Zanikneme, nebo se zrodíme?

Kupodivu jsem dnes usedl k PC a začal psát pro WM-ko tenhle článek. Kupodivu ze dvou důvodů. První je vrozená a značně tlustá vrstva komplexů. Druhým je, že nevím, jestli čtenáři WM magazínu přijmou zrovna tento druh úvah. Ovšem na druhou stranu, je jen málo lidí kvůli nimž jsem ochoten překročit hranici ilegality, a pokud řeknou, že mám něco udělat, pak to prostě udělám. GeWo je zajisté jedním z nich.

Na samém začátku se budeme muset prokopat značně tlustou a prachem pokrytou poličkou plnou knih, zápisků a různých dokumentů, jejichž význam je skrytý nejen nezaujatým, ale kupodivu i mně samotnému. Jisté je pouze to, že jsem je někdy k něčemu potřeboval. Jenže, jak šel čas, zůstala po nich jen složka zasunutá v paměti, která v určitý okamžik vyplave na povrch bez jakéhokoliv inventárního čísla a označení příslušnosti, ke které části nakupených dokumentů vlastně náleží. Přesto, právě tyto posbírané myšlenky představují soubor indicií, jenž nakonec vedl k zrození určitého názoru. A právě on je filtrem, jímž určujeme co přijímáme a vytváříme. Opíraje se o víru v určitý aspekt reality sestavujeme obraz, jenž nám umožňuje ji uchopit a zkoumat. Toto je úhelný kámen, o němž hovořil Ježíš. Ať už věříme v Boha, vědu nebo mimozemšťany, pokaždé se opíráme o výchozí bod. Ten který nás přesvědčil o své pravdivosti.

Důvod proč se hrabat ve vlastní minulosti je jasný. Všichni víme, že k poznání nás vedou okolnosti. Zprvu se může skutečně jednat o náhodu. Nějaký článek nebo myšlenka nás zaujmou a chceme se dozvědět víc. Postupem času, jak se propracováváme k pochopení, se však náhoda mění v cíl a skrze získané informace se počnou prodírat vlastní úvahy a představy. Nakonec se může stát, že nás naše vlastní myšlenky předstihnou a zjevená pravda zasáhne nečekaností své výpovědi. V ten okamžik se člověku chce usednout a všechno to napsat dalším lidem, protože pochopit pravdu je tak snadné. Jenže, ono to vůbec snadné není. Tak jako každý člověk chápe význam slov po svém, stejně tak chápe i obsah myšlenek. Nakonec pokaždé čte pouze to, co číst chce nebo může vyčíst. Nikoli to, co bylo myšleno. Z toho plyne důležité poučení: k poznání pravdy mohou lidé dojít pouze společně. Pokud kráčí každý sám, nalezne jen svou vlastní pravdu.

A to je ona pravda, za níž je, zdá se nám, nutné bojovat. Taková ta naše soukromá, militantní pravda. Jenže já za žádnou pravdu bojovat nehodlám, protože si uvědomuji svou nevědomost. Vždy budu muset naslouchat a stále se budu muset učit. Všechno toto povídání je pouze krok na cestě poznání. Jistě přijdou i další. A to je také důvod, proč o nalezené pravdě hovořit. Tím, že ji dáváme ostatním, získáváme jejich názory a můžeme hledat společnou cestu.

Velká kniha hříchů začíná slovy: „Na počátku Bůh…“ Pro nás, lidi stižené komplexem krátkodobé historie, je to počátek dostačující a uklidňující. Je tu s námi onen milující a všudypřítomný dobračisko, jenž zřetelně definoval nejen počátek, ale především konec. Učinil člověka, aby s ním na samotném konci zasedl u společného stolu a ukotvil náš život ve věčné blaženosti. Přirozeně jen pro ty dobré. Zbytek půjde do kraje zatracení. A samozřejmě také na věčnost. Takže tu na samém konci budeme mít věčné peklo a věčné nebe. A tam budeme trávit svůj věčný čas, s věčným sousedem, jenž nám věčně bude vyprávět svou historku o tom jak se stal svatým. No a úplně nakonec se snad najde někdo kdo vypne televizi.

To, že nám tuto podivnou historku vypráví církev člověka nepřekvapuje. Podivné je, že se stejným způsobem chová i oficiální věda. Církev přirozeně bude přehlížet bílá místa, jenž se na nás zubí z minulosti v podobě otisků lidských stop provázejících stopy dávno vymřelého dinosaura. Obzvlášť pokud ona sama většinu „nevhodných“ informací o minulosti zničila. Ale proč se tak chová věda, pro niž vlastně slovo nevím nemůže ani existovat? Ta přece kráčí po nezmapovaných stezkách a nepochopitelné pro ni může být pouze výzvou. Přesto, jak vidno, kráčejí společně ruku v ruce s myšlenkou jednotnou a neoddělitelnou. Kde selhávají církevní tabu nastupuje věda se svým nezvážitelným a nezměřitelným, a tudíž neexistujícím.

Z určitého hlediska je docela sranda jak se to, čemu říkáme historické prameny, neustále kouskuje a škatulkuje podle vzoru univerzálních dotazníků s poznámkou pod čarou: „Nehodící se škrtněte“. A tak škrtáme a škrtáme a díky tomu usilovně gumujeme v mapě dějin i tam kde původně žádná bílá místa nebyla. Vypadá to, jakoby se člověk chtěl své minulosti zbavit.

Jenže proč? Protože chce být lepším? Nechce být spojován s minulostí neandrtálce, nebo válečníka agresivně uchvacujícího moc a bojujícího o nepotřebná území pro pouhý pocit vítězství? Obavám se, že ne. Věda je prostá skutečné víry a proto nemá žádný pevný bod, od nějž by se mohla odrazit. Její zkoumání je založeno na přímých důkazech. Pokud tyto důkazy vyžadují intuitivní přístup, stává se bezradnou a raději je zavrhne a co hůře, zesměšní. Naproti tomu lze z chování církve vyčíst přímo hmatatelný strach, jenž ji vedl k naprosté devastaci a takřka úplnému vymazání historie. Čeho se bojí? Pravdy, jenž by ji mohla usvědčit ze lži. Pokud chceme najít výchozí bod, musíme se vydat po jejích vlastních stopách.

Kde však začít? Zachované artefakty minulosti, stejně jako historie zachycená v náboženských knihách nás neomylně vedou k památkám ze všech nejpamátnějším, k pyramidám. Tyto skvosty a důkaz umu našich předků nedají spát mnohým badatelům i divotvůrcům. Neustále hledají, přeměřují, porovnávají a spekulují nad jejich významem. Pyramidy, o nichž si budeme povídat, jsou tři a všechny stojí v Egyptě. Nevezmeme však do ruky metr ani mapu souhvězdí, jen se zamyslíme nad Ježíšovým výrokem: „Budete hledět a neuvidíte.“ Podle církve je tento výrok pouze vyjádřením jeho názoru ve vztahu k budoucím generacím. Údajně nás považoval za bandu mamlasů. Tak nějak nám uniklo, že pokud někdo takto hovoří, musí vycházet z předpokladu, že tam, kam hledíte, nemusí být nic zjevného. Že vaše snaha dívat se a naslouchat nemusí (nemůže) být korunována úspěchem.

V údolí Nilu se setkáváme s civilizací, pro niž se pyramida zjevně stala ztělesněním božských sil. Byl to právě tento tvar, který představoval bránu mezi pozemským životem a věčností. Zde však nehovořím o lidských ostatcích pochovaných do některých staveb. Tyto pozůstatky nejsou a ani nemohou být součástí jejich původního významu.

Člověk v souvislosti s touto stavbou naráží na odkazy nejrůznějších náboženství, jimiž praktikované kulty byly svázány s množstvím vědomostí pocházejících od božských bytostí. Ovšem už zde se setkáme se lží. Společnost nebyla jednolitá, ale dělená na kasty a provozovala otrokářství. To samo znamená, že ani tato společnost už nevyznávala pravdu, ale ctila dogma poskytující moc určitým vrstvám společnosti. Otázka tedy nutně musí znít, jak došlo k takovémuto rozdělení společnosti? Odpověď je zřejmá. Může za to schopnost myslet. Ve skutečnosti bylo lidstvo už na úsvitu novodobé historie rozděleno na hloupé a chytré. Tentýž problém, který nás v určitém smyslu pronásleduje dodnes. Odpověď na důvod poskytují mnohé historické zdroje. Lidské ženy se oddávaly radovánkám s „nebeskými bytostmi“. Tím byla na lidský rod přenesena část jejich genetické informace a spolu s tím byla bez vlastních zásluh zvýhodněna jistá část společnosti. Byli chytřejší a svou výhodu okamžitě využili vůči ostatním. Na společnost byla uvržena kletba strachu. Člověk si je tohoto faktu víceméně vědom až dodnes. Odtud totiž pocházejí různé společenské normy, zakazující určitým vrstvám pohlavní styk s „méněcennou spodinou“. Právě zde, u zrodu novodobých dějin, mají původ základy aristokracie. Šlo o ochranu výhod v podobě genů před rozšířením. Zde je patrně na místě otázka, zda se Hitler nedostal právě k těmto informacím. To by totiž vysvětlovalo jeho nenávist k židům, jejichž společenství se přímo zrodilo na těchto základech. Jenže toto je jen část odpovědí, které hledáme. Upozorňuje nás na fakt, že zdaleka ne všechno, co nalézáme, je pravdou. Může se jednat o úmyslnou lež. Druhá část pravd je kupodivu ukrytá v budoucnosti a vede nás zpět k pyramidě a jejímu smyslu. Ta je spojením mezi počátkem a koncem lidské existence a mnoha náboženstvím kupodivu poskytuje jistotu, že právě ona jsou zárukou dosažení konečného cíle. Zjevně však nevycházejí z Boží vůle, jíž se zaštiťují, ale z odkazů zanechaného dávným pokolením. Na tomto místě však nemá smysl dále rozvádět tyto úvahy. Důležité je, že ani Egypťané neznají skutečné tajemství Velké pyramidy. Pokud by je znali, nepostavili by ji. A pokud ji nepostavili, jistě by ji zničili. S jistotou lze tvrdit, že tato pyramida je mnohem starší než Egypt.

Pokud ji pradávní stavitelé budovali jako symbol a zdroj poznání, museli předpokládat, že v okamžiku, kdy lidé začnou tuto stavbu zkoumat, už nebude existovat nic z jejich vlastního vědění. Že se bytost zkoumající tuto stavbu vůči ní ocitne v pozici dítěte, které se teprve musí naučit mluvit. O tom, že věděli za jak dlouho to bude, svědčí její gigantické pojetí. Je dozajista stavbou, která má odolat zubu věčně hladového času. O jejím stáří asi nemá smysl spekulovat. Může to být pět tisíc, stejně jako milion let. Tato otázka je spojena se současnou úrovní našeho vědění. Jestliže tato stavba obsahuje nějaký princip zpomalující stárnutí na úrovni atomů nebo menší, nemáme nejmenší šanci na to přijít. Vždyť nedokážeme přijít ani na to, zda její kameny jsou či nejsou přírodního původu. Pokud by bylo k prodloužení jejich životnosti použito určité záření, můžeme jít se svými poznatky jednoduše k šípku. Jediné, co víme je, že současný stav stavby je následek dlouhodobého působení času. Je prostě velmi stará.

Připustíme-li, že smyslem této stavby je předat nějaké poselství, pak musí být zjevné a dosažitelné. Jediné co zbývá vyřešit je „jednoduchá“ otázka, jak? K tomu použijeme pojem nevyhnutelnost. A to ve vztahu k člověku. Náš předpoklad je, že jde o sdělení pro člověka významné, bez ohledu na stav společnosti která ho pochopí. A pakliže toto poselství bylo vytvořeno, musela pro to existovat příčina. Samotná pyramida spojuje dva body. Jeden ležící v minulosti a druhý v budoucnosti. Hovoříme o příčině a následku. Příčinou mohla být chyba, k níž došlo v souvislosti s naší existencí a nemohla být odstraněna přímým zásahem. Důsledkem byl nepřirozený průběh vývoje. Pakliže hovoříme o stavbě znamená to, že k nápravě této chyby dojde přirozenou cestou a nevyžaduje vnější zásah. Pyramida pak nese poselství určené právě pro okamžik kdy dojde k nápravě. To znamená pro dobu, v níž lidé dosáhnou schopnosti její poselství rozluštit. Pyramida pak nese dva základní okruhy informací. První jsou o tom komu je poselství určeno. To je člověk. Druhý je o tom, odkud kam vede jeho cesta.

Někomu se představa, že pyramida ve své architektonické části modeluje člověka, může jevit naprosto nesmyslná, leč přesto tomu tak je. O tom si však nyní povídat nebudeme. Je však dobré si uvědomit, že když hledíme na pyramidu, pohlížíme na sebe samotné.

Představme si, že se nad planetou vznáší kosmická loď, jejíž posádka hodlá opustit sluneční soustavu. Na její palubě je vedena žhavá debata, jak sdělit člověku, až jednou dosáhne úrovně potřebné k pochopení, „byli jsme tady a vzkazujeme vám tohle“. Předat vědění lidem je jedna možnost. V tom případě je ovšem nutné počítat s lidskou smrtelností a vývojem. To může vést i k zániku. (pak by starost o předání poselství postrádala jakýkoli smysl…) Je také nutné počítat s tím, že si určitá skupina lidí tyto vědomosti přisvojí a bude jich zneužívat vůči ostatním lidem a národům.

Druhou možností je vytvořit artefakt dostupný všem zrakům a současně zdánlivě neúčelný – až do okamžiku, kdy lidé pochopí jeho význam. Představme si, že na planetě někdo zbuduje například kilometr vysoký model dvojité šroubovice DNA z nezničitelného materiálu. Všichni pak budou toto dílo po věky obcházet a spřádat hlubokomyslné úvahy o jeho účelu a smyslu, a zda je v lidských možnostech ji zbudovat. Nepochybně ji budou přeměřovat, vážit a porovnávat s kdejakým úkazem na nebi i na zemi. To vše až do okamžiku, dokud nějaký šmudla na odvrácené straně planety, obklopený haldou poznámek a elektronických přístrojů, nenahlédne do čočky mikroskopu a nezvolá „Heuréka!! Našel jsem DNA!!!“ O několik okamžiků déle se pak zadívá na obrázek na stěně, pořízený na exotické dovolené, aby mu to v konečném spojení principů a smyslů všechno došlo. V ten okamžik omdlí. Když přijdou jeho kolegové a proberou jej z mrákot zjistí, že chudák utrpěl šok, v jehož důsledku přišel o veškerou paměť myslí si, že je Eliška Přemyslovna. Potrvá ještě dlouhých dvacet let, než se jeden z jeho kolegů začne zabývat zapomenutým výzkumem a po dlouhém a trpělivém třídění a zkoumání poznámek přinese světu ohromující zvěst. Protože toto poznání je nevyhnutelné.

Jak vyplývá z uvedeného příkladu, poznání přijde od někoho kdo nehleděl ani nenaslouchal.

Teď už zbývá jen nalézt oblast naší existence, k níž by se výtvor zvaný pyramida mohl vztahovat.

Bohužel, je tady jak vidno jen mnoho otázek a odpovědi stále nepřicházejí. Nezbývá než se vydat s poutnickou holí po stopách dávných civilizací, abychom mohli začít hledat pravdu v přímém kontaktu s jejich odkazem. Pokud se totiž vydáme ve stopách současných badatelů, záhy se na nás začnou sypat kostlivci, ukrytí ve skříních v podobě sáhodlouhých úvah nad nesmrtelností smrtelných, jejichž monumentální dílo spočívá v chápání mystérií či okultních a sociálních nebo i jiných činností, praktikovaných za účelem dosažení oscilací podvědomí s Universem, zastupovaným Jupiterem v konjunkci s Venuší doprovázené ascendentem Saturna ve čtvrtém domě, kdy je Saturn planetou zastupující Neptuna, odkazujícího ve své pozici na Síria. Nebo tak podobně… Upozorňuji, že těmto oborům ani trochu nerozumím. Vědeckým pohledem se nebudeme zabývat vůbec, protože tomu je záhadou nejen historie, ale i samotný pojem „smysl“.

I tady se vrátíme k jednomu z Ježíšových výroků, i když ve znění, jenž by panu faráři nasadilo temný výraz.

„Kdo nevstoupí na cestu poznání jako dítě, s čistou a nezaujatou duší, nikdy nenalezne pravdu.“

Ježíš zde hovořil ve smyslu následování jeho odkazu. Hovořil o hledání pravdy a naše dostupné vědomosti ukazují, že parta nadšenců kolem něj byla obeznámena s tajným učením. Odkud se vzalo a jak k němu přišel se z pouhých náznaků asi nedozvíme. Můžeme se ptát, co se dozvěděl na svých cestách po zemích Orientu, a dokonce až v samotném Tibetu. Nebo po pohnutkách jeho záhadného pobytu v poušti, a zda jej tam náhodou nedoprovázely bytosti ve stříbrných kombinézách s podivně našedlou barvou kůže. Jisté je, že mnohé jeho odkazy, ač nepřímo, poukazují na pyramidy a „Svatyni zapečetěných tajemství“.

Tady se opět dostáváme k otázkám nevyhnutelnosti a obsahu výroků, které pochopíme až v okamžicích kdy bádáme v oblastech na hony vzdálených náboženskému dogmatu. Ježíš byl více než mistr mystifikace a dokonce to vmetl do tváře všem, nejen současným, ale i budoucím modlářům, když vysvětloval důvod řeči v podobenstvích. Tento výrok začíná: „Vám je dáno znát tajemství Božího království…“ Chtěl tím říci, že pokud by církev pochopila význam jeho slov, prostě by se jich zbavila. A pro své následovníky pak spáchal další kultovní výrok: „Neházejte perel před svině…“. Tak tahle facka už doopravdy sedla. Církev se později chopila jeho učení v domnění, že je dokáže přizpůsobit svému obrazu, aniž by tušila, že se jedná o Trojského koně, z nějž se v příhodný okamžik vysypou bojovníci a smetou ji s její lží do míst, která sama chystala pro jiné. Hlásání pravdy a lásky nijak nemůže ospravedlnit důvod proč stvořila sama sebe takovou jaká je. Šíření lží, strachu a nenávisti pomocí posvátné knihy je pohnutka plná hnusu v jakékoli době.

Církev udělala jednu zásadní chybu. Zahalila se do hávu mrtvého. Vskutku. Ve své aroganci a nadutosti, spoléhajíc na absolutní lidskou hloupost, si jednoduše přisvojila mnohé z prastarých učení a mýtů, z nichž uplácala svou Frankensteinskou bytost. Aby nikdo neprokoukl tuto lež, vynaložila obrovské úsilí na zamaskování a vyhlazení jakýchkoli indicií vedoucích k nalezení hrobů. Naštěstí se dopustila chyby umožňující v parafrázi na známou pohádku zvolat: „Jé, král naháč je oblečený!“ Ale dost už o tom. Nikdy nic není cokoli tak špatné, aby při konečném sčítání kladů a záporů nebylo shledáno, že za vším stojí člověk. I zde proto platí, že je to zlo, které lidé páchají sami na sobě.

Poutnická mise nás vede k pyramidě cestou, jíž v minulých dobách přicházely zástupy faraónových kněží hledajících v jejím nitru poznání. Vědění zde mohlo být uloženo v podobě desek pokrytých symboly. Zkoumající kněží se jejich pomocí snažili dobrat pravdy. Mnohé se jim podařilo, zatím co mnohé vedlo jen k zrození podivných mýtů. Dnes už tu nejsou a jediné, co nás vítá, je Sfinx. I tady bychom mohli vzít do ruky knihy a pohroužit se do zkoumání nejrůznějších výkladů a domněnek o její významu. Jenže Ježíš nám vzkázal, abychom byli malými dětmi, takže se nemůžeme zabývat ničím, co překračuje jejich chápání. Zůstávají tedy jen asociace vyvolané tím, co vidíme. Sfinx má tělo lva s lidskou tváří. A protože na ni hledíme, nevidíme nic. Ale když zavřeme oči, zůstanou pouhé symboly. Lev-zvíře, lidská hlava-mysl. Sfinx ukazuje co hledat, a to je vývoj. Přechod od tělesné k rozumové formě existence. První pečeť byla zlomena.

Když Darwin sepisoval teorii evoluce druhů netušil jak zásadní krok pro lidstvo bude jeho nález znamenat. Jako první překročil hranici a vnesl světlo do náboženského dogmatu. Byla to sice jen jiskra, ale nakonec vznítila mnohá srdce a vedla k zrodu ateizmu, který byl základem vědeckého zkoumání kosmu. Bylo to úžasné. Člověk získal svobodu a jeho názory se zdánlivě mohly začít konečně opírat o prokazatelné skutečnosti, ne o nesmyslné dogma. A právě tady se stala chyba. Věda se pokusila nahradit náboženské dogma dogmatem materializmu tvrdícím, že jednoduše neexistuje nic, co nelze měřit a vážit. Dokonce došla až tak daleko, že z naší existence vyloučila jakýkoli jiný kromě materiálního principu. Vydala se stejnou cestou jako církev, jen z opačného konce. Obě teorie se dostaly do sporů a posléze se staly neslučitelnými. Tím se věda vmanévrovala do situace, kdy nemůže nikterak uchopit a zkoumat množství jevů a příčin, protože v ně prostě nevěří. Je to naprosto nesmyslné a navíc hloupé. Byla to totiž právě věda, jenž pasovala naši minulost do role „Neandertálcova“, v němž se ale kupodivu udály zázraky, zosobněné monumentálními stavbami po celé planetě. A navíc provázené vědomostmi, jichž člověk dosáhl přesto, že údajně neexistuje způsob jak by jich mohl dosáhnout. Z vědeckých tvrzení se stal stejný blábol, jako z doslovně braných slov bible.

Darwin věděl, že se dopustil chyby, což konci jeho života vyústilo v přiznání, že jeho teorie sice platí, ale je bez Boží existence neuskutečnitelná. Jeho chybou bylo, že se pokoušel nalézt jednotný princip objasňující příčinu všech procesů uvnitř rostlinných i živočišných forem. Tím pasoval vývoj do pozice samočinného dění, odehrávajícího se mimo svět příčiny a následku. Současná věda tak postupuje nadále a dokonce tvrdí, že takový princip už objevila. Jsou to takzvané náhodné pozitivní mutace. Jde o chyby, které se v konečném důsledku projevují jako výhody. Věda ale následně neřeší otázku, koho a čeho se má tato výhoda týkat. Totiž, máte-li ohon je zde reálná možnost, že vám jej někdo usekne. Nemusíte-li pít, nepotřebujete shánět vodu. Pokud nepotřebujete jíst, nemusíte shánět jídlo. Jak potom zní ono samospasné pravidlo výhody? Utvořit, či nechat zaniknout? Opravdu je pro lenochoda výhodou, že při své pomalosti nemůže rychle uniknout dravcům? Nebylo by pro geparda lepší živit se trávou, a nemuset vynakládat extrémní množství energie při lovu? Nebylo by pro orla výhodnější, kdyby byl desetkrát větší a rozšířil si tak seznam potencionálních kořistí? Je výhodné být slonem, když se i nepatrná nerovnost může stát fatální překážkou? Je žirafí krk skutečně ta výhoda, bez níž by se nemohla obejít, stejně jako kdejaká antilopa nebo zebra? Je výhodné být malým, nebo velkým? Lehkým, nebo těžkým? Rychlým, nebo pomalým? Existuje vlastně vůbec něco takového, jako výhoda? Nebo jsou to všechno pouhé kompromisy? Pokaždé, kdykoliv se rozhodnete cokoli získat v oblasti tělesného vývoje, musíte cosi obětovat. To si můžete uvědomit jen skrze myšlenku a zvolit si cestu. Ovšem pokud nemáte možnost nad volbou přemýšlet, bude se v přímém důsledku jevit každá změna jako ztráta. Bude působit jako nežádoucí. Pokud k ní ovšem nebudeme donuceni vnějším vlivem. V tomto okamžiku se totiž změna stává nevyhnutelnou.

Tento fakt si Darwin plně uvědomoval, a proto jej zahrnul do své teorie. Změny v prostředí vedou k reakcím uvnitř organizmu. Brzy se však ukázalo, že tato forma vývoje nevede vpřed. Vlastně pro ni vůbec není podstatné jakým směrem se ubírá. Klidně se tisíckrát vrátí k předcházejícím krokům, pokud to budou vyžadovat okolnosti. Budou-li větve představovat problém, zaniknou. Pokud bude problém představovat kmen, zanikne. Delfín vyleze z moře, a když se ukáže, že to byla chyba, zase se do něj vrátí, bez jakéhokoliv nároku na zisk. Vývoj? V určitém smyslu ano. Ale nesmíme v něm hledat více než poskytuje.

Pokud chceme naleznout příčinu děje, jenž v konečném důsledku vede k zrození nové formy života, musíme si položit podivnou otázku: Existuje možnost přechodu od jedné formy existence k druhé, mimo hranice vědomí? Odpověď bude znít stejně podivně: Patrně ne. Darwinem sestavená teorie bude platná pouze v případě nepřetržité linie návazných kroků. Například v případě rostlin by na konci vývoje nutně stála inteligentní rostlina. Ne člověk. Teprve tato rostlina by na základě úvahy mohla utvořit představu, v jejímž důsledku by vstoupila na cestu přechodu k živočišné říši. Tento vývoj určitě někde v kosmickém prostoru proběhl. Ne však na této planetě. Zde nacházíme pouze výsledky biologického inženýrství v podobě DNA. Pro účely této planety, bylo stvořeno nepřeberné množství nejrůznějších rostlinných a živočišných forem u nichž byl vývoj stanoven jakýmsi programem. Proč? Možná je to jen laboratoř, sloužící k zkoumání schopnosti soužití nejrůznějších forem života. Člověk sem byl dosazen jako částečně inteligentní bytost určená na práci. Ne jako otrok, ale jako bytost v jejíž schopnostech je posoudit stav a v případě nutnosti zasáhnout. „Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil.“ Slůvko „střežil“ je nepřehlédnutelné a podivné, jestliže tu nebyl nikdo, v jehož zájmu by bylo škodit.

Opouštíme Sfinx s pocitem, že dosud neřekla vše. Ale tak už to v životě bývá. Sotva nalezneme jednu odpověď, zrodí se z ní deset nových otázek. Po dalších krocích naše oči spočinou na kolosálním díle stojícím tisíce let mlčky uprostřed odumírající krajiny, ukazujícím jako gigantický ukazatel do neznámého světa kdesi nad modravou klenbou oblohy. Tady je kupodivu ukryta další myšlenka obsažená ve spojení zraku a prvního obrazu, jenž při pohledu na pyramidu spatříme. Pro mnoho lidí je oko uvnitř trojúhelníka dodnes jedním z božských symbolů. A patrně jej tak chápou lidé od samých počátků. Ovšem za toto spojení by vám patrně žádný bůh nepoděkoval. Trojúhelník definuje nejen prostor pro naše myšlenky, ale i pro naše vnímání. Je to symbol znamenající, že dotyčná bytost dokáže vnímat jen ve třech rozměrech. Budete-li vesmírnými stvořiteli, budete takto označovat všechny předměty a texty určené člověku. Jistě, někdo si může myslet, že se jedná o náš popis, ale ve skutečnosti je to popisem našeho vnímání.

Tento příklad jsem uvedl pro ty, jenž se chtějí dopátrat pravdy. Nikdy nespoléhejte na to, co tvrdí věda nebo náboženská dogmata. V prvním případě může jít o omyl a v druhém o obyčejnou lež. A tady se s pyramidou rozloučíme. Ano, tato stavba má pro člověka přichystány odpovědi na množství otázek, jejichž pochopení je důležité. Jen v jednom si nemůžeme být jisti. Jsme opravdu těmi, jimž jsou určeny?

Tady nejde o hledání tajemných bytostí, ale o otázku: Je pološílený zahradník jenž zdevastoval zahradu, v níž byl pouhým správcem, skutečně tím kdo má poznat pravdu?
Pokud se ještě setkáme, zeptáme se na to.

MiSch

článek byl otištěn v čísle 59/60-2006

Převzato:  http://www.mwm.cz/