Stíny Bushova rodinného klanu

15.02.07 Tereza Spencerová

Rodina Bushů se na americké politické scéně dá srovnávat snad jen s klanem Kennedyů. Může se chlubit dvěma prezidenty a několika guvernéry. Za jejich leskem se přitom skrývá nečekaně temná historie. Bývalý prezident USA George Bush se rád oháněl rodinnými hodnotami. „Média by se měla stydět, za to co provádějí,“ prohlásil kupříkladu v roce 1991, kdy se některé americké deníky začaly zajímat o pochybné podnikání jeho synů – tedy nynějšího prezidenta George W. a nynějšího guvernéra Floridy Johna „Jeba“. „Ti hoši mají právo vydělávat si na živobytí a chovají se v mezích slušnosti.“ Ti hoši šli tehdy z jednoho bankrotu do druhého, hrozily jim soudy za vytunelované banky, udržovali pochybné kontakty s podvodníky a nechali se najímat od organizovaného zločinu, ale otec je z toho vždy vysekal. Nejen proto, že si to jako prezident mohl dovolit, ale možná i proto, že ono citované „právo vydělávat si na živobytí“ má v Bushově rodovém klanu už delší dobu velmi podivnou příchuť.

Nacistická spojka

Podivnou historii Bushovic rodinného klanu lze začít rozmotávat třeba datem 20. října 1942. Toho dne Leo T. Crowley, vládou ustanovený správce nepřátelského majetku, zabavil na základě zákona o obchodování s nepřítelem veškerý majetek newyorské banky UBC. Mezi jejími podílníky a lidmi, kteří zasedali také v její správní radě, byli mimo jiné i Prescott S. Bush, děd nynějšího prezidenta z otcovy strany, a jeho děd ze strany matčiny George Herbert Walker. Vládní vyšetřovací zpráva tehdy konstatovala, že „značná část majetku Prescotta Bushe byla řízena prostřednictvím nacistického Německa a významným způsobem napomáhala německému válečnému úsilí.“

Vyšetřování totiž zjistilo, že banka UBC sloužila jako zástěrka pro praní peněz německého průmyslníka Fritze Thyssena. Jeho impérium bylo založeno na těžbě uhlí a výrobě oceli a Thyssen část zisků už od dvacátých let minulého století používal k financování nástupu Adolfa Hitlera k moci. Stejně jako dnes i v tehdejších dobách platilo, že podrývání demokracie nebo dodávky zbraní se nejlépe provádějí v utajení. Thyssen proto kvůli znepřehlednění svých transakcí směřujících k Hitlerovi vytvořil síť společností a bank v Německu, Nizozemsku a v USA, jejich prostřednictvím pak peníze německým nacistům poukazoval. Už v roce 1932 tímto způsobem podporoval nejen provoz nacistické strany, ale i vznik a výcvik jednotek SA a rodících se černokošiláčů z SS.

V New Yorku se Thyssenovou základnou stala banka Union Bank Corp of New York. Bush, Walker a jejich společníci jejím prostřednictvím vlastnili některé německé výrobní podniky, a jak nedávno poznamenala polská edice týdeníku Newsweek, de facto přitom tyli z otrocké práce vězňů v koncentračních táborech. Navíc ale provedli nejméně tucet finančních a obchodních operací, mezi nimiž byly například i dodávky vojenského materiálu německé armádě pro její dobývání Evropy.

Sám Prescott Bush podle odtajněných vládních dokumentů v roce 1937 zprostředkoval dodávky kvalitního druhu paliva, které zvýšilo efektivitu letadel německé luftwaffe. Celkový rozsah aktivit UBC byl opravdu nečekaný a musel zásadním způsobem ulehčit Hitlerovi likvidaci Evropy. Jak totiž vyplynulo ze slyšení amerického Kongresu v červenci 1945, jen společnost Vereinigte Stahlwerke, která v rámci složitého systému vlastnických vztahů také spadala pod americkou UBC, se podílela 50,8 procenty na veškeré nacistické produkci surového železa, 45,5 procenty trubek a potrubí, 41,4 procenty plechů, 35 procenty výbušnin a 22,1 procenty ostnatého drátu.

Přátelství trvá

Zásahem Lea Crowleyho v roce 1942, osm měsíců po japonském útoku na Pearl Harbour, přišel Prescott Bush kvůli spolupráci s nepřítelem o 1,5 milionu dolarů, což je v dnešním přepočtu něco přes deset milionů, ale své kontakty s Thyssenem nepřerušil. Hned po válce mu pomohl převést jeho majetek do Panamy, Argentiny a Brazílie, tedy do hlavních destinací, kam mířili prchající nacisté z Evropy. S nástupem studené války a se vznikem železné opony se ale nahlížení na spolupracovníky nacistů v Americe změnilo, a tak byly zabavené peníze Prescottu Bushovi v roce 1951 opět vráceny. Zatímco Thyssen téhož roku v Argentině zemřel, Prescott nově nabytých špinavých peněz využil k úspěšné kandidatuře do Senátu za stát Connecticut, přičemž ještě svého syna George, pozdějšího prezidenta, stihl upíchnout do lukrativního ropného byznysu. Temnou minulost Prescottovi nikdo nevyčítal. Proč taky, vždyť s nacisty obchodovaly a na válce výborně vydělávaly také giganty typu průmyslového koncernu General Motors, petrolejářské firmy Standard Oil nebo banky Chase Bank.

Zvolením do Senátu se Prescott Bush zařadil také mezi nejvýznamnější politiky Republikánské strany. Ta se v oněch dobách v rámci svého boje proti světovému komunismu stala platformou, která pomáhala dostávat do Spojených států nejen jednotlivé nacistické válečné zločince, ale celé jejich skupiny a organizace. Jak konstatoval investigativní novinář Christopher Simpson ve své knize Blowback, jejich „dovoz“ měl v USA napomoci vzniku krajně pravicového myšlenkového proudu. Mnozí nacisté získali významné posty v „národnostních organizacích“ Republikánské strany a na výplatních listinách CIA byli převážně kvůli svým „propagandistickým schopnostem a umění vést psychologickou válku.“ Trnem v oku se proto republikánům stal prezident Jimmy Carter, který vytvořil Úřad zvláštního vyšetřování, jehož úkolem bylo pátrat po nacistických válečných zločincích v USA. Poté, co se úřadu podařilo pár takových ze země vypovědět, ostře na něj zaútočil významný republikánský politik Pat Buchanan.

Navzdory snaze úřadu se ale mnozí lidé s temnou minulostí pevně se usadili nejen v Americe jako takové, ale i v řadách republikánů. Výsledkem pak byl podivný seznam, který v listopadu 1988, krátce před prezidentskými volbami, v nichž zvítězil Prescottův syn George, otiskl židovský týdeník Washington Jewish Week. Konstatoval kupříkladu, že poradcem republikánského kongresmana Paula Weyricha je jistý Laszlo Pazstor, příslušník maďarských Šípových křížů, které se podílely na vyhlazování maďarských Židů. Týdeník se pozastavoval i nad tím, že v Bushově prezidentské kampani pracuje v rámci „etnických volebních skupin“ hned několik nacistů a antisemitů, mezi nimi třeba Radi Slavoff, šéf volebního týmu „Bulhaři pro Bushe“ a někdejší příslušník bulharské nacistické organizace, rumunský nacista a šéf „Rumunů pro Bushe“ Florian Galdau, který sloužil u SS, Nicholas Nazarenko, běloruský důstojník zbraní SS, nebo třeba Bohdan Fedorak, šéf „Ukrajinců pro Bushe“ a velitel protižidovských pogromů na Ukrajině.

Jistě, Bushovi fandové mohou namítnout, že sám kandidát na prezidenta nemusel vědět, kdo všechno se mezi tisíci zaměstnanci jeho volební kampaně pohybuje, a může mít i pravdu. Nicméně, fakt, že sám George Bush senior v letech 1976 až 1977 stihl šéfovat CIA a pak i samotné národní radě Republikánské strany, díky čemuž musel mít přehled o tom, co se ve společnosti kolem něj odehrává a kdo tahá za nitky, tuto námitku vcelku diskvalifikuje.

Hurá k bin Ládinům

To už se ale začali na scéně prosazovat i Georgeovi synové George junior, John zvaný Jeb a Neil. Životní běh nejstaršího, George W., s příznačnou ironií shrnul Michael Moore ve svém dnes už kultovním dokumentu Fahrenheit 9/11. Někdy v době, kdy byl jeho otec šéfem CIA, rozjel v Texasu svůj první podnik – ropnou společnost Arbusto, které se úspěšně dařilo vrtat do země samé suché díry. „Odkud na to bral George W. Bush peníze? Investoval do něj finanční poradce rodiny bin Ládinů v Texasu a jeho dávný přítel James Bart,“ konstatoval na základě oficiálních dokumentů Moore. „Bush přivedl Arbusto ke krachu, stejně jako každou jinou společnost, ve které se kdy angažoval.“ Nakonec ale jednu z jeho společností, Spektrum 7, koupila firma Harken Energy, která byla financována ze saúdských petrodolarů, a Bush dostal křeslo v její správní radě. „Otázka zněla, proč by měli Saúdové, kteří vlastní většinu ropy světa, investovat do malé podivné firmičky na druhém konci světa? Protože ta firmička měla jednu velkou přednost: v její správní radě seděl George W. Bush, syn prezidenta USA,“ podotýká dokument. „Být synem prezidenta má své výhody,“ přiznává George W. Bush v dokumentárním filmu. Zvlášť když ho vyšetřuje Komise pro cenné papíry – v roce 1990 totiž prodal akcie Harken Energy za 848 tisíc dolarů a dva měsíce nato firma oznámila ztrátu 23 milionů dolarů.

Zneužil interní informace, ale vyšel z toho bez trestu. Po krachu Harken Energy dostal nové místo, a to ve společnosti vlastněné skupinou Carlyle, nadnárodním spletencem, který investuje do telekomunikací, zdravotnictví nebo zbrojního průmyslu. Kruh se tak uzavřel – pro Carlyle, kterou financovali mimo jiné i bin Ládinové, totiž už pracoval i Bush senior. Po 11. září 2001 Spojené státy zvýšily investice do zbrojařského průmyslu a bin Ládinové – spolu s Bushovými – z toho měli zisk. Carlyle, respektive její zbrojní divize United Defense, byla jedenáctým největším dodavatelem americké armády a vyrábí mimo jiné obrněné transportéry Bradley. Válka v Iráku, kterou George W. Bush zahájil v roce 2003, její profit jen navýšila. „Vědět, že se rodina Bushů stýkala s bin Ládinovými, zatímco Usáma bin Ládin byl hledaným teroristou dávno před 11. zářím, je velmi znepokojivé,“ konstatuje dokumentární film.

Svobodu pro teroristy

Pozadu na podivné cestě ke štěstí nezůstal ani Georgův mladší bratr Jeb. Nepřátelil se ani se starými nacisty, ani s rodinou bin Ládinových, svou pozici opřel o kubánský exil ve floridském Miami. V roce 1984 se coby regionální šéf Republikánské strany spojil s Camilem Padredou, bývalým důstojníkem tajné služby kubánského diktátora Batisty, který byl podezřelý z defraudace půl milionu dolarů. Jeb zapojil své páky a obvinění bylo zrušeno, nicméně o pár let později se ukázalo, že zpronevěřená částka ze stavebního projektu dosahovala řádu milionů.

Nato vstoupil do služeb prominentního kubánského exulanta Miguela Recareye, který šéfoval síti lékařských klinik IMC. Bush pro něj měl výměnou za mzdu ve výši 75 tisíc dolarů ročně najít nové pozemky pro jeho firmu.

Žádné sice nehledal, místo toho za Kubánce úspěšně lobboval u svého otce a prezidenta Reagana. „Chtěl jsem být velmi bohatý,“ podotkl bezelstně v rozhovoru pro Miami News, když se zjistilo, že Recarey si ze své firmy „půjčil“ miliony dolarů, narychlo opustil území Spojených států a dodnes je na útěku. Miamská média tehdy citovala státního návladního, který vyšetřoval Jebův podíl na zmíněných zpronevěrách. Došel k závěru, že Jeb je buď prohnaný podvodník, nebo naprostý hlupák. Nakonec se přiklonil k tomu druhému. Namísto podnikání se proto Jeb vrhl na politiku a stal se guvernérem Floridy. Pomohly mu k tomu hlasy vlivného kubánského exilu, který nikdy nezapomněl, jak moc mu Jeb pomohl. Dokázal u svého otce a později i bratra dosáhnout propuštění několika kubánských emigrantů, kteří si v USA odpykávali tresty za terorismus.

Nejkontroverznější postavou mezi nimi byl bezpochyby Orlando Bosch, který se podle dokumentů ministerstva spravedlnosti USA podílel na více než 30 teroristických akcích, počínaje ostřelováním polské lodi směřující na Kubu až po útok na kubánský civilní letoun, v jehož troskách v roce 1976 zahynulo všech 73 lidí na palubě. Mezi propuštěnými jsou i dva Kubánci, kteří v roce 1976 ve Washingtonu zavraždili chilského ministra zahraničí Orlando Leteliera. „V době, kdy USA stupňují svůj boj proti terorismu ve světě, si několik desítek teroristů užívá svobody v Miami,“ podotýká britský deník The Guardian. „A to vše se souhlasem americké vlády.“

Šikovný hoch

A zbývá nám nejmladší z Bushů, Neil. Ten se na titulní stránky liberálních médií dostal v roce 1988, kdy v coloradském Denveru zkrachovala jeho banka Silverado Banking, Savings and Loan. Vyšetřování ukázalo, že v letech 1985 až 1988, kdy Neil Bush v bance řediteloval, nalil jeho ústav nejméně 200 milionů dolarů do jeho vlastní ropné společnosti JNB Exploration. Neilovi partneři v JNB však dluh nevrátili a celých 132 milionů si ponechali. Následný krach banky přišel daňové poplatníky na jednu miliardu dolarů. Vyšetřování dospělo k závěru, že Neil je „eticky nestabilní“, a musel za to zaplatit pokutu 50 tisíc dolarů. Jeho další ropná společnost, Apex Energy, si počátkem roku 1991 půjčila 2,35 milionu dolarů, ale už v dubnu téhož roku se ukázalo, že nebude s to dluhy splácet. Než ale stihly úřady vyhlásit bankrot jeho firmy, Neil Apex urychleně – i s jeho dluhy – opustil a ztrátu nakonec opět zatáhli daňoví poplatníci.

George Bush senior se před lety nechal slyšet, že jen návrat k rodinným hodnotám může vyléčit „chudobu ducha“, která zaplavuje moderní svět. „Při jeho slovech a při pohledu na jeho dospělé syny je ale třeba začít přemýšlet o hodnotách, které platí pro jeho vlastní rodinu,“ konstatoval liberální týdeník Mother Jones. Jeden profitoval z interních informací a prodal akcie dřív, než firma zkrachovala a dnes těží z války v Iráku, druhý se zapletl do milionových zpronevěr a třetí si na úkor daňových poplatníků odsypal něco milionů do vlastní kapsy. „Je dobře, že mluví o rodinných hodnotách, ale ze všeho nejdřív by měl začít řešit krizi rodiny vlastní.“

(c)2006 Tereza Spencerová

Převzato: Brány vnímání