Konec světa?
Každé náboženství světa v závislosti na své filosofii hovoří o konci světa nebo o konci věků. Mnohokrát už byl konec světa předpověděn. Nemyslím si však, že by měl být svazován s významnými daty našeho kalendáře, který je uměle vytvořený pro potřeby křesťanů. Spíše bych se obrátil o radu ke kalendářům mnohem starším, jako je například židovský. Židovský kalendář, odvolávající se na stvoření světa a vztah stvoření k Stvořiteli, chápe za počátek světa okamžik, kdy Bůh učinil z Adama prvního člověka. To se podle tradice odehrálo na roš hašana /Nový rok/ před 5764 lety.
Mayský kalendář fungoval v cyklech po 5119 letech. Existuje více než 36 000 let a v roce 2012 našeho (gregoriánského) letopočtu náhle končí. Mayský kalendář stanovil délku roku tisícin dne přesněji než je tomu u současného kalendáře. Mayští „strážci dnů“ pohlížejí na 21. prosinec 2012 jako na datum znovuzrození, na počátek světa Pátého slunce. Je to počátek nové éry označený bodem, v němž Slunce překříží galaktický rovník a Země se postaví na účaří s centrem galaxie. Při svém východu 21. prosince 2012 Slunce po 26 000 letech opět vyjde v konjunkci průsečnice Mléčné dráhy a roviny ekliptiky, což je na obloze charakterizováno velkým křížem z hvězd a planet. Tento kosmický kříž je ztělesněn v posvátném stromu, Stromu života, připomínaném v rámci všech duchovních tradic světa.“
Nemůžeme se však upnout jen k jednomu kalendáři nebo obecně řečeno, k jednomu zdroji. Teprve když nám více zdrojů bude ukazovat na přibližně stejné datum, budeme je moci označit za předpovídaný „konec věků“.
Podívejme se tedy blíže na jednotlivé zdroje. Jako první si můžeme přiblížit známá Nostradamova proroctví. V jednom z nich se píše následující. V sedmém měsíci 1999 nebo (v srpnu) přistane na Zemi „král děsu“. V době olympijských her v roce 2008 se „král děsu“ dopustí významného činu v souvislosti se „zapálením východu“. Jedno z nejpochmurnějších proroctví Sie`cles najdeme ve čtyřverší 77, VIII, ve kterém se hovoří o válce trvající ne méně než 27 let. Poslední řádka zní: „Rudé kroupy, voda, krev a mrtvoly pokryjí Zemi“. V Sie`cles I, 16 je naznačeno, že se předpokládané smrtící rude krupobití snese na naši planetu už brzy, neboť se tam píše o moru, hladomoru a smrti z vojenské ruky, „až staletí budou spět ke své obnově“. Proroctví se přesně shoduje s událostí, kterou někteří moderní okultisté označují jako „přechod od věku Ryb k věku Vodnáře“. To znamená, že je to doba těsně po roce2000, přičemž datum není úplně jisté, protože záleží na tom, která fixní hvězda bude vzata jako milník počátku zvěrokruhu. Další verše Sie`cles , například I,91 praví: “Bohové lidem zjeví, že jsou tvůrci velké války: Dříve na nebi nebyly espée et lance, největší škody utrpí levice. Dříve na nebi nebyly meče a kopí – znamená to, že zkáza přijde z oblohy. V této souvislosti je zajímavé i čtyřverší Sie`cles II, 41:
Velká hvězda se bude po sedm dní vařit,
Její mračna způsobí, že Slunce bude vypadat jako dvojitý obraz,
Velký pes bude celou noc výt,
Až papež změní své bydliště.
Není bez zajímavosti, že za krále děsu je považován politik, který okolo roku 2000 rozpoutal válečný požár a vyhlásil poslední světovou válku. Samozřejmě, že tento vývoj bude v různé intenzitě pokračovat, až vyvrcholí Armagedonem neboli Apokalypsou právě okolo roku 2030.
Podobné úkazy jsou popisovány v proroctví matky Shiptovové. Matka Shiptovová byla věštkyní, žijící v Anglii. Narodila se v r. 1488, zemřela v r. 1561. Byla současnicí Nostradáma. Psala své prorocké vize ve verších. Jedna z nejlepších části popisuje nebeskou událost obrovských rozměrů.
Planoucí drak zkříží oblohu
Po šestkráte nežli tato země zahyne
Lidstvo bude se třásti a strachovati
Šestého zvěstování v tomto proroctví
Po sedm dní a sedm nocí
Člověk uzří pohled strašný
Vlny porostou do výše nevídané
A pohltí pobřeží, a pak
Počnou hory řváti
A zemětřesení rozdělí pláň od pobřeží
A velká voda vpadne tam
Zaplaví zemi s tak strašlivým hukotem
Že člověk bude se krčiti v bahnitých mokřinách
Druh na druha vrčíc
Obnaží své zuby k zabíjení
A tajiti bude v horské skrýši krmi svou
Odporný ve svém strachu v hrdlo bude lháti
Lapky, chmatáky a špicly zabíjeti
Člověk prchá v hrůze od povodní
A morduje, násilní a v krvi leží
Vlastníma rukama lidstvo krev prolije
Zhanobí, zplundruje kraje mnohé
A až Drakův ohon bude pryč
Člověk opět zapomene, usmívá se, jde zas dál
By se napravil – příliš pozdě, příliš pozdě
Neb lidstvu se dostalo čeho si zasloužilo
Jeho úsměv za maskou – jeho falešné velikášství
Poslouží Bohům aby se pohnuli zlostí
Pošlou pak Draka zpět
By osvítil oblohu – a jeho ohon pukne
Nad zemí pukne a rozerve zem
A člověk bude prchati, ať král, lord či nevolník.
Z proroctví je zřejmé, že se hovoří o čemsi, co nás bude podvakrát míjet a způsobí celosvětové neštěstí. Proletí to kolem nás jednou, a pak, po relativně krátké době, znovu, patrně na své cestě ven do temnějších oblastí Sluneční soustavy. Odpovědí na tuto otázku může být zpráva NASA, že v roce 2029 má okolo Země proletět asteroid, označovaný jako 99942 Apophis. Informaci o něm můžete získat na různých adresách na internetu. Toto těleso údajně o průměru 320-390 m by způsobilo podobnou katastrofu, jaká způsobila vyhynutí dinosaurů. Výpočty ukázaly, že potom co asteroid okolo Země proletí, má se vrátit o sedm let později a do třetice roku 2054. Vrací se snad Nibiru/Marduk – desátá planeta, o které píší Sumerové?
Co k tomuto problému říká Avesta? Slovo Avesta pochází ze staroperštiny a znamená „základní text“ nebo „učení“. Avesta obsahuje veškeré náboženské texty Parsů, což jsou dnešní stoupenci Zaradhustry. Toto náboženství je mnohem starší než islám. Zlomky tohoto náboženství se zachovaly v písemné klínopisné podobě. Samozřejmě se zde popisuje i konec světa (věku): „Z nebes sestoupí mnoho bojovníků, zvaných „všepřemožitelé“. Jsou nesmrtelní a jejich moudrost dokonalá. Než se tito pomocníci objeví, zatmí se Slunce, budou následovat zemětřesení, rozpoutá se mnoho bouří a hvězda bude padat z nebe. Po strašné bitvě, do které nastoupí šiky vojsk, nastane nové, zlaté období. Lidstvo bude potom tak zkušené v léčbě, že ač na pokraji smrti, přece nezemře. Toto období má nastat „až se ženy budou chovat jako muži a muži jako ženy; a když ženy budou sedět na koni s roztaženýma nohama. Až se budou uznávat falešné svědecké výpovědi a odmítat pravé; tehdy, kdy muži budou prolévat krev jiných mužů z nicotných důvodů, když se budou dopouštět smilstva a promarní peníze chudých“.
Když si připomeneme, že žijeme v posledním „čtvrtém věku“, nezbývá než žasnout, jak vše do sebe přesně zapadá. Všechna starobylá učení hovoří podobně. Mayský kalendář končí rokem 2012. Čínský “velký rok” je 60 letý cyklus a ke změně dochází právě rokem 2000.
A co se děje v současné době? Zásoby fosilních paliv v současných nalezištích budou vyčerpány okolo roku 2030. Vypukly spory mezi velmocemi o současné i nové zdroje. Irák byl pouze začátkem tohoto konfliktu. Nyní je na řadě spor o obrovská naleziště v Arktidě. Budou následovat spory o vodu, které se rovněž bude nedostávat. Na druhé straně stoupne hladina světových oceánů a lidé budou nekontrolovatelně migrovat. To způsobí válečné konflikty, ale i mohutné epidemie tropických nemocí v subtropických a mírných pásmech. V důsledku oteplování se bude zvyšovat počet a intenzita přírodních katastrof obrovských rozměrů. Budou se množit živočichové, kteří nám budou znepříjemňovat život. Příkladem mohou být už teď obrovské medůzy u japonských břehů.
Jistě by se našlo ještě mnoho jiných důkazů, že předpovídaný konec věků se skutečně blíží, ale to už ponechám na iniciativě a postřehu čtenáře.
Mnohokrát jsem si kladl otázku, co to bylo za sílu, která způsobila na konci druhého tisíciletí přímo raketový rozvoj technické civilizace. Industrializace společnosti se začala projevovat až v posledním tisícíletí, či spíše až v jeho druhé polovině. Proč se nic takového nedělo už dříve třeba v Číně nebo v Egyptě? Jestliže se o Egyptu ví, že jeho starověká historie je stará nejméně 3 000 let, jak to, že tam nelétala letadla, nebyly elektrárny, nelétalo se do kosmu, když na to měli třikrát více času než lidé v moderní době? Nebo snad toto všechno tam bylo a jen se nám to nezachovalo? Nebo pokrok spočíval v něčem jiném, co dnes nedokážeme ani pochopit? Možná se vývoj lidstva začal ubírat nevhodným směrem a bude třeba jej zastavit. Mají to učinit „bohové“, obývající desátou planetu, bohové, kteří stvořili člověka – Adama a kteří se podle sumerských pravěkých textů na planetu Zemi vracejí jednou za 3 600 let?
ATLANTIDA OBJEVENA !
Už od dob Platónových hledají stovky vědců i amatérských výzkumníků ztracenou zemi bájné civilizace – Atlantidu. Byla hledána na dně Atlantického oceánu, ale i ve Středozemním moři. Není však třeba hledat, ale stačí pouze pozorně porovnat, seřadit a vyhodnotit fakta, která jsou všem běžně dostupná. Co nám sdělil Platón? Z díla Platónova je zřejmé, že to nebyl jen tak ledajaký ostrůvek, protože Atlantida měla být větší než Malá Asie a Lýbie dohromady. To představuje Turecko s částí Černého moře, dnešní Blízký a Střední Východ a pobřeží severní Afriky. To byl v podstatě téměř celý tehdejší známý svět. Druhou zásadní skutečností bylo to, že se měla nacházet za Herkulovými sloupy, což znamená za Gibraltarskou úžinou. Nyní si můžeme položit otázku – je vůbec možné, aby tak obrovská pevnina beze stopy zmizela? Je to samozřejmě jen velmi málo pravděpodobné. Zato máme na západ od Afriky pořádný kus pevniny, který tvarem velmi přesně kopíruje západní pobřeží Afriky. Ano, je to Jižní a Střední Amerika. Dokonce můžeme říci Amerika všeobecně.
Nyní si mnohý čtenář položí otázku, jak je možné od stolu něco objevit. Připomenu proto Heinricha Schliemanna, který pečlivě prostudoval Homérovy básně Ilias a Odysea, protože je nepovažoval jen za mytologickou literaturu, ale věřil, že vyprávějí pravdivý příběh. Potom šel kopat a našel Tróju. My si nyní si vytvoříme teorii, podobně jako kriminalisté, kterou budeme následně dokazovat.
Je všeobecně známo, že kdysi byla veškerá pevnina víceméně spojena. Tato prapevnina byla nazvána Pangea. Dopadem obrovského meteoritu do oblasti dnešního Tichého oceánu před 24 500 lety došlo k jejímu rozvolnění, přičemž Amerika se začala přesouvat na západ od Afriky do místa, odkud byla ve velkém rozsahu vyrvána nebo se vypařila zemská kůra. Pohyb amerického kontinentu západním směrem způsobil ztenčení zemské kůry mezi oběma kontinenty do té míry, že asi před 10 000 lety praskla a začaly se tvořit dnešní Severní středoatlantický hřbet a Jižní středoatlantický hřbet, jejichž sopečná aktivita neustala dodnes. V této situaci udeřil okolo roku 8 500 př.n.l. do oblasti dnešního západního Atlantiku asteroid, který způsobil zničení části kontinentu a vytvořil Severoamerickou pánev, která byla ihned zalita oceánem. Tato pánev se nachází západně od Héraklových sloupů, tj. západně od současného Gibraltaru, přesně, jak popisuje Platón. Pokračující mohutná vulkanická činnost pod hladinou vznikajícího Atlantického oceánu způsobila zrychlení procesu odsunutí Ameriky do Tichého oceánu a vyzvednutí mohutných pohoří na západě amerického kontinentu. Toto jsou možná události, které způsobily vyhynutí amerických slonů, velbloudů, koní a dalších zvířat. Z toho je zřejmé, že Atlantida byla částečně potopena a částečně odsunuta za Atlantský oceán. Není vyloučeno, že v následujících tisíciletích v důsledku pohybu kontinentu zde pokračovaly i jiné katastrofické události, které navždy poznamenaly nejen opětovný vývoj života na tomto kontinentu, ale i kulturu jeho obyvatel.
Co dokazuje tuto teorii? Pro podporu této teorie hovoří podmořská mapa pacifické oblasti. Uprostřed Tichého oceánu se nachází Centrální pacifická pánev, pokračující na jih Jihozápadní pacifickou pánví. Tento gigantický kráter je ohraničen Východopacifickým valem asi 2 000 km západně od pobřeží Jižní Ameriky. Podél západního pobřeží Severní Ameriky se táhne zlomové pásmo, tvořené šesti gigantickými zlomy, které pokračuje podél západních svahů Východopacifického valu až hluboko na jih k Antarktidě. Východní pobřeží Asie je naproti tomu charakterizováno hlubokými podmořskými příkopy, z nichž nejznámější jsou Aleutský, Kurilský, Japonský a Mariánský s hloubkami okolo 11000 km. Nárazem indické kontinentální desky do desky asijské se vyvrásnila střecha světa – Pamir. Posunem Ameriky došlo k vyzdvižení vysokého pohoří v přímořské západní části celého amerického kontinentu. Chemický rozbor, prováděný v jezerech Titicaca, Poopó a Coipaga potvrdil, že jezera mají stejné chemické složení jako oceán. Z toho je zřejmé, že město Tiahuanaco bylo s jezery a s celým andským horským řetězcem vyzdviženo do současné výše téměř 4000 metrů v historicky nedávné době a že tento proces zažil člověk. Indiánské legendy praví, že „Černá stezka zakryla rudé Slunce … Neviděli už Slunce, ani Měsíc, ani hvězdy….zavládla temnota. Nad jejich hlavami táhla podivná zjevení. Z nebe padala vařící smůla a lidé pátrali v pološeru po potravě…..Veletok byl přerušen hřebenem hor. V širokém proudu se valil nyní na východ (Amazonka). Na jeho březích vyrostly nesmírné lesy. Ve východních oblastech říše zavládlo nesnesitelné vedro (po prasknutí atlantického dna). Na západě, kde se vztyčily převysoké hory, se lidé ve výškách chvěli štiplavým mrazem.“
Část Atlantidy se pravděpodobně i po této gigantické katastrofě zachovala. V roce 2000 se týmu kanadských výzkumníků podařilo nafilmovat ruiny záhadného města utopeného na dně moře mezi Yucatanem a Kubou. Podmořský robot vybavený speciálním sonarem a kamerou odhalil pyramidy, chrámy a řadu dalších velkých budov, které spojují široké silnice. Budovy mají půdorys pravoúhlých tvarů i kruhu. Některé se stupňovitě zvedají vzhůru. Na jednom kameni kamera odhalila část nápisu v neznámém písmu. Potopené sídlo bylo údajně součástí asi 150 km dlouhého úzkého pásu pevniny, který jako přirozený most spojoval Kubu s Yucatanem a byl zničen následkem přírodní katastrofy. Na dně jiné prozkoumávané oblasti se vyskytují obrovské, pravděpodobně uměle vytvořené trojúhelníky. Jejich původ se prozatím nepodařilo vysvětlit. Již v minulém století vzrušil veřejnost nález zdi pod hladinou u ostrova Bimini a nedávno se objevily zprávy o obrovském útvaru ponořeném nedaleko Floridy. Těleso zřetelně připomíná pyramidu. Vyrůstá ze čtvercové základny o straně dlouhé 300 m a dosahuje výšky 240 m, což téměř o 100 m překonává Velkou pyramidu v Gíze. Vrcholek je obrostlý korály a tak lze jen obtížně určit, zda jde o náhodný přírodní útvar, nebo o uměle vytvořenou stavbu. Dosavadní výzkum přivedl archeology k závěru, že město potopené u Kuby bylo zničeno před pěti až šesti tisíci lety.
Teorii dávné vyspělé civilizace na americkém kontinentu potvrzují i obrovské, dvoumetrové kamenné koule v Kostarice i nedávno objevené kamenné desky o rozměrech 5×9 metrů v délce stovek metrů v moři u pobřeží této země, stejně jako prostorné podzemní sály, ukryté pod podobnými deskami na pevnině. Pod těmito deskami čeká zcela jistě poselství obyvatel Atlantidy, které se podařilo zachránit.
Nyní zbývá stanovit datování těchto událostí. Pomoci nám mohou staré židovské pověsti, podle nichž došlo 24 500 let př.n.l. k potopě světa. To je i období, kdy došlo k rozvolnění prapevniny Pangea a k zahájení přesunu Atlantidy (Ameriky) na západ. Po zničení téměř všeho se v pásu okolo rovníku (jinde vládla doba ledová) začal znovu rozvíjet život. Amerika byla v té době relativně blízko Afriky. Egyptské slovo ATLANTI znamená „země, oddělená vodou“. Egypťané rovněž psali hieroglyfickým písmem a rovněž stavěli pyramidy. Objevem z poslední doby je mumie chlapce, objevená na Sahaře, jejíž stáří se odhaduje asi na 6000 let př.n.l. Vykopávky potvrdily, že Sahara v té době byla úrodnou oblastí a že v jejím středu bylo obrovské jezero, které však začalo vysychat. Znamená to, že před tímto datem muselo dojít k nějaké události, která odstartovala přeměnu Sahary na poušť. Tomu odpovídá i doba rozvoje egyptské Staré říše okolo roku 4000 př.n.l., jakoby v návaznosti na předcházející saharskou kulturu, která už znala mumifikaci zemřelých. Pravděpodobně tedy někdy okolo roku 10 000 př.n.l. došlo k prasknutí atlantického dna, čímž došlo ke zrychlení posouvání „Atlantidy“ dále na západ a k počátku negativních změn podnebí na Sahaře. Prudké oteplení vod Atlantického oceánu způsobilo roztání ledu na pólech, čímž je možno světlit i nepochopitelnou mapu Piriho Reise, ukazující Antarktidu bez ledu. Důkazem této teorie je i Grónsko, neboli Greenland, což v překladu znamená Zelená země. Význam tohoto názvu dokládá, že lidé tak pojmenovali tento ostrov v době, kdy byl skutečně zelený. Protože dopad obrovského meteoritu do oblasti Atlantického oceánu jistě nešlo přehlédnout a obrovská země z oceánu zmizela, byl učiněn závěr, že se propadla do moře. O několik tisíc let později větší její část objevil Kryštof Kolumbus, ale až ve vzdálenosti okolo 5 000 km. Rychlost posuvu zemských desek samozřejmě neznáme. Jestliže budeme uvažovat časové období přibližně 20 000 let, vychází průměrná rychlost 250 m za rok. Pohyb byl pravděpodobně zpočátku rychlejší a postupně se zpomaloval až do vyrovnání pnutí v zemské kůře. Protože to zní neuvěřitelně, položme si otázku zda je možné takovéto cestování kontinentů. Že to možné je, dokazuje výsledek měření po zemětřesení v prostoru ostrova Sumatry 26.12.2004, kdy bylo satelitním měřením zjištěno, že se ostrov posunul o 36 m za den. Takže to možné je. Atlantidu není nutno hledat, Atlantidu je možné navštívit.
Megality
Nejznámějšími stavbami starověku jsou bezpochyby egyptské pyramidy. Po celém světě však existuje spousta podobných staveb, označovaných slovem megalitické, což znamená, že jsou vytvořeny z obrovských kamenných bloků.
Jedním z měst s takovýmito starověkými stavbami je město Baalbek v Libanonu. Ze všech archeologických pokladů Baalbeku vynikají především obrovské terasy, které by z našeho hlediska nebylo možné postavit bez použití vyspělé techniky, bez zvedacích a jiných stavebních strojů, které tehdy jen stěží existovaly. Informace o tom, kdo a kdy postavil v Baalbeku tyto stavby z otesaných monolitů, zatím nemáme. Terasy nacházející se v Baalbeku svými rozměry zastiňují dokonce i tak velkolepé stavby, jako jsou egyptské pyramidy. Při pohledu na ohromné kameny, ze kterých jsou tyto terasy postaveny, nás bezděčně napadají myšlenky, jaké to asi byly technologie, které umožňovaly zvedat a převážet tak obrovské hmotnosti. Základy stavby byly zhotoveny z ohromných kamenných bloků. Například jihovýchodní stěna terasy, na které byl postaven Jupiterův chrám, je sestavena z devíti řad kamenných bloků, z nichž každý váží více než 300 tun. Do stěny na severozápadní straně byly zabudovány tři největší opracované monolity na světě, nazývané Triliton nebo také Div tří kamenů. Tyto kameny mají délku 29 m, výšku 4 m a tloušťku 3,6 m. Váha každého z těchto tří kamenů je od 800 do 1000 tun, přičemž kameny Trilitonu jsou tak přesně sestaveny a tak přesně spojeny jeden s druhým, že mezi nimi není možné prostrčit ani jehlu. Ještě větší kamenný blok byl nalezen v kamenolomu nedaleko samotného města. Jeho rozměry jsou 23 m na délku, 5,3 m na šířku a 4,55 m na výšku. Hmotnost tohoto kamene je přibližně kolem 1200 tun. Tento kámen nazývaný „Jižní“ je největším opracovaným kamenem na světě. Pro představu si můžeme uvést, že například současné tanky váží asi 40 tun. Znamená to, že na váhu 800 t bychom potřebovali 20 těchto tanků. Nevyřešenou otázkou také zůstává, jak 800tunový kámen Trilitonu převáželi z kamenolomu, který se nachází ve vzdálenosti 1 km od místa stavby. Jakákoliv přeprava takových ohromných bloků je téměř nemožná, protože terén mezi kamenolomem a terasami je kamenitý a kopcovitý. Teoreticky by takové kameny od kamenolomu k městu musely táhnout desítky tisíc dělníků, což u badatelů vyvolává pochybnosti. Nebyly však nalezeny žádné stopy po cestách, rampách, či jiných zemních stavbách, které by naznačovaly, že tudy byly smýkány obrovské bloky z lomu na místo určení. Ještě nepochopitelnější je, jakým způsobem byly kameny Trilitonu vyzvednuty do více než sedmimetrové výšky a uloženy na stěnu s takovou přesností bez jakéhokoliv použití vápencové malty. Mnohem jednodušší by totiž bylo použití bloků menších rozměrů, jejichž usazení je snadnější a rychlejší. Nejtěžší kameny, použité ke stavbě pyramid mají hmotnost „jen“ okolo 200 tun.
Podle archeologických nálezů byla výstavba Baalbeku z dosud neznámých příčin náhle přerušena a mnohé stavby zůstaly nedokončeny.
Podle místní tradice toto místo existuje už od dob Adama a jeho synů, kteří plavém vyhnání z Ráje žili v Cedrových horách. Legendy praví, že Adam obydlil místo dnešního Damašku a zemřel nedaleko odtud. A právě Kain, poté co zabil Ábela, vybudoval zmíněné místo. Od maronitského patriarchy Libanonu pak pochází následující legenda: „Pevnost na libanonské hoře je nejstarší stavbou na světě. Zbudoval ji ve 133 roce stvoření Adamův syn Kain v záchvatu šílenství. Nazval ji po svém synu Enochovi a obydlil ji obry, kteří byli za své nepravosti potrestáni Potopou“. Po Potopě místo znovu vybudoval biblický Nimrod, veden snahou dosáhnout nebes. Podle této pověsti se pověstná babylonská věž nestavěla v Babylonu, ale právě na tomto místě. Cestovatel ze 17. století d´Arvieux napsal ve svých Pamětech (část II, kap.26), že místní Židé i Muslimové věří ve starý rukopis, který byl nalezen na tomto místě a který praví, že po Potopě Nimrod poslal obry, aby přebudovali pevnost Baalbek, která se tak nazývá na počest boha Baala, boha Moabitů, uctívačů slunečního boha. Tím je vysvětlen i řecký název Heliopolis – město Slunce.
Podobná záhadná stavba se nachází na druhém konci světa, v Andách, nedaleko jezera Titicaca. Jedná se o ruiny starobylého městaTiwanaku, se známou Puma-Punku, neboli Lví bránou. Jedná se o neuvěřitelně rozlehlý, mnohotvárný a hlavně dokonalý kamenný komplex. To, co se tu rozkládá, nikdo nikdy nepochopil a tedy ani uspokojivě nevysvětlil. Naprostý nedostatek přesnějších informací způsobil, že se musíme plně spolehnout pouze na současné metody archeologie, bez jakýchkoliv písemných památek. Proto se pohled na tuto pozoruhodnou kulturu poměrně často mění a vyvíjí. V jednom však mezi vědci panuje shoda: toto bylo pravděpodobně jedno z největších měst kultury, která v Andách kontinuálně existovala více než tisíc let a její ž počátky sahají do doby před naším letopočtem. Celé město bylo vybudováno z kamene, který pochází z poměrně vzdáleného lomu v jiné části jezera Titicaca. Některé kusy kamene jsou tak obrovské, že zatím nebyl nikdo roumně vysvětlit jak byly tyto megality přepraveny na vzdálenost desítek kilometrů. Archeologové předpokládají, že kameny byly pravděpodobně dopravovány na rákosových vorech (jejichž vynikající nosnost a vlastnosti ověřil v praxi norský cestovatel Thor Heyerdahl) po jezeře k Tiwanaku, kde byly prostě pomocí velkého množství lidí taženy na místo určení. Váha největších kusů andezitu a pískovce se pohybuje okolo čtyřiceti tun. Největší prostor zabírá velká chrámová plošina, komplex zvaný Kalassasaya.Na plošině stojí nejznámější památka Tíwanaka, Brána slunce. Ta je vytesaná z jediného kusu andezitu o váze asi třicet tun. Není to jediná monolitická brána v Tíwanaku, ale jen tato je zdobená složitými ornamenty. Opracování je velmi přesné a jemné.
Antonio de Castro y del Castillo, který byl roku 1651 biskupem v La Paz, napsal: „Ačkoliv se dříve předpokládalo, že tyto trosky jsou prací Inků, pevností pro jejich války, došlo se nyní k poznání, že jde zcela jistě o stavební dílo vzniklé před Potopou. To nemůže být práce Inků na rovině bez vody a s tak hlubokými základy, takové nádherné dílo by nepostavili ani Španělé. To, co zvláště obdivuji, jsou sesazené kameny…“.
Francouzský přírodovědec Alcide d’Orbigny (1802-1857) popsal hlavní plošinu jako monolit, zatímco v současné době je rozlomená na tři kusy. Čtyřicet metrů dlouhý a sedm metrů široký kámen zasazený do zatím neznámé hloubky může mít hmotnost jedenáctipatrového domu. V nezpracovaném stavu musel být samozřejmě ještě objemnější. Tato masa kamene musela být na holou náhorní plošinu dopravena. Ale jak? Pomocí lidských svalů a tradičních dřevěných válců? Žádné dřevo by takový tlak nevydrželo! V současnosti bylo zjištěno, že žula, použitá v Tíwanaka se těžila v lomu, vzdáleném 60 kilometrů. Kromě vlastní přepravy je udivující i opracování těchto gigantických kvádrů. Indiáni ve starověku neměli žádné železné nástroje. Nástroje ze slitiny mědi a cínu byly příliš měkké na to, aby se jimi dala opracovávat žula. Kromě toho je nutno si uvědomit, co všechno je třeba udělat, aby takové kamenné město vzniklo. Předpokládá to zpracovat projekt s využitím znalostí aritmetiky, geometrie, často i astronomie, je nutno provést geologický průzkum a až potom přepravovat a opracovávat. A to vše v době bronzové nebo ještě dříve. Indiánské pověsti uvádějí, že Tiwanaka zbudovali bohové za jednu jedinou dlouhou noc (nevíme jak byla dlouhá). Na stavbě se prý nepodíleli žádní lidé. Bohové, kteří uměli létat prý zničili svou vlastní stavbu tím, že ji zvedli do vzduchu, otočili a nechali padnout na zem.
Jestliže je ve světě poměrně známý Stonenhenge v Anglii, nedá se totéž říci o Hagar Qim na Maltě. Rovněž maltské stavební zázraky vznikly v době kamenné, a to nejspíše – a to je částečně potvrzeno i radiokarbonovou datovací metodou – někdy mezi 8 až 4,5 tisíci léty př.n.l. což je střední a mladší doba kamenná. Třicet chrámů je roztroušeno po ostrově křížem krážem. Leží tu všude obrovské monolity. Některé v průběhu zvětraly, některé se i rozštěpily. Nejsou zde však jen tyto monolity. V Saflieni, jihovýchodně od Vallety se nachází hypogeum Hal-Saflieni. Slovo hypogeum pochází z řečtiny a znamená podzemní prostor. Jedná se o jakýsi podzemní chrám, jehož stáří je odhadováno na 6,5 tisíce let. Není to ovšem jen ledajaký chrám, ale třípatrové monstrum. V turistickém průvodci se píše: „ Podzemní chrám a věštírna neznámého praobyvatelstva sestává z mnoha chodeb a místností, které jsou vyhrabané tři podlaží hluboko pod zemí, popřípadě vysekané do skály. Lidé v době kamenné ovšem neznali kovové nástroje – proto doba kamenná. Další velká záhada spočívá v akustických vlastnostech této stavby. Stačí totiž v určitém místě zašeptat do malé skalní mušle ve stěně a váš hlas je najednou několikanásobně zesílen, takže burácí podzemními prostorami jako z obrovských amplionů. To ovšem muselo při náboženských obřadech zanechat obrovský dojem na všechny přítomné. A opět si musíme položit otázku, co to bylo za stavitele, kteří navíc ovládali zákonitosti akustiky tak, že dovedli sestrojit skalní zesilovače zvuku? Ale to pořád ještě není všechno. Noční můrou všech stavitelů uzavřených, a zvláště podzemních staveb je jejich klimatizace. V současné době to řeší složité klimatizační jednotky, které udržují teplotu a vlhkost vzduchu na stanovených hodnotách. Podzemní chrám nic takového nemá a přesto, ať chrámem prochází stovky turistů nebo jen malá skupinka, teplota se mění jen nepatrně.
Další nevysvětlená megalitická památka se nachází ve francouzské Bretani. Jedná se o takzvané menhiry, což v překladu z keltštiny znamená dlouhé kameny. Tyto kameny stojí v troj- až dvanáctistupech a připomínají tak zkamenělé vojsko. Nejmenší z těchto kamenných „vojáků“ měří okolo jednoho metru, největší je 12 metrů vysoký a 150 tun vážící kolos. Avšak absolutně největší menhir, dnes už povalený, je 20 metrů dlouhý a váží přes 350 tun! U Kermania stojí 1029 menhirů v deseti řadách na ploše přibližně 100 metrů široké a 1?2 km dlouhé. Nedaleko Ménecu je 1169 menhirů, uspořádaných v jedenáctistupu. U Kerzehra bylo napočítáno 1129 menhirů v desetistupu. Jejich stáří je odhadováno na více než 10 000 let, což by znamenalo, že byly stavěny ve starší době kamenné. Stavěli je snad neardentálci? Lidé, oblečení do zvířecích kožešin, lidé, kteří se před špatným počasím skrývali v jeskyních a kteří se báli, aby jim nevyhasnul oheň. Jak by mohli budovat takové stavby, když žili v navzájem znepřátelených tlupách na rozlehlém území? A k čemu by jim byly?
Již v minulém století vzrušil veřejnost nález zdi pod hladinou u ostrova Bimini a nedávno se objevily zprávy o obrovském útvaru ponořeném nedaleko Floridy. Těleso zřetelně připomíná pyramidu. Vyrůstá ze čtvercové základny o straně dlouhé 300 m a dosahuje výšky 240 m, což téměř o 100 m překonává Velkou pyramidu v Gíze. Vrcholek je obrostlý korály a tak lze jen obtížně určit, zda jde o náhodný přírodní útvar, nebo o uměle vytvořenou stavbu. Dosavadní výzkum přivedl archeology k závěru, že město potopené u Kuby bylo zničeno před pěti až šesti tisíci lety, tj. 3 až 4 000 let př.n.l. Olmécký a potažmo i mayský kalendář začíná záhadným datem, který v přepočtu představuje rok 3113 př. n. l. Byl to rok zkázy jejich původního domova a začátek nové éry v Zátoce kouzelníků, jak je také tento jejich nový domov nazýván? Přinesli si představitelé této velmi vyspělé civilizace své vědomosti ze země, která skončila na dně oceánu? Olmékové dokázali stěhovat nesmírně těžké předměty na velkou vzdálenost i v neschůdném bažinatém terénu. Většina z gigantických kamenných hlav, které vytvořili, váží přes dvacet tun. Všechny vznikly z čedičových monolitů vysekaných v pohoří Tuxtla. Nalezeny byly ovšem až o sto kilometrů dále. Jak je tam jejich tvůrci dostali? Jisté je, že transport tak hmotných předmětů jim nepůsobil žádné potíže. V lomech bylo totiž nalezeno množství dalších ještě větších kamenných bloků připravených k výrobě nových monumentů. Tajemstvím zůstává, i jakými neznámými nástroji kámen tak precizně opracovali.
***
Převzato: http://www.gurad.estranky.cz
