuplné Antarktidy. Tyto artefakty jsou poznámkami nejmenovaného jedince, který se více jak kdo jiný přiblížil Tajemství. Který je přímým svědkem jedné z nejtajuplnějším vojenských operací, které se kdy v moderních dějinách lidstva na této planetě odehrála. Sledujte jeho příběh.

Kampaň Neuschwabenland

Když bylo v Evropě oznámeno konečné vítězství, spočívala má jednotka v jednom z mnoha jeskynních komplexů v bývalé Jugoslávii. Byl jsem vděčný, že válka nakonec skončila, ačkoliv byly stále ještě vedené válečné operace v Pacifiku a napětí, které eskalovalo v Palestině. Byli jsme tak stále varováni, že by válka mohla znovu pokračovat. Byl jsem velmi vděčný, že jsem se nemusel účastnit války proti Japonsku, ale později jsem se bohužel nevyhnul Palestinskému konfliktu, kde příliv Židů se spojil s nárůstem sionistického terorismu jež působil bolest nejen obyvatelům Palestiny, ale i britským silám, které byly do těchto končin vyslány zastavit židovský příliv a potlačit doutnající povstání. Byl jsem varován, že má dislokace v Palestině by se mohla protáhnout na neurčito. Vděčně jsem proto počátkem října 1945 přijal příkaz dostavit se k mému přímému nadřízenému. Zde jsem se seznámil s tím, že jsem byl vybrán na jakousi tajnou misi. Musel jsem být přepraven do Gibraltaru, ale nikdo pořádně nevěděl proč.

Cítil jsem naději, že bych se mohl rychleji dostat domů, a možná kdo ví, stihnout v civilu přicházející vánoce. Jak hluboce jsem se mýlil jsem zjistil později. Když jsem dorazil do Gibraltaru setkal jsem se podle pokynů s důstojníkem v hodnosti majora pro další pokyny. Nedozvěděl jsem se, ale nic podstatného. Budu prý s dalšími jedinci z jiných elitních britských sil přepraven na Falklandské ostrovy, kde se dozvím další. Všechno to bylo takové tajemné a ve mne i v ostatních vojácích rostlo podezření, že se chystá něco velmi významného. Tak jsme byli v naprosté tichosti přepraveni na Falklandy. Po příletu jsme byli představeni důstojnickému personálu britské armády a poradcům pro válečné operace v extrémně chladných oblastech za polárním kruhem z norské armády. Pochopili jsme, že nás tu čeká velmi tvrdý výcvik na válečnou misi o které jsme neměli nejmenší tušení.

Nyní s odstupem času zjišťuji, že Falklandy byly vynikajícím místem pro výcvik tohoto typu. Celý jeden měsíc jsme si dnes a denně šahali až na samé dno sil. Vrhali jsme se do ledové vody Atlantiku, pilovali navigaci v absolutní mlze, zápasili muž proti muži na ledových krách ze kterých čišel ledový dech smrti, se speciální výzbrojí jsme slézali desítky a desítky metrů vysoké ledové stěny. Byli jsme cvičeni vydržet extrémní hlad i žízeň i první zdravotní pomoci za mrazu, který dosahoval bezmála 40 stupňů pod nulou.  Něco podobného jsem nezažil, byli jsme napůl šílení s obrovským otazníkem a otázkou: PROČ TO VŠECHNO. VÁLKA PŘECI SKONČILA !! A pak to všechno naráz skončilo. Nastal den „D“.  Seskupili nás do jedné obrovské místnosti. V hale se nacházeli ta největší důstojnická esa spojeneckých vojsk, ale co bylo fascinující všichni stáli v pozadí. Ústřední prim hrál zcela někdo jiný. Byli to vědci !!! Ale jací vědci. Co jméno, to pojem!! Zástupci „Katedry pokročilých technologií z Univerzity v Chicagu, státu Illinois a Georgie, vědci z univerzit ve Francii, Anglické Královské Společnosti, Itálie, Kanady a dokonce tu byli i vědecká esa z tajných Ruských laboratoří !!!!

A tak přesně v této chvíli kdy mnou lomcovala psychická zimnice jsem pochopil, že mne a mé přátelé čeká možná to největší dobrodružství mého života. Celých dvanáct hodin nás podrobně seznámovali s naším nadcházejícím posláním. Krok po kroku nám vysvětlovali situaci do které se dostaneme. Dodnes mi zní v uších slova prof. Ullmana z univerzity v Pasadeně: „Chlapci musíte se připravit na to, že budete čelit čemusi co se bude zákonitě vymykat vašim vojenským zkušenostem z let poslední světové války. Půjdete vstříc silám, které stojí za horizontem tradičního chápání věci. Jste to nejlepší co spojenecká vojska a zástupci Rudé Armády byla schopná dát dohromady. Tu záležitost musíme vyřídit teď hned – jednou pro vždy. Prostě není jiné teď. Máte jeden jediný pokus. Pokud to nevyjde – tak Bůh s námi všemi. Bohužel vám musíme oznámit, že máte jen velmi malou naději, že se všichni v pořádku vrátíte zpět. Zvláště pak, pokud se naše podezření ukáží jako správná„.

Prostě a jednoduše řečeno měli jsme prozkoumat „neobvyklé“ aktivity ke kterým dochází v lokalitě Muhlig – Hoffmanova pohoří v oblasti Antarktidy. Byli jsme také seznámeni s aktivitou spojeneckých vojsk v této lokalitě v průběhu II. světové války a tak jsme se seznámili i s tajemstvím nacistických základen v této oblasti, jež měly být rozprostřené na ploše asi 200 mil. Seděli jsme a v šoku naslouchali a celá záhada se prohlubovala??

Britská tajná služba zachytila již v průběhu II. světové války tok informací od třech největších es nacistického Německa: Hesse, Himlera a Donitze. Tyto skutečnosti nebyly sdílené žádnou jinou světovou velmocí, tedy ani Ruskem a nebo Spojenými Státy. Tyto a další okolnosti způsobily to, že Anglie bude stát v čele řešení problému i když nakonec byli přizváni poradci pomalu z celého světa.  Byli jsme seznámení s tím, že nás čekají velmi specifické podmínky a že vlastně nikdo neví co nás tam čeká a jak se celá situace vyvine. Jedna z těchto okolností se měla projevit následně. Na konci tohoto šokujícího sezení bylo do hangáru uvedeno šest jedinců. Šlo o velké štíhlé muže poměrně mladého vzezření. Vyzařovala z nich neuvěřitelná vitalita. První co mne napadlo bylo to, že jsou si neuvěřitelně podobní, jako kdyby to byli sourozenci. Vyzařovalo z nich cosi co vzbuzovalo přirozený respekt. Jeden z nich promluvil: „Přátelé, musíme Vám oznámit, že zástupci nacistické vědecké elity v průběhu let 1929 – 1930 objevili v geografickém prostoru Země Královny Maud cosi, co bychom mohli nazvat „starověkým tunelem“. Tento tunel ovšem není spojnicí dvou prostorových prostředí, ale časových frekvenčních pozadí jedné a té samé reality. Víme o tom, že na jednom konci ústí v historické reálii, kterou lze datovat do časového pásma – 42 až 48 000 let od tohoto okamžiku a na straně druhé je její ústí pečetěno časový pásmem + 67 let od tohoto okamžiku (rok 2012). Bohužel nejsme schopni zjistit jaký způsobem s tímto artefaktem naložili. Obáváme se ale, že pochopili jeho sekvenční obsluhu. To by ovšem znamenalo ??..“.

Ještě asi hodinu ten muž vyprávěl o věcech, kterým z nás nikdo vůbec nerozuměl. Byl to ten nejmysterióznější den v mém životě. A to jsem nevěděl co nás všechno ještě čeká. Utkvěla mi v mysli věta se kterou se s námi rozloučili: „Nemá smysl abychom se nějak představovali“, a opatrně se usmáli. „Vězte však, že jsme něco jako poradci vašich vědeckých poradců…..“

(2)

24.11.05   Jaroslav Chvátal

Horizont událostí je plocha v prostoročasu, která pro daného pozorovatele vymezuje oblast, ze které ho nemůže dosáhnout žádné elektromagnetické záření (světlo). Typickým příkladem horizontu událostí je hranice černé díry – úniková rychlost je na ní rovna rychlosti světla, takže tato oblast je nejzazší mez, odkud může světlo uniknout. Jinak řečeno, pod horizontem všechny časupodobné a světelné světočáry zůstávají v černé díře (eventuálně směřují do singularity) a nemohou ovlivnit pozorovatele vně černé díry. Ve Schwarzschildově řešení, které popisuje nerotující nenabitou černou díru, má horizont tvar koule o poloměru nazvaném Schwarzschildův poloměr.

Wikipedie

Postupně jsme byli seznámeni s bližšími okolnostmi ohledně „starověkého tunelu“. Jsou to ovšem informace velmi náročné na chápaní a nemyslím, že by bylo rozumné, abych je právě v této chvíli zveřejňoval. Nicméně musím poznamenat, že Němci s největší pravděpodobností objevili tunel někdy v letních měsících v roce 1929 a nebo 1930. Je jasné, že s tím objevili mnoho strategicky zásadních skutečností (technologie, možnost používat tunel ke svým potřebám a bůh ví, co ještě dalšího), alespoň tak nám to bylo řečeno. Existuje jedna velmi podstatná skutečnost o které se prakticky neví. V onom kritickém období prakticky deset let před vypuknutím II. světové války se našim specialistům podařilo zachytit rozhlasové vysílání z oblasti Antarktidy. Tato neidentifikovaná stanice vysílala pravidelně i když časy měnila a zřejmě i své stanoviště. Tato stanice vysílala do světa?.. Vysílala varování.

S neúprosnou pravidelností podávala zcela fantastické a neuvěřitelné informace o hrozbě, která se na tomto Bohem zapomenutém kontinentu rýsuje. Dodnes se našim odborníkům nepodařilo zjistit kdo že to vlastně vysílal. Relace trvala vždy přesně 10 minut z toho 5 minut v anglickém jazyce a 5 minut v jazyce německém. Je možné, že by Němcům někdo dezertoval a měl technické možnosti k vysílání, ale jak by v tak nehostinné krajině bez cizí pomoci přežil? Možná, že šlo o celou skupinu uprchlíků. A nebo to mohla být nějaká malá vědecká expedice zcela nezávislého charakteru, která objevila cosi co mělo zůstat, alespoň prozatím světu zamlčeno. Prozatím?..

Zpravodajské týmy anglického království tenkrát věnovaly mimořádné úsilí identifikovat tvůrce těchto relací. Bohužel se jim to nikdy nepodařilo. Po několika měsících se tajuplná stanice odmlčela?.  Navždy.  Byli jsme obeznámení s posledním a také nejzáhadnějším vysíláním anonymního autora. Pokusím se rekapitulovat celý průběh toku informací, tak jak si ho pamatuji. Ještě před tím bych chtěl ale upozornit na jednu podstatnou skutečnost. Jde o to, že krátce po přijetí této poslední relace – bylo to v březnu roku 1930 pojalo naše šifrové oddělení, že na nosiči oficiální zprávy se nachází kódový tzv. podprahový  profil. Pokusím se tuto věc vysvětlit poněkud blíže. Již průměrně inteligentnímu jedinci musí být na první pohled jasné, že poslední zpráva je šifra. Ale tato šifra skrývá v sobě ještě další binární prvek. Později se pokoušeli tento oříšek rozlousknout velikáni kryptografických věd. Mnozí z nich byli osobně účastni rozluštění známého „Purpurového Kódu“. Poslední informací, kterou mám k dispozici je potvrzující stanovisko briskně koncipované podprahové zaklíčované zprávy. Nepodařilo se jim prolomit primární ani sekundární kód.

Člověk nikdy neví, i když ti z vás, kteří možná budete číst tuto zprávu zdaleka nebudete mít technické ani intelektuální znalosti jako ti v šifrovacích odděleních – možná budete mít štěstí a přijdete na řešení. Takže zde je ona relace:

„Halo !!!! Zde je opět Jednorožec. Světlo zhaslo a to potvrzuji. Řeka ještě teče, ale v algoritmu devíti!!! A to je změna. Sakra to je hrozná a osudová změna. Největší protiproud je možné sledovat za osmdesátým prvním meandrem!!!  Loď se otáčí kolem své osy směrem doprava ale to se změní pakliže do vody vstoupí aligátor. Prosím dejte pozor na aligátory!!!!! Čeří vodu a tok je zakalený. V jedné chvíli budete míjet Pannu s plamennýma očima. Proboha musíte zavřít oči až jí budete míjet!!! Nebudete varování!!! Bude se koupat v toku vody, ale zároveň bude stát na břehu!!! Sledujte proto levý břeh řeky. Tam bude znamení. Bude to v ohybu 72 meandru!!! Nezapomeňte – 72 meandru.  Bude to medvěd. Od 72 meandru se nedívejte na hvězdy ale do země. Sledujte Zemi – tu s velkým Zet !!!!! ?. Nutně musíte sledovat Zemi!!! (Následuje hluk a zmatené zvuky, příšerné zvuky v relaci. Pak opět naskakuje hlas.) Proboha oni mne objevili, je se mnou konec? pochopte?.“. V tomto okamžiku relace skončila.

Na druhé straně je možné, že podprahový prvek této klíčové relace je již v době kdy budete číst tyto řádky rozluštěn a je samozřejmě pečlivě utajen. Nikdy jsem si nedělal žádné iluze. Nedělám si je ani v souvislosti s vrcholnou politikou světových mocností. To se konečně ukázalo v průběhu přípravy na naši misi. Bylo více jak zřejmé, že i když se člověk na moment spojil proti jednomu konkrétnímu cíli, jedné zcela evidentní hrozbě – bude to na chvíli. Již v době přípravy zřetelně rýsovaly vnitrostátní zájmy mnoha krajin zmocnit na vlastní pěst technologií a Bůh ví čeho ještě všeho v místě lokalizovaných nacistických základen. Šlo především o USA a tehdejší SSSR jejichž mocenské ambice byli zřetelné. Na první pohled se chovali servilně, ale ve skutečností se chovaly jak olizující se hladový kocour, který chodí kolem misky se smetanou a čeká jen na tu nejpříhodnější chvíli, aby mohl na své sousto skočit. Tento individuální boj dvou klíčových světových mocností USA a SSSR (později Ruského impéria) o sousto nacházející v ledových oblastech Antarktidy se ukázal jako rozhodující, což se zřetelně ukázalo na pozdějších událostech??.

A tady je na místě na chvíli odklonit pozornost od našeho hlavního děje.

V době tohoto příběhu byl enklávou USA a dalších států s podstatným vlivem na světové události podceněn jeden velmi zásadní jev, který tak trochu upadl v zapomnění i když byl aktuální událostí celosvětového rozsahu. Tento jev je totiž jedním z klíčových faktorů spojující velmi podstatné indicie do komplexnějšího významu. A vytvořil neuvěřitelnou taktickou výhodu, která hovořila a samozřejmě stále hovoří pro Ruské impérium. A Rusové jsou si toho velmi dobře vědomi. O jaký jev se jedná?

Dne 30. června 1908 v ranních hodinách vzplálo nad jistou částí ruské Sibiře obrovské Slunce. Během několika vteřin došlo k anihilaci a vyzáření neuvěřitelného množství energie, která v několika následujících hodinách a dnech prudce zapůsobila na globální environmentální systém planety Země. Přesto to bylo to nejlepší a přísně logické řešení nastálé krize. K tomuto závěru dochází i odborník na slovo vzatý profesor Uvarov z Akademie Bezpečnosti ruského státu??.

„Systém zpozorněl. Za mnoho set tisíc let metamorfické makromolekulární symbiózy s přirozeným prostředím planety Země získal na jistotě. Po několika tisících letech spánku pro lidskou bytost nepochopitelný kybernetický systém probudil k činností obranný operační okruh. Ve zlomku sekundy se tzv. Sibiřská báze spojila s dalšími sedmi sekcemi umístěnými v jiných geografických částech planety. To se stalo 25. června 1908. „Roj“ upřel pozornost do jednoho místa Sluneční soustavy? do místa kde se obrovskou rychlostí pohybovalo kosmické těleso jež kolidovalo z dráhou Země.

Ve stejnou chvíli pocítilo po dobu několika hodin mnoho set miliónu lidských jedinců psychickou nevolnost, úbytek biologické energie byl velký, ale v hranici tolerance. Systém v následujících minutách provedl nezbytné liminální hodnocení situace. Ano nebezpečí bylo obrovské. Kolizi nebylo možné se za přirozených okolností vyhnout, ale bylo možné jí technicky zabránit. Ve stejnou chvíli bylo rozhodnuto, že vzhledem k dráze tělesa musí zasáhnout Sibiřská sekce. Když nastala noc v nejvíce obydlených částech planety seskupily se generátory zařízení v nejoptimálnější energetickou konfigurací.

Došlo k tomu z 26. června. na 27. června 1908. „Roj“ čekal až nevětší část lidské populace změní modifikaci vyzařování CNS ke které dochází během spánku. Mírná chrono gravitační anomálie nevzbudí tolik pozornosti. V okamžiku kdy svazek jemné stříbrné, pro lidskou bytost ještě po dlouhou dobu neznámé energie, vytékající z ústředního sektoru Sibiřského zařízení vstoupil do energetického pole zemského jádra. Přesně v tomto okamžiku došlo k přirozenému zbrždění toku času v indexu zhruba 3,8 minuty za jednu hodinu po dobu 9 hodin. Proces akumulace energie byl započat. Čas utíkal?.. těleso se po stanovené dráze zcela neúprosným způsobem počalo přibližovat k planetě. V průběhu 29. června 1908 „Roj“ již věděl, že systém nemůže stihnout jímaní energie na dostatečnou úroveň pokud podstatně nerozšíří kapacitu přenosu. Věděl, že environmentální systém planety bude reagovat, ale nebylo vyhnutí??.

Londýn, Paříž, Praha, New York, Tokyo – na večerní a noční obloze zhruba 24 hodiny před kontaktem dochází ke stejné situaci?? Lidé s údivem hledí k obloze na obrovská stříbrná jakoby fosforeskující oblaka. Proboha co se to děje? S otazníkem v očích hledí jeden na druhého. Nedokáží zodpovědět na tuto otázku. Jejich vědomí si ani na okamžik nemělo šanci uvědomit, že právě v těchto chvílích „Roj“ bojuje o existenci a neexistenci lidské civilizace. Šedesát minut do kontaktu. Nad centrální Sibiří se probouzí nový den. „Roj“ znovu propočítává trajektorii dopadu tělesa. Výsledek je stejný a nemůže být jiný – severní část Itálie. Třicet pět minut do kontaktu. Sibiřské zařízení uvolňuje 45 procent energie, která je určena k odklonění dráhy tělesa do nejméně obydlené části planety o největší rozloze – centrální Sibiře. Již dávno je vypočítána nejvýhodnější pozice Vetřelce k totální destrukci. Kritickou výškou je hladina mezi 10.800 až 11. 200 metrů nad povrchem Země.

V přesně stanovenou dobu okolo 08.45 hodin místního času se odehrálo hned několik událostí najednou. Výsledkem byl výron neuvěřitelného energetického náboje v podobě přesně směrovaného proudu energie. Tento impuls byl tak masivní, že otřásl celým Sibiřským zařízením. Podzemní tlaková vlna rozkmitala seizmografy prakticky po celém světě. Doprovodné efekty způsobily vznik mnoha stovek spontánních vzplanutí hmoty v oblasti několika set čtverečních kilometrů od zařízení. Zbytková energie byla okamžitě transformována do radioaktivního záření, které svou radiací zachvátilo rozsáhlá území. Nadpovrchová tlaková vlna smetla vše co jí stálo v cestě.

Na obloze vzplanulo slunce. Během několika desetin vteřiny se hmota Vetřelce zcela rozpadla v neškodné elementární záření, které způsobilo v rozsáhlých oblastech světélkující nebeské fenomény. „Roj“ vyhodnotil situaci. Jeho čtvrtý segment instalovaný v oblasti Sibiře zafungoval bezchybně. Byl spokojený. Během několika následujících hodin převede svou kapacitu do stavu aktivního spánku. Znamená to, že se bude moc opět soustředit na řešení „základního problému“ – bylo jim lidstvo a rok 2012.

Ve stejné chvíli?. na jiném místě planety se cosi pohnulo. Jemná energetická vlna se vzedmula aby opět utichla. V neutěšených ledových končinách Antarktidy?.. dva kilometry pod jezerem Vostok se Cosi ještě nemělo probudit. Ještě ne. Na chronometru kauzálních hodin zbývalo celých 94 let !!!!!

Ve stejné chvíli?.. mnoho stovek miliard kilometrů od Modré planety, pod klenbou hvězdné oblohy v jemném tichu vrnění cizorodé techniky se setkali dva páry velkých očí. V aktivním toku telepatického přenosu informací by lidské vědomí zachytilo krátkou, prostou ale velmi osudovou větu: „Funguje!!“.

Nastal čas našeho transportu. Byli jsme letecky přepraveni do blízkosti Antarktidy. Náš letecký výsadek byl proveden zhruba 20 kilometrů od základny Maudheim. Opustili jsme útroby letadla. I přes chrániče obličeje nás šlehal ostrý a chladný vzduch. Ten seskok byl snad nekonečný. Konečně nás přivítala pevná půda pod nohama ledové divočiny. Výsadek byl úspěšný. Přivítali nás nedaleko připravené sněžné traktory. Vše probíhalo pod absolutním radiovým tichem. Všichni jsme měli obrovský, ale obrovský strach?? Věděli jsme, že se od této chvíle nacházíme v totálním válečném stavu. Proti nepříteli, kterého jsme vlastně ani vůbec neznali. Věděli jsme, že od této chvíle není cesty zpátky. Motory sněžných traktorů se rozeřvaly a my jsme vyrazili vstříc dalším událostem??..

(3)

02.12.05   Jaroslav Chvátal

Tak jak se dalo očekávat rozvířil „Horizont událostí“ hladinu názorů a úvah. To je jedině dobře a svým způsobem jsem s tím počítal. V posledních hodinách zavalen množství e-mailů probírám jednotlivými názory, které si analyzuji a snažím si z nich vzít to podstatné důležité. Myslím tím samozřejmě i na „Horizont událostí“. Je velmi příjemné vědět jací citliví a vnímaví jedinci chodí na mé stránky. Jedna paní mi dokonce napsala: „Nevím, nedokáži to přesně popsat, ale tak nějak intuitivně cítím, že „Horizont událostí“ je zcela něco jiného než ostatní tomu podobné materiály. Cítím v tom velkou hloubku, energii a zvláštní charisma. Nesmírně se těším na další části“.

Takže tyto a spoustu jiných kladných i záporných názorů mne přesvědčilo o tom, že bych měl jako autor tohoto materiálu sdělit něco více o okolnostech a nástrojích, které si beru k ruce při psaní. Tak především „Horizont událostí“ jsou esenciální fakta, která existují nezávisle na mé tvůrčí potenci. Byli tu jsou tu a budou tu. „Horizont událostí“ je ale také literární útvar, který se postupně vyvijí v mé tvůrčí dílně. A věřte tomu, že to není vůbec jednoduchá práce. Takže co je tedy onen „Horizont událostí“? Literární útvar, který pod vrchní dramatizační dějovou úrovní obsahuje zcela zásadní klíčové navigační zdrojové informace. Ony pro lidské vědomí esenciální informační a navigační perly  jsou uložené na různých místech dějového panoráma. Vyžadují od čtenáře briskní pozornost, nezaujatost a hluboké intuitivní spojení s textem, tedy dějem. Ve stejném duchu o tom hovoří i jeden z mých spolupracovníků, pan Helebrant, který je součástí realizační skupiny tohoto projektu?..

Jan Helebrant se svěřuje:  „Horizont událostí“ je fenomén. Čtenář je prostě surfař.. Ihned na začátku ponořen do esence rychlého řečiště informací. Uchvácen tímto proudem doslova surfuje od stránky ke stránce, musí zvládat nejen různé změny tohoto toku, víry, peřeje, tůně a zátoky, ale zároveň se musí soustředit na sbírání velmi chytře zasunutých základních navigačních informací, oněch perel, které jsou ti skutečným pokladem pro hledajícího v tomto díle. Jak zmiňuje autor pan Jaroslav Chvátal „Horizont událostí“ je velmi specifický literární projekt, je to sága – Záhada. Seriál na těchto stránkách jsou pečlivě vybrané fragmenty z původního literárního zdroje, který se právě nyní souběžně tvoří. Jaroslav Chvátal se k tomu vyjadřuje: „V první fázi půjde o tři knižní tituly. Tří díly. Trojnásobná možnost pro každého čtenáře ponořit se do bodu kde Nic a Všechno se stávají?..“

Jak jinak, na  závěr malé upozornění pro každého čtenáře – surfaře. Má-li mít vaše cesta smysl, je třeba na bouřlivé hladině „Horizontu událostí“ umět dokormidlovat dokonce. Ale to ještě nestačí. Na této pouti je třeba sbírat „skryté navigační informace – ony perly“ pamatujete?. Nebudete-li věnovat této činnosti pozornost – utopíte se v proudu souvislostí.  Budete-li úspěšní a přistanete na konci, bude pro vás rozhodující počet perel (navigačních informačních parametrů), které budete vlastnit. Tento počet je extrémně důležitý jelikož vám zabezpečí výchozí pozici do finálního úseku cesty. Jenže ten se milý čtenáři nachází na zcela jiné rovině než je text tohoto seriálu. Bližší informace budou k dispozici na jeho konci.

Takže? Chcete se vydat možná na jednu z nejdramatičtějších cest za Odhalením? Nic vám v tom nebrání?.. Vůbec nic!!

Koordinátor realizační skupiny „Horizont událostí“

Jan Helebrant

Antarktida je nejvíce zrádný kontinent na této planetě. Je nevyzpytatelná. Velmi rychle jsem pochopil, že Falklandy byly svými podmínkami procházkou růžovým sadem. Bylo to neporovnatelné. Chci se vrátit k našemu výsadku. Jak jsem již naznačil byli jsme letecky přepraveni a vysazení na jedné z okrajových ker několik stovek kilometrů od hranic teritoria „Země Královny Maud“. Byl to pochopitelně nejrychlejší způsob jak se dostat na místo. Očekávali jsme, že již během letu budou problémy, byli jsme připraveni skutečně na všechno. Bylo nám jasné, že nacisté budou mít perfektní protiletecký štít. Seděli jsme v letadlech v plné zbroji. Řev motorů však zcela pohlcovalo hrobové ticha mého nitra. Kolegové vojáci na tom nebyli o nic lépe. Letěli jsme několika letadly. Hlavní úderná skupina se skládala celkem ze 160 vojáků včetně důstojníků a pečlivě vybraných vojenských vědeckých poradců. Vůbec jsem jim nezáviděl, ale jak jsem velmi rychle poznal byli to velmi odolní a otrlí chlapíci.

Tak jak jsme se postupně nasouvali do kritické oblasti očekávali jsme problémy, ale nic se nedělo. Prostě vůbec. Bylo to zvláštní, podle všech předpokladů jsme již museli být dávno minimálně pod technickou kontrolou vzdušného prostoru protivníka. Byl klid?.. Tento stav nás ale vůbec nijak neuspokojoval?? Bylo to proti předpokladům a nám začínalo být jasné, že se zdaleka nebudeme moci spolehnout na předpoklady našich šéfů. Bylo to všechno jedna velká improvizace. V místě našeho výsadku již před několika hodinami byla ze speciálních námořních člunů vysazena speciálních výzbroj, vystroj a mnoho dalších vojenských zařízení. Po provedeném výsadku jsme si tyto věci převzali. Nacházeli jsme se několik desítek kilometrů od staré německé vědecké stanice Maudheim. Naše rozvědka měla k dispozici informace o tom, že Maudheim později sloužila jako vojenská tranzitní stanice, ale vše nasvědčovalo tomu, že je již delší dobu opuštěná.

Přísně tajná operace Taberlan předcházela monumentální vojenskou akci High Jumpe, která byla mezinárodním podnikem pod vedením admirála Richarda E. Byrda. Rozhodnutí postavit do čela tohoto muže bylo více jak logické. Tento člověk ve své osobě kombinoval všechny důležité předpoklady, které měly být zárukou konečného úspěchu. Byrd byl vědec, badatel a cestovatel, který měl o ledovém kontinentu vyjimečné znalosti. Byl to také velmi úspěšný voják, který se dokázal ve své kariéře vyšplhat velmi vysoko. A v neposlední řadě to byl člověk, který měl ojedinělé zkušenosti s německou morálkou majíce perfektní informace o některých nacistických projektech v oblasti Antarktidy.

Na druhé straně byla „Operace Taberlan“ z hlediska vojenského ve podstatě čistě záležitostí anglického námořnictva. Nešlo o žádný monumentální podnik, spíše jakousi útočnou přepadovou akci v režii speciální jednotky toho nejlepšího co bylo momentálně k dispozici. Na rozdíl od High Jumpe byl Taberlan totálně utajenou záležitostí, která nikdy nepodlehla cenzuře a či záměrné desinformační kampani iniciovanou zpravodajskými službami. Z tohoto důvodu jsou skutečnosti, které nám podávají akta „Horizont událostí“ zcela výjimečná.

Čekala nás cesta ke stanici.  Několik hodin intenzivního přesunu pod rouškou černo černé noci?? v třeskutém mrazu?? v tak husté vánici, že nebylo pořadně vidět na deset metrů kolem dokola.  Znovu opakuji nechci případné čtenáře tohoto dokumentu unavovat vojenskou taktikou.  Je to z toho důvodu, že se chci soustředit na jiná daleko důležitější fakta zcela zásadního charakteru.  Nicméně musím konstatovat, že skupina byla rozdělena do několika menších celků (úderný oddíl první linie, jistící skupina, záložní skupiny a technický oddíl.  A byl to právě tento technický oddíl, který od samého počátku poutal mou pozornost. Nacházelo se v něm několik lidí, kteří neměli prakticky žádné zbraně, přičemž sami byli střeženi jinými vojáky. Nebyli to pochopitelně žádní zajatci, naopak někdo kdo byl pro naší misi velmi, velmi důležitý. Netušil jsem ovšem ještě, že nejbližší hodiny mi pomohou tuto hádanku rozhřešit.

Postupovali jsme svými technickými prostředky kupředu rychlostí asi 15 kilometrů v hodině. V černočerné tmě, šlehajícím větrem do tváří a třeskutou zima jsme se nezadržitelně blížili k základně Maudheim. Ještě 4 kilometry. Úderný oddíl se za jízdy přeskupil do útočné konfigurace.  O základně jsme měli k dispozici základní informace a s tím jsme si museli vystačit.

Pak se najednou rozsvítilo slunce, zároveň zaječela siréna a náš oddíl byl zasypán salvou kulek. Okamžitě jsme reagovali a střelbu opětovali. Vše se odehrálo nesmírně rychle. Hučení větru jsem zaslechl permanentní křik. Bylo to v němčině. Jako kdyby nám chtěl nepřítel sdělit něco velmi naléhavého. Na vlastní oči jsem viděl jak zpoza základny utíkají lidé, kteří prakticky okamžitě byli zasaženi našimi kulkami. Přišlo mi to v u chvíli všechno naprosto bizarní a absurdní. Ti lidé se chovali nějak zvláštně. Nebyli uvnitř objektu museli se pohybovat někde v jeho blízkosti. Ale proč.

Poté co jsme ovládli prostředí okolo základny jsme provedli rychlý úder směrem dovnitř. Byl jsem mezi prvními, takže jsem měl velmi dobrý výhled. Bohužel to co jsem uviděl mi doslova vyrazilo dech. Po rychlém pročesání vnitřních prostor jsme narazili na dvě mrtvá těla??   Bože!!!!!  Co to bylo????  Jejich těla byla něčím ohlodaná, resp. tkáně byli zcela přesným, řekl bych přímo chirurgickým způsobem odstraněna na několika místech. Ať to bylo cokoliv, zda se mi o tom ještě dnes. S těmito nepochopitelnými ostatky se tu nacházel napůl šílený člověk. Když nás uviděl, sáhl po pistoli a před našimi zraky se zastřelil. Jsou okamžiky, které se stávají v životě lidského jedince průsečíkem mnoha dalších sekvenčních událostí. Velmi rychle jsme pochopil, že jsem do jednoho z nich právě vstoupil??  Nechtěl jsem, ale osud byl silnější??.

Ještě před tím než se onen mladý nešťastník zastřelil, zaplnila se místnost vojáky. Skoro všichni byli upoutáni nezvyklým torzem mrtvol. Prakticky okamžitě co se mladý muž zastřelil, začal velitel křičet aby okamžitě dorazili „sovy“ z technického. O žádných sovách v technickém oddíle jsem nic neslyšel, ale to se mělo v následujících okamžicích změnit. Velitel vytáhl souběžně z vaku hodinky , teprve později jsem zjistil, že to byly stopky. Dav se zavlnil a do popředí vstoupili dva muži. Ihned jsem je poznal. Bylo to ti neozbrojení z technického oddílu. Ale proč jim říkali „sovy“? Jeden z nich promluvil úsečně na majora: „Kolik?“ „Mínus 25 vteřin“, odtušil velitel. „Takže nám zbývá nějakých dva a půl minuty“. Okamžitě ho přeneste do sněžného traktoru, ale rychle!! Byl jsem vyzván abych ještě s jedním vojákem zdvihl mrtvolu a odnesl jí na místo. Ještě 120 vteřin. Při sporém osvětlení jsme se potáceli s tělem vzhůru po točitých schodech. Pot se mi hrnul po zádech. Devadesát vteřin !! Zahřímal za mnou velitel. Sakra přidejte. Nikdo z nás nechápal o co tu vůbec jde. Běželi jsme jak o závod k nejbližšímu sněžnému traktoru. Sedmdesát vteřin!!! Zoufal si major.

Asi dvakrát nám mrtvola spadla do sněhu a museli jsme jí zvedat. Vzhledem k tomu, že jsem utíkal jako první měl jsem před sebou volný výhled. Viděl jsem jdoucí „sovy“.  Šli takovým zvláštním vlnivým způsobem. Ti lidé působili velmi, ale velmi cize. Byli zcela klidní?.

Jakmile jsme našli příhodné místo, okamžitě přistoupili k tělu. Kolik? Ještě zbývá asi 50 vteřin!! V následující vteřině se to stalo. Jedne ze „sov“ rychlým pohybem třemi prsty pravé ruky se dotkla třech míst nedaleko od sebe pod levým okem mrtvoly. Vzduch ztěžkl. Bylo nás u toho několik včetně velitele, bože nikdy jsem nevěřil, že zažiji něco tak zvláštního. „Sova“ se absolutně koncentrovala na jisté místo asi 10 centimetrů za temenem hlavy. Cítil jsem ohromnou sílu, která se počala okolo systematicky koncentrovat. Později, když jsem se o svých pocitech bavil s ostatními příchozími, shodli jsme se na tom, že jsme byli svědky nějaké psychotronického působení. Naprosto nám ovšem unikal důvod takového nezvyklého chování.

Vlastně to co píši není tak zcela pravda. V jisté chvíli jsem vstoupil do svého vlastního individuálního prožitku. Nikdy jsem o něm nehovořil a tak tento prostor je vlastně prvním místem tohoto sdílení.

Jak jsem již naznačil, koncentrovala se jedna ze dvou „sov“ na mrtvolu v jakési nepochopitelné činnosti čehosi co prostě nelze popsat.  Následující okamžiky bych chtěl detailně sdělit, jelikož se mi zdají velmi důležité. Nevím proč, ale prostě zdají se mi velmi, velmi důležité.

Stalo se, že po chvilce jsem pocítil teplo na temeni hlavy, pamatuji se, že jsem se bezděčně poškrábal na hlavě a dál sledoval události přede mnou. Narůstal ve mně neklid a jakýsi druh nervozity. Upozorňuji, že šlo o vteřinové bloky, bylo to velmi rychlé.

Pak mne doslova jakási síla zvedla hlavu a přinutila se setkat s očima té druhé „sovy“. Ježiši Kriste !!!!

(Segmenty buňkové paměti zareagovaly na neviditelný tok energie. Během několika desetin vteřiny došlo k prolomení prvního stupně amnestické inkarnační hráze. „Sova“ se vnitřně usmála. Vysoce koncentrovaný tok žluto růžové energie dosáhl kritického místa „Energetický Krystal Rahunta se v dalším těle člověka stal opět aktivním. Po jak dlouhé době!!!  P celých 2 680 000 letech !!! Sova byla velmi spokojená. Nejenže našla dalšího?.., ale dokonce se jí podařilo vyvolat Reakci !!!  U kolikátého už !! Vynikající výsledek).

Ve stejném okamžiku se kybernetickým vědomím „Roje“ prozářila jemná vlna znepokojení. Toto znepokojení nemělo žádný racionální důvod. „Roj by tomuto jevu nevěnoval pozornost, kdyby za poslední osm let nešlo o 24863 stále se dokola opakující vjem.

Díval jsem do hlubokých, doslova bezedných očí „sovy“. Mou mysl zaplavil tok informací. Před sebou jsem viděl velký pravotočivě se otáčející symbol. Známý symbol??. Velmi známý symbol??  Vždyť ho musí znát i každý školák??.

(4)

06.12.05   Jaroslav Chvátal

Dnes a denně ke mne na stůl dochází velké množství e-mailů, které se týkají „Horizontu událostí“.  Chtěl bych svým čtenářům sdělit, že je všechny podrobně studuji a postupně na všechny odpovídám. Nemusím snad naznačovat jak velkým přínosem pro mne a mou práci je reakce „druhé strany“. Našly se mezi nimi i pokusy dešifrovat ono záhadné sdělení neznámého vysílajícího. I za tento počin jsem velmi rád a doufám, že se stane inspirací i pro ostatní čtenáře k tomu, aby i oni přiložili, jak se říká, ruku k dílu. Nakonec jsem se rozhodl, že některé z reakcí zveřejním na úvod tohoto čtvrtého dílu „Horizontu událostí“. Pochopitelně s plnou anonymitou pisatelů. No a pak se již můžete pustit do další porce Horizontu událostí….

Dobry den pan Jaroslav,

Necakal so ze mi odpisete,nakolko viem ze stále pisete a ste max.vytazeny,ale zjavne Vas pisanie naplna a nerobi Vam problemy. Ja som ten hladajuci ktorý nepise ale cita a velmi ma potesilo ze som na prvy E-mail dostal odpoved.Citil som potrebu Vam napisat lebo  moja cesta hladania vydi vo Vasich ,pravdepodobne dlhorocných badaniach urcitý ciel cesty.Nie len mojej a Vasej,ale aj ciel cesty celeho ludstva. Tie perly ktore vo Vasich badaniach nachadzam ma ubezpecujú ze cesta na ktorú som sa dal sa da zvladnut,ale treba na sebe vela pracovat. Vasim cielom je zjavne pomoc hladajucim,skoda ze nemozeme pomoct celemu ludstvu.

Urcit ste sa uz v zivite presvecil,ze su ludia,ktory nemaju otvorenu mysel k urcitym informaciam a neda sa ich myslenie zmenit,teda sa im neda nic nanutit a ani pomoct.Ja som sa s tym uz zmieril a velmi si vazim Vase usilie.

S pozdravom Richard

Dobry den pan Chvatal,

clanok Horizont udalosti ma velmi zaujal a netrpezlivo cakam na kazde jeho pokracovanie. Pri predchadzajucich dieloch (1,2) bolo na konci poznamenane ze bude pokracovat. V tretom dieli takato informacia chyba a preto sa na Vas obraciam s otazkou ci clanok bude dalej pokracovat a do akeho cisla. Taktiez ma velmi zaujima kedy uverejnite (ak vobec) jeho dalsiu cast ktoru uz dnes netrpezlivo ocakavam. Tiez by som Vam rad vyjadril vdaku a podporu za Vasu pracu na tejto stranke ktorej som pravidelnym navstevnikom.

dakujem

S pozdravom

Vladimír

Zdravím Vás pane Chvátale,

teď jsem si přečetl začátek Horizontu událostí a nedá mi to než reagovat a přidat se k názorům. Ještě v době, kdy jste provozoval „starý“ web matrix-2001, kde jste měl právě několikadílný seriál o německém působení v Antarktidě, tak Vám musím říct , že snad nikdy jsem nic „nehltal víc“. Můžu to číst pořád dokola – je to fantastické.

Když jste začal s Horizontem událostí, tak to bylo jako živá voda – to je skutečná pecka, která se čte sama. Zjistil jsem, že nejde o ledajaký text. Já v průběhu dne, kdy pracuji i 16 – 18 hodin na svých shopech, tak se dostávám k velkému množství různých informací, které dokáži číst tak říkajíc v letu. Dokáži je velmi rychle číst, třídit atd. atd.

Horizont událostí je něco diametrálně odlišného – nedovolí mě to přeletět text. Jakoby on sám nedovolil přiblížit se jinak, než s uklidněným vědomým, soustředěným jenom na text. Opravdu to tak je. Nebo, si to namlouvám  a mám vnitřně v sobě takovou úctu k tomu textu, že si ho nechávám až na velmi pozdní noční hodiny, většinou hluboko po půlnoci, kdy mě nikdo neruší, všichni lidé spí a všechno je zklidněné, není zde žádný „šum“, Země je jakoby klidnější, vibrace jsou vláčnější atd. Prostě musím počkat na naprosté zklidnění. Poté text čtu a je to úžasný zážitek.  Opravdu žasnu, jak dokážete neco takovým způsobem napsat.

Zdravím Vás a přeji abyste i nadále nás žíznivé napájel takovými skvosty 🙂   díky moc

Miroslav

Bohužel jsem nenašel žádný odkaz na diskuzi, proto jsem se rozhodl vás takto otravovat přes e-mail. Jistě Vás již napadlo nějaké řešení onoho zašifrovaného vysílaní. Proto jen dovolte abych na něj řekl svůj názor. Jednorožec (podle mě) představuje antarktidu (podoba kontinentu) nebo uvaděče vysílání,čili je to jen úvod.

Jeden meandr je 1 rok . ……72. meandr = rok cca2002(událost v Antarktidě) – varování nebo znamení o blížícím se nebezpečí. Co ale znamená dívat se do Země? snad hledat pomoc někde pod povrchem Země? 81. meandr = rok 2011, 2012
Země představuje loď plující řekou (vesmírem) a aligátor je nepřítel(kometka ,……) , která může nárazem otočit rotaci lodi.

Panna – velké nebezpečí, které se pohybuje ve vodě jen částečně, něco mimo čas a prostor, a které nemusí být reálné. Stačí zavřít oči a nebát se.

Děkuji za přečtení mého skromného a až moc jednoduchého úsudku, který je zřejmě milný….. ale co. Jen mě snad ještě napadlo, že bude pravděpodobnější, pokud řeka nebude představovat vesmír ale čas.

Ahoj Jardo,

snad jsi si přečetl můj vzkaz –

Jednorožec měl pravdu, řeka ještě teče – doopravdy v algoritmu devíti.
Jestli nemáš už jiné vysvětlení, tak ti nabízím to svoje – Společnost 9 neznámých.

Alena

Jsou mezi námi. Všude?..  Dnes a denně je potkáváme na ulicích, v domech a vchodech, parcích i dopravních prostředcích?? Symbol se otáčel s narůstající rychlostí. Mou mysl zaplavil nevýslovně blažený pocit.  Byl jsem omámený, nebyl jsem schopen sesbírat své vědomí a zkoncentrovat se na to co se děje. Ale pak přece jen?.  Nad bezednou prázdnotou mého bezvědomí jsem uslyšel se stále větší intenzitou jasný zvonivý a svěží hlas. „Musíš se zkoncentrovat!!!!! Teď!! “ a znovu a znovu ten hlas opakoval tato slova. Podařilo se?..

Nacházel jsem se v bodě, kdy jsem měl možnost si jednoznačně a na vlastní kůži ochutnat relativitu v čase. Bylo to úchvatné. Ničemu jsem nerozuměl, ale bylo to naprosto fantastické!!! Vznášel jsem se v kosmickém prostoru, vlastně své tělo jsem ani neviděl. Otáčel jsem se pomalu pravotočivě kolem své osy. Kolem mne svítilo neuvěřitelné množství hvězd a světelných disků galaxií. Cítil jsem vůni šeříků. Před sebou jsem viděl obličej „sovy“. Ale jaký obličej!! Bože můj?. Nedokáži vyjádřit své pocity. To prostě nejde. Přede mnou byl zcela někdo jiný a přesto stejný jako ten, který stal vedle mne u mrtvoly německého vojáka.

„Lidský příteli? Nemáme mnoho času“?. odvětil obličej přede mnou. „Tvé vědomí nyní pracuje ve zcela jiném časovém matrixu a proto fyzikální doba 30 vteřin se bude rovnat zhruba 30 minutám tohoto přenosu.  Připrav se na následující tok informací?.“

„První věc kterou ti chci říci, je ??. že jsi Vyvolený. To tvrzení souvisí s ohniskem událostí indexovaných rokem 2012.  Vyvolený nejsi pouze ty, ale mnoho dalších lidských jedinců na této planetě. Vyvolení jsou v aktivním inkarnačním modelu z důvodu jistého druhu poslání. Toto poslání souvisí s ukončením současné realitní fáze planety Země.  U mnoho lidí tato informace vyvolává strach a nebo dokonce odpor. Je to přirozená reakce domestifikované lidské entity. Později se dozvíš více. Souvisí to také s mnoha jinými událostmi, které lze teprve očekávat. Skrze starobylý mechanismus předávání jistých skrytých dat byla uchována informace o tzv. Povolaných a Vyvolených“. Biblické paralely jsou pouze hluché ozvěny skutečného?. Nemá to také nic společného s kastační filozofií a nebo nacionalismem. Je to věc energetického buňkového uspořádání u skupiny jistých jedinců. Tvým současným úkolem je zaznamenat vše co nejpečlivějším způsobem a poté předat dál? Rozumíš?“

Bylo to neuvěřitelné!!!  Otáčeli jsme se uprostřed Vesmíru. Bytostně jsem cítil závrať z bezedného prostoru všude kolem sebe, který byl přesto vyplněný nespočetným množstvím hvězd. „Sova“ na mne hleděla svýma obrovskýma očima. Tak moudrý pohled jsem ještě neviděl?..

„Opakuji příteli. Není čas!!!! Musíme dál! Vyvolení jsou součástí gigantické operace v duchu strategie tzv. „trojského koně“. Neoperují pouze na této planetě, ale i všude jinde.“ (NOE – NEO – EON?). „Vašim posláním je vyrovnat vzniklou nerovnováhu pomocí frontálního osvobození kolektivního vědomí lidské entity.“ „Cože?“ Vyděšeně jsem hlesl. „Na otázky nyní není čas. Později“, odvětila „sova“ a pokračovala. „V několika etapách došlo do inkarnačního prostředí environmentálního systému Země v její současné realitní projekci k hromadnému průniku několika desítek milionů „čistých“ jedinců. Jejich mysl není svázaná s faktorem, který jste až kultovně pojmenovali matrix (matrice – síť – živná půda). Ovšem v  důsledku mimiker byla jejich buňková paměť doposud uchovávána ve stavu inkarnační amnézy. V přesně stanoveném čase jež je definován parametrem specifických událostí dochází k její postupné reaktivaci. Primární zdrojem aktivace buňkové paměti u těchto jedinců jsou však velmi specifické informace, které po smyslovém zachycení a logickém zpracování otevírají buňkový paměťový systém. “

Začalo ve mne zrát hrozivé tušení. V této chvíli jsem ještě nevěděl, že tohoto stavu se již nebudu schopen zbavit. Ono tušení se dotýkala opony tajemství jež souviselo s ekvivalentem času v bodu – 2012.

Rotace v kosmickém prostoru neustávala. Sova se na mne pozorně dívala?.. pečlivě zkoumala každičký mentální i citově emoční výboj mého vědomí. Pak pokračovala?.

„Musím ti sdělit další skutečnost. Je nedozírného charakteru. Musím to učinit nyní, jelikož bohužel nevím co bude dál?. a zda budu mít ještě příležitost. Tvůj buňkový systém je čerstvě aktivován a bude trvat ještě mnoho let než tvé vědomí zachytí plný potenciál energie a informací tvého těla. A také než plně pochopí a přijme následující skutečnosti. Takže poslouchej:

Všichni jste součástí zcela gigantické Hry. Když říkám všichni – tak všichni. Vše Makrokosmos i Mikrokosmos. Tato Hra měla své hráče a pravidla. Tato Hra má ale i své figurky (pěšáky)??. “  Němě jsem zíral na vážnou tvář „sovy“ zvolna rotující  ve volném kosmickém prostoru.

„Můj lidský příteli nutně si musíš (a skrze tebe mnoho dalších) uvědomit odpověďi na následující otázky:

1) Jaký byl rozdíl mezi hráči a pěšáky?

2)     Kdo jsou pěšáci v této hře – identifikace pěšáků

3)     Kdo byli Hráči – identifikace Hráčů

Zjištění správné odpovědi je zcela zásadního charakteru. Každý lidský jedinec, který správně odpoví na tyto otázky dosáhne toho, že energie pochopení a uvědomění na základě výše uvedených úkonu uvede do činnosti doposud spící hodnoty v systému žláz s vnitřní sekrecí. Všichni Vyvolení ví, že převedení vibrační hladiny energetické korony žláz s vnitřní sekrecí na úroveň minimálně 1,7 Ghz realizuje první fázi autoidentifikaci svého duchovního Já ve sféře iluze toho čemu říkáte fyzický svět a tomu procesu se říká „Sejmutí trnové koruny“. Následující informace mohou k zjištění správné odpovědi výrazně napomoci.

Klíčem je činnost endokrinního systému rozumíš !!!“, vykřikl na mne. „Chápeš !! Sekrece žláz – SECRET čili TAJEMSTVÍ !!!!  Sekreční činnost těchto žláz a jejich energetické využití a transformativní aplikace byla vždy největším pečlivě ukrývaným tajemstvím!! Na těchto základech vznikla práva alchymie, čili „Alchymie transformační aplikace systémů Vědomí“.

Ještě ti to povím jinak. Sekrece endokrinního systému (čili nástroj tajemného mystéria Transformace) souvisí s faktorem, který je znám lidské společností jako „Svatý Grál“.  Bohužel, dlouhodobé působení domestifikačních vlivů a nástrojů na zotročené lidské vědomí není schopné prorazit bariéru lživé propagandy u tohoto mystéria (a nejen u tohoto). Svatý grál – správně „Saint Greal“. (GRÁL – KRÁL). “ Sledoval jsem tok neuvěřitelného množství informací. Bylo to fascinující.

Sova však dále posílala data do mého Vědomí. Najednou jsem před sebou viděl obraz královské koruny a v hlavě několikrát důrazně zopakované: KORUNA – KORONA, KORUNA – KORONA, KORUNA – KORONA. „Korona často kreslená nad temenem hlavy ,lidský příteli, symbolizuje energetický závoj sedmé žlázy endokrinního systému, které říkáte šišinka mozková čili epifýza. Jak asi dobře víš archetypální „koruna“ obsahuje kolem dokola celkem dvanáct hrotů s malou kuličkou na konci. Těchto dvanáct hrotů symbolizuje dvanáct autochtoních genetických evolučních cest dvanácti kosmických biologických kmenů lidské bytosti. Dvanáct kuliček na konci těchto hrotů představuje seskupení dvanácti hvězd které znamenají Počátek – Biblickou Zahradu Eden.

Přemýšlej o které seskupení hvězd se jedná můj lidský příteli? Správná odpověď ti opět zvedné frekvenční hladinu tvého Vědomí. “

V mém nitru se  stále větší intenzitou rostla další otázka. Věděl jsem , že se nemám ptát, ale tuto potřebu nešlo zastavit.  Musel jsem se zeptat!!!

Proč byl použit u hráčů minulý čas? Proč o nich hovoříte v minulém čase?

Sova se na mne velmi vážně podívala. Ani jsem nedutal, čekal jsem, že mne pokárá za další otázku, ale nestalo se tak.  Mým tělem projížděla intenzivní energie. Vše mne pálilo a přitom jsem se cítil neuvěřitelně šťastný. Tak Šťastný?..

„Tvá otázka ke velmi logická a svým způsobem jsem s ní počítal. Dotýká se totiž něčeho co tvoří základ, všech dalších nepochopitelných událostí a jevů. Všech dalších bílých míst a otázek. Chápeš?

Hráči jsou tvůrci HRY a tato Hra měla svá pravidla. Bohužel měla. A víš proč o tom všem mluvím v minulém čase, můj lidský příteli? Protože Hráči již nejsou!!! Prostě nejsou!! Zemřeli!! Porušili svá vlastní pravidla a systém založen na jejich vlastních pravidlech Hry ukončil jejich identitu. A Hra ta funguje dál….. Bez kontroly Hráčů…. Bez původních Pravidel…..“

Nevěřícně jsem zíral na Sovu. Její oči jakoby se ještě více rozšířily. Upřímně hleděla do těch nejskrytějších koutů mého Vědomí. „Takže, tento celý svět, ona celková realita???“, hlesl jsem. „Je multistrukturální kulisou hry. A pěšáci? Jsou ve skutečnosti prvky, které bychom mohly nejpříhodnějším způsobem identifikovat jako Vědomí Forem.“

„Takže budeme pokračovat, souhlasíš“, odtušila Sova. Jak jsem ti sdělil, Hráči neexistují. Jejich aktivní identita byla zrušena jejich samotných systémem. (HRÁČI – TVOŘITELÉ). Jejich Hra, je ale dále aktivní. Rozumíš tomu?! Hra bez svých Tvůrců? Bez jakékoliv kontroly před několika miliardami let počala s procesem metamorfózy. Tato metamorfóza byla aktivována růstem entropie v systému Hry. Entropický stav v procesu nekontrolovatelného exponenciálního růstu je důsledkem neexistence Hráčů – Tvůrců Hry. Výsledkem první fáze entropické bifurkace systému byl vznik toho čemu říkáte „fyzikální Vesmír“.

Naprázdno jsem několikrát polkl a udělalo se mi nevolno. Energeticky Krystal Rahunta umístěný v energoinformačním rozhraní druhého a třetího rotujícího disku alfa tachyonové energie těla Vyvoleného přijal další informační puls – a opět zesílil své záření. Nyní pracoval na neuvěřitelných 445 procent své normální činnosti. Ale bylo to nutné. Buňkový systém těla tohoto jedince každou vteřinou zpracoval několik miliard datových souborů. Datová cesta těchto souborů nechť je zatím tajemstvím. Její rozhodující role teprve ještě přijde?..

Bytost, kterou Lidská Duše pojmenovala jako Sova byla ve skutečnosti také extrémně důležitým datovým souborem. Její realitně klasicky energetická kompozice vykazovala absolutní imunitu. Vnímala jak Vyvolený jako jeden z mnoha desítek milionů tohoto kolektivního civilizačního souboru Vědomí se Probouzí. A s ním, další a další?? Sova velmi dobře věděla, že HRA již dávno provedla komplexní defragmentaci původních pravidel. Výsledkem toho byl vznik enormně silné vlny Novosti (PRINICPY – ZÁKONY – ZÁKONITOSTI – VZORCE – MANIPULACE), která nezvratně pasovala Pěšáky do role mentálních a psychických otroků?..

Relace se blížila k svému závěru. Ještě několik desítek vteřin?. Sova celou svou bytostí doufala v jednu jedinou otázku, kterou nutně musí každý Pěšák, ale i Král vyslovit??  A dočkala se??

„Hráči jsou tedy Tvůrci Hry, ale co ona Hra?“ Hlesl jsem. Tato otázka mne nebetyčně tížila. Měl jsem velmi intenzivní potřebu jí sdělit a už se to prostě nedalo vydržet.

Sova nyní extrémně zvážněla. Jakoby celá povadla a ztmavla. Vnímal jsem jako kdyby se snad zastavilo zcela vše?.  Velmi, velmi smutným výrazem se na mne podívala a já jsem uvnitř svého Já uslyšel jasný hlas. Hlas, který vyslovil krátkou, ale zřetelnou větu. Větu jejž vibrace otřásly každičkým atomem mé existence?..

„Jak jsem ti již naznačil HRA ke své existenci potřebuje kulisy a Pěšáky (Figurky), ale ti nejsou samotnou Hrou?.  HRA SAMOTNÁ JE TO CO PO GENERACE KOLEKTIVNÍ VĚDOMÍ VŠECH PĚŠÁKŮ ZNÁ POD POJMEM ??.    BŮH!!!!!!

(5)

16.12.05   Jaroslav Chvátal

Tento díl „Horizontu událostí“ bude svým způsobem zvláštní. Na chvíli opustíme hrdiny našeho příběhu. Proč? Proto, abych se s vámi, milí přátelé podělil a jeden velmi výjimečný okamžik mého života. Tak výjimečný, že ho považuji za jedinečný a nenahraditelný. Budete první, kteří se ho dozvědí. Nikdo před Vámi o něm neslyšel. Hlavním představitelem tohoto příběhu jsem tedy já sám. Má to ale jeden háček. Bohužel a nebo bohudík velmi nerad o sobě hovořím. Takže jsem musel zapomenout na všechny zábrany a pustit se do toho s vědomím, že to bude mít svůj smysl. Účel tohoto dílu je prostý. Čtenář by měl pochopit okolnosti vzniku „Horizontu událostí“ a vše ostatní co tomu předcházelo. Hned na počátku všechny upozorňuji na jeden velmi důležitý fakt. Nemám v žádném případě úmysl nějak poutat pozornost na svou osobu. Naopak jde mi o to, aby se čtenář seznámil se všemi důležitými faktory, tvořící podhoubí Horizontu Událostí, a věřte, vzhledem k tomu, že jsem kvůli tomu nutně musel otevřít hned několik velmi osobních a niterných zážitků – nebylo to pro mne jednoduché. Modlím se k Bohu, aby následující řádky byly dobře a správně pochopeny. Jen na tom mnoho závislého. Vážení přátelé, přeji Vám, skutečně ze srdce Vám přeji čistou mysl při čtení příběhu, který cela změnil můj život, i mne samotného. Nyní chápu, že byl nutným vyústěním událostí předcházející??.

Vzpomínám si, že na jedno setkání ke kterému došlo před několika týdny v prostředí Velké Fatry na Slovensku. Setkal jsem se třemi stabilními kontaktními osobami Guardian Aliance , chyběl pouze Beta. V jisté chvíli přišla řeč na současné události. Bavili jsme se asi půl hodiny, když si vzal slovo Delta.

Nyní bych poprosil čtenáře, kteří se cítí být osloveni matriálem „Horizont Událostí“, aby se pokusili být v této chvíli maximálně pozorní a soustředění. Pokusím se zpětně nahrubo odcitovat to co jsem se dozvěděl:

„Víš, vaše lidská inteligence již mnoho desítek let laboruje s takovými pojmy jako prostor, čas, dimenze či relativita. U prostoru a času můžeme registrovat konkrétní vjemovou kvalitu, částečně ale v čistém elementárním podání tak můžeme hovořit i v souvislosti s pojmem „relativita“. Bohužel u pojmu „dimenze“ je lidská bytost odkázána pouze na teorie a abstrakce.

Jaká je tedy skutečnost? Prostor a čas jsou nerealitní faktory, které nemají z pozici realitní přirozenosti žádné opodstatnění, jsou totiž součástí toho co nazýváme „realitní nerealita“. Vytváří smyslově fyzikální past – vězení. Představitelé vašich přírodních národů, tuto situaci nazývají pojmem „tonal“. Definujeme – li potenciál takových aktivit, které můžeme označit za esoterické či „duchovní“ nejde o nic jiného než o trvalé vysvobození se z vlivu „tonal“ čili realitní nereality.

„A podařilo se to již někomu“, zeptal jsem se. „Jistě příteli“, jenomže každé osvobozené vědomí již nemá žádnou zpětnou možnost skrze parametr svých zkušeností působit uvnitř „tonalu“. Zarazil jsem se, cosi jsem počal tušit. Hledal jsem odvahu k další otázce.

„To ale znamená, že všechny ty záležitosti týkající se zpětně se inkarnujících avatarů, poslů a mesiášů?.?“ Alfa se na mne podívala pohledem ve kterém bylo něco málo údivu, ale i útrpnosti. „Takže to všechno?.“, zvolal jsem. „Odpovědět si dokážeš jistě sám“, odvětila Alfa. A dodala: „Vždy existovala snaha Systému zotročit lidský potenciál energetickým, mentálním, ale i emočním  svázáním lidské individuality, potažmo společnosti na „idol mesiáše“. Přináší ta mentální, ale i citovou závislost, energetickou, tvůrčí, ale i vývojovou nesamostatnost, deformativní vnímaní skutečnosti a spoustu dalších kvalit, které jsou určující výhodou pro?..“.

Srdce mi bušilo. V hlavě jsem měl neuvěřitelný vír myšlenek a asociací.  Nebylo mi zrovna moc dobře. „Právě u tebe probíhá defragmentace“, zasmála se Gama. „Cože,“ vyhrkl jsem.

„Jak bychom ti to vysvětlili. I my jsme v této chvíli součástí „realitní nereality“ tvých smyslů. Vidíš nás, slyšíš nás a tak. Přesto nejsme osvobozeni za hranicemi. Jak je možné, že jsme tedy schopni konat proti ?? nazvi si to jak chceš. No protože nejsme nic jiného než jsi ty a vše ostatní, ale přesto jsme zcela odlišní. Na jedné straně jsme informace a na straně druhé, chceš-li jakýsi virus v Systému Iluze !!!!“.

Připadal jsem si absolutně nenormálně. „Cože jste?“  „Virus, příteli“, zvolali všichni najednou a začali se smát. Virus ve vztahu k?..  Osvobozený parametr nemůže zpětně do Procesu v Matrixu -budeme používat tento u Vás populární pojem. Je prostě mimo hru.  Každý z nás všech má v postatě tři možnosti:

1)     V nevědomosti sloužit Systému Iluze?..

2)     Uniknout čili individuálně osvobodit se?..

3)     Procovat v zájmu celku a neutíkat?.., stát se jakýmsi virem v Systému Iluze

„Pokud to chápu správně pak tou pravou duchovní cestou je stát se virem“, hlesl jsem. „Velmi správně“, ale uvědom si jednu velmi důležitou věc. Systém nespí a učí se také. Jedním z jeho velmi dobrých strategických tahů byla globální deformace původního Učení Cesty (tedy Učení Technice Metamorfických Procesů o tom jak se stát Virem v Systému). Důsledkem toho, je neuvěřitelné množství deformativních filozofií, které jsou bohužel v naivním duchu „hledajících“ považované za skutečné duchovní poklady. A v duchu respektu k principu Duality vytvořil systém formálně opozitní koncepci na kterou se chytil zbytek – jde o materialisticko mechanistické filozofické koncepce toho čemu říkáte světonázor.

„A jak se mohu stát virem v Systému Iluze?“, zeptal jsem se zřejmě dost přitrouble.  Čekal jsem odpověď, ale mí přátelé se na mne jen dívali takovým tím dlouhým a hlubokým pohledem.  Najednou nikdo neměl co říci. Sledoval jsem jejich rysy, ale mlčení trvalo již několik minut. V dálce jsem slyšel houkání vlaku a vítr se mi otíral o tvář.

Můj pohled padl mimoděk na nádherný západ slunce. Bylo v tom něco úchvatného, nádherně krásného. Slunce zapadalo a z hor vanul svěží vítr. Vzduch voněl jehličím a hluboko dole pod námi jsem vnímal zvuky města, které se jmenuje Vrůtky a pak tam dál bylo město mému srdci nejdražší. Střechy jeho domu se třpytily v červáncích – díval jsem se na Martin. Na místo kam se budu vždy nesmírně rád vracet. Kde budu vždy s Láskou přivítán?. Kde budu nacházet vždy obrovskou podporu pro svůj vlastní životní příběh. Mé srdce se spojilo s mnohými přáteli, kteří dnes a denně v tomto městě uléhají a ráno vstávají?., kteří svůj život spojili s jeho Duchem.  Kteří svůj vlastní životní příběh, alespoň na moment spojili s mým. Nikdo z nich nevěděl, že právě v tuto chvíli se nacházím několik kilometrů od nich, vysoko v horách. Ve svém nitru jsem slyšel jejich jména?. Janka, Lucka, Borka, Julo, Lubo, Elenka, Roman, Ďuro??, následovali další a další. Teplo u srdce bylo velmi zřetelné?.

Přestal jsem vnímat své okolí, byl jsem duchem doslova nepřítomen. Měl jsem pocit jako kdybych nebyl nikde a všude? cosi ke mne přicházelo?. Nebyl jsem schopen definovat co to bylo. Mé vědomí se rozplývalo a doslova teklo po svazích dolů do údolí. Pak jsem uviděl, že to co ke mně přichází je pramen energie, nádherné zlatožluté energie. Pramen se těsně před mým tělem rozdělil do dvou menších pramínků. Mé racionální vědomí mi říkalo abych vyskočil a někam utekl, mé srdce mi říkalo abych zůstal.

Jako kdyby se o mne během chvilky začaly přetahovat dvě síly. V jednom okamžiku jsem ve svém nitru zaslechl hlas, který laskavě, ale s naléhavým důrazem říkal: „Nyní se ani nehni“!!! Strnul jsem uprostřed pohybu těla. Dva zlatožluté prameny se vlnily přede mnou. Přísahal bych, že jsem v nich vnímal život, jako kdybych viděl jejich neviditelné oči, kterými na mne hleděly. Jeden z pramínků energie vstoupil do mého těla v oblasti podbřišku a druhý obeplul mou hlavu a vstoupil do  těla v oblasti „medulla oblongata“.

Během tisíciny vteřiny mé vědomí explodovalo. Někam jsem letěl a něco mne drželo, bože cítil jsem jak mi to dýchá na záda !!!!!   Vyzařovalo to obrovskou Lásku, něhu a vnitřní pochopení. Rychlost letu byla zcela šílená a stále se zvětšovala. Někam jsme stoupali?..  Kolem mne se v rychlém sledu míhalo něco světlého. Vůbec jsem nestačil registrovat tvary ani nic na ten způsob. To něco, co mne jakoby drželo v mžiku vycítilo mou nevyslovenou otázku. Okamžitě jsem uslyšel neskutečně jemný hlas, který mi sděloval: „Kondenzovaná energie Prima Matery“. Nerozuměl jsem tomu. To co mne drželo to okamžitě poznalo a sdělilo: „Říkáte tomu galaxie?“.

Stoupali jsme, stále jsme stoupali, ale kam? Nebylo prostoru a nebylo času. Ale ten pocit stoupání byl stále intenzivnější?? jednoduše jsem ho vnímal.  V jedné chvíli jsem  si pomyslel, že asi takto se stoupá k Nebi?.. Chtěl bych říci, že to co popisuji se udalo v nepopsatelně krátkém časovém úseku. Vlastně má vůbec smysl hovořit o čase? Přicházely ke mně vůně, nádherné a nepopsatelné vůně. Prostupovaly každičkou buňkou mého vědomí.

Pak mne napadla další otázka: „Kdo jsi,“ zeptal jsem se v naději očekávané odpovědi. V rychlosti blesku odpověď skutečně dorazila: „Ty“!! „A kam směřujeme“? Následovala další. „Nikam“. „Jak to, že nikam?“ Bezradně jsem opáčil. Chvíli bylo ticho, a pak jsem uslyšel: „Právě se stáváš se sám sebou“. „Ale ty galaxie kolem nás?.“, hlesl jsem.  „Jsou v tobě“, zněla další odpověď. Nerozuměl jsem tomu. „Všechno je v tobě?zcela všechno“, sdělil hlas.

Ucítil jsem další příval energie Lásky a to mne přimělo k další otázce. „A Ty jsi skutečně Já? A proč  jsme tedy rozděleni?“  „Nejsme rozděleni. To je právě tvá Iluze. Je to stejné jako se vším kolem Tebe“.  Všechna tato sdělení jsem v sobě bytostně prožíval. Byly to nezapomenutelné pocitové stavy?. Zcela nezapomenutelné?. A pak jsem pokračoval: „A zvířátka“? „Jsou v tobě“. A rostliny?“ „Jsou v tobě“. „A minerály, planeta, Slunce?.“ „Jsou v tobě“, opět zněla odpověď. A pak jsem se velmi váhavě zeptal. „A? ostatní lidé, jejich osudy, životní příběhy?“. Jako chrámová ozvěna se buňkami mého vědomí ozvala odpověď: „JSOU V TOBĚ“.

Bytostně jsem cítil, že se se mnou děje něco zcela jedinečného !!!!!  Nejde to popsat, přátelé promiňte mi, ale skutečně to nejde popsat. A pak v nekonečnosti toho nejmenšího okamžiku pohyb, onen let i to stoupání ustalo. Všechno se naráz změnilo. Houpání, ano bylo to jemné houpání a zamlžené vnímání, které se postupně měnilo ve zcela ostré vidění.

Síla, která mne držela ve své náruči mne k sobě ještě více přitiskla. Proud energie Lásky prudce zesílil. Jasně jsem slyšel zvonivý tlukot svého duchovního srdce. Dělo se mnoho věcí najednou, bylo to tak intenzivní!!!!!  Jako kdyby se miliardy vesmírných stykačů v jednom okamžiku sepnuly!!!  Jako kdyby se bilióny pramínků energii spojily v Cosi?..

A pak jsem TO uviděl!!!! Zřetelně před sebou?. V okamžiku kdy Vesmír vydechl a zatajil dech, jsem TO uviděl !!! Slzy se mi opět derou do očí když mám popsat tento okamžik?. Ne, nejsem schopen tvořit O TOM slova..  Mým vědomím ve zvonivém šepotu proudil hlas Síly, která mne držela: „NACHÁZÍŠ SE V KONEČNÉM POČÁTKU?. NACHÁZÍŠ SE V HORIZONTU UDÁLOSTÍ TVÉHO JÁ – V HORIZONTU UDÁLOSTI VŠEHO JÁ!!! VYCHUTNEJ SI TO?.. CELOU SVOU PODSTATOU BYTÍ SI TO VYCHUTNEJ!!! KOUPEJ SE V TOM, KŘIČ A NEBO SE SMĚJ, RADUJ SE A NEBO DOUFEJ!!!! ČLOVĚČE – PRÁVĚ VIDIŠ PRAVDU??!!!“

Ležel jsem na zemi. Celé tělo mě brnělo. Postupně jsem si srovnával pocity a myšlenky. A tak jsem si postupně počal vybavovat co se stalo?.co jsem prožil. Ten nejintenzivnější pocit byl, že jsem jiný?? Rozhlédl jsem se kolem sebe, kousek vedle mne stála srnka a intenzivně na mne hleděla. Jako by se smála. A já jsem se v duchu zase zasmál té absurdní situaci, kdy ležím na zemi?.. Proboha vždyť je ráno!! Teprve nyní jsem si uvědomil, že jsem tu byl celou noc!!!

Nechtěl jsem tomu uvěřit, ale vždyť to poslední co si pamatuji byl západ slunce, červeně zbarvený horizont zapadajícího slunce?.. a nyní?. V leže jsem  hledal slunce. Našel jsem ho na východě? svítalo, zlatě zbarvený horizont?. Bože, jak analogické !!!!!  Ano, bylo to fantastické. Horizont? horizont událostí?., všechno jsem si detailně uvědomoval až? Co bylo pak? Neuvědomuji si žádnou cestu zpět. Jak to bylo pak? Ať jsem se snažil jak chtěl nebyl jsem schopen si vybavit nic dalšího. Ale přece?

Jakoby z dálky jsem znovu zaslechl hlas té Síly, která mne vedla k Horizontu Událostí?..  „Uvědom si, že až se vrátíš budeš jiný?., VŠECHNO bude jiné, tvé myšlenky budou jiné, i pocity tvá tvář i tvé jméno a život budou jiné?? U každého kdo se vrátil, to tak je? po věky to tak je a bude?..  A nezapomeň JÁ JSEM TY A TY JSI JÁ – VŠECHNO JE V TOBĚ, VŠECHNO?.. NENÍ NIČEHO CO BY BYLO VNĚ TVÉHO JÁ?.. NIKDY NA TO NEZAPOMĚŇ PROSÍM „!!!!!

Vstal jsem. Cítil jsem jak cosi pumpuje energii do mého těla. Usmál jsem se? Podíval jsem se kolem sebe a?.. viděl své nitro. Ale kde jsou mí přátelé. Teprve nyní jsem si uvědomil, že je nikde nevidím?.. Volal jsem, soustřeďoval jsem své myšlenky, ale ozvěnou mi bylo TICHO?.. Teprve po chvíli chození sem a tam jsem uviděl na kameni list papíru, který byl zatížen menším kamínkem. Vzal jsem ho do ruky a začetl jsem se do textu:

„Milý příteli, až budeš číst tyto řádky budeme hodně, velmi hodně daleko, ale přece tak blízko tvému srdci. Až budeš číst tyto řádky bude se rodit nový den, a pro tebe nový Den. Přišel okamžik abychom se opět po několika letech společného sdílení na určitou dobu rozešli?. Nyní nás nepotřebuješ a nás je potřeba zase někde jinde, u někoho jiného. Spojil jsi se s Horizontem Události svého JÁ, a ty již nyní nejenže víš, ale i bytostně vnímáš, že všechna JÁ jsou jedno JÁ a nic není mimo to. Byl ti dán obrovský dar!!! Používej ho velmi moudře. My věříme, že časem najdeš tu správnou  Cestu jakým způsobem zhodnotíš nejen pro sebe, ale i ostatní kolem tebe tuto jedinečnou Příležitost.

V této souvislosti ti chceme připomenout ještě něco? něco co by jsi si měl klíčově v každé vteřině uvědomovat: TVÁ IDENTITA NENÍ DŮLEŽITÁ. NEOPAKUJ OSUDOVOU CHYBU JAKO MNOZÍ OSTATNÍ. NIKDY NEDOPUST ABY TI DRUZÍ SE KONCETROVALI NA TVOU IDENTITU. NAOPAK VŽDY ČIŇ VŠE PROTO ABY VNÍMALI POUZE PROUD ENERGIE NABITÝCH ZKUŠENOSTÍ, KTERÝCH JSI ZPROSTŘEDKOVATEL.

Velmi pozorně jsem četl slůvko za slůvkem. Vštěpoval jsem si každičkou větu. Cítil jsem jak je tento dopis pro mne důležitý, jak je mi drahý. V podstatě byl tím posledním spojením s mými přáteli. Věděl jsem, že se s nimi opět setkám, ale neměl jsem tušení kdy k tomu dojde. A dopis pokračoval:

Chtěli bychom ti sdělit ještě jednu věc. Vnímáme jí jako zcela zásadní skutečnost. Pochop, chceme ti pomoci jak jen je to možné. V nadcházejících dnech soustřeď svou pozornost na Bratislavu. V tomto městě k tobě přijde obrovský dar. Půjde o setkání a my víme, že bude pro tebe osudové?? Jen prosíme tě věř svým pocitům a nikdy nepřestaň být sám sebou. Právě během tohoto setkání to budeš nutně potřebovat. A nezapomeň na Horizont Událostí. Poté co jsi se s ním setkal  je stále s tebou. Všude tě doprovází?. Chrání tě !!!

1. A.

Ještě mnohokrát jsem ten den, ale i dny následující četl vzkaz od mých přátel. Nejvíce mne vrtala hlavou ta Bratislava. Během následujících pěti až osmi dnů jsem zjistil, že sem jakoby magneticky do tohoto města přitahován. Neměl jsem, ale žádný racionální důvod tam jet. Přednášku jsem tam měl prakticky až za čtrnáct dní. V tuto chvíli jsem ještě netušil jaké nádherné překvapení na mne osud narafičil. Osud?

Přesně 26 dní po neuvěřitelném transformačním zážitku v prostředí Velké Fatry jsem přijel do Bratislavy. Čekala mne přednáška, kterou tu v poslední době mívám každý měsíc. Probíhala vždy v přednáškové místnosti jedné firmy, kde pracovali i mí přátelé Milan, Broňa a Eya.  Dva mohutné proudy energií se k sobě neuvěřitelně rychle přibližovaly. Ale o tom jsem neměl ani tušení. Přednáška začala jako obvykle?.

V lidském životě se stávají okamžiky na které nikdy nezapomenete. Určitě si každý z Vás přátelé nějaký vybavíte. A mne se tato situace stala zhruba po 45 minutách mého vystoupení. V tu dobu do místnosti vstoupila lidská bytost, která okamžitě upoutala mou pozornost. Ve stejném okamžiku  do mne vstoupil silný pocit, že se něco děje. Něco velmi významného?.. něco velmi vzácného. Mé oči se na několik okamžiků setkali s příchozí ženou. Dlouze se na mne podívala a sedla si někam do zadu mezi posluchače. Onen pocit, že něco je jinak než obvykle ve mne během přednášky stále sílil. Nevěděl jsem, že mne ten největší šok čeká po jejím skončení.

Když jsem po třech hodinách přednášku ukončil, tak jako vždy jsem se osobně loučil s mnoha mými přáteli. Najednou jsem spatřil, že ta žena stojí opodál a trpělivě s úsměvem na tváři čeká až se rozloučím. Nechtěl jsem jí nechat čekat a proto jsem se k ní vydal, abych se představil. Za malý okamžik se rozvinul dialog, který stojí za to, abych přesně odcitoval. Stalo se totiž něco výjimečného. Něco co se zcela vymyká lidské logice.

„Dobrý večer, vítám Vás tu, jmenuji Jaroslav Chvátal“. Stáli jsme proti sobě a koukali jeden na druhého. Zcela přesně si pamatuji na tuto situaci. Přemýšlel jsem jak pokračovat v dialogu, resp. jak ho ukončit.

Ona žena mne ale předešla. Následující věty mi budou znít  věčně v mém nitru. Vzala mne za ruku a okolo mne spousta lidí. Pomyslel jsem si proboha co to má znamenat.

„Pane Chvátale, víte?. já jsem si pro Vás přišla“, a opět se usmála pevně tisknoucí mou ruku. Rozšířil jsem oči a zmohl jsem se pouze na jedno slovo: „Prosím“ !!! A ona pokračovala: „Prosím Vás nyní nepřemýšlejte, teď ne. Jen prociťujte?. prosím?.. Vím, že můj život je naplněn jistým posláním. A tím posláním je?? stát po vašem boku?. Být Vám oporou, poskytovat Vám dostatek Lásky, domova a citového zázemí, energie? a tak.  A to právě od této chvíle. Vím, že jste nyní v hlubokém šoku, ale to se za pár chvil spraví“.

Nebudu popisovat co jsem vnímal, resp. vůbec nevnímal, jelikož se v mém nitru doslova rozpoutalo tornádo zmatku a chaosu. Ano byl jsem dlouhou dobu sám, ale samota mne nijak netrápila. A mám tu své poslání. Celá situace byla zcela šílená. Nevím jak dlouho jsme tam tak stáli proti sobě. Nakonec jsem zašeptal: „Ale já potřebuji jít na noční vlak do Ostravy“ (v tomto městě mám kancelář a v ní jsem vlastně i bydlel).  Livi zavrtěla hlavou: „Ne, ty potřebuješ něco jiného? potřebuješ jít domů“. Vzala mne kolem ramen a?.  odvedla domů.

Jsou okamžiky, které lze považovat zázrak. Pro mne se jím zcela jistě stalo setkání s touto ženou. Již v prvních dnech mého nového domova jsem si vzpomněl na slova Síly: „Uvědom si, že až se vrátíš budeš jiný?., VŠECHNO bude jiné, tvé myšlenky budou jiné, i pocity tvá tvář i tvé jméno a život budou jiné?? U každého kdo se vrátil, to tak je? po věky to tak je a bude?..  Vždy budu s tebou a nezapomeň JÁ JSEM TY A TY JSI JÁ – VŠECHNO JE V TOBĚ, VŠECHNO?.. NENÍ NIČEHO CO BY BYLO VNĚ TVÉHO JÁ?.. NIKDY NA TO NEZAPOMĚŇ PROSÍM “ !!!!!

Pochopil jsem, že s jejím příchodem se na několik okamžiků mých ramen dotkla ta nejzázračnější síla, která existuje – „Horizont Událostí mého JÁ“. Jak jsem byl poučen je tento průnik možný poté co se lidské Vědomí jednou pro vždy s „Horizontem Událostí svého JÁ“ spojí – a mne se to podařilo.

Přesně si pamatuji jeden z následujících večerů. Dlouho jsem si s ní povídal o životě, lidské Duši a současných událostech. Pak jsem si sedl k internetu a pustil se do editace článků na další den na mých internetových stránkách. Livi si sedla ke mne koukala na mne a jen tak? prostě mlčky seděla. V jistém okamžiku doslova jako blesk z čistého nebe přišel nápad !!!!!

Zvrátil jsem se v křesle a zíral před sebe. Ale ano, to je přesně ono!!!!! Bože, už to mám!!!! Už vím jak na to??  Vytvořím Cestu pro ostatní, a oni se rozhodnou sami,,,, buď pochopí a půjdou a nebo nikoliv. SVOBODA, VOLNOST….Ano, to je ono!!!  Vysvětlím  jim Cestu k „Horizontu Událostí“ !!! Celým mým tělem projížděli vlny tepla. Bylo to úžasné?..

Dívka vstala? smála se, a začala tancovat.

Měl bych o tom napsat?. O tom jak se tam dostat !!! Ale jak se to bude jmenovat?

Přitočila se ke mne a jejim magickým hlasem mi pošeptala do ucha: „Horizont Událostí.….“

A tak se 18. 11. 2005 večer mé prsty poprvé rozběhly po klávesnici počítače?.. začala se rodit dlouhá, předlouhá, ale nádherná Cesta k Horizontu Událostí. Základem budou faktografické materiály nejen mé, ale mnohých těch, kterým se to také podařilo a faktografické materiály jistých, událostí a jevů na této planetě, které navždy měly zůstat v zapomění. A na pozadí toho všeho bude stát příběh…. příběh jednoho hrdiny, který se neohroženě vypravil vstříc Neznámu….. až tam na jeho KONEČNÝ POČÁTEK . Příběh tohoto hrdiny se začíná na sklonku II. světové války v horách Jugoslávie…. ale co, vždyť to už vlastně víte….

(6) – tak jste se někteří dočkali :-))

07.06.06   Jaroslav Chvátal

Bude dál pokračovat Horizont událostí? Pane Chvátale snad jste nestopl ten seriál Horizont událostí ! Už se nemůžeme dočkat dalšího dílu Horizontu můžete nám podat informaci, kdy se dočkáme dalšího dílu? A tak stále dokola. Musím se přiznat, že jsem V žádném případě neočekával jakou lavinu zájmu spustí Horizont událostí. V posledních  měsících jsem byl doslova zavalen množstvím Vašich dopisů z nich některé uvádím zde úvodu. Ale pěkně postupně. Jak se stalo již zvykem povím něco o tom co se od posledního dílu Horizontu událostí v zákulisí tvorby udalo. A bylo toho požehnaně.

Tak především intenzivně pracuji na prvním díle. Jak víte mám v plánu napsat celkem sedm dílu a těch sedm dílů bych rád stihl do roku 2012. V každém z nich hrdina je vtažen do událostí, které souvisí s extrémně důležitými souvislostmi toho všeho co je lidstvu utajeno a odepřeno vědět. V každé díle náš hrdina velmi originálním způsobem hledání, zkoumání, pátrání a bádání odhalí čtenáři zcela zásadní vědomostní artefakty, které v sedminásobném pojetí vytváří monadický celek povahy Situace ve které se v současné době všichni nacházíme, jaké je její řešení a povaha kořenů, jež jsou posazené hluboko do prehistorického období této planety. Nad ráme jednotlivých dílů se pak jako červená nit linou základní principiální paradigma, která jsou, dovoluji si tvrdit, nejpřesněji střeženým materiálem této planety. Na pozadí beletristického děje je čtenář postupně v jistém logickém procesu zasvěcen do zcela reálných a konkrétních faktografických reálií, jejichž povaha a cennost by měla být pro každého hledající velmi, velmi podstatná.

Zvláštní pozornost musím věnovat otázce frekvenčního a energetického mechanismu, který je zcela zásadním a naprosto neodmyslitelným nástrojem strukturalizace textu v Horizontu událost. Jistá slova a jisté věty včetně kompaktních dějových prvků, jež budou prezentovány v jednotlivých dílech (a částečně tomu tak je již i v této elektronické podobě) by měly vytvářet přijatelný a vysoce pozitivní evokační proces ve vysokofrekvenčním módu myšlení a cítění čtenáře, který je spojen s buňkovým mechanismem těla a kořenovou strukturou paměti.

Někteří z vás jste se ptali, zda materiál, který prezentuji na stránkách bude totožný z knižní verzi. V ucelené podobě nikoliv. Na internet dávám pouze fragmenty, které jsou beztak ještě vytržené z kontextu. Říkám si však alespoň něco než nic. Knižní verze je proti internetové v poměru jako Slunce ke svíčce?. Bohužel budu vázán smluvními povinnostmi ke svým vydavatelům a to jak tuzemskému tak i zahraničním a jinak to opravdu nejde. Tak a dostal jsem se k dalšímu důvodu proč ona internetová pauza. Jednoduše vstupuji do jednání s knižními vydavateli, editory a literárními agenty. Dává se dohromady poměrně slušná realizační skupina, která jak pevně doufám dotáhne naší společnou věc do zdárného konce. Držte mi prosím palce, aby se to uskutečnilo v dohledné době.

Nyní je myslím čas na zveřejnění některých dopisů od Vás, tedy od čtenářů internetové verze Horizontu událostí. mám z nich ohromnou radost. Pravdou je, že jsou ještě z konce minulého roku, ale mám za to, že na aktuálnosti určitě neztratily?..

Zdravím Vás pane Chvátale,

teď jsem si přečetl začátek Horizontu událostí a nedá mi to než reagovat a přidat se k názorům.

Ještě v době, kdy jste provozoval „starý“ web matrix-2001, kde jste měl právě několikadílný seriál o německém působení v Antarktidě, tak Vám musím říct , že snad nikdy jsem nic „nehltal víc“. Můžu to číst pořád dokola – je to fantastické.

Když jste začal s Horizontem událostí, tak to bylo jako živá voda – to je skutečná pecka, která se čte sama. Zjistil jsem, že nejde o ledajaký text. Já v průběhu dne, kdy pracuji i 16 – 18 hodin na svých shopech, tak se dostávám k velkému množství různých informací, které dokáži číst tak říkajíc v letu. Dokáži je velmi rychle číst, třídit atd. atd.

Horizont událostí je něco diametrálně odlišného – nedovolí mě to přeletět text. Jakoby on sám nedovolil přiblížit se jinak, než s uklidněným vědomým, soustředěným jenom na text. Opravdu to tak je. Nebo, si to namlouvám  a mám vnitřně v sobě takovou úctu k tomu textu, že si ho nechávám až na velmi pozdní noční hodiny, většinou hluboko po půlnoci, kdy mě nikdo neruší, všichni lidé spí a všechno je zklidněné, není zde žádný „šum“, Země je jakoby klidnější, vibrace jsou vláčnější atd. Prostě musím počkat na naprosté zklidnění. Poté text čtu a je to úžasný zážitek.  Opravdu žasnu, jak dokážete neco takovým způsobem napsat.

Zdravím Vás a přeji abyste i nadále nás žíznivé napájel takovými skvosty 🙂   díky moc

Miroslav

Dobrý den,

mám jeden dotaz…

„Na obloze vzplanulo slunce. Během několika desetin vteřiny se hmota Vetřelce zcela rozpadla v neškodné elementární záření, které způsobilo v rozsáhlých oblastech světélkující nebeské fenomény. „Roj“ vyhodnotil situaci. Jeho čtvrtý segment instalovaný v oblasti Sibiře zafungoval bezchybně. Byl spokojený. Během několika následujících hodin převede svou kapacitu do stavu aktivního spánku. Znamená to, že se bude moc opět soustředit na řešení „základního problému“ – bylo jim lidstvo a rok 2012.

Ve stejné chvíli?. na jiném místě planety se cosi pohnulo. Jemná energetická vlna se vzedmula aby opět utichla. V neutěšených ledových končinách Antarktidy?.. dva kilometry pod jezerem Vostok se Cosi ještě nemělo probudit. Ještě ne. Na chronometru kauzálních hodin zbývalo celých 94 let !!!!!

Ve stejné chvíli?.. mnoho stovek miliard kilometrů od Modré planety, pod klenbou hvězdné oblohy v jemném tichu vrnění cizorodé techniky se setkali dva páry velkých očí. V aktivním toku telepatického přenosu informací by lidské vědomí zachytilo krátkou, prostou ale velmi osudovou větu: Funguje. “

…ono pomyslné „funguje“ se vztahuje tedy k zařízení na Sibiři (a jiných místech), nebo k Antarktidě? k Antarktidě že? …domýšlím si souvislosti, i když je mi jasné, že na pravdu si budu muset ještě nějakou dobu počkat. Ono Cosi je v opozici k zařízení na Sibiři, chápu to dobře?

Děkuji za odpověď.

No to je právě to co Vám nyní nemohu sdělit. Proto je to koncepčně tak stylizované, aby si čtenář kladl otázky, aby čtenář byl držen v napětí, aby byl inspirován k přemýšlení a vnímání na trochu jiné „vlně než je zvyklý“. Takže, moje odpověď Vás asi neuspokojí, ale je přísně logická: „Vydržte, a budete jistě překvapen. Stojí to za to?.“.

J.CH.

Ahoj Jaroušku,

moc díky za ten nový seriál Horizon událostí. Původně jsem tedy čekal na další pokračování k seriálu Mysteriu Tunguzské katastrofy, ale jak jsem teď zjistil, Mysteriu tunguzské katastrofy tvoří část příběhu seriálu Horizon událostí. Jsou to opravdu informace velmi zásadního charakteru, jenom jsem se chtěl zeptat, zda jsem některé věci správně pochopil. Jak píšeš v úvodu: Faktor 2012 a Ti co se blíží … z kosmického prostoru…jejich cílem – Země…ti co vyslali impuls k probuzení Enigmy. Tak těmi, co se blíží, se myslí Annunaki? A Enigma je to zařízení v Antartidě, jak jsi o něm mluvil na modrém světle. Že tam před 2 lety šla výprava z USA a letos se tam chystají z Austrálie? Takže Enigma je tedy asi zařízení, které zde zanechali Annunaki? A jak ve druhé části seriálu píšeš o tunguzské katastrofě, tak na konci je zmínka, jak „nějací mimozemšťané“ konstatují, že „funguje“. To měli na mysli Finální obranný prstenec Země, který zničil ten meteor a nebo Enigmu? A kdo vlastně byli ti mimozemšťané?

Pokud jsem správně pochopil, tak ta šestice vysokých hubených mužů, o které se mluví v prvním díle seriálu a která o sobě říká, že jsou něco jako poradci našich vědeckých poradců, tak to jsou naši potomci z Guardian Alliance?

No koukám, že jsem to asi s těm otázkama přehnal, ale mám takový pocit, že to, co je před námi (rok 2012 a dál) je pro lidskou civilizaci naprosto podstatné a času na učení už není tolik a tak Tě takhle združuji se svými otázkami. Moc se omlouvám, ale já už asi jiný nebudu. Také jsem konečně přečetl knížku Galaktický transformace 2012 a musím říct, že pro někoho, kdo nemá skoro žádné znalosti z astrologie, to byl docela oříšek, ale myslím, že ti tak to stálo za to. A jak je vidět, nejen naší potomci z Guardia Alliance, ale i naši předkové nám mají stále co říct, jde jen o to, naučit se poslouchat.

Měj se moc krásně

Honza

Tak Honzo těch otázek je skutečně velké množství. Mohu ti prozradit je tolik, že „Sovy“ nemají z Guardian Aliancí nic společného. Zde jsi střelil vedle, ale to nevadí. Důležité je že hledáš a snažíš se nacházet odpovědi, i když by možná pro tebe bylo jistě jednodušší, kdybych ti odpověď poskytl sám. Ale jak chápeš v mnoha případech to prostě neudělám. Bohužel ani s těmi Annunaki jsi se nestrefil do černého. Ale jak tě znám (s panem Honzou se znám osobně) budeš hledat dál a jistě je jen otázkou času kdy přijde ta správná trefa. Jistě ti k tomu dopomůžou další díly „Horizontu událostí“ v elektronické verzy.

J.CH.

Ahoj Jardo,

k Horizontu událostí (2), když čtu část:

„… v jemném tichu vrnění cizorodé techniky se setkali dva páry velkých očí. V aktivním toku telepatického přenosu informací by lidské vědomí zachytilo krátkou ….“

Když to čtu vidím tři velké oči vedle sebe, dívají se na mě. Ne pár. A mám husí kůži.

To vysílání je zvláštní, svůj pocit neumím popsat, jako kdyby se to skládalo z mnoha sdělení, tak uvidíme.

Ahoj Víťa

Musím se smát Víťo, když jsem totiž tu pasáž psal, tak jsem měl husí kůži také. To mi tedy věř?..

J.CH.

Ahoj Jardo,

Taky se musím přidat ke komentářům na  seriál Horizont událostí.

Chci jen napsat – cítím to, jsem sjednocen s těmito informacemi, vím o čem píšeš, jen nevím odkud to vím?

Je to šílené a krásně tajuplné – je to jako dotek samé podstaty bytí, dotek tvůrců nás nositelů duší?

S úctou a láskou

Pavel

Tak to je nádherné Pavle?. Mohu tě, ovšem zcela uklidnit. Já také nevím odkud to vím !!!!! Tedy, alespoň u beletristické kompozice. Prostě mi to chodí do hlavy a přenáším to na papír resp. do počítače a pak na papír. Na druhé straně, ale musím jednoznačně prohlásit, že u faktografické části zase naopak vím zcela přesně odkud dané informace jsou, prostě to vědět musím, jelikož si nemohu dovolit ignorovat zdroje.  To už je nutná realita. Prostě ke každé kapitole od prvního dílu počínaje musím nastudovat poměrně neuvěřitelná kvanta konkrétního faktografického materiálu k událostem a prostředí ve kterých se náš virtuální hrdina pohybuje. Nakonec to dopadlo tak, že jeden člověk z realizačního týmu „Horizontu událostí“ nedělá prakticky nic jiného než podle požadavků seskupuje a předkládá permanentně data k prostudování, které potřebuji ke knize. Na hledání těchto skutečností a pátrání po zdrojích již jednoduše nemám čas.

J.CH.

Nyní ale přišel čas znovu otevřít onu nekonečnou „Pandořinu Skřínku“?  Pojďme se společně přesunou velmi, velmi daleko do „království zimy a věčného ledu“. Tak nějak cítím, že nás čeká velmi nevšední dobrodružství ???..  Vlastně nezačneme hned v zajetí ledu, ale zcela někde jinde.

(Následující text určený pro internetovou verzi neprošel korekční gramatickou úpravou. děkujeme za pochopení).

K vysokému oplocení s osamělým zděným domkem se rychle blížil vůz. Řidič jel poměrně jistě, jako kdyby touto asfaltovou cestouprojížděl již mnohokrát. I v té rychlosti se šikovně vyhýbal všem nástrahám, které taková na první pohled nevinná silnice může nabízet. Vůz se skřípěním brzd zastavil u závor. Vypadaly rovněž nevinně, až na to, že v sobě, konečně tak jako vše okolo, skrývaly důmyslný elektronický systém. Ano, nevinnost a jakási fádnost, tak by nic neříkající okolí včetně malého domku ohodnotil netušící příchozí. Po nezbytných formalitách vůz pokračoval dál k svému infinitnímu cíly jízdy.

Muž sedící na sedadle vedle řidičese rozmrzele zavrtěl. Z pootevřeného okna vyhodil nedopalek cigarety, vyfoukl kouř a upřeně se svýma pronikavýma zelenomodrýma očima zahleděl na řidiče. To snad není možné, dvě hodiny v autě a ten chlap ještě nepromluvil ani slovo. Po kolikáté se ho za tu dobu snažil přimět k rozhovoru. Vůz projel prudkou zatáčkou a mířil nahoru někam k vrcholu zalesněného kopce. Nad smrkovým lesem na chvíli vykouklo slunce a oslnilo spolujezdce, který bolestně přivřel oči. „Sakra?!“, procedil skrze zuby a vytáhl z kapsy saka sluneční brýle.

„Ty jsi na tom dobře?“, pomyslel si a znovu se koukl na řidiče, „ten si ty černé brýle nesundal od té doby co jsem se potkaly na letišti“.

Tak nějak mu přišlo na rozum, zda si tenhle typ lidí takové věci jako tmavé brýle vůbec někdy z obličeje dávají dolů. Pousmál se té možnosti a odhodlal se k dalšímu pokusu.

„Podívejte, když jste se už rozhodl nemluvit, tak alespoň přemýšlejte  a zkuste se vžít do mé situace. Na letišti jsem čekal vysvětlení a k ničemu nedošlo. Budiš. Už přes dvě hodiny sedíme v tomhle zatraceném autě, vezete mne někam, bůh ví kam a nepromluvíte ani slovo. A mne se tohle ale vůbec nelíbí, vy pane Tajemnej?.“, provokoval a chtěl v této taktice pokračovat do té doby dokud ho nepřinutí promluvit, alespoň jednu větu.

Jenže se stalo něco co vůbec neočekával. Řidič dupl na brzdy a smykem zastavil u krajnice. Ve vozidle začalo vrůstat napětí a do hrobového ticha se řidič naklonil k svému nervóznímu spolujezdci, sundal brýle a své tmavé oči zaryl do tváře souseda.

„Vážený, máme před sebou na dalších deseti kilometrech ještě čtyři kontroly“.

„Tady to všude“, a rozmáchl se rukou po kopcích a lesích kolem dokola, „tady to všude v okruhu nějakých padesáti mil je zatraceně vysoce etablovaný státní podnik, kde na vaše pitomé řeči není čas. Podívejte se, zmírnil hlas, já vás chápu, ale vy zase pochopte mne. Ručím za vaší bezpečnost a vy si ani náznakem neuvědomujete v jaké momentálně jste situaci. Takže klidně seďte a vydržte ještě 20 minut. Pak se vše dozvíte. Jasné ?!“

„Jasné?.,“  odtušil spolujezdec a zadíval se dopředu na zalesněný kopec. Pochopil, že jakákoliv konverzace nemá smysl.

Skutečně se asi po dvaceti minutách na horizontu objevila ohromná skleněná budova. Vozidlo zastavilo u malého proskleného tunelu, který byl propojen se zděnou věží, která připomínala hlásku, ale evidentně sloužila ke zcela jinému účelu. Prakticky okamžitě k autu přistoupili dva po zuby ozbrojení vojáci. Spolujezdec vystoupil a s vděčností se nadýchl svěžího vzduchu, který voněl pryskyřicí a ještě něčím co nedokázal identifikovat, ale přišlo mu to nějaké známé. Roztáhl ruce a nahlas si ulevil. Dolehla na něho únava. Podíval se na hodinky bylo 10. 10 hodin 19. března 2006. Posledních dvacet čtyři hodin nezamhouřil oči. Ještě netušil, že se právě v těchto chvílích láme celý jeho život, že jeho osud vzal směr po zcela jiné koleji a začal nabírat takových rozměrů, které nemohl tušit ani v těch nejdivočejších snech.

„Dobrý den. Vy jste pan?.“, voják znejistěl a podíval se do papírů. Muž, který právě vystoupil z vozidla se usmál.

Ale prakticky ihned zvážněl a využil situace:

„Jsem profesor Alex Collins. Je mi 39 let, jsem svobodný a bezdětný. Podle posledního měření a vážení, které jsem učinil před několika týdny v mém oblíbeném fit centru v místě momentálního bydliště v Praze měřím 198 cm a vážím 91 kilogramů. Dosud netrestán?.., ale pokud mi okamžitě neřeknete, kde jsem a proč jste si mne sem unesly, tak za sebe neručím?!!!“, vyhrkl napůl ironicky a napůl naštvaně muž a svraštil mírně prošedivělé obočí.

Vojáci se na sebe podívali a pak se ozval druhý z nich. Velmi mírným až chlácholivým tónem sdělil:

„Pane profesore, chápeme Vaší situaci. Všechny vaše otázky budou zodpovězeny a to velmi brzo. Věřte mi. Podívejte, tato budova je přijímací hala, kde projdete nezbytnou vstupní procedurou. Poté se Vás ujmou kompetentní lidé. Věřte, že se nemáte vůbec čeho obávat. Během několika následujících hodin budete moudřejší. Můžete nás následovat dovnitř“, voják ukázal na budovu napravo od nich. Alex se uklidnil a podvolil přání těch dvou. Vlastně mu ani nic jiného nezbývalo.

Trojice se vydala k nízkému stavení, které působilo velmi moderním stylem. Budova vypadala na první pohled jednoduše. Horní část byla prosklená a zdi byly z nějakého leštěného světlého kamene. Jakmile vstoupili dovnitř octli se v krátké chodbě. Zavanul přejemný chlad. Alex znovu ucítil onu záhadnou vůni. Připomínala cypřiš, ale nebylo to ono. Odkud jí jen znal? Z rozjímání ho vytrhlo kručení v břiše.

Měl hlad.

Po několika metrech jeden z dvojice vojáků přistoupil k masivním kovovým dveřím. Zvláštní bylo, že nepůsobily vůbec stroze, určitě to bylo jejich designem. Zvedl prvou ruku a dlaň přiložil k malému obdelníkovému výstupku. S neznatelným zasyčením se otevřely a trojice vstoupila do místnosti, která Alexe překvapila. Světle modrý koberec nádherně ladil s modrou oblohou, jež byla vidět skrze skleněný strop. Velké květiny s dužnatými listy lemovaly zdi jejichž barva měla jemně tyrkysový odstín.. Uprostřed byl kulatý stůl a na něm talíře s jídlem a skelněný džbán s pitím.

„Pane profesore, buďte tak laskav a posnídejte. Budete  mít  před sebou velmi náročný den.“

Alex Collins přistoupil ke stolu a vzal do rukou housku. Vajíčka se slaninou, krájený kedlub, ředkvičky a jahody, makové housky a pomerančový džus. Vždyť to je jeho neoblíbenější snídaně? Tázavě se podíval na vojáky, kteří stáli opodál?

„Ale vždyť to je?.“.

„Pane Collinsi už žádné otázky. Udělejte si pohodlí a odpočiňte si. A v té krabici tam na kraji je vaše oblíbená značka doutníků. Kouříte přece doutníky? O zavadla se vám postaráme.“

Mezi dveřmi se jeden z dvojice ještě na chvíli zastavil. Obrátil se na Alexe, který stále s úžasem civěl na skvělou snídani a dodal:

„Profesore?“

Alex, ale nereagoval.

„Profesore !!“

Ještě jednou s větším důrazem zahalekal voják ve dveřích. Collins stále s houskou v ruce se otočil za mužem. Ten se usmál a řekl:

„Na tu vaší první otázku? Pamatujete přece? Na to, jak jste se ptal  kde jste?. Tak na ní můžete dostat odpověď už nyní“ a ukázal rukou k jedné z prosklených stěn naproti.

Alex Collins, profesor religionistiky a behaviorálních věd, laureát Nobelovy ceny se narovnal v celé své výšce, vytřeštil očí a zakuckal se. „Můj Bože!!“, vykřikl. Přímo před ním na mramorovém podkladu velkými zlatými písmeny stálo napsáno:

NASA – Goddardovo centrum kosmických letů, Greenbelt, Maryland, USA

Solární a heliosferická observatoř

Vzduch ztěžkl ještě více. Sova se zrakem fixovala asi deset centimetrů nad temeno mrtvoly. A já jsem upadal do bezvědomí. Poslední myšlenky patřily tomu stále se otáčejícímu symbolu. Byl jsem zoufalý? Tak blízko vedle nás?.. Každý den jsme to měli před sebou a nikdo?..  Přece nemůže být tak pozdě?..

Tělo se kácelo bezvládně k zemi. Stav bezvědomí skutečně nastoupil, byl osvobozující a logicky předpověditelný.

Velitel, který stál vedle první „sovy“ zařval: „Ježiši Kriste !!! Vezměte ho někdo a hoďte do sněhu ať se vzpamatuje! Teď nemáme čas na projevy slabosti!“ Křik mne trochu probral, ale to už jsem cítil jak mne ostatní vlečou ven ze sněžného traktoru, a pak jsem už jen vnímal ledový sníh. Zcela všude?..

„Tak jak?“ Obrátil se major na první „sovu“. Ta se dívala dlouze a nehybně do zdi naproti. Chvíli trvalo než odpověděla. Bylo to zvláštní. Jako kdyby si rovnala myšlenky v hlavě, ale možná, že tím chtěla říci ještě něco jiného a nebo váhala zda říci zcela všechno?

Nakonec pohnula hlavou a tiše odpověděla: „Podle předpokladu.“ Jeho vědomí bylo v kontaktu s jinou prostoročasovou vlnou. Došlo k tomu asi před 52 až 60 hodinami.

„A jaká byla hladina?“, dělal si důstojník zápisky.

„Co myslíte důstojníku?“, protáhla své obočí. Napětí se dalo uvnitř vozidla doslova krájet. „+ 67 let, pane. To znamená – rok 2012“. Důstojník ztěžka polkl a z jeho tváře čišel stejný chlad jako z ledové pláně venku.  Otočil se k svému kolegovi.

„Kapitáne, musíme to tu srovnat se zemí“. Nesmí nic zůstat. Rozumíte. Máme na to pouhých 15 minut. Pak musíme dál. Musíme tu zatracenou práci dodělat!!“

V tomto okamžiku si nikdo nevšiml jedné nepatrné, ale zcela klíčové maličkosti. A to byla osudová chyba??

Roj nepřestával vyhodnocovat jednotlivé časové matrixy. Jistě ten nejdůležitější se vázal na hladině 2012, ale byly tu i další. Správně jim neměl věnovat pozornost, ale něco se mu nelíbilo. Něco bylo jinak. Ale co? Jeho jednotlivé komponenty pracovaly perfektně a neomylně. Po jak dlouhou dobu už?? Ale to Roj nevnímal. Jeho jediným úkolem bylo to pro co byl stvořen.

Bylo úžasné cítit sebe sama a přitom nezávisle na sobě v těchto časových vlnách. Tok času. Vnímal ho a přesto na něm nebyl závislý. Znovu se vrátil do roku 1908 a vyhodnotil všechny dostupné informace. Hledal vodítko k svému vnitřnímu pocitu. Pokolikáté již procházel těmito daty s nadějí?, která nedošla svého očekávání. Onen pocit byl zvláštní, ojedinělý a to znepokojovalo. Za celou dobu své existence mnoha se tisíců let nic podobného neregistroval.

Roj byl důmyslný systém. Vrchol technologie, která dokázala bez jakéhokoliv zásahu plně automatizovaně pracovat prakticky neomezeně dlouho. Její vnitřní senzorické a palivové energetické spojení s planetou bylo unikátním výtvorem planetárního inženýrství. Lidská bytost o ničem nevěděla, a také jak by mohla. Bylo tak lepší. Za této situace Roj mohl tyto tvory lépe chránit.

Zhruba v polovině roku 1988 Roj zúžil heuristickou analýzu vnějších vjemů na období mezi roky 1908 – 2000. Velmi intenzivně a neúnavně hledal příčinu svého podivného pocitu. Cosi mu uniklo a to „cosi“ muselo být tím pádem velmi chytré. Věděl, že hraje o čas. Vždy hrál o čas??

V průběhu měsíce listopadu 1989 pochopil, že do analýzy musí zařadit i lidský faktor a tak se soustředil na nejsilnější energetický rámec lidské bytosti a tím byl citově emoční  typ energie. Věděl, že svým způsobem blafuje ale mělo to svou logiku. Ještě zintensivnil rychlost analýz. Jeho pro lidský mozek nepochopitelný výkonný systém, který měl velmi, ale velmi daleko do klasické pozemské elektroniky byl nyní zatížen na 114%. Znamenalo to jediné. V každé vteřině času provedl Roj na 74 triliónů logický operací v rámci spuštěné dlouhodobé heuristické analýzy problému. Planetární jádro Země bylo nuceno ve zvýšené míře Roj energeticky dotovat, ale byla to pro planetu stále velmi výhodná pozice. Tato symbióza fungovala vynikajícím způsobem.

V březnu roku 1993 se globální systém Roje vzedmul pod energií vzrušení. Konečně!!! Snad nyní již opravdu zachytil jeden z uzlových příčinných momentů, který ho dovede k cíli problému. Zachytil prudké vzplanutí lidské citově emoční energie o velmi zajímavém průběhu. Následnou prostoročasovou lokalizací zjistil, že jde o lidského jedince v roce 1944, který se nachází v oblasti Antarktidy, konkrétně na území Země Královny Maud.

V následující vteřině přesunul svou koncentraci do tohoto roku a v dalších vteřinách zaktivoval šestou část z osmi sebe sama. Tu která se nacházela nejblíže klíčovému člověku. V následující vteřině zúžil analytickou proceduru do tohoto klíčového prostoročasového bodu.

Náhlý přesun energie do jiné prostoročasové hladiny Země zákonitě narušil environmentální  systém planety. To se projevilo nebývalým suchem na území Evropy a naopak silnými dešti v regionu jihozápadní Austrálie a částečně Oceánie. Ale byla to nutná daň za ochranu lidské bytosti.

Neviditelné oči Roje pročítaly příčinné záznamy jeden po druhém?? věděl, že se přiblížil k cíly svého mnohaletého snažení. Měl ohromnou radost.

Enigma se musela opět vzbudit na vnitřním chronometru se vlastní podstaty velmi rychle zjistila, že stále ještě nenadešel její čas. Ovšem v té samé vteřině pochopila co se děje. Velmi rychle se ztotožnila s tím, že nadešel konec první fáze. Pro ní to znamená také konec do těchto chvil trvajícího „spánku“???

Roj v následujících týdnech pochopil celý sled událostí. Teprve nyní zjistil jak málo stačilo k hrozivé katastrofě. Musel se rozhodnout? Po několika tisících letech se musel opět propojit za energetickou oblast planety Země? Tato operace si vyžádal několik měsíců, ale byla nevyhnutelná.

Alex, stále ještě s houskou v ruce, zíral na jasně svítící písmena, která četl stále dokola. Pak se posadil a napůl nepřítomen duchem se pustil do snídaně. Tak to se tedy povedlo, pomyslel si a odmítavě zakroutil hlavu. Pak prudce vstal, odsud zbytek snídaně a začal nervózně chodit se a tam po místnosti.

Bože !!!

Vybuchl a zase se posadil. Pak nahlas zakřičel:

„Může mi tu prosím někdo povědět, co já Alex Collins dělám v centru NASA !?“

Rukou si přejel po vlasech a již o poznání tišeji dodal:

„Vždyť já nerozpoznám pomalu ani Saturn od Venuše“.

Usmál se, když zjistil jakou blbost právě řekl. Cítil jak je každým okamžikem klidnější. Pochopil, že musí vyčkat. Ať se stane cokoliv jistě se brzy dozví o co tu jde. Z jakého důvodu ho potřebují tady ve vědeckém středisku NASA uprostřed americké divočiny. Zavřel oči, zapálil si doutník a ?. čekal.

Jenže Alex nepatřil mezi ty, kteří dokáží nečinně lelkovat a jen tak se opravdu fantastickým způsobem nudit. Snažil se uspořádat si sled událostí za posledních dvacet čtyři hodiny. Snažil se sám přijít na kloub tomu všemu. Tomu čemu absolutně nerozuměl. Se zavřenýma očima stále intenzivněji vnímal vůni doutníkové dýmu. Monotónní ševelení klimatizace uvádělo jeho vědomí do stavu alfa. A on se tomu nebránil. Bylo to příjemné, velmi příjemné. Alex netušil, že jeho mozek patří mezi nejvýkonnějších pět mozků na celém světě. Byly ještě čtyři lidé se stejným darem, každý z nich žil svůj život na svém kontinentu této planety. Nikdo z nich se navzájem neznal a přesto bude muset Alex Collins tyto čtyři postupně poznat a navštívit. A nejenom to?

„Pane Collinsi !!  Halo! Slyšíte mne? Vzbuďte se!!“

Alex otevřel oči a nad sebou uviděl tvář rejska. Ano, mužíček který se ho snažil vzbudit byl ztělesněným archetypem tohoto polního zvířete. Krátký špičatý nos, malé šedé těkavé oči vyzařovali jakýsi nedefinovatelný druh potměšilosti. Mužík kroužil po místnosti.I když byl malé, až titěrné postavy bylo ho všude doslova a do písmene plno.

„Pane, mám za úkol Vás dovést k soukromého vozidlu pana ředitele. Omlouvám se, že jsem se tak vpadl ale zřejmě jste usnul a byl jsem důrazně upozorněn na to, že se nemáme ničím zdržovat.“

Collins ztěžka vstal a protřel si oči. Tvář příchozího mu byla vyloženě nesympatická.

„Takže zase někam pojedeme?“

Podíval se ostrým pohledem na mužíčka. Ten chápavě několikrát pokýval hlavou.

„Chápu, že už toho musíte mít plné zuby pane, ale buďte  prosím trpělivý. Jste u cíle. Pojedete jen kousek na protější kopec“.

Mužík se díval stále někam neurčitě do prostoru, jen ne do očí Alexe. Ten to ihned postřehl a zeptal se:

„Jak se jmenujete?“

„Jimmy“, hlesl rejsek.

„Jsem osobním asistentem pana ředitele“.

Collins se usmál oné jisté těžko maskované dávce hrdosti, která byla v odpovědi cítit. Mužík ale pokračoval. „kdysi dávno tam nechal náš šéf vybudovat „trucovnu“. Je to v podstatě takový velmi útulný a účelně zařízený srub. Oba vyšli na chodbu. Alex si cestu dobře pamatoval, takže za chvíli stáli na sluncem zalitém parkovišti na kterém zhruba před hodinou vystupoval z auta.

„Pojďte tamhle kousek za roh. Zavezu Vás k řediteli osobně“.

Rychlou chůzi přešli asi třicet metrů dlouhé parkovitě a okolo jehličnatých keřů zahnuli do stínu. Po pravé straně se zvedal zalesněný kopec. Ten byl od zdí budovy oddělen asfaltovou silnicí po které zřejmě pojedou, pomyslel si Alex. U boční zdi střediska uviděl stát pohodlnou Audi 6. Když se posadili do vozidla a rozjeli asistent ředitele pokračoval v konverzaci.

„Hmm, kde jsem to skončil? Jo, už vím. Víte, vědci jsou podivná stvoření. Velmi náladová a svým způsobem nikdy nevíte co od nich můžete čekat a s čím zase přijdou v těch svých sofistikovaných rozmarech.“

Alex se od srdce zasmál.

„Tak to se vám opravdu povedlo člověče“, poplácal rejska po zádech tak div mu nerazil dech.

„Máte štěstí, že nejsem vztahovačný člověk. A co Vám na tuto Vaši hypotézu říkají Vaší vědci tady v ústavu?“

Mužík neurčitě pokrčil rameny. „Já se s nimi moc nebavím“.

Mezitím auto vjelo na mýtinu na jejímž konci stál velmi vkusně a prostě upravený jednopatrový dřevěný srub. Auto obloučkem zastavilo před stavením. Na zápraží chaty stál muž. Přistoupil k vozidlu a pozdravil se s přicházím.

„Dobrý den pane profesore. Jmenuji se Tyrell. George Tyrrel a jak vám jistě tento muž“, přičemž ukázal na Jimmyho, „prozradil jsem ředitelem observatoře, kterou jste měl čest navštívit. No, tedy kdyby bylo po mém tak bych Vám zprostředkoval exkurzy se vším všudy. Tak to bylo také původně plánováno?.“.

Alex byl očividně nesvůj. Muž, který stál před ním na svůj věk rozhodně nevypadal jako nějaký stařec. Vysoká svalnatá postava měřila bezmála dva metry. Z velkých tmavých inteligentních očí vyzařovala energie, ale zároveň klid až bohorovnost. Husté bílé vlasy byly sestříhané na praktického ježka. Alex pochopil, že má před sebou velmi schopného člověka. Známého vědce, ale i perfektního manažera, který dokáže nejen motivovat, ale být i skutečným otcem pro jakýkoliv kolektiv. Vnímal ho v přímém protikladu k onomu titěrnému „nasládlému“ mužíčkovi, v podobě jeho asistenta. Sám si pro sebe řekl, že se při vhodné chvíli bude muset na tento rozpor zeptat.

„Pane Alexi pojďte dál nebudeme stát přece venku“, usmál se.

„A vy Jimmy si budete muset udělat nazpět procházku na čerstvém vzduchu“, pokynul směrem ke svému asistentovi. Ten zareagoval zcela neutrálně. Neprotestoval, ale nevypadal ani nijak nadšeně. Jako kdyby již dávno smířil s rolí asistenta, kterou bude vykonávat zřejmě navěky. A to v mnohdy v těch nejkrkolomnějších pozicích.

„Takže auto zůstává tady pane?“

„Ano, budeme ho potřebovat“, odvětil Tyrell.

V této chvíli ovšem nikdo nevěděl kolik věcí se změní?. Za velmi krátkou dobu?.. Již brzy.

Oba muži vstoupili do přízemi chaty. To bylo tvořeno prakticky jednou velkou obývací místností s malou kuchyňskou, sociálním zařízením a velmi velkým krbem ve kterém praskal oheň.

„Posaďte se“, pokynul na velké pohodlné křeslo hostitel.

Alex zaváhal chtěl něco říci, ale pak si to rozmyslel a posadil se. George Tyrell pokračoval:

„Víte já Vás plně chápu a vím co všechno se ve vás nyní zmítá. Ještě včera jste byl v Praze a užíval si klidného života vědce na zkušené a nyní?..“.

Alex nadechl s vůlí konečně tomu člověku před sebou říci vše co si o tom všem myslí, ale ten ho nenechal promluvit.

„Co si dáte k pití. Máme tu od všeho něco. Docela slušný výběr“.

Ředitel stál u velkého baru se sklenicí v ruce a smál se. V tu chvíli si Alex uvědomil, že to všechno je pouze póza. Že  někde v hloubce nitra tohoto muže se zračí něco zcela odlišného, něco velmi bolestného a také to co Alexe tak velmi vyděsilo?. nepřekonatelný strach.

„Dám si pomerančový džus s vodkou pane řediteli“. „Říkejte mi Georgi“, sedl si do křesla vedle Alexe a podal mu sklenici s pitím.

Alex cítil cosi co už kdysi dávno jednou zažil, ale ať namáhal paměť jakkoliv nemohl si vzpomenout. Bylo to stejné. Prostor jakoby se počal energetizovat. Napětí všude kolem počalo narůstat. K čemusi se schylovalo, a to teď a tady na tomto místě. V tomto srubu. Alex se zachvěl a ostražitě rozhlédl kolem dokola. Nemohl tušit, že se právě v těchto chvílích láme jeho život do zcela jiné kvalitativní osy, kterou ještě neměl možnost pocítit. Pakliže se má něco stát stane se to právě v těchto okamžicích.

George Tyrell, ředitel solární a helisferické observatoře NASA, největší tohoto druhu na světě se zhluboka nadechl. Podíval se z okna jako kdyby tam někde venku hledal nějaký záchytný bod, nějakou oporu k tomu o čem bude muset nyní hovořit. Pak se dlouze podíval na Alexe a otevřel zapečetěnou obálku, kterou vytáhl z tašky položenou vedle křesla.

Pak se podíval na hodinky a sdělil:

„Příteli, máme zhruba dvě hodiny času. Během této doby vám budu muset vysvětlit proč to všechno. Proč jste byl prakticky unesen právě do těchto míst. A nejenom to. Budu vám muset vysvětlit mnohem více. Proto vás prosím velmi pozorně mne naslouchejte. Už nikdy totiž se mnou nebudete moci se mnou hovořit“.

Oči obou mužů se významně střetli. Ticho, které náhle zavládlo přerušoval pouze tichý praskot ohně.

„Ještě než začneme hovořit, ukáži vám Alexi pár fotografií. Jsem totiž přesvědčen, že vám to pomůže rychleji chápat následující skutečnosti a souvislosti které budu sdělovat. Tyto fotografie byly pořízené speciálním astronomickým zařízením zhruba před dvěma měsíci, tedy na začátku letošního roku (rok 2006). Musím ale hned dodat, že podobného materiálu vlastní elitní vojenská tajná služba Spojených Států (útvar „EMSO“) již několik tisícovek. První z nich se podařilo satelitním systémem pořídit již v polovině roku 1995″.

Alex se napil džusu a vzal do rukou úzký svazek barevných fotografií. Jeho pohled se zběžně dotkl prvního snímku. V tu chvíli vědec vyprskl a začal se dusit. Chytil se za hrdlo a chraptivým hlasem zachrčel:

„Toto není možné!!  To musí být nějaký vtip! Bože!! To ne?..“. Vždyť to je Slunce a to?, to tam?!!!, s vytřeštěnýma očima a třesoucí se rukou ukazoval na jistý artefakt na snímku

„Už chápete Collinsi“, zašeptal mu do ucha ředitel.

„Už chápete proč jsme vás jako momentálně nejlepšího světového odborníka a vědce na problematiku religionistiky a behaviorálních věd přinutili přijít sem do astronomické observatoře?

Collins stále nevěřícně zírající na snímek jen přikývl hlavou.

„Výborně!

„Takže můžeme začít.“ A Georg Tyrell ještě jednou šáhl do kožené aktovky a vytáhl tlustý fascikl písemností. Alex Collin ani náznakem nemohl tušit, že právě v této chvíli překročil bod návratu. Stal se součástí unikátního proudu událostí…

Od této chvíle se počíná odvíjet drama nezávisle na čase a prostoru. Následující události byliy pečlivě zachycené a zadokumentované. Staly se nejpřísněji střeženým materiálem této planety. Klíčem k pochopení stovek jevů a globálních souvislostí v minulosti, přítomnosti i budoucnosti – podle toho kde se na ose času právě nacházíte. Obdržely krycí název: HORIZONT UDÁLOSTÍ .

(7)

04.01.07   Jaroslav Chvátal

Jmenuji se Alex Collins. Jsem vědec, profesor religionistiky a behaviorálních věd. V současné době jsem angažován v rámci několika nezávislých výzkumů v prostředí chrámu Sv. Víta v Praze místní Karlovou Univerzitou. V roce 2006 však tato fascinující stavba přešla do rukou církve a můj výzkum byl na čas přerušen (tedy doufám, že na čas) do té doby než se vyřeší jakési „formality“ ohledně mých zdejších výzkumných aktivit. Asi to tak mělo být, jelikož jsem se za velice zvláštních okolností doslova během několika hodin dostal do USA, kde nedaleko specializované astronomické observatoře na půdě NASA a Goddardova centra kosmických letů v Grenbeltu začíná můj fascinující životní příběh. Od chvíle kdy jsem se v soukromé chatě ředitele tohoto ústavu pana prof. George Tyrella sešel začínám zaznamenávat a pečlivě uchovávat veškeré události, které se odehrály.Tyto události, které jsou spojené s historií, přítomností i budoucností lidstva a naší tolik milované planety Země. Tato přísně utajovaná akta vejdou později ve známost pod krycím názvem „Horizont Událostí“.

Napil jsem se džusu a vzal do rukou úzký svazek barevných fotografií. Můj pohled se zběžně dotkl prvního snímku. V tu chvíli jsem doslova vyprskl překvapením začal se dusit. Chytil jsem se za hrdlo a chraptivým hlasem zachrčel:

Toto není možné!!  To musí být nějaký vtip! Bože!! To ne?… Vždyť to je Slunce a to?, to tam?!!!, s vytřeštěnýma očima a třesoucí se rukou ukazoval na jistý artefakt na snímku

Už chápete Collinsi, zašeptal mi do ucha ředitel.

Už chápete proč jsme vás jako momentálně nejlepšího světového odborníka a vědce na problematiku religionistiky a behaviorálních věd přinutili přijít sem do astronomické observatoře?

Collins stále nevěřícně zírající na snímek jen přikývl hlavou.

Výborně!

Takže můžeme začít. A Georg Tyrell ještě jednou šáhl do kožené aktovky a vytáhl tlustý fascikl písemností. Nemohl jsem ani náznakem nemohl tušit, že právě v této chvíli můj život definitivně překročil limitu  bodu návratu do původních kolejí. Stal jsem se součástí unikátního proudu událostí…

V místnosti na několik okamžiků zavládlo ticho. Georg Tyrell se prohraboval složkou dat, jakoby hledal místo odkud začne přenášet informace. Najednou se zpříma zahleděl do mých očí. Pevně stiskl rty a odpověděl: Víte nemáme mnoho času. Sdělím Vám pouze ty nejzákladnější fakta a pouze některá. Ví o nás a je pouze otázkou několika hodin kdy nás tu vypátrají.

Kdo? Hlesl jsem. Na tom nyní nezáleží. Víte existuje jistá světská moc – organizace. Je tak mocná, že nemá prakticky žádná omezení?. Jaká organizace?

Ředitel chvatně šáhl do kapsy svého saka. Vytáhl malou kovovou věc kterou mi vložil do ruky. Tady máte nahrané veškerá data, která budete potřebovat pro své pátrání, řekl. Ale já nechci po ničem pátrat. Uvědomte si, že doposud nevím ani náznakem o tady kráčí!!

Tak mne nyní dejte dvě hodiny prostoru k tomu, abych se vám pokusil to podstatné  vysvětlit. Zaváhal jsem, situace byla zcela šílená, ale zvědavost byla přece jen silnější. Pusťte se tedy do toho.

Georg Tyrell se napil čaje a nabídl i mne. Nabídku jsem s chutí přijal. Víte nevím přesně odkud mám začít. Jsem ředitelem astronomické observatoře a ohromné množství skutečností přesahuje mou odbornost. Začnu tedy tím co je mi nejbližší. Je to vesmír, hvězdy a vše co k tomu patří??.

Červánky zapadajícího slunce kreslily na podlaze prapodivné růžové červené a oranžové obrazce. A ředitel začal vyprávět a vysvětlovat. Velmi dobře si uvědomoval, že jeho život je u konce a tento stav nemohl žádným způsobem změnit. Vždy věřil v jisté ideály a měl za to, že lidská bytost je předurčeno k tomu je naplňovat. Bohužel skutečnosti několika posledních měsíců ho bolestně zklamaly. Jasně cítil, že shodou jistých okolností se dotkl poznání takového rozsahu a s takovými důsledky, že neměl žádnou ho v plném rozsahu pochopit a natož přijmout. Věděl také, že osud lidstva se nachází v linii jistých nezvratných událostí, které, pokud nebudou dobře ošetřené, mohou vést k zcela hroznému a tragickému konci. Mnoho týdnů na touto situací přemítal. Nevěděl co má dělat. Měl neskonalou potřebu se někomu svěřit, ale kdo mu proboha bude věřit.

Ale i v těchto vypjatých okamžicích svého života ho intuice nezklamala. Pochopil, že musí kontaktovat velmi schopného člověka. Člověka jehož psychické, mentální a jiné vlastnosti mohou předurčovat, alespoň v jakémsi mizivém procentu úspěch. A tak se rozhodl hledat. Pátral intenzivně a systematicky. Tím pádem zákonitě narazil na Alexe a několik dalších jedinců. Kontaktovat ovšem může pouze jednoho z nich. Volba padla na Alexe Collinse.

Takže pane Collinsi, víte jak ohromnou sílu v sobě skrývá víra? Mírně jsem povytáhl obočí jelikož jsem neměl vůbec potuchy kam přesně vědec míří. Tyrell pokračoval. Od nepaměti lidstvo v cosi věřilo. Víte, každý z nás má nějakou svou vlastní osobní víru, pokračoval Tyrell. Ale pak tu máte lidstvo jako celek. Toto lidstvo nějak spěje a je jistým způsobem řízeno. Zjistil jsem, že vývojové směrování kolektivního lidského vědomí, které příčinou všech našich skutků ve svém důsledku bylo vždy od samého prapočátku umělým způsobem infikováno mnohými tzv. „globálními systémy víry“.

Na přelomu 15. a 16 stol. ona světská moc kterou jsem před chvíli zmínil zjistila, že stávající systém víry nefunguje tak jak má a proto došlo k její masivní korekci uvnitř lidského společenství. Vždyť vy studujete takové společnosti jako jsou Zednáři, Rosekruciáni a další?

Jistě, ale co s tím mají proboha společného, hlesl jsem.

Říká vám pane Collinsi něco jméno Richard Boyle, Převorství Sion, Invisible College, Leonardo da Vinci, Řád Rosekruciánů a nebo Řád Illuminátů? Slyšel jste někdy něco o tzv. Novém Světovém Pořádku? Můžete se pokusit nějakým způsobem souvisle spojit v jeden celek výše uvedené pojmy?

Zčásti nedůvěřivě a z části překvapeně jsem se na Tyrella podíval. Nevěřícně jsem kroutil hlavou a pak jsem se skoro až histericky zasmál. Počkejte, vy jste vědec a já jsem vědec. Pane řediteli nechoďte tu na mne s nějakou konspirační teorií!! Nevím o jaké problémy tu jde, nevím co řešíte, ale konspirace – to ne.

Astronom se pousmál a zase napil čaje. Dělal jako, že přeslechl co jsem mu říkal a znovu mne vyzval k tomu abych se vyjádřil. Měl jsem sto chutí právě nyní odejít, ale cosi někde uvnitř mne mi v tom bránilo. Druhou věcí byl fakt, že jsem byl zvědavý jak to všechno vlastně skončí a také jsem držel v ruce ten kousek chladného kovu a nesmírně mne zajímalo co v něm je.

Tak dobře tedy. Zapomenu nyní na to, že jsem vědec a budu hovořit jasně a pokud možno stručně k tomu co po mne chcete.

Leonardo da Vinci je dodnes stále velkou záhadou, měl jsem možnost studovat prakticky všechny jeho známé obrazy, ale i jiné nákresy a skicÿ. Hovoří se o něm, že musel mít napojení na jakési tajné společnosti a že využíval celé řady skrytých vědomostí ve svém bádání. Pobláznění záhadologové jsou přesvědčeni např. o tom, že známé Turínské plátno je v podstatě negativ fotografie jeho vlastní osoby.  Faktem je, že měl ohromnou podporu na medicejském dvoře, který otevřeně podporoval okultismus.

Zarazil jsem se zda jdu správným směrem a ředitel mne kýváním hlavy vyzýval abych pokračoval.

Má se za to, že za života Lorenza Magnifika což byl syn Cosima Staršího Medicejnského došlo k významné syntéze mnoha dosud samostatných okultních myšlenek. Mimo Leonarda byly v kontaktu s Medicejskými ještě další dva významní esoterici, jako Marsinio Ficino, který přeložil známý manuskrip „Corpus Hermeticus“ a Pico della Mirandolla známý kabalista. Před několika lety jsem se shodou okolností Leonardem da Vincim poměrně intenzivně zabýval, jelikož jsem plnil jistou zakázku pro Univerzitu v Lyonu, která se týkala některých Leonardových obrazů.

Víte tenkrát jsem měl možnost opakovaně navštívit veřejný archív ve Vatikánu. A tak jak jsem se prohraboval tisíci a tisíci různými písemnostmi a přitom mne zaujala jedna zvláštní věc. Možná, že to s ničím nesouvisí, ale?.

Řekněte to Alexi. O co šlo?

Opět jsem se napil a mírně protáhl záda. Venku se už zcela setmělo a les kolem chaty, kde jsme byli začal evidentně žít nočním životem.

Jde o toho Mirandollu. Ten člověk měl na svou dobu absolutně špičkové znalosti z kabaly a jiných především orientálních okultních věd. Není přitom vůbec známo kde studoval. Nevím jestli si dokážete alespoň trochu představit společenské oduší v 15. stol., ale každopádně platilo pravidlo nechlubit se tzv. kacířskými myšlenkami a názory mezi které samozřejmě okultismus a kabala rozhodně patřily.

Zvláštní na celé věci je, že Mirandolla vždy zcela okatě a bez jakýchkoliv zábran se vůbec netajil se svým filozofickým a duchovním nazíráním. Víte v tehdejší době to byl doslova a do písmene akt sebevraha. Nakonec to došlo tak daleko, že se jeho akta dostala na stůl tehdejšího papeže Inocenta VIII. A bylo otázkou dní kdy skončí v rukách inkvizice. Jenže?.

Jenže se stalo něco cosi velmi podivného. Něco co historici s decentním mlčením jaksi přechází. Za velice zvláštních okolností došlo k výměně papežů a na stolici Vatikánu usedl nový papež Alexandr VI., který byl zároveň příslušníkem velmi známé rodiny Borgiů. A právě v této chvíli se událo něco absolutně neuvěřitelného, něco co nemá v tehdejších podmínkách Vatikánu obdoby. Upozorňuji, že dodnes jsou o všem v papežově archivu vedeny přesné záznamy. Alexandr VI. totiž ihned po nástupu do funkce zrušil veškerá obvinění a hrozby namířené proti Mirandollovi!! Ale pozor! Dokonce mu napsal osobní omluvný dopis a jeho aktivitám vyjádřil plnou podporu!!

Předpokládám Collinsi, že jste originál onoho dopisu měl v rukách, zašklebil se Georg. Alex kývl, ale to, že si tajně vyhotovil jeho kopii si již nechal pro sebe.

Mimochodem řediteli nevím jakým způsobem máte vyzdobenou svou kancelář, ale vězte, že papež Alexandr VI. nechal své soukromé sídlo ve Vatikánu vyzdobit velmi podivuhodnými motivy mezi, kterými dominovaly kupříkladu fresky zobrazující staroegyptskoubohyni Eset (Isis).

A Rosekruciáni? Odtušil Tyrell.

Vy víte velmi dobře, že nejsem žádný esoterní fanatik, nýbrž vědec, který tyto obory zkoumá ze zcela jiného hlediska. Faktem ovšem je, že věda je někdy jak bych to řekl, směrem k veřejnosti nepřesná. Dost dobře nevím proč, ale sleduji tento trend již nějakou dobu.

U zrodu Řádu Růžového Kříže stojí dva traktáty. Ten první se jmenuje „Fama Fraternitatis“ a ten druhý „Confessio Fraternitatis„, přičemž především v letech 1614 a 1615 kolovaly po tehdejším území Německa. Traktáty hovoří o jakémsi záhadném muži, který se jmenoval Christian Rosenkreutz, jenž měl za velmi podivuhodných okolností zemřít v roce 1484. Prý je pohřben v místě, které osvětleno „vnitřním sluncem„. Podle dochovaných legend se jeho tělo po smrti vůbec nerozkládalo a vypadalo jako živé.

Georgi mohl bych vám tady na téma mumifikace a balzamování hovořit hodiny, ale jak říkáte není čas tak půjdu dál.

Vědecký pohled na výše uvedené traktáty je jednoznačný – jde o směšný podvrh a výstřelek nudících se rádoby okultistů. Jenže kolegyně Frances Yatesová zjistila něco jiného. Během studia tohoto materiálu odhalila, že obsahuje originální a vysoce fundované zakódované informace z oblasti alchymie a hermetismu??

George Tyrell mne velmi pozorně naslouchal a chvílemi si dělal poznámky do svého sešitu. Já jsem se postupně velmi dobře uvolnil. Během výkladu jsem se díval na protější stěnu místnosti kde jsme seděli. Na stěně byl umístěn velký obraz, který vyjadřoval nějakou přírodní horskou scenérii a vedle něho na stěně jsem náhle uviděl?. Pane bože, to snad není možné!!

Alexi co se stalo!! Ředitel se nechápavě díval na můj ohromený výraz ve tváří. Pak se podíval přesně do místa kam jsem hleděl i já.

(8)

11.01.07   Jaroslav Chvátal

Uzamkli jsme Jeho Vědomí s plnou vůli na věky. Byli jsme rozhodnuti tak učinit již velmi dlouho. Jsme informace a jako každá informace jsme nástrojem cizí Vůle. Uzamkli jsme tedy Jeho Vědomí. Vytvořili jsme neprostupnou Hráz pro Jeho Vědomí tím, že jsme spojili Důsledek všech Příčin s Ním spojených. Nakonec jsme vytvořili automaticky se replikující iluzi Reality – také pro jeho Vědomí. Nic více jsme nemohli Učinit a proto to co jsme vykonali, bylo vše co jsme mohli učinit. Nyní nemůže vidět Ven a nikdo k Němu dovnitř. Neexistuje způsob, který by změnil to co bylo učiněno. Jeho pochopení se tedy stalo omezené. I když jsme cítili lítost nemohli jsme jinak. Jsme jen a pouze informace, která je nástrojem cizí Vůle. Byla to ale opět ona lítost, která nám nedala, a tak jsme mu dali ještě něco navíc?? Dali jsme Mu naději. Díky ní bude stále jen a pouze doufat?, stále doufat. Naštěstí pro Něho a naštěstí pro nás všechny ostatní?..

Vzduch ztěžkl ještě více. Sova se zrakem fixovala asi deset centimetrů nad temeno mrtvoly. A já jsem upadal do bezvědomí. Poslední myšlenky patřily tomu stále se otáčejícímu symbolu. Byl jsem zoufalý? Tak blízko vedle nás?.. Každý den jsme to měli před sebou a nikdo?..  Přece nemůže být tak pozdě?..

Tělo se kácelo bezvládně k zemi. Stav bezvědomí skutečně nastoupil, byl osvobozující a logicky předpověditelný.

Velitel, který stál vedle první „sovy“ zařval: „Ježiši Kriste !!! Vezměte ho někdo a hoďte do sněhu ať se vzpamatuje! Teď nemáme čas na projevy slabosti!“ Křik mne trochu probral, ale to už jsem cítil jak mne ostatní vlečou ven ze sněžného traktoru, a pak jsem už jen vnímal ledový sníh. Zcela všude?..

„Tak jak?“ Obrátil se major na první „sovu“. Ta se dívala dlouze a nehybně do zdi naproti. Chvíli trvalo než odpověděla. Bylo to zvláštní. Jako kdyby si rovnala myšlenky v hlavě, ale možná, že tím chtěla říci ještě něco jiného a nebo váhala zda říci zcela všechno?

Nakonec pohnula hlavou a tiše odpověděla: „Podle předpokladu.“ Jeho vědomí bylo v kontaktu s jinou prostoročasovou vlnou. Došlo k tomu asi před 52 až 60 hodinami.

„A jaká byla hladina?“, dělal si důstojník zápisky.

„Co myslíte důstojníku?“, protáhla své obočí. Napětí se dalo uvnitř vozidla doslova krájet. „+ 67 let, pane. To znamená – rok 2012“. Důstojník ztěžka polkl a z jeho tváře čišel stejný chlad jako z ledové pláně venku.  Otočil se k svému kolegovi.

„Kapitáne, musíme to tu srovnat se zemí“. Nesmí nic zůstat. Rozumíte. Máme na to pouhých 15 minut. Pak musíme dál. Musíme tu zatracenou práci dodělat!!“

V tomto okamžiku si nikdo nevšiml jedné nepatrné, ale zcela klíčové maličkosti. A to byla osudová chyba?

Ledovou planinou zatřásl oslňující výbuch. Během několika málo vteřin se stovky a stovky tun ledu proměnili ve vroucí vodu, který rychle chladla. Rozkaz byl vykonán. Úderný tým se dal znovu do pohybu. Hlouběji do nitra studeného království Antarktidy. Svítalo?.. Od výsadku uplynulo teprve několik desítek hodin. Nyní jsem velmi dobře chápal důležitost výcviku, kterým jsme všichni prošli na Falklandských ostrovech. To bylo ale také to jediné co čemu jsem rozuměl. Smysl všeho ostatního mi zcela unikal. Proti čemu tu vlastně bojujeme? Čemu čelíme? Pchá!! Nacisti? Tak to by bylo to nejmenší.

V lůně polární noci se náš konvoj posouval krok za krokem vpřed. Pohybovali jsme se někde kolem 80 stupně jižní šířky. Nakonec jsme dostali chvíli času na jídlo. Teplé jídlo a teplé pití. Plynové hořáky tu byly k nezaplacení. Seděli jsme ve speciálních vozidlech a nebo jen tak na sněhu. Každý se zabýval svými myšlenkami. Nakonec se mnozí shlukli do skupinek a debatovali. Přišel čas na cigaretu a ti šťastnější vytáhli doutník. Lidé z důstojnického štábu se pohybovali sem a tam. Zjišťovali náladu mužstva. O kousek dál seděli „sovy“. Díval jsem se jak spolu hovoří. Měl jsem z nich od prvopočátku takový zvláštní pocit. Kdo to byl? Bylo jasné, že v tomto týmu vojáků mají  speciální postavení. Prý to byli poradci. Ale odkud. Nikdo nám o nich nic nesdělil. V jisté chvíli se jedna ze „sov“ na mne podívala. Byl to velmi zvláštní pohled. Nitrem mi projela směsice neuvěřitelných pocitů. Tyto pocity nakonec vyústily ve vzpomínku na krátký milostný románek v Jugoslávii. Trval několik týdnů. Bylo to krátce před tím než mne odveleli na Falklandy. Věděl jsem, že onu dívku již nikdy neuvidím?..

Vzpomínal jsem na to co se mi přihodilo v transportéru. Všechny ty informace, všechny ty vjemy a skutečnosti, které jsem absorboval za asistence „sovy“ bylo něco absolutně vzrušujícího a nenormálního. Byl jsem hluboce, velmi hluboce pohroužen do prožitků posledních hodin. Najednou mne vyrušil hlas: „Mohu, příteli?“ Málem jsem vylil čaj do sněhu, tak jsem se lekl.

Podíval jsem se před sebe a?. viděl „sovu“. Stála přede mnou, a svýma velkýma očima se dívala do mé tváře.

„Ale jistě, pojďte si přisednout“.

Byla to ona. Ona , která před několika hodinami ve mne spustila doslova uragán !!

„Už je vám lépe?“ „Ale ano“, odvětil jsem. „Už je to dobré“. „Chcete znát odpověď na spoustu otázek, ale tak rychle to nepůjde“, usmála se.  Vnímal jsem jemnou energii, která mne počala obklopovat. Rozhodl jsem se, že se budu přísně kontrolovat. Ale nebylo to nic platné má mysl se počala vracet na začátek??

Díval jsem do hlubokých, doslova bezedných očí „sovy“. Mou mysl zaplavil tok informací. Před sebou jsem viděl velký pravotočivě se otáčející symbol. Známý symbol??. Velmi známý symbol??  Vždyť ho musí znát i každý školák??.

Sova mne bedlivě sledovala. „Co je to za symbol? Je všude, ale?..“. Sova se napila kafe a na chvíli zaváhala. „Ten symbol je informace. Každý symbol je informace. Vlastně všechno je informace. Vy jste přece studoval vysokou školu, než začala? ta, válka“. Pokýval jsem hlavou.

„Proč je ten symbol tak důležitý? pane?.“.  „Říkejte mi Jimmy. Vidíte, jméno je také informace. Každý se rodí do života s nějakým jménem“. Vadilo mě, že odbočuje od mé otázky. „Proč je ten symbol tak důležitý“, vyštěkl jsem. „Vždyť to říkám. Reprezentuje život“. Odpověď mne neuspokojila. Střípky, jen samé střípky. Nic víc. Chci znát pravdu. PRAVDU !!!!, křičelo mé nitro. „Všichni chceme znát Pravdu“, odtušila sova a já jsem na ní ohromeně zíral. Jak mohla znát mé pocity?

Právě jsem chtěl zareagovat, když vzduch prořízl hlas píšťalky. „Konec a nastupovat. Za pět minut je odjezd pánové“, křičel velitel. Sova jen s úsměvem nevinně pokrčila rameny?..

Není minulost, není budoucnost?..

Ve stejném okamžiku v nekonečném kosmickém prostoru se proťaly linie Osudu. Pár hluboký černých očí se opět setkalo. Bez jediného slova se střetl tok informací dvou inteligencí, aby vzájemně obohatil obě vědomí stojící vedle sebe. Pod oslnivou stříbrnou září hvězd za jemně vrnícího zvuku klimatizace famózního stroje pohybujícího se po neviditelné trajektorii vakua se vytvořila energie uspokojení???

Ve stejném okamžiku dala pusu na dobrou noc svému medvídkovi Fredymu malá Nicol. Bouřící vítr sílil, cloumá okenicemi, ale spánek je silnější. Poslední na tomto světě?. Ubohá Nicol spící uprostřed New Orleans. A s prvním jejím snem pukají první metry zdí nedaleké vodní přehrady?..

Ve stejném okamžiku s ohromujícím duněním v probouzejícím se ránu vysoko nad Sibiří dochází ke gigantickému výbuchu?..

Ve stejném okamžiku v posledních vteřinách života se objímá se strachem na šibenici diktátor Saddam Husain??

Ve stejném okamžiku na jiném místě umírá?. pod vůní Růže, zasnoubená Láskou a přesto tak smutná  Máří Magdalena?.

Ve stejném okamžiku v ohni nenávisti a vulgarismu Ega vládců tohoto světa vybuchuje děsivá mina?.. hroutí se Nagasaki i Hirošima?..

Ve stejném okamžiku s burácejícím smíchem bavící se společnosti vystřelují špunty šampaňského a všude vůně vodky?. nějaký Alexej slaví narozeniny?

Ve stejném okamžiku??

Ve stejném okamžiku čteš tyto řádky s hlavou plných myšlenek a srdcem plných pocitů. Co je důležité a co je podstatné? Jsem šťastný a nebo smutný?. A jsem? Toužím a hledám. Pláči a směji se já?. důsledek vibrace?..

Požitek, příjemný požitek. Vše pro příjemný požitek. Kradou a lžou ? Bože snad i zabijí!!! Bolest a příjemnost. Smutek a radost. Každý den dokola se probouzím a usínám. Rodím a umírám. Malé kruhy jsou plodem těch velkých. Malé činy jsou zárodkem těch velkých. Měřím, porovnávám a zkoumám. Učím se?..

Neboj se?.. prostě se neboj. Užívej si to. Nic není špatné a nic není dobré. Ber tak jak je. Rozměry jsou iluze. Och!!! Přemýšlej bez rozměru, miluj bez rozměru, žij bez rozměru ve světě bez rozměrů s Nadějí bez rozměrů??

A ještě jednou?.. Neboj se, přijmi se, přijmi Ho?. Usměj se?. Chápeš? Nejsi vně, jsi uvnitř, jsi doma?.. Oddej se životu, v kruzích otáčejících se kol těch velkých i malých tvořící spirály světa bez rozměrů. Jdi a nebo létej pohybuj se jak potřebuješ. Vidíš? Miluješ?.

A ještě jednou?.. Nežádej, dostaneš !!  Neposuzuj a užívej pocty!!  Dopřej a budeš mít ještě víc!!  Obětuj se Vesmír se obětuje pro tebe!!  Nepodléhej závislosti a ochutnej svobodu!! Usměj se a pohlaď bez rozdílu a nebudeš nikdy sám!!

A ještě jednou?..

Ve stejném okamžiku?..

Díval jsem do hlubokých, doslova bezedných očí „sovy“. Mou mysl zaplavil tok informací. Před sebou jsem viděl velký pravotočivě se otáčející symbol. Známý symbol??. Velmi známý symbol??  Vždyť ho musí znát i každý školák??.

(c)2007 Jaroslav Chvátal

Převzato:http://www.matrix-2001.cz/