KRYPTOZOOLOGIE

Věda, nebo honba za chimérami?

Milan Koukal, Roman Peterka

V nedostupných horách, v temných vodních hlubinách, ukryti hluboko v tropických pralesích či v poušti prý přežívají dodnes tajemní tvorové z dob, kdy svět byl ještě mladý.

Západní věda odkázala zmínky o nich do říše mýtů. Přesto se najdou nadšenci (a patří mezi ně i velmi vážení vědci), kteří považují legendy o tajemných obludách, jako jsou třeba Nessie či yetti, sice za matoucí, ale užitečnou stopu k vypátrání nových, dosud neobjevených druhů. Často se jedná o uznávané zoology, ale když přijde řeč na bájné »příšerky«, stávají se z nich kryptozoologové. První část slova kryptozoologie je odvozena od řeckého základu kryptos, což znamená skrytý. Tím skrytým se myslí dosud neobjevené živočišné druhy. Kryptozoologie je tedy obor zkoumající jevy, které jsou »normální« zoologii skryté. Zabývá se sběrem a ověřováním nejrůznějších informací o zvířatech, které věda zatím nezná, ale o jejichž možné existenci jsou k dispozici určité hodnověrně vyhlížející doklady.

O tom se jim ani nesnilo

K výzkumu dosud neznámých zvířat a k případné koordinaci dalšího pátrání po nich byla v lednu 1982 při Národním muzeu USA ve Washingtonu založena Mezinárodní kryptozoologická společnost (ISC), která sdružuje jak profesionální zoology, tak seriózní zájemce z řad širší veřejnosti. V současné době má ISC asi tisíc členů. Za dobu její existence bylo objeveno a vědecky popsáno mnoho nových živočichů, o kterých se do té doby vědělo jen z místních pověstí a neúplných zpráv. Na více než polovině zmíněných objevů mají zásluhu právě členové ISC. Lze vůbec v dnešní době, kdy na světě snad není místo, kam by lidská noha nevkročila, objevit nějaké dosud neznámé zvíře (kromě nových druhů hmyzu)? Tato otázka napadá nejen pochybovačné laiky, ale i seriózní vědce. Na počátku 19. století prohlásil Georges Cuvier, jenž byl v té době jednou z největších autorit v zoologii, že všechna velká zvířata již byla objevena. Historie ho mnohokrát usvědčila z omylu. Nicméně lidé (i vědci) jsou nepoučitelní. Podívejme se nyní na konkrétní příklady.

DINOSAUŘI V AFRICKÝCH BAŽINÁCH

Příšera z jezera uniká! Letos se chce do špatně přístupné bažinaté oblasti střední Afriky vydat velká mezinárodní expedice. S pomocí letadel a snad dokonce
i satelitu bude pátrat po tajemném tvorovi, kterému domorodci s posvátnou úctou říkají mokele-mbembe.

Obojživelný, asi dvanáct metrů dlouhý, hnědošedý, plachý kolos s tělem podobným slonímu má čtyři mohutné nohy. Za sebou táhne třímetrový svalnatý ohon připomínající aligátora. Na konci dvoumetrového, štíhlého, velice ohebného krku sedí pomenší hlava. Nad nozdrami vyčnívá roh, v tlamě se blýská velikánský zub. Nejvíc se mu zalíbilo v rozlehlé bažinaté oblasti Likouala, která zasahuje hned do tří zemí – Republiky Kongo, Kamerunu a Gabunu, kde pro něj mají pojmenování n’yamala, jagonini nebo amali. Vystrašení černoši ho však prý mnohokrát spatřili i ve Středoafrické republice. Tam ho nazývají nakula-ngu, gauneru, diba či songo.

Obluda lidi nepolyká

Podle svědectví domorodých obyvatel si netvor zvlášť oblíbil konžské jezero Telle. V tomto oválném vodním zdroji o rozměrech 5 x 4 km tajemný plaz s potěšením naráží do rybářských člunů a potápí je. Lidské oběti však nikdy nepožírá – to ponechává početným nenasytným krokodýlům a jiným vodním dravcům. On sám je zapřisáhlý vegetarián – největší lahůdkou pro něj jsou liány s bílými květy z rodu Landolphia, které místní obyvatelé nazývají molombo. Mají mléčnou šťávu a jejich plody připomínají jablka. Za potravou mokele-mbembe vylézá z vody na souš i ve dne. Když se hlučně valí po suché zemi, jeho tlapy -připomínající lva – zanechávají tříprsté stopy o obvodu kolem metru. Na nich jsou zřetelné otisky ohromných hrozných drápů. Zdejší Pygmejové tvrdí, že jejich bojovníci jednu takovou příšeru krátce před rokem 1960 poblíž říčního kanálu Oumé u jezera zabili. Po požití masa se prý všichni jedlíci otrávili. Když vědci Pygmejům, kteří tradičně žijí v oblasti Likouala, ukázali četné obrázky různých zvířat – včetně vyhynulých – shodli se, že mokele-mbembe je vlastně předhistorický brontosaurus. Podle nejnovějších výzkumů připomíná údajně dávno vyhynulou skupinu tzv. sauropodních dinosaurů. Mnoho průkazných faktů dokládá, že tady žili nejméně 120 milionů roků a byli jedním z nejúspěšnějších dinosauřích druhů. Není bez zajímavosti, že podle posledních nálezů z Jižní Ameriky přežili ještě do třetihor.

Dobrodruzi pročesávají prales

Všeobecně se soudí, že ohromní dinosauři potom postupně vymírali vinou úmorného sucha a chladu. Ovšem tato pohroma nezasáhla zdejší příjemně teplou africkou oblast, kde byl vždy dostatek vody a rozsáhlý deštný prales. Důležité je, že tak to zde vypadá dodnes! Pozor – nejde o žádné výmysly, touhu po senzaci. Vždyť první písemná zprávu o záhadném zvířeti se objevila již v roce 1776. Autorem byl francouzský abbé Lievain Bonaventura Proyart, jenž sepsal knihu o činnosti francouzských misionářů ve střední Africe. V ní popsal nejen tajemnou obludu podle vyprávění domorodců, ale i to, jak sami misionáři při putování pralesem našli stopy tohoto monstra. Tady je na místě upozornění, že dinosaury poznali vědci až o půlstoletí později a teprve 101 let po vydání uvedené publikace paleontologové objevili první pozůstatky apatosaura, což byl první reprezentant skupiny sauropodních dinosaurů. Počet zpráv o tom, že někdo spatřil tuto tajuplnou bytost, přicházely z Afriky stále častěji. Zásluhu na tom měly četné expedice, které se na černý kontinent za záhadou vypravovaly. Už koncem 19. století obrovité stopy na vlastní oči spatřil i cestovatel A. A. Smith přezdívaný Trader Horn. Mnoho výprav za dobrodružstvím je  spojeno se jménem profesora zoologie  univerzity v Chicagu Roye Mackala. Ten  po mnoha průzkumech a studiu  výpovědí domorodců i Evropanů učinil  závěr, že pokud toto tajemné zvíře vskutku existuje, tak se nejčastěji objevuje v dosud neprozkoumaném kraji močálů mezi řekami Sangha a Ubangi na severu Republiky Kongo. Jistý zádrhel je v tom, že jde o rozlohu asi 150 tisíc km2.

Všechno zaznamenal filmový pás

Do pralesního města Impfonda u již zmíněné říčky Ubangi dorazil Mackal se spolupracovníky i v roce 1980. Na základě informací získaných přímo na místě se rozhodl, že jeho příští expedice se vydá rovnou k jezeru Telle. Svůj plán uskutečňoval od podzimu 1981. O bezpečnost padesáti účastníků se dokonce starali konžští vojáci. Našli však jen stezku, kudy se prý mokele-mbembe vydává za potravou. Na jaře roku 1983 průzkum prováděla expedice, kterou vyslala přímo vláda Konga. Vedl ji Mackalův učenlivý žák – zoolog Marcelin Anganga. Tomu ve vesnici Dzeke místní lovec ukázal čtyři čerstvé stopy mokele-mbembe. Výprava se zaměřila především na jezero Telle. A právě tam prý 1. května 1983 ze vzdálenosti asi 200 metrů Anganga nestvůru náhle uviděl. Šel směrem k ní mělkou vodou, zvíře po něm otáčelo dlouhý krk s malou hlavou. Potom však náhle spěšně zajelo pod hladinu. Brzy se tady objevili četní dychtiví následovníci. Tak Anganga v roce 1988 k jezeru Telle doprovázel japonskou výpravu. Ta měla k dispozici moderní techniku, se kterou pátrači jezero křižovali v gumových člunech křížem krážem. Sledování neustávalo ani v noci. Sonar prohledával nehluboké dno. Zatím marně! Mnohem úspěšnější byli další Japonci v září 1992. Těm se v drobné mlze poštěstilo zachytit na filmový pás záhadný předmět. Plul po řece jako převrácený člun, přičemž v popředí vyčníval dlouhý krk, který se pohyboval. Pesimisté tvrdili, že šlo o loďku se dvěma rybáři, přičemž muž na přídi stál. Mnoho nového si nejen odborníci slibovali od expedice DINO 2000, naplánované na říjen 2000. Ta zjistila, že hledaný tvor žije v podvodních děrách. Tajemství však stále zůstávají, ačkoli se prudce zvýšilo množství nepřímých důkazů. Možná mnohem víc konečně odhalí perfektně organizovaná letošní mezinárodní expedice.

Prohánějí se v Africe i jiné nestvůry?

Podle nejnovějších zpráv se zaměří nejen na pátrání po tvoru zvaném mokele-mbembe, ale i na jiné podivuhodné bytosti. Nedávné informace z bažinatých krajů totiž tvrdí, že se tam objevuje agresivní zvíře velikosti slona, s těžkým ocasem a velkými rohy. Domorodci mu říkají emele-ntouka. Odborníci se domnívají, že může jít o jakéhosi příbuzného rohatých dinosaurů – Triceratops – zvaného Monoclonius. A do třetice se v onom zapomenutém koutu světa zjevuje i velice nevzhledné zvíře zvané mbielu-mbielu-mbielu. Tomu prý ze hřbetu vyrůstají podivné desky – alespoň tak to vidí tamější Pygmejové. Tím se podobá dinosaurovi stegaurovi. Navíc se objevily informace, že tentokrát v močálech Konga a severovýchodní Angoly řádí ještěr vážící asi čtyři tuny. Má úzký dlouhý krk s protaženou tlamou, na hlavě nápadný roh. Svou masitou potravu trhá velkými drápy se strašidelným mručením a funěním. Domorodí lovci, kteří prý už jeden kus dokonce ulovili, mu s respektem říkají čipekve – vodní lev! Mnohé nasvědčuje tomu, že jde o přežívajícího ještěra z doby druhohor. Lze vyloučit, že by někteří dinosauři popřeli evoluci a dosud přežívali v konžských bažinách? Uvidíme!

NIKDO NENÍ DĚD VŠEVĚD

Samozřejmě mnozí lidé bez sebemenší diskuse odmítají možnost, aby kdesi dále žily živočišné druhy, které jsou považovány za dávno vyhynulé. Jenže věda zná stále víc případů, kdy se tak stalo.

Například v prosinci 1938 rybáři u jihoafrického městečka East London vylovili prazvláštní živou rybu. Měřila půldruhého metru a její silné laločnaté ploutve vypadaly jako pahýlovité nožky. Šokovaní experti pak v úžasu zjistili, že je to zástupce rodu Coelacanthus, o kterém se dosud tvrdilo, že dávno vyhynul. Tak byla doslova z hlubin pravěku vytažena lalokoploutvá ryba, později pojmenovaná latimérie podivná! Zasloužilí vědci však prohlásili objevitele za falzifikátory. Každý přece ví, že tato skupina obojživelných ryb vymřela před 70 miliony let! Podivného tvora znali paleontologové dlouho pouze jako zkamenělinu. Teprve po ulovení druhého exempláře u Komorských ostrovů v roce 1952 museli pochybovační vědci svůj názor změnit. To ještě netušili, že v roce 1997 bude objeven nový druh tohoto rodu až na druhém konci světa -u pobřeží Sulawesi (Indonésie). Latimérie není zdaleka jediným známým případem, kdy se oficiální zoologové blamovali neochotou přijmout možnost, že by ještě mohl být objeven nový živočišný druh. Odpor mnoha vědců proti tomu, že by měli měnit zažité představy, dokonale ukazuje případ hrošíka liberijského. Možnou existenci tohoto »trpasličího hrocha« zarytí zoologové odmítali dokonce ještě v době, kdy ho nadšeně obdivovali návštěvníci zoologických zahrad v Dublinu a v Hamburku. Teprve když v roce 1914 německý cestovatel Schomburk přivezl z Libérie hned šest živých příslušníků tohoto druhu, museli i největší pochybovači – ač velmi neradi – změnit názor. Do dnešní doby se podobně táhnou spory o zařazení některých druhů do zoologického systému. Příkladem může být kauza trpasličího slona. Tento nejmenší příslušník rodu slonů měří v dospělosti v kohoutku maximálně dva metry. Odborně popsán byl již v roce 1906 německým zoologem Theodorem Noackem pod názvem Loxodonta pumilio jako samostatný druh. Noack studoval živý exemplář tohoto druhu, který získal od známého dobrodruha a »sběratele« živých zvířat Karla Hagenbecka. Tento studijní exemplář nakonec skončil v zoologické zahradě v New Yorku, kde žil dalších devět let. Většina konzervativních vědců však tenkrát odmítala považovat trpasličího slona za samostatný druh s odůvodněním, že jde pouze o zakrslíka, jaký se může vyskytovat u každého živočišného druhu. Jiní »odborníci« zase tvrdili, že se maximálně může jednat o poddruh slona afrického. Část zoologů se ale v průběhu dvacátého století přiklonila naopak k možnosti, že je to opravdu samostatný druh. Kupodivu, tento zoologický spor nebyl do současnosti s konečnou platností rozřešen. Objekt sporu, který žije v nepřístupných hlubinách afrických pralesů, mezitím možná vyhynul!

TAJEMSTVÍ SNĚŽNÝCH A LESNÍCH LIDÍ

Opusťme však tvory, o nichž se věda dodnes pře, kam je zařadit, a vydejme se za těmi, které není ochotna považovat za nic jiného než výmysly bujné lidské fantazie. Jednou z nejpopulárnějších oblastí kryptozoologie je pátrání po tajemných příbuzných člověka.

Vysoko v Himálaji žije tajemný sněžný muž Yetti a zdaleka není na světě sám. Čína má svého divokého muže – jerena. V Americe čas od času vyděsí některého z turistů tajemný sasquatch (seskveč) alias Big Foot (Velká noha – podle stop, které zanechává). Svědci, kteří ho na vlastní oči viděli, hovoří o lidoopovi vysokém 1,8-3,3 metru. Charakteristické jsou pro něj dlouhé paže, tmavá srst a velký nos, který je zploštělý. Nemá ocas, zato chodidla mají tři až pět prstů. Fotografii stopy obludy vysoké přes 2,5 metru pořídil v roce 1982 lesní správce Paul Freeman v Národním lesním parku Umatilla ve státě Washington. Na snímku lze jasně rozpoznat jemné vrásky pod prsty nohou a na spodku chodidel. Takové charakteristické znaky mají jen vyšší primáti, nikoli však medvěd, za jehož stopu se někteří pesimisté pokoušeli záběr vydávat. Zatím nejlepší »úlovek« se však podařil rančerovi Robertu Pattersonovi 20. října 1967. Se svým sousedem projížděl odlehlými místem v severní Kalifornii. Náhle se koně začali plašit. Vzápětí oba muži s údivem hleděli na bytost připomínající gorilu. Upoutala je kuželovitá hlava a hnědá srst. Duchapřítomný Patterson rychle vytáhl kameru (16 mm) a vše nafilmoval. Pesimisté tvrdili, že je to podvrh – s člověkem oblečeným do opičí kůže. Ovšem poněkud je zarazil uznávaný antropolog Grover Krantz z Washingtonské státní univerzity. Po důkladném prozkoumání záběrů se vyjádřil, že nejde o člověka, protože svalové pohyby netvora se výrazně liší od lidských. Od té doby přibyly v USA další stovky svědectví o Velké noze. Prof. Krantz je přesvědčen, že jde o potomka údajně dávno vyhynulého primáta zvaného Gigantopithecus. Toho četní vědci zařazují mezi možné členy již člověčího rodu – i když možná má ještě cosi společného s opicí. Zmínky o těchto humanoidních tvorech vyvolávají na tváři většiny lidí pobavený úsměv. Nicméně stejně pobavený úsměv kdysi na tvářích vědců vyvolávala zmínka o existenci velkých lidoopů v Africe, které dnes zná každé malé dítě pod jménem gorila. Opět si můžeme vzít na paškál nebohého francouzského vědce Cuviera. Ten ve svém díle Le Réne Animal Distribué d’Aprés son Organisation v roce 1817 zcela jasně »dokázal«, že žádný další veleop kromě již tehdy známého šimpanze, který by byl dokonce mnohem větší, prostě nemůže v Africe existovat. Gorily však nakonec Cuviera usvědčily z omylu. Mimochodem, stejně jako v případě hrošíka liberijského živá gorila pobývala v zoologické zahradě dříve, než konzervativní páni vědci milostivě uznali její existenci.

Opice, nebo medvěd?

Co se legendárního Yettiho týče, názory na to, k jakému živočišnému rodu by mohl vlastně patřit, se různí. Většinou se předpokládá, že se jedná o lidoopa. Řada výzkumníků se přiklání k názoru, že by himálajský yetti (stejně jako jeho další geografické varianty) mohl být přežívajícím potomkem gigantopithéka – obřího pravěkého lidoopa. Byl zhruba 2,5-3,5 metru vysoký, pohyboval se pravděpodobně vzpřímeně a (jak nasvědčuje jeho chrup) byl všežravcem. Tento obrovitý tvor, o jehož existenci není díky fosilním nálezům nejmenších pochyb, v temném dávnověku obýval Čínu a mohl se přes Asii rozšířit do Ameriky přes dnes již neexistující pevninský most mezi Kamčatkou a Aljaškou. Horolezec Reinhold Messner, který zasvětil pátrání po yettim velkou část života, však tvrdí, že yetti není veliká opice, jak je obecně rozšířeno, ale sněžný medvěd. Messner se na podobu sněžného muže vyptával lidí z Nepálu, Bhútánu, Indie, Pákistánu, Afghánistánu i Tibetu. „Každý národ ho znal, ale trochu jinak ho popisoval a měl pro něj své jméno,“ vypráví Messner ve své knize Yetti, legenda a skutečnost. Nakonec našel bytost, která se představám místních velmi podobala – sněžného medvěda. „Nelze je ale vedle sebe postavit a říci: sněžný muž je yetti, legenda o yettim se vyvinula ze sněžného medvěda,“ vysvětluje výsledek svého bádání. Samozřejmě existují i fotografie stop yettiho. Jasně ukazují, že na rozdíl od lidí má dlouhý, a to velmi silný, druhý prst. V Číně vzali zas poměrně vážně pátrání po své variantě yettiho -jerenovi. V srpnu roku 1981 byla zřízena Výzkumná společnost pro výzkum čínského divokého člověka, která spadá přímo pod Čínskou akademii věd. Pátrání přineslo výsledky – podařilo se najít půlmetrové stopy jerena. Následovalo odhalení jeho hnízda, které si splétá z větví v korunách stromů, nechyběly ani jeho dlouhé, rezavě hnědé chlupy. Vědci Fudanské univerzity v Šanghaji zjistili, že získané ochlupení pochází z nějakého druhu vědě dosud neznámého vyššího primáta, vývojově velmi blízkého člověku. To by mohlo znamenat, že se Messner mýlil, nebo že nikoli všichni příslušníci rodiny tajemných sněžných a lesních mužů patří ke stejnému živočišnému druhu. Nesmíme opomenout ani Austrálii. Tam mají hnědochlupatou bytost nazývanou yowie. S výškou asi půldruhého metru, oblou hlavou bez krku, se pohybuje většinou po zadních –  rovných – nohách. Mnohokrát ji viděli nejen domorodci, ale z několika metrů i mnozí Evropané –  nejvíce ve vnitrozemí východoaustralských států. »Osvícení« paleontologové upozornili, že v oblasti bažin Kow severně od Melbourne kdysi vegetovali primitivní lidé – možná příbuzensky spjatí se vzdáleným předkem zvaným Homo erectus. Tak tomu bylo ještě před 10 tisíci let. Co je to proti času v přírodním koloběhu! To se již nechceme blíže zmiňovat o různých podivných bytostech, které se prokazatelně zjevily současně hned několika lidem najednou. Třeba v době vietnamské války 14. prosince 1974 hodinu po půlnoci se pět příslušníků námořní pěchoty vylodilo z říčního člunu ve ztemnělé džungli. Náhle otrlí vojáci strnuli – na mýtině proti nim stály tři zářící, jasně žluté postavy vysoké přes dva metry. Z plochých obličejů pronikavě zářily hadí oči, místo nosu se šklebily úzké štěrbiny. Velitel David Gower nezaváhal a do jedné nestvůry vystřílel dvacet ostrých střel ze samopalu. Jen zaškubala tělem -a pak s dalšími druhy ukázala vojákům tři dlouhé pařáty na rukou. Při divokém pronásledování se námořníci zachránili díky člunu.

ŽIJE NESSIE A JINÉ VODNÍ OBLUDY?

O prvenství v mediální popularitě soutěží s yettim různé vodní příšerky. Nejpopulárnější z nich je skotská Nessie, v našich krajích nepřesně zvaná lochneska.

Tento tajemný tvor obývá temné hlubiny severoskotského jezera Loch Ness. To je dlouhé necelých 40 kilometrů, 1,5 kilometru široké a asi 300 metrů hluboké. Jeho vody jsou kalné, počasí s věčnými lezavými mlhami je tu extrémně proměnlivé a voda má po většinu roku teplotu kolem 1°C. Věru, nepříliš přívětivé prostředí pro život i pro pátrání po tajemném tvoru. Někteří pochybovači považují Nessie za marketingový výmysl – trik, který odstartoval v nehostinném kraji nebývalý turistický ruch. Sonary nepátraly marně Jedny z prvních zpráv o Nessie přitom sahají až do roku 565 n. l. Poprvé ji vyfotografoval v na v roce 1933 Hugh Gray. Zmíněná – dosti nejasná – fotografie byla později označena za podvrh. Šlo prý o fotografii labradorského psa. Ať už to bylo jakkoli, fotka vyvolala obrovskou senzaci. Najednou se vyrojila spousta dalších očitých svědků, kteří vyprávěli o svém setkání s tímto tvorem a postupně tak vykrystalizoval jeho dnešní typický popis. Základem je malá hlava na dlouhém krku, trup se dvěma hrby (udávaný počet hrbů se však různí) a ocas. Nessie za sebou údajně zanechává na vodní hladině brázdu ve tvaru písmena V – a to za veliké rychlosti. Zvíře má být minimálně 13 m dlouhé, s krkem o délce kolem 3 m, čímž se značně podobá vyhynulému pravěkému ještěru. V roce 1933 byla Nessie také poprvé »ulovena« – na filmový pás. Zasloužila se o to kamera Malcoma Irvina. Další filmování se podařilo o 3 roky později. Nejslavnější záběry Nessie však pořídil Tim Dinsdale v roce 1960; po přezkoumání je experti prohlásili za autentické. Tento film vyvolal novou loveckou horečku na Nessie a hlubiny jezera začaly pročesávat sonary. S určitými slibnými, nicméně stále dost spornými výsledky. Sonary občas zachytily cosi velkého, co by mohlo být obřím vodním tvorem, ale také nemuselo. Dohady měla odstranit velká operace Deep Scan v roce 1987. Citlivé přístroje třikrát zachytily plovoucí tělesa větší než žralok a menší než velryba. Průzkum, který v různých podobách neustále pokračuje, zatím nepřinesl definitivní odpověď na zásadní otázku, zda Nessie skutečně v temné hlubině existuje. Přesto už dostala vědecké jméno – Nessiteras rhombopteryx. Podle jedné z hypotéz by Nessie mohla být příbuzným pravěkých plesiosaurů – mořských plazů s hadovitým krkem a končetinami, přeměněnými v ploutvovité orgány. Paleontologové se domnívají, že na břeh tito živočichové zásadně nevystupovali, jedině snad při kladení vajec jako mořské želvy. Žili od triasu do křídy, tedy zhruba před 250 až 65 miliony let, až do samotného konce druhohor.

Další záhadní vodní živočichové

Připomeňme alespoň nejslavnější kanadskou vodní příšeru Ogopogo, která má obývat jezero Okanagan v Britské Kolumbii. Už Indiáni prý dávno pozorovali tuto zelenou kreaturu s několika hrby na hadovitém těle dlouhém až 21 metrů. Údajně může jít o primitivního kytovce s tlamou plnou zubů, který vegetoval v třetihorách a dosahoval délky až 24 m. Něco podobného se vyskytuje například v čínském vulkanickém jezeru Tchien-čch, které má hloubku 333 metrů. Tam 11. července 2003 četní svědci viděli asi dvacet 20 plovoucích tajemných tvorů, dlouhých necelé dva metry s velkýma očima a bílými kruhy na trupu. U těchto možných potomků prehistorických vodních plazů převažovalo však černé zbarvení. Vzdálenost mezi jednotlivými plovoucími exempláři s koňskými hlavami činila asi 2 km. Nebylo to však tady vůbec poprvé -první pozorování jsou stará přes sto let. Podobně jako u skotské Nessie panují i kolem těchto čínských monster mnohé nejasnosti a jejich popisy se značně liší. Tak v roce 1903 se měl neznámý tvor podobat býku a z vody kolem něj se prý šířil ohlušující rachot. Obluda se tenkrát dokonce pokusila napadnout tři lidi, z nichž jeden ji šestkrát střelil do břicha. Příšera se pak s řevem stáhla zpět do hlubin. Podle jiných svědectví měl tvor hlavu podobnou lidské s velkýma kulatýma očima a výraznými ústy a jeho krk měřil až 1,5 metru. Tělo odděloval bílý kruh a kryla je jemná šedivá kůže. Podle vědců se však jedná pouze o báchorky. Sopečné erupce, ke kterým došlo zhruba před 300 lety, prý učinily jezero pro jakéhokoliv živého tvora prakticky neobyvatelným. Tajemná příšera však už má i svůj fanklub a její příznivci čekají u jezera s kamerami, aby byli ve střehu, až se zase vynoří.

Gigantičtí hadi z džunglí

Loni v červnu vědci podvodními mikrofony na jezeru Champlain u Bostonu zachytily zvuky, které se podobaly delfíním. Podivného tvora zaznamenali například v jezerech amerického státu Utahu, ve švédském jezeru Storsjön i v mnoha jiných vodních nádržích. Stovky svědeckých výpovědí se týkají obřího obojživelného plaza z amazonských pralesů. Zatím se asi nejvýrazněji projevil 14. srpna 1997 u vesnice Neuve Tacna v peruánské Amazonii. Tam domorodci s děsem hleděli na gigantického černého hada. Měřil asi 40 metrů, silný byl kolem pěti metrů. Na vrchní straně měl obrovskou ulitu jako nějaký megahlemýžď. Na mohutné hlavě byly nápadné velké uši o metrovém průměru, dlouhá tykadla podobná sloním chobotům a především masivní tlama. Když se plazil džunglí, zanechával za sebou stopu širokou deset metrů. Porážel stromy jako třísky, přičemž vydával mocný rachot. Neobvyklý hluk vyrušil četné rybáře, kteří v té chvíli pluli na svých loďkách vydlabaných z jednoho kusu kmene. Hlomoz se stále přibližoval křece. Brzy se had ponořil do vln Amazonky. Při tom vznikl mohutný vír, který způsobil potopení mnoha loděk. Na místo činu se brzy dostavil guvernér provincie Jorge Chávez, jenž postiženou oblast prohlédl i z vrtulníku. Novinářům poté potvrdil, že to byl opravdu výsledek řádění dosud nevídaného hada. To na vlastní oči spatřili i někteří čeští badatelé – například zkušený »záhadoolog« Arnošt Vašíček. Odborníci z muzea upozornili, že podivný »had-slimák« je v muzejních sbírkách vyobrazen na keramických nádobách starých více než 1500 let. Podle indiánské legendy se tento netvor nazývá sachama a dokáže v úkrytu pod vodní hladinou prospat i celá staletí, aby se náhle probudil a bezuzdně řádil! To potvrdily i zápisy misionářů z 19. století, kteří jednoho takového probuzeného hada sledovali. Mj. zapsali: „Síla vdechnutí tohoto netvora je tak velká, že svým dechem vsaje do tlamy kteréhokoli čtvernožce či ptáka ze vzdálenosti šesti až dvanácti metrů. Záleží na tom, jak je kořist velká…“

Obrovská chapadla hrozí

Například v roce 1896 objevili na pláži Floridy mrtvou chobotnici s rozpětím chapadel 60 metrů. Dostala pojmenování Octopus giganteus. Některé obryně se omylem dostanou do sítí větších rybářských lodí, jiné vyvrhne na břeh rozbouřené moře. Bohužel, známe i případy, že se takový netvor pomocí hrůzných chapadel pokusí zaútočit na menší rybářské čluny. Objevy z nedávné doby ukazují, že mnohé exempláře se převážně pohybují ve větších hloubkách moří i oceánů. To platí i o ohromných olihních, které mají až deset chapadel. Někteří jedinci – s velkýma vypouklýma očima – vyplouvají na lov zejména v noci. Nedávno japonská velrybářská loď náhodně vylovila podivného vodního tvora vážícího jednu tunu. Vědci dosud zkoumají, o jaké zvíře se vlastně jedná, pouze v drtivé menšině je názor, že jde o pouze znetvořeného žraloka. Ovšem dosud neznámý žraločí druh vylovili roku 1976 američtí vojenští námořníci. Dostal pojmenování »Megaústa«. Druhý podobný kus se podařilo ulovit roku 1998 u Filipín.

PAMATUJÍ MOŽNÁ DÁVNOVĚK

Kromě potomků gigantopithéka a přežívajících dinosaurů by mohla fauna současného světa podle dohadů kryptozoologů skrývat i další tvory, kteří by dávno měli být ke spatření pouze v podobě archeologických nálezů.

Na Kamčatce mluví domorodé legendy o irquiemovi – bohu medvědů. Tento obr je téměř dvakrát větší než medvěd kodiak. Na svou velikost je extrémně hbitý a je velmi dravý. Ruský zoolog Nikolaj Vereščagin, jenž po irquiemovi pátral, vyslovil hypotézu, že by se mohlo jednat o přežívajícího pravěkého masožravého medvěda druhu Arctodus simus, který patřil k největším predátorům na planetě.

Jiné neznámé šelmy

V různých částech afrického kontinentu zas podle vyprávění domorodců možná dodnes přežívají prehistoričtí šavlozubí kočkovití dravci. Zvláště v Austrálii a na Novém Zélandu můžeme potkat podivná zvířata, která už dávno měla vyhynout. Patří k nim i tasmánský vakovlk – masožravý vačnatec podobný vlku či psu. (Na vlastní oči ho viděl před pár roky třeba náš známý kryptozoolog Ivan Mackerle). Na australském kontinentě dosud žije krvelačný queenslandský tygr s hrozivými tesáky. To naopak v hraničních pralesích Francouzské Guayany a Brazílie údajně útočí na kořist šelma větší než jaguár, která nemá dokonce ani strach z ohně. Nelze ji přirovnat k žádnému známému kočkovitému dravci. Vyvolává hrůzu domorodců, kteří jí říkají warracaba. Zajímavé je, že toto dravé zvíře loví ve smečkách. Zdá se, že živoucí fosilie jménem latimérie podivná má v různých koutech světa mnoho »kolegů«.

Létající umrlčí zabiják

V rozsáhlých nehostinných močálech mezi africkými státy Angola, Zaire a Zambie se prý zalíbilo prapodivnému dravci zvanému kongamato. Jeho existenci nepotvrdili jen domorodci, ale dokonce i mnoho kubánských vojáků, kteří tady plnili »internacionální« povinnosti. Stručný popis rudobarevného netvora: hladká kůže bez šupin či peří, ohromná zobákovitá tlama s ostrými tesáky, jakoby psí čenich, dlouhý ocas připomínající ještěra. Bohužel má i ohromná netopýří křídla, která dosahují rozpětí i přes dva metry. Bílá kostnatá hlava připomíná umrlce s prázdnými očními důlky. Divoce zaútočí na každého – včetně člověka, pokud se přiblíží k jeho úkrytu. Kořist, kterou představují především opice, usmrtí úderem svojí hlavy. Popis tohoto dravce je dost shodný s pterodaktylem, který nad zemí létal před více než 60 miliony let.

Jeduplný Olgoj-chorchoj

Tento velice nebezpečný velký červ údajně žije v mongolské poušti Gobi. Před nenadálým bleskurychlým útokem připomíná střevo plné krve. Až na čtyři metry zasáhne prudkým jedem (někdo hovoří o elektrickém výboji) oběť, která záhy umírá. Výjimkou není ani člověk nebo velbloud. Problémem je, že tohoto zákeřného vraha nikdo z vědců neviděl přímo při činu. Existuje o něm však mnoho důvěryhodných svědectví mongolských pastevců.

Důvěřuj, prověřuj, ale nezavrhuj!

Představa, že se na planetě udržel navzdory rozvoji lidské civilizace tajemný »ztracený svět« prehistorických tvorů, vypadá jistě lákavě. Zatím však nebyla existence a případná identita žádného z těchto tvorů dokázána. Nicméně pokud opravdu přežili tajemní potomci prehistorických tvorů do dnešních dnů, určitě na tom má zásluhu rovněž to, že tak dlouho zůstali skryti očím svého největšího potenciálního nepřítele – člověka.

Milan Koukal a Roman Peterka

ZÁHADY JSOU NA DOSAH RUKY

Na mnoho překvapení by se dalo narazit podrobným průzkumem depozitářů všech přírodovědných muzeí. Není to tak dlouho, co v depozitáři jednoho amerického muzea »objevili« kompletní kostru dinosaura allosaura.

Podle všeho by se mohly pod nánosem prachu v koutech muzejních sbírek, kam nikdo už dlouho nezavítal, skrývat celé exempláře nebo i jen části těl vědě dosud neznámých živočichů. A nemusí za tím být žádná snaha o utajení nálezů, které se vědě »nehodí do krámu«. Mnohem spíše bude důvodem těchto »utajených« záhad obyčejná lenivost kurátora, jenž kdysi exemplář přebíral, lámat si hlavu s jeho zařazením. Neznámý exemplář se ocitl odložený »bokem«, kde upadl v zapomnění.

OBJEV Z POHODLÍ GAUČE

Nikoli vždy se za nálezem tvora, kterého věda dosud neznala, musí skrývat dlouhé dobrodružné cestování pouští a pralesem.

Německý zoolog Wolfgang Böhme učinil takový objev při sledování dokumentárního filmu o severním Jemenu v pohodlí svého bytu a s bačkorami na nohou. V jednom záběru se objevil velký druh varana šplhajícího na strom. Böhme na první pohled poznal, že se jedná o zcela nový, dosud nepopsaný druh. Od televizní stanice, která pořad vysílala, si opatřil kopii záběru. Na jejím základě inicioval několik výprav za hledáním tajemného varana. Moc námahy ho to však nestálo: V podstatě vždy požádal některé ze svých přátel z řad herpetologů, kteří do této lokality mířili za vlastními výzkumy, aby se mu po varanovi při té příležitosti poohlédli. Nakonec mělo toto hledání úspěch v podobě objevu celé kolonie neznámých ještěrů. Osm z nich se podařilo odchytit, šest skončilo v zoo v Curychu, dva zbývající u Böhmeho. Nový druh dostal jméno Varanusyemenensis.

OPOČLOVĚK STÁLE ŽIJE?

V pralesích na Sumatře a Borneu možná do dnešních dob přežil opočlověk neboli člověk vzpřímený (Homo erectus).

Zdejší historky hovoří o člověku podobném, ale výrazně menším tvoru vysokém 1-1,5 metru, domorodci nazývaném orang pendek – v překladu krátký muž. Jeho životním prostředím je horský deštný prales, kde vede samotářský život. Pohybuje se po zemi výhradně po dvou končetinách a živí se pravděpodobně ovocem a snad i drobnými živočichy. Poslední zprávy hovoří o tom, že zkoumání chlupů a odlitků stop dovezených ze Sumatry v roce 2001 skupinou nadšenců vedených Adamem Daviesem vedlo k závěru, že oboje pochází od skutečně žijícího, vědě dosud neznámého tvora velmi blízkého člověku. Kromě tvora Homo erectus možná přežil až do současnosti v sousedství Homo sapiens i Homo neanderthalis čili člověk neandertálský. Zprávy o výskytu tvorů, kteří napovídají domněnce o přežívající populaci neandertálce, byly zaznamenány z Kavkazu, kde žije člověku podobný tvor nazývaný kaptar, a z Pákistánu v podobě tajemného lesního muže barnu. Jedná se o tvory velikosti člověka a s velmi lidskými rysy, povrchem těla porostlým srstí (obličej prý je ale holý), vystouplými lícními kostmi, vyvinutými nadočnicovými oblouky a placatým nosem.

Převzato:  http://21stoleti.cz/