Měnová reforma: Šlo o největší loupež v Československu?

Na pondělí 1. června 1953 asi zapomene jen málokterý československý pamětník. Ten den totiž úspory většiny Čechoslováků ztratily kvůli právě prováděné a komunistickou vládou dlouho utajované měnové reformě takřka veškerou svoji hodnotu. Proč se KSČ do této akce vlastně pustila? Jakou roli během ní hráli Sověti a Státní bezpečnost? A kdo z ní nejvíce profitoval?

Poslední májový den roku 1953 není pro občany Československa dvakrát radostný. Právě tehdy totiž komunistická vláda oznamuje podrobnosti o připravované měnové reformě, která má začít už o den později – v pondělí 1. června 1953! Nebylo by to ani tak překvapivé, kdyby tuto akci ještě v sobotu 30. května 1953 v poledne v rozhlase výslovně nepopřel tehdejší československý prezident Antonín Zápotocký (1884 – 1957), který lživě prohlásil, že československá měna je pevná a žádná reforma tedy nepřichází v úvahu. Už 1. června 1953 je ale všechno jinak a miliony československých občanů přicházejí často i o celoživotní úspory! Jak dlouho a kým je tato reforma připravována? Proč probíhá prakticky ze dne na den? Koho nejvíce poškozuje? A komu naopak prospívá?

Tank si nekoupíš!

Ekonomický vývoj Československa je po tzv. vítězném únoru v roce 1948 krajně neuspokojivý. Jde totiž o období, kdy se celá ekonomika orientuje zejména na těžký průmysl a strojírenství. I přesto, že celkově hospodářství roste poměrně rychle a lidé bohatnou, nemají své vydělané peníze za co utrácet. „Tanky nebo tuny železa si obyčejný člověk nekoupí,“ říká ekonom Ladislav Tajovský z pražské Vysoké školy ekonomické. „Proto u nás také není v té době ještě zrušen přídělový systém. Výrobků spotřebního průmyslu bylo totiž na trhu velmi málo,“ dodává.

Tajný tah Sovětů?

Sami komunisté si dobře uvědomují, že s nastalou situací musí něco dělat. Proto v polovině roku 1952 spatřuje světlo světa nový plán – příprava měnové reformy a zrušení přídělového systému. „Bylo to přesně v logice opatření, která tehdejší komunistický režim prováděl,“ podotýká Ladislav Tajovský. „Docela zajímavě se to také krylo s příchodem sovětského ekonomického poradce Nikolaje Alexandroviče Ivanova do Státní banky.“ Co to podle Tajovského znamená? Že zavedení peněžní reformy probíhá na sovětské doporučení. „V SSSR totiž zmizel vázaný trh (lístkový systém – pozn. red.) už v roce 1947. Jedinou zemí, která ho v roce 1953 ještě měla, byla KLDR. Ta ho má ale ostatně dodnes,“ podotýká Ladislav Tajovský.

Pozor, přísně tajné!

Kdo na přípravě reformy pracuje? Skupina odborníků vedená tehdejším ministrem financí Jaroslavem KabešemVáclavem Hůlou (1925 – 1983). Jejich snaha vrcholí 17. listopadu 1952, kdy se tehdejší prezident ČSR Klement Gottwald (1896 – 1953) oficiálně obrací na vládu SSSR se žádostí o pomoc při výrobě nových papírových bankovek (250 milionů kusů) a mincí (450 milionů kusů) potřebných pro výměnu peněz. Za to Sověti později z ČSR inkasují více než 27 milionů korun! Komunisté ale všechny tyto přípravy velmi přísně utajují. V noci z 30. na 31. května novou měnu dokonce uskladňují ve vojenských prostorech jednotlivých krajů, aby se o ní veřejnost nedozvěděla! Proč to všechno? Uvědomují si totiž, že měnová reforma státu umožní získat od obyvatelstva neuvěřitelné peníze. „Jednak šlo o to, aby veřejnost nezruinovala ekonomiku tím, že by vykoupila všechno, co bylo vyrobeno, a jednak také o to, aby lidem půlka peněz ještě zůstala doma a museli je pak velmi nevýhodně vyměňovat,“ upozorňuje Ladislav Tajovský. „Byla to krádež na obyvatelstvu, kterou stát řešil své problémy!“ (1896 – 1964) a pozdějším ministrem plánování

Hlavně všechno utratit!

Ani výše zmíněné utajení však nakonec nezabraňuje tomu, aby v polovině května 1953 nepronikly na veřejnost informace o přípravách reformy. Pro uklidnění jsou tedy červnové přídělové lístky raději vydávány ještě na konci května, což má u Čechoslováků navodit atmosféru, že se vůbec nic neděje. Lidé však i přesto houfně kupují zboží a regály jsou takřka prázdné. Dokonce nepomáhá ani onen rozhlasový slib prezidenta Zápotockého. „V tu chvíli bylo všechno investicí,“ uvádíhistorička a prorektorka Univerzity Hradec Králové Dana Musilová. „Lidé se na poslední chvíli snažili všechno utratit. Prali se o místo v restauracích nebo třeba i o mísu ruských vajec v automatu Vašata na pražských Příkopech. Kromě toho se po restauracích snažili kupovat alkohol domů. To pak ale komunisté zatrhli. (…) Kromě toho stále platil lístkový systém. Mohli jste si tak koupit jen to, na co jste měli zbytek lístků. Bylo to promyšleno do detailů,“ dodává.

Měly milice střílet?

Reforma je nakonec zákonem potvrzena až v sobotu 30. května 1953 – tzn. pouhé 2 dny před začátkem své platnosti! Ještě v tentýž den v 15 hodin je ozbrojeným složkám Lidových milicí přečten rozkaz k zahájení akce s krycím názvem „Kulomet“ a k následné bojové pohotovosti! A teprve v 17 hodin – tedy v okamžiku, kdy jsou v ČSR zavřeny poslední obchody – seznamuje tehdejší premiér Viliam Široký (1902 – 1971)rozhlasem s reformou veřejnost. „Tento krok má dalekosáhlý význam pro další rozvoj celého našeho hospodářství,“ říká. „Uskutečnění (…) je možné jedině díky hrdinnému úsilí naší dělnické třídy a všech pracujících a stálé bratrské pomoci Sovětského svazu. Je výsledkem nebývalého rozvoje našeho hospodářství.“

Co hlídala StB?

Ve skutečnosti však reformu provázejí velmi podivné okolnosti! Jaké? Ačkoli výměnný kurz je jasně stanoven, členové KSČ dostávají často kurz daleko lepší, který navíc není vázaný na výši částky. To však zdaleka není všechno! Podle historičky Dany Musilové se v této době objevují i určitá opatření vůči československým občanům německé národnosti, což se pohybuje až za hranicemi zákonnosti. „Například v Českém Krumlově velitel StB (Státní bezpečnosti – pozn. red.) a předseda Okresního národního výboru zakázali výměnu peněz těmto osobám úplně. Projednávalo se to pak v nejvyšších stranických kruzích, protože to už přesahovalo všechny meze.“ Také historik a děkan Filozoficko-Přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě profesor Zdeněk Jirásek (*1957) upozorňuje na to, že tehdejší Státní bezpečnost postupuje na hranici zákona. Podle něho dokonce tajně sledujev Československé spořitelně pohyby na účtech! „Bylo tak naprosto jasně vidět, kdo vybírá jaké sumy v době paniky z měnové reformy. Mezi lidmi, kteří vybírali značné sumy, se samozřejmě mnohdy vyskytovaly i populární osobnosti, o které se StB zajímala a které přišly o své úspory také.“

Odnesli to invalidé!

Kdo je reformou nejvíce postižen? Jak už to tak bývá, senioři a invalidé. „Kdo měl obě ruce zdravé, mohl jít pracovat. Ale ti, co byli staří a nemocní, neměli šanci. O to to bylo celé nehoráznější, protože to poškodilo ty, kteří se nemohli bránit,“ říká Dana Musilová. Na dalších místech jsou postiženy samozřejmě i rodiny s dětmi a mladá manželství. Není divu, že v této době klesá jak počet sňatků, tak počet narozených dětí. „Kdo měl peníze uložené ve věcech, v cennostech nebo nemovitostech, toho se to tolik nedotklo. Ovšem vrstvy, kterých se reforma dotkla nedramatičtěji, nic v cennostech uloženo neměly. Obyčejní dělníci byli zvyklí žít ze dne na den!“ upozorňuje Dana Musilová.

Dostaneme výplaty?

Právě dělníci v těchto dnech znamenají pro komunisty největší hrozbu. Proč? V některých městech totiž způsobují silné nepokoje. „V pondělí 1. června ráno najednou zjistili, že jim peníze (…) díky nejhoršímu kurzu 50:1 nestačí ani na jízdenku nebo na snídani. (…) Navíc některé podniky (…) v tomto kurzu začaly vyplácet i výplaty, což také vzbudilo obrovskou nevoli,“ říká Zdeněk Jirásek. Velké dělnické protesty se tak 1. června 1953 konají v ČKD Praha, v ostravských dolech, v Třineckých železárnách, Motocyklových závodech ve Strakonicích i na dalších místech a účastní se jich více než 30 000 lidí!

Podivně čisté montérky

Nejsilnější nepokoje jsou zřejmě v plzeňské Škodovce (v tehdejších Závodech Vladimíra Iljiče Lenina – pozn. red.), kde dělníci v den vyhlášení reformy dostávají výplaty a vzápětí se z prohlášení vlády dozvídají, že tyto peníze ztratily jakoukoli cenu. Jak na to reagují? Organizováním stávek a demonstrací, někteří členové KSČ vracejí stranické legitimace, a na chvíli se jim dokonce daří i vtrhnout na plzeňskou radnici! „Odtamtud se vyhazovaly obrazy Gottwalda, Zápotockého a různých bolševických pohlavárů,“ vzpomíná účastnice těchto událostí Jarmila Kroftová-Škardová. „Zajímavé bylo, že mezi námi byli dělníci v úplně nových montérkách. Nějak jsme tomu tehdy nevěnovali pozornost, ale za tři dny, když mě zatýkal estébák, jsem okamžitě poznala, že je to tentýž muž, který vedle mě stál v čistých montérkách.“ Znamená to tedy, že tehdy dochází ze strany StB i k záměrným provokacím? Možné to je.

„Teď už máme, co jsme chtěli!“

Každopádně jsou jakékoli protesty tvrdě potlačeny a prakticky hned je následují perzekuční opatření, z nichž k mírnějším patří pracovní diskriminace, vyhazov z práce nebo nucené vystěhovávání rodiny do pohraničí. Úřady totiž také zatýkají a v táborech nucených prací uvězňují 472 lidí! „Zajímavé na těchto událostech ale je, že 90 procent odsouzených tvořili lidé, kteří měli být ,oporou´ režimu – měli správný třídní původ i správnou profesi odpovídající době,“ připomíná Dana Musilová. „Přesto se právě tito lidé postavili do čela odporu proti KSČ, která se domnívala, že od nich jí žádné nebezpečí nehrozí.“ Zdeněk Jirásek ji doplňuje: „Na celé řadě letáků se tehdy psalo ,Pryč s komunismem!´, ,Teď už máme, co jsme chtěli!´nebo ,Komunistická strana nás zavedla do této krize´. Na demonstraci v Plzni dokonce zazněl požadavek svobodných voleb!“ Stáli jsme tedy už v polovině roku 1953 před revolucí, která mohla smést komunistický režim?

Petr Brzokoupil

ENIGMA

Převzato: http://www.knihy-a.cz/