NÁSILÍ, MOC, TOTALITA

© Státní poustevnictví Praha
1996

psáno vědeckým stylem
plus rock’n’roll science

jen pro vnitřní potřebu
nepoužívat zevně

pro případnou námitku, jestli to co píšu není možné zneužít,
jestli není možné to použít obráceně, upozorňuji, že důvodem
proč toto píšu je, že  právě k takovému zneužití již dochází

Děkuji autorům Vzpoury  deprivantů za „předžvýkání“ čtenářů. Také    se omlouvám    za   případnou    nesrozumitelnost, nesouvislost,  zkratkovitost,  nedotaženost.  Je  totiž dost těžké psát  pro obyvatele této  planety, kteří ještě  nejsou připraveni se o těchto věcech bavit, a tak neposkytují téměř žádnou zpětnou vazbu.

NÁSILÍ

Násilí definuji jako chování se neentit k entitám jako kdyby tyto entity nebyly entitami. Co je tedy entita a co neentita? Entitou je zde myšlen člověk, u kterého funguje individuální duše, pravá individualita, „duše vědomá“. Neentitou  je  myšleno  cosi  podobné  člověku,  u  čehož je individuální  duše, „duše  vědomá“, potlačena.  Může jít buď o někoho, kdo  se stal nevědomým  davem, nebo o  někoho, kdo navenek na některé lidi  dojmem individuality působí, ale ve skutečnosti je pouze něčím posedlou biomasou.

(Pamatuji  si,  jak  jsem  kdysi  dávno  „v dřevních dobách“ mluvil s jedním známým na  téma reinkarnace, a jak mi říkal, že v meditacích přišel na  to, že ze zdegenerovaných duší se po smrti  dělá „mišmaš“, že  zanikají, a že  jejich karma se rozdělí ostatním duším. Tím  se dá například vysvětlit, proč jsou blázince plné zdánlivých individualit – Napoleonů.)

Násilím  tedy je,  když se  takováto non-individualita chová k individualitám způsobem, jakým by  si sama nepřála, aby se někdo  choval  k  ní.  –  Fyzicky  jim  ubližuje, omezuje je a pokouší se je vést. Jinými slovy, chová  se k nim způsobem, jakým  by často sama potřebovala, aby se choval někdo k ní. Svým  původem  toto  chování  pochází  z  provokování mláďat u zvířat, z chování, kterým se domáhají potrestání, vykázání do  patřičných   mezí  a  vedení.  V   případě  násilí  však k takovéto  odezvě  včas   nedošlo,  individualita  zanikla, a z původního provokování za  účelem poučení se stalo násilí pro násilí.

To  by bylo  chování neentit  k entitám.  Nemůže však  jevit prvky násilí i chování entit k neentitám? Jak vyplývá  ze srovnání s mláďaty  a dospělými, entity jsou svým  způsobem  ke  korigování  neentitního  chování určeny. Otázkou je do jaké míry. Tato  záležitost  je  popsána  na  případu  Kaina  a  Ábela. Neentita Ábel  prováděl krvavé oběti –  černou magii, což se Kainovi  nelíbilo a  zabil ho.  A je  mu to  dosud vytýkáno. Takže,   co   tento   příběh   znamená?   Ábel  Kaina  přímo neohrožoval, takže to může  znamenat, že nemáme zasahovat do průběhu dění, dokud jím nejsme přímo ohroženi. Že máme dávat věcem do značné míry volný průběh. A na druhou stranu můžeme spekulovat, že  tento příběh byl do  bible vpašován právě za účelem  prosazení  přehnané  tolerance  vůči nepravostem, ve smyslu „co tě nepálí, nehas“.

Člověk  má   právo  používat  ke   své  potřebě  neentitních přírodních  zdrojů (rostlinných  a minerálních).  Samozřejmě v přiměřené míře. Nemá svého postavení zneužívat. To ostatně entitě ani nepřijde na mysl. Spornou  je otázka  využívání „živočišných  zdrojů“ –  lovu. Kdy, za jakých okolností, proč, apod.

Zde si však můžeme  povšimnout zajímavé skutečnosti. Ačkoliv přírodní  národy  před  lovem  často  provádějí  obřady, kdy žádají  druhovou  duši  živočišného  druhu,  aby jim poslala jedince svého  druhu již zbavené  individuální duše, aby  se tak  vyhnuli   zacházení  s  entitami   jako  s  neentitami, neentitní jedinci  naopak i ve  využívání neentitních zdrojů spatřují  boj s  nepřátelskou, antropomorfizovanou,  entitní přírodou.

Entity na  entitách násilí páchat nebudou,  není to v jejich povaze. A pokud jde o  násilí páchané neentitními jedinci na neentitních  jedincích, je  ho méně  než by  si člověk přál, a zřejmě   je   tu   opět   zapotřebí   antropomorfizovaného nepřítele.  Nebezpečí,  že   se  všichni  zločinci  navzájem pobijí, nehrozí. Kéž by.

Násilí tedy spočívá v tom,  že neentity zacházejí s entitami tak,  jako by  ty byly  nesvéprávné nebo  věci – fyzicky jim ubližují, omezují je a pokouší se je vést. Každá entita  má právo na  život, právo rozvíjet  se a právo samostatně se rozhodovat. Násilí pak spočívá v útocích  na život, v omezování přístupu k prostředkům  potřebným  pro  rozvoj,  a  v  rozhodování za druhé.

Pomiňme útoky  na život a  přejděme k prostředkům  potřebným pro rozvoj. Pro  rozvoj  individuality  je  nejdůležitější  sex,  a  tak v černé magii  hrají hned po  krvavých obětech značnou  roli také panicové a  panny. V černé magii jde tedy  buď o to, že je entita zbavena života, nebo je zbavena možnosti sexu. Jakékoliv  omezování  možnosti  sexu  je  tedy tím největším násilím hned po útocích na život. Další  formou násilí  je omezení  přístupu k  informacím, ať přímo,  nebo vytvořením  takové ekonomické  situace, kdy  se obyvatelé nemohou touto „nadstavbou“ zabývat. Dále  je  to  snaha   o  vykořenění  člověka  zabráněním  mu v kontaktu s přírodou a překrucováním historie. A jaké  to  je,  když  vás  úřady  považují  za  nesvéprávné a rozhodují vaše záležitosti za vás, to už asi znáte.

Jak se  proti násilí bránit? Předně  nesmíte nikdy považovat neentitu za entitu. …A taky se bránit.

MOC

Moc  podle  mé  definice  pochází  z  vydávání se neentit za entity a jeho akceptování. Pokud  se někdo  vydává za  něco víc  než ve  skutečnosti je a druhý to přijímá, tento druhý mu nevědomky posílá energii. To  je důvod  kejhání hus,  štěkotu psů,  křiku malých dětí, toho proč se chce někdo stát slavným hercem nebo sportovcem. O co  víc  to  musí  fungovat,  když  se  neentita vydává za entitu!

Jedna  věc však  je to,   že se  neentita za  entitu vydává, a druhá je, že to musí ostatní přijmout.
K tomu aby  něco takového ostatní přijali,  bylo celé pojetí entity a neentity převráceno,  a rozvinuta propaganda, která tvrdí,   že  entity   jsou  vlastně   neentitami,  že   jsou nesvéprávné, a že bohem vyvolení nebo „demokraticky“ zvolení vládci  mají  právo  za  ně  ve  všem rozhodovat, bránit jim v sexu, přístupu  k informacím, kontaktu s  přírodou, a mají moc i nad jejich životem a smrtí. Tato  propaganda je  do značné  míry konzistentní,  neboť je samozřejmě založena na převrácení  i řady dalších základních pravd.

Opačně je chápána mužská  a ženská polarita, myšlenka, duše, se  stává  produktem  hmoty,  a  pohyb  energie  či hmoty ve vesmíru se řídí předem danými  zákony, místo aby tyto zákony
byly pouze popisem tohoto pohybu.

A tak  se  vzorem  individuality  stala  neentita,  symbolem energie  mužská  polarita,  hmota  se  stala důležitější než myšlenka  a   zákony  důležitější  než   skutečnost,  kterou popisují. A přijetím  této propagandy  se člověk  stal mrtvým,  tupým, asexuálním strojem, řídícím se nařízeními vrchnosti.

Jak  se bránit  proti  moci?  Nesmíte nikdy  přijmout jejich zvrácenou propagandu. Pak nad  vámi nebudou mít moc, alespoň ne nad vaší duší.

TOTALITA

Stručně o totalitě

Totalitu   definuji  jako   režim,  který   je  postaven  na převráceném  pojetí  neentit  a  entit,  režim, který takové nesprávné pojetí  prosazuje za účelem  upevnění moci, systém postavený na takové totální lži.

Totalitní  režimy,  totalitní  tendence  a  totalitní  prvky samozřejmě existují  již velmi dlouhou  dobu. Totalitní může být  sekta,   stát,  můžeme  mluvit   o  narůstání  totality v určitých oblastech či o narůstání totality celosvětové. Totalita  také není  jenom to,  co je  dodatečně za totalitu prohlášeno.  Žádná  totalita  nikdy   ve  svém  názvu  slovo totalita  neměla.  Stačí   si  vzpomenout  na  „demokratický centralismus“,  abychom viděli  jak rády  se totality naopak ohánějí slovem „demokracie“.

S totalitou   se   neztotožňuji,   a   tak  přejímám  způsob vyjadřování  dle vzoru  „jejich vojsko“  (jak nazývala jedna známá nakladatelství Naše vojsko).

Propaganda ohledně pojetí individuality

Pro   totalitu  je   nejdůležitější  udržet   moc*,  a   tak v totalitních   systémech  zaujímá význačné  místo   právě propaganda hlásající  převrácené pojetí individuality,  a za každou  totalitou  bvykle  můžeme najít  doktrínu popírající existenci  individuální  duše,   nebo  popisující  duši  tím způsobem, že pojem duše v  podstatě splývá s fyzickým tělem. Tedy  vulgární  materialismus,  ať  už  za  ním  stojí různá zdegenerovaná   či  spíše   zvrácená  (úmyslně   převrácená) náboženství či pseudonáboženství,  která jsou ve skutečnosti pouze   sadomasochistickými   kulty,   národní   či „reálný“ socialismus, nebo tržní ekonomika.

*) udržet moč přichází na první pořadí důležitosti až u    totalit, kterým se daří udržet u moci po několik    desítiletí

Nejvíc je dráždí  každá zmínka o tom, že  by se při narozenímohla do  fyzického těla vtělit individuální  duše – entita. A tak  tvrdí, že  není rozdílu  mezi životem  před narozením a po  narození.   Na  jednu  stranu,   jelikož  u  nich   je individualita  potlačena,  má  jejich  život  i  po narození skutečně stejný  neentitní charakter jako  před ním. Problém je  však v  tom, že  zřejmě proto,  aby se  mohli vydávat za entity,  prohlašují  embrya,   kterým  se  po  psychologické stránce nejvíce podobají, také za  entity a potrat za vraždu entity, a vedou teror proti těm kdo s tím nesouhlasí. Dokonce  i s  křesťanstvím může  mít taková  demagogie těžko něco  společného. V  bibli je  jasně psáno,  že Bůh  člověka nejprve stvořil „z prachu země“ – tedy vytvořil hmotné tělo, a teprve  pak mu  vdechl duši.  Myšlenka, že  člověk to dělá lépe  než Bůh,  že člověk  přidává duši  již při  početí, je natolik rouhačská, že mi není jasné, jak by si někdo, kdo se považuje  za věřícího,  vůbec  mohl  představovat, že  mu to u Pána Boha projde. (V  Norsku  bylo  fašistickým  aktivistům  používání  výrazu „nenarozené  dítě“  a  označování  potratu  za vraždu soudně zakázáno. V totalitnějších zemích nikoli.)

Pojem   individuality  a   osobnosti  byl   a  je  zamlžován a zkreslován  i  z  mnoha  dalších  stran,  ať už si vezmeme představu  poslušného  poddaného,  „zbožného“  mnicha, který potlačil své já, nebo úderníka či úspěšného podnikatele. Nebo si povšimněme  definice inteligence jakožto „schopnosti se přizpůsobit“. „Inteligentní“ člověk se tedy podle nich má podrobit  vrchnosti, církvi,  stát se  součástí kolektivu či tržního mechanismu. Podobně  je  lidem  od  malička  vtloukána  do  hlavy zásada „moudřejší ustoupí“, která působí na psychice tolik škod, že si  nad   ní  rvou  vlasy   všichni  psychologové  vyučující asertivitě. Jakýkoliv projev individuality  se nazývá sobectvím, pevnost je   považována   za   negativnost,   realismus  je  nazývánpesimismem,  každý reálný  odhad „katastrofickým  scénářem“, atd.

Propaganda ve věci sexu

Zde  bych nechtěl  příliš zdržovat  rozvláčným popisem  této propagandy, neboť se domnívám, že jí má každý po krk. Myslím,  že  málokoho  baví  pořád  do  nekonečna poslouchat úchylné  řeči o  tom, že   sex má  sloužit výhradně  a jenom výrobě potomstva, že je přípustný  pouze a jedině až určitou dobu po  svatbě, že smí trvat  pouze dvě minuty a  co je nad to, je  „promrdaný čas“, že  ho nesmí provozovat  nikdo, kdo chce  žít duchovním  životem, kdo  chce sportovat,  nebo kdo chce mít dobrý prospěch ve škole. Sex  je  vždy  popisován  jako  něco neřestného, nemravného, neslušného, nečistého, nezdravého, nebezpečného, nečestného, nekulturního,   nehumánního, nezodpovědného,  nedospělého, nevyzrálého,  nepotřebného,   netradičního,  nekřesťanského, neznabožného,  neduchovního,  nepionýrského,  nesportovního, nedemokratického, nepravého,  občansky neuvědomělého, protistátního, ohrožujícího  bezpečnost státu, nacionalistického, šovinistického,  rasistického, agresívního,  zločineckého či válečnozločineckého,  takzvaného,  prostě  po všech stránkách zavrženíhodného a netržního.

Chtěl  bych se  však zmínit  o propagandě,  údajně směřované proti  AJCu.  Nejde  mi  ani  tak  o  onu megakampaň neustále otravující s tím,  že mají být lidé věrní  straně nebo že se mají  píchat  sichrhajckama.  Jde  o  to,  že tato kampaň je vedena  vyloženě jako  útok proti  heterosexualitě a zároveň jako více či méně otevřená  reklama na homosexualitu. V této zemi  sice zatím  nejde až  do takových  extrémů jako  třeba v Kanadě,  kde  byly  vyvěšovány  plakáty  na  kterých  byli homosexuálové provádějící orální sex  a nápis znějící zhruba „toto je  jediná možnost, jak  nedostat AJC“, ale  i to může být jen otázkou času. Těžko v  této kampani, která  má údajně šířit  informovanost mezi obyvatelstvem, najdete  skutečné informace, jako např., že  při  análním  styku   je  pravděpodobnost  přenosu  AJCu několiksetkrát  větší  než  při  styku  vaginálním,  že  při praktikování  pouze  vaginálního  sexu  by  musel  AJC během několik generací vymizet, neboť  nakažlivost při něm je sice nenulová, ale  nižší než jedna,  tedy natolik nízká,  že při běžné  četnosti styku  nakažená  osoba  už nestačí  do konce života nakazit  osobu další. Přesto, pokud  se někdo vyjádří o AJCu  jako o  nemoci homosexuálů,  je málem  hned na místě lynčován.   Za   účelem   snížení   zmíněného   nepohodlného několikasetnásobného  rozdílu   v  pravděpodobnosti  přenosu u heterosexuálního  a homosexuálního  styku je  pak ve všech erotických  časopisech prováděna  masívní propagace análního sexu v heterosexuálních vztazích.
AJC  se  také  neustále  urputně  vydává  za pohlavní nemoc, třebaže   může  být   stejným  právem   považován  za  nemoc zažívacího traktu. Pokud  se  AJC   příležitostně  přenese  sex-sex  kontaktem, opravňuje to  k jeho považování  za pohlavní nemoc  asi tak, jako  údajné  příležitostné  přenesení  syfilidy  oblíznutím lžičky k jejímu názvu „lžičková nemoc“.

A pokud jde o zprávy o nových, stokrát nakažlivějších virech AJCu, v podstatě v nich  tvrdí totéž, co tvrdili o původních virech AJCu na začátku kampaně, a co se posléze ukázalo jako
nepravdivá, podvodná propaganda. Sex  bývá popisován  jako nebezpečný  samozřejmě i  ve všech jiných  souvislostech než  jenom  s  AJCem, ale  těžko někde narazíte na zmínku o  nebezpečnosti nesexu, která je nejspíš podstatně  vyšší  než  nebezpečnost  AJCu  a všech ostatních chorob dohromady. Momentálně  se již poněkolikáté vyhrabávám z rakoviny způsobené nedostatečným používáním daného orgánu, takže tak trochu vím, o čem mluvím. Sex  může  být  nebezpečnější  než  neprovozování  sexu  jen v jednom  jediném případě,  a to,  když je  provozování sexu trestáno  režimem.  Obávám  se  ale,  že  pak  už  není  řeč o nebezpečnosti sexu, ale o nebezpečnosti režimu. (Za  nic  jiného  než  protisexuální  propagandu  není možné považovat ani používání  nechutných výrazů jako rozmnožovací ústrojí,  rodidla, nebo  dokonce zcela  absurdní výraz zevní rodidla.  To  by  se  pak  také  mohlo například říkat ústům
redukční  ústrojí, rukám  škrtidla a  nohám spodní škrtidla. Osobně dávám před takovými  vulgárními názvy přednost názvům vulvárním.)

Propaganda o humánnosti, morálce a spravedlnosti

Totalitní systémy bývají často pseudohumánní a moralizující. Vydávají  se  za  humánní  a jakékoliv  jiné než předepsané chování odsuzují. Každého  hned  napadne  opěvování  poslušnosti,  obětavosti, oddanosti, pracovitosti, konformnosti, atd. Ale nejen to.

Pro  příklad  se  vraťme  hodně  daleko  a  vezměme si vzory neentitního   „rytířského  chování“.   I  když   známé  téma „nekonečného  příběhu“ –  padouch spáchá  zločin, hrdinou je dopaden  a  velkoryse  puštěn,  padouch  opět spáchá zločin, hrdinou  je opět  dopaden a  opět velkoryse  puštěn, padouch opět spáchá zločin, hrdinou je opět dopaden a opět velkoryse puštěn, padouch opět spáchá  zločin, hrdinou je opět dopaden a opět velkoryse puštěn, padouch opět spáchá zločin, hrdinou je opět dopaden a opět velkoryse puštěn, padouch opět spáchá zločin,  hrdinou je  opět dopaden  a opět  velkoryse puštěn, padouch opět  spáchá zločin, hrdinou je  opět dopaden a opět velkoryse  puštěn, padouch  opět spáchá  zločin, hrdinou  je opět dopaden  a opět velkoryse  puštěn, padouch opět  spáchá zločin,  hrdinou je  opět dopaden  a opět  velkoryse puštěn, padouch opět  spáchá zločin, hrdinou je  opět dopaden a opět velkoryse  puštěn, a  tak dále  po x  dílů románu, v případě televizního seriálu po několik  set dílů pokračování, zřejmě nabylo na gradaci až v novověku.

Nicméně  zločinci  bývali  u  moci  již  dříve,  a  tak bylo v jejich zájmu opěvovat takovéto  vzory chování typu „zloděj zloději odpouští“  jako šlechetné z  důvodu vlastní ochrany. Jinak  nevidím důvod,  proč  by  měl hrdina  zločinci, který povraždil  x lidí  a který  by byl  ve společnostech,  které dbaly  spravedlnosti víc  než  tato,  naražen na  kůl, dávat milost nebo se s ním „čestně bít“. Vrcholem  takového  rádoby  čestného  neentitního chování je totiž souboj. Těžko si představit větší degradaci cti, neboť „čestně se bít“, bít se  stejnými prostředky, je snížením se na  úroveň protivníka.  Pokud se  bijí neentity postrádající individualitu, pak  na stejné úrovni jsou,  a klidně se „bít o čest“  mohou.   Tato  fráze  však   dává  tušit,  že   jde o předchůdkyni „bojování za mír“ (která je zase předchůdkyní „partnerství  pro mír“  a „území  za mír“),  a výsledek bude nejspíš velmi podobný. Pokud však  je entita nenulová, souboj  by nutně pro jednoho znamenal snížit se na úroveň  druhého, vzdát se své cti, své individuality, entitnosti.

Dále je to propaganda  tvrdící, že když nebudou spravedlnost vykonávat občané  sami, ale k tomu  určené orgány, povede to k menšímu množství násilí. Je  to představa stejně absurdní, jako  si myslet,  že vede   k nižší  spotřebě masa,  když se občané nedostávají do styku s poráženým zvířetem, ale kupují „výrobek“  balený v  igelitu na  polystyrénovém tácku. Obojí navíc  vede k  vykořeněnosti, snížené  schopnosti rozlišovat dobro a zlo.

A už  úplně  absurdní  je,  když  se  násilníci snaží někomu namluvit, že nesmí k  obraně použít stejných prostředků jako oni k útoku, protože to by pak byl „stejný jako oni“.

Terorizování obyvatelstva

Totalita  bývá  nejčastěji  spojována  s  fyzickým  násilím, vládním  terorem. Teror  je součástí  vládní politiky, neboť ustrašené  obyvatelstvo  se  snáze  ovládá.  Přímý  teror je vykonáván  buď  vládními  orgány  samotnými,  různými  druhy policií a  „služeb“, nebo je  k této úloze  zneužito různých skupin,  např.  etnických   menšin,  skupin  sympatizujících s vládní politikou (např. některé  druhy skinů), nebo skupin přímo    zločineckých.   Těmto    skupinám   bývá   zaručena beztrestnost, nebo jen symbolická trestnost, či pro ně platí odlišné, značně  benevolentnější zákony. Těchto  skupin může být  i   víc,  a  pak   nabývá  jejich  postavení   určitého „klovacího“  pořádku. Všechny  mohou beztrestně  terorizovat obyvatelstvo.  Prioritní skupina  pak může  navíc beztrestně terorizovat  skupinu méně  důležitou, v  žádném případě však naopak.  A   samozřejmě,  že  je   velmi  tvrdě  postihovaná jakákoliv  obrana  ze  strany  občanů  před těmito zločinci. Zločinci  požívají  „ochrany  veřejného  činitele“, za které jsou  více   méně  prohlášeni,  či   přesněji  řečeno,  mají „útočnickou   imunitu“.  Jakákoliv   obrana  proti   nim  je považována za  útok na veřejného činitele,  nebo přesněji za „maření  výkonu  teroru“.  V  některých  případech  může jít o zákony určené k ochraně příslušníků státní bezpečnosti při jejich  pochybné  činnosti  či  o  přežívání  těchto zákonů, v některých případech jde vyloženě o zákony určené k podpoře zločinnosti.

Cílem totalitních  režimů tedy často  bývá růst zločinnosti. Pokud jde  o podporované druhy  zločinnosti, bývá to  hlavně fyzické  násilí, loupeže,  vloupání, krádeže,  aby si  občan nebyl  jist svým  životem,  zdravím  a majetkem.  Často také nechybí vydírání a obchod s drogami. Propletenost  vlády  se  skupinami  organizovaného  zločinu, různými  mafiemi, může  být taková,  že někdy  můžeme mluvit přímo o krimikraciích. Čím víc  je ve společnosti organizovaného  zločinu a čím víc je tento  propleten s vládními  kruhy, tím mívá  vláda větší strach, že  by se obyvatelstvo mohlo  začít zločincům bránit a tím  hysteričtěji  se  snaží  zabránit  občanům,  aby měli zbraně. Nic totiž není  organizovanému zločinu takovým trnem v oku, jako  zbraně v rukou  obyvatel, zbraně v  rukou těch, které si nemohou podplatit. A pokud už někteří občané zbraně mají, vydávají se nařízení,  podle kterých se zbraně nesmějí používat   způsobem,  ke   kterému  jsou   určeny  –   k co nejrychlejší  likvidaci  nebezpečných   neentit,  ale  pouze k zastrašování.  To je  jako kdyby  se na  hrnce smělo jenom bubnovat. Ale to možná také ještě přijde.

(Používání  zbraní  má  dobře  propracované například Mosad. Zbraň  je  možno  vytáhnout   pouze  v  případě,  že  chceme protivníka  zlikvidovat,  a  tuto  likvidaci  je  také třeba důsledně  provést. Protivníka  je třeba  dorazit. Není možné někoho  pouze  zastrašovat,  postřelit  nebo  se  snažit  ho zajmout,  a už  vůbec ne  nechat ho  utéct. Jakýmkoliv jiným způsobem než je přímá likvidace se vždy nadělá víc škody než užitku.)

Dále  se  provádí  nepřímý  teror  vydáváním  zákonů,  které postrádají  jakoukoliv  logiku,  které  není  možné  ani při nejlepší  vůli  dodržovat,  a  jejichž  neznalost neomlouvá. Jejich účelem  je, aby byl každý  postižitelný, aby mohl být  každý  kdykoli obžalován  nebo rovnou  zatčen. Těmito zákony bývá občanům  vyhrožováno už dlouho předtím,  než jsou vůbec vydány, často  je vyhrožováno i zákony  které pak ani vydány nejsou.   Nejoblíbenějšími   tématy   k   tomuto   nepřímému terorizování   obyvatel  je zabavování  osobního  majetku, odepření  zdravotní  péče,  znemožnění  studia,  různé druhy omezení  osobní svobody  apod. Cílem  je vyvolat  u obyvatel existenční   nejistotu,   aby   se   „necítili   tak   silní v kramflecích“.

I když samozřejmě  nezůstává jenom u  vyhrožování. Totalitní režimy  ve  zvýšené  míře  zabavují  soukromý,  ty  nejhorší i osobní  majetek  občanů.  Ať  už  se  tomu  říká  arizace, znárodňování, privatizace nebo jakkoli jinak. (Jako  ukázku  si  můžeme  uvést  privatizační  zákon, který přikazuje  věřiteli  uvést  dluhy  svých  dlužníků jako svůj příjem  a  zaplatit  z  těchto  peněz,  které nikdy nedostal a nikdy  nedostane, daň  z příjmu.  – Pokud  tak neučiní, je možné mu zabavit nemovitost či osobní majetek.)

A pokud   se   dnes   předvídá   nárůst   velkého  terorismu – teroristických  akcí, při  nichž bude  daleko větší  počet obětí než dosud, není pochyb o  tom, že za tím často nebudou žádné  amatérské fanatické  skupiny, ale  bude páchán  právě vládami proti  svým občanům, aby  je udrželi v  poslušnosti. (Případně  bude páchán  s tichým  souhlasem, s  nepřímou, či s přímou podporou těchto vlád.)

Zde  bychom  si  měli  nadefinovat  skupinu  několika  velmi hrubých  neentitních  chování,   které  existenčně  ohrožují druhé.  Jsou to  úmyslné zbavení  entity života, poškozování zdraví,  omezování  osobní  svobody,  majetkové  poškozování entit,  únos,  vydírání,  braní  rukojmí,  loupež, vloupání, mohou  to   být  i  různé  druhy   krádeže  včetně  kapesní, sympatizování  s  vrahy,  prohlašování  likvidace  zločinců, neentit  za  vraždu,  různé  ekologické  zločiny, za jistých okolností také  braní úplatků, dále jsou  to rovněž justiční zločiny,  křivé  svědectví  vedoucí  k majetkovému poškození nebo omezení osobní svobody entity, aj. Nutno upozornit,  že souhrn druhů chování  patřících do této skupiny  se   může  podle  okolností   lišit.  Některé  jsou nesporné,   jiné   jen   když   dosáhnou  mezí ohrožujících společnost.

Jde  o činy  natolik závažné,  že je  můžeme souhrnně nazvat „vražda“*  (Vraždu  tedy  je  možno  vykonat braním rukojmí, vydíráním, sympatizováním s vrahy, ap.) Jsou to druhy činnosti natolik řízené skupinovými dušemi, že je  nemohou   vykonat  entity,  ale   pouze  neentity  těmtoskupinovým duším podléhající, a tak je třeba s nimi pak také jako s neentitami nakládat.

*) viz heslo vrah, vražda ve slovníčku na konci

A teď bychom si měli povšimnout jedné karmické zákonitosti:

Je-li  na  chování  se  k  entitě  jako k neentitě reagováno chováním se  k neentitě jako k  entitě, to se pak  po určité době karmického zrání projeví ve formě chování k entitě jako k neentitě, a množství chování k entitě jako k neentitě bude stejné jako dříve součet obou druhů chování.

Pokud   tedy   zákon    zakazuje   nakládat   s neentitami dopouštějícími  se  vraždy  jako  s  neentitami  a přikazuje nakládat s nimi jako s  entitami (nebo spíše podstatně lépe, neboť v totalitních systémech se  často s entitami tak dobře nezachází), pokud přikazuje šetřit jejich život nebo dokonce dbát na jejich zdraví či osobní pohodlí, v podstatě tím nutí slušné  občany ke  zločinu, neboť  každé nepotrestání  se po čase vrátí jako zločin sám, třebaže může jít o zločin jiného druhu.

Jinými slovy, pokud není  zločinnost trestána, za dobu svého karmického zrání se její množství zdvojnásobí. (Nějaký přesný výpočet růstu zločinnosti je samozřejmě velmi obtížný, protože  neexistuje  žádná  použitelná  statistika.

Většina zločinů není hlášena, mnohé  z nich nejsou ani daným právním řádem za zločin považovány, a tak by je stejně nikdo neevidoval. Přitom pro výpočet by byl zapotřebí právě součet všech těchto zločinů.)

A totalitní režimy, které  využívají zločinnosti k udržování obyvatel v poslušnosti, jakoby tuto zákonitost cítily, a tak možná  i  z  tohoto  důvodu  za  žádných  okolností nedovolí občanům se bránit. Naopak,  taková  vládnoucí  posedlá  biomasa  bude  vymýšlet zbrojní pasy i na vidle – aby jí nemohl nikdo vykydat.

…A  některé  sadomasochistické   kulty  jdou  dokonce  tak daleko, že věřícím zakazují používat i vědomí.

Potlačování sexuality

Dalším typickým  znakem pro totalitní  režimy je potlačování sexuality.  Sex  je  totiž  tím  nejdůležitějším  pro rozvoj osobnosti. Navíc,  muži v podstatě  nemohou získávat energii jinak než prostřednictvím ženy. A jen sexem na Zemi je možné se magicky napojit na planetu Zemi a mít tak moc magicky zde pozitivně působit. Pro mnohé  totalitní vlády však  možná stačí, vypěstovat  si touto  cestou zneurotizované  obyvatelstvo, náchylné  k tomu stát se obětí zločinu. –  U neurotiků je pravděpodobnost, že se stanou  obětí zločinu sedmkrát  vyšší než u  neneurotiků. Také, jak si povšiml již  Darwin, muži kolem třicítky, pokud nemají možnost sexu, mají  dvakrát vyšší míru úmrtnosti, než když možnost  sexu mají, a  populace důchodkyň se  asi snáze ovládá než populace plná mužů při síle, atd.

A tak  bývá  v   totalitních  režimech  heterosexuální  styk víceméně zakázán.  Často bývá povolen  pouze styk za  účelem početí. Ten  však není dost  dobře možné považovat  za čistě heterosexuální, protože,  jak víme z  psychoanalýzy, plození je prací homosexuálního libida. Heterosexuální  styk  tedy  bývá  trestán pokutami, vězením, podmínečným i  nepodmínečným trestem smrti (i  v zemích, kde byl za  všechny zločiny trest  smrti zrušen). Trestáno  bývá i pouhé sympatizování s heterosexuálními osobami. Za  Čaušestka bylo  prý  v  Rumunsko za  heterosexuální styk popraveno  asi  třicet  tisíc  žen.  Další státy nezůstávají pozadu  –  odhaduje  se,  že   každoročně  je  na  světě  za heterosexuální styk popraveno přes dvě stě tisíc žen.

(Jakékoliv  omezení  přístupu  k  potratu  je,  přeloženo do logického jazyka, de facto trestem smrti za heterosexualitu. A pokud někdo chce ukázku trestu smrti, který není jenom „de facto“, ať si vezme třeba  zákon, který sice povoluje potrat v případě,  kdy  je  bezprostředně ohrožen  život,  ne však v případě eklampsie,  kdy ke smrti  sice dojde zcela  jistě, ale až při porodu. Navíc  tyto zákony  mohou obsahovat  až paranoidní presumpci viny  –   každé  gynekologické  onemocnění   je  automaticky považováno za důkaz heterosexuálního  styku a automaticky je udělován podmínečný trest smrti. Pokud  jde o  zmíněné pokuty,  oficiálně se  tomu, například v případě   placení  přerušení   těhotenství,  pokuta  říkat nemusí.  Pokud  je  však  úkon  zároveň  hrazen  pojišťovnou a částka placená pacientkou kamsi odváděna, je to sotva něco jiného.)

Absurdní   je   za   této   situace   postavení  vzkvétající prostituce.   Ta   bývá   režimy   podporujícími  zločinnost samozřejmě  podporována  –  jako  zdroj  nelegálních příjmů. Pokud zde chceme najít nějakou logiku, musíme vyjít z právní konstrukce,  že  prostitutky   jsou  oficiálně  homosexuální a heterosexuální  sex  provozují  jen  pro  peníze  –  navíc s cizinci. Pro  cizince pak může  platit nařízení, že  mohou být v dané zemi lékařsky ošetřeni pouze v případě, že nejsou heterosexuální.

Podobně,  preservativy se  mohou prodávat  na základě právní konstrukce, že  jde o ochranu  proti AJCu při  análním styku a ne  o antikoncepci.  (Proto také  mohou někteří  již Ujcem nakažení  homosexuálové  volat  po  zákazu  jejich prodeje.) Ostatně sama  propaganda hovořící o nich  jako o potřebě pro „muže“ mluví sama za sebe. Zde  se  pomalu  dostáváme   k  dalšímu  důvodu  potlačování heterosexuality, který poněkud chyběl třeba v komunistických totalitách.  I když  není zase  až tak  nový – vždyť hlavním důvodem  „upalování čarodějnic“  ve středověku  bylo, že šlo o heterosexuální  ženy, se  kterými se  klérus nechtěl dělit o mladé  chlapce.  A  tak   smyslem  „kampaní  proti  AJCu“, i v případě, že nejde o přímou propagaci homosexuality, není v podstatě  nic  jiného,  než  že  homosexuálové straší před heterosexuálním  stykem,  aby  pak  nadržení  muži  dali  ze zoufalství  jim. (Vzhledem  k tomu  kolik je  dnes po  celém světě  u  moci  homosexuálů  je  však  možné, že v některých případech nemusí být za potlačováním heterosexuality nic víc než „buzerantská zášť“.) I když v  poslední době se u  nás začíná i v  „kampani proti AJCu“,   která   byla    původně   tak   výlučnou   reklamou homosexuality, vyskytovat nový prvek – jsou to šoty, jejichž účelem  je  zmíněné  neurotizování  obyvatelstva  a tím růst zločinnosti.

Velmi výmluvným je také postoj k nemocným AJCem. Ty je léčit nejen dovoleno,  ale naopak přikázáno, bez  ohledu na riziko ošetřujícího  personálu. Přitom  AJC je  po karmické stránce homosexuální   formou   těhotenství.   A   tak   je  lékařům v některých    případech    léčení    heterosexuální   formy těhotenství  zakázáno  a  léčení  homosexuální  formy naopak přikázáno. Na  jednu stranu mohou být  stíháni za nedovolené poskytnutí  lékařské péče,  na druhou  za její  opodstatněné odmítnutí. Osoby nakažené AJCem, touto „vládní nemocí“ navíc také požívají  absolutní imunity –  úmyslné nakažení druhých osob  AJCem   je  (na  rozdíl   třeba  od  nakažení   někoho z nedbalosti  kapavkou heterosexuálním  stykem), ačkoliv jde o vraždu i v tom nejužším slova smyslu – o úmyslné usmrcení, většinou zcela beztrestné  (případně se trestá zanedbatelnou pokutou).

Omezování přístupu k informacím

Další důležitou věcí pro rozvoj individuality jsou informace a tak bývá nedílnou součástí  totalitních režimů cenzura. Ta se dá provádět primitivním způsobem zamazáváním černou tuší, prohlášením  všeho  za  státní  tajemství, prohlášením každé pravdy  za  šíření   poplašné  zprávy,  zákonem  umožňujícím každého  pro jakýkoliv  výrok žalovat  o jakoukoliv  částku, zákony   o  novinářské   činnosti,  etickou  samoreguláciou, faktem, že všechny sdělovací prostředky patří jedné skupině, tím,  že   pokud  bude  chtít   nějaké  nakladatelství  něco vytisknout, nebude mu to  chtít vytisknout tiskárna, a pokud bude  chtít ta,  tak by   pak nedostala  papír a  papírna by nedostala….. Velmi  účinnou cenzuru  je možné  provádět i  pouhou inflací slova. Prostě se vychrlí tolik informací a dezinformací, aby se v tom nemohl nikdo orientovat. Některé  z  těchto  dezinformací   jsou  však  velmi  cílené a jejich účelem je zkreslování historie. Ať už jde o hlásání  kreacionismus  nebo  překroucené  verze  politických  dějin. Cílem je vykořenění obyvatel.

Bránění kontaktu s přírodou

V kontaktu  s  přírodou  se  brání  hlavně vydáváním různých zákonů, jako  např. stanného práva –  zákazu stanování, nebo Gé Husákova zákona –  zákazu vycházení. Dalším velmi účinným způsobem je přírodu prostě zničit. (Viz například momentálně tolik  prosazovaná  církevní  dezertifikace  – likvidace 175 000 ha lesní plochy.)

Buzerování ve všem ostatním

Podle  starého  čínského  přísloví  je  nejlepší vladař ten, o kterém jeho  poddaní ani nevědí.  To rozhodně není  případ totality. Totalitní  vláda naopak chce,  aby její přítomnost člověk  cítil  na  každém   kroku.  I  když  bude  znechucen politickým  děním  a  nebude  si  pamatovat žádné papalášské jméno, její přítomnost ale cítit musí!

Jak  bylo řečeno,  totality provádějí  teror také  vydáváním zákonů, které postrádají jakoukoliv logiku, které není možné ani  při  nejlepší  vůli   dodržovat,  a  jejichž  neznalost neomlouvá. Cílem nařízení vydávaných za  totality není zákonnost, často dokonce ani nic konkrétního, ale pouhá buzerace. Cílem  je, aby  naprosto nic  nešlo, a  pokud by  si náhodou někdo myslel, že by přece jen  možná něco mohlo jít, aby jen ztrácel  čas a  energii. Aby  měli občané  co nejmíň času na přemýšlení.

Existují však jevy, proti  kterým totality bojují plánovitě. Hlavně jim  vadí, pokud někdo  „vybočuje“ nežádoucím směrem. Klasickými  „nežádoucími“  jevy  jsou  vegetariáni, svobodní a bezdětní. Svobodní  a bezdětní mají  příliš mnoho času  na přemýšlení,   vegetariáni  myslí   podezřele  jinak.  Pominu populační politiku  z doby sovětských  demografických pokusů na našem  území. (Hlavně se  pomocí umělých zásahů  podařilo poprvé   na  světě   pohnout  velice   pevnou  demografickou konstantou – průměrným věkem rodiček,  a to o pět let směrem dolů.) Ty  byly svým způsobem  ojedinělé a pokud  vím, nikde jinde na  světě se nevyskytly. Podobně  kult masa, který již také  pomíjí.  Existují  však  i  „demokratické“ metody, jak proti takovým  osobám postupovat. Nájemné se  zvýší tak, aby jej nebylo možné zaplatit z jednoho platu a ztíží se přístup k potratům i k preventivním formám antikoncepce. A pokud jde o vegetariánství,   cenově   se   znevýhodní   vegetariánské potraviny. (Umělé zvýšení cen mléčných výrobků tak, aby byly několikanásobně dražší než maso,  není v podstatě nic jiného
než džizja – daň uložená nevěřícím.)

V případě některých  nařízení, která jsou  v podstatě přísně tajena  a  jen  málokdo  ví,  že  vůbec existují, – nařízení týkajících  se  nejzákladnějších  práv  a  svobod,  se  však dokonce  zdá, že  se snaží  využívat „mystéria  utajenosti.“ Tato  nařízení  často  ani  nejsou  v  pravém  slova  smyslu zákonem. Bývají to vyhlášky které jsou v rozporu s oficiálně platnými  zákony  –  tedy  zcela  nezákonné,  avšak  násilím uplatňované.

Totalitní  vlády totiž  navíc často  porušují i  své vlastní zákony.  Někdy tomu  napomáhá „anonymita  vlády“, kdy  nikdo z jejích členů  nenese žádnou odpovědnost. –  I když podobně se může chovat i jeden zpupný jedinec.

Rozděl a panuj

Aby  byla propaganda  účinná, je  samozřejmě třeba  zabránit možnosti, aby  o ní mohli občané  diskutovat a odhalovat tak její nesmyslnost. Toho se dociluje za prvé tím, že se k tomu
občanům neposkytne  čas. Toho lze  dosáhnout buď ekonomickým a byrokratickým terorem, kdy lidé,  jenom aby přežili, tráví veškerý  čas   prací  a  běháním   po  úřadech,  v případě příznivějších ekonomických podmínek pak umělou zaměstnaností a pracovní povinností. Za druhé se brání komunikaci samotné. Provádět razie na místech kde by se mohli lidé sejít je málo účinné a navíc velice nákladné. Daleko jednodušší je, ztížit lidem možnost domluvy a  omezit jim dopravní možnosti. Proto se například ruší veřejná doprava a zavádí „doprava s tarify veřejného  domu“.  Nebo   se  například  zavedou  osmimístná telefonní   čísla    znesnadňující   telefonování.   Každému školákovi  je jasné,  že pro  miliónové město  jsou přehnaná i sedmimístná. Důvod  jejich zavedení je však  prostý. Má se za  to, že  lidská paměť   má jakýchsi  sedm „kapes“,  že je schopna si zapamatovat pouze  sedm nových informací najednou – například maximálně řadu sedmi  čísel. Účelem tedy je, aby nová čísla byla nezapamatovatelná, aby je nikdo nemohl nosit v hlavě ale pouze zapsaná v  notýsku (který je také možné mu prohlédnout).  Pokud si  jej zapomene,  nehrozí, že  by mohl někomu  telefonovat.  Vytočení  osmi  čísel  samozřejmě také zabere víc  času a podstatně  zvyšuje pravděpodobnost omylu. Další represí může  např. být, že i místní  hovory se účtují jako   meziměstské.   Pokud   telefonní   společnost  nechce spolupracovat   a   naopak   poplatky   provokativně   sníží (například Bell v Kanadě), dožene se to extra daněmi. Je  otázkou,  nakolik  sem  patří  i  porušování  základního lidského  práva, „práva  se vymočit“  – mám  na mysli rušení veřejných záchodků (a opětovné pletení si veřejného záchodku s veřejným domem), které tak znepříjemňuje cestování a pohyb po městě.

Změny ve struktuře „tříd“

Buzerokracie

Můžeme  povšimnout  zajímavého  jevu,  a  to,  že  s růstem totalitních   tendencí  se   k  moci   dostává  stále   více homosexuálních  jedinců.  Nakonec  dochází  k  tomu,  že  se vytváří  schéma  tří  tříd  či  kast,  a  to vládnoucí třídy homosexuálních  mužů,  třídy  žen  a  třídy heterosexuálních mužů. Třída žen je  povýšena nad třídu heterosexuálních mužů a nasměrována proti ní v rámci „feminismu“.

Feminismus

Feminismus je  nástroj vládnoucí třídy  homosexuálních mužů, určený   k  potlačování   až  k   fyzické  likvidaci   třídy heterosexuálních  mužů.  Ačkoli  se  to  zcela  jistě  žádné feministce  nebude  líbit,  v  případě  feminismu  jsou ženy zneužity  vládnoucí třídou,  jako třídní  nepřítel jsou  jim určeni heterosexuální muži, a pak jsou podněcováni k čím dál tím nesmyslnějším útokům. Pokud se nějakému heterosexuálnímu muži  přece  jen   podaří  dosáhnout  vyššího  společenského postavení,   může   být   likvidován   např.  pomocí  zákona o sexuálním harašení.

rasismus vůči většině

Velmi  osvědčenou metodou  je prohlásit  určitou menšinu  za utlačovanou a v rámci její emancipace nastolit takový teror, jaký  by si  sotva dovolily  nastolit koloniální  vlády vůči domorodému    obyvatelstvu.   Těchto    menšinových   skupin samozřejmě  může  být  víc,  a  to  národních,  politických, policejních…  Rasismem se  pak ovšem  nazývá právě  obrana proti  tomuto  druhu  rasismu,  tedy  obrana  diskriminované většiny proti jí terorizujícím skupinám.

Tyto  tři třídy  bývají patrné,  i když  s jednou odchylkou, i v komunistických  totalitách. Místo třídy  homosexuálů zde bývá  třída  stranických   funkcionářů,  jinak  funguje  vše stejně. Mezi stranickými funkcionáři  a muži nestraníky zeje obrovská propast.  A podobně je ženám  neustále vtloukáno do hlavy,  že berou  menší plat  než muži,  a že  muži v práci nemusejí pracovat. Skutečnost může  být úplně jiná,  ženy třeba v  úřednických, vyšších platových třídách jenom vaří  a pijí kafe, a muži se  v nižších dělnických platových třídách  dřou přesčas, aby se ženám platově aspoň vyrovnali.  A pak stačí detail, přídavky na děti se připočítávají k  mužským platům, a iluze že berou víc je  dotvořena. Nehledě na  takové detaily, jako  že ženy jsou  například  méně  daněny  a  všude  se  mluví o hrubých platech. Nejde však jen o platy. Vezměte si rozdíl mezi délkou života u mužů  a u  žen. Ten  byl vytvořen  tím, že mužská polarita byla  prohlášena  za  aktivní,  muži  přinuceni  k nadměrné aktivitě, a tím byl zkrácen jejich věk.

(V praxi  z toho samozřejmě opět  vyplývá například, že muži berou důchod  v průměru osm  měsíců a ženy  dvacet let, ženy navíc po méně letech placení pojistného.)

Propaganda vám  samozřejmě řekne, že je  to dáno biologicky. Méně  vám už  vysvětlí, jak  to, že  tyto rozdíly neexistují všude, pokud existují, tak nejsou  stejné, a že se například tyto „geneticky dané“ biologické  předpoklady za padesát let změnily natolik, že rozdíl v  dožívání žen a mužů se zvětšil ze  tří na  osm let.  A  už  vůbec ne  fakt, že  úředníci se dožívají stejně vysokého věku jako v průměru ženy, a dělnice stejně nízkého jako v průměru muži.  A teprve ne, jak to, že se  tato biologická  omezení nevztahují  na vládnoucí  třídu – ať už jde o  ona politbyra devadesátiletých stařešinů nebo o milionáře na odpočinku.

(Západní  statistiky  uvádějí   závislost  délky  života  na příjmu. Což  by mohlo jednak  popírat mýtus o  vyšším příjmu mužů, odrážet skutečnost, že i  stejný plat není vždy stejný – muži  potřebují větší  množství potravy,  mužská čísla bot jsou dražší atd., nebo také nasvědčovat tomu, že značná část mužů  dělá  doma  „stojku“   –  jimi  vydělané  peníze  jsou spotřebovány  jejich manželkami.  Případně jejich milenkami, ženami o jejichž přízeň usilují, či prostitutkami.)

I když samozřejmě,  jistou biologickou zákonitost  tu nalézt lze. Muži,  pokud nemají možnost sexu,  snášejí stres daleko hůře než  ženy. A tak  rozdíl věku, kterého  se muži a  ženy dožívají,  prostě  znamenaná,  že  ve  společnosti je příliš mnoho stresu a příliš málo  sexu, a zvyšování tohoto rozdílu znamená další  nárůst množství stresu  či úbytek sexu,  nebo obojí. …Pokud by se chtěli muži  pokud jde o délku života alespoň přiblížit ženám,  museli by se řídit  heslem “ kde nesouloží ať nepracuje“.

(A  pokud jde  o společensky  výše postavené  a bohaté muže, v buzerokratických společnostech je tu navíc problém, kam je ve statistice  řadit – mezi muže,  nebo mezi ženy? …Rozdíl věku  dožívání  by  pak  mohl  být  ještě  větší  než  udává statistika.)

ARCHETYPÁLNÍ CÍTĚNÍ SPRAVEDLNOSTI

Někoho možná  překvapí způsob, jakým  používám slova „vrah“. Není  to  však  žádný  můj  vynález.  Jak  můžete  vidět při nahlédnutí do  slovníčku na konci knihy,  právě tento způsob je původní, právě takto bylo toto slovo původně používáno. Vrah je tedy neentita, která spáchala tak nebezpečný zločin, že každá entita má právo ji zlikvidovat jakýmkoliv příhodným způsobem.

Je pravda,  že se dost mluví  o tom, že vrazi  bývali prostě vyhnáni z tlupy.  Také se však mluví o tom,  že v té době to znamenalo  totéž  jako  trest  smrti,  navíc  odpadla  práce s odklízením  mrtvoly. Možností,  že takový  jedinec přežije a bude  škodit jiným  tlupám, se  nikdo příliš  nezatěžoval. Jednak to třeba nebylo moc pravděpodobné, a často tehdy bylo zvykem příslušníky jiných tlup nepovažovat za lidi. Dnes  však je  třeba  o  jisté odpovědnosti  uvažovat. Pokud praštíte přes  ruku kapsáře, je  podstatně pravděpodobnější, že hned  okrade někoho dalšího, stojícího  pár kroků od vás, než že půjde chcípnout do parku pod keř.

Nicméně, pochybuji, že by vždy šlo pouze o zahnání. Všimněte si,  co všichni  říkáme  a  jak přemýšlíme.  Naše přemýšlení a naše   řeč  v   afektu  jasně   prozrazují  naše   vnitřní přesvědčení, že pokud někdo spáchá těžký zločin, přestal pro nás být člověkem (člověkem samozřejmě nemusel být už dlouhou dobu  předtím),  ztratil  veškerá  práva  s  člověčím stavem spojená, stal  se neentitou, a my  máme právo ho zlikvidovat jakýmkoliv způsobem. Ať to nazýváme spravedlivým hněvem nebo jakkoli podobně,  nemusí to být s  hněvem vůbec spojeno, ale hlavně, je  to v každém z  nás hluboko zakořeněno. A  to bez ohledu na  to, jakému bombardování  propagandy hlásající, co v takové situaci  smíme a nesmíme  dělat jsme vystaveni,  či bez  ohledu  na  to,   do  jaké  pózy  „duchovního“  člověka odmítajícího násilí se nutíme. Prostě to cítíme všichni.

„Nesuď nebo budeš souzen.“ Neexistuje  právo soudit to co je sporné, pouze  právo eliminovat evidentní.  Neexistuje právo trestat, pouze právo  eliminovat. Jediným oprávněným trestem je trest smrti – v jednoznačných případech. Do jistého stupně je na místě tolerance, při překročení této míry eliminace. Tato míra navíc i musí být individuální, aby neměl zločinec  nikdy jistotu, že  určitou míru svinstva  si může za každých okolností dovolit.

Výjimku   z  tohoto   pravidla  mohou   tvořit  tresty  jako „společensky  prospěšné  práce“,  udělované  ovšem  pouze za určitá  provinění, např.  nedbalostní delikty,  nikdy ne  za těžké zločiny.

Zvláště pokud se nějaký  zločin stává masovým, jde evidentně o podléhání   skupinové   duši.    Takový   jedinec   ztrácí individualitu, přestává  být člověkem. Jeho  eliminace tudíž nemůže být zabitím člověka.

Pokud Chammurapiho zákoník a  následně Starý zákon říká „oko za oko,  zub za zub,  archetypální spravedlnost jasně  velí: „smrt za oko, smrt za zub“. V některých případech i „smrt za každý zkřivený vlas“.

ZÁKONY

Když  tedy  každý  máme  archetypální  cítění spravedlnosti, k čemu jsou pak  zákony? – Právě k jeho  potlačení, aby bylo možné  vládnout, organizovat  společnost podle  jiných, méně spravedlivých,   ale   pro   některé   jedince  výhodnějších pravidel.

Co je a co není spravedlnost tedy každá entita cítí. (I když toto  cítění  může  být  vlivem  propagandy  do  jisté  míry narušené.)  Pokud to  někdo  necítí,  nepochybně by  pro něj nějaké normy stanoveny  být měly. Co však vidíme  je, že ti, kteří to necítí, stanovují normy pro ty, kteří to cítí. Zákony, jelikož jsou vydávány  převážně neentitami, se snaží v první  řadě chránit  neentity před  jakýmkoliv odporem  ze strany entit. Entity nemají  právo likvidovat vrahy, dokonce nemají  právo se  jim ani  bránit. Termín  obrana po  právní stránce  často   ani  neexistuje,  existují   pouze  termíny „nedovolená obrana“ nebo „nepřiměřená obrana“. Termín Obrana má obvykle úplně jiný smysl a znamená ministerstvo války.

A pak je tu samozřejmě další  důvod, a to vydělat. Jednak se dá vydělávat přímo na zločinu, a to tak, že se některé druhy zločinů pokutují  a těžší zločinci  používají jako bezplatná pracovní síla. Tento způsob již dnes moc nefunguje, neboť se zvrátil  v  systém,  kdy  na  jednoho  zločince  hovícího si v kriminále pracuje  několik nezločinců, a  pokuty udělované zločincům zdaleka  nekryjí ani náklady  na jejich usvědčení. Dá  se však  vydělávat přímo  zločinem. A  to tak, že určité druhy  zločinů  jsou  zákonem  prohlášeny  za  zákonné, nebo určité druhy entitního chování  prohlášeny za nezákonné a na základě   takového   zákona   jsou   pak  entity  pokutovány a zabavován jim majetek.

Někdo může  namítat, že zákony zakazující  občanům se bránit a likvidovat vrahy (např. střílet zločince na útěku), prostě používat svého  práva nebo jak  říkají „brát zákon  do svých rukou“, mají bránit zneužívání tohoto práva, aby nebyly jeho jménem páchány zločiny. Za jistých  okolností si lze  představit, že by  vláda např. požádala občany aby nelikvidovali zloděje, z důvodu aby byly všechny případy krádeží dobře  prošetřeny. Pak ale také musí nést  odpovědnost  a  je  její  povinností  uhradit  občanům vzniklou  škodu. Podobně  jako bývá  dobrým zvykem,  že když chce  vláda  hájit  např.  vlky  a  medvědy, také hradí jimi způsobené  škody. Proč  by tedy  nemělo platit  totéž, pokud chce hájit mnohem nebezpečnější  zločince. Jakým právem může vláda  chtít, aby  lidé ve  jménu jakési  falešné humánnosti šetřili zločince víc než zvířata, když navíc u zvířat můžeme o nějaké entitnosti mluvit, kdežto u zločinců nikoli? Vláda, která  ani  nedovoluje  likvidaci  zloděje,  ani neplatí jím způsobenou  škodu, je,  slušně řečeno,  poněkud redundantní. Nebo   řekněme  to   rovnou.  Vláda,   která  nenese  žádnou odpovědnost, je pouze parazitní útvar. (Známé  rčení,  že  se  někteří  chovají  „hůř  než zvířata“ v podstatě  neznamená nic  jiného, než  že u  těchto jedinců převládají skupinové duše nad individuálními dušemi ve větší míře než v jaké je tomu u zvířat.)

Právní společnost  je pouze společnost,  kde má každý  právo nakládat s vrahy jako s vrahy, tj. zlikvidovat nejsnadnějším způsobem  a zavolat  kafilerii. (V  totalitní společnosti je něco takového  naopak tou nejrychlejší  cestou, jak se  stát politickým vězněm.) Je sice možné brát v úvahu společenskou nebezpečnost zločinu – když je zločinců  málo, je možné dát je  do klece a chodit se  na ně  dívat jako   na raritu.  Pokud jsou  však zákonem chráněni  zločinci  a  ne  občané,  je  nasnadě, kdo vládne. A pokud  nejsou  likvidováni  ani  pachatelé  organizovaného zločinu a dopadení či usvědčení teroristé, tak teprve. Někdo sice může namítnout,  že zákony chránící zločince jsou i v jiných zemích, a že je  to tedy proto asi správné. Na to je možné  říct, že to,  že roku 1897  byla ve státě  Indiana uzákoněna hodnota Ludolfova čísla  3,2 také ještě neznamená, že  by se  mělo totéž  uzákonit u  nás, „protože  je to  asi správné“. Dokonce  to ani neznamená,  že by to  bylo správné roku 1897 ve státě Indiana.

PRÁVO, PRAVDA

Velmi zavádějící je pak  vydávání nařízení, zákonů za právo, a jejich ztotožňování  s pravdou (viz  též anglické right  = pravda i právo). V tomto  „právu“ opravdu nemůžeme vidět nic víc než „vůli vládnoucí třídy, povýšenou na zákon“, případně „vůli“   vládnoucí  třídou   zmanipulované  většiny,   často fiktivní.

Dalším stupněm demagogie pak  je ztotožňování pravdy a právas „pravicovostí“,   prohlášení   se    některé   strany   za pravicovou,  usurpování si  monopolu na  pravdu a  vyhlášení svých požadavků za právo. (Tato „pravicovost“ samozřejmě nemá  ani žádný přesný obsah. Jde pouze o získání „terminologické převahy“. – Podobně jako když se menšina v  RSDRP (ruská sociálně demokratická strana dělnická) seskupená kolem  Lenina prohlásila za „bolševiky“. (Pro mladší  generaci: z ruského „bolše“  – více, větší.) Je zajímavé  si  povšimnout,  že  v  Sovětském  svazu se pak za pravici prohlásili právě  stalinisté. Ztotožňování bolševiků s levicí je tedy přinejmenším kuriózní.)

MSTA A ODPUŠTĚNÍ

Msta  je   tou  nejprimitivnější  formou   zákona.  (I  když neentitní  propaganda   se  samozřejmě  snaží   tento  výraz přenášet i  na právo entit  trestat neentity, a  naopak mstu vydává za „spravedlivý trest“.) Msta je typické neentitní  chování, vyvyšování se neentit na entity. Když entity  dostatečně nelikvidují neentitní vrahy, neentity  se pak  mylně  domnívají,  že jsou  také entitami, tento  omyl povýší  na zákon,  a na  jeho základě pak chtějí entity „trestat“. Msta vzniká inkarnováním zanedbání likvidace.

Odpouštět je možné někomu, kdo jednal v amoku, roztržitosti, nebo  v podobném  stavu, kdy  nebyl při  plném vědomí. Ovšem i pak  dost  těžko,  pokud  se  do  takových  stavů  dostává z vlastního přičinění, případně  bez vlastního přičinění, ví o tom, a nic proti tomu nečiní.

Odpuštění  zločincům je  na místě  jedině tehdy,  pokud jste duchovně  natolik   na  výši,  že   dokážete  někoho,  jehož individualita je natolik potlačena,  že on se projevuje jako neentita, zbavit  této psychózy, posedlosti  a učinit z něj opět entitu. Pokud k této  změně nedojde, je odpuštění pouze podlehnutím zločinci a přijetím spoluviny.

„Odpouštění  nepřátelům“  je  něco  jiného.  Tím  je myšleno odpouštění mezi entitami, které k sobě mohou cítit podezření či  nevraživost  v  důsledku  informačního  šumu.  Jde  tedy o odpouštění mezi  ne-přáteli, soupeři. V  žádném případě ne o odpouštění ne-entitám, ne-člověkům.

FAŠISMUS A RASISMUS

Fašismus je tou nejhrubší  snahou neentitní menšiny diktovat celé  společnosti.  Jeho   hlavním  prostředkem  bývá  teror a vyvražďování entit. V případě fašismu je převrácení pojetí neentit  a  entit  dohnáno   do  naprostého  absurdna.  Jeho kritéria, kdo je  a není člověk jsou šokující.  (Může to jít až tak daleko, že se  například tvrdí, že tramvajový revizor je  také  člověk.)  Proto  také  nemůže  samozřejmě vynechat otázku potratů. A tak si  lze sice dobře představit fašismus bez  hákového  kříže,  ale  dost  těžko bez protipotratismu. – Protipotratismus   se  stal   jeho  hlavním  rozpoznávacím znakem. Fašismus  je tou  nejnápadnější ukázkou  toho, že  když „dva dělají totéž“  – když se  neentity snaží hrát  si na entity, není to prostě ono.

Kolem  názvu  fašismus  můžeme  samozřejmě vyslechnout mnoho debat.  Mnoho lidí  cítí potřebu  rozlišovat na  „pravicový“ fašismus   a   „levicový“   komunismus.   Nacismus,  jakožto „nacionální  socialismus“  se  pak  někomu  může zdát příliš levicový  na   to  aby  mohl   být  považován  za   fašismus a stalinismus  příliš   pravicový  na  to,   aby  byl  ještě komunismem.  Těžko zde  hledat nějakou  ostrou dělicí  čáru. Zakazování    potratů   můžeme    najít   i    u   některých stalinistických   režimů,  a   naopak  bychom   jistě  našli komunistické  režimy, které  umožňují soukromé  podnikání ve větší míře než některé fašistické.

Co  však  vidíme  u   komunistických  totalit,  je  důsledné zestátnění zločinu. Zločinnost je centralizována a prováděna téměř výlučně státními orgány.  Naproti tomu ve fašistických
režimech bývá  zločinnost do značné  míry páchána nestátními zločineckými  organizacemi či  skupinami.  A  to buď  z toho důvodu,  že zločinnost  dosud zestátněna nebyla, nebo proto, že byla „privatizována“. Další  rozdíl je  v tom,  že komunistické  ideologie hledají podporu  u „proletariátu“.  Proto bývají  značně primitivní. Klasický  fašismus hledá  podporu u  maloměšťáků, proto bývá navíc  snobský. Moderní  fašismus pak  hledá podporu  hlavně u psychicky narušených  jedinců (jejichž počet a  tím i jeho podpora  stále stoupá).  A  to  satanistů (hlavně  v případě amerického   fašismu),  jiných   sadomasochistických  kultů, úchylů a zločinců vůbec. Proto je extrémně zvrácený.

K fašismu tíhnou kromě etnik  a populací s velkým populačním přírůstkem  nejrůznější skupiny  teroristické, homosexuální, feministické,  nemluvě   o  zmíněných  protipotratistických. (Také  ze  zmíněného  důvodu,  že  fašismus dává zločineckým skupinám volný prostor k působení).
Když se těmto menšinám, ať etnickým či jiným, dá volná ruka, mohou  se ujmout  moci, nastolit  okupační vládu,  a dochází k „vnitřní okupaci“.

(Může dojít i k tomu, že se homosexuální populace, cítící se ohrožena  AJCem,  prohlásí  za  národ,  a  začne  vyhlazovat heterosexuální  obyvatelstvo, aby  si tak  vytvořili početní náskok, než se začne projevovat decimace touto chorobou. V poslední době  jsme zrovna byli a  stále ještě jsme svědky jednoho,  částečně  z  takového  důvodu  vedeného křižáckého džihádu – masového vyvražďování srbského obyvatelstva.)

Samozřejmě,  že z  fašismu je  dnes osočován  každý, kdo  by chtěl  věci uvést  do původního  stavu –  zavést vládu entit a vykázat neentity do patřičných  mezí. Je mu hned vytýkáno, že by  chtěl používat stejných, „fašistických“  metod, že by chtěl  být  „jako  oni“,  a  je  zcela  ignorován  fakt,  že v případě fašismu nejde o nic  jiného, než právě že neentity chtějí být „jako my“. Fašismem  je  dnes  nazýván  jakýkoliv  náznak  antifašismu. A fašismus se zase často pro změnu nazývá liberalismem.

Také slovo rasismus je dnes  velice módní a je zajímavé, jak se  lidé,  kteří  se  tímto  slovem  tak rádi ohánějí, vůbec nepozastaví  nad  takovými  výroky,  jako  že spadlo letadlo a zahynuli čtyři Američané a 279  lidí, nebo že byla zraněna tři týdny těhotná žena. Pojem  rasa,  národ  se  dnes  stal  natolik  vágním, že pro příslušnost k nějaké rase  například stačí členství v nějaké teroristické organizaci nebo  i obyčejná kriminalita. Slovem rasismus  je  tedy  dnes  třeba  možné  označovat jakoukoliv činnost   zaměřenou   proti   terorismu   či  na  odhalování zločinnosti.

(Pokud u některé skupiny existuje zvyk, že aby byl ženichovi povolen sňatek, aby dokázal,  že si nevěstu „zaslouží“, musí provést nějaký zločin, a  kriminalita se tak stává geneticky kódovanou, pak ať se nikdo nezlobí, ale jedinou dosud známou metodou, jak  této řízené změně  genetického kódu čelit,  je „průběrný odstřel“.)

POPULAČNÍ TERORISMUS

Jde   o  velmi   častou,  třebaže   velmi  opomíjenou  formu terorismu. Teroristická  populace se nadměrně  množí  a pak  se domáhá „životního prostoru“ a jiných neopodstatněných nároků. Jak známo, množství lidské  inteligence je konstantní, a tak přemnožováním její  úroveň klesá. To platí  jak celkově, tak pro jednotlivé  populace. Jinými slovy:  duše si vyhledávají podobnou  úroveň.  Když  jsou  chytré  vtěleny,  vtělují  se hloupé.  Vyhledávají  hloupé  rodiče  –  proto jsou zaostalé populace plodnější.

Tato teroristická  populace pak po  namnožení zpravidla chce rozdělení majetku  či území, pokud  je v menšině,  zpravidla 1 : 1, pokud  se jí to nepodaří prosadit,  tak alespoň podle počtu  obyvatel.  Podle   přirozeného  práva  je  samozřejmě přípustné pouze  rozdělení podle počtu voličů  v době vzniku daného společného státního útvaru.  – Takže pak člověk třeba zjistí, že na  rozdíl od dělení majetku v poměru  1 : 1 či 1 : 2, ke kterému došlo, by  bylo ve skutečnosti legální pouze dělení v  poměru 1 :  7. Že by  se mohl tento  původní poměr změnit následnou  změnou počtu obyvatel  je stejně absurdní, jako  kdyby někdo  tvrdil, že  jeho akcie  mají větší cenu, protože má víc dětí.

DEMOKRACIE

Tento  „zatím  nejlepší  systém,  co  byl  vymyšlen“  začíná dostávat  vážné trhliny.  Jednak se  stálým poklesem  lidské inteligence  stává  i  za  dodržení  všech náležitostí spíše oligofrenokracií,  kdy  vládu  volí  zmanipulovaná  nevědomá masa.  Dále  díky  tomu,  že  dnešní  ženy  těžko  poznávají homosexualitu  u mužů,  a  naopak  ji pociťují  jako jakousi blízkost aniž  by jim bylo  něco nápadného, vede  ke zmíněné buzerokracii.  Mnoho  homosexuálních  politiků  vděčí za své zvolení právě hlasům získaným  od žen. (Takže systémy, které ženám upíraly  volební právo nebyly  až tak neopodstatněné.) – Pokud  v zemi,  kde jsou  údajně 4%  obyvatel homosexuální a 96%  heterosexuálních,  je  v  parlamentu zastoupení spíše opačné, svědčí to pravděpodobně o  tom, že „něco shnilého je ve státě x.“

Dále  se často  i demokratických  voleb zneužívá  k dosazení nedemokratických režimů.  Pokud se i  v jinak demokratických volbách  (i  když  regulérnost  voleb  je  spíše teoretickým ideálem) zmocní vlády  fašistické, fundamentalistické, tržně orientované  či  jiné  strany,  které  demokratické principy neuznávají, nejde o demokratické volby ale o puč. Hlasy dané takovým stranám  a takovým politikům  je nutno považovat  za neplatné. Pokud se tak  nečiní, demokracie se snadno zvrhává v diktaturu a kult neentitních pseudoosobností.

Pokud si to shrneme, volby nazývané demokratické:  mohou být prováděny podle krajně nedemokratických pravidel,    například není možné volit alternativně a hlasy dané    stranám které nedosáhly určité hranice propadají  strany účastnící se voleb nesplňují podmínky volitelnosti –    podmínky které musí splňovat pro připuštění k volbám  během volební kampaně se dopouštějí takových podvodů, že i    kdyby mandát k účasti ve volbách měli, tak by jim propadl  často se falšují výsledky  když pak prohrají – podle zákonů které si stanovili před    volbami pak nemají nárok ani na jedno křeslo ve vládě a    ani na jedinou funkci v parlamentu – stejně tato místa    obsadí a pokračují ve fašistické diktatuře, jako by se    nic nestalo.

A zmíněná citová  nevyzrálost žen může ovlivnit  volby až do té  míry,  že  např.  strana,  která  má  v čele homosexuála a která  by podle  mužských hlasů  (a v  případě, že by ženy byly  vyzrálé  nebo  kdyby  tato  strana  v čele homosexuála neměla, i celkově) skončila ze všech stran, které se dostaly do parlamentu, na posledním místě, paradoxně dostane celkově hlasů nejvíc. Volby, jejichž výsledek je do takové míry určen narcistickou volbou citově  nevyvinutých žen a tak  málo logickým úsudkem voličů,  bych  daleko  spíše  než  „demokratické volby“ také nazval „narcistické volby“.

Tyto  nevyzrálé  ženy  cítí  z  homosexuálů ženskou polaritu a tedy jakousi  blízkost, jakési neurčité  sympatie a přitom ne konkurenci. Proto také volí je a ne ženské kandidáty, kde konkurenci cítí.  Je potom absurdní, když  si stěžují, že je v politice málo žen. A dvojnásob absurdní, pokud tak činí za situace,  kdy je  v politice  skutečných –  heterosexuálních mužů ještě méně než žen. (I  když  v  případě  voliček  starších  ročníků  je  mluvit v termínech  polarit,  narcistické  volby  apod. asi poněkud přehnané.  Ty  mohou  takového  politika  volit  třeba jenom proto, že je pro ně „barevný panáček“.)

Velkou roli při volbách také hraje setrvačnost. Vzpomínám si na jeden  válečný dodatek ke slovníku  – soupis několika set nově    vzniklých   termínů    jako   „brigáda    nacionálně socialistické práce“  a podobně. Ani se  nedivím, že později zvítězil   režim,  který   všechny  tyto   termíny  převzal. S jedinou úpravou – vyškrtnutím slova nacionálně. Podobně by nemělo nikoho překvapit, když voliči volí stranu, která  se sice  jmenuje úplně  jinak než  ta předchozí,  ale jinak je úplně stejná.

Velmi sporné je volební právo  vězňů. Dříve měli právo volit pouze   svobodní   občané.   Nejde   ani   tak   o  snadnost zmanipulování  voleb v  prostředí věznice.  Smyslem uvěznění přece  je,  aby  odsouzený  nemohl   mít  vliv  na  dění  ve společnosti.   Pokud   mají   zločinci   možnost  rozhodovat o společnosti prostřednictvím svého  volebního práva, nevím, jestli  jde  ještě  o  demokracii,  nebo  již o krimikracii. Přinejmenším je  zde narušené pořadí hodnot  – zbavit někoho osobní svobody  je v pořádku,  na zbavení ho  práva volit by bylo pohlíženo jako na „porušení jeho práv“.

DEPRIVANTI

Nedávno  (či spíše  teď, když  jsem se  dostal až sem) vyšla „takzvaná“  kniha Vzpoura  deprivantů*. (Termín  „deprivant“ zhruba odpovídá mnou používanému termínu neentita.) A je zde konečně „natvrdo“ řečeno, že deprivanti nejsou lidé. Jsou to jedinci,  kteří lidství  nikdy nedosáhli  nebo o  ně přišli. Nejde o  nemoc, ale o zrůdnost  nebo zmrzačení. Postižení se projevuje   hlavně    v   citové   a    hodnotové   oblasti. V intelektuální  nemusí  být  patrné.  (Použijeme-li indické terminologie, postižena tedy  nemusí být nejnižší, tamasická guna, ale  právě vyšší guny  – radžasická a  sattvická.) Jde o podobný druh  postižení, jaký kdyby  se vyskytl v oblasti intelektové, označoval by se za pásmo od debility k idiocii.
Změny jsou nevratné. (Ze zmíněné nevratnosti těchto změn také vysvítá nesmyslnost představ o vězeňství jako  o „nápravném zařízení“. Představy o „převýchově“  zločinců –  o tom,  že z  neentity je  možné jejím  zavřením  vychovat  entitu,  jsou  stejně naivní jako představy, že zavřením mongoloida zvýšíme jeho IQ.)

*) František Koukolík, Jana Drtilová: Vzpoura deprivantů.   Makropulos, Praha 1996

Základními  znaky deprivantů  jsou nedostatek  sebezaměření, neschopnost tvůrčí spolupráce, ničivost a parazitismus. (Proto  v  deprivanty  řízené  společnosti  v podstatě nelze přijít  k  penězům  prací,  ale  pouze  neentitní  činností. A pokud mluvíme  o průměrném platu,  je třeba rozlišovat  na „průměrný  plat“ a  průměrný plat  nedeprivantů, který  bývá zhruba poloviční. – Dříve jsem používal termín průměrný plat nestraníků,  který  se   také  rovnal  polovině  oficiálního průměru.)

Deprivanti snadněji vytvářejí aliance, koalice a organizace, kterým jde o moc, než lidé, kteří jimi nejsou. Jejich výskyt v politice  je přímo  epidemický. Jejich  čím dál  masovější výskyt je způsoben přemnožováním.

„Ofenzívní  deprivanti“  jako  jediný  smysl  bytí prožívají a uznávají   samoúčelnou   moc.   Jediné,   čemu   věří,  je nediferencovaný  růst  čehokoli,  co  jim  moc  dává nebo ji posiluje.

(Zjednodušeně  řečeno,  jsou  korečkovými  rypadly  v lidské podobě  – pouze  podobě, lidmi  nejsou o  nic víc  než tyto stroje. Nejsou ani zvířaty. Na  rozdíl od rypadel by se však na ně  mohlo vztahovat něco jako  zákon na ochranu organické hmoty, který existuje v  některých rozvojových zemích. Podle něj může být například  pokutován někdo, který vyhodí šlupku od  banánu, místo  aby ji  zkompostoval. Porušením  takového zákona by mohlo být například pohřbení deprivanta.)

Chování   „deprivantů   ofenzívních“   autoři   přirovnávají k chování   zhoubného   nádoru,    v   chování   „deprivantů defenzívních“ zase spatřují „cestu  zpátky na placentu“. (Ve všech těchto  třech případech – u  deprivantů, u rakovinného nádoru a u embrya nacházíme společného jmenovatele. Vždy jde o organickou hmotu, ve které není přítomna individuální duše – či která není pod přímým vlivem individuální duše.)

Deprivantství  velmi  často  vzniká  poruchou  vazby k matce v raném dětství,  která mimo jiné  určuje sexuální zaměření. Proto  deprivanti nejsou  schopni zdravého  heterosexuálního vztahu.  To vysvětluje,  proč  je  tak značná  část politiků – deprivantů  –  homosexuálních.  A  navíc  lze očekávat, že deprivantství   bude  v   prominentních  rodinách   výchovně dědičné. – Jaký  může být vztah matky k  dítěti, žije-li pro peníze ve více méně formálním svazku s homosexuálem?

(Také  si  můžeme  povšimnout,  že  teroristické  skupiny si s oblibou dávají názvy jako „Homos“ a podobně.)

Pokud tedy  mluvím o buzerokracii, o  vládě homosexuálů, mám tím na mysli právě  homosexualitu tohoto typu. Tito „vládní“ homosexuálové  jsou  v  první  řadě  deprivanty, neentitami, a teprve pak homosexuály.

Nepopírám,  že existuje  i homosexualita  jiného typu,  a že mezi    homosexuály   je    mnoho   velice    inteligentních a talentovaných lidí, kteří vynikají  ve svém oboru. Ty však těžko najdeme v politice. Homosexualita  politiků  je  tedy  povětšinou  homosexualita jakožto důsledek deprivantství,  v nejlepším případě vrozená homosexualita modifikovaná deprivantstvím.

Po fyziologické stránce se deprivantství vysvětluje odlišným fungováním  mozku.  A  to   buď  vlivem  zmíněné  zrůdnosti, poškození mozkové tkáně, jiného  zapojení mozkových buněk či
odlišného chemismu mozku. Přeloženo  do  méně  materialistického  jazyka,  v důsledku těchto změn se mozek stává nepoužitelným jakožto nástroj pro individuální duši. S podobnými změnami  se setkáváme i u  řady těžkých psychóz, kdy je  také projev individuální  duše silně omezen.  (Vznik některých psychóz ostatně bývá  vysvětlován tak, že se někdo v důsledku silného utrpení vzdá své individuality.)

VTĚLOVÁNÍ INDIVIDUÁLNÍ DUŠE

Opět  si můžeme  připomenout ono  tak kontroverzní vtělování individuální duše  při narození. –  Při nitroděložním vývoji je zřejmě  chemismus mozku také ještě  příliš odlišný na to, aby mohl  sloužit jako nástroj  individuální duše. Ke  změně dochází až přechodem na atmosférické dýchání. Proto se mluví o vtělování duše  s „prvním nádechem“,  třebaže podle Edgara Cayceho*  se může  duše vtělit  také až  během následujících dvaceti čtyř hodin. Do té  doby můžeme mluvit pouze o duších „poletujících okolo“ a chystajících  se vtělit. Kontakt duší před  narozením bývá  popisován zpravidla  tak, že  zeshora, zvnějšku pozorují  svou budoucí matku.**  Dokonce ani jejich přiřazení není až tak jednoznačné, neboť dochází i ke změnám ohledně toho, která duše se vtělí do kterého těla.

*)  Edgar Cayce’s Story of Karma. Berkley Books, New York,    June  1983     Právě od Cayceho přejímám termín „entita“ a analogicky    k němu vytvářím termín „neentita“.

**) Joel L. Whitton a Joe Fisher: Život mezi životy.     Bolingenská věž, Brno 1992

Také dianetika a holotropní  dýchání nepřímo potvrzují vstup duše do těla v okamžiku  narození. Dianetika (nemám na mysli její   pozdější   zneužití    scientologickou   sektou)   se soustřeďuje  hlavně  na  prožití  doby,  kdy nebylo přítomno vědomí  –  například  při  nějakém  úrazu,  kdy  byl  člověk v bezvědomí.  Jde o  to probudit  „paměť těla“  a znovu onou událostí  projít,  tentokrát  za  plného  vědomí. Holotropní dýchání   se   snaží   podobným   způsobem   zpracovat  fáze embryonálního  vývoje a  porodu,  které  se také  otiskly do paměti těla,  a jelikož ještě  nebyla přítomna duše,  a tedy ani vědomí, nekontrolovaně působí na psychiku.

Zde  bych  chtěl  upozornit   na  další  zákonitost.  Pominu oficiální  sadomasochistické  kulty.  Pokud  však  i  nějací „guruové“,  kteří třebas  i po  dlouhá léta  prováděli různá náročná  cvičení  a  dosáhli  značných  schopností pokud jde o manipulaci  s  energiemi,  setrvávají  v  omylu  pokud jde o inkarnaci  individuální duše,  tato jejich  nevědomost jim blokuje možnost působit pozitivně  na této zemi. Každá žena, která má v této věci alespoň trochu jasno, může působit svou energií  (ať  již  řekneme  magicky  nebo  to  ponecháme bez přívlastků) lépe než oni. A  podobně každý takový muž, pokud má  možnost  sexu,  nebo  si  dokáže  opatřit  energii jiným způsobem, což je však pro muže velmi obtížné.

EKOLOGIE

Ekologie a  totalita jsou věci,  které se příliš  neslučují. Jak bylo řečeno, totality  bývají asexuální, silně potlačují heterosexualitu,   a  těžko   si  představit   zdravý  vztah k přírodě,  pokud  neexistuje  ani  zdravý  vztah mezi dvěmi pohlavími jednoho druhu. Dle  mého názoru  je  poněkud  přehnané, pokoušet  se třídit odpad ve společnosti, která nějakým způsobem omezuje přístup žen  k potratu.  V  takové  společnosti je  totiž roztříděný odpad nakonec stejně odvezen na jednu skládku. Prostě,  těžko napravovat  škody způsobené  na přírodě, když není možné napravovat škody způsobené na ženě.

Jako  perličky,  kam  až  lze  zajít,  mohu  uvést totalitou posedlé americké presidenty – Regana a Bushe. Reganova vláda nikdy  neuznala  existenci  kyselého  deště,  Bushova vláda, pokud vím, nikdy neuznala existenci ozonové díry.

To, že to s násilím u lidí došlo až tak daleko, také souvisí s přechodem na masožravost. Pokud  na masitou stravu přejdou druhy, které jsou původně býložravé a nemají tak vypěstované zábrany  proti  vzájemnému  požírání,   snadno  pak  u  nich vnitrodruhová  agresivita  stoupá  natolik,  že  dochází  ke kanibalismu. Jako příklad si můžeme uvést krysy – hlodavce. (Pokud někdo tvrdí, že  lidé jsou biologicky všežravci, mohu říct jen jedno: ano, ale jen ti, kteří pocházejí z prasete.)

A s  tímto  přechodem  na  masožravost  souvisí  i  problémy s odhazováním  odpadků.  Lidská  druhová  duše přejala spolu s masožravostí i predátorskou karmu šelem a s ní i pro šelmy typické  značkování.  Pokud  se  podíváme  na  způsob, jakým jedinci   s  oslabenou   individualitou  odpadky   odhazují, rozhodně neodpovídá způsobu, jakým to činí jejich biologičtí předci –  opice. Opičímu způsobu –  nechání odpadků tam, kde upadnou  od  ruky,  odpovídají  sídlištní  mohyly či pahrbky (např. na Nikobarech). – Tlupa lidí žijících na jednom místě házela  odpadky  pod  sebe,  až  po  mnoha generacích vznikl několik metrů vysoký pahrbek. Vláčení starých kamen necestou několik   kilometrů   do   lesa   něčemu takovému  rozhodně neodpovídá. Na lidském způsobu  odhazováním odpadků je velmi zřetelně vidět  snaha odnést odpadky  co nejdále –  na okraj svého  teritoria  a  toto  teritorium  jimi označit. Opičímu způsobu  by například  odpovídalo házet  odpadky v  autě pod sebe, nikoli vyhodit je z okénka na nejnápadnějším místě. Podobně   výmluvný  je   i  způsob,   jakým  takoví  jedinci vykonávají potřebu,  když jsou mimo  domov. Mnozí si  k tomu účelu   zásadně   vyhledávají   jeskyni,   sklep,   místnost v opuštěném  domě  apod.  –  prostě  si  značkují obyvatelné místo.

(Pokud  se podíváme  na současný  třetí svět,  vidíme v něm hlavně  dvě  snahy.  Pomocí  importování  protipotratistické ideologie  nebo  podporou  takové  již  existující ideologie a dodávek  farmaceutického průmyslu  způsobit co nejrychleji a co  největší přemnožení,  dostat země  na pokraj válečného konfliktu  –   připravit  půdu  –  a   pak  dodávat  zbraně. (Protipotratistické  ideologie  jsou  samy  o  sobě  natolik násilné, že  ani nikam jinam  než k válce  vést nemohou. Bez pomoci  farmacie to  však může  trvat delší  dobu.) Z tohoto hlediska  to  často  vypadá  jako  hra pouze farmaceutických a zbrojních koncernů. Ne  nadarmo  se  však  v  souvislosti s protipotratistickými ideologiemi mluví o ekocidě. Tato ekocida však není vedlejší produkt   přemnožování.  Naopak   je  cílem.   Podobně  jako vyhlazování  miliónů  lidí   v  nacistických  koncentračních táborech   nebylo   pouze   projevem   rasismu,  ale  hlavně černomagickou obětí, kterou si chtěli nacisté zajistit vládu nad světem,  současná ekocida není ničím  jiným než podobnou černomagickou  obětí  veškerého  života  na  Zemi, kterým si někteří fanatici chtějí zajistit „život věčný na nebesích“. Nejde však jenom o ekocidu.  Zmínění fanatici, kteří mají na svědomí současné  přemnožení, totiž vycházejí, i  když se na to  netváří, z  nauky o  reinkarnaci –  podle které je každá smrt  na tomto  světě  zrozením  v bardu  (posmrtném světě), a podobně každé narození na tomto světě smrtí v bardu. Po  neúspěších nacistů  s miliónovými  černomagickými oběťmi v koncentračních táborech tito fanatici přešli k miliardovým obětím  bardických  duší.  A  tak  provádějí  v  první  řadě bardicidu   –   kterou   samozřejmě   kombinují  s ekocidou a s válečným zabíjením.)

NEBEZPEČÍ GENERALIZACE

Co  je  samozřejmě  třeba,  je  vyhnout  se zevšeobecňování. Nemůžeme   například   mluvit   o   populacích   neentit  či deprivantů, ale pouze o populacích s větším výskytem neentit či  deprivantů. Při  jednání s  neznámými příslušníky takové populace   však  musíme   samozřejmě  počítat   se  zvýšenou pravděpodobností,  že  narazíme  na  neentity či deprivanty, a tedy jednat se zvýšenou opatrností. Také  to, že  někdo  jedná  za nějakých  obzvlášť kritických okolností –  například v ohrožení  života jinak podle  všech pravidel neentitně, také ještě  neznamená, že je to neentita či  deprivant. To  se běžně  stává, a  takový člověk může za příznivějších okolností vystupovat zcela entitně. Pokud není možné takového jedince pacifikovat, je možné – a někdy nutné – s  ním  za  takovéto   kritické  situace,  např.  v rámci sebeobrany  jako s  neentitou jednat.  Na rozdíl  od neentit však  nikoli po  jejím odeznění,  kdy je  již opět  entitou, a navíc    není   nebezpečný.    (U   neentit    neentitnost i nebezpečnost přetrvávají, a tak je jejich vyřazení z oběhu často na místě i v době, kdy již útok netrvá.)

…Pokud  je  však  žena,  která  v  laktační psychóze – při přechodné  změně chemismu  mozku zabije  své dítě, odsouzena v vyššímu trestu  než nájemní vrazi,  zdá se to  nasvědčovat tomu, že  společnosti vládnou skuteční  deprivanti a ne  ti, jejichž  neentitní   chování  by  bylo   způsobeno  nějakými přechodnými vlivy.

NÁSILÍ V TELEVIZI

Hodně  pozornosti bylo  věnováno tématu  násilí v  televizi. Naneštěstí, celá ta kampaň začala z úplně nesprávného konce. Údajně  na  protest  proti  jakémusi  filmu,  ve kterém byli nelidsky likvidováni zombiové –  oživené mrtvoly. Nešlo tedy o násilí vůči lidem či entitám, ale o likvidaci bytostí lidi připomínající,  neentity.  Film  jsem  neviděl  a tak nemohu posoudit nakolik šlo o  zbytečné násilí či nikoli. Paradoxně by  však  bylo  po  psychologické  stránce nejlepší prevencí proti násilí právě časté promítání filmů, kde jsou zločinci, vrazi,  neentity  tvrdě  a  důsledně likvidovány jakýmikoliv nezbytnými  prostředky. Pokud  není k  dispozici jiný vhodný nástroj, nelze nic namítat ani  proti motorové pile. Film by samozřejmě neměl obsahovat známky  sadismu. Likvidace, ať je seberazantnější, má být pouze  účinná a nemá obsahovat žádné nadbytečné  prvky.  A  hlavně  je  třeba  se  vyhnout příliš sugestivnímu  zobrazování  násilí  páchaného  neentitami  na entitách.  –  Takže  vysílání  poprav  masových  vrahů  typu Čaušestka,  Vojty  Katyly  či  Valacha  Lency  je  možno jen doporučovat.

Dále  je  velkým  omylem  domnívat  se,  že filmy obsahující zbytečné násilí vychovávají v  první řadě násilníky. Naopak, v první   řadě   vychovávají    oběti.   Příliš   sugestivní zobrazování násilí páchaného neentitami na entitách v lidech vytváří  a  utvrzuje  představu,  že  i  jim  se  může  něco podobného stát a tím takovou  možnost přitahují a stávají se náchylnými stát  se obětí. Jinými  slovy, televize vychovává neurotiky.

Chybou  celé  kampaně  proti  násilí  v  televizi  je, že se soustředila   právě   na   předpoklad,   že   „násilí  plodí násilníky“, a zcela opominula  oběti. Jako protiargumentu se jí  dostává, že  nelze statisticky  dokázat, že  by s počtem shlédnutých vražd rostla pravděpodobnost, že se divák vraždy sám   dopustí,   že   dokázat   lze   pouze   to,  že  roste pravděpodobnost,  že  pokud  se  vraždy  dopustí, provede ji podle shlédnutého vzoru. Násilníci jsou vychovávání ani ne tak násilím samotným, jako neustále   se  omílajícím   vzorcem  „nekonečného  příběhu“, utvrzujícím  v  lidech  představu,  že  jakákoliv  obrana je nečestná,  zbytečná,  že  každý  zločinec  musí  být  stejně puštěn, a pokud nakonec přece jen skončí špatně, je tomu tak omylem,   nešťastnou  náhodou   nebo  na   základě  nějakého moralistního vrtochu autora či  režie, který není třeba brátvážně. Prostě,  že za „normálních“ okolností  by se zločinci nemohlo  nic stát.  Růstu počtu  obětí pak  napomáhá tím, že jsou  lidé utvrzováni  v tom,  že se  nemají bránit, a pokud ano, tak jenom formálně.

Šíření  násilí  pak  napomáhá  i  to,  že  když  si  pustíme televizi, hned  se na nás vyvalí  vzory chování neentit jako vzory chování  hrdinů, „osobností“, a nabádají  nás k jejich nápodobě. Takové vzory ani nemusí být násilné. Stačí že jsou neentitní.

Připomeňme  si  ještě  další  pohled  na „nekonečný příběh“. – Padouchovy  zločiny  jsou  z  jistého  úhlu  považovány za správné, protože  jinak by film  či jinak zpracovaný  příběh nemohl pokračovat  a hrdina by  se nemohl ukázat  jako ještě větší hrdina.  Padouch je více méně  obětí, musí padoušit na nátlak hrdiny. Jeho zločiny už ani nejsou jeho vlastní, jsou to   důsledky   (inkarnace)   hrdinova   opomenutí  padoucha potrestat. A hlavně – všechno je to považované za správné.

Slyšel  jsem poukazovat  na  to,  že ve  filmech přístupných dětem  je zakazován  sex –  ačkoli sex  je součástí  běžného života (no, jak kdy a jak u  koho), zato se tam v hojné míře vyskytují  vraždy,  které  až  tak  součástí  běžného života nejsou.

Na to mohu říct jen jedno: sexem se hůř straší. (Také je  třeba připomenout, že  cílem neentit je vytvoření společnosti,  kde  žádný  heterosexuální  sex neexistuje, ve které  se i  rozmnožování provádí  nepohlavně, zato  všichni nepohodlní jedinci jsou vyvražďováni.)

PROTOKOLY SIONSKÝCH MUDRCŮ

Je mi jasné,  že tato moje kniha bude  nenáviděna, a bude jí spíláno do fašismu, rasismu a podobně, jako např. Protokolům sionských mudrců. Navíc přesně  podle plánu, který Protokoly obsahují: radí  nazývat knihy pod  třicet stránek opovržlivě brožurami.  –  Třebaže  jsem  tento  plánovaný rozsah trochu překročil.

Protokoly sionských  mudrců je některými  totalitními režimy velmi  nenáviděná  kniha,  označovaná   za  podvrh  s mnoha přívlastky. Vůbec však  nejde o to, jestli  je fašistická, antisemitská, carskoochrankovská  nebo jaká  jiná.  Ba  dokonce ani  o to, jestli jde o podvrh. Jde  o  to,  že  tato  kniha  je velmi průkazným materiálem. Obsahuje totiž  podrobný plán, jak  postupovat k totalitnímu ovládnutí  světa –  a tento  plán je  krok za  krokem plněn! Považovat  předpověď na  sto  let  dopředu, která  se přesně naplňuje, za pouhý podvrh, mi připadá poněkud absurdní. Dobře,  jde tedy  o podvrh,  a žádná  skupina tímto způsobem svět   ovládnout   neusiluje.   Dokonce   nemusí   jít   ani o proroctví, třebas přejaté a pokroucené. To ale pořád ještě nemění  nic  na  skutečnosti,  že  totalitní vlády Protokoly dosud používají  jako učebnicový návod,  jak vládnout. A  to buď z toho  důvodu že tento návod natolik  předběhl dobu, že dosud lepší  nemají, anebo z  toho důvodu, aby  způsob jakým vládnou  mohli právě  na tajemné  sionské mudrce,  o kterých navenek tolik  tvrdí že neexistují, svádět,  aby mohli právě jim své činy podvrhnout.

Jinak   považuji   název   knihy   za   zcela   irelevantní. I v  případě, že  existuje  nějaká  skupina, která  se snažíovládnout  svět pomocí  tohoto plánu  nebo podvrhu,  dokonce i kdyby si říkala „sionští  mudrci“, není vůbec ještě jisté, že má s Židy víc společného, než řada „demokratických“ stran s demokracií. Co to může být za skupinu není jasné, a tak si tam lze  dosadit kohokoliv. Výpovědní  hodnota knihy se  tím nezmění.

Je   zajímavé,   že   se   tolik   hovoří   o  antisemitismu v souvislosti   s   Protokoly   sionských   mudrců,  kde  je souvislost  názvu s  obsahem velmi  nejistá, a  ne třeba  se zavedením  sionských  jednotek.   Zavedení  těchto  jednotek – fyzikálních  jednotek  SI  je  totiž  zcela  v duchu plánu popsaného v oné knize. (Jde o  to, aby si lidé už nedokázali fyzikální děje představit, aby jen mechanicky počítali s nic neříkajícími  čísly.)  Název  SI  je  navíc  klade  do jasné souvislosti s názvem knihy. –  Zde máme kontinuitu jak co do obsahu, tak  do názvu. Pokud  byl název knihy  podvržen, zde byl  tentýž  podvrh  zopakován  podruhé  –  a to v relativně nedávné době!

(Jednotky  sionských  mudrců  upřímně  nenávidím, protože na rozdíl od soustav  jednotek mks či fps, ve  kterých je možné provádět  řadu  fyzikálních  výpočtů  zpaměti,  u  sionských jednotek je to podstatně obtížnější. Myslím, že  nejen pro mne  je snadnější spočítat  kolik kusů
ovoce  jsou tři  hrušky a   dvě jabka,  než kolik  je 3.10^-9 gigaburbanků a 2.10¹² pikomičurinů.)

…Takže  tato  má  kniha   bude  možná  nazvána  protokolem asionského mudrce – už proto, že se najdou lidé, kteří budou říkat: to napsal „asi on“.

ZÁVĚR

Z toho, co  bylo řečeno, vyplývá, že  totalitní režimy budou vždy násilné, asexuální a nebudou člověku poskytovat prostor k jeho vlastnímu rozhodnutí.

Totalitní  systémy zásadně  nerespektují dvě  nejzákladnější lidská  práva,  ze  kterých   jsou  všechna  ostatní  teprve odvozena, a to právo ženy  nerodit a právo muže nezabíjet na rozkaz. K tomu jim slouží zakazování potratů i preventivních druhů antikoncepce a „všeobecná  branná povinnost“, ze které bývá těžké se vyvléci.

Jako jedinou alternativu k  rození často nabízejí sexualitu či  spíše  homosexualitu,  případně  ještě  tak  anální sex, a z mužů, kteří nechtějí jít na vojnu, třeba dělají blbečky, kteří „nevezmou zbraň do ruky“.

Pokud jde o právo na sex, právo vyvíjet se, právo na obranu, právo na osobní integritu, o tom už nechtějí vůbec slyšet. Pojmy obrana  a útok bývají  zaměněny, takže obraně  se vždy říká útok,  nebo neexistuje právní  pojem obrana, ale  pouze „nepřiměřená  obrana“,  nebo  bývá  i  útěk  před  útočníkem považován za „maření výkonu teroru“. Jakýkoli sex spojený s láskou či něžný sex bývá prohlášen za zvrhlost,  úchylnost a  tak podobně,  a pokud  je nějaký sex kromě homosexuálního ještě tolerován, tak pouze sado-maso.

Jak proti totalitě bojovat? Totalitní režimy  jsou tu nejspíš  proto, aby lidé  poznali, jaké  to je  mít strach  o svou  existenci. Pokud lidé tento strach prožijí, vnitřně zpracují, pak už tu nemá totalita co pohledávat. Tento  strach na něco  upozorňuje. Toto něco  je třeba pochopit a zvládnout beze strachu.

Dnes je  velkým problémem, že realita  je natolik hrozná, že většina lidí  pravdu o ní  neunese. Žijí pak  ve svém snovém světě  či ve  svých projekcích,  a vyklidí  pole těm,  kteří chtějí vládnout. Totalitní  režimy samozřejmě tohoto volného prostoru využívají.  Ihned jej obsadí,  a snaží se  pak lidi směrovat tam kam je chtějí mít – do otroctví a do fanatismu, aby tváří vstříc smrti  vzdávali hold fýrerovi nebo chcípaje na chodníku opěvovali tržní ekonomiku.

Nejhorší právě  je věci si nepřipouštět,  když člověk strach ani  necítí,  potlačí  ho.  Proto  jsou  lidé,  kteří nejsou schopni  si uvědomit  nebo si  nechtějí připustit  o co jde, živnou půdou  pro totalitu. Pro  takové lidi je  třeba stále většího  a většího  tlaku, aby  konečně začali  něco vnímat. A tak k tomuto tlaku také dochází. …Jedny  dožene   ke  zločinu  –   ke  vzdání  se   vlastní individuality, jiní tímto zločinem  trpí (či tento zločin ze strachu trpí).

Také si můžeme  všimnout, že totality se střídají  – když se lidé  naučí  v  jedné  „chodit“  takže  u nich už nevzbuzuje strach o existenci, přijde jiná, zpravidla méně čitelná. I když se kupodivu často liší jenom předložkami. Je zajímavé sledovat, jak podobné struktury, které o sobě dříve tvrdily, že jsou S A a S S, o sobě po nějaké době prohlašují, že jsou OD A a OD S. Pokud jde o nejznámější  názvy totalitních ideologií, můžeme si uvést nacismus, odsismus, komunismus a odkohonismus.

Tím však nechci říct, že proti totalitě vystačíme s pasívním odporem. Proti zlu je třeba se postavit včas a rezolutně jej odmítnout. Vůči zlu nesmí  být člověk shovívavý. Velkorysost je   něco,  co   vysoce  přesahuje   schopnosti  okleštěného deficitního  cítění  deprivantů.  Neentity  –  deprivanti si proto každou  velkorysost vykládají jako slabost  a ihned ji využívají jako příležitosti k útoku. Hlavně  je třeba  se zbavit  vžitých představ,  že bránit se proti zlu, nebo na to i jenom pomyslet, je také zlo. Není pravda, že  když se budeme zlu bránit,  že budeme „jako oni“. Je pravda, že když  se neentity snaží chovat tak, jako kdyby měly duši,  není to nic pěkného. Je  však smutné, když se tím  entity nechají tak  zhnusit, že se  pak chovají jako bezduché. Tím, že se postavíme zlu, nemůžeme nikdy být „jako oni“, stejně  tak, jako neentity  tím, že budou  zlo páchat, nemohou být „jako my“.

Je třeba  už konečně odvrhnou celou  tu „kulturu“, založenou na nesmyslné  představě, že pokud  budu někoho v  konání zla podporovat, vykoná ho méně  než kdybych ho nepodporoval nebo
mu v  tom bránil. Něco  takového snad může  někdy platit při výchově  zlobivých dětí.  Ale ne  v případě nevychovatelných neentit  –  deprivantů.  Nevychovatelných  proto,  že u nich nebylo   výchovně  zvládnuto   období  „provokování  mláďat“ – z tohoto nezvládnutí odvozuji původ neentitního násilí pro násilí, nebo proto,  že u nich v raném  dětství chyběl řádný kontakt  s matkou  – v  čemž je  zase spatřován hlavní původ deprivantství.  (Tyto  důvody   však  budou  ve  skutečnosti pravděpodobně totožné.) …Neentity  –  deprivanti  za  každých  okolností napáchají právě  tolik  zla,  kolik  jen  stačí.  –  S  naší  podporou samozřejmě víc.

Jako  vždy po  mě budou  lidé chtít  nějaký konkrétní návod, jaké kroky mají podniknout. Poradit jim mohu asi jen toto: Je  třeba, aby  se co  nejvíc lidí  naučilo rozlišovat  mezi entitami  a  neentitami,  aby   se  naučili  co  nejrychleji rozpoznat deprivanta a také s ním jako s deprivantem jednali – nedali  mu  šanci.  A  aby  se  naučili  rozlišovat, co je archetypální  cítění  spravedlnosti,  a  co  přijatý balast. A pokud budou  mít nějaký sebenepatrnější  vliv na politiku, aby se pokusili  postupně zavést právo na obranu  a právo na likvidaci nebezpečných  neentit. A to  dříve, než budou  mít deprivanti  v celé  společnosti početní  převahu. Pak  už je „demokraticky“ nepřehlasují.

Samozřejmě, že neentity hned vystartují s tím, že považování neentit za neentity a  deprivantů za deprivanty je rasismem. Není  mi však  dost dobře  jasné, jak  by mohli být neentity a deprivanti považováni za lidskou rasu, když nejsou lidmi.

Na konci  se musím zmínit, že  všechny neentity, ať neentity jednající z  blbosti, tak všechny  zdánlivé entity jednající médijně, jsou  nepochybně něčím –  čímsi daleko tajemnějším, než  jsou  zmínění  „sionští  mudrci“  řízeny.  Ale  ani  to neznamená, že se jich musíme nezbytně bát…

* * *

P.S.
Během psaní této  knihy jsem měl také co  do činění s jedním vrahem.  Šlo o  infantilního jedince  s nízkou  společenskou přizpůsobivostí. Považoval mne za  svou maminku, která mu má platit  jeho nesmyslné  hraní  si  na podnikatele,  což také odpovídá vzniku  deprivantů poruchou vazby  k matce v raném dětství. Okradl  mě o více než  180 000 Kč. Jelikož  jsem hopro  nepřílišnou touhu  stát se  politickým vězněm nevyřadil z oběhu,  toto nepotrestání  se během  několika málo  měsíců inkarnovalo,   a  má   přítelkyně  byla   okradena  jakýmisi ukrajinskými deprivanty  o více než  200 000 Kč.  Jelikož to opět proběhlo bez jejich  likvidace, je třeba očekávat další útok…

SLOVNÍČEK

agrese – v totalitní mluvě znamená obranu bartolomějská noc – počátek odsismu. Noc, během které  násilím obsadili všechny kanceláře a zablokovali všechna konta organizace, do které infiltrovali a ozbrojeným pučem  tak vytvořili novou stranu.

bílá magie – čarování proti neentitě

bolševici – ti kdo demagogicky využívají terminologické  převahy, tj. dnešní pravice

černá magie – čarování proti entitě

deprivant – bytost podobná člověku, ale zbavená lidství. Od latinského deprivare – zbaviti, nikoli od deprivace.

destabilizace – v totalitní mluvě zpomalení rozpadu

destruktivní – v novořeči konstruktivní

extrémistické strany – v novořeči umírněná opozice

fašismus – režim, který natolik potlačuje individualitu, že přikračuje i k zakazování heterosexuálního styku. Výraz pochází z maďarsko-latinského „faszcize“ – uřezávání mužských údů. Katoličtí kněží však vymohli, aby se od této  původní metody upustilo a heterosexuálním stykům zabránilo tím, že se ženám zabrání v přístupu k potratům.  V novořeči ovšem tento výraz znamená antifašismus.

heretik – ten, kdo by chtěl do náboženství vnášet etiku. Výraz používaný od doby, kdy na kostnickém koncilu němečtí biskupové na mistra Jana Husa posměšně pokřikovali  „Herr Ethik“. (Na kostnický koncil byl předvolán, protože kritizoval tehdejší odpustkovou privatizační metodu.)

holy shit – svatá stolice

katolíci – všežravci (z angl. catholic – všežravec). Část katolíků se také nazývá „chrochtati“, podle
nejznámějších všežravců.

kyretáž – likvidace jakékoliv neentity, ať narozené nebo nenarozené. Od slova kyreta odvozeno i kúra – léčení.

liberální – v novořeči fašistický

liberalizace – v novořeči fašizace maření výkonu teroru – obrana mírová mise – v novořeči vyhlazovací válka

národ – v totalitní mluvě může znamenat politickou stranu

nepřiměřená obrana – každá účinná obrana = maření výkonu teroru

nestabilita – v novořeči většinou zpomalený rozpad

odkohonismus – od ODKOHONI, politické strany 21. století. Celý název strany je Občanský demokratický klub obnovující humánní obecenství nových individualit, její příznivci, odkohonisté budou pejorativně nazýváni „vodkohonisty, vodkoholiky“ apod., což je však již předem trestné. Ve znaku budou mít škrkavku.

patová situace – v novořeči situace, kdy někdo dětinsky trucuje a vykřikuje „já nehraju“, místo aby táhnul

poplašná zpráva – v novořeči pravda

právo útočníka – útočnická imunita

proliferace – činnost amerických fašistických protipotratistických skupin nazývajících se „prolife“, spočívající převážně v teroristických útocích proti entitám.

propagace fašismu – v novořeči jakýkoliv projev antifašismu, jakákoli kritika fašismu
přiměřená obrana – uposlechnutí útočníka

rasa – dnes pojem velmi vágní. Může znamenat jakoukoliv skupinu, např. politickou, zločineckou. Můžeme klidně mluvit o rase StB, rase těhotných apod.

rasismus – většinou je míněn odpor diskriminované většiny proti jí terorizujícím skupinám, často je to právě odpor proti rasismu

skatolická církev – zkratka ze svatá katolická

takzvaný – totalitě nepohodlný

thatcherismus – starší název pro nemoc šílených krav, virové onemocnění mozku

stabilita – v novořeči rozpad

útočnická imunita – imunita útočníka vyplývající z automa tického prohlášení všech útočníků za veřejné činiteleútok – v totalitní mluvě znamená obranu útok na veřejného činitele – obrana před zločincem

veřejná doprava – v novořeči zkratka z „doprava s tarify veřejného domu“

veřejný – v novořeči „sloužící komukoliv, kdo zaplatí“

veřejný činitel – úplatná osoba, zločinec, vrah, neentita

vip – gramaticky nesprávně, zkratka z vypatlanec – příslušník vládnoucí třídy, neentitní pseudoosobnost. Jiný výklad je zkratka z „vůl, idiot a parchant“.

vrah – etymologicky znamená jakéhokoli zločince. Původně souvisí se slovem vlk, znamená jedince, se kterým má každý  právo jednat tak jako s vlkem, který vstoupil na posvátné místo. U Slovanů znamenal vrah „veřejný úhlavní nepřítel“. (Tomu, kdo někoho zabil, se říkalo „ubijce“.) – Václav Machek: Etymologický slovník jazyka českého. (Také nutno upozornit, že dříve se s vlkem, který vstoupil
na posvátné místo nakládalo podstatně jinak než dnes se zločinci.)

vražda – jakýkoliv těžký zločin

HLAVNÍ PARAGRAFY POLITICKÉHO ZÁKONÍKU

(abecedně)

Ekologické smýšlení.

Maření výkonu teroru.

Nedovolená likvidace biologického odpadu.

Nedovolená manipulace s biologickým odpadem.

Nedovolený potrat (Zahrnuje i likvidaci narozených neentit.)

Nesplnění přání útočníka

Odpor k vojenské službě.

Ohrožování biologického odpadu

Poskytnutí pomoci heterosexuální osobě.

Protifašistické smýšlení.

Protistátní sex.

Prozrazení jakékoliv, byť všeobecně známé pravdy.

Vegetariánství.