Oftalmogeometria

Ernst Muldašev je typický vědec-výzkumník a celý život zasvětil bádání na poli struktur a biochemie lidských tkání s jejich následným využitím jako transplantátů v oční a plastické chirurgii. Nebyl nikdy nakloněn filozofii ani lidem se sklonem k nadpozemským myšlenkám, senzibilitě, čarodějnictví a jiným zvláštnostem. Každoročně prováděl až 400 náročných očních operací a zvykl si hodnotit výsledky vědeckých výzkumů podle jasných a konkrétních parametrů. A navíc je produktem komunistické země a byl vždy vychováván propagandou k ateizmu a uctívání Lenina, i když na komunistické ideály asi nikdy upřímně nevěřil. Nikdy ho ani nenapadlo, že by se někdy z vědeckého úhlu pohledu zabýval problémy vesmíru, antropogeneze a filozofického chápání náboženství.

Začalo to prostou otázkou: proč se díváme jeden druhému do očí? Jako vědce oftalmologa ho tato otázka zaujala. Zahájil výzkum a brzy se svým týmem vytvořil počítačový program, schopný analyzovat geometrické parametry očí. Tento obor nazvali oftalmogeometrií a pro její následné využití se nabízelo mnoho cenných námětů: identifikace osobnosti, určení národnosti, diagnostiku psychických onemocnění atd. Nalezli i přímé souvislosti mezi geometrickými parametry očí a vzhledem jejich nositele.

Jednou vzali dostupné fotografie lidí všech ras světa a vypočítali z nich statisticky průměrné oči. a ty oči patřily tibetské rase. Dále pomocí matematických metod vypočítali cesty migrace lidstva z Tibetu, které pozoruhodným způsobem odpovídaly historickým faktům. Pak se dozvěděli, že každý tibetský chrám v Nepálu má na svých zdech zobrazení ohromných, neobyčejných očí. Podrobili obraz těchto očí matematickému zpracování podle principu oftalmogeometrie a sestrojili velice neobvyklý vzhled jejich nositele.

Kdo by to mohl být ? Ernst Muldašev začal studovat východní literaturu, ale nic podobného v ní nenašel. Vypravil se s kolegy na transhimálajskou vědeckou expedici s uvedeným obrázkem neobvyklého člověka v ruce. Protože pokládá logiku za královnu věd a po celý svůj vědecký život používá logický přístup při rozpracování nových operací a transplantátů, rozhodl se použít logický přístup i pro výzkum během této expedice. v počátku ho vůbec nenapadlo, že vytvořený portrét neobyčejného člověka, který budou ukazovat v Indii, Nepálu a Tibetu, udělá na lámy a swámí takový dojem, že při pohledu na obrázek budou vykřikovat: „To je On!“. Zdánlivý chaos poznatků, získávaných v průběhu expedice od lámů, guruů a swámí i z literárních a náboženských zdrojů se začal pomocí logiky řadit do uspořádaného řetězce a čím dál více vedl k uvědomění si toho, že na Zemi existuje jakýsi pojistný systém života v podobě „banky“ lidí různých civilizací „zakonzervovaných“ do samádhi, kteří se nacházejí hluboko pod zemí. Nazval ho Genofond lidstva. Podařilo se získat i autentické informace od lidí, kteří o tyto „banky“ pečují.

Uvědomil si, že jsme v porovnání s civilizací Lemuřanů, s nejvyšší civilizací na Zemi, která vytvořila Genofond lidstva, ještě nerozumné děti. Proto nám až na výjimky není dovoleno o Genofondu lidstva cokoliv vědět – v sázce je příliš mnoho: noví „rodiče“ lidstva v případě globální katastrofy nebo sebezničení existující civilizace na Zemi.

První kniha, kterou Ernst Muldašev o svých výzkumech napsal v roce 1999, se jmenuje Z koho jsme vznikli (u nás vyšla v roce 2003). Kniha má čtyři části. První část začíná v logice myšlení vědců-oftalmologů prvotní otázkou: „Proč se díváme jeden druhému do očí?“ a končí analýzou vzhledu člověka, jehož oči jsou zobrazeny na nepálských a tibetských chrámech.

Druhá a třetí část knihy jsou zasvěceny faktickému materiálu, získanému při himalájských expedicích u lámů, guruů a swámí a informace jsou předkládány především formou rozhovorů s nimi. Některé kapitoly analyzují literární zdroje (např. H. Blavatskou) a zkoumají otázky jako „kdo byl Buddha?“ a „jaké civilizace existovaly na Zemi před námi?“.

Čtvrtá část knihy je zasvěcena pokusu o filozofický výklad získaných faktů. Obsahuje úvahy o Genofondu lidstva, záhadné Šambale a Aghartě, o zdivočení lidí, o negativní auře a také o roli dobra, lásky a zla v životě člověka.

Ernst Rifgatovič Muldašev je doktor mediciny, profesor, ředitel Všeruského centra oční a plastické chirurgie, chirurg, konsultant Luisvillské university (USA), člen Americké akademie oftalmologie, člen mezinárodní akademie věd, mistr sportu v turistice. Je vynálezcem chirurgického biomateriálu Alloplant, který otevřel možnosti pro regenerativní chirurgii, zaměře-nou na pěstování vlastních lidských tkání. Rozpracoval více než 70 postupů nových očních a plastických operací, zavedl do výroby 58 druhů biomateriálů, publikoval okolo 300 vědeckých prací v ruském a zahraničním tisku, získal 52 patentů v Rusku, USA, Německu, Francii, Švýcarsku a Itálii. Přednášel a prováděl ukázkové operace ve 40 zemích světa, každoročně provádí 300 – 400 složitých operací.

Z rozhovoru E. Muldaševa se svámím Daramem

Povězte nám o poslední, nám předcházející civilizaci Atlanťanů.

„Klima v té době bylo velmi teplé a vlhké. Země byla ve formě ostrovů. Rostlinstvo bylo jiné. Mnoho rostlin rostlo pod vodou. Atlanťané měli podvodní plantáže, plavali hodně ve vodě. Nebe bylo červené. Mohli působit na gravitaci, měli odivuhodné letací stroje. Vládli cílenou psychickou energií. Bohužel tato civilizace nahromadila mnoho negativní psychické energie, která byla příčinou konfliktů. Byla to jedna z nejrozvinutějších civilizací na Zemi. Nahromadění záporné psychické energie však nezabránila. Výsledkem bylo kosmické kataklyzma. Zemská osa se změnila, ohromná mořská vlna obešla zeměkouli, spláchla města a potopila lidstvo.“

Kde se uchovávají těla ve stavu samádhí?

„Mohou se uchovávat na třech místech. Za prvé ve života na Zemi výjimečná. Obsah soli mořské vody a vody lidského organismu je přibližně stejný. Proto může být tělo ve stavu samádhí zakonzervováno ve vodě na dlouhou dobu. Mechanismus zastavení látkové výměny při samádhí spočívá ve změně vlastností vody lidského organismu působením meditace.

Dále to jsou ledovce a jeskyně. V jeskyních je stabilní nízká teplota asi 4°C. Jeskyně, v nichž jsou uložena těla Atlanťanů, jsou nesmírně těžko dostupné a ukryté před lidmi. Působí v nich i zvláštní ochranné síly, smrtelné pro dnešního člověka.“