Záhadná prehistorie

Popis prehistorických dějin, s nímž západoevropská věda vystoupila asi před stoletím, možná neodpovídá skutečnosti! Díky novým poznatkům víme, že se některé zkušenosti nikdy nezpřetrhaly.

Přesně dvě stě třicet kilometrů jihovýchodně od Limy leží město Ica, založené konkvistadory. Přímý potomek zakladatele města dona Jeronima Cabrery, chirurg dr. Janvier Cabrera, opatruje prastarou obrazárnu: je to jedenáct tisíc rytých kamenů s pů­sobivými scénami z prehistorického období. Všechno začalo v roce 1961. Řeka Rio Ica, která po celý rok připomíná spíše malý potok, se znenadání probudila k životu a zaplavila poušť. Stoletý déšť v Andách způsobil opravdovou katastrofu. Odplavený písek přitom vynesl na denní světlo černé kameny s tajuplnými rytinami. Našli je chudí indiáni, žijící na březích Icy. Věřili, že jde o prehistorickou hrobní výbavu, tedy o archeologický nález. Odvezli tudíž kameny do města, aby je tam nabídli majetným zájemcům ke koupi. Shromažďování prehistorických nálezů je totiž v Peru u bohatších vysokoškolsky vzdělaných lidí oblíbeným koníčkem. Dr. Cabrera obdržel roku 1966 takový kámen od jednoho přítele darem – jako těžítko. Kámen byl ozdoben rytinou podivuhodného ptáka. Když lékař ve svém volnu zkoumal artefakt podrobněji, zjistil, že zobrazený „pták“ se podobá spíše jakémusi mytickému tvoru. Kolega dr. Cabrery dokonce vyslovil domněnku, že rozpoznal létajícího ještěra. Toto podezření se potvrdilo srovnáním s létajícím ještěrem pterosaurem. Kdo ale mohl tohoto „pratvora“ do kamene vyrýt? Pterosaurus přece žil před 140 — 80 miliony let, dlouho před objevením se prvního člověka.

Tato záhada nedala dr. Cabrerovi spát. Jako detektiv pátral po původu svého těžítka a narazil na sídliště indiánů Campesinos, kteří ve svých chatrčích přechovávali ještě další záhadné kameny. Skoupil všechny, k nimž mu bylo dopřáno se dostat. Když pak indiáni při vidině prodejního úspěchu začali sami pro Cabreru kameny rytinami zdobit, naučil se velmi rychle odlišovat pravé staré kameny od nových napodobenin.

Důkladné studium oxidačních vrstev, vznikajících při procesu stárnutí na vyrytých čarách, poskytlo Cabrerovi neomylné vodítko pro určení pravosti. Tyto zoxidované vrstvy se jednoznačně odlišovaly od umělé patiny moderních padělků, dosahované několikadenním uložením v hromadě hnoje. Důkaz o vysokém stáří kamenů mu nakonec dodal i kronikář Juan de Santa Cruz Pachacuti Llamqui v Dějinách starého Peru z roku 1613. Llamqui se v tomto díle zmínil o tom, že v době inky Pachacuteka v říši Chincha – což byla oblast kolem dnešní Icy — bylo nalezeno mnoho kamenů pokrytých rytinami; tehdy byly nazvány „mancu“ nebo „manco“. Toto označení dokládá vysoký respekt vůči tomuto nálezu, neboť doslova to znamená „vznešený“ nebo také „prastarý“. „Protože je vytvořili bohové,“ byly pečlivě opatrovány v chrámu jako svátost („huacos“). Další odkaz se dr. Cabrerovi podařilo nalézt v seznamu předmětů z roku 1562, které španělští dobyvatelé předali španělskému královskému domu. Připomínají se v něm „kameny pokryté nesmírně starými rytinami“, které podle tvrzení domorodců „stvořili bohové a které byly uchovávány jako svaté relikvie“. Dr. Cabrera nebyl ovšem jediným sběratelem těchto kamenů. Například historik Hermann Buse roku 1965 oznámil, že bratři Carlos a Pablo Soldiové shromáždili v období let 1961 až 1965 „pozoruhodné množství“ obdobných kamenů se záhadnými rytinami. Peruánské ekonomické noviny Diario dél Comercio dne 11. 12. 1966 pod nadpisem. Záhadné kameny z pouště Ocucaje psaly o obdobných nálezech. Tehdejší rektor Technické vysoké školy v Limě Santiago Augusto Calvo společně s archeologem. Alejandrem Peziem z Peruánského státního archeologického institutu objevili tyto kameny v pře inckých hrobech. Rytiny měly mít podle jmenovaných vědců mytický a kultovní charakter. Pokládali je za magické kameny, určené na ochranu mrtvých při cestě na onen svět. Po provedených obsáhlých výzkumech v Peru C. Petratu a B. Roidinger ve své vynikající, ale dosud nepublikované Zprávě o jiném lidstvu konstatovali, že i dr. Adolfo Bermudez Henjins, ředitel regionálního muzea v Ice, přechovává v depozitářích četné kameny s rytinami. I Národní muzeum peruánských vzdušných sil, tehdy pod vedením plukovníka Omara Chioina, vystavilo asi šedesát kamenů s rytinami a na rok 1991 oznámilo vydání odborné obrazové publikace k těmto nálezům. Muzeum letectví, nedávno přejmenované na Centro Aeronauti-co, vystavuje ve své dvoraně tři největší kameny, z nichž jeden dosahuje průměru 80 centimetrů. Letečtí kresliči přenesli i ty nejmenší vyryté detaily na papír a specialisté vše důkladně prostudovali. Dospěli k pozoruhodnému závěru: na kamenech jsou zobrazeni dinosauři druhu brontosaurus společně s lidmi, z nichž někteří nesou podivné podlouhlé trubice, připomínající teleskopy. Na základě geologických analýz bylo zjištěno, že kameny jsou tvořeny silně zuhelnatělým andezitem, sopečnou horninou z mezozoika (geologický středověk planety Země), starou 220 milionů let, a tudíž o 160 milionů let starší než samy Andy. Celý dosah těchto nálezů si uvědomíme až tehdy, srovnáme-li jejich domnělé stáří s běžně přijímanou vývojovou teorií.

Pokud bychom celé posuzované období zhustili do časového úseku jediného roku, vyšel by nám následující obrázek: Začátek 1. ledna: objevily se první jednobuněčné organismy. Teprve koncem dubna je budou následovat první vícebuněční tvorové. Vývoj prvních obratlovců, praryb, bude dovršen koncem května. V srpnu vylezou z vody na pevninu první obojživelníci a asi v polovině září se objeví první plazi. Doba di­nosaurů započne v říjnu a listopadu, v listopadu už o sobě dají vědět také předkové opic a lidoopů. Teprve 31. prosince kolem poledne se ve východoafrických stepích začínají seskupovat první předchůdci člověka. Hodinu před půlnocí přistoupí první lidé k výrobě kamenných nástrojů. Ve tři čtvrtě na dvanáct člověk začne s primitivním zemědělstvím. Minutu před půlnocí vznikají první města v Sumeru a egyptská kultura. Teprve v poslední sekundě roku člověk prokáže většinu svých intelektuálních a technických schopností. Podle tohoto běžného evolučního modelu zůstávají existenci lidstva vyhrazeny poslední hodiny roku. Kořeny příznačně symetrického a bilaterálního vývoje člověka jsou přitom mnohem hlubší. Má-li v současnosti člověk dvě paže, dvě nohy, dvě chodidla a ruce, dvě oči, dvě nozdry, dva plicní laloky, dvě ledviny a dvě mozkové hemisféry, pak jde o důsledek vývoje, který započal asi před 400 miliony let u primitivních ryb. Už u nich se začal podél pá­teře pozvolna formovat centrální nervový systém s nejdůležitějšími „řídícími prvky“ v hlavě. Určití plazi se už před 225 miliony let dokázali pohybovat po dvou nohách. Před 200 miliony let vznikly u raných savců potní žlázy, regulující tělesnou teplotu, a to nezávisle na povětrnostních vlivech. Před asi 64 miliony let vymřeli dinosauři z důvodů, které se dosud nepodařilo jednoznačně prokázat. Z této doby pravděpodobně pocházejí ryté kameny z Icy, mámili v jejich případě skutečně co činit se svědectvím očitých svědků. Avšak podle názoru evolučních biologů uplynulo po výskytu savců ještě dalších 35 milionů let, než se dvěma miliony let začal Homo habilis – „člověk zručný“ – používat první nástroje a zhruba před 1,5 milionem let pak Homo erectus – „člověk vzpřímený“ – rozdělal první oheň. Tento rodokmen pokračoval až k Homo sapiens, jehož objevení paleontologové zpočátku datovali do období před 40 000, potom se shodli na době před 70 000 a nyní výrazně posunuli svůj fundovaný odhad už nad 100 000 let před naším letopočtem. Sama tato frapantní nejistota v datování výmluvně svědčí o tom, na jak hliněných nohách celá pozoruhodná evoluční teorie stojí.

Ve skutečnosti jde spíše o nohy „kostnaté“, protože se v podstatě opírá jen o poměrně malý počet nálezů kosterních ostatků. Každý nový objev automaticky vyvolává nutnost opravy uvedených datací a za jistých okolností se dokonce můžeme do­stat do až poněkud absurdní situace. Tak je tomu podle všeho v případě objevu kamenů z Icy, pokrytých záhadnými rytinami. To, jaký význam peruánské úřady odpovědné za archeologii přikládají těmto záhadným kamenům, dokládá i skutečnost, že jejich ucelená sbírka má být umístěna v prehistorickém oddělení budoucího Peruánského národního muzea. Kromě toho bylo rozhodnuto, že v roce 1991 bude vydán jejich barevný katalog. Zdá se tedy, že odborníci jsou o pravosti stáří rytých kamenů beze zbytku přesvědčeni. Tím by se ovšem dnešní obecně rozšířená teorie o půvo­du člověka a jeho nyní na více než 100000 let odhadované minulosti dostala do nesmírně obtížného postavení K odborníkům v tomto oboru výzkumu patří také dr. Cabrera, naprosto seriózní vědec, který založil „Národní univerzitu“ v Ice a zastával na ní až do odchodu do důchodu funkci vedoucího katedry na lékařské fakultě. Navíc byl i prvním ředitelem „Kulturního domu“ v uvedeném městě. „Stanuli jsme tváří v tvář člověku, který neměl pranic společného se snílkem či fantastou,“ charakterizovali ho C. Petratu a B. Roidinger. „Jeho vrozený španělský aristokratický odstup u něj vyvolával dojem chladného, hluboce osamělého člověka. Bylo to však osamění, jehož si byl nejspíš velice dobře vědom a jehož dokázal využít při vášnivém výzkumu vzniku a působení člověka v tajuplné hře dějin.“ Dr. Cabrera jim vysvětlil, že kameny jsou různě velké a váží od 15 gramů až do 500 kilogramů. Jejich barevné variace sahají od hluboké černi až po světlou šeď. Existují mezi nimi i žluté exponáty; některé se dokonce narůžověle třpytí. Vyryté motivy zachycují válečné a bojové scény, sportovní a sociální aktivity, hudební nástroje, mechanické dopravní systémy a optické přístroje (teleskopy, lupy). Kromě v Jižní Americe částečně neznámé a anachronní flóry a fauny jsou tu zachyceny chirurgické operace včetně transplantací srdce a mozku, mapy neidentifikovatelné pevniny, astronomické konfigurace -a opakovaně dinosauři všech druhů – dr. Cabrera jich napočítal sedmatřicet.

Podle jeho tvrzení je na jednom kameni zobrazen „biologický cyklus stegosaura“: páření, vejce, stadium larev, malý, právě vylíhnutý plaz, vše uspořádané v rámci spirálovité posloupnosti. „Je to podivuhodné, protože naši paleontologové tvrdí, že dinosauři se rozmnožovali stejně jako současní plazi,“ poznamenal dr. Cabrera. „To by znamenalo, že se vylíhli v definitivní podobě z vejce. Oproti tomu metamorfóza je příznačná pro obojživelníky, kteří po vylíhnutí musí projít procesem proměny z larvy v dospělého živočicha. Na tomto kameni je tudíž zachycen přinejmenším v současnosti u plazů naprosto neznámý vývojový proces. V tomto ohledu existuje pouze jediné vysvětlení: rytec zobrazil tento proces na základě bezprostředního pozorování. Závěr: tento pozorovatel tedy musel žít před alespoň šedesáti miliony let.“ „Na sebe navazující řada celkem 205 kamenů dokumentuje do nejmenších podrobností vývoj praryby Agnatus, o níž i moderní paleontologie může na základě fosilních nálezů poskytnout jen velmi povrchní informace,“ neopomněl připomenout doktor Cabrera. „Tyto kameny dokazují nejen to, že člověk (případně příslušník hypotetického předchozího lidstva) žil současně se zobrazenými živočichy, ale i tu skutečnost, že musela existovat jakási intelektuálně vysoce rozvinutá bytost, která byla schopna důkladných biologických studií a pozoruhodného záznamu vědeckých poznatků. Po prostudování těchto kamenů jsem musel poopravit leccos z toho, co jsem původně přednášel jako profesor na Národní univerzitě v Ice,“ shrnul dr. Cabrera.

Existují však kromě „rytých kamenů“ z Icy ještě další indicie, že člověk žil už v době dinosaurů?

Londýn v Texasu. Emmě Hahnové je dnes 88 let. Avšak na pozoruhodný výlet, který podnikla jako dvaatřicetiletá žena, si vzpomíná tak jasně, jako by se odehrál včera. Při svém putování totiž objevila jednu z největších záhad dějin, která vědcům na celém světě dodnes skýtá záminku k ostrým kontroverzím. Manželé Hahnovi se jednoho červnového rána roku 1934 vydali na výlet z městečka Londýn na texasko-mexické hranici. Původně chtěli vystoupit na horský hřeben Liáno Uplift, ale zabloudili a po jedenácti kilometrech chůze se dostali do blízkosti vesnice Glen Rose. Při svém namáhavém postupu mimoděk narazili na skalní blok, který byl korunován bludným kamenem. To by samo o sobě nebylo nic zvláštního, kdyby z kamene nevyčníval podivný kus kovu. Chtěli ho vytrhnout, ale marně. Kus kovu, zaražený do kamene? Emmě Hahnové nedopřával tento záhadný nález klidu, a proto se sem později vrátila se svými přáteli. Ani oni se nestačili divit. Nakonec přinesenými nástroji vysekali patnáct centimetrů hluboký a 25 centimetrů široký úlomek kolem záhadného kovu. Nevěřili svým očím, když nakonec drželi v rukou nefalšované kladivo s ulomenou dřevěnou násadou. Nález putoval do místního muzea a nejspíš by úspěšně jednou provždy upadl v zapomnění, kdyby archeolog dr. Caři Baugh neučinil při vykopávkách poblíž Glen Rose senzační objevy. V prastarých kamenných vrstvách objevil, pěkně svorně vedle sebe, mohutné dinosauří a vedle nich značně křehkým dojmem působící lidské stopy. Zřetelně lze rozpoznat, že někteří lidé byli tehdy obuti, zatímco jiní pobíhali naboso. Profesor geologie dr. John D. Morris z toho usoudil, že tito lidé nutně museli žít před 60 miliony let. Podle zpráv, které přinesl americký zpravodajský magazín Time, se obyvatelé Glen Rose už roku 1908 podivovali tomu, jak mohou být stopy lidí a „obrů“ takhle hezky vedle sebe…
Když byly v roce 1984 na ranči Emmity McFallové u Paluxy River nedaleko Glen Rose zahájeny vykopávky, přinesl potvrzení výše naznačených odvážných domněnek dr. Hilton Hinderliter z Pennsylvania State University. „Vlastníma rukama jsem odkryl otisky dvou dinosaurů a jednoho člověka,“ uvedl do oficiálního protokolu. „O jejich pravosti nikdo ani v nejmenším nepochybuje. Před mýma očima byly objeveny ještě další stopy lidských chodidel v hornině staré 60 milionů let. V epoše dinosaurů tedy nutně museli žít lidé.“ Tato nesmlouvavá teze dodnes vyvolává vášnivé diskuse.

Jeden vědec, jenž zkoumal popsanou záhadu přímo na místě, přitom v muzeu narazil na výše zmíněné kladivo. Na jeho podnět byla kovová část kladiva předána k rozboru do Metalurgického institutu v columbijské Batelle Memoriál Laboratory (Ohio). Výsledek: nález se skládá z 96 procent ze železa, 2,6 procenta tvoří chlór a 0,74 procenta síra. Jde o v současnosti naprosto nepoužívaný a nevyrobitelný materiál, protože v něm chybí uhlík a křemík. Dřevěná násada byla zkamenělá a vykazovala stopy porézního zuhelnatění. Ke zkamenění dřeva dochází během milionů let, proto nalezené kladivo rozhodně nepochází z novověku. Přesto je tento nález neustále pokládán za sporný a jeho skutečné stáří a původ se dodnes nikomu nepodařilo ani náznakem vysvětlit. Roku 1884 narazili dělníci v kamenolomu u jezera Managua v Nikaragui tři metry pod prastarou geologickou formací v pískovcové vrstvě na otisky lidských chodidel. Přibližně ve stejné době byl poblíž Carson City v Nevadě objeven v břidlicové vrstvě otisk podrážky a v roce 1938 narazili geologové v Berey (Kentucky) ve 250 milionů let staré vrstvě na lidské stopy. Roku 1961 sovětský magazín Směna napsal, že sovětsko-čínská skupina paleontologů pod vedením dr. Chow Ming Chena objevila v poušti Gobi zkamenělý otisk podrážky se zřetelně patrnými švy. Byla dokonce zjištěna i „velikost obuvi“ -43. Dotyčná vrstva horniny byla stará nejméně dva miliony let. V roce 1968 narazil amatérský paleontolog William Meister u Antelope Springs v americkém státě Utah na dva zkamenělé, 32,5 cm dlouhé otisky podrážek, vyznačující se zesíleným tlakem na patách. Kromě toho byl při dokročení rozdrcen malý trilobit (prehistorický racek). Možnost padělání tedy můžeme s klidným svědomím vyloučit. Pikantní na tomto nálezu je ovšem skutečnost, že trilobiti vyhynuli asi před 420 miliony let… Ani výše zmíněný nález kladiva nezůstal osamocený. Dělníci při těžbě písku objevili roku 1973 poblíž Aiudu v Rumunsku ve ztvrdlé vrstvě tři zkorodované předměty. Když je odborníci prozkoumali, ukázalo se, že dva z nich jsou vlastně zkamenělé kosti, třetí nález však představovala kovová sekyra. Rozbor na univerzitě v Klausenburgu vedl ke zjištění, že obě kosti jsou kosterními ostatky čelisti mastodonta (vyhynulý druh slona). Sekyra, alespoň podle metalurgické analýzy provedené výzkumným střediskem ICPMMN (Margurele) byla zhotovena ze slitiny dvanácti různých prvků — 89 procent však představoval hliník.

V padesátých letech 19. století objevil Carlos Ribeiro, ředitel portugalského Geologického institutu, v údolí řeky Tagus u Lisabonu ve vrstvě myocénu kamenné nástroje prehistorických lidí. Tento nález se bohužel vyznačoval jednou nepřehlédnutelnou „chybou“. Podle tradičního pojetí totiž člověk začal opracovávat kameny až v pleistocénu, tedy asi před 2 miliony let. Od myocénu nás však odděluje pět až dvacet milionů let. Na mezinárodním archeologickém a antropologickém kongresu roku 1871 v Lisabonu se o Ribeirově nálezu diskutovalo tak zaníceně, že se vědci rozhodli vyslat do zmíněného údolí vyšetřovací komisi. Při obnovených vykopávkách narazil italský geolog J. Belluci ve stejné vrstvě na další kamenný nástroj. Asi v téže době ohlásil francouzský opat Bourgeois, že poblíž Thenay ve Francii objevil prehistorické kamenné nástroje v oligocenní vrstvě. Oligocén je od nás ovšem vzdálen dobrých 25-38 milionů let. K ověření tohoto objevu přistoupil v roce 1905 německý antropolog Max Verworn k vlastním vykopávkám nedaleko Thenay, přesněji v jihofrancouzském Aurillaku. Verworn odtud vynesl na denní světlo kamenné nástroje z myocénní vrstvy. A konečně J. Reid Moir našel v Cromer Forest Běd, na pobřeží východní Anglie, kovovým nástrojem opracovaný zkamenělý dřevěný artefakt v pleistocénní vrstvě, staré l až 1,5 milionu let. Už roku 1860 narazil profesor geologie G. Raggazoni u italského Castenedola (na jižním okraji Alp) na fosilní lidské kosti v pliocenní vrstvě. Při profesorově důkladném průzkumu vyšlo najevo, že geologické vrstvy nad pliocenní vrstvou byly nedotčené. V roce 1880 vykopal ve stejné vrstvě kompletní lidskou kostru. I v tomto případě byly nadložní vrstvy hornin neporušené, takže pohřeb do hlubší vrstvy lze vyloučit. Zanedlouho byla ve stejné vrstvě objevena ještě ženská lebka. Lebky v obou případech dokonale souhlasily s lebeční strukturou Homo sapiens, nešlo tedy o jakéhosi primitivního raného člověčího předka. Odborný svět tento nález ignoroval úporným mlčením, protože by jeho případným uznáním rázem vzaly za své všechny evoluční teorie, neboť těmito nálezy bylo možné vcelku bez problémů prokázat, že Homo sapiens existoval už před dvanácti miliony let. Carlos Florentine Ameghino, argentinský paleontolog, byl jedním z prvních vědců, který se odborné veřejnosti otevřeně přiznal, že podle jeho přesvědčení je Homo sapiens starý miliony let. Jeho teorie, že počátky lidského pokolení je třeba hledat v Jižní Americe, mu přinesla pouze výsměch kolegů. Každý přece věděl, že „člověk přišel na americký kontinent teprve před 20 000 lety přes Beringovu úžinu“. Paleontolog uvedl jako protidůkaz svůj nález kamenných šípů a kostí toxodona, který žil v myocénu a vyhynul asi před 10 miliony let. Kostru tohoto zvířete, skoleného zřejmě šípem – hrot šípu ještě vězel v jeho páteři -, objevil pět kilometrů severně od Miramaru, pobřežního městečka nacházejícího se 800 kilometrů jižně od Buenos Aires. Když v roce 1896 stavební dělníci hloubili v argentinském hlavním městě jámu pro budoucí přístavní doky, objevili 12 metrů pod řečištěm v myocénních sedimentech lidskou lebku. V Patagonii, tedy na jihu země, zaznamenal Ameghino další nálezy v myocénních vrstvách, starých 6-25 milionů let. Našel kovový nůž, kamennou kovadlinu, leštěné dioritové koule a asi dvacet škrabadel; kromě toho i spoustu kostí a lebek, patřících nepochybně druhu Homo sapiens. Od té doby se Patagonie stala pro badatele kolébkou lidstva.

V roce 1970 se v odborném tisku objevila zpráva, že severoamerický antropolog Richard MacNeish, ředitel archeologického oddělení americké Phillips Academy, narazil při vykopávkách v korytě řeky Rio Montaya (přítok Amazonky) nedaleko Ayacucha v Peru na senzační nálezy. V jedné a téže geologické vrstvě objevil vedle kamenných nástrojů fosilie obřího lenochoda (Megatherium), koní, velbloudů, obřích jelenů a prakoček. Obří lenochod vyhynul asi před milionem let, jihoamerického koně a velblouda však postihl stejně tristní osud už před 13 miliony let. O rok později, v dubnu 1971, vykopal kolumbijský antropolog profesor Homero Henao Martin, zaměstnaný na Univerzitě dél Quindio v kolumbijské provincii Tolima, fosilní skelet iguanodona, 20 metrů dlouhého dinosaura, společně s lidskou lebkou, jež na základě fosilizačního procesu téměř dokonale zvápenatěla. Paleontologie nás učí, že iguanodon žil na počátku jurské epochy před 181 milionem let a vyhynul na konci křídy, tedy před 64 miliony let. O tomto nálezu se může kdokoli přesvědčit na vlastní oči: profesor Martin vykopané kosti ještě stále uchovává ve svém institutu při výše uvedené univerzitě. Po zveřejnění těchto informací prohlásil sovětský antropolog dr. A. A. Zubov během svého přednáškového cyklu, který pořádal roku 1974 na pozvání Peruánské národní univerzity v Limě, že indicko-sovětská skupina antropologů objevila roku 1973 při vykopávkách v Indii lidské fosilie v hornině z epochy mezozoika. Mezozoikum (neboli geologický středověk naší planety) bylo rovněž obdobím dinosaurů. Sovětská akademie věd vyhodnotila tento objev přinejmenším jako indicii možné existence lidí před 65 miliony let, ale zároveň rozhodla, že s definitivním soudem ještě počká na další nálezy O rok později, 26. prosince 1974, objevila známá britská antropoložka Mary Leakeyová v okolí vyschlé řeky Laetolli, 40 kilometrů od Olduvaje v Tanzanii, zuby a fosilní kosti jakéhosi hominida. Radiometrické datování údajně stanovilo stáří nálezu na 63 až 75 milionů let. I když je třeba namítnout, že radiometrie bývá u nálezů takto hypotetického stáří poměrně nepřesná, přesto je zřejmé, že zmíněné kosterní ostatky pocházejí přinejmenším z doby velmi vzdálené „oficiálnímu“ vzniku druhu Homo sapiens. Mary Leakeyová prohlásila, že tyto fosilie patří do skupiny sapiens; rozhodně je nelze zařadit do jiné skupiny hominidů (např. Australopitekus).

V uvedených souvislostech se tedy kameny z Icy jeví přirozeně v úplně jiném světle. Acambaro v mexickém státě Guanajuato, píše se rok 1925. Při jedné inspekční cestě objevil dánský obchodník Waldemar Julsrud v doprovodu svého dozorce na pozemcích vlastního ranče malou keramickou sošku, vyčnívající z hlíny na cestě rozmoklé deštěm. Julsrud požádal spolujezdce, aby mu sošku z bahna podal. Nález mu však ničím nepřipomínal jiné předkolumbovské artefakty, které Julsrud při svých cestách Mexikem nezřídka viděl. Následujícího dne se vrátil s několika dělníky na místo nálezu a nechal tam kopat. Na denním světle se brzy ocitly desítky podobných výtvorů. Představovaly lidi, ale i podivná zvířata: obří ještěrky – dinosaury. Julsrud pověřil dozorce Tinajera, aby během jeho nepřítomnosti pokračoval v hledání sošek. Dále dělníkům přislíbil za každý nález několik pesos jako odměnu. Tato finanční pobídka byla nepochybně příčinou vzniku celé řady padělků v Julsrudově sbírce, čítající 33 000 sošek. Podle radiokarbonové metody jsou však mezi nimi i artefakty, které jsou mnohem starší než všechny dosud nám známé předkolumbovské nálezy. Sošky znázorňují lidi se san­dály, řetízkovým brněním a štíty — to je přece jen poněkud atypický oděv pro staré Mexiko. Podobně jako na kamenech z Icy se i zde setkáváme s domestikovanými dinosaury: muži je užívají k jízdě a ženy je krmí. Nemohlo se takové „soužití člověka a dinosaura“ stát zdrojem celosvětově rozšířených pověstí o dracích? „Na Zemi kdysi žili obrovští netvoři se strašli­vými zuby a drápy,“ vzpomíná jeden indián kmene Zuni z jihozápadu Spojených států amerických. „Potom řekli Oni-na-nebesích těmto živočichům: proměníme vás v kámen, abyste lidem nepřinášeli utrpení, nýbrž užitek. Rozhodli jsme se tedy, že vás proměníme v kámen. Vzápětí nato ztuhla zemská kůra a ty bestie zkameněly. Protože země se mezi všemi kameny zpevnila a ztvrdla, nacházíme ostatky těch bestií všude na světě. Jsou to veliké relikty, někdy tak velké jako kdysi ti netvoři. Nezřídka vidíme stopy mezi skalami, které nám ukazují, že na počátku světa bylo všechno jinak než dnes.“ Skalní výjev v arizonském kaňonu Hava Supai skutečně zobrazuje tyranosaura ve vzpřímeném postoji. Podle tvrzení místních indiánů jde o „pravěkou nestvůru“. Hopiové, příbuzenský kmen Zuniů, věří, že „lidé existovali dávno před naším lidstvem“. V Knize Hopiů se vypráví o čtyřech světech. První svět — Tokpela – byl nekonečným prostorem, z něhož Stvořitel Taiowa stvořil konečno. Usadil první lidi na místo, nazývající se „výšina“ nebo „nebe“. Toto nebe, První svět, bylo zničeno ohněm, „protože lidi zachvátila zloba“. Druhý svět byl zahuben ledem. Třetí svět, „Kasskara“ neboli „Země slunce“ zanikla po strašlivé potopě. Naše epocha, jak věří Hopiové, je Čtvrtý svět, jehož konec se už údajně rýsuje v nedaleké budoucnosti. Z geologického pohledu je kosmologie Hopiů podivuhodně smysluplná. Zánik Prvního světa by se mohl vztahovat na celosvětovou vulkanickou aktivitu před 250 000 lety. Zničení Druhého světa by symbolizovala doba ledová před 100 000 lety, zkázu Třetímu světu přineslo období lijáků nebo záplav, k nimž docházelo někdy před 30 000 – 12 000 lety -tedy biblická potopa, respektive potopa známá ze sumerských památek. Tímto způsobem i indiáni kmene Hopi vytvořili kroniku, sahající asi 300 000 let do minulosti – podobně jako Seznamy králů starých Sumerů.

Podle chronologie mexických Aztéků žijeme dokonce už v páté světové epoše. Zatímco podle teorií Hopiů a Aztéků o světových cyklech přežívá z lid­stva vždy jenom několik vyvolených jedinců – například biblický Noe -, hovoří Popol Vuh, posvátná kniha mayského kmene Quichéů, dokonce o čtyřech různých stvořeních, čtyřech lidstvech, beze zbytku vyhubených záplavou, „tekutou pryskyřicí“ padající z nebes (zřejmě láva) a zemětřesením. Podle Popol Vuhu pocházejí opice v pralesích z přeživších jedinců druhého lidstva. Darwin by se při vyslechnutí této ideje nejspíš musel obrátit v hrobě… Doktor Damian Nance z Institutu pro tektoniku, oceánografii a geochemii při univerzitě v Ohiu prohlásil: „Za poslední dvě a půl miliardy let existovalo před námi šest lidstev.“ Mohlo by toto pojetí být základnou pro vyřešení záhady zdánlivých rozporů souvisejících s mnoha nevysvětlitelnými nálezy?

Převzato:  http://www.revprirody.cz/