Relativita reality

Kvantová duše

Lidská psýché představuje jednu z největších záhad tohoto světa. Umožňuje nám vědomě vnímat okolní svět, přemýšlet i prožívat emoce. Lidská psýché obsahuje obrazy odrážející realitu našeho vnějšího i vnitřního světa a také vzory, které řídí naše jednání. Je schopna vytvářet reálné i nereálné představy o všech aspektech našeho bytí. Doposud však o své psýché víme jen velmi málo, a tak nás neustále překvapuje svými obrovskými možnostmi.

Lidský mozek je považován za důmyslný biologický stroj, který je schopen vytvářet duševní procesy podobně, jako je počítač schopen provádět složité matematické operace. Lidské vědomí je, dle těchto představ, produktem složitých elektrochemických reakcí, které umožňují přenášet a kombinovat informace vstupující do mozku tak, že v důsledku četných zpětných vazeb se objevuje nová kvalita – vědomí sebe sama a okolního světa.

Studium vztahu neuronových sítí a lidské psychiky dosud nepřineslo žádný model, který by uspokojivým způsobem popsal, jak vlastně myslíme a proč můžeme vědomě vnímat tento svět. Selhání modelu mozku jako neuronového superpočítače vedlo k myšlence, že elektrochemické procesy odehrávající se v lidském mozku zasahují až do oblasti kvantového mikrosvěta. Idea vztahu mezi psychickými procesy a kvantovými jevy položila nový směr pohledu na podstatu psychických procesů. Nicméně rozvíjet ji směrem od jevů odehrávajících se v mikrosvětě až po psychické procesy se jeví prakticky nemožné.

Domnívám se, že možnost existence lidské duše je skutečně dána fyzikálními procesy, které mají kvantově-relativisticky charakter. Nejedná se však o vzájemné reakce nějakých základních částic, ale spíše lidská psýché (duše) sama o sobě má kvantově-relativistický charakter. Chová se jako pole přesahující oblast lidského mozku. Jako pole nesoucí tvar, který představuje naše vjemy, představy, myšlenky, vzpomínky a další obsahy psýché.

Jsem přesvědčen, že pojem lidské psýché (duše) není jen pouhou abstrakcí ale, že lidská duše skutečně existuje a její existence je umožněna procesy, které známe z kvantové teorie a teorie relativity. Pokusím se to dále ukázat.

2. Lidská psýché dle C. G. Junga

Poněvadž psýché a hmota jsou obsaženy v jednom a témž světě, navíc jsou v neustálém vzájemném styku a obě spočívají na nenázorných transcendentních faktorech, existuje nejen možnost, ale dokonce určitá pravděpodobnost, že hmota a psýché jsou dva různé aspekty jedné a téže věci.

C.G. Jung

Významný švýcarský psychiatr a psychoterapeut Carl Gustav Jung (1875 – 1961) rozdělil psýché na oblast vědomí a nevědomí. Obsahy vědomé psýché představují všechno to, co právě vnímáme, cítíme a co si právě myslíme. Běžně provádíme mnoho činnosti bez toho, abychom jim věnovali vědomou pozornost – jdeme, plaveme, automaticky řadíme rychlosti v autě apod. Tyto činnosti řídí určité naučené vzorce, které jsou součástí naší nevědomé psýché.

Nevědomou psýché je možno, dle Junga, rozdělit na individuální a kolektivní. Individuální nevědomí obsahuje námi naučené vzorce chování, naše vzpomínky a vše, co má vztah k nám jako k individuu. Kolektivní nevědomí obsahuje prvky sdílené všemi lidmi bez rozdílu, ať už pocházejí z kterékoliv části Země. Tyto společné prvky mají často mytologický charakter. Jsou to pravzory – archetypy, které ovlivňují naše představy, sny, fantazie, každodenní jednání i náš duševní vývoj v průběhu celého našeho života.

Tyto společné prvky nejsou jen genetickým dědictvím po našich předcích či mezilidskou komunikací předávanými informacemi, ale, podle pana Junga, existují nezávisle na nás a na naší individuální psýché. Žijí vlastním životem v kolektivním nevědomí, jež je společné všem lidem a nejen lidem – všemu živému na této planetě a dost možná v celém vesmíru.

Jungova myšlenka kolektivního nevědomí sdíleného všemi lidmi (a nejen lidmi) přesahuje klasickou představu o lidské psýché, která je omezena na oblast lidského mozku. Psýché, dle Junga, neexistuje uvnitř subjektu, ale naopak subjekt existuje uvnitř své psýché. Jungovu pojetí psýché (duše) nejlépe odpovídá model existence jediné psýché vytvářené celým časoprostorem. Psýché se v tomto pojetí podobá fyzikálnímu poli procházejícímu spojitě celým časoprostorem. Tato idea může být pro mnoho lidí jen těžko přijatelná, protože pozvedává lidskou duši nad úroveň elektrochemických reakcí odehrávajících se v našem mozku.

3. Proces svinování a rozvinování v kvantovém poli

Dle již zesnulého profesora teoretické fyziky na Londýnské univerzitě pana Davida Bohma je veškerá realita, kterou pozorujeme, rozvinutím, jakousi speciální, stále se měnící podobou mnohem základnější svinuté skutečnosti, kterou nejsme schopni přímo postihnout.

Námi pozorovaná realita představuje rozvinutou realitu. Rozvinutá realita však představuje pouze zlomek celé skutečnosti – vrcholek ledovce. Větší část reality (ta svinutá) nám zůstává skryta v jakémsi pozadí naší skutečnosti, které nejsme schopni smyslově ani měřením zachytit. Elementární částice, když je právě nepozorujeme, se svinují do časoprostoru, aby se v příštím okamžiku v důsledku našeho pozorování rozvinuly v jeho jiném místě. Vzniká tak iluze pohybu objektu v prostoru.

Ve své ontologické interpretaci kvantové fyziky zavedl David Bohm pojem kvantové pole. Tvar tohoto pole je schopen řídit vlastní pohyb částic, přestože samo o sobě disponuje jen velmi malou energií. Je to podobná situace, jako když řídíme rádiem pohyb loďky na vodě. Loďka má vlastní zdroj energie, který umožňuje její pohyb, ale využití této energie usměrňuje mnohem menší energie rádiových vln, do nichž je namodulována požadovaná informace.

Podle Davida Bohma je vesmír uspořádán tak, že celek je zahrnutý v každé z jeho částí. Analogii této uspořádanosti vidí Bohm v hologramu. Necháme-li totiž procházet holografickou deskou laserové světlo, objeví se za ní třírozměrný obraz, jež je možno obcházet a dívat se na něj z různých úhlů. Použijeme-li k vytvoření hologramu jen část holografické desky, dalo by se očekávat, že laserové světlo vytvoří v prostoru také jen část původního obrazu. Kupodivu ale opět uvidíme obraz celého objektu, který bude jen méně ostrý a pozorovatelný z omezenějšího rozsahu úhlů. Čím větší část holografické desky osvítíme, tím lépe a ostřeji můžeme obraz objektu vidět. Informace o celém obrazu je svinuta v každé části holografické desky.

4. Lidská psýché jako tvar v kvantovém poli

Kvantová teorie říká, že fyzikální stav každé částice je plně určen její vlnovou funkcí. Často lze polohu částice omezit na velmi malou oblast prostoru. Pak její vlnová funkce má amplitudu výrazně odlišnou od nuly jen v této oblasti. Takové vlnové útvary se nazývají vlnová klubka. Vlnové klubko je tvořeno superpozicí nekonečně mnoha monochromatických vln. Vlnové klubko volné částice se s časem rozplývá.

Můžeme si představit, že stav částice s minimálním vlnovým klubkem odpovídá Bohmovu rozvinutí a stav, kdy se vlnové klubko rozplývá jejímu svinutí:

Obr. 1. Rozplývání jednorozměrného gaussovského vlnového klubka. V čase t = 0 bylo provedeno pozorování.

Částice se však nerozplývá pouze do prostoru ale i v čase, a to jak směrem do minulosti tak i směrem do minulosti. Částice vytváří vlny, které se šíří prostorem jak směrem do budoucnosti (tzv. retardované vlny) tak i směrem do minulosti (tzv. pokročilé vlny). Vlnové klubko částice se rozplývá v prostoru i v čase.

V klasické kvantové teorii vlnová funkce a vlnové klubko představují abstraktní útvary, jež slouží pouze pro matematický popis kvantových procesů. Dnes ale už mnozí fyzikové nepohlíží na elementární částice jako na malé bodové objekty, ale přijímají předpoklad, že částice jsou rozprostřeny v prostoru a nikoliv soustředěny v bodě. Rozplývání vlnového klubka částice lze pak chápat jako rozplývání (svinování) samotné částice do časoprostoru.

Přijmeme-li předpoklad o rozplývání se částic (které nejsou pozorovány) do časoprostoru, dá se ukázat, že v soustavě částice dojde k transformaci fyzikálních veličin, jako je délka, čas, hmotnost a energie podobně jako v Einsteinově speciální teorii relativity. Tato transformace je však opačná – délkový a časový interval nedilatuje ale naopak expanduje, hmotnost a energie částice neroste ale klesá (podrobně viz. dodatek).

Pokud lidská psýché není jen produktem elektrochemických reakcí probíhajících v mozku, ale je-li sama o sobě kvantovou strukturou, pak by mělo být možné tyto kvantově-relativistické jevy v souvislosti s psychickými prožitky vypozorovat a vytvořit model lidské psýché založený na těchto základních bodech:

1. Psýché a její obsahy mají charakter kvantových objektů.

2. Psýché přesahuje rámec lidského těla, prostupuje celý vesmír.

3. Paměť není obsažena v mozkových buňkách, ale je částí časoprostoru.

4. Vlastnosti psýché jsou důsledkem kvantových a relativistických jevů.

5. Obsahy psýché ovlivňují vlastní pohyb elementů živé i neživé hmoty.

6. Psýché je obecná vlastnost hmotných struktur a to i neživých.

7. Individuální psýché jsou odvozeny od vyšší psýché spjaté s celým vesmírem.

5. Kvantový model psýché

Představme si, že náš mozek existuje v kvantovém poli a svou aktivitou toto pole tvaruje. Zároveň však tvar tohoto pole ovlivňuje zpětně činnost lidského mozku i těla. Obsahy psýché pak odpovídají tvarům kvantového pole, které se svinují a rozvinují vůči mysli, která provádí jejich pozorování. Tyto tvary nazvěme pracovně in-formy (ve smyslu vnášet tvar, informaci). Lidská mysl může aktivně ovlivňovat rozvinování in-forem v psýché.

Abychom se mohli vážně zabývat myšlenkou, že lidská duše má kvantový charakter, musíme najít nějaké indicie, které budou něco takového naznačovat. Musíme se pokusit najít nějaké analogie mezi světem kvantové fyziky a našimi duševními prožitky. Naštěstí tento úkol není až tak těžký, jak by se mohlo v první chvíli zdát. Při hledání analogií můžeme začít třeba v oblasti bdění, spánku a snové reality.

Představy, myšlenky, sny a jiné psychické obsahy se v naší mysli objevují a zase mizí, podobně jako elementární částice se na okamžik „zhmotňují“ před pozorovateli, aby v příštím okamžiku se rozplynuly do kvantové neurčitosti universa. Máme-li v noci nějaký sen, bývá pro nás dost obtížné tento sen ráno vyjádřit tak, jak se nám zdál. Snové obrazy jakoby neuznávaly pravidla časové souslednosti, bývají neurčité a neuznávají logiku bdělé reality. To, co se nám ve snu zdá jasné a smysluplné, po probuzení se jeví chaotické a nesmyslné.

Může být, že naše sny jsou jen chaoticky poskládané střípky vzpomínek na to, co jsme prožili v bdělém stavu. Přesto pocit, že ve snu ději svého snu rozumíme, přetrvává. Co když je tedy všechno jinak. Co když naše bdělá realita představuje jen (rozvinutou) část skutečné reality. Snová realita připomíná (svinutou) kvantovou realitu, kterou nejsme schopni přímo postihnout. V této realitě neexistuje jedna historie skutečnosti, ale všechny možné historie, jež mohou mezi dvěma pozorováními nastat. Jakýkoliv pokus uvědomit si – rozvinout tuto realitu zákonitě tuto mnohoznačnou realitu mění v potrhanou nesouvislou vzpomínku.

Fyzikální měření rozvinuje svinuté in-formy do podoby hmotného objektu, tak jak ho známe a chápeme. Svinutá realita probíhající v mnoha možných historiích se redukuje na jednu jedinou historii skutečnosti. Pozorovatel vnímá vždy jednoznačnou realitu, protože svým způsobem pozorování rozvinuje svinutou realitu na svou úroveň. Otázkou je, co by pozoroval, kdyby se on sám mohl ponořit do svinuté reality.

To by bylo možné jen v případě, kdy by hmotnost pozorovatele byla srovnatelně velká jako hmotnost elementárních částic, aby se u něj mohli projevit kvantové vlastnosti. Pokud je lidská duše kvantovou strukturou, může lidská mysl při svinutí prožít vjem kvantové reality, která je nejednoznačná a proměnlivá jako lidské sny. Sny by pak nebyly chaotickým produktem spícího mozku, ale konfrontací s realitou tak, jak ji v bdělém stavu neznáme.

V této chvíli někdo může říct, že podobnost mezi světem snů a kvantovou realitou je pěkná věc, ale je to stále jen vzdálená podobnost, protože kvantovou realitu nikdo nikdy prokazatelně neviděl. Bylo zde však zmíněno, že je možné ukázat, že při procesu svinování a rozvinování dochází k transformaci fyzikálních veličin jako je délka, čas, hmotnost a energie podobně jako v speciální teorii relativity. Pokusme se proto dále podívat, zda náznaky těchto efektů můžeme v souvislosti s lidskou psýché vypozorovat.

Svinování elementárního objektu probíhá po velmi malých skocích podobně, jako když po dodání energie atomu přeskočí elektron z jedné kvantové hladiny na druhou. Podobné hladiny bychom měli pozorovat i v lidské psýché. Navíc při přechodu z jedné hladiny na druhou by se mělo měnit naše vnímání času a délek. Ač se to nezdá, skutečně lze toto pozorovat.

V lidské psýché by těmto kvantovým hladinám mohly odpovídat různé úrovně bdění a spánku. Přechodem na jinou kvantovou hladinu – úroveň bdění dojde k velmi rychlé změně rozvinutí psýché a velmi rychlé změně plynutí času pro subjekt. Psýché subjektu v bdělém stavu se nachází na vyšších z těchto kvantových hladin, ve spánku přechází na nižší kvantové hladiny, které jsou blízko stavu rozvinutí lidské psýché. Různá stádia spánku mohou odpovídat různým kvantovým hladinám. Ve spánku je psýché pravděpodobně stažena dovnitř lidského mozku. Ve chvíli probuzení se rozpíná do okolního prostoru.

Proti fyzikální povaze subjektivního plynutí času se dá jistě namítnout, že změna vnímání plynutí času, jako důsledek změny zakřivení časoprostoru, by měla být provázena též změnou vnímání rozměrů okolních objektů jedincem. Nesmíme ale zapomenout, že obraz okolní reality je integrální součástí psýché. Mění-li se psýché jako celek, mění se adekvátně i tento obraz. Pouze v případě, kdyby se jedna část psýché svinovala (rozvinovala) vůči druhé, pak by člověk mohl vnímat rozměry okolních objektů zkresleně (např. po požití halucinogenů).

Virtuální charakter lidské psýché se, dle mého názoru, projevuje v tom, jak se představy, myšlenky, snové obrazy a jiné psychické obsahy v naší mysli objevují a zase se rozplývají do neurčita, vzájemně se prolínají a skládají. Chovají se jako rozvinující a svinující se objekty, s nimiž se váže nenulové množství energie. Souhrn těchto obsahů vytváří psýché. Platí zde ale, že celek je víc, než souhrn jeho částí podobně, jako lidské tělo je víc než suma buněk, jež ho tvoří. Celek představuje vyšší kvalitu.

Psýché, jako in-forma, není omezena na oblast lidského mozku, ale prochází spojitě celým časoprostorem. Její energie může být využita k rozvinování in-forem představ, psychických obrazů, vzorů chování a jiných forem duševní aktivity psýché. Uvolňování této energie přitom vede k svinování vlastního základu psýché.

Psýché, jako celek, neustále prochází procesem svinování a rozvinování. Při svinování a rozvinování in-forem se mění rychlost plynutí času ve vztahu k nim. Naše subjektivní vnímání plynutí času, nemusí být proto pouze důsledkem dynamiky elektrochemických procesů, které se odehrávají v mozku, ale může být přímým důsledkem změn zakřivení časoprostoru, které provázejí proces svinování a rozvinování in-forem.

Bylo řečeno, že při procesu svinování in-forem se v kvantovém poli objevují energetické hladiny. In-forma přechodem z jedné kvantové hladiny na druhou vyzáří určité malé množství energie a skokově se svine v závislosti na rozdílu kvantových čísel těchto hladin. Skokově se změní její hmotnost, rozměry a také plynutí času ve vztahu k ní.

6. Lidská paměť jako součást časoprostoru

Kvantové pole, obsahující nespočetné množství in-forem, je polem informačním. Obsahuje informace o všem, co se odehrává, odehrálo nebo se může odehrát v kterékoliv části prostoru. Představuje paměť celého vesmíru. Je v něm obsažena minulost vesmíru i předobraz jeho budoucnosti ve formě celého spektra možných budoucích historií. Informace, jako in-formy, o jakékoliv události ve vesmíru jsou obsaženy v každé oblasti časoprostoru a mohou být v ní i rozvinuty. Pak také vše, co ve vesmíru existuje, existovalo nebo bude existovat, může být, ve formě více či méně svinutých (rozvinutých) in-forem, obsaženo i v lidské psýché.

Existuje-li v přírodě princip, který umožňuje uchování informace, je nepravděpodobné, že by nebyl přírodou využit. Všechny živé organismy mají schopnost pracovat s informacemi a uchovávat je ve své paměti. Nikdy však nebyly nalezeny žádné paměťové buňky, v nichž by informace o prožitcích organismu byly uloženy v nějaké zakódované formě, podobně jako jsou informace zakódovány v kyselině DNA, která je základní nositelkou dědičné informace, určuje genetické vlastnosti organismu a je odpovědná za tvorbu živočišných kyselin. Vědci spíše hovoří o nelokálním – holografickém uložení informací v mozku živých organismů.

Budeme-li předpokládat, že obrazy okolní reality, představy a ostatní obsahy lidské psýché mají kvantový charakter in-forem, které se rozvinují a svinují v psýché, pak bychom se měli ptát, jaký vztah mají tyto struktury k paměti a schopnosti pamatovat si.

Představme si, že na sítnici našeho oka dopadne určitý počet fotonů, které vytvoří v psýché vizuální vjem nějakého obrazu. Pozorování trvá po dobu změny kvantového stavu molekul sítnice. Potom se in-forma obrazu svine. Ne však zcela. Její energie bude sice blízká nule, ale nikdy ne zcela nulová. Rozvinutí v minulosti vytváří totiž tvar, který prochází skrz celý náš časoprostor a v malé ale nenulové míře se promítá do přítomnosti a budoucnosti.

Uchování vzpomínky na obraz minulé skutečnosti v psýché závisí na možnosti opětovně ho rozvinout v psýché. Psýché musí dodat jeho in-formám dostatečné množství energie a tak provést pozorování. Dodání energie se děje na úkor vlastní energie psýché. Psýché se svinuje a předává část své energie in-formě vzpomínky, která se v ní na krátký okamžik rozvine. Protože se plynutí času subjektu zrychlí, jeví se tento okamžik delší, než ve skutečnosti je. Následným svinutím obrazu dochází k obnovení původního stavu.

Když se in-formy obrazu svinují, rychle klesá pravděpodobnost jejich pozorování, a proto i obnovení požadované informace. Přitom míra tohoto svinutí je úměrná době trvání tohoto procesu a rychlost tohoto svinování je nepřímo úměrná energii in-forem a velikosti oblasti, v níž se in-formy na počátku svého svinování nacházely. Kdyby tedy naše paměť byla založena jen na volných in-formách, velmi rychle bychom zapomínali.

Obvykle si celý obraz minulé skutečnosti v mysli dlouho neudržíme, ale spíše si uchováme vzpomínku na jeho některé důležité části – hlavní události, emotivní okamžiky, významné prvky apod. Tyto elementárnější in-formy jsou pro rozvinutí v psýché méně energeticky náročné. Je snazší udržet v psýché rozvinuty méně energeticky náročné sekundární in-formy, které postihují jen některé ale důležité vlastnosti pozorovaného objektu, jako jsou jeho tvar, materiál, velikost, barva, váha apod., než primární in-formy smyslového vjemu. V lidské psýché se vjemy rovněž často transformují do podoby slovních symbolů. To však pro uchování informace nestačí.

Stav rozvinutí je velmi nestabilní, a proto volné in-formy by se svinuly mnohem rychleji, než by je bylo možno vědomě zaznamenat. Víme ale, že v potenciálových jamách je možnost rozplynutí vlnového klubka velmi omezena, a proto je též významně snížena možnost svinutí in-forem. Elektromagnetické pole mozku může vytvářet energetické jámy a bariéry, v nichž se vlnová klubka in-forem obsahů psýché nemohou snadno svinout, a proto pravděpodobnost odtvoření informace v psýché subjektu zůstává vysoká.

In-formy odrážející obraz okolní reality se nerozvinují někde „uvnitř mozku“, ale existují obecně v časoprostoru. Představují časoprostorový tvar rozvinutý vůči pozorovateli. In-formy našich představ a myšlenek zasahují do okolní reality a superpozicí s ní interagují. Psýché tak neexistuje uvnitř nás, ale spíše my existujeme uvnitř své psýché.

Vzpomínáním neobnovujeme obraz minulé skutečnosti jen v našem mozku, ale odtváříme ho v celém kontextu. Jednou ze základních vlastností vesmíru je spojitost a nerozdělitelnost. Vzpomínáme-li na nějakou minulou skutečnost, rozvinujeme ji vůči nám, jako pozorovateli, do právě probíhající reality. V naší mysli se rozvinuje in-forma, v níž je obsažena minulá skutečnost zahrnující objekt našeho zájmu, fotony nesoucí informaci o tomto objektu a také všechny elektrochemické pochody, které kdysi v minulosti proběhly v našem mozku.

Čím větší kvanta energie in-forma potřebuje pro své rozvinutí v psýché, tím obtížněji se v mysli odtváří. Naopak, čím je větší hmotnost in-formy, tím pomaleji se svinuje a obtížněji může uniknout z potenciálových jam elektromagnetického pole mozku. Nejsnadněji se proto v psýché uchovávají informace, které vyvolají po přijetí v psýché subjektu silnou reakci (emoci). Sekundární in-forma, která se rozvine, bude mít dost energie a zároveň kvanta této energie budou ležet v mezích energetických možností mozku.

K opětovnému rozvinutí určité in-formy – vzpomínky v psýché může docházet na základě podobnosti s nějakou jinou in-formou aktuálně rozvinutou v naší mysli. Svinující se in-forma předá část své energie všem podobným tvarům a obrazům obsaženým v časoprostoru, které jsou částí psýché subjektu. Tyto se mohou rozvinout v jeho mysli a být jim pozorovány. Při tomto ději nemusí jít pouze o podobnost primárních ale i o podobnost sekundárních in-forem. Spektrum asociací tak může být velmi široké.

Rezonance in-forem v psýché vede k vzpomínání a asociaci různých montážních představ. Tento děj se odvíjí od rozvinutí sekundárních in-forem a pokračuje rozvinováním primárních in-forem, které odrážejí náš minulý prožitek ve všech aspektech – v celosti. Vzpomeneme si, jak něco, někde a někdy v minulosti vypadalo, co jsme tehdy cítili, slyšeli a jinak vnímali.

7. Vědomí a interakce psýché s fyzickou realitou

Vědomou část psýché tvoří všechny in-formy v ní, v danou chvíli, rozvinuté. To, co je právě v psýché svinuté a tedy nepozorované tvoří její nevědomou část. Svinující se obraz vnějšího podnětu uvolňuje energii, která rozvinuje podobné in-formy – vytváří asociace. Ty se superpozicí skládají s obrazem podnětu a mohou ovlivnit jeho vjem. To známé na podnětu vyvolává asociace, které nám umožňují podnět rozeznat a vyhodnotit. Naopak, to, co je nové a neznámé na podnětu, vytváří málo asociací a zůstává déle v psýché rozvinuto v nezměněné podobě. Ve vědomí je rozvinut rozdíl – odlišnost, která je důležitá pro naše uvědomování si.

Budeme-li mluvit o vědomí, měli bychom rozlišit dvě jeho možné formy – pasivní a aktivní vědomí. Pasivní vědomí pouze odráží podněty z okolí, rozvinutí obrazu podnětu v psýché trvá jen po dobu trvání vlastního podnětu. Tímto způsobem vnímáme převážnou většinu podnětů. Jsme si vědomi mnoha věcí, které se nacházejí nebo se dějí právě nyní kolem nás, ale v příštím okamžiku o nich nebudeme vědět, pokud na ně aktivně nezaměříme svou pozornost. Aktivní vědomí spočívá v tom, že psýché sama aktivně uvolňuje energii a rozvinuje in-formy podobné obrazu podnětu, které se s ním superpozicí skládají, umožňují ho podržet déle rozvinutý a také umožňují podnět interpretovat na základě minulé zkušenosti subjektu.

Ty nejsilnější a nejdůležitější podněty, které nám proniknou do vědomí, jsou schopny vytvořit posloupnost asociací odpovídající našemu zpracování podnětu ve formě myšlenek. Přitom naše mysl využívá určité osvědčené vzory, které vedou k určité reakci organismu, která se již v minulosti osvědčila. Vzhledem k tomu, že rozvinuté asociace mohou svým svinováním vést ke vzniku nových „jemnějších“ asociací, může také myšlení probíhat současně na více úrovních od primitivní reakce na podnět až k složitému posuzování dané situace. Mysl může dokonce na kvantové úrovni volit mezi různými možnými historiemi dalšího vývoje.

Svinuté in-formy v kvantovém poli nemizí. Skládají se superpozicí s in-formami podobného osudu, které pocházejí od stejného subjektu nebo i od mnoha různých subjektů. Dochází u nich k posílení společných vlastností a vytvoření jakési vzorové in-formy, která je více rozvinuta než in-formy, které ji tvoří. Tato in-forma se může v psýché projevovat jako tzv. archetyp. Stačí malý podnět, aby byla v psýché rozvinuta a ovlivnila chování subjektu, jež přijímá tyto obecné a společné vzory jako součást svého způsobu myšlení.

Pronikání archetypů do lidské psýché má virtuální charakter. Rozvinou se na velmi krátký okamžik a zase se svinou, takže jejich projev nemusí být člověkem vědomě ani zaregistrován. Říkáme proto, že působí v oblasti nevědomí, z něhož ovlivňují naše chování a jednání. Stejný archetyp se může projevovat v psýché různých lidí a jeho existence nezávisí na životu určitého individua. Archetypy tak vytvářejí kolektivní nevědomí lidstva, které ovlivňuje jednu lidskou generaci za druhou. Zároveň lidstvo, jak se vyvíjí, ovlivňuje kolektivní nevědomí a vnáší do něj nové prvky a motivy.

Vše, co se člověk během svého života naučil či poznal, je obsaženo v jeho individuálním nevědomí. To je těsně spjato s člověkem jako jedincem. Obsahy individuálního nevědomí jsou schopny ovládat i složité činnosti prováděné člověkem, aniž by jim musel věnovat zvláštní pozornost. Při pohybu našeho těla se rozvinují in-formy odrážející stav, v němž se už naše tělo někdy dříve nacházelo, a který je nyní opět požadovaný. Tyto in-formy nepůsobí jen na mozek, ale působí na každou část těla vykonávající pohyb. Ovlivňují vlastní pohyb částic, molekul, buněčných struktur a orgánů lidského těla tak, aby došlo k maximálnímu odtvoření minulé zkušenosti, která odpovídá námi požadovanému úkonu.

Řekněme, že chceme vykonat složitý pohyb ruky. V mozku se zřejmě nezapíná žádný superpočítač, který by propočítal jakým způsobem mají spolupracovat všechny elementy živé tkáně, aby byl pohyb zdárně proveden, ale rozvinují se obrazy podobných pohybů učiněných v minulosti. Zároveň ruka je uschopněna provést akci díky toku nervových impulsů z mozku. Ty jsou však ovlivňovány kvantovým polem, do něhož byl vnesen požadovaný tvar.

Pro dosažení vysoké míry virtuálního rozvinutí je důležitá superpozice mnoha podobných in-forem. Chceme-li například zvládnout nějaký náročný pohyb, musíme ho mnohokrát se vší pozorností zopakovat, než ho dokážeme provést bez nároků na pozornost. Opakováním se na kvantové úrovni vytváří vzor, který ovlivňuje veškeré další podobné pohyby. Platí zde také, že in-formy s vyšší hmotností se svinují mnohem pomaleji než in-formy s nižší hmotností, což naučený vzor jednání umožňuje déle uchovat a odlišit od chaotických vzorů jednání. Obsahy nevědomí se mohou rozvinovat v důsledku kvantové fluktuace nebo na podnět subjektu. Rychlé a silné změny energie v psýché subjektu, které provázejí rozvinování a svinování obsahů psýché, jsou jím vnímány jako emoce.

Shrneme-li to, vědomé je v naší psýché to, co je v daně okamžik rozvinuto. Naše vědomá mysl však není schopna všechny, v dané chvíli, rozvinuté in-formy zpracovat a uchovat jako důležité informace v paměti. Většina obsahů psýché tak sklouzává do oblasti individuálního či kolektivního nevědomí. In-formy individuálního nevědomí a archetypy kolektivního nevědomí mohou, díky vyšší míře rozvinutí, pronikat do vědomí a ovlivňovat jednání lidí. Člověk si tohoto ovlivňování nemusí být vědom, protože trvá pouze velmi krátký čas a v jeho mysli nejsou rozvinuty příslušné vazby a souvislosti. Vnímá nevědomé obsahy pronikající do svého vědomí jako součást způsobu svého myšlení.

Bylo řečeno, že obsahy psýché, jako in-formy, zasahují do hmotné reality a interagují s ní. Promítají se na objekt, jehož se týkají, a mohou ovlivnit ho i možné historie jeho vývoje tím, že se superpozicí složí s jeho in-formami. Pravděpodobnost tohoto ovlivnění závisí na energii in-formy a četnosti opakování tohoto procesu v průběhu určité doby. I tak zřejmě bude účinek obsahů psýché na fyzickou realitu ve většině případů zanedbatelně malý. Reálný vliv by se ale mohl projevit při působení psýché na dynamické systémy daleko od rovnováhy, u nichž i malý podnět může vyvolat velký výsledný efekt – změnu vývoje dynamického systému. Právě takovým systémem je lidský mozek a v návaznosti na něj celý lidský organismus.

Lidský mozek představuje velmi složitý, vysoce vyvinutý, dynamický, nestabilní systém daleko od rovnováhy, k jehož ovlivnění stačí minimální, ale přesně směrovaná, energie. To umožňuje, aby kvantová struktura psýché s minimem vlastní energie byla schopna ovládat činnost mozku a elektrochemické procesy v něm probíhající. Ty jsou ale zároveň ovlivňovány smyslovými podněty z okolí, které přicházejí do mozku. Ovlivnění elektromagnetického pole mozku zákonitě ovlivní obsahy rozvinované v psýché i vlastní proces svinování a rozvinování. Tak dochází k zpětnému ovlivňování psýché. Stav psýché ovlivňuje stav mozku i celého organismu a stav mozku i celého organismu ovlivňuje stav psýché subjektu.

Zastánci myšlenky, že lidská psýché a mozek jsou jedno a totéž, často svůj názor vyvozují z poznatku, že elektrickým a chemickým drážděním určitých oblastí mozku lze vyvolat u lidí různé vzpomínky, pocity a představy. Rovněž poškození mozku může vážně narušit až zcela změnit osobnost postiženého. Zdá se tedy, že poškození či smrt mozku znamená poškození či smrt lidské duše. Přestože se tento závěr jeví velmi logicky, neznamená to ještě, že je správný. Rozladěním či poškozením televizoru můžeme dosáhnout toho, že nebude fungovat, jak by měl, ale to ještě neznamená, že jsme dokázali, že televizní program vzniká v něm.

Jakým způsobem souvisí činnost neuronů a lidské psýché? Domnívám se, že klidový stav neuronů odpovídá stavu rozvinutí příslušné části psýché a naopak aktivita neuronů – vydávání neuronových vzruchů – vede k svinování psýché (patrně na bázi vynucené emise) a současně k rozvinování obrazů vnější i vnitřní reality a jiných forem duševní aktivity v psýché. Činnost neuronů přitom vytváří v mozku elektrické potenciály, jež umožňují podržet rozvinutí obsahů psýché po potřebnou dobu. Šíření neuronových vzruchů nevytváří myšlení jako takové, ale spíše vytváří podmínky pro myšlení v nám známé podobě a pro ovládání našeho těla.

Elektrické nebo chemické působení na některé části mozku může mít za následek rozvinutí určitých in-forem z oblasti nevědomí. Poškození či jiné zablokování části mozku může naopak vést k neschopnosti rozvinout v psýché určité in-formy z oblasti nevědomí. Násilné ovlivnění činnosti mozku může vést k narušení přirozeného procesu svinování a rozvinování psýché, vyvolat poruchy vnímání času a omezit schopnost interakce jedince s jeho okolím.

8. Psýché neživých objektů

Z kvantové teorie vyplývá, že schopnost pozorovat (odrážet v psýché) dění v okolní realitě není vlastní jen lidem a vyšším živočichům. Přisuzujeme-li schopnost provádět pozorování pouze nám lidem, vyvstávají v oblasti kvantové fyziky obtížně vysvětlitelné paradoxy, jako je například fenomén „neživé-nemrtvé“ Schrödingerovy kočky. Proto je schopnost pozorování zřejmě obecná vlastnost hmotných struktur.

Kvantový model psýché tak, jak zde byl navržen, je možno zobecnit a rozšířit i na subjekty neživé hmoty. Subjekt je totiž obecně nositel určitých vlastností, jehož aktivita je zaměřena na objekt. V obecném smyslu může být subjektem každý objekt, který je schopen provádět pozorování. Každému subjektu je možno přisoudit psýché, pokud ji budeme chápat ve smyslu fyzikálního pole. Pohybuje-li se polem elektronu jiná částice, vytváří v jeho psýché svůj obraz s energií odpovídající jejich vzájemné potenciální energii nebo kvantům energie předaných elektronu fotony.

Můžeme tedy říct, že subjekt vnímá objekty pohybující se v jeho psýché ve formě obrazů (in-forem), jež jsou vzhledem k němu více či méně rozvinuty v závislosti na jejich vzájemné interakční vazbě. Obraz objektu se rozvinuje v psýché subjektu v místě odpovídajícím poloze objektu či, lépe řečeno, všem možným polohám objektu vůči subjektu. Subjekt vnímá okolní realitu – odráží ji ve své psýché. Můžeme mluvit o vědomé psýché ve smyslu rozvinutých obsahů a nevědomé psýché ve smyslu obsahů, jež jsou svinuty. Vědomá psýché neživé hmoty je však jen pasivní povahy. Psýché neživého subjektu pouze odráží způsob, jak vnější podněty ovlivňují jeho kvantový a pohybový stav. Není schopna myslet.

Každý subjekt má v reakci na podnět několik možných historií dalšího vývoje. Realizuje se ovšem jen jediná z nich. Možnost ovlivnění výběru historie dalšího vývoje subjektu jeho vlastní aktivitou představuje možnost vzniku a vývoje vyšších duševních procesů u subjektu. Tato možnost není svázána s elementárními subjekty, ale pouze se subjekty představujícími složité fyzikální systémy – disipativní struktury. Psýché těchto systémů již není vázána na jeden element, ale je vlastností odvíjející se od celého systému, která existuje jako určitý tvar v kvantovém poli. Preference určitých budoucích historií by mohla být důsledkem vazby na „osvědčené“ minulé historie a snahy udržet je. Například systém může mít snahu udržet si dynamický stav, protože dosažení stavu rovnováhy je ekvivalentní „smrti“ systému.

9. Superpsýché

Dosud jsme mluvili o psýché jednotlivých subjektů. Elementární subjekty mohou společně vytvářet vyšší a organizovanější subjekt. Je proto relevantní uvažovat o psýché celku, uvnitř níž existují elementárnější psýché. Tato psýché je ale víc než suma všech jejích „podpsýché“. Je spíše základem od něhož jsou elementárnější psýché odvozeny. A protože navíc kvantový celek je schopen přímo organizovat své části, měli bychom, spíše než o psýché subjektu, mluvit o subjektivním vjemu (prožitku) Superpsýché.

V Superpsýché jsou obsaženy všechny subjektivní psýché. Je v ní obsažen celý časoprostor a všechny možné objekty naší reality. Existence hmotné reality je pak založena na možnosti rozvinout ji v psýché. Vše, co je rozvinuto, vytváří, nám známou, hmotnou realitu. To, co je svinuto, vytváří virtuální realitu. Je pravděpodobné, že Superpsýché se nachází na vyšším stupni duševní aktivity než kterákoliv z jejich částí. Působí přitom na největší možný nerovnovážný dynamický systém, jímž je vesmír sám. Vesmír, jako celek existující v prostoročase, představuje zřejmě vysoce inteligentní systém schopný smysluplné samoorganizace.

Existence života a inteligentních forem bytí na Zemi a ve vesmíru nemusí být proto pouze náhodnou anomálií, hříčkou přírody, která se již nikdy více nemusí opakovat, ale naopak sám vesmír může být nevyčerpatelným zdrojem inteligentního života, protože přirozeně směřuje právě k takovým formám bytí, které vykazují vysoký stupeň inteligence. V celém tomto kontextu lidé nemusí být bytostmi, které vznikly v důsledku náhodného vývoje a existují prakticky beze smyslu jen po krátké časové období, ale z podstaty své psýché nesmrtelnou formou existence, jejíž inteligence je nedokonalým odrazem inteligence spjaté s vesmírem jako celkem.

10. Shrnutí

Hypotéza, která zde byla formou úvahy prezentována, se pokouší upozornit na možnost fyzikální objektivizace obsahů psýché. Myšlenky a představy generované naší myslí nemusí být pouze nereálným produktem elektrochemických procesů probíhajících v mozku, ale mohou být stejně reálné jako okolní fyzická realita. Na rozdíl od objektů fyzického světa však psychické obsahy existují jen krátký okamžik v rozvinutém stavu. Mají charakter in-forem, které se rozvinují a svinují v naší psýché. Některé psychické prožitky proto mohou být jen ztěží vysvětleny na základě mechanistického chápání světa. Troufám si tvrdit, že naše psýché není software superpočítače zvaného mozek, ale je sama o sobě fyzikální realitou.

TYPY DUŠÍ

DUŠE BLOUDÍCÍ

Duše, které neustále hledají své místo, naplňuje je nerozhodnost, je to nepochopení svého bytí na Zemi. Tyto duše jsou plné neklidu, samy sebe nezvládají, a protože nepochopí nic v bytí na Zemi i po smrti dlouho bloudí v pozemském bytí a pohlížejí na průběh života už po životě. Jsou jim ukázány příklady správného žití na Zemi, přijetí života a teprve až tato duše pochopí, může přejít do duchovních úrovní a čekat na další inkarnaci, aby mohla skutečně prožívat život na Zemi jako vzácný dar.

DUŠE SAMOLIBÁ

Duše, která se zdá v pozemském bytí dobrá, je klidná, vyrovnaná, je ochotna trochu pomoci, je dobrá, pokorná, ale není plně žitá! JE to duše ,která raději nic moc nechce, nikam moc nejde, jen v koutku svého bytí klidně žije. Pokora však není v pohodlnosti!!!

Člověk má žít naplno, nebát se překážek, přítěží, zkoušet něco nového. Takováto duše se řídí mottem: “ kdo nic nedělá, nic nezkazí“. I tato duše po opuštění pozemského bytí ještě zůstává v pozemských úrovních. Je jí ukázáno , kde měla možnost pomoci, poradit a volila raději únik a stažení se do sebe. Nic neřešila, nesnažila se být nápomocna. Tento typ duší pak často pomáhá žijícím v různých situacích . Jsou to chvíle, kdy máme pocit, že nás něco varuje, zastavuje – jsou to pomocné duše, které tedˇjsou ochránci žijících a snaží se pomoci tam, kde jako člověk dříve selhaly. Až je správný čas a skutků pomoci dostatek, teprve pak může tato duše odejít z pozemského bytí do duchovních úrovní duší.

DUŠE NEVYSLYŠENÁ

Duše lidí, kteří mají neustále potřebu naříkat, stěžovat si, mají pocit, že je nikdo neslyší a své problémy často zveličují. Tito lidé ,nebo duše si vůbec života jako nejcennějšího daru Boha neváží! Často si tato duše v utápění a naříkání sama vezme život a odchází předčasně ze života.Teprve pak si uvědomí velký omyl, který však nelze vzít zpátky. Tyto duše se velmi proviní svým skutkem proti Vesmírným Zákonům a B. vůli.Právo na život, jeho vznik i konec nepodléhá našim přáním! Je pevně dán a určen podle velmi přísných Karmických Zákonů!

Tyto duše velmi dlouho pobývají v pozemském bytí!! Jsou jim ukázány krásy života na Zemi, šance napravit své chyby. Na příkladech žijících lidí jsou jim ukázány příklady lásky, radosti a štěstí, které je možno v životě nejen dávat ,ale pak také dostávat zpět. Tyto duše pak pláčí

nad svým promrhaným životem v nelibosti a nelásce. Nic však nelze vzít zpět. Tyto duše jsou pak ale svědomitými žáky v nadpozemských úrovních duší. A velmi pokorně čekají na svou novou šanci, aby mohly plně prožívat to , co pochopily a čemu se naučily v nadpozemských úrovních.

DUŠE PRÁZDNÁ

Typy lidské duše, která cítí nenaplněnost svého života i když má a dostává vše potřebné, nenaplnˇuje ji to. Je to však proto, že tato duše ztratila během svého putování pravé naplnění duše – a to je Světlo a láska.

Svým nesprávným jednáním a upřednostńováním hmotných hodnot, pak tyto dostává, avšak cítí se nešťastná a prázdná. Tato duše hledá v pozemském bytí, co ztratila a často málokdy pochopí, že svou vlastní vůlí v rozhodnutí naplňovat druhé Světlem a láskou se Světlo a láska k ní navrátí. Často však celý život proběhne v hledání a vnitřní prázdnotě . Druhé duše to z ní cítí a soucítí s ní, avšak pomoci nemohou. Po opuštění fyzického těla ještě dlouho tyto duše hledají pocit vnitřního štěstí, který ani v duch. úrovních jim není dán, neboť´si ho ještě nezasloužily. Pokud nenajdou v sobě sílu najít pravé hodnoty lidského žití na Zemi, nepřijmou je hluboko do sebe jejich cesta je zdlouhavá.

DUŠE HLEDAJÍCÍ

To jsou duše čisté, láskyplné, naplněné touhou poznání a hledání pravdy života a dění ve Vesmíru. Jsou plně naplněny a neumdlévají na svém putování. Přijímají vše s láskou, pokorou, vděčností a věří, věří v nekonečný koloběh života na Zemi a ve Vesmíru.

Neustále jdou v životě vpřed, cestou poznání a hlavně konání. Hledají nekonečnost lásky, dobra, pomoci a Světla ,aby je mohly rozdávat a naplňovat život svůj i druhých.

Po splnění jednoho úkolu nebojí se jít dál a tak neustále poznávají nové a nové zkušenosti a zázraky života. I smrt přijímají v pokoře, neboť věří nekonečné putování duší i po smrti.

Věří, že i v nadpozemském bytí mohou stále hledat a objevovat nové pravdy života. Tyto duše mají velkou pomoc z duchovního světa jak v životě na Zemi, tak i po jeho skončení. Jsou to poslové, kteří pomáhají přivést zpět na Zem pochopení života, jeho smyslu, jeho naplnění čistou láskou, pravdou a dobrem.

DUŠE PŘIPOUTANÁ

Typ duše, který není svobodný. Neustále silně k něčemu, nebo někomu připoutaný. Jsou to dva rozdílné typy. Buď z vlastní vůle připoutaná – k něčemu, nebo někomu. Závislá na někom nebo něčem.

Nebo typ druhý – připoutaná někým ,nebo něčím proti své vůli. Tento typ je svázaný!!Ztratil veškerou svobodu, mnohdy i samostatnost – nedokáže sám bez pomoci druhého něco udělat, pro něco se rozhodnout.V pozemském bytí je zkouškou překonání tohoto problému často násilné odtržení a je jen na dané duši zda situaci zvládne a rozhodne se pro svobodu, samostatnost. Posílí svou odvahu a nebojácnost. Mnohdy však problém přetrvává i po smrti.

Duše se dlouho pohybuje v přítomnosti toho, k čemu připoutána byla. Nebo ji nadále osoba žijící k sobě poutá a duše nemůže svobodně odejít. Je to velmi bolestivé pro obě strany a často se stává, že i v dalším životě mají tyto duše pak vyměněny role – připoutaný se stává připoutávajícím – a připoutávající se stává připoutaným!!!

Svoboda a volnost je jeden z důležitých Vesmírných Zákonů, který je třeba dodržovat v životě.

Dávat s láskou svobodu a volnost druhému.

Převzato:  http://www.mnohovesmir.estranky.cz/