Evoluce podle Véd

Airavata Das

Charles Darwin ve své knize „O původu druhů“ vysvětluje teorii evoluce všech druhů živých organismů na Zemi na základě přirozeného výběru. Podle této teorie druhy časem postupně vykazují malé odchylky v podobě a stávají se novými druhy. Pokud je Darwinův názor pravdivý, pak bychom v pozorované historii lidstva byli schopni vidět více a více nových nových druhů. K tomu však nedošlo. Evoluční teorie se prosadila pouze proto, že se neobjevila lepší teorie, která by jí mohla oponovat. Ve védské literatuře však nacházíme dokonalou teorii evoluce druhů. Podle Véd existuje 8 400 000 druhů života, z nichž je 400 000 lidských a zbylých 8 miliónů tvoří různé druhy zvířat a rostlin. Planetární soustavy ve vesmíru jsou rozděleny na vyšší, střední a nižší. Planeta Země patří do střední soustavy. První živá bytost se objevila na nejvyšší soustavě, Satyaloce, má lidskou podobu a nejvyšší inteligenci a nejlepší vlastnosti ze všech lidí. Projevuje se z neprojeveného stavu, v němž existovala v zárodečné podobě. Poté tato nejvyšší lidská bytost tvoří lidské bytosti další kategorie, které se rozmnožují pohlavně a mají schopnost vytvářet i jiné než lidské druhy. V jejich tělech jsou totiž v subtilní podobě uchovány informace o podobách různých dalších organismů. Tuto informaci projevují v podobě různých stvořených druhů, které se dále rozmnožují samy. Potvrzují snad toto starodávné učení nejnovější poznatky naší vědy v oblasti genetiky? (viz Genetické výzkumy) Védská evoluční teorie se liší od Darwinovy tím, že společný předek je superinteligentní bytost, nikoliv jednobuněčný tvor – vývoj probíhá od složitějších forem k jednodušším. Geny složitějších druhů obsahují všechny potřebné složky ke stavbě genů jednodušších druhů, ale nikoliv naopak. Různé druhy tedy sestupují z vyšších planet na střední a nižší. Vedle evoluce hmotných forem védská literatura popisuje ještě další evoluční proces – týkající se vědomí. Jednotky vědomí v tělech všech druhů jsou nezničitelné a kvalitativně totožné jedna s druhou, ale přesto projevují určitý rozsah schopností v závislosti na konkrétních charakteristikách hmotných forem, které obývají. Védy popisují evoluci vědomých jednotek transmigrací z nižších do vyšších druhů, jako například z opice do člověka. Védská literatura tedy popisuje dva evoluční procesy: evoluci forem a evoluci vědomí. Evoluce forem postupuje z vyšších do nižších druhů a evoluce vědomí z nižších do vyšších druhů.

Správa věcí vesmírných

Každá civilizovaná společnost má systém, který zajišťuje její nerušený chod a chrání ji před různými negativními vlivy. Tento systém je znám jako moc zákonodárná (parlament), výkonná (policie a soudy) a trestně-nápravná (vězení). Vidíme tento systém v činnosti, a proto víme, že společnost někdo spravuje a řídí. Jeho údržba a provoz jsou značně náročné a není možné, aby vznikl a fungoval sám od sebe. Ne každý však ví, že podobný systém funguje i na úrovni celého hmotného světa. Ve srovnání s našimi omezenými systémy je mnohem složitější a na rozdíl od nich je neomylný. Jeho tři fáze se v sanskritu označují jako dharma, karma a samsára. Tyto pojmy jsou vysvětleny v následujících odstavcích. V posledních letech zaznamenáváme značné rozšíření pojmů „reinkarnace“ a „karma“ v obecném povědomí. Zásluhu na tom mají především média, která veřejnosti předkládají reportáže, dokumenty, filmy, knihy a další produkty s touto tématikou. Ponecháme-li stranou analýzy tohoto stavu, lze stručně říci, že to svědčí o nespokojenosti s odpověďmi na existenciální otázky, které podávají moderní věda a různé západní filosofie a náboženství. Skutečně, tyto zdroje nedovedou uspokojivě zodpovědět mnohé z otázek, které si dnes lidé kladou. Tím vzniká prostor pro jiné filosofické zdroje a tradice, aby tuto mezeru zaplnily. Jedná se nejčastěji o různé směry tzv. přírodních náboženství nebo o různé směry východních filosofií. Ty mají kromě jiného společné právě tyto pojmy, třebaže se jejich výklady v podrobnostech liší. Shodují se však v cyklickém vnímání času (ke stvoření světa dochází opakovaně), zatímco současná západní věda převzala z židovsko-křesťanské tradice lineární vnímání času (stvoření světa je pouze jednorázová záležitost). Mezi nimi zaujímá výjimečné postavení védská tradice (někdy nepřesně nazývaná hinduismus), a to díky své starobylosti a autoritě podložené nejstaršími písemnými památkami světa – védskými písmy. Jelikož se zároveň jedná o nejrozsáhlejší a nejpodrobnější pramen infor-mací o těchto a mnoha jiných tématech, stojí jistě za to věnovat mu pozornost. Vyznavači hinduismu prohlašují, že filozofie, kultura a civilizace je založena na védskych pismech (sastra), které zjeveny Bohem po stvořeni vesmíru, obsahuji veškeré poznání, hmotné (apara-vidya) i transcendentni (para-vidya). Populárně řečeno, je to příručka pro „použití tohoto světa“. Nepřipomíná to něco z pověstí o Henochovi? 

Postoj západní vědy k reinkarnaci

Moderní západní věda od svých počátků považovala koncept reinkarnace za pouhou náboženskou víru či pověru a odmítla zkoumat teze a důsledky reinkarnace. Základní problém spočívá v tom, že věda nebyla dosud schopna vysvětlit fenomén života. I když se uskutečnily pokusy o vyložení podstaty a původu života jako biochemické kombinace hmoty, tyto teorie nejsou schopny uspokojivě odpovědět na nespočetné otázky jako například původ nesčetných životních druhů, vrozené schopnosti či zážitky lidí, kteří prožili klinickou smrt. Roku 1966 zveřejnil britský molekulární biolog a držitel Nobelovy ceny Francis Crick (* 1916), že lze vědecky dokázat, že život není nic víc než komplexní chemická reakce. Také předpověděl, že se v blízké budoucnosti vědě podaří synteticky vytvářet umělé organismy. Do-sud se však i přes vysoce vyvinuté technologie a miliardové výdaje nepodařilo dosáhnout v tomto oboru žádného pokroku a mnozí vědci jsou nuceni přiznat, že smělá tvrzení Cricka a jiných jsou jen prázdné sliby. Maďarsko-americký biochemik a nositel Nobelovy ceny Albert Szent-Gyorgyi (1893-1986) o tom napsal: „Při pátrání po tajemství života jsem skončil u atomů a elektronů, které žádné známky života nevykazují. Někde na cestě mi musel život proklouznout mezi prsty. Nyní ve stáří musím jít po stejné cestě zpátky.“ (Biology Today, Del Mar, Kalifornie, 1972) Protože život, jak vysvětluje védská věda, není nic fyzikálního ani chemického, platí pro něj zákony odlišné povahy než ty, které řídí pohyb neživé hmoty. Bhagavad-gítá, stěžejní dílo védské filosofie, popisuje tyto zákony jako vyšší, subtilní přírodní zákony. Obvyklé vědecké metody a přístroje nejsou schopné tyto vyšší zákony postihnout, natož je vysvětlit.

Osm prvků a dvě těla

V Bhagavad-gítě je popsáno, že veškerý hmotný svět se skládá z osmi základních prvků, a to z pěti hrubohmotných a tří jemnohmotných. Hrubohmotné prvky (zvané také „živly“) jsou: země, voda, oheň, vzduch a éter. Těchto pět prvků odpovídá moderní terminologii takto: pevné látky (země), tekutiny (voda), zářivá energie (oheň), plyny (vzduch) a všepronikající prostor (éter). Existence éteru je již na hranicích možností zkoumání moderní vědy, a proto je zpochybňována. Je to však právě éter, který umožňuje bezdrátový elektromagnetický přenos dat prostorem, bez něhož by nemohly fungovat moderní komunikační prostředky. Jeho existenci potvrdil pokus Michelson-Gale. (Fyzik A. A. Michelson nebyl po předcházejícím, známějším pokusu Michelson-Morley spokojen a pokračoval ve výzkumu éteru, který vyvrcholil právě pokusem Michelson-Gale, který později nezávisle ověřil Georges M.M. Sagnac -www.orgonelab.org/miller.htm.) Všechny jevy v tomto světě vnímatelné našimi smysly jsou kombinací těchto pěti základních prvků. Nad těmito pěti hrubohmotnými jsou tři jemnohmotné prvky: mysl, inteligence a falešné ego. Přestože je kvůli jejich vyšší povaze nedokážeme smysly vnímat, jsou stále hmotné. Spolu tvoří takzvané jemnohmotné tělo (v sanskritu linga-šaríra, tělo přání, zvané též tělo astrální), ve kterém se projevuje naše myšlení, cítění a chtění. To znamená, že naše myšlenky, pocity a přání odpovídají naší mysli (manah) a inteligenci (buddhi). Ahankára způsobuje naše klamné ztotožňování se s tělem (proto „falešné ego“). To, co obvykle považujeme za tělo, se tedy skládá ze dvou různých těl – hrubohmotného a jemnohmotného těla. To lze pochopit na příkladu snu. Ve snu opouští naše vědomí hrubohmotné denní tělo, ztotožňuje se s jemnohmotným snovým tělem a po probuzení se opět identifikuje s hrubohmotným, viditelným tělem. V obou případech však zůstává vědomí, vlastní já (džíva) oddělené od obou těl. To je zřejmé z faktu, že je pozoruje – je svědkem (sákší) jejich činností – a ztotožňuje se s nimi.

Duše (džíva) – zdroj vědomí

Sanskritské pojmy džíva či átma, někdy spojované do jednoho – džívátma, se z nedo-statku vhodného termínu v jiných jazycích označují jako duše. V Bhagavad-gítě je popsáno, že nad těmito osmi hmotnými prvky se nachází duše, která je jim nadřazena: „Ó Ardžuno, válečníku mocných paží! Kromě nich (těchto osmi) je zde ještě Má jiná, vyšší energie, sestávající z živých bytostí, které využívají zdroje oné hmotné, nižší přírody.“ Známý psychoanalytik C.G. Jung popisuje duši jako „největší z kosmických zázraků“, která je schopna v rámci přírodních zákonů manipulovat hmotnou energií podle svého přání, a tak ji využívat ve svůj vlastní prospěch. Interakce vtělené duše s jejím hrubo- a jemnohmotným tělem vytvářejí síť nesčetných komplexních reakcí, které nelze popsat jednoduchými zákony moderní fyziky, chemie nebo molekulární biologie. Proto nejsou tyto přírodní vědy schopné definovat přesný rozdíl mezi živým a mrtvým tělem. Kdybychom řekli, že život není nic víc než spojení hmotných molekul, potom by mělo být možné přivést mrtvé tělo k životu pouhým dodáním chemikálií, jejichž nedostatek zapříčinil smrt. Také by mělo být možné vytvořit v laboratoři umělý život. Ale to se i přes mnohé pokusy dodnes nepodařilo a zájem vědců se raději upnul na klonování. Život totiž pochází vždy jen ze života a nikdy ne z mrtvé hmoty. Bhagavad-gítá vysvětluje, že rozdíl mezi živým a mrtvým tělem spočívá v přítomnosti duše. Jakmile ta opustí tělo, považujeme je za mrtvé. Pro duši jsou podle védských písem charakteristické tyto znaky: – duše je vyšší, hmotě nadřazená energie – duše se liší od těla, které jí slouží jako pole působnosti a jehož si je vědomá – duše je jediný individuální zdroj vědomí – duše je prostřednictvím vědomí rozšířena po celém těle, i když se sama nachází na určitém mís tě (u člověka v srdci) – duše je věčná a neměnná (nikdy nebyla stvořena a nikdy nebude zničena, nepodléhá stáří ani rozkladu). Druhá kapitola Bhagavad-gíty popisuje vlastnosti duše: „Duše se nikdy nerodí ani neumírá. Nevznikla, nevzniká a nevznikne – je nezrozená, věčná, existuje trvale a odpradávna. Nezahyne, je-li zabito tělo. Tak jako si člověk obléká nové šaty a odkládá staré, duše přijímá nová hmotná těla a odkládá stará a neužitečná. Duše nemůže být nikdy rozsekána žádnou zbraní, spálena ohněm, rozmočena vodou ani vysušena větrem. Tuto individuální duši nelze rozetnout, rozpustit, spálit ani vysušit. Existuje trvale, je všudypřítomná, stálá, nehybná a věčně stejná. Je řečeno, že duše je neviditelná, nepochopitelná a neměnná, Když to víš, neměl by ses rmoutit kvůli tělu.“ Všechny tyto vlastnosti duše jsou mimo obor pozorovatelných molekulárních reakcí. Niels Bohr (1885-1962), dánský atomový fyzik a držitel Nobelovy ceny, k tomu poznamenal: „Ve fyzice a chemii nemůžeme najít nic, co by dokazovalo alespoň vzdáleně existenci vědomí. A přesto všichni víme, že něco jako vědomí existuje, a to jednoduše proto, že je sami vlastníme. Vědomí proto musí být částí přírody, nebo obecněji vyjádřeno, část skutečnosti. To znamená, že mimo fyzikální a chemické zákony, které jsou popsané v kvantové teorii, existují zákony, které mají zcela odlišnou povahu.“

Tři kvality (guny)

Podle védských písem tvoří veškerou různorodost životních forem kombinace tří základních kvalit hmotné energie, v sanskritu zvaných guny. Zde se opět projevuje nedostatek jiných jazyků, neboť postrádají odpovídající synonymum. Nejblíže je zřejmě latinské slovo modus. Guna je tedy jakýsi modus operandi (způsob fungování) hmotné energie. Nazývají se: – sattva-guna (harmonie, dobro) – radžo-guna (aktivita, vášeň) – tamo-guna (netečnost, nevědomost) Těla jednotlivých druhů lze přirovnat k různým bytům nebo domům odlišných velikostí, tvarů a barev, ve kterých přechodně přebývá věčná duše. Tělesné podoby jí omezují pod kontrolou tří kvalit svobodu pohybu a činností, stejně jako možnost individuálního požitku. Vliv kvalit na lidi popisuje Bhagavad-gítá: „Ten, kdo koná svou povinnost oproštěn od styku s hmotnou přírodou, bez falešného ega, s velkou odhodlaností a nadšením a bez vzrušení v případě úspěchu či neúspěchu, je prohlášen za konatele na úrovni kvality dobra. O konateli, který je poután k práci a jejím plodům, jichž si touží užívat, který je chamtivý, vždy zlovolný, nečistý a podléhá radosti a žalu, je řečeno, že je na úrovni kvality vášně. Konatel, který jedná vždy proti pokynům písma, který je materialistický, tvrdohlavý, proradný a zběhlý v urážení druhých, líný, vždy zasmušilý a otálející, je prohlášen za konatele na úrovni kvality nevědomosti.“

Interní reinkarnace – výměna těl v současném životě

Vědomí a fyzická podoba spolu přímo souvisí. Tělo i vědomí malého dítěte se nutně liší od těla a vědomí mladistvého nebo starého člověka. Lze říci, že duše putuje v průběhu vývoje těla od narození do smrti různými těly s různým vědomím. Možná si neuvědomujeme, jak neu-stále měníme v tomto životě těla, protože tato výměna je velice jemná, pozvolná a stěží po-střehnutelná. Všimli jsme si snad jako děti toho, jak naše tělo roste? Uvědomili jsme si to až tehdy, když nás na to upozornil někdo, kdo nás viděl jednou za delší dobu. Tuto skutečnost potvrzují i biologové. Americký antropolog John. E. Pfeiffer (* 1914) píše ve své knize Lidský mozek (1955): „Naše tělo dnes neobsahuje ani jedinou molekulu, kterou obsahovalo před sedmi lety.“ I přes tuto neustálou výměnu těl zůstáváme my, duše, stále stejné nezměněné osoby. Dejme tomu, že je nám dnes třicet let, ale přesto jsme stále tatáž osoba, které bylo pět či dvacet let. Pouze se nacházíme v jiném hrubohmotném těle. Naše dnešní tělo se časem poněkud změnilo, získali jsme například více schopností, síly a poznání, ale jsme to stále my a nestal se z nás nikdo jiný. Vlastnosti, schopnosti, vědomosti a vjemy – to všechno vlastníme, ale navzdory veškerým vnějším změnám se naše totožnost nemění. Toto stěhování duše mnoha těly v průběhu jednoho života můžeme nazvat plynulou nebo vnitřní reinkarnací.

Externí reinkarnace – výměna těla v okamžiku smrti

Co se stane s duší v okamžiku smrti současného fyzického těla? Jinými slovy: Kam jdeme, když zemřeme? Máme vliv na naši příští situaci? Můžeme si sami vybrat svůj budoucí život? V Bhagavad-gítě najdeme na tyto otázky odpověď: „Tak jako vtělená duše souvisle přechází v tomto těle z dětství do mládí a stáří, přechází také v čase smrti do jiného těla. Moudrý člověk není touto změnou zmatený.“ Bhagavad-gítá dále vysvětluje, že stav vědomí v kritickém oka-mžiku smrti je rozhodující pro výběr nového těla: „Ó synu Kuntí, každý naprosto jistě dosáhne právě toho stavu bytí, na který vzpomíná, když opouští své tělo.“ V okamžiku smrti opouští duše společně s jemnohmotným tělem tělo hrubohmotné, fyzické. Právě jemnohmotné tělo a naše přání a myšlenky v něm zaznamenané a v tomto okamžiku nám připomenuté mají rozhodný vliv na určení našeho příštího těla. Toto stěhování duše z těla do těla se nazývá externí reinkarnace (v sanskritu samsára či samsriti). Šrímad Bhágavatam (Bhágavata Purána) uvádí, že mysl přitahuje smyslový požitek, zbožný či bezbožný. Podléhá třem kvalitám hmotné přírody a způsobuje jim odpovídající zrození v různých druzích těl, vyšších či nižších. Duše tedy kvůli mysli trpí hmotným neštěstím nebo si užívá hmotného štěstí. Mysl tak pod vlivem iluze vytváří další zbožné a bezbožné činy a jejich karmu, čímž se duše stává podmíněnou. Učenci říkají, že mysl je příčinou tělesného vzhledu, spoutanosti a osvobození. Zde je vyvrácena jedna rozšířená představa, že duše z lidského těla již nemůže poklesnout, tj. získat zvířecí či jiné nižší tělo. Lidská forma se však od nižších forem liší tím, že duše v ní disponuje svobodnou vůlí a tedy i zodpovědností za své činy (karmu). Skutečnost, že duše reinkarnuje spolu s jemnohmotným tělem je mimo to potvrzena i parapsychologickým výzkumem. Pomocí různých metod se tak u mnoha lidí podařilo vybavit si z podvědomí vzpomínky na předchozí životy. To by nebylo možné, kdyby nosič těchto vzpomí-nek nereinkarnoval společně s duší. Podle védských písem je paměť funkcí inteligence, která je součástí jemnohmotného těla. I když s okamžikem narození zapomínáme na předchozí život, je možné určitými způsoby aktivní vzpomínky na předchozí inkarnace znovu oživit. Tyto způsoby však nemusí být stoprocentně spolehlivé. V určitých výjimečných případech, zvláště u dětí, je dokázána spontánní schopnost vzpomenout si, bez vnějšího vlivu média nebo terapeuta. Reinkarnace (z latinského „re“, znovu + „incarnare“, učinit masem) je pokračující stěhování duše společně s jejím jemnohmotným tělem z jednoho hrubohmotného těla do druhého a to podle její individuální karmy. Reinkarnace je tedy proces a zákon karmy tento proces řídí. Příklady různých druhů karmy a jejich následků naleznete na stránce Samsara.

Převzato:http://www.gurad.estranky.cz