Prezident a tisk: Projev před Americkou asociací vydavatelů novin

Prezident a tisk: Projev před Americkou asociací vydavatelů novin

Prezident a tisk: Projev před Americkou asociací vydavatelů novin

Projev Johna Fitzgeralda Kennedyho z dubna roku 1961 je možné pokládat za jeden z nejdůležitějších projevů dvacátého století. Poselství v něm obsažené zcela evidentně referuje k událostem předešlého měsíce — neúspěšné invaze v Zátoce sviní. Mezi řádky je však mnohem více, než reference k jedné konkrétní události. Fundament projevu leží v mnohem dále — v poukazu na existenci tajných organizací, konspirací a spolků, a jejich progresivní infiltraci klíčových struktur ve „svobodné společnosti“, která od novinářů a vydavatelů novin vyžaduje přehodnocení dosavadních hodnot a postupů, máli být zachována stávající společenská struktura. Dnes je zjevné, že tento apel nebyl vyslyšen natolik, aby byla hrozba, o které Kennedy ve své řeči hovoří, odvrácena. (V mnohých materiálech, které se zabývají politickou situací současné doby v kontextu s „NWO“ často citují úryvku z tohoto slavného projevu. Jsem velmi rád, že může Matrix svým čtenářům zprostředkovat tento rozhovor v českém jazyce a v kompletní podobě. Můj dík patří i panu Jánskému za jeho překlad do českého jazyka. pozn. J.CH.).

Prezident John F. Kennedy hotel Waldorf-Astoria

New York City, 27. dubna, 1961

Pane předsedo, dámy a pánové:

Velmi si vážím vašeho vřelého pozvání na dnešní večer.

Nesete v dnešní době velkou odpovědnost a jeden článek, který jsem nedávno četl, mi připomněl, jak těžkým údělem jsou pro vaši profesi současné události.

Možná si pamatujete, že v roce 1851 zaměstnával New York Herald Tribune, financovaný a vydávaný Horacem Greeleym, jako svého Londýnského korespondenta jistého neznámého novináře jménem Karel Marx.

Říká se, že se zahraniční korespondent Marx, na mizině, s nemocnou a podvyživenou rodinou, neustále žádal Greeleyho a vrchního editora Charlese Dana o navýšení svého štědrého platu o výši pěti dolarů za článek, platu, který on a Engels nevděčně označovali jako „obludný malicherný buržoazní podvod.“

Když však byly všechny jeho peněžní žádosti odmítnuty, poohlédl se Marx po jiných způsobech obživy a slávy, svůj pracovní poměr s Tribune nakonec ukončil a zasvětil veškerý svůj talent naplno věci, která odkázala světu semena Leninismu, Stalinismu, revoluce a studené války.

Kdyby s ním jen tyto kapitalistické New Yorské noviny zacházely vlídněji; kdyby býval Marx zůstal zahraničním korespondentem, historie by mohla být jiná. Doufám, že si všichni nakladatelé na tuto lekci vzpomenou, až příště obdrží od neznámého novináře bídnou žádost o malé navýšení úhrady pracovních nákladů.

Jako titul mých dnešních poznámek jsem zvolil „Prezident a tisk“. Někteří mohou namítat, že by mnohem přirozeněji znělo „Prezident versus tisk“. Můj dnešní odkaz však takový není.

Je však pravda, že když nedávno jeden známý diplomat z cizí země požadoval popření jistých tiskových útoků na jeho kolegu, nebylo z naší strany potřeba vysvětlovat, že vláda není za tisk odpovědná, jelikož tisk dal tou dobou již dostatečně najevo, že není odpovědným za tuto vládu.

Nicméně, mým cílem dnes večer nebude obvyklý výpad proti takzvanému jednostrannému tisku. Naopak, v posledních měsících jsem, s výjimkou několika Republikánů, zřídka kdy slyšel stížnosti na politickou zaujatost tisku. Mým cílem dnes večer rovněž nebude projednávat či obhajovat televizní vysílání prezidentských tiskových konferencí. Myslím si, že je velmi prospešné mít nějakých 20 milionů Američanů pravidelně usedajících ke sledování, mohu-li to tak říci, pronikavých, inteligentních a galantních kvalit vašich Washingtonských korespondentů.

Konečně pak není můj odkaz určen ke zkoumání míry soukromí, které by měl tisk prezidentovi a jeho rodině poskytnout.

 

Pokud v posledních několika měsících chodili vaši reportéři a fotografové pro Bílý dům pravidelně do kostela na bohoslužby, jistě jim to nebylo k újmě.

Na druhou stranu, uvědomuji si, že si vaši zaměstnanci a fotografové telegrafních tiskových agentur mohou stěžovat, že se netěší stejným výsadám na místních golfových hřištích, jak tomu bylo dříve.

Je pravda, že můj předchůdce neměl, narozdíl ode mne, nic proti fotografiím něčích golfových dovedností v akci. Na druhou strahu však nikdy nevzal po hlavě agenta tajné služby.

Mé dnešní téma je střídmějším, co se zájmu vydavatelů a editorů týče.

Chtěl bych hovořit o naší společné odpovědnosti tváří v tvář společnému nebezpečí. Události nedávných týdnů snad některým pomohly tuto výzvu osvětlit; rozměry této hrozby se však ukazovaly na obzoru po mnoho let. Ať jsou naše naděje do budoucnosti jakékoli — zmírnění této hrozby či nutost s ní žít — není možné uniknout jak gravitaci, tak konečnosti této výzvy pro naše přežití a naše bezpečí — je to výzva konfrontující nás nezvyklými způsoby na všech sférách lidské činnosti.

Tato smrtelná výzva klade naší společnosti dvě podmínky, týkající se přímo jak tisku, tak prezidenta — dvě podmínky, které se mohou duchem jevit jako vzájemně téměř neslučitelné, avšak které musí být vyřešeny a splněny, pokud se chceme s tímto národním nebezpečím utkat. Nejprve budu mluvit o potřebě mnohem větší veřejné informovanosti; a zadruhé pak o potřebě mnohem větší úřední mlčenlivosti.

Samotné slovo „utajení“ je ve svobodné a otevřené společnosti nepříjemné; a my, jakožto občané, se z podstaty i historicky stavíme proti tajným spolkům, tajným přísahám a tajným jednáním. Již dávno jsme rozhodli, že nebezpečenstvo nadměrného a nedovoleného utajování věcných faktů dalece převažuje nad nebezpečenstvy, která jsou citována k jeho ospravedlnění. I dnes má jen pramalý smysl čelit hrozbě uzavřené společnosti napodobováním jejích svévolných omezování. I dnes má jen pramalý smysl zajištění přežití našeho národa, pokud s ním nepřežijí i naše tradice. A je zde velmi závažné nebezpečí, že ohlášená potřeba větší bezpečnosti bude ovládnuta těmi, kdož jsou dychtivi rozšířit její význam až na samotné hranice úřední cenzury a utajování. V oblastech do kterých sahá můj vliv toto nehodlám dopustit. A žádný úředník mé vlády, až již je jeho postavení vysoké či nízké, civilní či vojenské, by si neměl vykládat má slova zde dnes večer jako omluvu k cenzuře zpráv, potlačování disentu, zakrývání našich chyb či k neposkytnutí tisku a veřejnosti skutečností, které si zaslouží znát.

Žádám však každého vydavatele, každého editora a každého novináře národa aby přehodnotili své vlastní standardy a aby prohlédli podstatu nebezpečí, jež hrozící naší zemi. V čase války se vláda a tisk obvykle spojily ve snaze, založené převážně na sebekontrole, zamezit neoprávněným únikům informací k nepříteli. V čase „zřejmého a přítomného nebezpečí“ soudy ukládaly, že i přednostní práva Prvního dodatku [Ústavy] musí ustoupit veřejné potřebě národní bezpečnosti.

V současnosti není vyhlášena žádná válka — a přestože může probíhat nelítostný boj, nemusí být nikdy vyhlášena tradičním způsobem. Napaden je náš způsob života. Ti, kteří se učinili našimi nepřáteli se právě rozmáhají po celém světě. Je ohroženo přežití našich přátel. Přesto však nebyla vyhlášena žádná válka, nebyly překročeny hranice pochodujícími vojsky, nebyly odpáleny rakety.

Pokud tisk čeká na vyhlášení války předtím, než zaujme sebekontrolu za bojových podmínek, pak mohu pouze říci, že dosud žádná válka nepředstavovala pro naši bezpečnost větší hrozbu. Pokud čekáte na nalezení „zřejmého a přítomného nebezpečí“, pak mohu pouze říci, že ono nebezpečí nikdy nebylo více zřejmé a jeho přítomnost nikdy nebyla bezprostřednější.

Takováto situace vyžaduje změnu postoje, změnu taktiky, změnu cílů — od vlády, od lidí, od každého obchodníka či zástupce odborů a od všech novin. Celosvětově jsme totiž postaveni před jednolitou a bezohlednou konspiraci, která spoléhá především na tajné prostředky pro rozšiřování sféry svého vlivu — na infiltraci namísto invaze, na převraty namísto voleb, na zastrašování namísto svobodné volby, na partyzány v noci namísto armádu ve dne. Je to systém, který odvedl rozsáhlé lidské a materiální zdroje na vytvoření husté sítě, vysoce účinné mašinérie, která spojuje vojenské, diplomatické, zpravodajské, ekonomické, vědecké a politické operace.

Její přípravy je skryté, nikoli veřejné. Její chyby jsou ututlány, neobjeví se na titulních stranách. Její odpůrci jsou umlčeni, nikoli velebeni. O žádném výdaji se nepochybuje, žádná zvěst není otištěna, žádné tajemství není odhaleno. Vede studenou válku, stručně řečeno, s válečnou kázní, které se žádná demokracie ve svých nejlepších nadějích či přáních nemůže nikdy rovnat.

Nicméně, každá demokracie zná nutná omezení národní bezpečnosti — a zbývá otázka, zda je potřeba tato omezení přísněji sledovat, jestliže se máme postavit útoku tohoto druhu stejně jako otevřené invazi.

Skutečností v tomto ohledu je, že se nepřátelé našeho národa otevřeně chlubili tím, že získali skrze naše média informace, kvůli nimž by jinak museli najmout agenty, aby jim je získali krádeží, korupcí či špionáží; detaily tajných příprav tohoto národa na protiútok proti tajným operacím nepřítele byly dostupné všem čtenářům denního tisku, jak přátelům, tak nepříteli; množství, síla, umístění a typ našich jednotek a zbraní, stejně jako naše plány a strategie pro jejich použití, byly uvedeny v tisku a jiných sdělovacích prostředcích v míře dostačující k uspokojení jakékoli cizí síly; nejméně v jednom případě si pak uveřejnění detailů týkajících se tajných mechanismů pro sledování satelitů vyžádalo jejich změnu na úkor značných časových a peněžních nákladů.

Noviny, které otiskly tyto články byly loajální, vlastenecké, odpovědné a nemyslely to zle. Pokud bychom se účastnili otevřeného válečného konfliktu, bezpochyby by takové příspěvky neuveřejnily. Avšak v nepřítomnosti otevřeného boje se řídily kritérii žurnalismu a nikoli kritérii národní bezpečnosti. A mojí dnešní otázkou je, zda-li by se nyní taková kritéria neměla přijmout.

Je to otázka, kterou si musíte zodpovědět sami. Žádný veřejný činitel by ji neměl zodpovědět za vás. Žádný vládní plán by neměl vynucovat svá omezení proti vaší vůli. Selhal bych však ve svých povinnostech vůči národu, kdybych při úvaze veškeré odpovědnosti, kterou nyní neseme, a všech prostředků k naplnění této odpovědnosti, tento problém před vašimi zraky nevyzdvihl, a nenaléhal k jeho hlubokému uvážení.

Při mnoha předchozích příležitostech jsem říkal — a uváděly to pravidelně i vaše noviny — že žijeme v době, která na každém občanovi vyžaduje smysl pro obětování a sebekontrolu. Dvolává se u každého občana porovnání jeho práv a pohodlí vůči jeho povinnostem ve věci obecného prospěchu. Nevěřím, že by se občané pracující ve sdělovacím průmyslu považovali za zproštěné této žádosti.

Nemám v úmyslu zavést nový Úřad pro válečné informace [Office of War Information] k řízení toku zpráv. Nenavrhuji žádnou formu cenzury ani nové druhy bezpečnostních klasifikací. Pro dilema, které jsem zde položil, nemám žádnou jednoduchou odpověď, a i kdybych ji měl, nesnažil bych se ji nikomu vnutit. Žádám však členy novinářských profesí a průmyslu v této zemi aby přehodnotili svou odpovědnost, aby zvážili rozměr a podstatu přítomného nebezpečí, a aby dbali povinnosti sebekontroly, jež toto nebezpečí vyžaduje.

Všechny noviny si nyní u každého článku kladou otázku: „Jsou to zprávy?“ Vše, co navrhuji, je, abyste přidali otázku: „Je to v zájmu národní bezpečnosti?“ A doufám, že každá skupina v Americe — odbory, obchodníci a úředníci na všech úrovních — si tutéž otázku položí ve svých povoláních a podrobí své činy stejným kritériím.

A pokud by snad americký tisk uvážil a doporučil konkrétní předpoklady nových postupů či procedur, mohu vás ujistit, že budeme na základě těchto doporučení upřímně spolupracovat.

Možná tu nebudou žádná doporučení. Možná, že na dilema, před kterým stojí svobodná a otevřená společnost uprostřed studené a tajné války, odpověď neexistuje. V dobách míru jsou jakékoli diskuse na toto téma a rovněž pak jakákoli následná opatření bolestivá a bezprecedentní. Avšak toto je doba míru a nebezpečí, jaké nemá v historii obdoby.

Z bezprecedentní povahy této výzvy pak povstává vaše druhá povinnost — povinnost, kterou s vámi sdílím i já. A naší povinností je informovat a varovat americký národ — ujistit se, že mají k dispozici všechna fakta, která potřebují, a že jim také rozumí — nebezpečím, vyhlídkám, účelům našeho programu a volbám, kterým stojíme tváří v tvář.

Žádný prezident by se neměl bát důkladného veřejného přezkoumání svého programu. Z takového přezkoumání totiž plyne porozumění; a z porozumění pak plyne podpora nebo vzdor. A obou je zapotřebí. Nežádám, aby vaše noviny podporovaly vládu, ale žádám o vaší pomoc v tomto nesmírném úkolu informovat a varovat americký lid. Mám totiž úplnou důvěru v reakci a odhodlání našich občanů v okamžiku, kdy budou plně informováni.

Nejen že bych nemohl potlačovat spory mezi vašimi čtenáři — já je uvítám. Tato vláda hodlá být upřímná ohledně vlastních omylů; jak řekl jeden moudrý muž: „Omyl se nestane chybou, pokud jej neodmítnete napravit.“ Hodláme přijmout plnou odpovědnost za naše chyby; a očekáváme od vás, že nám je ukážete, když je přehlédneme.

Bez debaty, bez kritiky nemůže uspět žádná vláda a žádná země — a nemůže přežít žádná republika. To je důvod, proč athénský zákonodárce Solon označil za občanský zločin vyhýbat se sporům. A je to důvod, proč byl náš tisk chráněn Prvním dodatkem [Ústavy] — jakožto jediná živnost v Americe, výslovně chráněná Ústavou — nikoli kvůli rozveselení a zábavě, nikoli pro pozdvižení banalit a názorů, nikoli kvůli tomu, aby se „veřejnosti dostalo toho, co si žádá“ — ale proto, aby informoval, podněcoval, reflektoval, pojmenoval naše nebezpečí a naše příležitosti, naznačoval možné krize a naše možnosti, aby vedl, formoval, vzdělával a někdy dokonce pobouřil veřejné mínění.

To znamená větší pokrytí a analýzu mezinárodních událostí — protože již dále nejsou vzdálené a zahraniční, nýbrž blízké a místní. Znamená to větší pozornost a lepší porozumění událostem, stejně jako zlepšení jejich přenosu. A konečně to znamená, že vláda musí na všech úrovních dostát své povinnosti poskytnout vám neucelenější možné informace vyjma nejužších mezí národní bezpečnosti — a to my hodláme splnit.

Bylo to na počátku 17. století, kdy si Francis Bacon všiml tří vynálezů měnících tvář světa: kompasu, střelného prachu a tiskařského lisu. Vazby mezi národy, navázané nejprve díky kompasu, z nás všech učinily světoobčany, naděje a ohrožení jednoho se staly nadějí a hrozbou pro nás pro všechny. Pro snahu žít pohromadě v tomto jediném světě byl pak vývoj střelného prachu až do krajních mezí pro lidstvo varováním před strašnými následky neúspěchu.

A dnes je tu tiskařský lis — záznamník lidských skutků, strážce svědomí, posel jeho zpráv — u nějž hledáme sílu a podporu, s jistotou, že s vaší pomocí bude člověk tím, pro co se narodil: svobodným a nezávislým.

 

 

Převzato:  http://matrix-2001.cz/

/ Spiknutí / Štítky:

O autorovi

Gaspar

Šéfredaktor matrix-2012.cz