Naše zlaté poklady, kam jste se poděly?

autor: ČT24

Zlato

Souběžně s vytvářením samostatného československého státu po první světové válce vznikal národní zlatý poklad – určitý symbol státnosti i ekonomické nezávislosti. Hodnota měnového zlata tak nakonec před druhou světovou válkou dosáhla téměř 100 tun. Ovšem drsná hra války si zahrála i s naším národním pokladem. Přestože byl původně vyvezen z bezpečnostních důvodů ze země, jeho velká část se nakonec ocitla na účtech nacistického Německa a posloužila jeho válečnému tažení. V poválečném období vše nahrávalo tomu, abychom znovu získali alespoň část zlata zpět, ovšem díky vlnám znárodňovacích a konfiskačních opatření, která dostatečně nereflektovala zahraniční vlastníky, tomu bylo na dlouhá desetiletí zamezeno. Zbytek zlata se tak do republiky vrátil až v 80. letech, aby se rozplynul v nepříliš výhodných finančních operacích.

O československém národním pokladu hovořili v Historii.cs z 22. října historik Zdeněk Jirásek (ZJ) ze Slezské univerzity v Opavě, historik Vít Smetana (VS) z Ústavu pro soudobé dějiny a právník Jan Kuklík (JK) z Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Ptal se moderátor a publicista Vladimír Kučera.

Mám takový mladistvý sen dozvědět se, jak to bylo s pokladem v husitských kádích. Vím, že žádný z vás na to není odborník, ale přesto bych se vás chtěl zeptat na váš názor, jak to tam s tím pokladem bylo?

ZJ: Představa o utrhování přívěsků a podobně je hodně spjata s filmy o husitství, respektive s Vávrovou sérií husitských filmů. Ve skutečnosti je velice složité říct, jak to vlastně bylo.
Mám pocit, že pokud k tomu docházelo, podstatou nebyly zlaté předměty, ale spíš stříbrné mince. A kde se tehdejší pojetí kapitálu ocitlo posléze, je jen velice těžko soudit. Za válek se rozpustí daleko větší hodnota, než by se vešla do táborských kádí.

JK: Také si myslím, že většina toho, co bylo vybráno, nesloužila na nějaké bohulibé účely. Představuji si, že za to byly pořízeny zbraně. V tom případě je to otázka účelu takto shromážděných prostředků.

VS: K tomu bychse připojil. Myslím, že toho zlata opravdu moc nebylo. Mezi lidmi bylo spíš stříbro, pokud vůbec bylo, a šperky.

Hovoří historik Petr Čornej z Literární akademie (přepis doplňujícího rozhovoru):

Kádě se objevily údajně poprvé v husitském městě Písku (prvenství je to ale problematické), potom v Táboře a naposledy ve Vodňanech. K čemu byly takto shromážděné poklady použity, nevíme, ale pravděpodobně k zabezpečení chodu jednotlivých husitských obcí. Tedy k pořízení zbraní, potravin, prostě na běžný denní chod.

Samozřejmě tyto dobrovolnické sbírky nestačily a husitské oddíly již v prvním revolučním roce útočily na kláštery a kostely. Takže to bylo motivováno nejen ideově – rozejít se s  hříšnou zbohatlou církví a zamezit uctívání obrazu svatých –, ale také ryze praktickými zřeteli – získat drahé kovy, které chyběly a za které bylo třeba nakupovat všechny nezbytnosti.
Opatření v podobě kádí mělo také dočasný charakter, protože od podzimu 1420 už o nějakých kádích neslyšíme vůbec nic.

Československý filmový týdeník z roku 1969:

(…) Pozoruhodný je i průběh akce „Každý občan nejméně jeden gram zlata na zlatý poklad republiky“. Od srpna (1968) docházejí do Státní banky ze všech koutů naší vlasti zásilky s nejrůznějšími předměty. (…) Všechny dary eviduje, zkouší pravost zlata a váží komise pracovníků banky. Ve Státní zkušebně drahých kovů pak zlato slévají do kokil. K 1. prosinci minulého roku zde zpracovali přes 78 kg zlata od téměř deseti tisíc dárců.

Nevíte, kde skončilo zlato, drahé předměty, které se během roku 1968 sbíraly mezi lidmi podobným způsobem, jako to bylo ve Vávrově filmu?

ZJ: Podobným způsobem ne. Přece jenom středověk měl jistá specifika, kterými se 20. století nemůže vykázat. Obecně lze říci, že toto zlato skončilo v rámci měnového zlata v tehdejší Státní bance československé, jejímž nástupcem je nyní Česká národní banka.

Padlo sousloví měnové zlato. V roce 1918 vzniká svobodné Československo a každý suverénní stát musí mít své měnové zlato, svůj poklad?

JK: Zlatý poklad republiky se začal vytvářet od počátku roku 1919vyhlášením národní sbírky.Ta však nakonec měla spíše psychologický efekt,protože výsledkem darů bylo shromáždění asi 94.000 zlatých mincí a medailí, ale asi jen 65 kg ryzího zlata.
Pro vytvoření základu zlatého pokladu republiky měla daleko větší význam vnitřní valutová půjčka. Tehdy takto stát s úrokem čtyř procent získával buď zlato, nebo valuty, za které nakupoval zlato. Do roku 1926 se tak vytvořil první základ, který byl něco přes tři tuny.

Mluvíme o tom, jak vznikal československý poklad. Říká se také, že tam bylo nějaké zlato z ruského pokladu, které přivezli naši legionáři. Je to pravda?

ZJ: Jestli je pravda, že nějaké zlato bylo z Ruska dovezeno, nebo není, zůstává dodnes otazníkem. Faktem je, že relevantní místa první republiky tuto záležitost popírala.

VS: V Rusku se opakovaně objevují informace o tom, jak Čechoslováci rozkradli ruský zlatý poklad v době, kdy ho střežili. Ovšem dokumenty, které jsou k dispozici, jasně hovoří o tom, že částku, kterou převzali, také odevzdali. A jestli si tam některý z legionářů něco strčil do kapsy, je dost možné vzhledem k tomu, v jakém to bylo stavu. Rozhodně se to ale nestalo součástí československého zlatého pokladu.

Hovoří Daniela Brádlerová z Masarykova ústavu a archivu Akademie věd ČR (přepis doplňujícího rozhovoru):

Poprvé se legionáři dostali ke zlatu při dobytí města Kazaně v srpnu roku 1918. Ruský státní poklad tam byl uložen ve sklepích Ruské státní banky. V Kazani hlídali zlato legionáři, ovšem bylo po celou dobu evidováno a průběžně kontrolováno úředníky banky.

V té době už existovaly místní vlády, zejména samarská a omská vláda. V okamžiku, kdy byl poklad získán do rukou bělogvardějských sil, samarská vláda požádala, aby bylo zlato převezeno do Samary. Proti tomu samozřejmě kazaňští představitelé protestovali, ale nakonec to zlato převezeno bylo. Později se dostalo až do Ufy.

18. listopadu 1918 proběhl v Irkutsku Kolčakův převrat, kdy bylo direktorium svrženo přívrženci admirála Kolčaka a zlato přešlo do jeho vlastnictví. Poté se ztrácí řada informací o tom, co se zlatem bylo.

František Šíp (pozdější zakladatel Banky československých legií) se doslechl, že zlato bylo vyvezeno ze země – jeden pramen tvrdí do Jokohamy, druhý pramen do Singapuru. Faktem ovšem je, že zlato se extrémním způsobem zmenšilo, protože z něj Kolčak určitě financoval své politické a vojenské aktivity.

Podruhé se legionáři ke zlatu dostali 9. ledna 1919 v Nižněudinsku. V prosinci totiž proběhl převrat, kdy byla Kolčakova vláda svržena, a generál Janin, vrchní velitel spojeneckých sil v Rusku, požádal legie, aby Kolčaka a zlatý ešalon vzali pod svou ochranu.

Jenže vojenská situace byla pro legie extrémně nepříznivá. V té době proti nim stála obrovská přesila Rudé armády, legie byly navíc extrémně psychicky i fyzicky vyčerpané a prioritním úkolem bylo dostat se do Vladivostoku a odtud domů. V podstatě proto podepsaly 7. února 1919 v Kutjumu dohodu, že pokud legionáři vydají admirála Kolčaka s příslibem řádného soudu a zbytek ruského zlata, dostanou povolení volně projet do Vladivostoku.

V té době měl ešalon 18 vagonů. Podle předávacího protokolu se v něm nalézalo 5.143 bedniček zlata a jiných drahých kovů a 1.678 tlumoků s mincemi a podobně. Ešalon hlídala stráž složená z Čechoslováků, Rusů, Rumunů, Jihoslovanů a dokonce i Japonců a byl pravidelně kontrolován zástupci irkutského sovětu i legionáři.

Během transportu se ztratilo 12 bedniček zlata. Československá stráž tvrdila, že se tak stalo v době, kdy ešalon hlídali Rusové. Ti  pak byli také vyměněni. Co se s  bedničkami stalo, se neví. Ale při předání zlatého pokladu 1. března 1920 jinak veškeré zlato sedělo – obě strany se shodly na tom, že bylo předáno skutečně všechno.

Zůstalo nám něco z Rakousko-Uherska a jeho pokladu, dostali jsme něco?

JK: Nedá se říct, že by právě Rakousko-Uhersko bylo největším zdrojem pro vytvoření pokladu. Naopak Československo za samostatnost zaplatiloi převzetím dost velké částirakousko-uherského dluhu.Takéjednání na mírové konferenci,která měla i finanční aspekty,a celá řada dalších mezinárodních jednání v době 20. let byla velmi komplikovaná.Nedá se proto říci, že by Československoz Rakousko-Uherskazískalo nějaká velká aktiva.

ZJ: Navíc v rakouské národní bance téměř žádné měnové zlato na sklonku první světové války nebylo.

A jestliže bychom hledali nějaký úspěch československé politiky ve finanční oblasti v  mezinárodních vztazích, bylo by to snad pouze to, že se Československu podařilo vyvléct z toho, aby muselo saturovat poslední emisi rakousko-uherských bankovek. To byly nominály 10.000 rakouských korun.

A co válečné reparace?

VS: Podíleli jsme se samozřejmě také na rakouských reparacích, akorát se tomu neříkalo reparace, ale jakási platba za osvobození. Také se to nejprve nezveřejňovalo. Edvard Beneš se to odvážil zveřejnit až někdy v polovině 20. let.

Čili jsme po první světové válce platili?

ZJ: Pokud zní otázka takto, tak platili. A patřili jsme k těm státům,které platily daň za osvobozeníaž do samého konce,na rozdíl od mnohých jiných států,které měly platit reparace. Těm se však upravovaly nebo dokonce zmizely úplně.

Tak to nakonec bylo i v případě Německa?

VS: Právě s Německem a s redukcí reparačních plateb souvisí zejména Youngův plán. Součástí tohoto plánu bylo vytvoření Banky pro mezinárodní vyrovnání (Bank for International Settlements) v roce 1930. Ta je pak klíčovým hráčem v našem příběhu v tom, jak se zlato na konci 30. let začalo ztrácet.

Do konce 30. let se dostala celková suma našeho měnového zlata na 95 tun, ale protože rostl pocit nejistoty, rozhodla se národní banka i v souladu s míněním ministerstva financí co největší část zlata deponovat do zahraničí. Tak bylo asi 85 tun deponováno v zahraničí, část prostřednictvím Banky pro mezinárodní vyrovnání v Basileji. Ta ovšem zároveň v souvislosti s Youngovým plánem investovala v Německu.

JK: Pro vytváření měnového zlata je třeba si uvědomit, že to v druhé polovině 20. let souvisí s přípravou vyhlášení československé koruny jako zlaté měny vázánou právě na vyjádření jejího zlatého obsahu. To pak bylo vyjádřeno v roce 1929 příslušným zákonodárstvím, čili tady byly důvody měnové.

Ovšem blížila se válka. Kde všude se deponovaly peníze?

ZJ: Bylo to deponováno ve Švýcarskua zároveň cloněnopřes Velkou Británii.

VS: Fyzicky největší část měnového zlata byla uložena v Bank of England. Dohromady to bylo téměř 55 tun zlata.

Měl na náš národní poklad vliv Mnichov?

JK: Mnichov byl opravdu přelomem v historii československého měnového zlata. Tlak především ze strany Německa na československé měnové zlato se ukázal být fatální a za Mnichov bylo nutné také zaplatit…

My jsme platili pořád?

JK: Platíme dost často, málokdy platí někdo nám. Jsme přece jenom malý státve střední Evropě mezi velmocemi,což je většinou vyjádřenoprávě v platbách.

Za Mnichov nebo za odstoupení Sudet Československo ovšem zaplatilo ještě před vytvořením protektorátu uzavřením zvláštní dohody mezi Československem a Německem. Převedení prvních čtrnácti tun měnového zlata ve prospěch Německa tak proběhlo ještě před 15. březnem 1939.

ZJ: Německo bylo jednoznačně ofenzivní partner v této záležitosti a nešlo pouze o měnové zlato, ale i o některá další finanční aktiva. Šlo třeba také o jednání o vozovém parku železnic. Jednání se vůbec vztahovala na celou škálu dalších komodit. Německo totiž vycházelo z představy, že když získalo Sudety, mělo by získat i adekvátní díl národního bohatství, který Sudety vyprodukovaly v  době minulé.

A nedosti na jednání s Německem. V roce 1939 do toho ještě zasáhla česko-slovenská odluka, takže o rozdělení majetku mezi částí Českých zemí a tehdejší Slovenskou krajinou se začalo jednat rovněž za druhé republiky. Tehdy jsme museli Slováky logicky také vyplatit, nikoli ale v měnovém zlatu. Měnové zlato přišlo na přetřes až po 14. březnu.

VS: 15. března přijela do Československé státní banky zvláštní skupina vedená nějakým panem Müllerem, která vyvinula na ředitele banky silný nátlak, aby požádal o clearingový převod měnového zlata, deponovaného v zahraničí, do Říšské národní banky.

Celá záležitost je spojena s legendami. Třeba že to bylo pod hrozbou okamžité exekuce. Tak to ale nebylo, protože žádost podepsaná oběma řediteli je datována až 18. březnem.
Ale o jaké žádosti šlo? Byly to dvě žádosti o převod naprosté většiny zlata deponovaného v Bank of England. Část byla deponována na přímém účtu Národní banky československé. Tato žádost byla odmítnuta, protože to britská vláda očekávala a ministr financí Simon hned 15. a 17. března vydal dva příkazy, které blokovaly veškerá československá aktiva v Bank of England.
Ovšem problém byl s větší částí zlata (asi 28 tun), která byla deponována v Bank of England pouze formálně. Ve skutečnosti byla právě na účtu Banky pro mezinárodní vyrovnání. Basilejská centrála banky byla vyzvána, aby převedla zlato z účtu Československé národní banky na německou a výsledek byl, že manažeři Bank of England se rozhodli vyhovět.
Z 28 tun zlata bylo 23 tun převedeno z účtu číslo 2 na účet číslo 17 (20. března přišel příkaz, 21. a 22. to bylo provedeno). A v následujících dnech se čile obchodovalo – po dvou milionech liber do Belgické národní banky a Nizozemské národní banky. Asi 1,5 milionu liber bylo prodáno v Londýně. 31. března byl účet prázdný.

Britská vláda byla varována až 24. března z britského vyslanectví v Praze. Pak přišla určitá varování z Francie. Ovšem než se tím politici na konci března začali zabývat, v podstatě už nebylo co řešit. (V jednom interním záznamu najdeme, že „ptáček bohužel už ulétl“.) A jak lord Halifax, ministr zahraničí, tak John Simon, ministr financí, se v interních záznamech vyjádřili, že bylo potřeba to stopnout a že formální záležitosti neměly bránit tomu, aby se to zastavilo.
Ovšem o to větší poprask to způsobilo, jakmile to v druhé polovině května investigativní žurnalisté vynesli do tisku. Stalo se to skutečně časovanou bombou, která o dva měsíce později v explodovala britském parlamentu, a vláda za to sklidila velmi tvrdou vlnu kritiky.

To byla operace, kterou nazval Churchill druhým Mnichovem?

VS: Churchill také říkal, že je těžké věřit, že by byl britský systém tak neohrabaný, aby to nedokázal zastavit. Obzvlášť pokud se v okamžiku, kdy se zaváděla branná povinnost, zvyšovaly se daně atd., dostane 6 milionů liber ve zlatě do Německa, které je potom použije na zbrojení a vrátí ještě rychleji ve formě munice a bomb shozených na Británii.
Pak však následovala všelijaká vysvětlení britské vlády, omluvy a zejména argumenty v tom smyslu, že Londýn nebude nadlouho centrem finančního světa, jestliže nebude splňovat příkazy svých klientů. A klientem v tomto případě byla Banka pro mezinárodní vyrovnání, nikoli Národní banka československá.

JK: Zbylá část měnového zlata, která byla deponována u Bank of England hrála velmi významnou roli. Díky existenci této části zlata totiž Velká Británie přistoupila k uzavření dohody s prozatímní vládou a poskytla jí úvěr ve výši 7,5 milionu liber. To byla velká částka, která umožnila Benešovi, exilové vládě a vojenským jednotkám skutečně zahájit svou činnost směřující k obnově samostatného československého státu.

Samozřejmě za to československá strana měla zaplatit ve dvojím smyslu. Zaprvé, byl to úvěr, tedy částka, o které se předpokládalo, že bude splacena (ne v průběhu války, ale až po vyhrané válce). A druhá důležitá věc byla, že měnové zlato hrálo roli jakési garance za poskytnuté finanční prostředky.

Jaký byl další osud našeho měnového zlata v Anglii?

VS: Bylo využito asi tím nejlepším způsobem,protože bylo použito na spojenecké válečné úsilí. Stalo se tedy garancí, proti níž byla poskytnuta ona půjčka – ostatně to zlato mělo v té době hodnotu zhruba těch 7,5 milionu liber. Ovšem Britové poskytli ještě dvakrát po pěti milionech liber.

Nejen provoz armády a ozbrojených sil, ale také ministerstev a celého exilového prozatímního státního řízení, skutečně stál spoustu peněz. A nebýt těchto půjček a půjček, které čerpala československá exilová vláda ze zákona o půjčce a pronájmu, nebylo by možné to provozovat.
Proti tomu bylo poskytnuto zlato, které bylo fyzicky odvezeno v roce 1940 do Kanady ve strachu z německé invaze a v roce 1941 tam bylo prodáno.

Ovšem v Čechách se objevuje řada názorů, že jsme si museli platit za to, že jsme bojovali po boku Británie, de facto i bitvu o Anglii. Že jsme si platili každou vojenskou tkaničku, i tu krev, a že jsme si vlastně platili akci proti Reinhardu Heydrichovi?

VS: Ale kdyby Británie nevedla v roce 1940 dál válku proti Hitlerovi, kdyby nepokračovala rok sama, pravděpodobně by Hitler zvítězil, respektive je otázka, jak by se dějiny odvíjely dál. Asi by to bylo mnohem složitější…

Třeba exilový ministr financí Eduard Outrata nebo bývalý ředitel Národní banky československé Malík říkali, že by se zlato mělo schovat na poválečnou rekonstrukci. Na to jim bylo opáčeno, že pokud všichni nevydají veškerý disponibilní majetek a koneckonců i nasazení životů vojáků, žádná poválečná rekonstrukce se konat nebude.

JK: Tady je třeba připomenout ještě jednu věc. S tím zlatem by se stejně v průběhu války nedalo disponovat, protože ve Velké Británii platily velmi přísné předpisy, které zmrazily veškerý nepřátelský majetek. A formálně by tedy československé měnové zlato bylo považováno za nepřátelský majetek.

A co se týče názoru, že jsme si platili osvobození, musím říct, že je to pravda. Zaplatili jsme za to, že jsme mohli vytvořit exilovou strukturu ve Velké Británii, zaplatili jsme za vytvoření vojenských jednotek.

Je ale třeba říct, že osvobození státu něco stojí. A navíc úvěr, který byl poskytnut, byl ve skutečnosti poskytnut určitě v nižší částce, než byla skutečná nominální hodnota celé výzbroje a výstroje.

ZJ: Naše armáda přece nevystupovala jako naprostá součást britské armády a nebojovala jen za Londýn či Britské ostrovy. Byli jsme zcela regulérním menším spojencem a stejně na nás bylo pohlíženo. Čili úvahy o tom, jak jsme si museli zaplatit každou tkaničku a podobně, jsou líbivé, ale příliš nepronikají k jádru věci.

VS: Británie také poskytla veškeré své finance, které měla, a platila za všechno až do okamžiku, než zcela vyčerpala státní pokladnu. Pak jí teprve Američané poskytli bezplatné úvěry v rámci Land Lease. A pak teprve byla uvolněna obrovská finanční pomoc ze strany Spojených států.

ZJ: Druhá část měnová zlata měla daleko tristnější osud: Ocitla se v rukou Říšské banky německé, která s ní volně hospodařila. Takže se naše měnové zlato začalo rozplývat v rámci vedení druhé světové války. To však nebyl osud jen českého měnového zlata, ale i řady dalších zlatých rezerv zemí okupovaných nebo polookupovaných Německem.
Zbytek tohoto různého zlata byl nakonec v roce 1945 deponován v Bavorsku, kde jej objevili nebo zčásti objevili Američané a převzali do úschovy.

Znovu podotýkám, že to bylo československé měnové zlato, ale také zlato dánské, holandské a podobně. U některých komodit se ani nedalo rozlišit, z kterých bank zlato pochází, protože to nebylo ve formě cihel nebo prutů, ale například ve formě mincí, kde se to určuje mnohem obtížněji.

Co se dělo po válce s československým národním pokladem?

JK: Po válce začala složitá jednání, která měla vést k restituci měnového zlata. Československo se pochopitelně nemohlo spokojit s tím, že jsme přišlo měnové zlato a nebude podnikat žádné kroky.

Ta část zlata, která byla Spojenci zadržena, byla po lednových jednáních v roce 1946 dána pod rozhodování takzvané tripartitní komise, kde měly po jednom komisaři Francie, Velká Británie a USA. Tato komise pak vyzvala spojenecké státy, aby předložily své nároky na to, kolik zlata, o které v průběhu války přišly, jim má být nahrazeno.

Československý nárok byl poměrně realistický, šlo o 45 tun měnového zlata, a tripartitní komisí byl shledán oprávněným. Nicméně když se sešly všechny nároky a rozhodovalo se o rozdělení, bylo Československu přiznáno, že reálně může obdržet 64 % svého nároku. První část potom od tripartitní komise Československo obdrželo ještě v jednání, které bylo dokončeno před únorem 1948. Bylo to více než 6 tun zlata.

Říkal jste, že se uvažovalo, že se zlato musí restituovat k nám, ale ono se k nám restituovalo až v roce 1982. Kde je ten zakopaný pes?

JK: Zakopaný pes je v československých opatřeníchv podobě znárodnění,konfiskací, národních správ,která proběhla ve dvou vlnách,v roce 1945 a po únoru 1948,a častokrát postihla majeteknejen československých občanů,ale také cizích státních příslušníků a investorů.
PředevšímSpojené státy a také Franciepotom v roce 1948 zablokovaly vydání větší části měnového zlataa požadovaly, aby byly nejprvevyřešeny tyto nároky. Tedy aby Československo uzavřelo náhradové dohodypředevším se Spojenými státy.

To je opravdu klíčová otázka.Dokud by nebyla uzavřenadohoda se Spojenými státy, Spojené státy nehodlaly dátsvůj souhlask předání zbylé části měnového zlata.A protože rozhodnutí tripartitní komisemusela být učiněna jednomyslně,americký postoj stačil k tomu,aby zablokoval vydání měnového zlata na několik desítek let.

I samo Československo ale využilo skutečnosti, že mu nebylo navráceno měnové zlato, a odmítlo v roce 1955 pokračovat ve splácení válečného dluhu Velké Británii. Otázka měnového zlata se tak dostala do velmi složitého komplexu jednání, kde se jednalo hlavně o československo-britské a československo-americké majetkové a finanční vyrovnání.

No jo, ale zvláštní je, že Velká Británie i Spojené státy odpustily například tuto půjčku Polsku a řadě jiných zemí?

VS: Co se týká Polska, to bylo skutečně ve zvláštním postavení: Na obranu Polska Velká Británie vstoupila v září 1939 do války, byť je to jen formální záležitost. Polsko bylo rovněž po válce považováno za zemi, které byla do značné míry vnucena vláda – sestavená v Moskvě a dost neochotně schválena Velkou Británií a Spojenými státy až se zpožděním v červenci 1945. A koneckonců Poláků, kteří bojovali na spojenecké straně, bylo několikanásobně víc než Čechoslováků. Navíc velká část z nich zůstala ve Velké Británii, protože považovali svou zemi za nadále okupovanou, byť tentokrát už ne Němci, ale Sovětským svazem.

Oproti tomu Československo vystupovalo z pozice osvobozené země, která má svou vládu, naprostá většina vojáků se vrátila. Následně navíc provedlo rozsáhlé znárodnění, které bylo nadproporční už v roce 1945. Znárodnění je přitom považováno za legální, pokud jsou zahraniční vlastníci a investoři odškodněni. Československo však jako by v těchto jednáních dělalo problémy, a to zejména v jednáních se Spojenými státy i s Británií. To potom asi byly důvody, proč byl uplatněn dvojí standard a dvojí zacházení.

ZJ: K tomubych připomněl faktickou věc. Zahraniční Polonie byla vždycky nesmírně silná. Nebyli to jen exulanti během druhé světové války, ale lidé žijící relativně velmi dlouho především v Americe, kteří se tam ocitli za nejrůznějších okolností. Jejich vliv i na vládní struktury a podobně byl vždycky nemalý. Ale to se projevilo vícekrát, nejen při záležitostech bezprostředně poválečných.

Bylo adekvátní těch 18,4 tuny měnového zlata, co jsme nakonec v roce 1982 dostali?

JK: Je třeba říct, že dohody byly docela komplikované. Co se týká vydání našeho měnového zlata výměnou za podepsání dvou dohod (jedné se Spojenými státy a druhé s Velkou Británií), lze nakonec říct, že to byl kompromis z obou stran, ačkoli si myslím, že více dosáhly Spojené státy a Velká Británie. Dosažení dohody a navrácení měnového zlata byly ale pro komunistický režim důležité také z jistého psychologického, propagandistického, ale i ekonomického důvodu.

Co jsme tedy vlastně za vydání měnového zlata zaplatili? Ve vztahu ke Spojeným státům jsme se domluvili, že budou vypořádány všechny nároky, které vyplývaly ze znárodnění a konfiskačních opatření jak po roce 1945, tak po únoru 1948. Nakonec byl zvolen kompromis, který spočíval v globální částce 81,5 milionu dolarů. Obě dvě strany pak prohlásily, že jsou tím jejich vzájemné pohledávky vyřešeny. Americká strana pak rozdělila takto získanou částku osobám, které žádaly o odškodnění, čímž byly tyto záležitosti vyřešeny jednou provždy.
A co se týká Velké Británie, částka byla více jak 24 milionů liber a zahrnovala především dluh, který pocházel ještě z druhé světové války. Také se tím definitivně dořešil problém pomnichovské půjčky, kterou Československo získalo od Velké Británie na řešení problémů s uprchlíky a rekonstrukcí státu.

Jaké byly osudy měnového zlata v  nedávné historii?

VS: Byly neméně pohnuté. Vedení Národní banky československé dospělo totiž na základě své dlouholeté, ve skutečnosti sedmileté zkušenosti k závěru, že nejvýhodnější bude naprostou většinu měnového zlata prodat.

Byly uváděny argumenty v tom smyslu, že zlato uložené kdesi nevydělává, ale když se investuje do dolarových a jiných aktiv, je to mnohonásobně výhodnější. Bylo uváděno, že když se částka 56 tun zlata prodá a nakoupí se za to obligace apod., rozdíl ve výnosu je asi jedna miliarda ročně. A že to je cena za sentiment, který platíme, atd. To je všechno úsměvné.
Tento ekonomický argument byl velmi sporný, protože ti, kteří vedli tyto úvahy, se spálili podobně jako různí makléři a finančníci ve 20. letech, když očekávali neustálou prosperitu. Přišla krize a cena zlata se vyšplhala na tisíc dolarů za trojskou unci oproti 325 dolarům, za které jsme zlato prodávali. A to nehledě na to, že měnové zlato bylo součástí nějakých významných atributů českého, původně československého státu.

ZJ: S tím naprosto souhlasím. Zlato má přece jenom daleko větší lesk než nějaké dluhopisy.

JK: Argument dejme tomu historický nebo psychologický nebyl doceněn. Hodně problémů nebo otázek kolem zlatého pokladu republiky bylo vyvoláno právě až tím posledním krokem. To byl totiž krok, který ukončil kruh a není cesty zpět.

(redakčně kráceno)

Převzato:  http://www.ct24.cz/