Zánik civilizace

Kataklyzmata a zánik civilizací

Kněží Osirisových svatyní vštěpovali adeptům základní výklad kosmogonie a dějin civilizace Země. Podle tohoto učení probíhá evoluce pozemské civilizace v cyklech, přerušovaných hlubokými depresemi, kdy lidé klesají téměř na úroveň zvířat. Mayský rukopis Chilam Balam z Chumayelu hovoří zcela jednoznačně o tom, že dochází k opakovaným vývojovým érám lidstva (tzv.“soles“) a konec každé této éry bezprostředně souvisí s přívaly vod, ohnivou smrští a obrovskými uragány. Podobná sdělení se nacházejí i v mytologiích Aztéků a dalších indiánských národů, přičemž je zdůrazňováno, že konec vývojového cyklu a zánik lidské civilizace je spojen s působením ohně, ledu, záplav a větrů. Ságy Hopiů hovoří o tom, že v dávné minulosti vznikly, rozvinuly se a opět zanikly po sobe tři lidské civilizace, dosahující v období rozkvětu vysoké intelektuální úrovně. První civilizaci zničil oheň, druhou led třetí obrovské záplavy.

Mýty o opakujícím se rozvoji a zániku vyspělých civilizací však nejsou pouze doménou Egypta a jižní či střední Ameriky, ale setkáváme se s nimi u Eskymáků, v Oceánii, Indii, Japonsku, Číně, prakticky v souvislém pásu po celé Zemi. To samo o sobě naznačuje na závažnost těchto sdělení. W.R. Drake, L. Souček, A. Kondratov a řada dalších autorů upozorňuje na nedocenění vlivu katastrof globálního dosahu na rozvoj pozemských civilizací. Možná se mýlí v detailech či výkladu jistých faktů, ale jejich odpůrci hlavní myšlenky vyvrátit nedokázali. Hlavním argumentem jejich oponentů jsou chybějící stopy těchto kataklysmat. Jenže se mýlí, stop, prokazujících minulé globální katastrofy a důsledky jejich působení na pozemské civilizace je nepřeberné množství. Jen je nalézt a správně hodnotit. Zvu vás na lov stop kataklysmat.

Naše planeta Země je pokryta sítí puklin, jejichž jednotlivé větve jsou vůči sobě navzájem různého stáří. Pokud tyto pukliny nebyly v pozdějších dobách vyhojeny například výlevy žul či porfyrů, je určení jejich absolutního stáří velmi problematické. To platí zejména o puklinách vzniklých v období posledního zalednění. Základní a nejstarší puklinový systém patrně souvisí se smršťováním zemského pláště a je orientován ve směru poledníků. Prokazatelně však existují další, nejméně čtyři mladší systémy puklin, lišící se poměrným stářím a orientací vůči poledníkovému směru. Absolutní stáří jednotlivých puklinových systémů nebylo spolehlivě stanoveno. První systém puklin je vůči poledníkovému směru pootočen o 26°, druhý o 16°, třetí o 47° a poslední o 5°. Tyto puklinové systémy zatím neprokazují kataklysmatické děje v období existence lidské civilizace, zatím jen dokazují, že globální katastrofy na Zemi vůbec nejsou tak vzácnými hosty, jak nás někteří vědci přesvědčují. Další problém je spojen s odklonem rotační osy Země od kolmice k rovině oběžné dráhy, potažmo precesní pohyb zemské osy.

Z principů mechaniky vyplývá, že pokud všechny planety naší soustavy mají společný původ a dobu vzniku, měly by mít prakticky stejný sklon rotační osy. Země a Mars mají sklon poměrně blízký, avšak Venuše a Uran mají sklon výrazně odlišný a rotují obráceně. Zarážející je i velmi pomalá rotace Venuše. Venuše se vůbec chová jako pravá dáma, zcela jinak než bychom očekávali. Nehledě na anomální složení její atmosféry, její vysokou hustotu a vysokou povrchovou teplotu, se Venuše jeví jako obrácená vůči Zemi, „vzhůru nohama“. Vysvětlení těchto faktů lze nalézt pouze v rozsáhlé kolizi s neznámým nebeským tělesem. Sklon rotační osy Země a Marsu rovněž nelze vysvětlit jiným způsobem, než vnějším zásahem značné intenzity. Precesní pohyb zemské osy se vysvětluje působením slapových sil Měsíce. Pravděpodobnější vysvětlení však je založeno na rozkmitání zemské osy po kolizi s nebeským tělesem. Toto vysvětlení původu precese je plně v souladu se zjištěným poklesem rychlosti i úhlu precese Země.

Nyní poněkud odbočím a povšimnu si jedné podivné nesrovnalosti spojené s Venuší. V řecké mytologii se hovoří o třech velkých potopách, které postihly v historické době Attiku. Tyto potopy byly nazvány jmény vládců, kteří zprávy o nich nechali zaznamenat.

Nejstarší Dardanova potopa se odehrála podle odhadu přibližně před 8000-12000 lety (mezi 6000-10000 př.n.l.) a během ní došlo k protržení pevninské šíje mezi Černým a Marmarským mořem. Král Dardanes byl prý synem Dia a Elektry a praotcem národa Dardanů, žijícího v okolí Troje v Malé Asii.

Jiná potopa, po níž byla údajně Attika 300 let neobyvatelná, se odehrála v období vlády krále Ekténů Ogyga. Římský spisovatel Varro (2.stol.n.l.) se zmiňuje o tom, že ze starých zpráv o Ogygově potopě vyplývá, že Venuše po potopě změnila barvu, ale i svoji velikost a po devět měsíců vládla Attice úplná tma, přičemž všechny sopky v Egejském moři byly v plné činnosti. Nejnovější archeologické výzkumy ve Středomoří dokládají výrazné změny v této oblasti, zejména na Maltě, Krétě, Kypru, kde došlo k náhlému zlomu a přerušení kontinuity vývoje civilizace v důsledku rozsáhlé geologické katastrofy. Radiokarbonové datování vymezuje dataci tohoto zlomu do intervalu 3200-3600 př.n.l.

Nejmladší potopa, která postihla Attiku v období vlády krále Deukaliona, který se údajně ujal vlády v roce 1541 př.n.l.. Podle svědectví Setha Calvisia došlo k potopě v roce 1516 př.n.l, oproti tomu Christopher Helvetius potopu datuje do roku 1511 př.n.l, podobně jako A.Sažerites a další. V téže době však náhle explodovala sopka Théra na ostrově Santorin a způsobila rozvrácení mnoha přímořských národů v okruhu až 500 km, vedla ke stěhování mořských národů, oslabení moci Egypta, což umožnilo i exodus židovského národa z egyptského zajetí. Tato katastrofa má prokázaného původce pozemského původu – sopku Théru, přesto její následky byly velmi kruté. Jednak zasypání kvetoucích měst a úrodných polí až metrovou vrstvou pemzy s popelem, jednak ničivými údery příbojových vln tsunami obrovské síly.

Změny Venuše probíhající pravděpodobně kolem 15679 př.n.l. a Ogygova potopa mají zřejmě téhož jmenovatele. Zajímavé je, že podle některých starých zpráv v téže době došlo i u Marsu ke změně v barvě a velikosti. V těsné souvislosti tedy dochází ke kontaktu vnějšího činitele s Venuší, Marsem a Zemí. L.Souček (Tušení souvislostí) předložil svoji verzi kataklysmatu, založenou na srážce planetoidu A se Zemí, která byla provázena nejen rozsáhlými záplavami, ledopády, ale i masovým vymíráním mamutů a lidí. Navazuje přitom na výpočty O.Mucka a na hypotézu I.Donella. Vyhodnocení mýtů a zpráv starých autorů ukazuje na existenci významných indicií:

1)v minulosti proběhly nejméně dvě globální katastrofy, které podstatně limitovaly existenci

2)civilizace; existují nejméně dva výrazné časové uzly (6000-10000 let př.n.l; 3200-3600 let př.n.l.), k nimž jsou tyto katastrofy vázány.

Následky exploze sopky Théry kolem roku 1516 př.n.l. byly sice pro tehdejší lidstvo tvrdé, nicméně se jednalo o pozemskou záležitost vymezenou na areál několika tisíc km2, tedy víceméně katastrofu pouze kontinentálního charakteru a nadále nás nezajímá.

Jisté stopy jsme našli v mýtech, jiné v podivných jevech spojených s chováním Venuše, Marsu a Země. Nalezl jsem však celou řadu dalších stop nesporně souvisejících s minulými globálními katastrofami.

Předně jde o tři výrazně ostrá data vymírání mamutů, která byla spolehlivě zjištěna, dokumentována a vědecky analyzována. Jedná se o tato data:

11450 ± 250 let
35 800 ± 2 700 let
44 000 ± 3 500 let.

Jde o stáří zjištěné radiokarbonovou metodou z odebraných vzorků tkání pozůstatků mamutů, nalezených v permafrostu lokalit v severovýchodní části poloostrova Tajmyr, v okolí řeky Berezovky (přítok Kolymy na Sibiři), Mochovaja na Tajmyru a v oblasti řeky Sanga-Jurjach v Jakutsku. Řada nálezů mršin mamutů je uváděna i z kanadského permafrostu, ale konkrétní data nemám k dispozici.

Ve všech případech je naprosto jasné, že tato zvířata zahynula naráz v intervalu nejvýše několika minut, což dokazuje mimo jiné častý nález nestrávené potravy v zažívacích orgánech a rovněž nerozžvýkaná rostlinná potrava v tlamách. Fenomén, který způsobil jejich smrt je chlad, přesněji řečeno hluboký mráz, který přerušil nejen životní funkce takřka naráz, ale současně umožnil tělesné pozůstatky uchovat v permafrostu po tisíciletí. V tom souhlasím s dříve formulovanou teorií L.Součka, že příčinou masového zániku mamutů byl dopad obrovské masy přechlazené směsi bahna, ledu a kamení, která později slinovala v kompaktní masu permafrostu. Výpočty ukazují, že zcela postačila teplota této dopadající masy na úrovni -45 až -50°C, aby i takový kolos, jakým mamut nesporně byl, promrzl během několika minut.

Teorie hovořící o tom, že příčinou smrti mamutů bylo zřícení do puklin v permafrostu, jsou mylné, protože pak by mamuti umírali desítky hodin až dnů a během této doby by zvířata stačila nejen sežvýkat utrženou porci potravy, ale i strávit potravu již spolykanou. Mimoto, podle pozřené potravy je jasné, že mamuti se pásli na úživných savanách a nivách mírného pásu, které nemohou existovat na permafrostovém podkladu.

Radiokarbonová metoda je zatížena poměrně značnou chybou a datování vzorků starých řádově 45000 let je již na hranici použitelnosti této metody. Když porovnáme pravděpodobné intervaly vymírání, resp. jejich statistické středy s tím co známe, zjistíme další stopu:

1. Nejmladší etapa vymírání 11450 ± 250 let odpovídá intervalu 9200 – 9700 př.n.l. (střed 9460 př.n.l.).
2. Střední etapa vymírání mamutů 35800 ± 2700 let odpovídá intervalu 31100 – 36500 př.n.l. (střed 33800 př.n.l.).
3. Nejstarší etapa vymírání mamutů 44000 ± 3500 let odpovídá pak intervalu 38500 – 45500 př.n.l. (střed 42000 př.n.l.).

Poslední dva intervaly vymírání nám zatím s ničím nekorespondují, nejspíše pro chybějící další stopy. Ale prvé datum 9460 př.n.l. (resp. interval 9200 – 9700 př.n.l.) velmi dobře zapadá do intervalu datování Dardanovy potopy.

Další stopou je nesporně zajímavá anomálie v průběhu posledního úseku čtvrtohor, tzv. „oscilace Allerod“, někdy také zvaná „alleródský interstadial“. Oč jde? Podle geologických výzkumů došlo v intervalu 8700 – 9800 př.n.l. k výraznému zakolísání klimatu pozdní doby ledové, projevující se výrazným přechodným oteplením, ústupem severského ledovce do Skandinávie a následujícím rozšířením rostlinstva i fauny mírného podnebí a vytvořením lesotundrové fauny a flory. Opětné ochlazení nastává v mladším dryasu, tj. asi v období 8800 – 8000 př.n.l.. Teprve po roce 8000 př.n.l. nastává konečný ústup ledovců a rozvoj interglaciálu naší doby.

Zajímavé je, ze osvětlení příčin oscilace Allerod je dodnes nejasné. Já se však domnívám, že je to globální katastrofa způsobená vnějším fenoménem. Období zjištěné jako pravděpodobný interval oscilace Allerod, nám opět velmi pěkně zapadá do onoho časového uzlu (nebo spíše intervalu) kolem roku 9500 př.n.l.

Další stopy mají sice méně vyhraněné intervaly, ale svůj význam si nesporně zachovávají. Tak mezi 8000 – 10000 př.n.l. vytéká z kaldery sopky Nemruthu obrovské množství čedičové lávy a vytváří tak Tavtanskou lávovou plošinu poblíže Vanského jezera. V témže období se silně aktivují desítky do té doby poměrně klidných vulkánů. Podle výsledků zkoumání Geofyzikálního roku 1957 dochází v intervalu 4000 – 13000 př.n.l. k zalednění Grónska a Antarktidy, které do té doby byly leduprosté.

Ve svém díle „Pamětihodnosti egyptské“, klade Manethon počátek preegyptské genealogie panovníků k roku 9883 př.n.l.. Podle záznamu egyptských kněží z Ptahovy svatyně v Memfidě, došlo k zániku vyspělé civilizace v roce 9564 př.n.l.. Na základě svých prací klade A.Gorbovskij zánik téže civilizace do údobí v intervalu 9542 -9650 př.n.l.. Tato data dokazují dvě skutečnosti:

1. V minulosti nesporně došlo ke globální katastrofě postihující Zemi a to v období kolem roku 9500 př.n.l..
2. Geologické a ostatní stopy dokazující tuto globální katastrofu současně potvrzují údaje starých autorů a prastarých mýtů, čímž je bezesporu proveden současný důkaz i existence vyspělých civilizací (nebo přinejmenším jedné civilizace) před rokem 9500 př.n.l., což je současně datum zániku jednoho z tradovaných civilizačních cyklů lidstva.

Za střed časového uzlu (tj.dobu kataklysmatu) považuji rok 9564 př.n.l..

Ve zlomovém kaňonu na Islandu byl v lávě nalezen zbytek kmene stromu, jehož stáří bylo radiokarbonovou metodou stanoveno na rok 3500 ± 500 př.n.l.,z čehož vyplývá, že kolem roku 3500 př.n.l. došlo k prudkému zvýšení sopečné aktivity provázené rozsáhlými výlevy lávy. Podle provedených logických výzkumů dochází v období mezi 3000-4000 př.n.l. k ostrému zpomalení tání pevninských ledovců a k drastickému měnění přírodní scenérie a podnebí v Mezopotámii (Ur).

V období kolem 3500 př.n.l. se tedy udalo cosi, co mělo odezvu globálního charakteru. Mezi 3000-3500 př.n.l. dochází k prudkému lomu ve vývoji neolitických kultur na Maltě, Krétě, Kypru, Rahrajnech a na Britských ostrovech, projevující se přerušením vývoje na několik století. Přitom tyto kultury byly na vyšší úrovni než například obdobná kultura v té době v Egyptě. Podle starobylé fríské kroniky „Oera Linda Boek“ došlo v severní Evropě k rozsáhlé potopě v roce 3449 př.n.l.. Potopa byla datována do roku 3553 př.n.l. podle údajů pravoslavného kněze, skrývajícího se za iniciály F.R..

Podle řecké verze bible bylo vypočteno datum potopy k roku 3213 př.n.L. Kolem 3500 př.n.l. došlo podle mýtů k rozsáhlým zátopám a obrovským příbojovým vlnám na celém pobřeží západní Evropy, které zničily tamní kvetoucí střediska kultury. Současně dochází ke zničení kultur a přerušení kontinuity vývoje v celé oblasti Středomoří, především v Attice. V oblasti jižní Ameriky byly nalezeny mnohočetné krátery po meteorickém dešti (Chile, Peru, Argentina). Podle radiokarbonové analýzy zbytků stromů nalezených v těchto kráterech, došlo k meteorickému dešti v roce 3835 ± 500 př.n.L. Je nesporné, že někdy kolem roku 3500 př.n.l. došlo opět ke globální katastrofě, která tentokrát postihla především Evropu.

Stopy však pocházejí i z jižní Ameriky. Rozdrcené kultury atlantického a středomořského pásu během 2.-3.století se pomalu vzpamatovávají a stěhují se do bezpečnějších oblastí. Tak rok 3113 př.n.l. je nultým rokem kalendáře Mayů, kteří přicházejí ze zničené pravlasti na východě do oblasti střední Ameriky. Kolem roku 3000 př.n.l. se začíná rozvoj nové civilizace v Equadoru, mezi 3000-3200 př.n.l. přichází do Egypta „gizský lid“ a zakládá později první dynastii faraónů Staré říše (farao Meni). V téže době vznikají i prvé královské dynastie v Uru, Uruku v Mesopotamii. Rozvíjí se znovu činnost starých civilizačních center a dochází ke snahám o obnovení zaniklé teokracie Skopce. K potlačení primitivního nimrudismu, který se rozšířil bezprostředně jako reakce na následky katastrofy, přichází do Indie v roce 3150 př.n.l. Christua (Šrí Kršna), který sestupuje u vesnice Vrndáván u Dílí a zahajuje obtížný boj 0 renesanci civilizace v Indii. Kolem roku 3200 př.n.l. začíná v témže duchu působit v Persii Zoroaster a v roce 2950 př.n.l. Fo-hi (Fu-ši) v Číně. Kolem roku 3150 př.n.l. vstupují na práh Indie prvé árijské kmeny.

Pravděpodobná datace je 3449 ± 200 let př.n.l., kdežto datace staršího časového uzlu vychází k roku 9564 ± 500 let př.n.l.. Interpolací získáme dobu odpovídající délce oběhu Nimiru mezi jednotlivými kataklysmaty = 6115 ±100 let. Zkusme nyní odkrýt jízdní řád Nimiru jak do budoucího času, tak i do minulosti, kam až dohlédneme. Podotýkám, že při odhadu chyby datace jsem vycházel z předpokladu stabilní dráhy Nimiru. Došlo-li skutečně ke kolizi s Venuší a Marsem, nemusí tento předpoklad platit a dráha Nimiru (i její rychlost) může být nestabilní. Extrapolace časových uzlů minulých kataklysmat je založena na stabilní hodnotě intervalu 6115 let.

Kataklysmatické cykly v porovnání s vypočítanými časovými uzly

Pořadí cyklu vypočtený čas.uzel interval odhadu (př.n.l.) datace jevu (př.n.l.)

1 40 139 44 000 ±3 500 popis jevu : nejstarší masové vymírání mamutů

2 34 024 35 800 ±2 700 popis jevu : druhé masové vymírání mamutů

3 27 909 28 000 – 32 000 popis jevu : prudké ochlazení podnebí

4 21794 18 000-22 000 popis jevu : první exploze sopky Strohghylli na ostrově Santorin, vrchol wurmského zalednění

5 15 679 15 000-18 000 popis jevu : potopa dle Lindberga

6 9 564 9 200 – 9 700 popis jevu : oscilace Allerod, nejmladší masové vymírání mamutů, začátek zalednění Grónska a Antarktidy, exploze Nemruthu, průnik Golfského proudu do Severního moře

7 3 449 3 200 – 3 600 popis jevu : zánik středomořských kultur Malty, Kypru, Kréty, Bahrainu, Britských ostrovů, potopa dle fríské kroniky, dle řecké Bible, dle kněze F.R., změny Venuše a Marsu.

Časová diference mezi časovými uzly 6115 let dovoluje konfrontovat nejen přílet Nimiru s výraznými kataklysmatickými jevy v minulosti, ale můžeme extrapolovat i datum budoucího příletu. Z výpočtu plyne, že naši potomci mohou očekávat přílet Nimiru kolem roku 2666 ± 100 let n.L Jelikož zatím nelze odhadnout změny rychlosti Nimiru po kolizi s Venuší, nelze ani odhadnout změnu dráhy a tím odchylku datace příletu od vypočítaného „jízdního řádu“. Zde leží zdroj možných překvapení. Je pochopitelné, že čím hlouběji hledáme v minulosti výrazné katastrofické jevy či jejich sekundární projevy (důsledky), tím méně jich nacházíme. Přesto je souhlas vypočteného jízdního řádu Nimiru s rozličnými jevy, které přímo či nepřímo souvisí s kataklysmaty, nečekaně dobrý.

Tajemstvím zůstává datace prvého příletu Nimiru. Je pravděpodobné, že Nimiru (někdy také Nibiru) je zbytkem hypotetické desáté planety Phaětonu a jeho zbytek tvořící odhadem 2/3 původní hmotnosti, přešel na novou oběhovou dráhu se značnou výstředností, svírající s ekliptikou úhel asi 46°. Zbytek ¨Faětonu se pohybuje jako pás trosek na jeho původní dráze. Dobu oběhu Nimiru kolem Slunce (sluneční rok) se zatím nedaří zjistit podle některých indicií činí doba oběhu 600-1000 let. V roce 1982 vyslala NASA do Vesmíru družicový teleskop IRAS pro výzkum infračerveného záření kosmu. 30.12.1983 bylo oznámeno, že teleskop IRAS objevil ve směru souhvězdí Orion planetu, o níž se NASA domnívá, že by velmi pravděpodobně mohla patřit k naší sluneční soustavě jako její desátá planeta. Dobu oběhu této desáté planety odhadují vědci NASA nejméně na 1000 let a vzdálenost bodu obratu asi na 80 miliard km od Země.

Toto sdělení bylo potvrzeno další zprávou uveřejněnou v Newsweeku ze dne 13.7.1987, v níž se hovoří o možnosti existence desáté planety pohybující se po velmi excentrické dráze kolem Slunce. Problémem Nimiru se zabývám ve své připravované knize Předpeklí ráje, v souvislosti s fenoménem výměny sluncí, která se měla odehrát asi před 100 000 lety. Výměna sluncí zřejmě způsobila částečný kolaps sluneční soustavy a jedním z jeho důsledků bylo uvolnění slapových sil, které roztrhaly Phaěton a jeho zbytek vymrštily na novou oběhovou dráhu jako Nimiru. Vznik Nimiru lze patrně odhadnout asi do období před 89 000 lety a první katastrofický kontakt se Zemí se odehrál v roce 70 714 př.n.l., což se ve svých důsledcích projevilo jako počátek poslední doby ledové (wurm), kterou geologové datují do doby před 70 000 až 80 000 lety.

Staří Sumerové a Babyloňané (a nejen oni) znali deset planet sluneční soustavy, ale my jich známe pouze devět. Proč? Podle Sumerských zpráv má mít desátá planeta velmi protáhlou eliptickou dráhu s dobou oběhu kolem slunce 3600 let. Tuto desátou planetu pojmenovali Sumerové „Nimiru“, kdežto Babyloňané ji poctili jménem „Marduk“. J.Anderson zkoumal dráhy sond Pioneer 10 a 11 a ze zjištěných odchylek došel k závěru, že desátá planeta naší sluneční soustavy se nepohybuje v rovině blízké ekliptice, ale její oběžná dráha s ní svírá úhel 45°. Astronom B.Harrington zjistil, že v letech mezi daty 1810a 1910 došlo k odklonu planet Neptunu a Uranu od obvyklých oběžných drah. Soudí, že příčinou byla desátá planeta. Ta se má podle B.Harringtona pohybovat po velmi protáhlé eliptické dráze s dobou oběhu asi 800 let. Nyní má být tato „i kometa ve vzdálené části oběžné dráhy, ale v době přiblížení jí lze ‚A ně pozorovat výhradně z jižní polokoule.

Astronom O.Oděkov vypočetl, že desátá planeta se jednou za 3600 let dostane do polohy kdy je nejblíže Zemi. Avšak tato doba oběhu je v rozporu s Hobou cyklu 6115 let, kterou jsem nalezl já. Řešení by bylo v tom, v vlastně existují dvě planety. Nimiru A) s dobou oběhu 800 let, která se jedenkrát za 3600 let přiblíží Zemi a Nimiru B), která má dobu oběhu 800 nebo 3600 let a pouze jednou za 6115 let se přiblíží k Zemi. Třetí možnost, že Nimiru má dobu oběhu 6115 let byla výpočty vyloučena, protože její dráha by musela mít tak velkou exentricitu, že by byla nestabilní a nedokončila by ani jediný oběh. Pouze v případě, že obíhá kolem dvou stabilních těžišť, přičemž jedním by bylo Slunce a druhým jiná hvězda ve vzdálenosti asi 25 až 29 miliard km by byla dráha stabilní.

V této oblasti však žádná hvězda neexistuje a je prokázáno, že sluneční soustava není soustavou dvouhvězdnou. Jediným, logicky přijatelným vysvětlením této nejasnosti je to, že Nimiru je jediná planeta s dobou oběhu cca 800 let, pohybující se po dráze svírající s rovinou ekliptiky 45°, ale vždy po 6115 letech se velmi těsně přiblíží k Zemi (ale někdy i k Venuši a Marsu) a způsobí globální katastrofy ničící periodicky lidské civilizace. Existence dvou planet je nepravděpodobná, protože by jejich přítomnost musela ovlivňovat sluneční soustavu mnohem výrazněji, než samotná Nimiru. Připusťme, že se Oděkov nemýlil, takže vždy přibližně po 3600 letech se Nimiru přiblíží Zemi na dohled, ale zůstává tak vzdálená, že nezpůsobuje katastrofické jevy. Doba posledního přiblížení „na dohled“ by tedy spadala k přelomu letopočtu (k roku 1 n.l.), takže pak by Nimiru mohla být onou biblickou hvězdou zvěstující narození Krista.

Zvažujme tedy pracovní hypotézu, že Nimiru je desátou planetou a je odpovědná za cyklická pozemská kataklysmata v intervalech asi 6115 let. Další zkoumání důsledků katastrofických návratů Nimiru k Zemi naznačuje, že chyba interpolace délky tohoto cyklu je mnohem menší, než jsem Původně odhadoval a to 6115 ± 5 let. Dále se ukazuje, že každý třetí cyklus počínaje rokem 70 714 př.n.l. způsobuje kataklysmata s globálním ničivým účinkem, který nachází zřetelné odezvy v tradicích a mýtech starých civilizací. Tak cyklus uzavřený v roce 52369 př.n.l. zasáhl ničivě oblast Tichomoří a Ameriky a byl příčinou zániku Kaskary (země Mu) západně od dnešní Austrálie a vynoření do té doby zatopeného šelfu Austrálie. Toto kataklysma je patrně příčinou vyhynutí neandrtálského člověka a je i zřejmě datem první „biblické“ potopy. Další trojnásobný ničivý cyklus připadá na rok 34024 př.n.l. a je totožný s druhou (babylonskou) potopou světa, která vyhubila zbytky „satanských plemen“.

Bezprostředně po tomto kataklysmatu vstupuje na scénu dějin Země cromagnonský člověk. Podle některých indicií kataklysma v roce 34024 př.n.l. byla i první fází postupného ničení Atlantidy. Další cyklus v roce 15679 př.n.l. se uzavřel druhou fází ničení Atlantidy a zatopením značné plochy šelfu západní a severní Evropy. Do té doby byla Britanie a Skandinávie součástí evropské pevniny. Je to také poslední biblická potopa, při níž vyhynulo velké množství druhů fauny a flory. Příští trojnásobný ničivý cyklus globálního dosahu se uzavře pravděpodobně v roce 2666 n.L Toto datum se shoduje s biblickým datem konce světa a Posledního soudu, v témže duchu to říkají i další svaté knihy dávných civilizací. Našim potomkům tedy není opravdu co závidět.

Z analýzy zlomových struktur Atlantického a Tichooceánských podmořských hřbetů vyplývá, že vznikly jako důsledek výrazného namáhání tahem za ohybu, přičemž původcem takových sil byla gravitace Nimiru.

Z průměrné pevnosti příslušných hornin, velikosti a šíře zlomových struktur lze odhadnout gravitaci a potažmo i hmotnost planety Nimiru řádově mezi hmotností Marsu a Venuše. Směrová orientace zlomů současně určuje směr pohybu gravitačního epicentra, tj .Nimiru, od jihojiho východu k severozápadu nad zemským povrchem a dráha pohybu Nimiru protíná oběžnou dráhu Země přibližně pod úhlem 46°, což dobře souhlasí s výpočty J.Andersona. Je velmi pravděpodobné, že Nimiru ukončila existenci nejméně tří civilizačních cyklů a je zcela nejisté, jak to dopadne se časnou civilizací, má-li vůbec reálné východisko k přežití.
Předem limitovaná délka rozvoje každé civilizace pouhými 6115 roky je mementem, které zřejmě žádná ze zaniklých civilizací buďto pochopila nebo podcenila. Lidstvu zbývá odhadem 672 ± 100 let a soustředění veškerého intelektuálního a hmotného potenciálu k nalezení a uskutečnění akcí, které by nebezpečí úderu Nimiru ne-li odstranily, tedy alespoň výrazně omezily. Nalezne naše civilizace vnitřní sílu k tomu, aby potlačila nesoulad, vášně a nenávisti, které ji oslabují a posunují k okraji propasti totálního zániku?

Kataklysma, kterým Nimiru postihuje Zemi, není pouze potopou či jen zemětřesením nebo deštěm žhavých kamenů. Je to víceméně současné působení všech těchto jevů zesilovaných chaosem vzdušného proudění, hlubokou tmou, rozsáhlými požáry lesů a lavinami přemrzlého ledu s bahnem. Scénář by měl naznačit vazbu a postup i důsledky dílčích dějů.

Pokud se ve výpočtech příliš nemýlím, měla by být odhadovaná hmotnost Nimiru někde mezi 0,8-1 x 1027g (Země má hmotnost 5,98 x 1027g, Venuše 4,87 x 1027g, Mars 6,42 x 1026g), nejnižší vzdálenost od zemského povrchu v období přeletu 80000-100000 km, což je odhadovaná vzdálenost nedovolující stržení zemské atmosféry, jako se stalo u Marsu.

Odhadovaná dráha přeletu Nimiru nutně musela ovlivnit nejen polohu zemské osy a její rozkmitání, ale také rychlost otáčení Země kolem vlastní osy i oběhovou dráhu kolem Slunce. Systémovou analýzou použitelných dat i starých zpráv lze dospět k následujícímu obrazu Země před posledním kataklysmatem v roce 3449 př.n.l.

1. Země měla kratší den, přibližně kolem 20 hodin.
2. Zemský rok byl kratší a obnášel asi 360 dnů.
3. Sklon rotační osy Země vůči kolmici na rovinu oběžné dráhy byl kolem 5°, tedy mnohem menší než je tomu v současné době.
4. Precese rotační osy byla malá nebo neexistovala.

Kratší den a rok, malý sklon rotační osy vedly zcela jednoznačně k předpokladu celkového teplejšího a mírnějšího klimatu a menším teplotním rozdílům mezi dnem a nocí, mezi zemskými šířkami a v jednotlivých ročních obdobích. Pravděpodobně se odehrávaly pouze tři roční období: jaro-léto-podzim. Pouze v malém území polární oblasti a na nejvyšších vrcholcích hor se periodicky vytvářel sníh. Že skutečně došlo ke zpomalení rotace Země vyplývá přímo z analýzy dílčích vektorů zlomových struktur. Je pravděpodobné, že každý přelet Nimiru ovlivnil sklon osy, rychlost rotace i délku roku Země, ale vždy v odlišné míře. Patrně nejhorší důsledky měly poslední dva přelety. Nyní se pokusím předestřít scénář kataklysmatu.

Přibližující se Nimiru se projevovala rostoucím gravitačním gradientem, který způsobuje zprvu zpomalení a později až úplné zastavení vzdušných proudů. Zpomalují se a chaoticky mísí i mořské proudy. Nejméně měsíc před vlastním přeletem Nimiru je pevnina bezvětrná, zahalená do mokrých hustých mlh, zejména v přímořských a příjezerních oblastech. Obloha je zakryta souvislou vrstvou tmavých mraků. Vzduch přesycený vlhkostí má vysoký obsah kladných iontů, takže se obtížně dýchá lidem i zvěři, jsou stále četnější úmrtí starých a nemocných lidí.

Neprší a jediným zdrojem vláhy je mlha, takže horní toky řek mají klesající stav vody. Rostoucí gravitační gradient způsobuje i zpomalení toku řek, zejména na dolní část toku, takže pokles hladiny v důsledku nižších stavů horních partií toku se příliš neprojevuje. Tíseň padá na vše živé, rostliny zavírají květy a poupata se nerozvíjejí, ptáci nezpívají, zvěř zalézá do rozličných úkrytů, hmyz není téměř vidět a je málo pohyblivý. Nimiru se jeví zprvu jako jasně stříbrný knoflík postupně růžovějící s rostoucí velikostí. Když dosahuje velikosti rudězlatého grapefruitu, začínají prvé záchvěvy zemské kůry, zatím řídké a nepříliš intenzivní. Tok řek se stále zpomaluje, ale atmosférické proudění se opět obnovuje, mraky jsou roztrhané a stále zběsileji letí po obloze směrem k jihu, kde nad obzorem visí sytě rudý kotouč Nimiru ve velikosti melounu.

Převládající severní větry a nedostatek slunečního záření vede k citelnému poklesu teploty. Voda ve studních zřetelně stoupá, mohutní dříve nepatrné praménky a ze studánek začínají vytékat proudy zkalené vody. Pro trhávají se artézské stropy spodních vod a zaplavují rozsáhlé nížinné oblasti. V přímořských oblastech již dříve ustal příliv a odliv, nyní moře začíná opět ustupovat a to stále rychleji. Zemětřesení je stále intenzivnější a prakticky nepřetržité. Teplota ovzduší se začíná zvyšovat, protože Nimiru se na povrchu zahřívá třením vyvolaným slapovými silami a začíná vyzařovat stále intenzivnější tok infračerveného záření. Otevírají se dříve mrtvé sopečné krátery a za ohlušujícího řevu z nich vytékají potoky žhavé lávy.

Nimiru již zabírá více než čtvrtinu jižní oblohy, její sálavé paprsky zapalují lesy, trávu, domy, působí popáleniny kůže a vznícení oděvů. Vítr nabírá sílu superorkánu s rychlostí vysoko přes 200 km v hodině, moře ustupuje rychlostí horské řeky, strhává s sebou nejen bahno, ale i štěrk. Atmosférický tlak v závětrných místech citelně klesá. Moře v epicentru je velmi neklidné a začíná se v obrovské slapové vlně zvedat vstříc blížící se Nimiru, ktírá je téměř nad hlavou. Mělké mořské bazény jsou bezvodé, obnažuje se mořské dno. Slapová vlna v epicentru dosahuje již výše kolem 8 km, odtrhává se z ní hřeben vody o objemu desítek tisíc km3, následuje Nimiru a na hranici stratosféry se rychle mění v přechlazenou masu kamení, zmrzlého bahna a ledu. Zemětřesení je již nepřetržitým sledem větších a menších záchvěvů, hory mění reliéf a do údolí se řítí obrovskou rychlostí kamenné laviny a velké skalní bloky.

V gravitačním epicentru pod Nimiru se zemská kůra vydouvá, praská a z puklin vyhřezávají nové horské hřebeny, mění se vzhled krajiny, údolí zalévají řeky lávy. Vrstva šíleně letících mraků do krajnosti nasycených vodou, prachem a sazemi, dosahuje již několika kilometrů a stále ještě mohutní.Epicentrum gravitačního kolapsu se vysunuje k severozápadu a jeho intenzita rychle klesá tak, jak Nimiru míjí Zem a vzdaluje se od ní. Šílení živlů vrcholí. Ledová lavina sledující dráhu Nimiru se na hranici stratosféry zpomaluje a po balistické křivce začíná padat zpět k Zemi. Ze stratosféry si přináší teplotu kolem -50°C a při dopadu na zemský povrch v několika vteřinách zmrazuje vše živé. Mírné zelené sibiřské a severokanadské savany se bleskově mění v hory zmrzlé tříště, která se později vlastní vahou slisuje do vrstev permafrostu. Obrovský vodní slap vytažený Nimiru z moře se vrací k Zemi stále větší rychlostí.

Dopadá na povrch, tříští se a v obrovské kruhové příbojové vlně (místy vysoké až 5 km) se vrhá do všech stran nadzvukovou rychlostí, vniká s ohlušujícím duněním na pevniny, smetá a drtí co je v cestě, ale pozvolna ztrácí kinetickou energii a mění se v rychle stoupající záplavy pronikající hluboko do pevninských bloků. Zastavují ji až příčná pohoří, která se stávají také refugiem hrstky přežívajících lidí a živočichů. Po moři letí příbojová vlna a mnohokrát oběhne kolem Země až ztratí sílu a změní se v bouřlivé vlnobití. To vše se odehrává v hluboké tmě prošlehávané obrovskými ohňovými řekami blesků a výbuchy stovek vulkánů. Hrůzy však nekončí, zachráněné před potopou čeká další hrůzná zkouška nebeským ohněm.

Po dráze Nimiru se opožděně pohybuje velký kamenný mrak sutě z kolize s Venuší. Část sutě se dostane do kontaktu se zemskou atmosférou, která ji zbrzdí, takže na zemský povrch dopadá hustý ohnivý déšť rozžhavených balvanů a ničí vše, co přežilo zátopy a včas se neuchýlilo do spásných jeskyní. Řádění živlů se pomalu utišuje, ale z mraků trvale prší černý, bahnitý déšť. Teprve po měsících déšť utichá, mraky se trhají a prosvítá slabé neduživé slunce. Orkány se mění ve svěží brízu vysušující rozsáhlé bahnité nánosy. Život se opět začíná klubat ke světlu, začíná nová civilizační éra. Ještě mladá civilizace zemřela – ať žije nová civilizace. Bohužel, civilizační struktury jsou rozvrácené, zničené a hierarchické svazky zanikly – není vůdců. Změnilo se pořadí hodnot, na prvém místě je imperativ přežití, záchrana raněných, dětí a žen. Začíná boj o potravu, moci se chápou se vší bezohledností nejkrutější z bezcitných. Toto období popisují staří autoři jako období „nimrudismu“.

Dříve souvislý živý řetěz náboženských, kulturních a vědeckých středisek – svatyní, je zpřetrhán, některá střediska však přežívají a zahajují usilovnou práci na vybudování základů nové civiliazce. Není jisté, zda tato generační etapa trvala sto, dvěstě či více let, ale domnívám se, že v Indii zahajuje misionářskou činnost Christua, později přijímající božské jméno Srí Kršna, v Persii začíná obrození civilizace kolem roku 3200 př.n.l. příchodem Zoroastra, v Číně to je Fo-hi (někdy zvaný také Fu-si), v Egyptě Meni (kolem roku 3100 př.n.l).

Na americkou pevninu přichází od východu prvá vystěhovalecká vlna a vytváří pozdější aztécké a mayské civilizace. Start mayského kalendáře nám určuje přesné datum: 13.srpna roku 3113 př.n.l.,pokud je čtení znaků správné. Příchozí vede vůdce Itzamna, jsou bílé pleti, modrých očí a nosí bohaté světlé až ryšavé vousy. Praaztékové a Pramayové žijící v prvobytné společnosti, bez znalosti zemědělství, písma, astronomie, umění stavění chrámů, přijímají vysokou kulturu od příchozích a splývají s nimi. Původ Itzamny a jeho lidu zahaluje čas tajemstvím, mohli stejně dobře pocházet z mýtického „Věčného města – Lixu“,mohli to být Atlanťané i trosečníci z ostrova Thule.

Z obyvatel Lemurie se část populace zachránila v nitru rovníkové Afriky v refugiích na západních úpatích Habešské vysočiny a po odeznění projevů kataklysmatu postupovali na sever povodím Nilu a mezi roky 3100-3300 př.n.l. ovládli Nubii a Horní Egypt a posléze vytvořili tito bývalí Lemuřané vládnoucí a hierarchickou vrstvu Staré říše. Je velmi pravděpodobné, že tito příchozí jsou totožní s „gizskou rasou“, jejíž pozůstatky a artefakty nacházejí archeologové jak v hrobech u Sakkáry a Heluanu, tak i u Tassy (Nakada II.). Přibližně v téže době Árjové zakládají říši Areiu, odtud kolem roku 3100 př.n.l. zahajují dobývání Indie i pochod na západ, do oblasti Středozemního a Černého moře. To však jsou již zárodky nové civilizace, k níž náležíme i my.

Převzato:http://www.axel.estranky.cz