Jak se poznají mimozemšťané?

Jednou z nejzávažnějších skutečností, podporujících teorii o mimozemském původu zakladatelů incké říše, je právě nadmořská výška, ve které se vše odehrávalo.

Žádná jiná velká civilizace se v takových podmínkách nerozvinula. Vždy to bylo v úrodné oblasti většinou u pobřeží moře nebo na dolních tocích velkých řek. S jedinou výjimkou a tou je Tiahuanaco. Tato civilizace, o které se toho dosud mnoho neví, měla centrum ještě výše než Cuzco a jejímu vztahu k Inkům věnuji jednu z dalších kapitol. Inkové také dvě století vedli své výboje pouze rovnoběžně s pobřežím ve směru řetězce And. Dokladem toho je již zmíněná Královská cesta, podél které rozšiřovali své impérium až do vzdálenosti přes 2000 km od Cuzca, aniž si všímali pobřežních krajů, které byly mnohem blíže. A k Pacifiku sestoupili teprve za vlády 9. panovníka Pachacutiho. Tato skutečnost se dá také interpretovat tak, že mimozemšťanům trvalo devět generací, než se plně přizpůsobili pozemskému ovzduší. Teprve poté se mohli odvážit do oblastí s vyšším atmosférickým tlakem, než na jaký byli jejich předkové geneticky uzpůsobeni. Proto ten dřívější nezájem o níže položené oblasti. Když nebezpečí zdravotních komplikací pominulo, strávil prý 10. inka Tupac Yupanqui dokonce delší čas na moři.

Další indicií, svědčící o mimozemském původu Inků, je charakter andské říše. Je totiž typickou civilizací, u které bychom měli vážně uvažovat o podílu mimozemšťanů na jejich vzniku. Zmíněné civilizace se vyznačují tím, že se bez zjevného vývoje náhle objeví s vysokou počáteční úrovní, která postupem času upadá a degeneruje. Vznik takové civilizace »s obráceným vývojem« by mohl mít také na svědomí příchod lidí z jiné oblasti, ale v daných případech se nikdy nenašly stopy po společnosti, ze které by se znalosti a dovednosti mohly přenést. Často se spekuluje o tom, že podobným způsobem mohli ovlivnit vznik rozvinutých společností vyspělí Atlantidané, kteří unikli zkáze své domoviny. Takový scénář by šel při dobré vůli aplikovat na rozvoj starého Egypta, Sumeru, mínojské kultury na Krétě, nebo málo prozkoumaných nejstarších civilizací Střední a Jižní Ameriky a pod. To vše by se totiž muselo odehrávat před zhruba 10 000 lety. Tou dobou by se asi měla Atlantida potopit, pokud ovšem vůbec nějaká existovala. Avšak těžko lze takto uvažovat v případě neobjasněné kultury z let 2500 až 2000 před n.l. v údolí Indu. A již vůbec se nedá podobná úvaha vztahovat na vznik říše Inků někdy okolo roku 1200 n.l. Přitom právě tyto civilizace se vyznačují od počátku značnými znalostmi a dovednostmi, které postupně mizí. Rozbor konkrétních případů z doby trvání incké říše, které tuto skutečnost potvrzují, je obsahem následujících kapitol s příslušnými tématy.

I jiné indicie dokládají odlišnost Inků od místního obyvatelstva.

V hrstce informací, které přečkaly rozvrácení říše, se dochovalo, že Inkové měli vlastní »tajnou« řeč. Zatímco státním jazykem, kterým mluvili všichni obyvatelé, byla kečuánština, »tajnou« řečí se měli příslušníci šlechty dorozumívat, když nechtěli, aby jim indiáni z okolí rozuměli. Mnoho badatelů zastává názor, že Manco byl náčelníkem jednoho z kmenů, obývajících okolí jezera Titicaca a tudíž tím »tajným« jazykem byla řeč, kterou tento kmen používal. Jsem na rozpacích, jestli vědci dovedou používat logickou úvahu. To, prosím, bez urážky. Prohlašovat něco takového je stejný nesmysl, jako kdyby staří Čechové tvrdili, že Lucemburkové na našem trůně měli vlastní »tajnou« řeč. Stejně jako národy v Evropě, i indiáni na Altiplanu se mezi sebou stýkali, obchodovali spolu na velké vzdálenosti a těžko by označili za »tajný« jazyk řeč některého z relativně blízkých kmenů. Kromě toho byly později všechny v úvahu přicházející indiánské národy součástí inckého impéria, takže by se stali občany inckého státu i indiáni, hovořící stejným jazykem jako Manco a jeho druzi. Ale »tajnou« řeč přesto dále používal pouze úzký okruh příslušníků incké šlechty.

V knize »Tíwanaku – klenot And« od uznávaného odborníka PhDr. V. Šolce, jsem se ke svému úžasu dočetl, že oním »tajným« jazykem Inků byla aymarština! Jazyk, kterým hovořilo v té době několik miliónů indiánů!! Toto absurdní tvrzení zdůvodňuje autor faktem, že Inkové přišli od jezera Titicaca a dále cituji: »A my víme, že právě aymarštinou se hovoří a hovořilo odedávna právě v oblasti Tiahuanaca, v celé oblasti jezera Titicaca a dokonce v době Mancova příchodu i v čuzcu«. Na tomto více než smutném případu je vidět, k jakým nesmyslům může vést slepé vzývání jediné pravdy, o níž je zakázáno pochybovat, chudáci Inkové používali po řadu století »tajný« jazyk a nevšimli si, že jim rozumí několik milionů obyvatel jejich říše a dokonce i celé Cuzco! Tento politováníhodný nesmysl není bohužel v literatuře ojedinělý, a to mám na mysli pouze knihy od renomovaných autorů. Přitom se jedná o nesrovnalosti patrné na první pohled i laikovi.

Potom se můžeme právem ptát, jakému procentu údajů z těchto děl lze vůbec věřit?

Jakou míru správnosti asi mají vědecké pravdy, které tito lidé vahou svého postavení prosazují? Já jsem si dlouho myslel, že Inkové po příchodu do Cuzca stanovili jako oficiální řeč své říše kečuánštinu – jazyk obyvatelstva v místě centra budoucího státu. Ale tak jednoduché to zase není. Jak již zaznělo v citátu z knihy V. Šolce, před příchodem Inků se v cuzském údolí zřejmě mluvilo aymarštinou. Začal jsem se proto pídit po tom, kdo to byli Kečuové a kde je Inkové potkali, že z jejich jazyka učinili universální jazyk Jižní Ameriky. Tak jsem narazil na údaj, že kmen Quechua žil v polotropickém údolí asi 200 km na západ od Cuzca. Jeho území dobyli a okupovali Chankové, nejvážnější konkurenti Inků v úsilí o nadvládu v jižním Peru. Část kmene Quechua z područí Chanků unikla a dobrovolně se přidala k Inkům.

Nezbývá než se ptát, jak je možné, že Inkové učinili státním jazykem právě kečuánštinu, když se v okolí Cuzca mluvilo aymarštinou a podle předchozího příběhu se k nim Kečuové připojili mnohem později, někdy až po 100 letech od příchodu Manca Capaca? Proč nezvolili aymarštinu, kterou v té době zřejmě používala naprostá většina okolních obyvatel? Tady nezbývá než spekulovat. Já se domnívám, že za vznik národa Kečuů jsou přímo odpovědní Inkové. Ti z hrstky prvotních poddaných a z nových obyvatel rozšiřující se říše důslednou »kečuanizací« doslova vyrobili několikamiliónový národ. Když se Inkové rozhodli založit svůj stát, museli řešit i otázku jednotného jazyka. Jejich vlastní »mimozemština« nepřicházela v úvahu, neboť to, že jí nerozumělo ostatní obyvatelstvo, jim přinášelo nesčetné výhody. A pravděpodobně byla natolik odlišná, že by se jí indiáni těžko učili. Proto Inkové zvolili z jazyků z okolí ten, který byl podle nich nejlepší. To, že jazykem obyvatelstva v cuzské dolině byla v době jejich příchodu převážně aymar-ština a Inkové přesto zvolili za jazyk své říše kečuánštinu, umožňuje navíc vysvětlit, proč má řada vlastních jmen z dějin inckého státu původ v aymarštině. Dochovaným zprávám také zdaleka nejlépe odpovídá předpoklad, že tajným jazykem Inků byla jejich mimozemská mateřština. Vůbec není potřeba krkolomných a nelogických konstrukcí, kterými oplývá odborná literatura.

Jak se tedy mohli mimozemšťané ke kečuánštině dostat? Nezapomeňme, že se Inkové dlouho pohybovali po Altiplanu a tam se mohli s tímto jazykem setkat. V daném případě nemůžeme dokonce ani vyloučit spekulaci, že kečuánština je umělý jazyk, který Inkové vymysleli, nebo alespoň vytvořili úpravami bud z jednoho nebo i z více místních jazyků. O tom, jak vypadala kečuánština předinckého období a kde se používala, se totiž přes tvrzení odborníků neví vůbec nic. Takže spekulace o uměle vytvořeném nebo alespoň částečně vylepšeném indiánském jazyce má své opodstatnění. Manco Capac zaručeně nezačal budovat nový stát s obrovským počtem poddaných, pravděpodobně se jednalo maximálně o jednu vesnici. Proto si mohl dovolit zavést úplně »novou« řeč – kečuánštinu. On musel všechno vysvětlovat, vydávat rozhodnutí a proto se musel vyjadřovat přesně. Pro podřízené nebyla perfektní znalost jazyka tak nezbytná jako pro něho. A pro děti již byla nová řeč samozřejmostí. Stejný mechanismus známe z koloniální éry, kdy kolonizátoři určili jako úřední jazyk svoji mateřštinu a domorodcům nezbylo než se přizpůsobit. A to evropští vládci na rozdíl od Inků nevyvíjeli žádnou snahu, aby se »pod-řadní lidé« v úřední řeči zdokonalili. Naučit se alespoň základům jazyka bílých pánů totiž velela domorodcům existenční nutnost. Nakonec po dobytí říše Inků Španěly již další generace indiánů také celkem slušně ovládala španělštinu.

Určení Manca Capaca jako indiánského náčelníka neumožňuje jakoukoli přijatelnou odpověď na otázku, co to byl ten tajný jazyk. Naopak předpoklad, že se Inkové dostali do Peru jako ztroskotaní kosmonauti, umožní získat na předešlé otázky uspokojivé odpovědi, které logicky zapadají jedna do druhé. Okolnosti přijetí kečuánštiny jako státního jazyka a existence vlastní řeči vládnoucí třídy jsou jedním z nejsilnějších argumentů pro podporu mé teorie, podle které byli Inkové členové posádky mimozemské kosmické lodě.

Inkové se odlišovali od indiánů zvláštním tvarem uší. Peruánci je nazývali „Hatunrincriyoc«, v překladu »Velké Uši« a Španělé »Orejónes« neboli »Ušatí«.

Podnětem k tomu pojmenování byly dlouhé ušní lalůčky, dosahující mnohdy až na ramena. V knihách se můžeme dočíst, že si příslušníci šlechty na znamení urozenosti protahovali uši závažím ve formě zlatých disků. Opět to není celá pravda. Existují sochy a kresby, na kterých je zřetelně vidět, že ušní lalůčky jsou přirozeně dlouhé bez zlatých disků nebo jiných závaží. Možné vysvětlení poskytne předpoklad, že první Inkové měli skutečně dlouhé uši jako anatomický znak své rasy. Je možné, že pozdější příslušníci vládnoucí vrstvy tuto vlastnost ztráceli, zřejmé v důsledku míšení s indiány. Již druhý inka Sinchi Roca měl jako jednu z manželek dceru náčelníka velké obce v cuzské dolině. Takový sňatek byl jedním z diplomatických prostředků, jak si ze sousedů udělat spojence. Tuto taktiku často používali i další inkové. To byl způsob, kterým se ztrácela čistota rodu zakladatelů a tím mohly mizet i určité tělesné znaky.

Stejně se mi to s těmi zlatými disky, kterými si měli »Orejónes« vytahovat uši, moc nezdá a jsem nakloněn taková tvrzení považovat za další z výmyslů, kterých je kolem Inků plno. Pročetl jsem pozorně literaturu, která popisuje historii conquisty a nikde jsem o této věci nic nenašel. Dokonce ani v popisu Atahualpy není o zlatých discích ani zmínka a připomenu slova přímého účastníka, kterými dotyčný popsal příchod budoucího loutkového inky Manca II. k Pizarrově invazní armádě cestou do Cuzca: »Přišel úplně sám a opuštěný a vypadal jako obyčejný indián«. Copak obyčejní indiáni měli v uších zlaté disky? A co by asi dělali po zlatě posedlí Španělé, kdyby potkávali muže a ženy s masivním zlatem v uších? Když neváhali uřezávat mužům údy a ženám prsy, byly by pro ně zaručeně uřezané uši se zlatými disky vyhledávanou trofejí. Je jisté, že alespoň většina příslušníků šlechty musela dlouhé boltce mít, jinak by jim Španělé těžko říkali »Ušatí«. Proto se budu držet předpokladu, že nejvyšší incká šlechta, pocházející přímo z rodu zakladatele říše, dostala svoji přezdívku podle skutečného tělesného znaku, který ji výrazně odlišoval od ostatních lidí.

Z pozemské biologie víme, že ušní boltce mají důležitou funkci a tou je ochlazování krve, chránící organismus před přehřátím. Proto mají afričtí sloni, žijící na otevřených planinách větší uši než jejich indičtí příbuzní, pohybující se většinu života v příšeří džungle. U pouštního poddruhu namibijských slonů zaujímají uši neuvěřitelných 20% povrchu těla. U lidí tuto funkci zastává většinou pocení, to však při velké vlhkosti selhává. Vzduch je nasycen vodními parami do té míry, že již další nemůže přijmout. Vy se potíte, až z vás lije, jenže pot z vás stéká, neodpařuje se, a vy se můžete horkem zalknout. To zná každý, kdo se dostal v tropech do džungle, kde je vzduch běžně vlhký jako »v prádelně«. Jestliže má kosmická rasa dlouhé ušní lalůčky, s největší pravděpodobností jí slouží k regulaci tělesné teploty. Buď nemají její příslušníci vyvinuté potní žlázy a na jejich planetě je taková teplota, že ochlazování krve prouděním v ušních boltcích stačí. Nebo je tam naopak vysoká teplota nebo vlhkost atmosféry, takže je pocení nedostatečné a musí se doplňovat ochlazováním krve jiným způsobem. Již dříve jsem došel k závěru, že případní mimozemšťané by měli přijít ze světa, kde je nižší atmosférický tlak, než u nás. A čím je vzduch řidší, tím je i nižší bod varu vody. To dobře znají horolezci, ve vysokohorských táborech si neuděláte horký čaj, voda se vaří, ale zůstává pouze vlažná. Proto by na planetě s nižším tlakem vzduchu a dostatkem vody mělo být opravdu jako v prádelně a regulace pocením by nemusela zcela stačit.

Ze všeho, co jsem uvedl, pro mne vyplývá, že zprávy o dlouhých ušních lalůčcích jsou další důležitou indicií, svědčící ve prospěch mimozemského původu Inků.

Tělesných, ale i jiných odlišností Inků mohlo být více, ale nemusely být zřejmé a viditelné.

Nikdo neví, jak Manco Capac a ostatní členové jeho družiny vypadali, ale v dané oblasti se hojně vyskytují pověsti o světlovlasých a hlavně vousatých bozích. A místy se dodnes rodí v indiánských vesnicích modrooké děti se světlými vlasy. Přímo to sice nic nedokazuje, ale je to rozhodně další neobvyklý jev. Dvanáctá generace Inků, se kterou se Evropané setkali, měla již značné procento indiánské krve a proto mohla mnoho tělesných znaků zakladatelů dynastie ztratit. To, že se mimozemšťané mísili s lidmi, není nereálné, uvědomíme-li si, že museli mít mimo jiné i značné vědomosti v oblasti genetiky. Mohli proto vhodnými zásahy docílit plození svých potomků pozemskými ženami, i když asi na úkor změny svých genů. Další mnohem fantastičtější úvahou, přesahující rámec tohoto pojednání, je možnost, že příslušníci mimozemské rasy Inků již v dřívějších dobách navštívili Zemi a mají na svědomí vznik druhu Homo sapiens genovou manipulací z nejvyšší formy života v té době přítomné – primitivních předků člověka. Neboť podle dochovaných legend tito »bohové« stvořili člověka k obrazu svému! Potom by opravdu mohly být naše geny s těmi mimozemskými alespoň částečně kompatibilní. Tato hypotéza by mohla vysvětlovat množství odkazů v mýtech mnoha národů buď přímo na nebeský původ lidí nebo alespoň na potomky, které s lidmi plodili příchozí z hvězd.

Jeden příklad za všechny: Známý Gilgameš ze sumerského eposu byl po otci Lugalbandovi z 1/3 člověkem a po matce bohyni Ninsun ze 2/3 bohem. Již od chvíle, kdy jsem četl Zamarovského překlad, mi nejde do hlavy, jak mohlo dojít k třetinovému míšení. Je-li potomek výsledkem spojení dvou jedinců, ať počítám jak počítám, stále mi vycházejí sudé zlomky, poloviny, čtvrtiny, osminy atd. Aby mohl vzniknout třetinový míšenec, museli by se na spojení podílet tři jedinci. Ale jak? Byla snad Ninsun dvěstěprocentní bohyní? Jediným pro mne možným vysvětlením je spekulace, že se Gilgameš nenarodil běžným způsobem, ale že byl »vytvořen« genovou manipulací, při které se DNA matky skutečně uplatnila v dvojnásobné míře, než genetická výbava od otce. Nechám proto na čtenářích, aby si také oni sami lámali hlavu, jak je možné být ze 2/3 bohem. Vzhledem k tomu, že mně na to nestačilo ani 50 let přemýšlení, tak já již asi na nic lepšího nepřijdu. Je zajímavé, že navzdory uvedenému příkladu šlo většinou o spojení boha muže a lidské ženy (to zní divně, že?). Je to snad tím, že i v mimozemských posádkách kosmických lodí mají muži převahu, stejně jako u nás? Z bájí o pohlavních stycích mimozemšťanů s lidmi znám ještě jednu výjimku. Bohyně Orejana sestoupila v kovovém vejci z nebe na Zemi, nějaký čas zde žila a ze spojení s pozemskými muži porodila spoustu dětí. Potom se vrátila zpět do nebe. Zajímavý je na této bohyni její popis, podle kterého měla dlouhé uši (!!) a pouze čtyři prsty na každé ruce. A hádejte, kde k tomu mělo dojít? Přirozeně, že u jezera Titicaca!!

Na možnou znalost genetiky u Inků ukazuje i další skutečnost. Synové Slunce měli pravidlo, že vládce se musí oženit se svou vlastní sestrou a pouze mužský potomek vzešlý z tohoto spojení mohl být příštím inkou. A také ten si musel vzít za ženu svoji sestru. Když si nemohl vzít sestru vlastní, stala se jeho ženou sestra nevlastní, ale vždy z otcovy strany. Přesto, že občas bylo toto pravidlo porušeno, je pozoruhodné, že se po staletích incestních sňatků stále rodily zdravé děti. Jak to ti Inkové dělali? A proč svým poddaným podobné sňatky pod trestem smrti zakazovali, dokonce i mezi bratranci a sestřenicemi? Když měli takovou péči o zdraví dětí prostých indiánů, proč se neobávali, že oni sami budou mít degenerované potomstvo? Ze striktního zákazu pro obyvatelstvo říše je totiž možné oprávněně vyvozovat, že Inkové riziko plynoucí z příbuzenských sňatků znali.

Účelem sourozeneckých sňatků Inků byla zajisté snaha zachovat čistotu krve, původní genetickou výbavu. Bylo to hezky vymyšleno, ale dobrý úmysl se téměř vždy zhatí. Již třetí inka Lloque Yupanqui toto pravidlo porušil. Dlouho byl bezdětný a teprve k stáru se oženil s dcerou náčelníka jedné z obcí v údolí, se kterou konečně zplodil následníka, podle inckých pravidel nelegitimního. Takovým způsobem v průběhu staletí došlo k tomu, že čistokrevní příslušníci mimozemské rasy postupně mizeli a téměř všichni členové vládnoucí dynastie byli vlastně míšenci.

Podle mnoha badatelů se v případě Manca Capaca ani nejednalo o skutečného člověka, ale pouze o bájnou postavu.

Teprve druhý inka Sinchi Roca byl prý historickou osobností. Nevím, jak tito odborníci k tak ohromujícímu závěru došli, když o existenci obou panovníků referují pouze legendy. A žádný jiný doklad, hmotný nebo písemný, není k dispozici. Celé je to opět o přístupu k legendám. Není přece možné jedné větě legend věřit a o druhé prohlásit, že je vymyšlená. Možná, že se učenci zalekli toho, že téměř všechny verze shodně uvádějí, že Manco panoval 140 let. Protože podle jejich »odborných« znalostí nemůže být tento údaj pravdivý, nemohl takový panovník existovat! Je to pořád stejná písnička: Co já neznám, to neexistuje. Tento zvrácený, bohužel však mezi vědci dosti rozšířený způsob myšlení stále přetrvává, i když pokrok lidského poznání neustále dokazuje, že se jedná o fatální omyl s mnoha negativními důsledky. Pokusil bych se s názorem odborníků polemizovat. (Chtěl bych předeslat, že pokud v této knize mluvím o teoriích nebo tvrzení odborníků, mám vždy na mysli názory pouze části vědců. Je jasné, že ne vždy je nějaká teorie uznávána stoprocentně). Podle posledních poznatků se zdá, že reálná životnost lidského těla je přibližně 150 až 180 let. To je doba, které by se mohli lidé dožívat, kdyby se, řečeno velmi zjednodušeně, odstranily poruchy při reprodukci odumírajících buněk, kdy se původní DNA štěpí na dvě totožné kopie. Limitem je životnost mozkových buněk, které se jako jediné neobnovují. A nyní se vraťme k délce panování Manca Capaca. Údaj 140 let může být reálný, připustíme-li jeho kosmický původ. Je logické, že případní mimozemšťané by museli být na mnohem vyšší úrovni, než jsme my dnes, a to i v oblasti biologie lidského těla. Mohli by se proto dožívat mnohem vyššího věku, než je na Zemi obvyklé. Vždyť my sami, zatím nedokonalí, jsme v mnoha oblastech světa prodloužili za poslední století průměrný lidský věk více než dvakrát. Kdo dnes může odpovědně prohlásit, jak dlouho budou lidé žít na konci 21. století? Proč by mimozemská rasa nemohla vyřešit tento problém již dávno před námi?¨

S délkou panování Manca Capaca měli problém i španělští kronikáři. Tak jak shodně uvedli 140 let jeho vlády, tak také zapsali, že mu Mama Ocllo cestou do Cuzca porodila syna Sinchiho Rocu. Jak potom rozumět tomu, že podle kronik vládl Sinchi Roca krátce, protože zemřel mlád? Na trůn přece musel zasednout ve 140 letech! Kronikáře zřejmě zmátlo, že podle tradice druhý inka panoval 30 let. To, že by se mohl dožít 170 let bylo nad možnosti jejich chápání. Je docela možné, že dlouhověkost byla výsadou pouze prvních příslušníků vládnoucího rodu. Jak u dalších generací přibýval podíl indiánské krve, původní schopnosti se postupně ztrácely. Asi největší podíl na ztrátě dlouhověkosti způsobil nedostatek lékařského zabezpečení. S největší pravděpodobností bylo potřeba užívat nějaké léky (možná výstižněji přípravky) prodlužující život. Kosmonauti si je určitě při nouzovém opuštění lodi nezapomněli vzít sebou, ale přirozeně nemohli mít množství, které by pokrylo potřebu na staletí dopředu. Takže dříve nebo později jim musela zásoba dojít.

Že by na spekulaci s přípravky na prodlužování života mohlo něco být, naznačují mýty a legendy z druhého konce světa. Bohové měli mít nápoj nesmrtelnosti, který museli navzdory svému božství užívat. Nejznámější je asi »nektar« bohů z řeckého Olympu, ale i na příklad indičtí bohové měli svůj odpovídající nápoj »sómu«. Sněm indických bohů prý dokonce zakázal bohovi Indrovi tento nápoj pít, čímž by byla ohrožena jeho nesmrtelnost. Měl to být trest za to, že Indra zabil svého otce. Avšak Indra si věděl rady, pod pohrůžkou použití síly (jaké asi?) přinutil bohy zrušit ponižující zákaz a dokonce se nechal od týchž bohů uznat za vůdce. Zaměníme-li možná chybně používaný termín »nesmrtelnost« za přiléhavější výraz »dlouhověkost«, dostane vše rázem smysl. Bohové byli smrtelní, navzájem se zabíjeli, i řecký Zeus se zmocnil vlády nad bohy i světem tím, že zabil svého otce Kronose. A museli pít speciální nápoj, aby si udrželi dlouhověkost, která mohla pár desítek let žijícím pozemšťanům připadat jako nesmrtelnost.

V souvislosti s možnými odlišnostmi mimozemšťanů je zajímavá ještě jedna historka.

Šestý inka Inca Roca se oženil s dcerou náčelníka města Huayllacanu. Ta byla předtím zaslíbena náčelníkovi Aymarců Tocayovi Capacovi, který za přebrání nevěsty přísahal Inkům pomstu. Z manželství se Rocovi narodil princ Titu Cusi Hualpa. Toho v osmi letech pozvali příbuzní jeho matky, aby mu symbolicky předali svou zemi a připojili se k Inkům. Byla to však lest. Ihned po příjezdu »hostitelé« povraždili princův doprovod a jeho samotného předali uraženému Tocayovi k pomstě. Když byl mladý princ předveden před náčelníka, začaly mu z očí téci krvavé slzy. Indiáni považovali tento nevysvětlitelný jev za znamení či varování a proto prince nezabili, ale poslali jej daleko do hor k pastevcům lam. Tam prožil rok, než jej unesla jedna z Tocayových žen do svého mateřského města Anty. Když se Inkové dozvěděli, že princ, kterého považovali za mrtvého, je zachráněný v Ante, poslali do města pro následníka poselstvo s bohatými dary. Antové dary odmítli, ale požádali Incu Rocu, aby je panovník odměnou za zachránění syna přijal jako plnoprávné obyvatele říše. Pro schopnost prolévat krvavé slzy vešel princ do historie jako 7. inka pod jménem Yuhuar Huacac, což prý znamená »Krvavý pláč«. Zajímavostí, plynoucí z této historky je fakt, že stejně jako 4. panovník, byl i tento inka nelegitimní, neboť jeho matka nebyla inckého původu. Zapamatujte si prosím jeden zajímavý moment předešlého příběhu. Indiáni Antové si místo bohatých darů vybrali jako odměnu za zachránění následníka trůnu přechod svého národa pod nadvládu Inků. Tomuto nezvyklému přání se ještě budu věnovat.

K dalším »podezřelým« okolnostem patří informace o tom, že 2. inka Sinchi Roca byl neobyčejně fyzicky zdatný a zejména mimořádně rychle běhal. Jeho vnuk 4. inka Mayta Capac se údajně narodil s úplným chrupem, za rok dosáhl vzrůstu osmiletého chlapce a byl obdařen neuvěřitelnou silou a nadlidskými schopnostmi. Můžeme považovat tato sdělení za báchorky, ale zajímavé je, že vše se týká pouze prvních Inků, u kterých by ještě měl být vliv mimozemských genů rozhodující. U pozdějších vládců se již s ničím podobným nesetkáváme – s jedinou výjimkou. Jedenáctý inka Huayna Capac nastoupil na trůn v dětském věku a ve stáří 10 let prý zplodil se svojí mladší sestrou prvního syna. V této souvislosti stojí za zmínku, že nejmladší známá matka pochází, jak jinak, z peruánských And. V roce 1939 porodila pětiletá (l) Lina Medinová císařským řezem zdravé dítě. Matka nikdy neprozradila, kdo byl otcem. Druhé dítě se Line narodilo až 33 let po prvním porodu. Tuto informaci čerpám z denního tisku, kde jsou podle mých zkušeností často neprověřené nebo dokonce nepravdivé údaje, a proto nemohu celou věc považovat za prokázanou. Přesto ji uvádím jako další z více než neobvyklých skutečností, vyskytujících se v tomto regionu. Že by se u malé Liny projevil gen, který se k ní bůhví jakou cestou zatoulal od jejích vzdálených mimozemských předků?

Z knihy : Vajkrt, M.: Kdo byli Inkové?, Futura, Praha 2008, 271str., foto, 270,00Kč
Nakladatelství FUTURA, a. s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1, tel.: 222 897 205, 222 897 329, e-mail: nakladatelstvi@futura.cz