Utajená historie

Většina z nás si vzpomene na poslední scénu v oblíbeném archeologicko-dobrodružném filmu Indiana Jones a hledání ztracené archy, v níž je významný historický artefakt, archa Úmluvy z  Jeruzalémského chrámu, uzamčena do dřevěné bedny a uložena do obrovského skladiště, aby ji už nikdy nikdo nespatřil. Tím bylo zajištěno, že nebude třeba přepisovat učebnice dějin a žádný profesor historie nebude muset revidovat

obsah přednášky, s níž v poklidu vystačil posledních čtyřicet let.

Zadržování nepohodlných artefaktů

Zatímco film byl fikce, scéna v níž je do skladiště pohřbívána důležitá starověká památka je pro mnoho výzkumníků nepohodlně blízká realitě. Pro ty, kteří vyšetřují tvrzení o potlačování archeologických důkazů, existují velmi znepokojivé signály, že nejdůležitější archeologická instituce Spojených států, Smithsonian institut, nezávislá federální agentura, aktivně potlačuje některé nejzajímavější a významné archeologické nálezy v obou Amerikách.

Ze zadržování artefaktů a prastarých textů ve svých rozlehlých sklepeních, aniž by k nim umožnili přístup komukoli z vnějšího světa byl dlouho obviňován Vatikán. Tyto utajované poklady, nezřídka kontroverzní historické nebo náboženské povahy, jsou katolickou církví údajně potlačovány, protože by mohly poškodit  důvěryhodnost církve, nebo dokonce zpochybnit její oficiální texty.

O to smutnější jsou mezitím zdrcující důkazy, že něco velice podobného provozuje Smithsonian Institution.

S kamuflážemi a potlačováním archeologických důkazů se začalo už koncem roku 1881, kdy John Wesley Powell, geolog proslulý průzkumem koloradského Grand Canyonu, odvolal z místa ředitele Úřadu etnologie Eastern Mound Division Smithsonova institutu Cyra Thomase.

Thomas totiž „nezlomně věřil v existenci jakési rasy budovatelů moundů, odlišné od amerických indiánů.“

Nicméně John Wesley Powell, ředitel oddělení etnologie, který jako mladík po mnoho let žil  s pokojnými indiány Winnebago ve Wisconsinu, byl vůči americkým indiánům velmi solidární.

Měl pocit, že američtí indiáni byli neprávem považováni za primitivní divochy. Smithsonian tedy začal podporovat ideu, že domorodí Američané, tehdy už vyhubení v indiánských válkách, pocházeli z pokročilých kultur a zasluhovali respekt a ochranu. Kromě toho byl spuštěn program potlačující veškeré archeologické důkazy propůjčující důvěryhodnost učení známému jako difuzionismus, jenž věří, že po celou historii docházelo k rozšiřování či rozptylu kultury a civilizace prostřednictvím námořních kontaktů a významných obchodních cest.

Smithsonian zvolil opačné učení, známé jako izolacionismus. To trvá na tom, že většina civilizací vznikala izolovaně, a že mezi nimi nebyly žádné nebo jen velice malé kontakty, obzvláště tehdy, když je oddělovaly oceány a moře. V této intelektuální válce, která započala v 1880-tých letech, bylo rozhodnuto, že vzácné byly dokonce i kontakty mezi civilizacemi z Ohia a Mississippi Valleys, a že tyto civilizace neměly určitě žádný kontakt s pokročilými kulturami jako mayskou, toltéckou či aztéckou v Mexiku a ve střední Americe. Podle norem známých ze starého světa je tato představa výjimečně absurdní vzhledem k tomu, že říční systém končí v Mexickém zálivu a tyto civilizace byly hned na protějším břehu. Je to v podstatě totéž jako tvrdit, že černomořské kultury nemohly být v kontaktu se Středomořím.

Průzkum obsahu mnoha prastarých moundů a pyramid na Středozápadě ukázal, že v historii údolí řeky Mississippi existovala sofistikovaná starověká kultura, která byla v kontaktu s Evropou a dalšími oblastmi. A nejen to, nálezy v mnoha umělých násypech odhalily hroby lidí obřího vzrůstu, mnohdy sedm či osm stop vysokých, v plném brnění s meči, občas pohřbené s ohromnými poklady.

Například, při vykopávkách v v oklahomském moundu Spiro byl v 1930-tých letech, odhalen hrob vysokého muže v plné zbroji společně s nádobou s tisícovkami perel a dalšími artefakty, tento poklad byl největší z doposud zdokumentovaných. Původ muže v brnění jsou neznámé a je docela pravděpodobné, že nakonec vše skončilo ve Smithsonově instituci.

V soukromém rozhovoru se známým historikem (který zde musí zůstat bezejmenný), mi bylo řečeno, že bývalý zaměstnanec Smithsonian Institute, propuštěný kvůli obhajování difuzionistického pohledu na Ameriku (tedy kacířské myšlenky, že břehy Severní a Jižní Ameriky v průběhu mnoha milénií mohly před Kolumbem navštívit jiné prastaré civilizace), uvedl že Smithsonian kdysi skutečně naložil plnou bárku vzácných artefaktů, které pak byly naházeli do Atlantiku .

I když představa, že právě Smithsonian ukrývá a potlačuje cenné archeologické nálezy je pro některé těžko  stravitelná, je zde, bohužel, řada důkazů naznačujících, že tato instituce skutečně vědomě utajuje a „ztrácí“ významné archeologické relikty. Časopis Stonewatch Newsletter Gungywampovy společnosti v Connecticutu, zkoumající megalitická naleziště v Nové Anglii, přinesl v zimním vydání roku 1992 zvláštní příběh, v němž se píše o jejich objevu kamenných rakví v Alabamě roku 1892. Tyto artefakty byly poslány do Smithsonovy instituce kde „se ztratily“. Podle článku napsal výzkumník Frederik J. Pohl roku 1950 dopis dnes již zesnulému britskému archeologovi Dr. T.C. Lethbridge. Pohl v dopise uvádí: „Jeden profesor geologie mi kdysi zaslal kopii textů pocházejících ze Smithsonovy instituce. Jde o zprávu Franka Burnse z, US geologického výzkumu US Národního muzea pro rok 1892, pp 451-454, 1984 THE CRUMF BURIAL CAVE.

V Crumfově jeskyni u jižního ramene Warrior River (v Murphyho údolí v alabamské Blount County, přístupném po řece Mobile Bay) byly nalezeny dřevěné rakve vyhloubené „za pomoci ohně kamennými nebo měděnými dláty“. Všechny tyto rakve skončily ve Smithsonian. Byly asi 7,5 stop dlouhé, 14″ až 18″ široké, 6″  až 7″ hluboké s odkládacími víky.

Nedávno jsem psal do Smithsonian a 11. března přišla odpověď od F.M. Setzlera, hlavního kurátora Oddělení antropologie, v níž stojí: „Nebyli jsme schopni najít tyto vzorky v našich sbírkách, ačkoli záznamy ukazují, že byly přijaty.“

Davidu Barronovi, předsedovi Gungywampské společnosti bylo v roce 1992 nakonec sděleno, že rakve ve skutečnosti byly dřevěné nádrže, a že stejně nejsou k vidění, protože jsou uskladněny ve skladišti zamořeném azbestem. Toto skladiště bylo uzavřeno na příštích deset let a s vyjímkou personálu Smithsonian do něj nikdo nesmí!

Ivan T. Sanderson, známý zoolog a častý host pořadu Johnny Carsona TONIGHT SHOW v 60-tých letech (obvykle šlo o nějaká exotická zvířata jako luskouna krátkoocasého či lemura kata), najednou přišel se zvláštním příběhem o  dopisu, který dostal od inženýra, který za druhé světové války působil na Aleutském ostrově Shemya.

Při stavbě přistávací plochy, museli srovnat buldozery pár pahrbků a přitom pod několika z nich objevili ve vrstvě usazenin kosti, které se ukázaly jako lidské ostatky. Tento aljašský mound ve skutečnosti byl pohřebištěm obrovitých lidských ostatků, jak bylo zřejmé z lebek a dlouhých holenních kostí. Lebky měřily od 22 do 24 coulů od základny k temeni. Protože lebka normálního dospělého člověka měří od týlu k čelu asi osm coulů, podobně velké lebky naznačují velmi nadměrnou velikost pro člověka normálních proporcí. Každá lebka byla nadto čistě trepanovaná (trepanace je proces vyříznutí otvoru do horní části lebky).

Ve skutečnosti byl zvyk zplošťování lebky u dětí, nutící aby se vyvíjela do podlouhlého tvaru, praxí užívanou starověkými Peruánci, Mayi a ploskohlavými indiány v Montaně. Sanderson, se pokoušel shromáždit další důkazy a posléze dostal dopis od dalšího člena tehdejší ženistické jednotky, který původní zprávu potvrdil. Z obou dopisů vyplývá, že pozůstatky sebrala Smithsonova instituce a už o nich nikdo nikdy neslyšel. Sanderson byl přesvědčen, že Smithsonova instituce tyto podivné ostatky přijala a divil se, proč tato fakta nebyla nikdy zveřejněna. Tázal se: „… je to snad proto, že se tito lidé brání přepisu všech učebnic?“

V roce 1944 udělal Waldemar Julsrud v mexickém Acambaro náhodný objev ještě kontroverznější povahy. Acambaro leží ve státě Guanajuato, 175 mil severozápadně od Mexico City. Zdejší neobvyklé archeologické naleziště vydalo na 33 500 keramických předmětů; opracovaných kamenů, včetně jantaru a obsidiánové nože (ostřejších než ocel a dodnes užívaných v srdeční chirurgii). Jalsrud, prominentní lokální německý obchodník, našel rovněž ohromné ještěry představující sošky a sousoší o velikosti od od jednoho coulu až po šest stop dlouhé, z nichž na některých AKTIVNĚ SPOLUPŮSOBÍ s lidmi – zpravidla je žerou, ale některá bizarní sousoší vyvolávají erotické asociace.

Mnohá tato zvířata připomínají dinosaury. Jalsrud vtěsnal svou ohromnou sbírku do dvanácti místností svého prostrorného domu. Obsahovala udivující prezentace negroidních a orientálních lidských typů a vousatých Kavkazanů stejně tak, jako přestavitelů Egypťanů, Sumerů a dalších prastarých civilizací z opačné poloviny světa. Dále pak zobrazení bigfoota, vodních monster a podivných směsic lidských bytostí a zvířat, a spoustu dalších nevysvětlitelných stvoření. Na stejném místě jako keramické artefakty byly nalezeny zuby koně, který zanikl za ledové doby, kostra mamuta a několik lidských lebek.

K určení stáří těchto předmětů bylo v laboratořích Pensylvánské univerzity provedeno radiokarbonové datování a dodatečné testy za použití termoluminiscenční metody k datování hrnčířských výrobků. Výsledky ukázaly, že předměty byly vyrobeny před zhruba 6500 lety, okolo 4500 př.n.l. Půl tuctu Jalrudových vzorků dostal k prozkoumání i tým expertů z jiné univerzity, kteří však neznali jejich původ. Žádný z nich ani na okamžik nepřipustil možnost, že by mohlo jít o moderní reprodukce. Upadli však do zarytého mlčení, když se dozvěděli o kontroverzním původu nálezu.

Ve snaze odhalit podstatu této podivné sbírky, která se mezitím stávala proslavenou, přišel americký archeolog Charles C. DiPeso roku 1952 s tvrzením, že puntičkářsky prozkoumal všech 32 000 kusů sbírky během ne více než čtyř hodin strávených v Julsrudově domě. V chystaném dlouho opožděném pokračování popisu svého zkoumání, poukázal archeolog John H. Tierney, který o tomto případě přednášel po desetiletí, na to, že aby DiPeso dokázal to, co tvrdí, musel by pečlivě zkoumat 133 vzorků za minutu, a to bez přestávky po celé čtyři hodiny. Ve skutečnosti by si už pouhé roztřídění impozantně zpřeházených exponátů a jejich vhodné uspořádání pro korektní vyhodnocení vyžádalo celé týdny. Tierney, který při výzkumu spolupracoval s profesorem Hapgoodem, Williamem N. Russellem a dalšími tvrdí, že Smithsonova instituce a další archeologické autority vedou proti těmto objevům rozsáhlou dezinformační kampaň. Smithsonian ihned na počátku zařadil sbírku z Acambaro mezi propracované mystifikace. Tierney využívající práva na svobodný přístup k informacím kromě toho zjistil, že prakticky všechny soubory Smithsonova institutu týkající se Julsrudova případu  schází.

Po dvou expedicích na toto naleziště, v letech 1955 a 1968, Charles Hapgood, profesor historie a antropologie na Universitty of New Hampshire, zaznamenal výsledky svého 18-letého výzkumu Acambara v knize nazvané Mystery in Acambaro. Hapgood, který byl zpočátku ohledně této sbírky opačným názorům přístupný skeptik, v její pravost uvěřil po první návštěvě v roce 1955 poté, když se stal svědkem vykopání některých figurek v místech, která kopáčům sám určil.

K deprimujícím stránkám této záležitosti patří skutečnost, že Instituto Nacional de Antropologia e Historia, ústy bývalého ředitele pro předhispánské památky, Dr. Eduardo Noguery (který coby hlava oficiálního výzkumného týmu na místě, zveřejnil zprávu, kterou hodlá ve své knize uveřejnit Tierney) připustil „očividnou vědeckou legálnost způsobu, jímž tyto objekty byly odkryty.“ Nicméně objev nebyl přijat, protože „nálezy představují natolik neuvěřitelné výjevy, že prostě nemohou být pravdivé.“

Zklamaný Julsrud, který ale nikdy neztratil naději, mezitím zemřel. Jeho dům byl prodán a sbírka uložena do skladiště. V současné době je veřejnosti nepřístupná.

Možná ze všech nejrozsáhlejšímu utajení podléhá odkrytí možná egyptského sídliště v Arizoně a to zaměstnenci samotného Smithsonova institutu. Dlouhý článek na titulní stránce Phoenix Gazette z 5. dubna 1909 (článek následuje), prezentuje velmi detailní zprávu o objevu a vykopávkách ve skalních katakombách expedicí vedenou profesorem S.A. Jordanem ze Smithsonian Institute. Smithsonian však prohlašuje, že o podobném objevu ani o objevitelích neví vůbec nic.

Světové sdružení výzkumníků se tuto záležitost pokusilo ověřit telefonátem do Smithsonova institutu ve Washingtonu, D.C., ačkoli se dalo tušit, že je mizivá šance získat nějaké pravdivé informace. Po krátkém úvodním rozhovoru nás operátor přepojil do oddělení Smithsonova archeologického týmu a na druhém konci se ozval ženský hlas.

Řekl jsem jí, že vyšetřuji příběh z novinového článku z roku 1909, pojednávajícím o průzkumu Smithsonovou institucí, která zkoumala prostory vytesané do skály Velkého kaňonu, přičemž objevila patrně egyptské artefakty, a zda by mi v této věci mohla poskytnout více informaci.

„Dobře,“ řekla, „ale ještě než se dostaneme dále mohu vám říci, že v Severní ani Jižní Americe nikdy nebyly nalezeny žádné egyptské artefakty jakéhokoli druhu. Proto, vám nemohu sdělit nic jiného, než že Smithsonova instituce nikdy nemohla být zapojena do podobných vykopávek.“  Byla velmi vstřícná a zdvořilá, ale nakonec jsem se nedozvěděl vůbec nic. Nikdo, ani ona ani kdokoliv jiný s kým jsem o tom hovořil, nemohl o objevu G.E. Kinkaida a profesora S.A. Jordana najít žádný záznam.

I když samozřejmě nelze úplně vyloučit, že celý příběh byl velmi důkladnou novinářskou mystifikací, už sama skutečnost, že prestižní Smithsonova instituce zde je jmenována na titulní straně a vysoce detailní popis na několika dalších stranách, této věci poskytuje značnou důvěryhodnost. Je těžké uvěřit, že by taková věc mohla být upletena jen z řídkého vzduchu.

Skrývá Smithsonova instituce archeologický objev nesmírného významu? Jestliže je článek pravdivý, pak radikálně mění současný názor tvrdící, že v prekolumbovském období nikdy nedošlo k žádným zaoceánským kontaktům, a že všichni indiáni v obou částech amerického kontinentu, jsou potomky průzkumníků, kteří sem za doby ledové přišli přes Beringovu úžinu.

Je představa, že starověcí Egypťané v pradávné minulosti přišli do arizonské oblasti tak problematická a nesmyslná, že všechno musí zůstat utajeno? Smithsonovu instituci patrně více zajímá udržení současného stavu, než aby dovolila rozhoupat i tak vratkou loď udivujícími novými objevy vyvracejícími unáhleně přijatá akademická učení.

Dějepisec a lingvista Carl Hart, vydavatel časopisu World Explorer si pak v chicagském knihkupectví pořídil podrobnou turistickou mapu Grand Canyonu. Když jsme si ji společně prohlíželi ohromilo nás kolik míst na severní straně kaňonu nese egyptská pojmenování. Partie    a útvary (patrně výrazné skalní formace) v oblasti poblíž Ninety-four Mile Creek a Trinity Creek nesou pojmenování jako Sethova věž , Věž Ra, Horův chrám, Osirisův a Isidin chrám. V oblasti Strašidelného kaňonu se to hemží názvy jako Cheopsova pyramida, Budhův klášter, Budhův chrám, Chrám Manu a Shivův chrám. Jsou snad tato místa v nějakém vztahu k údajným egyptským objevům ve Velkém kaňonu?

Zavolali jsme státnímu archeologu, do jehož kompetence spadá Grand Canyon, a bylo nám řečeno, že ranným výzkumníkům se líbily egyptské a hinduistické názvy, a že tato oblast je skutečně uzavřená jak turistům, tak i ostatním návštěvníkům … „kvůli nebezpečným jeskyním“. Je to tak! Celá tato rozsáhlá oblast v části Velkého kaňonu s egyptskými a hinduistickými popisnými názvy je zakázaná zóna – nikdo tam nesmí.

Z toho můžeme usuzovat, že jde přesně o místo kde byly lokalizovány zmíněné podzemní prostory. Je dodnes nepochopitelně uzavřeno nejen všem návštěvníkům, ale dokonce i větší části personálu Koloradského národního parku.

Soudnému čtenáři je jak věřím jasné, že pokud je jen jen malá část důkazů ve věci „Smithsonian gate“ pravdivá, je jisté, že se naše nejposvátnější archeologická instituce aktivně podílí na potlačování důkazů o vyspělých amerických kulturách, důkazů o pradávných plavbách rozličných kultur do Severní Ameriky, důkazů o lidech abnomálního vzrůstu a různých podivných artefaktů a hmatatelných svědectví směřujících k vyvrácení oficiálního dogmatu současného pojetí historie Severní Ameriky.

Rada dohlížitelů Smithsonova institutu nadále odmítá otevřít svá jednání sdělovacím prostředkům, čili veřejnosti. Kdyby se Američané někdy dostali do „podkrovní světnice národa“, jak se někdy Smithsonově ústavu říká , jaké kostlivce by nalezli ve zdejších skříních?

Z titulní strany THE PHOENIX GAZETTE 

Jak už bylo uvedeno v Gazette, výzkumník G.E. Kinkaid před několika měsíci při cestě loďkou po Green River ve Wyomingu a po Coloradu dále dolů do Yumy našel ve Velkém kaňonu ohromnou podzemní citadelu.

Kinkaid, archeolog Smithsonovy instituce, která financuje současnou expedici, patrně udělal objev, který téměř přesvědčivě prokazuje, že rasa obývající tajemnou jeskyni vytesanou lidskýma rukama v souvislé skále byla orientálního původu, možná dokonce Egypťané z dob Ramsese. Jestliže budou tyto dohady potvrzeny překladem nalezených tabulek s hieroglyfy, bude vyřešeno tajemství předhistorických národů Severní Ameriky a jejich prastarých umění, i otázka, kým skutečně byli a odkud přišli. Egypt a Nil, Arizonu a Kolorado propojí historický řetězec, táhnoucí se zpět do věků uvádějících v závrať i romanopisce s nejdivočejší fantazií.

Smithsonova instituce v současnosti provádí pod vedením profesora S. A. Jordana důkladný výzkum, který bude pokračovat dokud nebude spojen poslední článek řetězu.

Kinkaidova zpráva

Pan Kinkaid se narodil v Idaho, po celý život byl průzkumníkem a lovcem a ve službách Smithsonovy instituce strávil třicet let. I stručně vylíčená zní jeho historie úžasně až neuvěřitelně.

„Předem bych chtěl říci, že tato kaverna je téměř nepřístupná. Vstup je 1486 stopy dole ve strmé stěně kaňonu. Nachází se na vládních pozemcích, kam pod hrozbou pokuty nesmí vstoupit žádný návštěvník. Vědci chtějí pracovat nerušené a bez obav, že archeologické nálezy budou zničeny či poškozeny lovci kuriozit a památek. Každá snaha proniknout do těchto míst bude zbytečná, všichni případní návštěvníci budou posláni zpět.“

„Takže jen krátce: cestoval jsem sám dolů po řece Kolorado v lodi a cestou se poohlížel po minerálech. Nějakých dvaačtyřicet mil proti proudu z El Tovar Crystal kaňonu jsem ve východní stěně uviděl v naplavené formaci asi 2000 stop nad řečištěm zajímavou skvrnu. Nevedla k ní žádná cesta, ale nakonec jsem se tam s ohromnými obtížemi vydrápal.

Za hranou útesu se pohledu od řeky skrýval vchod do jeskyně. Jsou tam schody, sestupující od vchodu asi třicet yardů až k místu, kde bývala hladina řeky v dobách, kdy jeskyně byla obydlena. Když jsem spatřil na stěně uvnitř vstupu stopy dláta zaujalo mne to, vzal jsem pušku a vlezl dovnitř. Prošel jsem několik set stop hlavní chodby až jsem se dostal do krypty, v níž jsem objevil mumie. Jednu z nich jsem postavil a vyfotografoval při bleskovém světle. Shromáždil jsem pak několik relikvií, které jsem dvezl po Koloradu do Yumy a odtud je s detaily o objevu poslal do Washingtonu. Poté byl zahájen řádný průzkum.

Zakázaná oblast

Profesor S. A. Jordan zveřejnil v Arizona Gazette Newspaper 5. dubna 1909 článek, v němž popisuje tehdy nové archeologické naleziště v Grand Canyonu. Nálezu se posléze ujal pověstný Smithsonian institute… a nastalo ticho.

Jordan, zjevně unesen tím, co jako jeden z mála spatřitl na vlastní oči, odhaluje v článku s titulkem „Výzkumy ve Velkém kaňonu – z nesmírné bohaté nálezy vynášené na světlo z tajemné jeskyně“ nesmírně zajímavé skutečnosti. Pozoruhodné nálezy mimo jiné naznačují, že prastaří obyvatelé tohoto místa mohli přijít z Orientu.

„Téměř míli pod zemí, zhruba 1480 stop pod povrchem, byla po uvolnění dlouhého hlavního průchodu odkryta mamutí síň, z níž jako loukotě vyzařuje všemi směry spousta průchodů. Mimo to bylo odkryto několik set místností dosažitelných odbočkami z hlavní chodby. Jedna z nich byla prozkoumána do vzdálenosti 854 stop a z další 634 stopy.“

„Poslední nálezy zahrnují předměty, s nimiž jsme se v této zemi dosud nesetkali. Nemají domácí původ a nepochybně pocházejí z Orientu. Zbraně a ostře nabroušené nástroje z mědi tvrdé jako ocel svědčí o vysoké úrovni, jíž dosáhla tato dosud neznámá civilizace.“

Zainteresovaní vědci chtějí pokračovat ve výzkumu a momentálně probíhají přípravy na založení stálého tábora umožňujícího rozsáhlejší studie. Počet výzkumníků vzroste na třicet nebo čtyřicet osob.

Než však bude v kavernách možné postoupit dále, musí být instalováno lepší osvětlení; v rozlehlých podzemních prostorách panuje neproniknutelná temnota vzdorující běžným kapesním svítilnám. Aby badatelé nebloudili, musely být od vstupu ke všem hlavním průchodům směřujícím k velkým podzemním sálům napjaty vodící dráty. Jak daleko se podzemní prostory rozprostírají si netroufá nikdo odhadout. Mnozí ale jsou už nyní přesvědčeni, že vše dosud prozkoumané jsou pouze „kasárna“, a že hlavní společenské příbytky rodin a možná i nějaká další svatyně budou až hlouběji v podsvětí. Dokonalá ventilace jeskyně, obstarávaná nepřetržitým proudem suchého vzduchu, navíc svědčí o přítomnosti dalšího, dosud neobjeveného spojení s povrchem.

Průchody

„Hlavní průchod široký asi 12 stop se na vzdáleném konci chodby zužuje na 9 stop. Asi 57 stop od vchodu vybíhají doprava první průchody, po jejichž obou stranách jsou místnosti zhruba o velikosti běžného obývacího pokoje, některé z nich však mají čtvercový půdorys o straně 30 až 40 stop. Dovnitř se vstupuje oválnými dveřmi a všechny místnosti jsou vybaveny kruhovými větracími průduchy vedoucími skrz zdi do chodby. Zdi jsou asi 3 stopy 6 palců silné. Průchody byly vyraženy či vytesány naprosto přímo, je to zjevně velmi odborná práce. Většina místností je orientována směrem k centrální hale. Poblíž vstupu vybíhají postranní průchody z hlavní dvorany v ostrém úhlu, který se však v její zadní části postupně mění v pravý úhel.“

Chrámová hala

„Asi sto stop od vchodu se podzemí náhle rozroste v křížovou halu, dlouhou několik set stop. Zde jsme nalezli sošku, patrně zpodobňující božstvo tohoto národa: postavu sedící na zkřížených nohou, držící v obou rukou lotosové či liliové květy. Má orientální rysy tváře, sochař měl velmi obratnou ruku a celek je pozoruhodně dobře uchován, jako ostatně všechno v této jeskyni. Soška se hodně podobá Budhovi, ačkoli si vědci nejsou jisti náboženstvím, které má reprezentovat. Vezmeme-li v úvahu všechny dosud nalezené předměty nelze vyloučit, že se zde prováděné bohoslužby velmi podobaly tibetským. Okolo ústřední sochy jsou další, menší. Některé tyto postavy mají obdivuhodné proporce, jiné vykazují pokřivené šíje a různé deformace. Možná, že jde o symbolické pojetí dobra a zla. Po stranách stupínku s dřepícím božstvem jsou dva velké kaktusy opatřené rukama. Všechno je vytesáno z tvrdé horniny podobné mramoru.“

„V protějším zákoutí křížové haly byly nalezeny měděné nástroje všeho druhu. Zdejší obyvatelé nepochybně znali dávno zapomenuté umění kalení tohoto kovu, o něž později po staletí usilovali chemici. Bezvýsledně. Na skalní polici běžící okolo této dílny zbylo něco dřevěného uhlí a dalšího materiálu, jehož možná užívali při tomto procesu.“

„Mezi nálezy jsou také umělecky provedené vázy nebo urny a kalichy z mědi i zlata. Hrnčířské práce zahrnují smaltované zboží a glazované nádoby.“

Další průchod vede k sýpkám, podobným jako byly užívány v orientálních chrámech. Obsahují osiva různých druhů. Do jedné z těchto ohromných sýpek dosud nebylo možné vstoupit, je vysoká dvanáct stop a přístupná jen shora. Dva v rohu upevněné měděné háky naznačují, že k nim býval připevněn nějaký žebřík. Sýpky mají tvar válců a myslím, že byly postaveny z velice tvrdého cementu. V tetéž jeskyni byl nalezen i jakýsi šedivý kov, který je zatím pro vědce hádankou, protože dosud nebyl identifikován. Podobá se platině. Po podlaze se porůznu povalují minerály, jímž se říká „kočičí “ nebo „tygří oči“. Na každém z těchto žlutých kamínků bez větší hodnoty je rytina hlavy malajského typu.

Hieroglyfy

Všechny urny či vázy, stěny nad vchody i na kamenných tabulkách s různými vyobrazeními jsou posety neznámými hieroglyfy. Smithsonian institute přesto doufá, že k nim jednou objeví klíč. Podobné znaky byly nalezeny i ve skalním nápisu nad údolím. Rytiny na tabulkách možná souvisí s náboženstvím těchto lidí. Podobné hieroglyfy byly nalezeny i na poloostrově Yucatan, ale nikde v Orientu. Někteří badatelé si myslí, že obyvatelé podzemí kdysi zbudovali staré kanály v údolí Solné řeky.

(Poznámka: Poslední archeologická svědectví naznačují, že někdy na počátku prvního tisíciletí našeho letopočtu se v proláklině Sonorské pouště objevila kultura Hohokamů. Tito lidé užívající kamenných nástrojů zde bez jakéhokoli zeměměřičského vybavení vybudovali nejrozsáhlejší systém spádových kanálů na světě. Udržovali tento zavlažovací systém až do doby, kdy jejich společenství nakonec okolo roku 1450 n.l. za neznámých okolností beze stop zmizelo ze scény.

Zbytky soustavy hohokamských kanálů čtyři sta let poté inspirovaly vizionářské průkopníky, kteří začali usídlovat nově utvořené arizonské teritorium. Během příštích 40 let osadníci tento systém obnovili a vybudovali několik dalších kanálů, zdýmadel a propustí. Na zde nalezených piktogramech byla vyobrazena jen dvě zvířata. Jedno z nich je předhistorického druhu.)

Krypta

„Hrobka či krypta, v níž jsme nalezli mumie, je zatím jednou z největších nově objevených podzemních prostor. Mumie jsou uloženy v patrech ve stěnách, svažujících se v úhlu asi 35 stupňů. Každá má vlastní polici, vytesanou do skály. V čele každé takové police jsou malé poličky, na nichž jsou měděné číšky a kusy zlámaných mečů. Část mumií je pokrytá jílem a všechny jsou zabaleny do lýkové tkaniny. Urny či kalichy v nižších patrech jsou hrubě opracované, zatímco čím vyšší police, tím jsou tyto předměty propracovanější, což dokumentuje mezistupně vývoje této kultury. Stojí za zmínku, že všechny doposud zkoumané mumie jsou pozůstatky mužů, nejsou zde pohřbeny žádné ženy ani děti. To opět podporuje domněnku, že celou dosud odkrytou vnitřní sekci obývali válečníci.“

„Mezi objevy nejsou žádné zvířecí kosti, žádné kůže ani kožešiny, ale ani žádné oblečení a lůžkoviny. Většina místností je až na nádoby na vodu úplně prázdná. Jedna z místností, dlouhá asi 400 až 700 stop, vzhledem k nalezenému kuchyňskému náčiní asi byla cosi jako společná jídelna.“

„Zjistit jak tito lidé žili bude problematické, ačkoli se předpokládá, že na zimu putovali sem, na jih, a farmařili v údolí. V létě se opět vraceli na sever. V jeskyních mohlo podle dosavadních odhadů pohodlně přebývat na 50 000 lidí.“

Je zde i teorie, že příslušníci jednoho současného kmene arizonských indiánů jsou potomky nevolníků či otroků obyvatel podzemí. Nezpochybnitelné ale je, že zde tisíce let před nástupem křesťanské éry žil národ, který dosáhl vysoké civilizační úrovně. V chronologii lidské historie zívá spousta trhlin. Profesor Jordan, jehož objevy nadchly věří, že nález vnese nezměrné hodnoty do současné archeologie.

„Je zde ještě jedna možná zajímavá věc, o níž dosud nebyla zmínka. V podzemí je jedna komora s nevětraným průchodem. Když jsme se do ní pokusili proniknout uhodil nás do nosu silný hadí pach. Naše světla nebyla schopna prostoupit tmou a dokud nebudou k dispozici silnější, nebudeme vědět co komora obsahuje. Někteří říkají, že v ní jsou hadi, zatímco jiní tuto ideu zavrhují a myslí, že může obsahovat smrtící plyn nebo nějaké chemikálie, užívané tímto starým národem. Možná jsou blíže pravdě, protože odtud přes silný hadí zápach nejsou slyšet vůbec žádné zvuky.“

„Celé toto podzemní zařízení u člověka vyvolává rozechvělou nervozitu a mrazení v zádech. Tma tlačí na ramena jako závaží a kapesní svítilny a svíčky dělají temnotu jen černější. Obrazotvornost může propadat barbarským představám, mysl se závratně roztočí v prostoru a snění s otevřenýma očima vede člověka zpět uplynulými věky.“

Indiánská legenda

Skutečnost, nebo fikce? Pozoruhodna paralela z tradice Hopi s vyprávěním profesora Jordana nesporně souvisí. Vypráví, že jejich dávní předci kdysi spokojeně žili v podsvětí Velkého kaňonu, dokud nedošlo k rozbrojům mezi dobrými a zlými; mezi „lidmi s jedním a lidmi s dvěma srdci“. Manchoto jim poradil aby podsvětí opustili, ale nebyla z něj žádná cesta ven. Náčelník kmene proto zasadil strom, který vyrostl a klenbu podsvětí prorazil. Lidé s jedním srdcem po něm pak vylezli ven. Usídlili se u Palsiaval (Rudé řeky), což je Colorado, kde pěstovali obilí a kukuřici. Poslali tehdy poselství do Chrámu slunce a požádali o požehnání míru, dobrou vůli a déšť pro lidi s jedním srdcem. Posel se nikdy nevrátil, ale dodnes můžete v hopijských vesnicích navečer pozorovat starší, kteří hledí ze střechy domu k zapadajícímu slunci a vyhlížejí návrat dávného posla. Až se vrátí, bude obnovena jejich země i prastará sídliště.

Kromě Jordanova článku a několika sporých zmínek se ovšem na veřejnost nedostalo nic. Smithsonian society je známá zadržováním důkazů nekonformních s křesťanským učením a mimo rámec povolené historie. Nelze přiznat vyšší civilizaci „barbarům“, zejména na území obou Amerik. Takzvaná moderní věda je pevně ukotvena ke křesťanské tradici, ať už tvrdí, co chce. Narážky na skutečnou činnost zmíněného institutu najdeme například ve známém filmu, v němž kdesi ve skladu s tisíci regály nenávratně mizí bedna s Archou úmluvy, anebo v některých dílech seriálu Akta X. Jistá paralela na toto počínání je rozvinuta v prvním dílu knihy a filmu Planeta opic. Zakázaná území.

Kdekoli se objeví něco nového, okamžitě se vynoří agenti Smithsonian a nabízejí velkorysou pomoc a financování výzkumu… Je to past. Tímto způsobem zmizely před zrakem veřejnosti nesčetné poklady vypovídající o úplně jiné, než „usměrněné“ minulosti lidstva. Zde jsou kreacionisté s darwinisty ve vzácné shodě. Nikoho asi neudiví, že popsaná oblast Velkého kaňonu je už takřka sto let znepřístupněna.

Z internetových zdrojů -red-

Převzato:  http://www.mwm.cz/box5/1261.htm