Kdo byli keltští Druidové?

Keltové v době svého vrcholného rozkvětu (přibližně r. 400 př. n. l. až 0) obývali prakticky celý evropský kontinent. Byli indoevropským národem – šlo tedy o potomky přistěhovalců z oblasti severní Indie, kteří přišli společně v několika vlnách s předky Germánů, Slovanů i dalších národů. Byla to však právě oblast střední Evropy severně od Alp (a tedy i česká kotlina), kde se tento národ usadil a z kočovníků proměnil v zemědělce. Již od počátků této kultury byli zvláštní společenskou vrstvou Druidové – jacísi tajemní kněží požívající nesmírné úcty celého starověkého světa.

Keltští kněží byli rozděleni do několika skupin z nichž Druidové byli zřejmě vrstvou nejvyšší a nejuniverzálnější, zatímco ostatní druhy keltských kněží (ovaté, bardové, fili, ollamh či brehoni) byli spíše specializovány na jeden druh činnosti. Všichni dohromady byli označováni jako aes dana – učený lid a požívali ochrany a výsad v jiných zemích vyhrazených jen nejvyšším panovníkům. Univerzálnost znalostí a umění Druidů byla tak velká, že nelze mluvit jen o keltských kněžích. Jejich funkce ve společnosti byly také velmi rozmanité – kromě náboženských záležitostí a kalendáře plnili roli královských rádců, nejvyšších soudců, lékařů a léčitelů, přírodovědců, stavitelů. O jejich schopnostech předvídat budoucí děje není pochyb. K tomuto umění však Druidové dospívali po mnoha letech usilovného učení a zasvěcování. Podobně jako v jiných učeních i zde fungoval systém mistr-žák. Druidové si své žáky vybírali bez ohledu na jejich původ a můžeme se jen dohadovat, podle jakých kritérií, neboť jejich žáky se stávali jak mladí příslušníci aristokracie, tak i synkové z chudých rodin. Dosažení základního stupně znalostí, kdy žák po zasvěcení mohl fungovat jako Druid trvalo zhruba dvacet let. To však neznamená, že tím jeho učení skočilo – Druidové se učili po celý svůj život. Když dosáhl adept vrcholu znalostí od svého učitele, sebral se a vydal na cestu k dalšímu kmeni kde jej přijal nový učitel.

Na své učení měli Druidové relativně dostatek času, dožívali se totiž nápadně vysokého věku, prý někdy dvoj až trojnásobného, než bylo v kraji zvykem. Zcela jistě v tom měla prsty jejich neobyčejně dobrá znalost fungování lidského těla a nejrůznějších léčebných metod a bylinných směsí. Existuje však možná ještě jeden klíč k jejich dlouhověkosti a tím je zvláštní soubor tělesných a duševních cvičení, který se nazýval wyda. Tato nauka je ve svých hlavních bodech velmi podobná józe a to jak jednotlivými cviky, tak i svou filozofií. Je možné, že wyda i jóga mají stejné indoevropské kořeny, ale stejně tak je možné, že Druidové prostě došli svojí vlastní cestou k obdobným výsledkům. Každopádně wyda pracuje s cviky soustředěnými na energetická centra v lidském těle (čakry) a napomáhá k volnějšímu a harmoničtějšímu průtoku energie těmito centry. Celé cvičení wydy je orientováno na lepší sepětí člověka s jeho okolím. Je velká škoda, že dnes je velkou módou hledání duchovní cesty ve východních filozofiích, které jsou přeci jenom „šité na míru“ asijským národům, přičemž pomíjíme možnosti hledání vlastních evropských kořenů. Je pravda, že nejsou tolik známé, zachovalo se navenek z nich málo, je však jisté, že byly přinejmenším stejně dokonalé jako ty východní. Druidové požívali v keltské společnosti neobyčejné úcty. Bylo pravidlem, že nenosili žádnou zbraň, nepotřebovali ji prostě. Na shromážděních směl promluvit první Druid ještě před králem. Jediné slovo Druida mělo moc zastavit válečné tažení, což zní sice fantasticky, ale zmiňují se o tom několikrát antičtí autoři, jako např. Diodóros Sicilský (60. – 30.př.n.l.): (…) Častokrát, když se vojska přiblíží jedno k druhému v bojovém postavení a meče jsou taseny a kopí napřažena, tito lidé vyjdou mezi ně a zastaví bitvu, jako by nějak očarovali divoká zvířata… Moudrost Druidů byla známá po celém antickém světě a například řečtí filozofové o Druidech s úctou říkali, že to jsou nejmoudřejší lidé na světě. O podstatě jejich učení se toho navenek ví velice málo, ale není pravda, že vůbec nic.

Sami Druidové ve své době hovořili o svém učení jen velmi málo. Jejich nauky byly tajné o oni sami na naléhavé otázky odpovídali velmi lapidárně, jak např. zaznamenal řecký spisovatel Diogenés Laertios (3. stol. př. n. l.): Učíme, že je třeba ctít bohy, nepáchat nepravosti a vždy se chovat čestně. Filozofie Druidů byla na svojí dobu nesmírně pokroková a jistě nám velmi sympatická. Druidové učili, že největším zázrakem na světě je život, že povinností lidí je chránit všechny živé tvory (mezi které řadili i stromy). Mezi základní kameny jejich učení bylo poznávání světakolem sebe a hledání harmonie mezi člověkem a jeho okolím – proto např. neuznávali a nestavěli monumentální chrámy a stavby, jejich svatyně byly zasazeny vždy uprostřed nerušené přírody. Druidové učili, že lidská duše je nesmrtelná a po fyzické smrti přechází do jiného těla. O Druidech se však dodnes traduje několik velmi zakořeněných mylných tvrzení, která se opakují tak často, až se dostaly i do učebnic a odborných publikací. Druidové nikdy nebyli krutí tyranové podnikající denně obřady s lidskými a zvířecími obětmi – to je nesmysl, který přímo odporuje jejich životním postojům. Samozřejmě tehdy existoval trest smrti a ten býval vykonáván rituálně, právě kvůli usmíření bohům. Také představa, že Druidové upalovali své oběti v obrovských figurínách z proutí je nesmyslná – není to fyzicky ani možné a zcela zřejmě tato představa vznikla nepochopením jedné známé keltské pověsti v níž hlavní hrdina (obdoba řeckého Odyssea) uniká svým nepřátelům v „domě z železného proutí“, který předtím svým bojovým zápalem rozžhavil. Velmi často tradovaným omylem je také představa Druidů sbírajících o šestém dnu po novoluní jmelí z posvátných dubů zlatým srpem, když předtím obětovali dva bílé býky. Tuto naivní představu o Druidech napsal první Plínius st. ve svém díle Naturalis historia a po něm jí slepě opakovalo mnoho dalších autorů. Nikomu přitom nevadí, že pravé (a tedy léčivé) jmelí roste pouze na jehličnanech, zatímco na dubu roste jiný cizopasník – ochmet. Plínius však věděl, že dub je nejposvátnějším keltským stromem a jmelí jednou z nejposvátnějších bylin – a tak obé spojil. Zlatý srp nebyl nalezen v jinak bohatých keltských nalezištích ani jeden, oproti nespočetným železným, které na rozdíl od zlata poléhají korozi dosti rychle. A obětování bílých býčků? Všechna bílá zvířata Keltové považovali za posvátná, možná právě proto, že jsou bílé odchylky dosti vzácné – a kde by je asi pořád brali, kdyby je zabíjeli jako obětinu hned po dvou? Druidové nikdy své učení nezapisovali a všechny poznatky předávali svým žákům ústně. Z této tradice vznikl jeden z velkých omylů historie, že prý Keltové neznali písmo. Keltové písmo znali a používali, jak o tom svědčí např. voskové psací tabulky a rydla nalézané hojně i na našich oppidech (bývalých keltských městech). Málo se ví, že např. i tolik opěvovaný irský světec sv. Patrik se chlubil tím, že spálil na 400 pohanských knih. Druidové, přestože tedy písmo dobře znali, však přísně zakazovali cokoliv ze svého učení zapisovat. To mělo hned několik velice pádných důvodů. Jednak šlo o učení tajné a psané věci lze snadno ukrást. Druhý důvod musíme hledat v keltské životní filozofii: nic na světě není neměnné a zapsáním se z každé věci snadno stane dogma. A konečně třetí důvod spočíval v tom, že některé poznatky jsou prostě písmem nesdělitelné. Nevěříte? Zkuste si poslechnout nějakou nádhernou hudbu a srovnejte si tento zážitek s pohledem do notových osnov. Z výše uvedeného je zcela jasné, že Druidové byli naprosto výjimečnou skupinou lidí, oprávněně požívajících nejvyšších výsad a úcty. Zcela zřejmě dosahovaly jejich znalosti takové úrovně, že se svým současníkům museli jevit jako téměř nadpřirození.

Z dochovaných historických spisů, ale i pověstí a tradic však lze vyčíst i více. Druidové podle shodného mínění jejich současníků uměli velmi dobře a přesně předvídat budoucnost a zřejmě jí i ovlivňovat. Uměli prý brát na sebe podobu různých zvířat i lidí (umění davové sugesce?). Uměli prý pronikat k podstatě věcí a poznat pravou příčinu různých dějů.Druidové podle shodného mínění svých současníků uměli velmi dobře a přesně předvídat budoucnost a zřejmě jí i ovlivňovat. Uměli prý brát na sebe podobu různých zvířat i lidí Později byli právě kvůli těmto svým schopnostem velmi krutě pronásledováni. Zlomení moci Druidů se stalo klíčovou otázkou nastolení římské moci v západní Evropě. Neblaze tak proslul císař Tiberius, který nejen vydal pokyn k vyvraždění Druidů, ale šel tak daleko, že nařídil popravu každého, kdo ukrýval keltského kněze, pomáhal mu, nebo ho jen znal a neoznámil římským úřadům. takový provinilec byl popraven i s celou rodinou a vyvlastněn jeho majetek. Ve středověku pronásledování nositelů druidských tradic pokračovalo neztenčenou měrou především ve jménu šíření křesťanství. Málokdo si dnes uvědomuje, že původním vzorem čarodějů i čarodějnic byli právě Druidové – tolik „nebezpeční“ církvi svými znalostmi a uměním. V pověstech o králi Artuši, které mají historický základ v událostech 5. století se již hovoří o čaroději Merlinovi, přičemž šlo patrně o jednoho z posledních historicky známých Druidů. V raném středověku také učinili Druidové ještě jeden pokus o prodloužení kontinuity svého učení. V mnohem větší míře než předtím začali do svého učení zasvěcovat ženy. Ženské protějšky Druidů existovaly i předtím a máme o nich početné zprávy jak v keltských pověstech (většinou šlo o společenství „devíti panen“) tak i v historických zprávách (například Caesar se zmiňuje o ostrovech obývaných pouze černě oděnými kněžkami, které nechal povraždit). Záměr Druidů byl jasný – druidské učení muselo přejít do ilegality a mnohem lépe a nenápadněji se přenášelo s pomocí zasvěcených žen. Křesťanská církev na to reagovala surově a hystericky: začalo období inkvizice a čarodějnických procesů.

Ve svých počátcích šlo především o jediné – zamezit dalšímu šíření druidské tradice. Tento proces později přerostl v pokus o uchopení totální moci církve nad společností a na hranicích již nekončili pouze lidé podezřelí z „pohanského“ vyznání, ale i lidé, které bylo pro církev ekonomicky výhodné upálit. Přesto se lze v evropské historii setkat s principy filozofie, myšlení i některými (stále velmi utajovanými) znalostmi, které byly vlastní kdysi pouze Druidům. Druidové, kteří tak dobře dovedli předvídat budoucnost, nikdy nepřipustili zánik svého učení. Pouze jej museli přizpůsobit novým podmínkám – a přejít do ilegality. Kdo má trochu fantazie, najde jejich stopy například u některých heretických sekt, tajných společností, možná se dostane i k řádu templářů. Doba, v které žijeme, je velkým předělem v životě lidstva. Mění se filozofické postoje, mění se náboženské postoje a hovoří se o nástupu nového, vodnářského věku. Není právě teď ta nejvhodnější chvíle k vystoupení druidských myšlenek z ilegality? Věštění zřejmě nebylo jednou „nadpřirozenou“ schopností keltských Druidů. Uvádí se, že uměli budoucí děje nejenom předvídat, ale také i úspěšně ovlivňovat.

Někdy je ovšem těžké rozlišit, zda byla budoucnost pouze předpovězena či v tom bylo o něco více. Vzpomeňme si i na známé Kozinovo „do roka a do dne!“, které zřejmě lidová tradice vydolovala kdesi z dávných keltských pověstí kraje, neboť toto rčení je obvyklé v celém keltském okruhu lidových bájí. Ovlivnění budoucnosti se však dopouštěli Druidové v obřadu zlořečení, nazývaném Glam dicind, který by se jistě hodil i v dnešní době. Tímto obřadem se podle pověstí dokázali zbavit Druidové krále, který vládl zemi nespravedlivě. Obřad prý spočíval v tom, že se Druidové vydali na kopec kde rostl hloh, tam se postavili zády ke keři a čelem ke králi a za větru vanoucího od severu odříkali jeden po druhém verše kletby do kamene, který drželi spolu s trnem hlohu v ruce. Pokud bylo jejich „zlořečení“ neoprávněné, okamžitě je pohltila zem, avšak pokud byla jejich kletba oprávněná, propadl se prý do země král, jeho žena, kůň i pes… Velmi nepříjemné zkušenosti s druidským čarováním měl prý i Caesar, který vedl proti Keltům dlouhodobou a zničující válku. Při dobývání Británie mu však prý způsobili nemalé potíže Druidové, aniž by s nimi přišel do fyzického kontaktu. Když zrána 25. srpna roku 55. před Kristem dorazil Caesar se svojí flotilou k břehům Británie, naskytl se mu pohled na bílé útesy South Forelandu, z nichž k němu shlíželo několik bíle oděných Druidů. Caesar se domníval, že jen kontrolují situaci aby měli přehled o pohybu Caesarovy flotily a nijak si nevšímal podivných gest a pohybů rukama těchto mužů. Měl přece jiné starosti – už při vyloďování se dostal málem do obklíčení a měl problémy, aby se vůbec nějak na pobřeží uchytil. Tolik potřeboval lodě s jezdectvem a zásobami aby mohl konečně zahájit útok proti těm zlotřilým Keltům. Avšak ve chvíli kdy se toužebně očekávané lodě objevily u pobřeží, přihnala se od severovýchodu silná bouře a lodě rozehnala. Většina jich pak nějakou dobu bloudila po moři než se jim podařilo vrátit se do Galie (dnešní Francie). Stejná bouře pak rozbila většinu Caesarových lodí zakotvených již na britském pobřeží. Bez jízdy, bez zásob a výbavy na přezimování se stala Caesarova invaze fiaskem. Nezbylo mu nic jiného než se s ostudou vrátit domů a senátu vysvětlovat, že prý šlo jen o průzkum bojem. O rok později již nechtěl nechat Caesar nic náhodě. Nechal naložit 5 legií, což je 30.000 vojáků a 2000 mužů jízdy na 740 lodí a vyrazil opět k britským břehům. Na bílých útesech opět spatřil Druidy. K večeru 7. července roku 54. př. n. l. se římská vojska vylodila poblíž Walmeru a zahájila postup do vnitrozemí. V noci z 8. na 9. červenec se přihnala silná bouře a rozbila většinu Caesarových lodí. Tehdy však Caesar invazi nevzdal a požádal o doplnění zásob z Galie. S druidskou magií se setkal Caesar ještě jednou, na sklonku svého života. V již obsazené Galii vypukla vzpoura, kterou vedl keltský Druid a král v jedné osobě – známý Wercingetorix. Wercingetorix se pokusil vcelku úspěšně sjednotit protiřímský odpor avšak Caesar proti jeho lidem zakročil s nebývalou krutostí. Po vypálení keltských měst Avaricum a Alésie a zmasakrování několika tisíců civilistů včetně žen i dětí byl Wercingetorix zajat a v poutech odvlečen do Říma. Teprve po šesti letech krutého mučení jej nechal Caesar popravit. Před popravou však Wercingetorix, který po celou tu dobu nesklonil hlavu a neuznal Caesara vládcem Galie, Caesarovi řekl do očí: „Za své zločiny budeš potrestán rukou toho, koho nejvíc miluješ!“ Byla to kletba nebo věštba? Každopádně však 15. března roku 44. před Kristem Caesarův oblíbenec Brutus noří svojí dýku do jeho boku.Druidové zřejmě ovládali mnohem více magických praktik než si dnes můžeme představit. Jen v legendách o nich zůstaly nemnohé zmínky.

O jedné z nich se dozvídáme v knize Leabhar Gabhála, která je jakousi historickou kronikou starého Irska. Druidové se prý od svých dávných předchůdců, kouzelných obyvatel elfů naučili cosi, co je zde nazýváno jako „druidský vítr“. Tento „vítr“ prý byl schopen zmást útočníky natolik, že ztratili orientaci, propadli panice a nezřídka začali bojovat sami se sebou. O co asi šlo? Je to snad vzpomínka na nějaký válečný zpěv, jimiž prý Keltové úspěšně (a dávno před husity) demoralizovali římská vojska? Nebo dokázali Druidové pomocí nějakých trub (trouby z Jericha?) vyvinout infrazvuk? Při frekvenci 7 až 8 hertzů by totiž skutečně měl infrazvuk takové účinky, jaké jsou zde popisovány. V keltských pověstech se dozvídáme i o schopnostech Druidů vytvořit umělý blesk, oslepující protivníky, vznikající prý z jakési „magické koule“. Podle pověstí jí prý dokázal vyrobit mocný Druid Mog Ruith „z úlomků kopí spojených máslem“, ale tady je jasné, že jde o pomocné výrazy. Co se asi skrývá za stále se opakujícími zmínkami o přeměnách Druidů v nejrůznější zvířata či lidi, či o jejich schopnosti stát se neviditelnými? Byli Druidové mistři davové sugesce? Nebo skutečně znali brány k „jiným světům“? V keltské mytologii kromě našeho světa existuje i tzv. jiný svět, umísťovaný kamsi pod zem. V tomto jiném světě se prý kromě bájných bytostí, objevují i normální lidé a zvířata. Jde o jakýsi paralelní svět k němuž měli dávní Druidové klíč? Pokud ano, rozhodně nebude snadné onen klíč znovu nalézt.

Existují stále? Ale ano…

Cairdeas Mor Shaoghal nan Druidh in Gaelic, toto je tím jasným důkazem. Dnes je na světě pár velkých řádů (OBOD, Britský Druidský řád, Sjednocený starodávný řád.Jejich přední místa zdobí jména jako: Philip Shallcrasse, Philip Carr-Gomm, Nuinn, Ross Nichols

Lunwer

Zdroj: Esoterica.wz.cz

Druidové, bardové a filidové

25 Február 2008

Kelty vedla a formovala ve všech životních sférách elita představovaná druidy. Existence druidů a jejich moudrostí již není díky horlivému výzkumu keltologů zahalena neproniknutelnou temnotou. „Druidové hovoří řečí bohů,“ tvrdili o těchto keltských kněžích Řekové. Označovali je za „nejspravedlivější ze všech lidí“ a pozvedávali je na roveň filozofům.

Lze si jen stěží představit filozofy řídící stát, a lid, který se jimi nechá vést, třebaže jim patřičně důvěřuje a je jim bezmezně oddán. A jak se zdá, právě toto byl případ Keltů.

O druidech víme, že museli absolvovat rozsáhlé studium trvající celá desetiletí. Dosud však neznáme sídlo jejich centrálních škol, které bezpochyby existovaly, ani jména a charakter jejich učitelů.

Je známo, že druidové působili jako kněží, vědci, lékaři a učitelé, jako politikové, státníci, soudci a diplomaté. Možná si je lze představit jako jakýsi mužský řád, jako předchůdce vysoce nadaných, vzdělaných obyvatel klášterů, kterých vznikl v období vlády znamení Ryb nespočet.

Druidové byly nepřekonatelnými odborníky ve všech činnostech, pro něž byli určeni. Protože se dlouho vzdělávali, ujímali se různých úřadů jako zralí, ctihodní muži, a již jen kvůli tomu si získávali respekt a autoritu. Zaujímali nejvyšší postavení v keltském společenství a na každém shromáždění promlouvali jako první, ještě před králem.

Protože většina keltských kmenů netvořila státní útvar v našem slova smyslu, a ani o to neusilovala, je třeba si představit v osobě krále spíš kmenového náčelníka nebo knížete, kterého si zvolilo několik kmenů dohromady. Králové jako hlavy určité hierarchie nebo volené či dědičné monarchie, jak je chápeme my, by vedle dalekosáhle autoritativních druidů neobstáli.

Společná řeč a církev byly v prvních tisíciletích keltského působení v Evropě spojeny pevným, nezlomným poutem.

Římané dobře věděli o vlivu a moci druidů a obávali se jejich neprůhledného působení a bytí. Záhadní připadali tito kněží všem národům, jež se s nimi setkaly, a zůstávali jimi na dlouhou dobu. Ani dnes nemůžeme hovořit o tom, že bychom o nich měli zcela jasno.

Zakladatel antropozofie Rudolf Steiner se mimořádně zajímal o druidy a svého času o nich přednesl podrobnou studii. Vyslovil v ní odvážné myšlenky a odhalil ve smyslu duchovní vědy leckteré tajemství.

Steiner tvrdil, že vrchol druidské kultury nastal mnohem dřív, než se běžně odhadovalo, a že historie nám ukazuje pouze období jejího úpadku.

Písmenné značky druidové neuznávali. Chtěli číst pouze prapůvodní písmo přírody, a žádné jiné. A zřejmě na to měli své metody.

Tento postoj vysvětluje Steiner zjevnou snahou druidů zabránit, aby do duše keltského lidu nepronikl tehdejší vzmáhající se intelektualismus, ovlivněný Merkurem, jehož nositeli a šiřiteli byla různá písma.

Zákaz písemného záznamu a písma vůbec šel tak daleko, že ten, kdo psal, toho druidové označili za nemocného a příslušně léčili. Z toho však pramenily určité problémy.

Keltové, jak uvádí Steiner ve své přednášce, sice zřejmě měli prostředky proti všem chorobám, ale intelektuální civilizaci vzniklou z malovaných značek považovali za nevyléčitelnou, a tedy nutně zhoubnou.

Caesar sděluje, že druidové řídili nábožensko-politická shromáždění, a později, když Římané obsadili Galii, se vypráví o vzpourách proti okupantům, jež prý vedl druid s posvátným keltským jménem Duch stromů (Arborius). Tacitus rovněž líčí příběh Marika, proroka a druida, který údajně vyvolal lidové povstání proti Římanům a předpovídal jejich pád.

Každopádně je známo, že za Augusta byli druidové trpěni, a přesto se nemohli stát římskými občany. Za Tiberia byli nanejvýš krutě pronásledováni a Claudius je vyhnal.

Téměř stejně jako druidů si Keltové vážili bardů, kteří nicméně nepožívali kněžské autority a moci, jež převyšovala i královský majestát. Zato byli důležitou součástí keltské kultury, protože pečovali o mluvené slovo a ústní tradici. Také oni museli absolvovat dlouhé, důkladné studium. Vzdělávali se v mytologii, metrice, rétorice, hudbě, zpěvu a umění přednesu. Jejich úkolem bylo nanejvýš uměleckou formou zpěvu i vyprávění přednášet keltské ságy a básně o bozích a hrdinech. Toto ústní předávání vynahrazovalo Keltům zapovězené písemné záznamy. Umělecký přednes prý měl vysokou úroveň a popularita jednotlivých bardů přesahovala hranice té či oné země.

Irští křesťanští mniši byli krásou a duchovním obsahem keltských básní a zpěvů uchváceni natolik, že tato bardská umělecká díla i přes jejich pohanský obsah sbírali a zapisovali již po fázi kristianizace, doloženě však od 6. století. Dochovala se v Irsku v takzvaných Tisíci knihách.

Možná se mýlím, jestliže ve snahách zhudebnit a zpívat úvahy v nerýmované formě, jak se o to v současné době pokoušejí mnohé skupiny i jednotlivci, spatřuji pokračování bardské tradice, jakési bardské znovuzrozeni. Jsou to zajisté ještě nesmělé pokusy, a nedosahují dokonalé stylové úrovně a výrazové formy, postrádají zatím vyzrálost, jakou lze získat teprve dlouhodobým zkoušením, a proto jsou mnohdy příkře odsuzovány a odmítány.

Třetím kulturotvorným prvkem v keltském společenství byli filidové, které lze označit za jakési vědmáky, básníky a umělecké kritiky. Zkoumali přírodu, starali se o preventivní medicínu, o věštbu a utvářeli obyčeje a výrazové formy moudrostí. Bardové a filidové byli podřízeni druidům. Bardský učedník se nazýval mabinog a podle něj se také jmenuje sbírka waleských ság Mabinogion.

Zdroj: Martha Sills-Fuchsová „Návrat Keltů“

Čerpané z: Fenomen.cz