Tajemství Třetí říše

Skutečnost, že Němci na konci války vyvíjeli pokročilé technologie, je záležitostí historických záznamů. Sir Roy Feddon, šéf technické mise do Německa pro Ministerstvo leteckého průmyslu v roce 1945 prohlásil: Viděl jsem dost jejich konstrukcí a výrobních plánů, abych si uvědomil, že kdyby se jim (Němcům) podařilo prodloužit válku o několik měsíců, byli bychom konfrontováni se sadou zcela nových smrtonosných vzdušných zbraní.“

Kapitán Ruppelt, vedoucí projektu Bluebook, což byl projekt letectva Spojených států, v roce 1956 řekl, „Když 2. světová válka končila, vyvíjeli Němci několik radikálně nových typů letadel a řízených střel. Většina z nich byla ve stádiích příprav, ale byly to jediné známé stroje, které byly schopny takových výkonů jako objekty hlášené pozorovateli UFO…“

Některé z těchto technických vymožeností z doby války byly dobře známy. Prvním vojenským tryskovým letadlem byl německý Heinkel 178, který létal již v roce 1939.

V roce 1943 Němci vyvinuli jako první tryskovou stíhačku, která byla běžně používána během války – Messerschmitt 262. Toto tryskové letadlo bylo schopné snadno předhonit nejrychlejší letadlo Spojenců, přesto naštěstí Hitler nařídil, aby tato letadla byla používána jako bombardéry a nikoli jako obranné stíhačky, což zachránilo spojenecká letadla před zničující pohromou.

Potom byl během války Heinrich Focke zapojen do konstrukce a výroby modelů FW6, Fa223, Fa226, Fa283 a Fa284. Zkonstruoval systém pohonu známý jako „turbo-shaft“, který je dodnes používán u většiny helikoptér. S použitím této technologie Focke zkonstruoval první letadlo s kolmým startem, které bylo připraveno pro výrobu na konci války. Na konci každého ze tří dlouhých ramen tohoto technologicky pokročilého letadla byla malá trysková pohonná jednotka. Rotující ramena byla použita k vyvinutí zdvihové síly jako lopatky vrtulníku.

V roce 1939 Focke patentoval letadlo ve tvaru talíře se dvěma uzavřenými rotory, které popsal následovně: „výfuková trubka na konci motoru je rozvětvena do dvou trubek a končí ve dvou pomocných spalovacích komorách umístěných na zadní straně křídla. když bylo do těchto spalovacích komor přivedeno palivo, fungovaly jako pomocné hořáky, které Fockeho konstrukci poskytovaly horizontální pohon. Řízení při nízké rychlosti bylo dosaženo střídavou změnou dodávky paliva do každé pomocné spalovací komory.“

Řízené střely byly také poprvé použity Třetí říší a rakety V-1 byly odpalovány z německých okupovaných území přes kanál na Anglii.

Ukázalo se, že raketa V-2 je předchůdcem interkontinentálních balistických raket, které plnily arzenály bývalého Sovětského svazu a USA během Studené války. Tato raketa byla schopna uletět 225 mil rychlostí pětkrát přesahující rychlost zvuku a mohla zničit celý městský blok. Němci také vyvinuli stíhačku poháněnou raketovým motorem – ME 163 a přestože nebyla zavedena do sériové výroby, byla prvním letadlem, které létalo rychleji než 600 mil za hodinu.

To byl stručný výčet známých technických úspěchů Němců. Avšak existují náznaky existence tajemnějších technologií, které dosud nebyly úplně pochopeny. Veřejnost se poprvé dozvěděla o těchto tajných zbraních v roce 1944, kdy 14. prosince 1944 New York Times napsal:

„Záhadné létající koule jsou nová německá zbraň. Nejvyšší velení expedičního sboru Spojenců 13. prosince hlásilo – Dnes bylo odhaleno, že na západní vzdušné frontě se objevila nová německá zbraň. Piloti amerického letectva hlásí, že se nad německým územím setkali se stříbrně zbarvenými koulemi. „Koule se vyskytovaly buď jednotlivě nebo ve skupinách, Někdy mírně září.“ (1)

Typický incident byl hlášen bývalým pilotem 415 noční bojové eskadry. 22. prosince 1944 letěl na misi nad Hagenau v Německu, když v šest hodin ráno, když letěl ve výšce deset tisíc stop, pilot a radarový operátor uviděli dvě „velké oranžově žhnoucí koule“ rychle letící nahoru směrem k nim. „Když dosáhly naší výšky,“ hlásil pilot, „objekty přestaly stoupat a držely se u zádi mého letadla.“ Pilot udělal prudký manévr a zářící koule jeho manévr přesně zopakovaly. Potom stroj sklonil dolů tak prudce, jak se jen odvážil, a objekty ho následovaly. Dvě minuty světla přesně sledovala komplikované manévry letadla, potom zhasla…“ (2)

Účel těchto podivných objektů byl záhadou, protože pouze sledovaly válečná letadla, ale nikdy na ně nevystřelily, ani na ně nezaútočily jiným způsobem. Tyto objekty byly pojmenovány „Foo Fighters“. Zdálo se, že každá z válčících stran věří, že Foo Fighters jsou vynálezem jejich nepřítele a bylo podniknuto několik průzkumných letů pro získání dalších informací. Dodnes nebylo spolehlivě určeno, odkud tato technologie pochází, a původ foo-fighters zůstává, spolu se skandinávskými raketami duchů, historickou hádankou. Jisté však je, že to nebyla technologie Spojenců, a že se o ni vážně zajímali.

Během let se fakta ohledně exaktní povahy těchto pokročilých německých technologií smísila s výmysly, avšak nyní je jasné, že Němci vyvíjeli létající stroje, které je možné si splést s něčím, co je dnes považováno za UFO. Vývoj takových zbraní vlastně dokonale dává smysl:

Každá strana ve válce silně spoléhala na své vzdušné síly a jednou ze spolehlivých cest, jak tyto síly nepříteli ochromit, bylo zničit rozjezdové dráhy nepřítele. Každá ze stran mohla mít nejlepší vzdušnou flotilu na planetě, ale bez místa, kde by taková flotila mohla startovat, by taková flotila byla k ničemu. Proto vyvinutí letadla, které by nepotřebovalo rozjezdovou dráhu, jako Fockeho konstrukce, by potenciálně mohlo zvrátit vývoj války. Ukázalo se, že na konci války byly tyto technologie teprve rozpracovány, ale kdyby konflikt pokračoval, lze si představit, že tyto technologie by mohly změnit podobu dějin.

Avšak co přesně bylo vyvíjeno, to historické záznamy neuvádějí. Tato bílá místa historie vedla k vytvoření mýtu nacistických létajících talířů, živeného spisovateli, kteří tyto legendy sepisovali pro ty, kdo byli ochotni těmto legendám uvěřit.

Odlišení faktů od fikce po více než padesáti letech není snadný úkol a jsme nuceni brát v úvahu informace, které jsou převážně neověřitelné. Když však přesto tyto kousky dáme dohromady, vynoří se pravděpodobný příběh vzniku technologie nacistických létajících disků.

Jednou z osob, které tvrdí, že v nacistickém Německu byly vyvíjeny „létající talíře“, je bývalý kapitán od Luftwaffe a letecký konstruktér Rudolf Schriever. V roce 1950 tvrdil, že on a malý tým lidí pracoval v zařízení nedaleko od Prahy, kde vyvíjel létající stroj ve tvaru talíře.

Tento příběh se poprvé objevil v časopise „Der Spiegel“ 30. března 1950 v článku nazvaném „Undertassen-Flieger Kombination“, v němž se tvrdí, že „…Rudolf Schriever, který prý jako letecký inženýr na začátku 40. let experimentoval s létajícím talířem, je ochoten tento talíř postavit ve Spojených státech během šesti až osmi měsíců. Tento čtyřicetiletý absolvent pražské univerzity řekl, že nakreslil plány na takový stroj, který nazývá létající káča, před zhroucením se Německa a že tyto plány mu byly z jeho laboratoře ukradeny. Tvrdí, že stroj je schopen dosáhnout rychlosti 2.600 mph s akčním rádiem 4.000 mil. Schriever je řidičem armády USA v Bremenhavenu.“ (3)

Jeho tvrzení je podepřeno zprávou společnosti Luftfahrt International z roku 1975, v níž se tvrdí, že po Schrieverově smrti na konci 50. let se v jeho pozůstalosti našly neúplné poznámky o velkém létajícím talíři, sada nákresů stroje a několik výstřižků novinových článků o něm samotném a jeho údajném létajícím talíři. Do své smrti Schriever opakovaně tvrdil, že pozorování UFO po skončení války jsou důkazem, že jeho původní myšlenky byly úspěšně realizovány.

Výzkumník Bill Rose objevil, že Schriever byl, spolu s dalšími vědci Klausem Habermohlem, Guiseppem Belluzzo (italský inženýr) a dr. Walterem Miethe, zapojen do výzkumu těchto strojů. Z Roseho výzkumu vyplývá, že Miethe byl ředitelem výzkumného programu létajících talířů na dvou pracovištích umístěných v okolí Prahy. O Mietheho aktivitách z té doby toho mnoho nevíme, ale zdá se pravděpodobné, že se znal s Wernerem von Braunem (o němž si povíme později), protože existuje fotografie, na níž jsou oba zachyceni společně v roce 1933.

Víme určitě, že další vědec, Viktor Schauberger, byl zapojen do vývoje létajících disků, a že jeden z nich byl v roce 1945 zkoušen nedaleko Prahy, jak Schriever tvrdil. Jeho experimentální prototypy byly založeny na levitaci. Schauberger, který se narodil v roce 1885, považoval přírodu za svoji největší učitelku, přestože se domníval, že mnoho věcí na světě je ve stavu zmatku. V lesích podél řek studoval to, co považoval za životodárnou energii, vodní a vzdušné víry.

Přel se, že „převažující technologie používá špatné formy pohybu. Je založen na entropii – na pohybech, založených na ničivých silách přírody a na rozkladu materiálů. Avšak pro vytváření pořádku a nový růst příroda používá odlišný druh pohybu. Převažující technologie založená na explozi – spalování paliva a štěpení atomů – naplňuje svět rozpínavým, odstředivým pohybem, generujícím teplo.“ Schauberger věřil, že k výrobě energie je místo toho možné použít dostředivý pohyb, generující chlad, síly, které příroda používá k stavbě a oživování hmoty. Dokonce i hydroelektrárny, řekl Schauberger, používají destruktivní pohyb – tlačí vodu a prohánějí ji skrze turbiny. Výsledkem je „mrtvá voda“. Postavil sací turbiny, o nichž se domníval, že vodu oživují a osvěžují, a výsledkem je čistý a životodárný proud vody.

Schauberger také vyráběl elektrickou energii pomocí jedinečné sací turbiny, používající implozivních principů, které byly později použity pro systém pohonu a aplikovány na vzduch. Jeho práce upoutala pozornost Adolfa Hitlera a Schaubergerův syn popisuje setkání jeho otce s Hitlerem takto: „V červnu 1934 byl můj otec pozván říšským kancléřem Adolfem Hitlerem diskutovat o jeho práci. Hitler se zajímal o jeho objevy a mluvil o různých možnostech a svých velkých plánech. A on řekl „ano, hledám novou energii, která jednou musí opět nastolit harmonii s přirozeným řádem věcí. To je můj program.“

Krátce před schůzkou Hitler, jako říšský kancléř, dal svým dvěma zástupcům své příkazy. Ti dva měli přijít projednat plán Hermanna Göringa. A potom řekl, „Viktore Schaubergere, budeš mluvit se dvěma zástupci Říše a zítra, nejpozději do tří dnů, se uskuteční druhá schůzka. A můj otec těmto dvěma zástupcům Říše řekl: „Považuji tento plán za fascinující. Ano, my Němci založíme zcela novou vědu.““ (4)

Hitler chtěl, aby Schauberger dohlížel na stavbu nového létajícího stroje, který by se vznášel bez spotřeby jakéhokoli paliva. Tato myšlenka nového vzdušného plavidla byla založena na objevu, který Schauberger učinil před několika lety. Jednalo se o metodu vytvoření zóny nízkého tlaku na atomické úrovni. Vědec tvrdil, že toho dosáhl v laboratoři, když jeho prototyp „radiálně a axiálně“ roztočil vzduch nebo vodu, přičemž v okolí poklesla teplota. Schauberger tuto sílu pojmenoval jako „diamagnetická levitační síla“ a poznamenal, že příroda používá tuto sací sílu při tvorbě počasí, ke stabilizaci sluneční fúze, atd.

Schauberger dostal k dispozici tým vědců, aby mu pomáhal při jeho práci, a trval na tom, aby se s těmito vědci zacházelo jako se svobodnými lidmi a ne jako s vězni nacistů. Během jejich práce však jejich ústředí bylo bombardováno, a proto byli přemístěni do Leonsteinu. Zdokonalili „létající disk“ poháněný Schaubergerovou turbinou, která nasávala vzduch dovnitř talíře, kde rotoval a vyvíjel obrovskou levitační sílu. Schaubergerův prototyp byl potom rozvinut do podoby dopravního prostředku známého jako Disk Belluzzo-Schriever-Miethe, stroje o průměru 22 stop. Tyto stroje létaly rychlostí větší než 2000 km/h a bylo plánováno, že v budoucnu budou dosahovat rychlosti přes 4000 km/h. Do roku 1945 mohl dosahovat rychlosti 1300 mil za hodinu a výšky 40.000 stop za méně než tři minuty. Stroj prý při startu modrozeleně zářil a při přistávání vydával stříbřitou záři. V mnichovské publikaci „Das Neue Zeitalter“ se roku 1956 psalo, „Viktor Schauberger byl vynálezce a objevitel nové pohonné síly – imploze, která pouze s použitím vzduchu a vody je schopna vyrábět generovat světlo, teplo a hnací sílu.“

V publikaci se dále psalo, že první létající disk bez posádky byl testován v roce 1945 nedaleko Prahy. Disk byl schopen se bezhlučně vznášet ve vzduchu a byl schopen létat dozadu stejně rychle jako dopředu. Dále se zde uvádělo, že jeho průměr byl 50 metrů.

Další důkaz na podporu této události se objevil o dva roky dříve v interview, které se 18. listopadu 1954 objevilo v Zurišském „Tages Anziegeru“. Jistý George Klein, tvrdil, že 14. února 1945 byl svědkem zkoušení létajícího talíře, který během tří minut dosáhl výšky 30.000 stop a byl schopen cestovat rychlostí několika set mil za hodinu.

Během Interview Klein poskytl další informace o vývoji disků a tvrdil, že některé práce probíhaly v Peenemünde, kde se vyvíjely rakety V-2 a kde byl ředitelem Werner von Braun. Klaun také řekl, že stability stroje bylo dosahováno použitím gyroskopu; stejnou metodu použil tým Braun- Dornberger. Výzkum se potom přesunul do podzemního zařízení Mittelwerke blízko Nordhausenu v pohoří Harz.

Také „Bible“ o vývoji atomové bomby, „Jasnější než tisíc sluncí“, tyto události také potvrzuje: „První z těchto létajících talířů, jak byly později nazývány – kruhového tvaru, o průměru nějakých 45 yardů – byly stavěny specialisty Schrieverem, Habermohlem a Miethem. Poprvé byly poslány do vzduchu 14. února nad Prahu a během tří minut dosáhly výšky téměř 8 mil. Dosáhly rychlosti 1250 mph a při následujících testech bylo dosaženo dvojnásobné rychlosti.“ (5)

Že k těmto událostem došlo, potvrzuje také bývalý agent CIA Virgil Armstrong, který událost komentoval slovy, „Víme, že v počátečních obdobích války určité frakce spojeneckých sil, které nevěřily, že má (Hitler) tajnou zbraň. Američané později tyto pověsti začali brát vážně a skutečně objevili, že Hitler měl nejen tajnou zbraň, ale měl i to, čemu se nyní říká UFO nebo kosmická loď. Měl již jedno dokončené na rýsovacím prkně a postaven prototyp, který dosahoval rychlosti 1200 mil za hodinu. Vertikální start, změna směru o 90 stupňů, podobně jako u helikoptéry, to všechno bylo nadřazené všemu, co v té době měly spojenecké síly. Za druhé, Spojenci věděli, že zkoušel další létající stroj, který byl schopen dosáhnout rychlosti 2500 mil za hodinu, což byl dvojnásobek rychlosti originálu. Nejen že měl vlastnosti původního stroje, ale na palubě měl i laserovou zbraň, která byla schopna proniknout pancířem o síle 4 palce. Není třeba říkat, že to Spojence doslova vyděsilo a přimělo vystupňovat své úsilí, aby ho přiměli ke kapitulaci.“ (6)

Bulharský fyzik Vladimír Terziski o tomto záhadném stroji napsal následující: „Podle Renato Vesca Německo během války spolupracovalo s Itálií na vývoji pokročilých zbraní. V experimentálním zařízení Fiatu u jezera Lago di Garda, zařízení, jež zrodilo jméno Hermana Goeringa, Italové experimentovali z řadou pokročilých zbraní, raket a letadel, vytvořených v Německu. Podobně, Němci udržovali úzké styky s japonským vojeským establishmentem a dodali jim mnoho pokrokových zbraní. Například jsem objevil fotografii kopie rakety V1, verze s posádkou – Reichenberg – vyrobené v Japonsku firmou Mitsubishi. Nejlepší stíhačka na světě – dvouvrtulový Domier-335 – byl duplikován v dílnách firmy Kawashima.“

Zdá se, že tyto informace lze do určité míry ověřit. Avšak existuje mnoho dalších informací, které do známých faktů zapadají, ale nelze je nezávisle ověřit, a tudíž mohou snadno být fikcí, tvářící se jako pravda. To beze zbytku platí o následujících odstavcích.

Také se tvrdilo, že nacistické okultní společnosti byly zapojeny do vývoje takových nekonvenčních letadel ve tvaru talíře. Jedna z nich, „Společnost Vril“ údajně získávala zprávy pomocí „channelingu“ od mimozemské civilizace ze solárního systému Aldebaran a plánovala vyvinout kosmickou loď, která by byla schopná umožnit fyzický kontakt s tamní civilizací. Může a nemusí to být pravda, ale je jisté, že ve střední Evropě byly v té době vysoké okultní aktivity, a nemůže být pochyb o tom, že existovaly organizace s nekonvenčními vírami, stejně jako dnes.

Společnost Vril údajně do roku 1934 vyvinula svou první loď ve tvaru UFO, známou jako Vril 1, která byla poháněna antigravitačním efektem. (To bylo ve stejném roce, kdy Viktor Schauberger s Hitlerem diskutoval o svých úmyslech sestrojit létající disk.)

Společnost údajně pokračovala ve vývoji této lodě a později – opět údajně – vyrobila stroj s označením RFC-2. Tato loď měla být dlouhá 16 stop a byla prý vybavena zlepšeným systémem pohonu a poprvé zde bylo použito magnetické impulsní řízení. Je zajímavé, že když tento stroj letěl, prý produkoval světelné efekty, které jsou obyčejně spojovány s UFO.

Přesto byl RFC-2 převážně ignorován a pouze příslušníci SS projevovali zájem o práci společnosti Vril. Vnitřní organizace SS potom založila své vlastní oddělení vývoje SSE-4, aby vyvíjelo nové alternativní technologie, které by zajistily nezávislost Německa na vnějších zdrojích energie, a začalo pracovat na svých vlastních verzích RFC nebo Vrilu.

Do roku 1939 SS vyrobila RFC-5, který nazvala Haunebu I. V srpnu 1939 stroj podnikl svůj první zkušební let a prokázal svoji životaschopnost; měl v průměru 65 stop a poskytoval značný úložný prostor. Na konci roku 1940 nastoupil službu Haunebu II jako průzkumný letoun a existují fotografické důkazy, které potvrzují toto tvrzení. Například Haunebu II byl v roce 1940 vyfotografován blízko Antarktidy. Zde bychom chtěli poznamenat, že existuje jen velmi málo podpůrných a historicky ověřitelných informací na podporu těchto tvrzení, ale povšimněte si konstrukce Haunebu II pro budoucí odkazy.

Ať už je jejich přesná povaha jakákoli, zdá se, že je potvrzeno, že bylo zkonstruováno mnoho alternativních typů letadel, některé z nich byly úspěšně vyzkoušeny ve vzduchu, jiné havarovaly a některé z těchto konstrukcí se ukázaly jako životaschopné a byly hlášeny úspěchy. 17. dubna 1945 Miethe navrhl Hitlerovi, aby byl nad Baltickým mořem vyzkoušen prototyp V-7. Tento stroj byl nadzvukovým vrtulníkem s dvanácti turboagregáty BMW. Během první zkoušky bylo dosaženo výšky 78.000 stop a při druhém zkušebním letu dokonce 80.000 stop. Miethe prohlásil, že tento nový stroj by mohl být principiálně poháněn nekonvenčními zdroji energie. Avšak tyto nové technologie přišly příliš pozdě, protože konec války se již nezadržitelně blížil.

Během několika měsíců Spojenci a Rusové zaplavili střední Evropu, Hitler byl mrtev a bylo po válce.

A jakmile skončila válka, začaly se nad Skandinávií objevovat „rakety duchů“ a za dva roky byly nad pevninou celých Spojených států hlášeny případy pozorování „létajících talířů“.

Po skončení války v roce 1945 ruské a americké zpravodajské týmy začaly pořádat štvanice na vojenskou a vědeckou válečnou kořist v podobě progresivní německé technologie. Po objevu laserové paprskové zbraně v německých vojenských základnách americké ministerstvo války rozhodlo, že USA musí nejen zvládnout tuto technologii, ale zajistit také německé vědce, aby ji Americe pomohli vyvinout, protože „její vývoj je považován za životně důležitý pro naši národní bezpečnost.“ Z toho důvodu zahájili projekt, jehož cílem bylo, tyto osoby dostat do Spojených států. Tento projekt byl nazván „Operation Paperclip“ a byl utajován až do roku 1973.

Účel a smysl operace Paperclip výstižně ilustruje dopis generálmajora Hugha Knerra, který generálporučíkovi Carlu Spatzovi v březnu 1945 napsal: „Okupace německých vědeckých institucí a průmyslových podniků odhalily fakt, že jsme znepokojivě pozadu v mnoha oblastech výzkumu. Jestliže této příležitosti nevyužijeme k zmocnění se přístrojů a mozků, které je vymyslely, a nezapojíme je rychle do práce pro nás, zůstaneme o několik let pozadu a budeme se snažit pokrýt pole již prozkoumaná.“

Byl zde však jeden problém: Bylo to nezákonné, protože zákon USA výslovně zakazoval emigraci nacistů do Ameriky a tři čtvrtiny vědců byly oddány nacismu. (Protože minimálně 1600 vědců a pomocného personálu bylo převezeno do Ameriky v rámci operace Paperclip, těžko by bylo možné vyhnout se přivezení Nacistů.)

Avšak prezident Truman rozhodl, že národní zájmy mají přednost a že Amerika potřebuje, aby němečtí vědci pracovali v Americe. Abychom byli k Trumanovi spravedliví, tak musíme dodat, že výslovně nařídil, že „každý člen nacistické strany, který měl vyšší funkci než řadové členství nebo aktivní stoupenec nacismu nebo militarismu“ musí být z této operace vyloučen.

Operaci Paperclip prováděla Joint Intelligence Objectives Agency (JIOTA) a měla dva hlavní cíle: Zaprvé, provést zátah na nacistické vědce, přivézt je do Ameriky a zapojit je do amerického výzkumu, a zadruhé, odepřít tyto intelektuální zdroje Sovětskému svazu (7).

JIOTA potom prováděla vyšetřování kádrového profilu identifikovaných vědců a v únoru 1947 ředitel JIOTA kapitán námořnictva Bosquet Wev předložil k posouzení první sadu dokumentů ministerstvům vnitra a spravedlnosti.

Ukázalo se, že tyto spisy prokazují, že tito vědci byli aktivními nacisty. Samuel Klaus, zástupce ministerstva vnitra v radě JIOTA, prohlásil, že všichni vědci z první skupiny byli „zuřivými nacisty“. Požadovaná víza byla tudíž zamítnuta. (Wev již věděl, že tito vědci mají nacistickou minulost, protože v memorandu s datem 27. dubna 1948 pro ředitele zpravodajské služby Pentagonu napsal:

„Bezpečnostní vyšetřování vojenskými orgány odhalilo skutečnost, že většina německých vědců byla členem buď nacistické strany, nebo členy jedné nebo několika podobných organizací.“) (9) Wev zuřil a v březnu 1948 „vypálil“ memorandum pro Ministerstvo vnitra, v němž varoval, že „nejlepší zájem Spojených států byl podřízen úsilí vynaloženému na „bití mrtvého nacistického koně““ (10).

Následující měsíc, 27. dubna 1948, Wev opět psal svým nadřízeným o zpoždění při schvalování přijetí německých vědců. Napsal, „Ve světle situace existující dnes v Evropě je myslitelné, že pokračující zpožďování a opozice vůči imigraci těchto vědců může vyústit v to, že padnou do rukou Rusů, kteří by tak získali hodnotné informace a schopnosti těchto mužů. Taková eventualita by mohla mít vážný a nepříznivý dopad na národní bezpečnost Spojených států.“ (11)

V té době se šéf zpravodajské služby nacistů, Reinhard Gehlen setkal s budoucím ředitelem CIA (26. února 1953 – 29. listopadu 1961) Allenem Dullesem a došli ke shodě. Gehlen byl hlavní špion nacistů a jeho zpravodajská síť pronikla do Ruska. (V roce 1942 se budoucí ředitel CIA, Allen Dulles přestěhoval do Bernu ve Švýcarsku jako šéf Úřadu pro strategické služby, aby zde vyjednával s některými nacistickými vůdci, kteří již byli přesvědčeni, že Německo válku prohraje, a chtěli se s USA podílet na možné budoucí válce proti SSSR.) Dulles neměl vůči nacistům žádné předsudky, protože s mnoha z nich pracoval před válkou jako prominentní newyorský právník (1926-1942 a opět 1946-1950).

Když byl Gehlen vydán do Spojených států, byl převezen do Fort Hunt ve Virginii, kde on a armáda USA dosáhli dohody: Jeho zpravodajská jednotka bude pracovat pro USA a bude jí také placena, dokud se nová německá vláda neujme moci. Mezitím, kdyby zjistil konflikt zájmů mezi Německem a USA, mohl na prvním místě vzít v úvahu zájmy Německa (12). Po dobu téměř deseti let „Gehlen Org“, jak byla nazývána, operovala bezpečně uvnitř CIA a byla doslova jediným zpravodajským zdrojem CIA o Východní Evropě. Potom v roce 1955 se vyvinula v BND (německý ekvivalent CIA) a pokračovala ve spolupráci se svými protějšky v USA.

Problém imigrace vědců byl potom obcházen tak, že spisy nacistických vědců byly „vyčištěny“ od usvědčujících důkazů a Allen Dulles dostal Gehlen Org, nacistickou zpravodajskou jednotku, do USA, jak slíbil, pod ochranná křídla CIA, která později rozevřela deštník nad mnoha projekty, založenými na dřívějším nacistickém výzkumu.

Operace Paperclip byla ve hře také v událostech u ostrova Maury. Samotný stát Washington byl sídlem několika kontraktorů v oblasti vzdušné obrany, kteří měli zisky z tehdy tajné operace Paperclip. Bylo to v roce 1947 také místo pozorování mnoha létajících strojů, které se podezřele podobaly nákresům na rýsovacích prknech nacistických konstruktérů a objektům, které se objevovaly na obloze v Evropě koncem války.

Důstojníci, kteří se zúčastnili incidentu na ostrově Maury, Davidson a Brown, patřili ke G-2: Ta byla zodpovědná za to, že operace Paperclip bude udržena v tajnosti, a měla provést nutná bezpečnostní opatření, aby utajení bylo dosaženo. Další funkcí G-2 bylo dohlédnout na každého, jehož činnost představuje pro operaci Paperclip bezpečnostní riziko. To, že své objekty umístili na leteckou základnu Wright-Patterson, bylo zcela logické – Wright-Patterson (tehdy Wright-Field) byla hlavním výzkumným centrem, kam byla umístěna většina nacistických vědců, aby zde pokračovali ve své práci.

Jedním z nejprominentnějších fyziků, kteří se do Ameriky dostali v rámci operace Paperclip, byl Hubertus Stronghold, později známý jako „otec kosmické medicíny“ a v roce 1977 byla podle něho pojmenována Knihovna kosmické medicíny při Škole kosmické medicíny amerického letectva. Ve zprávě tajné služby z dubna 1947 se o něm píše, „Jeho úspěšná kariéra za Hitlera naznačuje, že musel plně souhlasit s Hitlerem.“ Přesto byl pod ochrannými křídly operace Paperclip přijat do Spojených států se zdůvodněním, že nebyl „horlivým nacistou“. (13)

Mezi další nacisty patřili Klaus Barbie, takzvaný „Řezník z Lyonu“, Otto von Bolschwing, nechvalně známý pro své aktivity při vyhlazování Židů a plukovník SS Otto Skorzeny (14). Avšak čištění spisů ne vždy odolalo zkoumavému pohledu času. V roce 1984 Arthur Rudolph, který byl v roce 1969 oceněn NASA cenou za vynikající služby, raději opustil USA, aby nemusel čelit obvinění, že byl nacistický válečný zločinec.

Dalším údajným nacistou byl Werner von Braun. Von Braun, narozený 23. března 1912, se stal jedním z prvních a nejpřednějších raketových inženýrů na světě a vůdčím odborníkem na cesty do kosmu. Mladý Werner, který se narodil v rodině pruských aristokratů barona Magnuse a baronky Emmy von Braun, četl knihu Hermanna Obertha „S raketou do planetárního prostoru“ a jeho nový zájem ho v roce 1930 přivedl na Technologický institut v Berlíně. V roce 1932 získal hodnost bakaláře v mechanickém inženýrství a byl mu nabídnut grant na výzkum a vývoj raketových motorů s tekutým palivem (15). Von Braunovy raketové experimenty byly prováděny na zkušebním území Kummersdorf, 60 mil jižně od Berlína v letech 1932-1937.

Kummersdorf byl odpalovacím místem pro dvě německé rakety V-2 v roce 1934 (16). Po jejich vypuštění začal Braun pracovat na pomocném raketovém motoru pro startování těžkých bombardérů a na stíhačkách jenom s raketovým motorem (17), avšak Kummersdorf byl příliš malý na tento úkol, a tak se von Braun přemístil do Peenemünde na pobřeží Baltického moře, kde byl v letech 1937-1945 ředitelem. Toto zkušební stanoviště bylo vybaveno laboratořemi a průmyslovými zařízeními pro vývoj, výrobu a zkoušení německých raket V-1 a V-2 (18). Byla to raketa V-2, která způsobila takové těžké škody Anglii během války. Von Braun se nevzpíral proti nacismu. Skutečně „vstoupil do Národně socialistického leteckého sboru a v roce 1933 získal licenci pilota, dále vstoupil do obchodní organizace DAF, do lovecké organizace přidružené k nacistům a do jezdecké školy SS (19).“ Von Braunovy vstupní záznamy pro přijetí do armády USA dále ukazují, že byl majorem SS, který často navštěvoval podzemní továrnu na rakety, kde zemřelo 25.000 vězňů z koncentračního tábora Dora. Podle vedoucí producentky investigativní jednotky CNN, Lindy Huntové, von Braun ze zúčastnil schůzky, kde se diskutovalo o pouličním zátahu na občany Francie, kteří měli být odvezeni do koncentračního tábora Dora.

Když se na začátku roku 1945 přiblížil konec války, von Braun nařídil dvěma mužům najít opuštěný důl v pohoří Harz a ukrýt zde technická data o V-2. Několik velkých beden bylo potom umístěno do nalezené jeskyně a von Braun poslal svého mladšího bratra Magnuse na bicyklu, vypůjčeném od místního hostinského, aby vyhledal spojenecké jednotky, jimž by se mohli vzdát. Von Braun a jeho vědecký personál se řádně vzdali americké armádě, zatímco většina výrobních inženýrů byla uvězněna Sověty (20).

Po příchodu do Ameriky v rámci projektu Paperclip Braun pracoval na řízených střelách pro armádu USA. V roce 1948 se vrátil do Bavorska, kde se oženil se svou druhou sestřenicí, a později sloužil jako technický ředitel a potom v letech 1950-1956, kdy žil v Huntsville, Alabama, působil jako šéf Oddělení vývoje řízených střel v Redstone Arsenal (21). Von Braun byl později jmenován ředitelem Development Operations Divisilon u Army Missile Agency, která vyvinula raketu Jupiter-C, která 31. ledna 1958 vynesla na oběžnou dráhu první satelit na západní polokouli, „Explorer-I“, který byl předzvěstí zrodu amerického kosmického programu (22).

O dva roky později byli von Braun a jeho tým přemístěni do Marshallova střediska kosmických letů NASA, kde od července 1960 do února 1970 sloužil jako ředitel. V roce 1970 se stal přidruženým administrátorem NASA a je nepravděpodobné, že bez něho by tato organizace poslala člověka na Měsíc.

Během dvaceti let von Braun obdržel přibližně 25 čestných akademických hodností a přijal mnoho dalších ocenění a medailí, mezi nimiž bylo i ocenění od prezidenta Kennedyho.

Jeho spis byl pravděpodobně přepsán, aby se nejevil jako nadšený nacista a on sám se pokusil snížit význam svého nacistického zapojení tímto tvrzením: „V roce 1939 jsem byl oficiálně požádán, abych vstoupil do Národně socialistické strany. V té době jsem již byl technickým ředitelem v Peenemünde… Technická práce přitahovala pozornost vyšších a vyšších úrovní. Takže mé odmítnutí vstoupit do strany by znamenalo, že bych musel opustit svou životní práci. Mé členství ve straně nebylo spojeno s žádnou politickou aktivitou (23).“

Avšak von Braunovo tvrzení je jednoduše nepravdivé, protože další vědci s úspěchem používali staré pravidlo Wiemarské republiky, které se stále používalo, nutící každého příslušníka armády, aby se zdržoval členství v politických stranách.

Hermann Oberth, mentor Wernera von Brauna, také přišel do Spojených států v rámci projektu Paperclip. Narodil se 25. června 1894 v transylvánském městě Hermannstadt. Oberth je všeobecně považován za zakladatele moderní raketové techniky. V roce 1923 publikoval práci, která inspirovala von Brauna, „Die Rakete zu den Planetenraumen“. Tuto práci následovala v roce 1929 delší verze (429 stran), která byla mezinárodně považována za práci obrovského vědeckého významu.

Když mu bylo něco přes třicet, Oberth vzal Wernera von Brauna (který o Oberthovi láskyplně hovořil jako o svém „učiteli“) za asistenta a společně pak pracovali v Peenemünde na vývoji rakety V-2. Po vstupu do USA po válce, spolu se stovkou zbývajících raket V-2 a s komponentami, Oberth opět pracoval s von Braunem a celý tým z Peenemünde byl znovu postaven na zkušební střelnici White Sands. Oberth a von Braun pokračovali ve své práci, založené na vývoji rakety V-2, která způsobila mnoho škod v severní Evropě, a vyvinuli raketu Saturn V, která vynesla do vesmíru prvního Američana. Oberth odešel za tři roky po svém vstupu do Spojených států do důchodu a vrátil se do Německa, kde vedl Oberthovu komisi pro Německou vládu, která se zabývala fenoménem UFO.

Dalším vědcem, který do Ameriky přinesl nové vědomosti, byl Viktor Schauberger. Přestože neexistují důkazy, že Schauberger sympatizoval s nacisty, Američané na něho pohlíželi jako na kolaboranta a dali ho do „ochranné péče“na šest měsíců.

Dr. Walter Miethe a Rudolf Schriever se také dostali do Ameriky na základě operace Paperclip, avšak jejich kolega Habermohl údajně padl do ruských rukou.

Miethe v Americe pokračoval ve své práci na „létajícím disku“ a převážně pracoval pro letectvo USA, avšak na vedlejší úvazek byl zaměstnán také u firmy A.V. Roe and Company.

V roce 1959 Jack Judges, nezávislý kameraman, letěl nad továrnou této společnosti v Kanadě, když na zemi uviděl letadlo ve tvaru disku, které také vyfotografoval.

Poté, co byla fotografie zveřejněna v novinách, narůstaly spekulace, že tento disk je tajná zbraň, a že může vysvětlovat mnoho pozorování UFO v průběhu posledních let.

Jako odpověď na tyto spekulace letectvo USA oficiálně uvolnilo fotografii tohoto stroje. Nazýval se „Avro“ a poprvé byl vypuštěn v roce 1955.

V jednom memorandu CIA z téhož roku bylo potvrzeno, že tento stroj je založen na práci německých vědců, zejména Mietheho, za 2. světové války. Na konci 60. let byla konstrukce opuštěna a letectvo tvrdilo, že od vývoje bylo upuštěno ještě ve stádiu experimentů. Devadesátá léta odhalila, že toto nekonvenční letadlo bylo součástí projektu „Silver Bug“, projektu na vývoj letadla s kolmým startem a přistáním VTOL (vertical take-off and landing), které ke startu nepotřebovalo rozjezdovou dráhu.

Do Spojených států se po válce dostalo stejným způsobem mnoho dalších vědců, kteří sem přinesli své vědomosti a zkušenosti. „America“s Aircraft Year Book“ si všímá, kolik z nich pracovalo ve Ft. Bliss (např. zmíněný Werner von Braun) a Wright Field, kde byly uloženy trosky z havárie u Roswellu. V německé skupině ve Wright Field byli Rudolf Hermann, Alexander Lippisch, Heinz Schmitt, Helmut Heinrich, Fritz Doblhoff a Ernst Zündel.

Hermann za války pracoval ve výzkmné aerodynamické laboratoři v Peenemünde. Jako specialista na nadzvukové rychlosti měl na starosti nadzvukový větrný tunel u Kochelu v Bavorských Alpách. Byl také členem skupiny pověřené Hitlerovými futuristickými plány na zřízení kosmické stanice na oběžné dráze kolem Země ve výšce 4.000 mil.

Jeden z těchto vědců, dr. Alexander Lippisch zkonstruoval další německé letadlo, které v té době mohlo být zaměněno za létající disk, alespoň tehdy, když bylo pozorováno ze strany.

Lippisch vyvinul do války řadu projektů. Přitom byl inspirován letem Orville Wrighta, jehož byl svědkem v září 1909, když byl čtrnáctiletý chlapec. Do listopadu 1944 Lippisch spolu se svými studenty zkonstruoval letadlo DM-1, ve tvaru delty s vrcholovým úhlem 60 stupňů. Toto letadlo později dosáhlo rychlosti 497 mph při pohonu raketovým motorem a po válce bylo posláno do USA i s jeho tvůrcem. DM-1 inspiroval konstrukce mnoha amerických letadel s křídly ve tvaru delty, jako např. F-102 a F-104.

Lippisch se připojil k Collins Radio Company jako odborník na speciální aeronautické problémy a v roce 1966 založil „Lippisch Corporation“. Do své smrti v roce 1976 ještě stihnul vyvinout letadlo X-113A. Zemřel ve věku 81 let.

Éru létajících talířů zahájil v roce 1947 americký obchodník Kenneth Arnold. 24. června letěl soukromým letadlem podél pásma Skalistých hor, když nad pohořím Mount Rainer náhle spatřil devět podivných objektů, které vypadaly jako letadla bez ocasu. (Na improvizované tiskové konferenci pak Arnold novinářům řekl, že „letadla letěla za sebou podivným způsobem, jako když hodíte talíř na vodu a on se odráží od hladiny…“ Tento název se ujal, a tak začala éra létajících talířů.) Když Kenneth Arnold nakreslil obrázek stroje, který viděl, nápadně se podobal německému letadlu HO IX bratrů Hortenů, které vypadalo jako létající křídlo a nemělo ocas. Když Američané přišli 14. dubna 1945 do továrny Goetha, zabrali továrnu a odvezli do USA téměř kompletní HO IX.

UFO George Adamského má také podobné nacistické souvislosti. UFO, které George Adamski zachytil na 8 mm film v přítomnosti Madeleine Rodefferové a dalších svědků u Silver Spring, Maryland, v únoru 1965, se nápadně podobá nákresům nacistických Haunebu II z období 2. světové války. Všimněte si tří polokoulí na spodku Adamského UFO. Je to na první pohled stroj Haunebu. Podobný objekt byl vyfotografován také v únoru 1954 Stephenem Darbishire a jeho bratrancem Adrianem Myersem v Lake District, Anglie.

Ve výčtu fotograficky nebo filmově zdokumentovaných pozorování UFO, která se nápadně podobají projektům nacistických leteckých konstruktérů, bychom mohli ještě dlouho pokračovat. Tato pozorování probíhala ve všech částech světa. Ve světle těchto informací není třeba se uchylovat k fantastickým hypotézám o mimozemském původu těchto objektů. (tu si trocha autor protirečí, veď sám na začiatku článku píše, že projekty boli prijaté chanellingom zo systému Aldebaran a sú teda mimozemského pôvodu.. ak by to bola pravda, nevidím dôvod, prečo by tamojšia civilizácia takéto taniere už nevlastnila a nevyužívala ich na kozmické lety, pozn. Zayko5)

(C) VIOLATIONS 1999

Reference:

* (1) New York Times 14th December 1944.

* (2) Lore, Gordon I. R. Jnr., and Deneault, Harold H., Jnr., „Mysteries of the Skies; UFOs in Perspective“ p. 116 Prentice-Hall, New Jersey 1968.

* (3) „Der Spiegel“ magazine 30th March 1950

* (4) Third Reich Video

* (5) Jungk, Robert, „Brighter Than a Thousand Suns“ p. 87

* (6) ibis

* (7) Memorandum to Members of the Advisory Committee on Human Radiation Experiments 5th April 1995, from Advisory Committee Staff „Post World War II Recruitment of German Scientists – Operation Paperclip“

* (8) Stuhlinger, Ernest and Ordway, Frederick III, „Wernher von Braun: Crusader for Space“ p. 67 Kreiger Publishing Company, Florida 1994.

* (9) Memorandum to Members of the Advisory Committee on Human Radiation Experiments 5th April 1995, from Advisory Committee Staff „Post World War II Recruitment of German Scientists – Operation Paperclip“

* (10) Ibid.

* (11) Ibid.

* (12) Zapezauer, Mark „The CIA“s Greatest Hits“

* (13) Memorandum to Members of the Advisory Committee on Human Radiation Experiments 5th April 1995, from Advisory Committee Staff „Post World War II Recruitment of German Scientists – Operation Paperclip“

* (14) Ibid.

* (15) Buckbee, Edward O., „Biographical Data: Wernher von Braun“ Alabama Space and Rocket Centre, 1983.

* (16) Stuhlinger, Ernest and Ordway, Frederick III, „Wernher von Braun: Crusader for Space“ p.15, Kreiger Publishing Company, Florida 1994.

* (17) Bergaust, Erik, „Wernher von Braun“ pp51-52, National Space Institute, Washington DC, 1978.

* (18) Dooling, David, „Academic American Encyclopaedia“ p. 134 Grolier Inc 1993.

* (19) Donefer, Charles, „Wernher von Braun: National Hero or Enemy to the World?“ 1996

* (20) Ibid p. 134

* (21) Buckbee, Edward O., „Biographical Data: Wernher von Braun“ p. 2 Alabama Space and Rocket Centre, 1983.

* (22) Ibid p. 3

* (23) DeVorkin, David H., „Science With A Vengeance: How the Military Created the US Space Sciences After World War II“ p. 26, Springer-Verlag, New York 1992.

* (24) Lancaster New Era newspaper, 12th July 1997.

* (25) Corso, Philip, „The Day After Roswell“ p. 79 Pocket Books, New York 1997

* (26) Collyns, Robin, „Did Spacemen Colonise the Earth?“ p. 236, Pelham Books, London 1974.

* (27) „News Europa“ Jan 1959

Převzato:  http://www.volny.cz/l_kopecky/