Stručné dějiny dluhu

14 Srpen 2009

David Graeber

Vždy existovaly instituce, které tlumily sociální důsledky zadluženosti. Dnešní éra bezprecedentního stranění věřiteli vrhá dlužníka do situace, která by byla v každé jiné době synonymem otroctví.

Při studiu ekonomických dějin lidstva nezřídka opomíjíme vliv násilí a zejména klíčový podíl války a otrokářství na vytváření základních institucí toho, co nazýváme „ekonomikou“. Vyjděme z instituce otrokářství. V minulosti bylo všeobecně pokládáno za důsledek války.

Když se vzdáte v boji, vzdáváte se svého života; dobyvatel si osobuje právo vás usmrtit. Pokud tohoto práva nevyužije, fakticky mu svůj život dlužíte; příslušný dluh je při tom vnímán jako absolutní, nekonečný a prakticky nesplatitelný. Z této logiky plynou přinejmenším dva zásadní důsledky. Za prvé, otroci mohou být kupováni a prodáváni. Takto se absolutní dluh stává o něco méně absolutním. Po pravdě řečeno, tento dluh může být přesně kvantifikován. Máme dobré důvody se domnívat, že právě tato operace stála u zrodu našeho současného pojetí peněz, protože to, co antropologové označují jako primitivní peníze, sloužilo spíše než k nákupu a prodeji zboží k dojednávání podmínek manželství, urovnávání krevních sporů a jako médium mezilidských vztahů.

Babylónský rolník mohl rodičům své budoucí manželky vyplatit slušnou sumu ve stříbře za účelem stvrzení manželství, ale to z něj ještě nečinilo jejího vlastníka. Každopádně nemohl koupit nebo prodat matku svých dětí. To se však změnilo, když si vzal úvěr. Kdyby nebyl schopen svou půjčku splácet, jeho věřitelé by mu nejprve odebrali ovce a nábytek, pak by mu vzali i dům, pole a sady, a nakonec by z jeho ženy, dětí i z něho samotného učinili otroky, dokud by jeho dluh nebyl vyrovnán (což bylo vzhledem k jeho bezútěšné situaci nepravděpodobné). Dluh tedy byl prizmatem umožňujícím představu peněz v moderním smyslu a který dal následně vzniknout tomu, co dnes nazýváme „trhem“: sférou, kde lze cokoliv koupit a prodat, protože všechny předměty jsou (podobně jako otroci) vyvázány ze svých původních sociálních vztahů a existují pouze ve vztahu k penězům.

Logika dluhu jakožto kořisti má i zdánlivě opačný důsledek. V průběhu dějin se panovníci drželi na pozoru před tím, aby se logika dluhu úplně nevymkla veškeré kontrole. Nikoliv však proto, že by měli nepřátelský postoj vůči trhům. Právě naopak, za normálních okolností trhy podporovali, a to z toho prostého důvodu, že nepokládali za praktické uspokojovat veškeré své potřeby prostřednictvím přímých daní; je mnohem snazší podporovat vznik trhů, kde si vše potřebné mohou nakoupit. To vysvětluje zdánlivě nepochopitelné chování královských dvorů; konec konců, jelikož panovníci obvykle byli suverénními vlastníky zlatých a stříbrných dolů, jaký smysl by mělo nechávat razit vaše portréty na malé kousky zlata a stříbra, distribuovat je mezi poddané, a pak se dožadovat toho, aby je vraceli v daních? To dávalo smysl, jen pokud měly daně přimět obyvatelstvo, aby si opatřilo oběživo, a stalo se tak katalyzátorem růstu trhů, protože trhy byly prospěšné.

Klíčová otázka nicméně zní: čím byly tyto daně ospravedlněny? Proč je poddaní vůbec platili, jaký dluh jimi spláceli? A zde se opět vracíme k logice kořisti. Pokud panovníci zásluhou logiky kořisti nad svými poddanými uplatňovali právo života a smrti, znamenalo to, že rovněž dluhy jejich poddaných jsou teoreticky nekonečné; a nepodstatné byly rovněž jejich vzájemné vztahy, to, co si poddaní dlužili mezi sebou. Smysl měl jen jejich vztah k panovníkovi. To zpětně vysvětluje, proč se králové a císaři soustavně pokoušeli omezovat pravomoci, které měli otrokáři nad svými otroky a věřitelé nad svými dlužníky. Jedinec měl neomezený dluh jen vůči státu; pouze stát mohl vznášet absolutní, kosmické požadavky.

A zde bych chtěl zopakovat svou výchozí tezi: totiž, že peníze nemají původ v chladné, kovové a neosobní formě zbožních peněz. Původně se objevily v podobě měřítka, abstrakce, ale také vztahu (dluhu a závazku) mezi lidskými bytostmi. Zde je na místě zdůraznit, že historicky byly s násilím nejvíce svázány peníze ve své zbožní podobě. Jak poznamenal jeden historik, „zlaté pruty jsou průvodcem válek, a nikoliv mírového obchodu“. Důvod je nasnadě. Zbožní peníze, zejména pokud jsou z ryzího zlata nebo stříbra, se od kreditních peněz liší zejména v jedné klíčové věci: mohou být odcizeny. Protože zlatá nebo stříbrná cihla je objektem bez původu, po větší část historie byly drahé kovy ekvivalentem příslovečného kufříku drogového dealera plného dolarových bankovek, předmětem bez historie, který může být směněn za jiné cennosti bez jakýchkoliv otázek prakticky kdekoliv na světě. V důsledku toho posledních pět tisíc let ekonomické historie provázejí obměny jistého druhu předznamenání. Kreditní systémy se podle všeho utvářejí a získávají dominantní postavení v obdobích relativního klidu, na pozadí všeobecné důvěry, s garancí států nebo rozličných nadnárodních institucí, zatímco vzácné kovy je nahrazují v obdobích, jimž dominuje duch všeobecné loupeže. Praxe predátorských úvěrů nepochybně existovala v každé době, nejzhoubnější dopady však měla podle všeho v obdobích, kdy byly peníze nejsnadněji směnitelné na hotovost.

Ve snaze postihnout velké rytmy, které definují nynější historickou etapu, člením dějiny Euroasie podle toho, zda dané periodě dominovaly virtuální či kovové peníze:

I. Věk prvních agrárních impérií (3500 – 800 př. n. l.)

Dominantní peněžní forma: virtuální kreditní peníze

Naše první zprávy o původu peněz pocházejí ze starověké Mezopotámie. Mezopotámské ekonomice dominovaly velké veřejné instituce (chrámy a paláce), jejichž byrokratičtí administrátoři prakticky vytvářeli účetní peněžní jednotky, když určovali fixní směnný poměr mezi stříbrem a dominantní plodinou, ječmenem. Dluhy byly zaznamenávány klínovým písmem na hliněné tabulky, které sloužily oběma účastníkům dané transakce jako stvrzenky. Trhy samozřejmě také existovaly, ale drtivá většina běžných transakcí byla podle všeho uskutečňována prostřednictvím kreditu.

Půjčování peněz na úvěr má rovněž původ ve starověkém Sumeru. Tato praxe měla však za následek vážné sociální problémy. V sezónách se špatnou úrodou se rolníci stávali beznadějně zadluženými vůči zámožným věřitelům, takže jejich usedlosti končily v zástavě a z členů jejich rodin se stávali nevolníci. Tento stav nakonec vyústil v sociální krizi, když obyčejní lidé opouštěli města a nakonec i obydlená teritoria, aby se dali na dráhu polonomádských „banditů“. Záhy se ujala tradice vymazávání dluhů pokaždé, když byl do úřadu uveden nový panovník, který vyhlásil všeobecnou amnestii neboli takzvanou „svobodu“, aby se zadlužení rolníci mohli vrátit ke svým rodinám. Bibličtí proroci zavedli podobný obyčej vymazávání dluhů, ke kterému docházelo pravidelně každý sedmý rok. Tento zvyk byl předobrazem novozákonního „vykoupení“. Jak konstatoval ekonom Michael Hudson, k tragédiím světové historie patří mimo jiné i okolnost, že zvyk půjčovat na úrok se z Mezopotámie rozšířil bez omezení a regulací, které ho původně provázely.

II. Axiální věk (800 př. n. l. – 600 n. l.)

Dominantní peněžní forma: ražené peníze a drahé kovy

Tato éra byla svědkem rozmachu kovového oběživa, jakož i zrození významných světových náboženství v Číně, Indii a na Středním východě. Bylo to období okázalé kreativity a téměř stejně okázalého násilí. Vynález ražby, který fakticky umožnil využití zlata a stříbra jako prostředků směny, rovněž umožnil zrození trhů v nám důvěrněji známém, neosobnějším smyslu. Vzácné kovy se také lépe hodily pro éru všeobecného válčení všech proti všem a to z toho jednoduchého důvodu, že mohly být uloupeny. Ražba peněz každopádně nebyla vynalezena za účelem usnadnění obchodu. Smyslem tohoto vynálezu bylo usnadnit vyplácení vojáků, podle všeho nejspíš řeckých žoldáků vládci městských států v Lýdii a Malé Asii.

Pro starověk byl příznačný takzvaný „vojensko-mincovní komplex“. Možná bychom měli mluvit spíše o „vojensko-mincovním-otrokářském komplexu“, protože šíření nových vojenských technologií bylo vždy těsně svázáno se získáváním a prodejem otroků. Dalším významným zdrojem otroků byl dluh: jakmile státy přestaly závazky svých poddaných periodicky vymazávat, staly se ti, kteří nebyli občany velkých vojenských městských států, a nebyli tak chráněni před poskytovateli predátorských úvěrů, doslova lovnou zvěří.

Zrození nového média směny mělo podle všeho hluboké intelektuální dopady. Nejnápadnějším průvodním jevem tohoto vývoje byl zrod velkých moderních náboženských systémů v lokalitách, které byly zároveň velkými epicentry šíření kovových peněz: prorockého judaismu, křesťanství, buddhismu, džinismu, konfucianismu, taoismu a nakonec i islámu. Tato náboženství byla podle všeho bezprostřední reakcí na logiku trhu. Jinými slovy, když jistý sociální prostor zasvětíme výhradně egoistickému hromadění materiálního bohatství, objeví se záhy někdo, kdo začne hlásat, že z perspektivy věčnosti jsou materiální hodnoty bezvýznamné a egoismus – ba dokonce i samotné naše ego – iluzorní.

III. Středověk (600 n. l. – 1500 n. l.)

Návrat k virtuálním kreditním penězům

Byl-li axiální věk svědkem souběžného zrodu komoditních trhů a univerzálních světových náboženství, pak ve středověku tyto dvě instituce začaly pomalu splývat. Všechno od mezinárodního obchodu až po organizaci lokálních trhů začalo spadat do kompetence sociálních sítí vymezených a regulovaných náboženskými autoritami. To zpětně v Euroasii podnítilo vzkříšení rozličných forem virtuálních kreditních peněz.

V Evropě, kde se tento vývoj odehrával pod záštitou křesťanství, byly kovové mince dostupné jen velmi sporadicky. Každodenní obchodní transakce byly vesměs realizovány za pomoci jiných instrumentů. Rozšířené bylo například používání takzvaných vrubovek, kousků dřeva se zářezy, jejichž jednu polovinu si nechával věřitel a druhou dlužník. Větší transakce se realizovaly prostřednictvím směnek. Církev postupem času prosadila přijetí právního rámce, který podrobil půjčování peněz přísné kontrole a postavil zotročování zadlužených rolníků mimo zákon.

Skutečným nervovým centrem středověké ekonomiky byl však Indický oceán, který spolu se středoasijskými obchodními stezkami spojoval velké civilizace s Indií, Čínou a Středním východem. Zde se stal katalyzátorem obchodu islám, který nejenom že poskytl právní rámec působící jako silný stimul obchodních aktivit (když striktně zakazoval půjčování peněz na úrok), ale byl rovněž základem mírové koexistence mezi obchodníky z nejodlehlejších koutů tehdejšího světa, jimž nabízel pestrou škálu vysoce rafinovaných kreditních nástrojů.

Ještě komplikovanější byla situace v Číně: zde začal středověk překotným šířením buddhismu, který vedl ke zrodu instituce zastavárny jako alternativy k lokálním lichvářům. Zanedlouho se do celé věci vložil stát. Když tak ale učinil, nespokojil se jen s regulací úrokových sazeb a nezastavil se u snahy vymítit zotročování zadlužených rolníků, ale vzdal se drahých kovů ve prospěch papírových peněz. To vše bylo opětovně provázeno bouřlivým rozvojem pestré škály komplexních finančních instrumentů.

IV. Věk evropských impérií (1500 – 1971)

Návrat drahých kovů

Nástup velkých evropských impérií se nesl ve znamení návratu masového zotročování, plenění a ničivých válek a následného rychlého návratu zlata a stříbra jako přednostního světového platidla. Jedním z hlavních faktorů v pozadí návrtu k drahým kovům byl zrod lidových hnutí během rané fáze dynastie Ming v 15. a 16. století, která nakonec přiměla vládu vzdát se nejen papírových peněz, ale vůbec veškerých snah o vydávání vlastní měny. To vedlo k návratu rozsáhlého čínského trhu k neraženému stříbrnému standardu. Nenadálý rozmach poptávky po stříbře měl po celém světě dalekosáhlé následky. Většina vzácných kovů ukořistěných conquistadory a posléze vytěžených Španěly v dolech v Mexiku a v Potosí skončila v Číně. Podstatné je při tom to, že vyvázání peněz z vlivu náboženských institucí a jejich opětovné svázání s institucemi sociální represe (ztělesňovanými zejména státem) kráčelo ruku v ruce s návratem k ideologii „metalismu“. Dluh se tedy stal primárně záležitostí státu, který vesměs získával prostředky z deficitního rozpočtu, jehož primárním posláním bylo financovat stále nákladnější války.

V. Současná éra (od roku 1971)

Impérium dluhu

Za počátek nynější éry si můžeme označit 15. srpen 1971, kdy americký prezident Richard Nixon oficiálně zrušil konvertibilitu dolaru na zlato a tak fakticky položil základy současného měnového systému založeného na principu volně plovoucích směnných kurzů. Vrátili jsme se do věku virtuálních peněz, kdy se obchodních transakcí v rozvinutých zemích jen málokdy účastní papírové peníze a motorem národních ekonomik je velká míra spotřebitelského zadlužení. Právě v této souvislosti hovoříme o takzvané „financializaci“ kapitálu, kdy se spekulace s proměnlivými měnovými kurzy a komplikovanými finančními nástroji stávají svébytným světem bez přímého vztahu k sféře reálné produkce a dokonce i obchodu.

Co můžeme říct o této nové éře? Období, jimž dominovaly virtuální, kreditní peníze, rovněž tradičně disponovaly jistým druhem nadřazených institucí, které do jisté míry tlumily neblahé důsledky zadluženosti. Téměř bez výjimky se jednalo o instituce stranící dlužníkům. Současný trend byl až doposud přesně opačný: od začátku 80. let jsme byli svědky razantního nástupu prvního planetárního administrativního systému, jehož přednostním cílem je chránit zájmy věřitelů. Tento aparát se ale velmi rychle ocitl v krizi, nejprve v důsledku překotného rozvoje globálních sociálních hnutí a posléze následkem současné bankovní krize a celosvětového hospodářského propadu.

Ačkoliv nový věk virtuálních peněz sotva začal a jeho dlouhodobé důsledky jsou zatím velkým otazníkem, můžeme již dnes s jistotu konstatovat dvě věci. V první řadě se zdá, že systémy virtuálních peněz nejsou samy o sobě neblahým průvodním jevem kapitalismu. Stejně tak dobře mohou být nositelem přesně opačných tendencí. Po větší část historie měly systémy virtuálních peněz bránit tomu, aby se něco takového jako kapitalismus – alespoň v jeho nynější podobě, kdy je většina světové populace uvržena do situace, která by byla v každé jiné době synonymem otroctví  – vůbec ustavilo. Za druhé je nezbytné podtrhnout naprosto klíčový vliv násilí na charakter kategorií, které dnes označujeme jako „společnost“ nebo „trhy“, jakož i našich elementárních koncepcí svobody. A v neposlední řadě je na místě podotknout, že uvažovat o dluhu mimo rámec konceptuálních omezení představovaných pojmy stát a trh podle všeho otevírá netušené horizonty. Můžeme si například položit následující otázku: Co by asi dlužili svobodní lidé jeden druhému ve společnosti, v níž by násilí konečně přišlo o pevnou půdu pod nohama? Jakou podobu by asi měly sliby a závazky, které by si navzájem mezi sebou vyměňovali?

David Graeber

Autor je americký antropolog. Toto je zkrácená verze článku, jehož celý text byl uveřejněn v internetovém kulturně-politickém magazínu Mute. Převzato z Literárních novin.

Převzato:  http://www.czechfreepress.cz/